ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.155.2020:40
sp. zn. 1 Azs 155/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: G. H. N., zastoupen Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 7. 4. 2020, č. j. 52 A 26/2020 - 13,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2020
č. j. 52 A 26/2020 – 13, se r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019, č. j. OAM-39909-9/ZM-2019
MV-112449-2/OAM-2019, zamítl žalobcovu žádost o vydání zaměstnanecké karty. Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) toto rozhodnutí zrušila
rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. MV-147162-4/SO-2019, a věc vrátila žalovanému k novému
projednání. Žalovaný byl dle žalobcova tvrzení ode dne 20. 12. 2019 zcela nečinný, a proto dne
24. 2. 2020 žalobce podal ke Komisi žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu
§80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“). Ta se k žádosti nevyjádřila.
Dne 3. 3. 2020 žalovaný vyzval žalobce k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí a dne
27. 3. 2020 přerušil řízení.
[2] Žalobou na ochranu proti nečinnosti podanou dne 26. 3. 2020 se žalobce domáhal,
aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat do třiceti dnů od právní moci rozsudku
rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty. V žalobě mimo jiné uvedl,
že Komise do dne jejího podání nerozhodla o uplatněném opatření proti nečinnosti.
[3] Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl. Konstatoval, že je třeba přihlédnout
k aktuální situaci, především k vyhlášení nouzového stavu na území České republiky
z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2,
v jehož důsledku vláda usnesením č. 198, vyhlášeným pod č. 71/2020 Sb., nařídila s účinností
od 14. 3. 2020 přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných
na zastupitelských úřadech. Krajský soud konstatoval, že zaměstnanecká karta je oprávněním
k pobytu nad 90 dnů, uvedené krizové opatření se tudíž týká i řízení o žalobcově žádosti.
Dále krajský soud poukázal na to, že toto řízení žalovaný přerušil usnesením ze dne 27. 3. 2020
č. j. OAM-39909-24/ZM-2019, s odkazem na §64 odst. 1 písm. e) s. ř. ve spojení s čl. I bodem 4
usnesení vlády č. 198, do doby ukončení vyhlášeného nouzového stavu, případně do konce
platnosti krizového opatření uvedeného v čl. I bodě 4 usnesení vlády č. 198, který s účinností
od 14. 3. 2020 nařizuje přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů
podaných na zastupitelských úřadech.
[4] Soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o přerušení řízení o žádostech o povolení
k pobytu je přiměřenou reakcí na aktuální situaci způsobenou celosvětově rozšířenou pandemií
koronaviru. Usnesení žalovaného o přerušení řízení tudíž krajský soud označil za věcně důvodné,
po rozumu zákona a nikoli účelové. Jelikož žalovaný správní řízení přerušil, lhůty
týkající se provádění úkonů v řízení neběží a žalovaný nemůže konat (vydat rozhodnutí). Krajský
soud dále poznamenal, že žalovanému nemůže uložit povinnost vydat rozhodnutí ve lhůtě
30 dnů od právní moci rozsudku, eventuálně v jiné přiměřené lhůtě, neboť není zřejmé,
jak dlouho potrvá překážka bránící pokračování v řízení. Soud shrnul, že již ze samotných tvrzení
žalobce, ve spojení s platnou a účinnou právní úpravou, je evidentní, že žalovaný nemůže vydat
rozhodnutí a soud nemůže žalobě vyhovět, respektive že se žalobce domáhá uložení povinnosti,
což zjevně není za daného skutkového a právního stavu možné. Uzavřel tedy, že „v žalobě absentuje
takové tvrzení o nečinnosti žalovaného, které je v případě jeho prokázání způsobilé založit úspěšnost žaloby“,
tedy „plausibilní tvrzení o takovém nezákonném jednání žalovaného, jehož následkem by mohlo být (za daného
právního stavu) v případě, že by bylo tvrzení pravdivé, vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vydat
rozhodnutí ve věci ve lhůtě uvedené v petitu žaloby“, a s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 21. 1. 2019, č. j. 7 As 155/2015 - 160, č. 3687/2018 Sb. NSS, žalobu odmítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítl, že podmínky §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle kterého krajský soud
rozhodl o odmítnutí žaloby, nebyly splněny. Není pravdou, že v žalobě absentovalo připustitelné
žalobní tvrzení. Jeho žaloba proti nečinnosti žalovaného obsahovala všechny zákonné náležitosti.
Ani soud nerozporoval, že žalovaný byl ke dni podání žaloby nečinný. Lhůta pro vydání
rozhodnutí žalovanému uplynula ještě před vyhlášením nouzového stavu, před vydáním usnesení
vlády ze dne 12. 3. 2020, č. 71/2020 Sb., i před vydáním usnesení o přerušení řízení. Nečinnost
žalovaného nemá s těmito akty žádnou souvislost. Nic nebrání ve vydání rozhodnutí,
jímž by soud žalovanému nařídil rozhodnout o žádosti žalobce do třiceti dnů od ukončení
nouzového stavu či zrušení krizových opatření uvedených v bodě I.4 usnesení vlády č. 71/2020 Sb. Stěžovatel dále zdůraznil, že proti usnesení o přerušení řízení podal odvolání, o kterém
Komise dosud nerozhodla. Soud proto místo odmítnutí žaloby mohl také rozhodnout
o přerušení řízení podle §48 odst. 2 písm. c) nebo písm. d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel považuje usnesení vlády č. 71/2020 Sb. za nezákonné. Není mu zřejmé,
jaký konkrétní cíl mělo krizové opatření v bodu I.4 tohoto usnesení sledovat, protože vláda
ani v tomto usnesení, ani v usnesení o vyhlášení nouzového stavu nevymezila dotčená práva
a povinnosti, jak jí ukládá čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České
republiky. Obsah tohoto krizového opatření neodpovídá §6 odst. 1 písm. b) zákona
č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), na jehož základě
ho vláda přijala. Přerušení správních řízení není žádným organizačním nebo technickým
opatřením určeným k řešení výskytu koronaviru a k odstranění jeho následků a nesleduje žádný
cíl uvedený v citovaném ustanovení krizového zákona. Část odůvodnění napadeného usnesení,
v němž krajský soud uvedl, že omezení provozu správních orgánů, včetně zastupitelských úřadů,
bylo s ohledem na aktuální situaci nezbytné, považuje stěžovatel za nepřezkoumatelnou.
[7] Rovněž usnesení o přerušení správního řízení je nezákonné, protože jej žalovaný vydal
na základě nezákonného usnesení vlády. Žalovaný navíc v usnesení o přerušení řízení nesprávně
uvádí, že krizová opatření vláda přijala podle §6 odst. 2 písm. b) krizového zákona, ačkoliv
ve skutečnosti vláda krizová opatření vlády přijala na základě §6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
Fakticky však obsah usnesení o přerušení řízení neodpovídá ani jednomu z těchto ustanovení,
čímž se žalovaný dopustil svévolného provádění krizových opatření. Ani procesní rozhodnutí
o přerušení řízení není provedením organizačního či technického opatření určeného k řešení
výskytu koronaviru na území České republiky.
[8] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud rozhodoval na základě sdělení žalovaného
o přerušení řízení, aniž je předtím poskytl žalobci k vyjádření, čímž porušil zásadu
kontradiktornosti řízení. Krajský soud navíc nesprávně zjistil skutkový stav. Usnesení o přerušení
řízení totiž nenabylo právní moci, neboť stěžovatel proti němu podal odvolání.
[9] Zástupce stěžovatele na závěr navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby se jako obiter
dictum vyjádřil k námitkám stran nezákonnosti usnesení vlády č. 71/2020 Sb. i usnesení
žalovaného o přerušení řízení, a to bez ohledu na to, jak o kasační stížnosti rozhodne. S ohledem
na usnesení vlády č. 71/2020 totiž pravděpodobně nejsou konány žádné úkony ve stovkách
řízení, a proto je možné očekávat větší množství obdobných žalob.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasační stížnosti a uvedl,
že ve věci nebyl a není nečinný. Upozornil na krizové opatření, kterými vláda nařídila přerušit
všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů. Žalovaný se řídil tímto
bezprostředně závazným usnesením a řízení o žádosti stěžovatele přerušil. Žalovaný činil kroky
k tomu, aby ve věci rozhodl, ovšem stěží mohl předvídat, že bude muset řízení přerušit na dobu
trvání nouzového stavu. Žalovaný dodal, že 8. 4. 2020 rozhodla Komise o žádosti stěžovatele
na uplatnění opatření proti nečinnosti tak, že se tomuto návrhu nevyhovuje. Dne 19. 5. 2020
pak žalovaný vydal rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty zamítl;
rozhodnutí dosud nenabylo právní moci.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je včasná, přípustná a projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti soud
posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.). Po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně
zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen pouze kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby.
Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem
speciálním, neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení
řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 - 13).
[13] Nejvyšší správní soud podotýká, že obdobnou věcí se zabýval již v rozsudcích ze dne
13. 5. 2020, č. j. 6 Azs 89/2020 - 22, ze dne 3. 6. 2020, č. j. 1 Azs 153/2020 - 28, a ze dne
11. 6. 2020, č. j. 1 Azs 154/2020 - 31. Projednávaný případ se neshoduje jen skutkově, ale rovněž
obsahem napadeného usnesení krajského soudu i kasační stížnosti. Soud proto v projednávaném
případě z předešlých rozhodnutí vycházel.
[14] Krajský soud odmítl žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který takový postup
umožňuje v případě, že soud o této věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li
splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze
proto v řízení pokračovat. Nedostatek podmínek řízení krajský soud spatřoval v tom, že žalobce
v žalobě nevymezil žádné plausibilní tvrzení o nečinnosti žalovaného.
[15] Podle §79 odst. 1 věty první s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. O této žalobě rozhoduje soud
na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem
správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší,
než kterou určuje zvláštní zákon. Soud zamítne žalobu, není-li důvodná. (§81 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud přitom konstantně rozhoduje, že „ustanovení §79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce
uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu
vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě
práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce
tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil,
zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat
v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo
nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. […] posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu §79 s. ř. s.,
je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.“
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 9. 2010 č. j. 7 Ans 5/2008 - 164, č. 2181/2011 Sb. NSS).
[16] Aby dosáhl věcného posouzení žaloby, musí tedy žalobce v žalobě tvrdit, že správní
orgán, který má vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, je nečinný a že žalobce
bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu příslušný právní předpis k ochraně proti nečinnosti
stanoví. Tyto náležitosti žaloba v projednávané věci splňovala. Stěžovatel vymezil předmět
řízení, v němž je dle jeho názoru žalovaný nečinný. Rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou
kartu je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. (tedy rozhodnutím, které
lze následně napadnout žalobou podle §65 a násl. s. ř. s. – srov. rozsudek ze dne 2. 7. 2008 č. j.
1 Ans 5/2008 - 104). Skutečnost, že stěžovatel považuje žalovaného v tomto řízení za nečinného,
je zřejmá z toho, že podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, zároveň to žalobce v žalobě uvedl.
Stěžovatel v žalobě konečně uvedl i to, že bezvýsledně vyčerpal prostředky na ochranu proti
nečinnosti podle správního řádu, neboť Komise o jeho podnětu podle §80 odst. 3 věty druhé
s. ř. dosud nerozhodla (rozhodla až den po vydání napadeného usnesení krajského soudu
tak, že se žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti nevyhovuje). Není tedy zřejmé, jaká další
tvrzení by měl stěžovatel v žalobě na ochranu proti nečinnosti uvést, aby tato žaloba obsahovala
„připustitelné tvrzení o takovém nezákonném jednání orgánu veřejné správy, jehož následkem by mohlo
být v případě, že by bylo tvrzení pravdivé, vydání rozsudku ve věci nečinnostní žaloby ukládajícího tomuto orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení“, jak požadoval krajský soud (bod 16 odůvodnění
usnesení).
[17] Krajský soud vyšel z rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 - 160,
č. 3687/2018 Sb. NSS, v němž rozšířený senát ve vztahu k žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem konstatoval, že „pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem
ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem ‚zásahem‘ ve smyslu legislativní zkratky v §84 s. ř. s.,
i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu. […]
Je však třeba zdůraznit, že odmítnout žalobu z uvedeného důvodu lze jen tehdy, je-li nemožnost, aby v žalobě
tvrzené jednání bylo nezákonným zásahem, zjevná a nepochybná.“ Krajský soud však vztáhl závěry
rozšířeného senátu na situaci, na niž nedopadají. Stěžovatel řádně vymezil všechny okolnosti,
které jsou potřebné k tomu, aby soud o žalobě na ochranu proti nečinnosti věcně rozhodl.
Ostatně krajský soud to, zda je žalovaný nečinný, fakticky posuzoval, neboť se zabýval tím,
zda bylo řízení o stěžovatelově žádosti přerušeno v souladu se zákonem. V tomto směru
je napadené usnesení vnitřně rozporné.
[18] Kasační soud se ztotožňuje i se stěžovatelovým tvrzením, že mu krajský soud nedal
možnost vyjádřit se k usnesení o přerušení správního řízení. Toto usnesení žalovaný vydal
26. 3. 2020, tedy v den podání žaloby (jak je zřejmé z č. l. 5 soudního spisu). Stěžovatel tuto
skutečnost v žalobě nemohl předpokládat, a nemohl se k ní tudíž ani vyjádřit. Otázka, zda bylo
správní řízení přerušeno důvodně a zákonně, je přitom podstatná pro posouzení, zda je správní
orgán nečinný (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014 č. j. 7 Ans 10/2012 - 46,
č. 3013/2014 Sb. NSS).
[19] Podle §36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout
jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech
v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Podle §74 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
(který se per analogiam uplatní i v řízení o nečinnostní žalobě - srov. rozsudky ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 8 Ans 4/2011 – 169, či ze dne 16. 7. 2008, č. j. 1 Ans 6/2008 - 58), předseda senátu doručí
žalobci vyjádření žalovaného. Citovaná ustanovení jsou projevem zásady kontradiktornosti řízení,
která vyžaduje, aby každá ze stran měla „možnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje
za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se všemi důkazy a vznést k nim připomínky
za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu. Z principu kontradiktornosti vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být
založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi“ (nález
Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 216/16). V rozsudku ze dne 6. 12. 2007,
č. j. 2 Afs 91/2007-90, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „účastníci mohou legitimně očekávat,
že budou dotázáni, zda určitý dokument vyžaduje jejich specifické vyjádření, musí být seznámeni s každým
důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu a musí mít možnost se k nim vyjádřit.
Soud je tedy podle tohoto závěru povinen doručit účastníku vyjádření jiného účastníka, a to zejména pokud
z něj bude při rozhodování vycházet. V situaci, kdy bylo ve věci samé rozhodnuto bez nařízení jednání, je nutno
tento závěr aplikovat ještě důsledněji. Účastníci se totiž nemohou o skutečnostech, z nichž bude soud vycházet,
a podáních druhého účastníka dozvědět při nařízeném jednání. Je tak nutné, aby jim veškeré relevantní podklady
a vyjádření byly doručeny. Ostatně i žalobce vyjádření podal, jak je z něj zřejmé, dvojmo a počítal tedy zjevně
s tím, že bude stěžovateli soudem doručeno.“ Tento závěr je nutné uplatnit i na projednávaný
případ, kdy soud odmítl žalobu z procesních důvodů na základě předložení nepravomocného
usnesení o přerušení řízení žalovaným, které však již nedoručil stěžovateli, a ten tak neměl
možnost se k němu před rozhodnutím soudu vyjádřit a jakkoli na ně reagovat.
[20] Z toho vyplývá, že krajský soud v projednávané věci zatížil řízení závažnou vadou,
která způsobila nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť upřel stěžovateli právo vyjádřit se k otázce
přerušení správního řízení, v němž měl být žalovaný nečinný. Z kasační stížnosti je přitom
zřejmé, že stěžovatel považuje přerušení řízení za nezákonné a svůj názor podepřel řadou
argumentů. Krajský soud však odmítl žalobu dříve, než měl stěžovatel možnost tyto námitky
uplatnit, a proto se s nimi krajský soud ani nevypořádal.
[21] Důvodná je i stěžovatelova námitka, že krajský soud se nijak nezabýval tím,
zda je vyhlášení nouzového stavu a na něj navazující krizové opatření v příčinné souvislosti
s nečinností žalovaného, zvláště v kontextu tvrzení stěžovatele, že žalovaný byl nečinný
již před vyhlášením nouzového stavu. V tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
[22] Nejvyšší správní soud již ve zmiňovaném rozsudku ze dne 13. 5. 2020,
6 Azs 89/2020 - 22, ze kterého soud v této věci vycházel, neshledal důvod, aby se vyjadřoval
k otázce zákonnosti usnesení vlády č. 71/2020 Sb. a z něj vycházejícího přerušení správních
řízení. Tento závěr zdůvodnil tak, že takový postup by nebyl v souladu s kasačním principem;
k argumentaci stěžovatele a žalovaného se nejprve vyjádří krajský soud, jehož závěry
pak na základě případné opakované kasační stížnosti bude moci přezkoumat Nejvyšší správní
soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Krajský soud svým postupem, kdy žalobu se všemi zákonnými náležitostmi
i s plausibilním tvrzením o nečinnosti žalovaného odmítl z důvodu, že podle něj v ní naopak
chybí připustitelné tvrzení, porušil stěžovatelovo ústavně garantované základní právo na soudní
ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (ve spojení s čl. 90 Ústavy České
republiky). Soud fakticky důvodnost žaloby posoudil, ovšem procesně nezpůsobilou formou,
a nedal stěžovateli možnost vyjádřit se ke skutečnostem, ze kterých při posouzení žaloby
vycházel.
[24] Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalovaný dle obsahu vyjádření ke kasační
stížnosti vydal dne 19. 5. 2020 rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání zaměstnanecké
karty zamítl. Nyní bude věcí krajského soudu, aby žalobu posoudil v souladu s §81 odst. 1 s. ř. s.
i ve světle této skutečnosti.
[25] Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby pro jeho
nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude
krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[26] Krajský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu