ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.12.2020:27
sp. zn. 1 Azs 12/2020 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: L. Ž., zastoupena Mgr. Pavlem
Čižinským, advokátem se sídlem Baranova 1026/33, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
23. 10. 2018, č. j. OAM-112/ZA-ZA04-K01-PD1-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 4 Az 67/2018 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Pavlu Čižinskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 4.114 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 10. 2018, č. j. OAM-112/ZA-ZA04-K01-PD1-2014
(dále jen „napadené rozhodnutí“), neprodloužil žalobkyni doplňkovou ochranu podle §53a
odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). K udělení doplňkové ochrany
žalovaný původně přistoupil v roce 2014 s ohledem na tehdejší bezpečnostní situaci v místě
bydliště žalobkyně (město R., ležící asi 80 km od Doněcku) a eskalaci konfliktu mezi ukrajinskými
vládními vojsky a separatisty, přičemž vnitřní přesídlení žalovaný shledal s ohledem na tehdejší
problémy vysídlených osob jako nemožné. V nyní napadeném rozhodnutí naopak dospěl
žalovaný k závěru, že doplňkové ochrany nadále není zapotřebí; došlo k zásadní změně
bezpečnostní situace v místě bydliště žalobkyně (ozbrojený konflikt „zamrzl“ na tzv. linii dotyku,
která se nachází 50 až 60 km od místa bydliště žalobkyně) a navíc žalobkyně může využít
vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny. V místě bydliště žijí příbuzní žalobkyně (sestra, bratr
a zletilý syn) a žalobkyně není ani zvlášť zranitelnou osobou (nesplňuje ani podmínky zvláštní
ochrany tzv. osamělých žen a důvod ochrany není dán ani proto, že neovládá ukrajinský jazyk
a náleží k ruskojazyčné menšině).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem žalobu směřující
proti rozhodnutí žalovaného zamítl. Souhlasil s hodnocením, že bezpečnostní situace na východě
Ukrajiny (včetně místa bydliště žalobkyně) se od vydání rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany
podstatně zlepšila a tato forma ochrany již není dále zapotřebí, neboť nebezpečí vážné újmy
přestalo být reálné. Jako nedůvodnou shledal i námitku, že žalobkyni hrozí zvýšené nebezpečí
s ohledem na to, že je osamělou ženou a příslušnicí ruské (ruskojazyčné) národnostní menšiny.
Souhlasil i se závěrem žalovaného, že vyloučeno není ani vnitřní přesídlení, které připouští
i judikatura Nejvyššího správního soudu.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) a navrhla jeho zrušení. Namítla, že napadený rozsudek nerespektuje ustálenou
judikaturu, dle níž je třeba při prodlužování doplňkové ochrany porovnat situaci v době udělení
doplňkové ochrany se situací aktuální. Způsob, jakým se žalovaný a městský soud vypořádali
s tímto porovnáním, nemá oporu ve správním spisu, je nelogický a pouze zakrývá skutečný
důvod neprodloužení ochrany, kterým je změna (zpřísnění) azylové politiky ve vztahu
k uprchlíkům z východu Ukrajiny. Nerespektování judikatury představuje dle stěžovatelky
i důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[4] Faktická situace v místě stěžovatelčina bydliště se totiž od léta 2014 nezměnila: ukrajinské
vládní síly již tehdy získaly dané území zpět a boje se přesunuly před samotný Doněck,
kde probíhají doposud. Potenciál, že se konflikt rozhoří větší silou, existoval a existuje i nyní
navzdory jeho „zamrznutí“. Žalovaný udělením doplňkové ochrany v září 2014 jednal možná
velkoryseji a byl vůči uprchlíkům z východní Ukrajiny benevolentnější a nyní tento postoj
v rozporu se soudní judikaturou reviduje.
[5] Totéž se podle stěžovatelky týká i úvah o vnitřním přesídlení: situaci v září 2014 hodnotil
žalovaný tak, že přesídlení není alternativou, zatímco nyní jeho možnost připustil, aniž by provedl
srovnání. Konkrétnějšímu porovnání se vyhnul i městský soud. Neudržitelný je pak podle
stěžovatelky také závěr, že nespadá mezi zranitelné skupiny osob (viz rozsudek ze dne
25. 1. 2017, č. j. 4 Azs 197/2016-94); to rovněž proto, že opustila Ukrajinu před více než 22 lety
a nelze hovořit o žádném zázemí.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že kasační stížnost obsahuje obdobné
námitky, které stěžovatelka uplatnila již v žalobě, a žalovaný se k nim již opakovaně vyjádřil.
Doplňková ochrana je institutem dočasným, je udělována na časově omezenou dobu, což muselo
být stěžovatelce známo. Stěžovatelka neuvedla v řízení žádnou ze skutečností, které by bylo
možné podřadit pod vážnou újmu ve smyslu §14a zákona o azylu. Skutečným důvodem podání
žádosti o prodloužení mezinárodní ochrany byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR.
S ohledem na to žalovaný navrhl, aby soud kasační stížnost zamítnul.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná. Jednou z podmínek věcného
přezkumu kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany je však také její přijatelnost. Kasační
stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Výklad institutu přijatelnosti a výčet jeho typických kritérií Nejvyšší
správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb.
NSS, na jehož odůvodnění pro stručnost nyní odkazuje.
[8] Sama stěžovatelka spatřovala přijatelnost kasační stížnosti ve skutečnosti, že městský soud
nerespektoval ustálenou judikaturu týkající se posuzování důvodů vedoucích k nepřiznání,
resp. neprodloužení doplňkové ochrany, která vyžaduje srovnání situace v zemi původu
při poskytnutí doplňkové ochrany s aktuálním stavem.
[9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal naplnění kritérií přijatelnosti kasační
stížnosti; městský soud v napadeném rozsudku naopak respektoval ustálenou judikaturu týkající
se posuzování neprodloužení doplňkové ochrany, a na všechny otázky, které stěžovatelka
nastolila v kasační stížnosti, již existuje uspokojivá odpověď v judikatuře kasačního soudu.
[10] Pokud jde o otázku posuzování aktuální situace a jejího srovnání se stavem,
kdy byly shledány důvody pro udělení doplňkové ochrany, stojí stávající judikatura
na východisku, že meritem rozhodnutí podle §53a zákona o azylu je posouzení, zda situace
v zemi původu znamená pro cizince hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
zákona o azylu. Tuto skutečnost je správní orgán povinen při každé žádosti o prodloužení
doplňkové ochrany hodnotit (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57,
usnesení ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 Azs 188/2018 - 29, nebo rozsudek Krajského soudu v Praze
ze dne 30. 8. 2019, č. j. 45 Az 23/2018 - 55, publ. pod č. 3997/2020 Sb. NSS). Správní orgán
pak zkoumá zejména to, zda nadále trvá původní důvod udělení doplňkové ochrany,
nebo zda se naopak situace v domovském státě stabilizovala a tato změna je natolik významná
a má trvalou povahu, že odůvodňuje zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany
(srov. usnesení ze dne 4. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 - 41). Ačkoliv se stěžovatelka snaží navodit
zdání, že tato podmínka v jejím případě splněna nebyla, kasační soud má za to, že jak žalovaný,
tak městský soud postupovali v jejím případě přesně v souladu s těmito podmínkami,
tj. zhodnotili aktuální situaci v zemi původu, a to jak v místě původního bydliště stěžovatelky,
tak z hlediska možnosti vnitřního přesídlení, a uvedli, v čem se liší od situace posuzované
na podzim roku 2014.
[11] Stejně tak je tomu v případě všech ostatních otázek zpochybněných stěžovatelkou
v kasační stížnosti. Skutečnost, že konflikt na Ukrajině od roku 2015 ustal na tzv. linii dotyku,
je rovněž aprobována četnou a ustálenou soudní judikaturou (například usnesení ze dne
18. 4. 2019, č. j. 9 Azs 410/2018 - 38, ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Azs 412/2018 - 28, ze dne
26. 5. 2020, č. j. 4 Azs 456/2019 - 30, a mnohá další). Pokud proto žalovaný i městský soud
dospěli k závěru, že původní bydliště stěžovatelky leží v oblasti, která je pod kontrolou ukrajinské
centrální vlády a v dostatečné vzdálenosti od linie dotyku, a že stěžovatelce zde již nehrozí
nebezpečí vážné újmy, pak i tento závěr je v souladu s dosavadní judikaturou.
[12] Možnost vnitřního přesídlení pak také potvrzuje ustálená rozhodovací praxe kasačního
soudu, na níž ostatně stěžovatelku odkázal již městský soud (bod 30 odůvodnění rozsudku
a v něm odkazovaná rozhodnutí). Lze proto opět odkázat na ustálenou judikaturu,
podle níž je vnitřní přesídlení v rámci Ukrajiny možné a má přednost před uplatněním institutu
mezinárodní ochrany (srov. usnesení ze dne 2. 7. 2019, č. j. 5 Azs 27/2019 - 40 a v něm citovaná
rozhodnutí). Z novějších rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podporují závěr o možnosti
vnitřního přesídlení na Ukrajině např. usnesení ze dne 5. 1. 2017, č. j. 10 Azs 222/2016 - 48,
ze dne 24. 5. 2017, č. j. 2 Azs 59/2017 - 27, ze dne 14. 6. 2017, č. j. 9 Azs 75/2017 - 41, ze dne
10. 7. 2018, č. j. 6 Azs 50/2018 - 31, či ze dne 15. 11. 2018, č. j. 1 Azs 188/2018 – 29 (v posledně
zmíněném usnesení pocházel žadatel o mezinárodní ochranu dokonce přímo z Krymu a byl
etnickým Rusem).
[13] Situace ruské či ruskojazyčné menšiny na Ukrajině byla již také předmětem posouzení
v řadě rozhodnutí kasačního soudu (usnesení ze dne 4. 8. 2020, č. j. 10 Azs 97/2020-83, usnesení
ze dne 8. 3. 2018, č. j. 9 Azs 383/2017-23, nebo ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 Azs 378/2017-25)
a ani od nich se napadený rozsudek neodchyluje.
[14] Konečně, pokud jde o posouzení stěžovatelky jako osamělé ženy, Nejvyšší správní soud
již také opakovaně uvedl, že rozsudek ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Azs 197/2016-94,
na nějž stěžovatelka v této souvislosti odkazuje, se týká situace osamělých žen a jejich obav
ze sexuálního násilí páchaného příslušníky ozbrojených skupin operujících v místech bojů,
nebo navrátivších se z bojových operací (srov. rozsudky ze dne 13. 7. 2018, č. j.
3 Azs 168/20 - 41, a ze dne 21. 9. 2018, č. j. 6 Azs 220/2018 - 30). Městský soud proto i tuto
judikaturu aplikoval na případ stěžovatelky přiléhavě, když dovodil, že na její situaci nedopadá.
Stěžovatelka zdůrazňovala, že v zemi původu bude osamocenou ženou spíše v kontextu zhoršení
své ekonomické a sociální situace, což však podle soudní judikatury není relevantním důvodem
pro poskytnutí mezinárodní ochrany (srov. usnesení ze dne 16. 5. 2018, č. j. 5 Azs 37/2018 - 33,
nebo ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 208/2020).
[15] Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání, a proto ji odmítl pro nepřijatelnost podle §104a s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 3 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] V řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelka zastoupena advokátem Mgr. Pavlem
Čižinským, jehož stěžovatelce ustanovil již v řízení o žalobě městský soud. Odměnu
za zastupování a hotové výdaje v takovém případě hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Zástupce
stěžovatelky provedl v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, a to podání soudu
ve věci samé (sepsání kasační stížnosti). Advokátovi proto náleží odměna ve výši 3.100 Kč
[§11 odst. 1 písm. d), §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a náhrada hotových
výdajů v paušální částce za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Zástupce stěžovatelky je současně plátcem DPH, proto celková výše odměny a hotových
výdajů byla navýšena o 21 %. Celkem odměna zástupce činí 4.114 Kč a tato částka bude
vyplacena z účtu soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu