ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.284.2020:19
sp. zn. 1 Azs 284/2020 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. L. T., zastoupený Mgr.
Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 3. 2020, č. j. OAM-2671-26/ZR-2019, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2020, č. j. 16 A 53/2020 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2020, č. j.
OAM-2671-26/ZR-2019, kterým podle §87l odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, správní orgán zrušil platnost
žalobcova povolení k trvalému pobytu a vydal výjezdní příkaz.
[2] Žalovaný dne 25. 9. 2019 z moci úřední zahájil se žalobcem řízení o zrušení povolení
k trvalému pobytu podle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Dle opisu z rejstříku
trestů a rozsudku Okresního soudu Louny ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 3 T 160/2015, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 4 To 61/2017,
byl žalobce odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 48 měsíců za spáchání
zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy
dle §283 odst. 1 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní
zákoník), ve stádiu pokusu a pokračujícího přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) a odst. 3
trestního zákoníku. Žalobce byl posléze dne 12. 12. 2019 podmíněně propuštěn z výkonu trestu
odnětí svobody se stanovenou zkušební dobou do 12. 12. 2023.
[3] Žalovaný se zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho
dopadu do rodinného a soukromého života žalobce. V rámci řízení bylo zjištěno, že žalobce
získal povolení k trvalému pobytu dne 1. 8. 2005, a to za účelem sloučení rodiny s občanem ČR,
konkrétně s dnes již bývalou manželkou. Žalobce je znovu ženatý, na území ČR má manželku
a syna (nar. 27. 1. 2012), kteří mají v České republice povolení k trvalému pobytu. Ministerstvo
vyjádřilo podezření, že žalobce získal trvalý pobyt účelově, proto shledalo, že rozhodnutí,
navzdory délce pobytu a fungujícím rodinným vazbám, nebude mít nepřiměřený dopad
do rodinného a soukromého života žalobce, a to vzhledem k celospolečensky nebezpečné
činnosti žalobce, jež z něj činí aktuální hrozbu pro narušení veřejného pořádku.
[4] Proti rozhodnutí ministerstva podal žalobce odvolání, které však ve stanovené lhůtě
nedoplnil. Správní orgán odvolání zamítl jako nepřípustné s odkazem na §168 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“); v ní namítal, že správní orgán nezjistil stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti podle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), a v rozporu s ní nedostatečně posoudil otázku přiměřenosti
rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce ve vztahu k jeho soukromému
a rodinnému životu. Správní orgán zjišťoval okolnosti svědčící v neprospěch účastníka řízení
a zcela rezignoval na zjišťování okolností pro něj příznivých. Je si vědom, že se dopustil
závažného porušení zákonů České republiky, ale správní orgán měl zjišťovat přiměřenost
opatření ve vztahu ke zrušení jeho pobytového oprávnění. Žalobce dále uvedl, že byl z výkonu
trestu propuštěn před úplným vykonáním trestu, šlo o první a jediné odsouzení, tedy vybočení
z jinak řádné života žalobce. Na území České republiky je zcela integrován. V případě nutnosti
vycestování do Vietnamu se nemá kam vrátit a zrušení trvalého pobytu velmi citelně i negativně
zasáhne i další osoby, tedy rodinné příslušníky žalobce. V řízení rovněž nebylo přihlédnuto
k tomu, že žalobce je rovněž otcem nezletilého občana ČR. Dle testu DNA je žalobce
biologickým otcem nezl. A. P.
[6] Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že z §87l odst. 1 písm. e) zákona
o pobytu cizinců vyplývá, že pro zrušení trvalého pobytu podle tohoto ustanovení je třeba,
aby byly současně splněny dvě podmínky, a to odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přiměřenost tohoto rozhodnutí z hlediska jeho
zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Krajský soud dospěl shodně s žalobcem
i žalovanou k závěru, že první podmínka byla naplněna; naplnění druhé podmínky však krajský
soud neshledal prokázaným. K námitce nepřiměřenosti odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016 - 30, ze dne 6. 8. 2013, č. j.
8 As 68/2012 – 39. Dále uvedl, že dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte platí, že zájem dítěte
musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. K tomu odkázal na rozsudek
ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, ve kterém je obsažena četná judikatura Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která stanovila kritéria, jimiž se mají státy při svém
rozhodování při posouzení nezbytnosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince řídit
(obdobně viz rozsudek ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28).
[7] Z uvedené judikatury vyplývá, že určujícím kritériem při posuzování přiměřenosti
správního rozhodnutí je zájem dítěte a správní orgán musí v každém jednotlivém případě nejlepší
zájem definovat a dostatečně zjistit skutkové okolnosti v té které věci (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 1 Azs 81/2016). Správní orgány si pro své rozhodnutí
musí opatřit takové podklady, aby mohly bezpečně zjistit osobní a rodinnou situaci cizince
a následně kvalifikovaně posoudit dopad ztráty povolení k trvalému pobytu do jeho soukromého
a rodinného života.
[8] Krajský soud nepovažuje skutkový stav týkající se soukromého a rodinného života
žalobce za dostatečně zjištěný. Žalovaný se nijak nezabýval vztahem k jeho manželce a jejich
společnému synovi, jak se podílí žalobce na výchově syna, jak se žalobce ekonomicky i fakticky
podílí na chodu domácnosti, nezjišťoval, zda je jeho rodina na žalobci ekonomicky závislá.
Žalovaný dostatečně nezjistil intenzitu vazeb žalobce k jeho manželce a zejména k jeho
nezletilému synovi. Přestože žalobce v průběhu správního řízení nic o svém rodinném životě
nesdělil, ze spisu jednoznačně vyplynulo, že má na území ČR rodinu a bylo povinností
žalovaného tomuto hledisku věnovat pozornost a důkladně je posoudit (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017 – 37). V daném případě se pro úplné
a řádné zjištění skutkového stavu nabízel výslech žalobce a jeho manželky, neboť právě jejich
výpovědi mohly objasnit okolnosti společného soužití a intenzitu vazeb žalobce k nezletilému
synovi.
[9] Lze souhlasit se žalovaným, že předchozí manželství žalobce jeví známky účelovosti,
nicméně tvrzení, že žalobce získal povolení k pobytu prostřednictvím obcházení zákona, se míjí
s důvodem, pro který bylo nyní žalobci povolení zrušeno, a je proto z hlediska tohoto řízení
irelevantní. Rovněž skutečnosti týkající se příjezdu žalobce do České republiky a jeho prvního
předchozího manželství jsou pro posouzení aktuálních rodinných a soukromých vazeb zcela
nevýznamné, jelikož jde o záležitosti staré více než dvanáct let. Žalovaný však nemohl nijak
vědomě pochybit, pokud nepřihlédl k tomu, že žalobce je dle výsledku DNA testu otcem
nezletilého občana České republiky, neboť o tom neměl žádné informace.
[10] Soud uzavřel, že skutkový stav ohledně přiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho dopadů
do soukromého a rodinného života žalobce nemá oporu ve správním spise, a spis tak vyžaduje
zásadní doplnění, čímž je napadené rozhodnutí zatíženo vadou podle §76 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Z výše uvedených důvodů shledal
krajský soud žalobu důvodnou a rozhodnutí pro vady řízení zrušil. Současně věc vrátil žalované
k dalšímu řízení.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[11] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a namítá nesprávné právní posouzení soudem
v předcházejícím řízení.
[12] Stěžovatel se domnívá, že řádně a podrobně odůvodnil, proč má dopad žalobou
napadeného rozhodnutí do rodinného i soukromého života žalobce za přiměřený jeho důvodům
a proč je rozhodnutí v souladu s mezinárodními závazky České republiky, a pro tyto závěry
si zajistil potřebné podklady. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že měl nejprve
bezpečně zjistit osobní a rodinnou situaci a teprve následně posoudit dopad ztráty povolení
k trvalému pobytu. Správní orgán má totiž pouze omezené možnosti, jak objektivně či bezpečně
zjistit, jaké jsou soukromé či rodinné poměry cizince a prakticky je v tomto ohledu odkázán
pouze na informace poskytnuté cizincem samotným a jeho blízkým okolím. Dokazování cestou
výslechu svědků či prováděním pobytových kontrol by mělo být ponecháno až na situace,
ve které existují pochybnosti o existenci rodinného života nebo je touto cestou zapotřebí prověřit
jiné cizincem uváděné skutečnosti.
[13] Stěžovatel z vlastních evidencí zjistil, že žalobce má na území České republiky manželku
a syna, kteří jsou držiteli povolení k trvalému pobytu. Oba (včetně žalobce) mají hlášený pobyt
na stejné adrese. Stěžovatel v rámci řízení nikdy nezpochybňoval, že žalobce s manželkou žijí
ve stejné domácnosti a podílí se na chodu domácnosti a péči o syna od doby, kdy byl podmíněně
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Další dokazování v tomto směru považuje
za nadbytečné, neboť lze očekávat, že z výpovědi manželky žalobce a výpovědi žalobce
samotného by vyplynulo, že vedou společný život a vychovávají společně syna. Stěžovatel
odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je provedení výslechu účastníka
řízení výjimečný důkazní prostředek, který má být využit jen tam, kde nelze rozhodnuté
skutečnosti zjistit jiným způsobem nebo pokud vyvstane potřeba postavit najisto určité sporné
skutečnosti (viz rozsudek ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 Azs 93/2018 – 34). Pokud správní orgán
dospěje k závěru, že jej potřeba není, neboť na základě obsahu spisového materiálu je schopen
věc posoudit, není takový postup a priori vadou řízení (viz rozsudek ze dne 14 3. 2019, č. j.
7 Azs 441/2018 – 32). Žalobce nenavrhl výslech své osoby či dalších členů rodiny, ani nevyužil
práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.
[14] Případ žalobce je v tomto ohledu téměř totožný s případem, který Nejvyšší správní soud
projednával pod sp. zn. 7 Azs 441/2018. Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 7. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 84 potvrdil, že „správní soudy v zásadě nemohou napravovat procesní pasivitu
účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a návrhu důkazů nijak aktivní,
a skutková tvrzení uplatnil teprve v řízení před správními soudy.“ Žalobce v rámci správního řízení
neuvedl žádnou skutečnost, na základě čeho by se dalo usuzovat na to, že zrušení trvalého
pobytu je nepřiměřené z hlediska jeho soukromého a rodinného života.
[15] Stěžovatel shrnuje, že nemůže nikdy vyhovět požadavku krajského soudu na „bezpečné“
zjištění osobní a rodinné situace cizince, neboť to by vyžadovalo porušení soukromí žalobce
a jeho rodiny, které by nutně muselo být rozporné s čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod
nebo čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech. Jediné bezpečné zjištění o životě žalobce
se nachází v evidencích stěžovatele. Žalobce by musel uvést podstatné informace ve vztahu
k jeho synovi či určitá specifika jeho života, aby je stěžovatel mohl prověřit.
[16] Stěžovatel si byl vědom povinnosti zohlednit při svém rozhodování čl. 3 odst. 1 Úmluvy
o právech dítěte a provést naznačené vážení nejlepšího zájmu dítěte s veřejným zájmem. Dospěl
však k závěru, že intenzita veřejného zájmu na ukončení pobytu žalobce převažuje nad nejlepším
zájmem jeho nezletilého syna, který v tomto ohledu představuje především zájem na společném
soužití a výchově poskytované ze strany obou rodičů. Stěžovatel poukázal v rozhodnutí
na to, že celý pobyt žalobce na území byl založen na zneužívání řízení o udělení mezinárodní
ochrany k legalizaci pobytu, podvodu spáchaného s cílem získat pobytové oprávnění a nakonec
žalobce svůj pobyt završil spácháním trestné činnosti, což činí veřejný zájem na zrušení pobytu
žalobce intenzivnější. Žalobce není pro svého syna příkladným či výchovným vzorem, který
by měl být následován. Vzhledem k tomu, že žalobce páchal trestnou činnost i v době,
kdy měl syna, svědčí to o jisté bezohlednosti ke svému potomkovi a manželce, jelikož mu muselo
být jasné, že v případě odsouzení může být vedle trestu odnětí svobody uložen i trest vyhoštění.
Syn navíc několik let vyrůstal bez otce, který se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Zájem
nezletilého na společném životě s otcem na území ČR v tomto případě nemůže převážit
nad veřejným zájmem společnosti v podobě její ochrany před drogovou trestnou činností.
[17] Závěrem poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j.
2 As 69/2013 – 35, kde soud uzavřel, že rodina překonala delší odloučení a v tomto případě
výkon trestu odnětí svobody implikuje předpoklad, že tomu bude i nyní, obdobně jako v případě
žalobce. Zásah do soukromého nebo rodinného života, tedy za předpokladu, že manželka a syn
nebudou žalobce následovat, považuje za citelný, nikoli však za nepřiměřený zásah. Stěžovatel
proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[18] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Stěžovatel především vytýkal krajskému soudu nesprávné posouzení právní otázky týkající
se zákonnosti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Stěžejní kasační
námitkou je nesouhlas stěžovatele s právním názorem krajského soudu, že se s otázkou
přiměřenosti dopadů uvedeného rozhodnutí do rodinných vazeb žalobce vypořádal pouze
formálně.
[22] Podle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců „[m]inisterstvo platnost povolení
k trvalému pobytu zruší, jestliže držitel tohoto povolení byl pravomocně odsouzen soudem České republiky
za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že toto rozhodnutí
bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života.“
[23] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu
a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Správní orgán
musí vedle jednotlivých aspektů obsažených v §174a zákona o pobytu cizinců zohlednit i další
obdobná kritéria, budou-li v konkrétním řízení zjištěna.
[24] Ustanovení §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců však není jediným rozhodným
hlediskem, neboť je nezbytné předmětnou otázku posoudit i dle Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), kterou je Česká republika vázána, zejména pak dle čl. 8
Úmluvy, ze kterého plyne právo každého na respektování soukromého a rodinného života.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, zda správní orgány a následně krajský soud
při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
do soukromého a rodinného života žalobce postupovaly v intencích vnitrostátních právních
předpisů, Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jejichž
promítnutí do vnitrostátního práva ostatně představují právě §87l odst. 1 písm. e) a §174a
zákona o pobytu cizinců.
[25] Za překážku zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je třeba považovat pouze zásah
nepřiměřený, přičemž přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem
a vyplývajících rovněž z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje
zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním
státě, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho
původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu
a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58,
a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70).
Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s (někdy) opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž
není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45). Je tedy v prvé
řadě na správních orgánech, aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé
rovnováhy mezi zájmy cizince a zájmy společnosti.
[26] Nejvyšší správní soud má shodně s krajským soudem za to, že stěžovatel, v daném
případě ve vztahu k otázce přiměřenosti zásahu rozhodnutí o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce, nedostatečně zjistil skutkový stav
věci.
[27] Řádné a dostatečné zjištění skutkového stavu předpokládá správní řád v §3 a §50 odst. 3,
z nichž vyplývá, že řízení, ve kterém má být z moci úřední uložena povinnost, je ovládáno
zásadou vyšetřovací. Správní řád zdůrazňuje též zásadu objektivního a nestranného přístupu,
podle které je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který
nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
také odpovědnost za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek ze dne 19. 6. 2014, č. j.
2 As 52/2013 – 69). Nelze pominout, že obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady
pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout veškerou potřebnou součinnost, případně
označit důkazy na podporu jejich tvrzení (§50 odst. 2 a §52 v návaznosti na §3 správního řádu).
[28] Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že žalobce, resp. jeho zmocněný zástupce zůstali
po dobu správního řízení zcela pasivními, odvolání bylo blanketní, k výzvě nebylo doplněno.
Pasivita žalobce ve správním řízení však nezbavuje správní orgán jeho zákonné povinnosti
k dostatečnému zjištění skutkového stavu. Odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 84, není pro souzenou věc zcela případný, jelikož
se týká řešení přestupku, tedy zcela odlišného právního i skutkového stavu.
[29] V souzeném případě stěžovatel v rámci dokazování vycházel z evidence Cizineckého
informačního systému, Centrálního registru obyvatel, obsahu spisového materiálu cizince
a výpovědi svědka – bývalé manželky žalobce, se kterou se rozvedl v roce 2006. Stěžovatel
se intenzivně zabýval situací žalobce především k době jeho příchodu do České republiky.
Konkrétně okolnostmi, za kterých přicestoval na území, a uzavřel své první manželství.
Z uvedených evidencí však stěžovatel také zjistil, že má žalobce na území novou manželku a syna.
Jeho povinností bylo tomuto hledisku věnovat pozornost a důkladně je posoudit (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017 – 37). Stěžovatel však k těmto
zjištěním neučinil další kroky.
[30] K tomu stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že v rámci řízení nikdy nezpochybňoval
existenci rodinných vazeb, přičemž zjistil, že žalobce má na území manželku a nezletilého syna,
se kterými sdílí domácnost a, že se žalobce podílí na chodu domácnosti a péči o syna. Další
dokazování však považoval za nadbytečné. V kasační stížnosti odkázal na rozsudky soudu,
ze kterých vyplynulo, že má být výslech v řízení využit, až když nelze rozhodné skutečnosti zjistit
jiným způsobem (rozsudek ze dne 11. 5. 2020, č. j. 3 Azs 93/2018 – 34 a rozsudek ze dne
14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 441/2018 – 32). Z nich vyplývá, že pokud správní orgán dospěje k závěru,
že jej není potřeba, neboť je na základě spisového materiálu schopen věc posoudit, nejedná
se o vadu řízení.
[31] Se stěžovatelem se lze ztotožnit v tom, že neprovedení výslechu neznamená nemožnost
dostatečného zjištění skutkového stavu. V citované věci sp. zn. 7 Azs 441/2018, na kterou
stěžovatel odkazoval, dospěl soud k závěru, že i bez výslechu žalobce (případně dalších členů
rodiny) správní orgány získaly dostačující povědomí o fungování rodiny pro to, aby mohly
kvalifikovaně posoudit dopad ztráty povolení k trvalému pobytu žalobce na ostatní rodinné
příslušníky. K tomu je ovšem třeba uvést, že v odkazované věci správní orgán aktivně zjišťoval
konkrétní okolnosti rodinného života žalobce, ekonomický stav rodiny a další okolnosti (společné
bydlení). Opatřil si zprávu z domácího šetření u žalobce, které provedl Odbor sociálně právní
ochrany dětí. Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že není případné ztotožňovat uvedený
rozsudek s nyní projednávanou věcí.
[32] Výtka krajského soudu směřující k neprovedení výslechu nebyla jediným důvodem
pro závěr o nedostatečném posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
žalobce. V projednávané věci nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že výslech
by byl nadbytečný. Nejlepší zájem dítěte je ústřední hodnotou, která se posuzuje při vyvažování
přiměřenosti rozhodnutí o zrušení pobytového titulu spojeného s vycestováním (obecně
opuštěním území) jednoho z rodičů dítěte a onoho zásahu do rodinného a soukromého života
tohoto rodiče. Nadto je třeba podotknout, že stěžovatel v rámci správního řízení provedl
výslech, avšak pouze bývalé manželky žalobce, který se nevztahoval k důvodu pro zrušení
pobytového titulu.
[33] Stěžovatel sice nezpochybňoval existenci uvedených osobních vazeb žalobce,
ale nedostatečně se zabýval jejich intenzitou, resp. rozsahem, v jakém by mohl být narušen
rodinný život žalobce zrušením povolení k trvalému pobytu. Ve svém rozhodnutí přihlédl pouze
k trestné činnosti žalobce, délce uloženého trestu, povahou a závažností dotčeného veřejného
zájmu a společenskou škodlivostí žalobce také v souvislosti s okolností získání pobytu žalobce
na území České republiky. Vůbec se nezabýval vztahem žalobce k jeho manželce a jejich
společnému synovi, jak se podílí žalobce na výchově či chodu domácnosti. Stěžovatel nezkoumal,
jaké by mělo zrušení trvalého pobytu žalobci a s ním spojené vycestování žalobce následky
na jeho rodinný život a současně na život jeho manželky a nezletilého syna. Stěžovatel uvedl,
že si měl být žalobce před spácháním dané závažné trestné činnosti vědom důsledků svého
jednání z hlediska možného pozbytí pobytového oprávnění na území ČR. To je jistě pravda,
pokud by však měl být tento argument používán takto mechanicky, jak jej stěžovatel uplatňuje
v nyní posuzované věci, pak by, bráno do důsledků, ochrana jakkoli intenzivních rodinných vazeb
cizince, včetně zájmu jeho nezletilých dětí, nemohla nikdy převážit nad skutečností, že se dopustil
v ČR úmyslné trestné činnosti. Tím by ovšem druhá zákonná podmínka pro zrušení povolení
k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců fakticky zcela vymizela,
resp. stala by se obsoletní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2020, č. j.
5 Azs 404/2019 – 31).
[34] V dané věci je zcela zásadní skutečností, že stěžovatel je otcem nezletilého dítěte. Dle čl. 3
odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti
týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy,
správními nebo zákonodárnými orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu dítěte přenáší Evropský
soud pro lidská práva (ESLP) i do posuzování zásahů smluvních stran Úmluvy o právech dítěte
do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají dětí, a přisuzuje mu zejména
ve své judikatuře zcela zásadní význam. To ovšem neznamená, že nejlepší zájem dítěte musí vždy
a za všech okolností převážit nad konkurujícím veřejným zájmem. Je však podstatné,
aby příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé
rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny také v konkrétní věci definovat,
a případným konkurujícím veřejným zájmem, a aby tuto svou úvahu ve svých rozhodnutích
dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, rozsudek ze dne 25. 9. 2020, č. j. 4 Azs 455/2019 - 40).
Vnitrostátní orgány také musejí podle ESLP dostatečně podrobně odůvodnit svá rozhodnutí.
Odůvodnění:
, které skutečně nevyvažuje dotčené zájmy, je v rozporu s článkem 8 Úmluvy,
zejména když soudy přesvědčivě neprokáží, že je zásah přiměřený sledovaným cílům, a tedy
odpovídá naléhavé společenské potřebě (rozsudek ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku,
stížnost č. 56971/10, bod 47).
[35] V tomto kontextu tedy bylo třeba hodnotit i přiměřenost žalobou napadeného rozhodnutí
vzhledem k zájmu nezletilého dítěte žalobce. Právě především hledisko nejlepšího zájmu dítěte
nebylo dle názoru Nejvyššího správního soudu ve shodě s krajským soudem ve věci dostatečně
zváženo a poměřeno s protichůdným zájmem státu na zrušení povolení k trvalému pobytu
žalobce.
[36] Stěžovatel nevěnoval nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte stěžovatele dostatečnou
pozornost, pouze konstatoval, že čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte připouští i oddělení dítěte
od rodičů. Konstatoval, že Úmluva o právech dítěte požaduje ochranu práva dítěte na osobní
kontakt s oběma rodiči, nestanoví však, že oba rodiče musí žít se svými dětmi v jednom státě,
naopak předpokládá, že k oddělení dítěte od rodičů může dojít. Skutečnost, že oddělení dítěte
od jednoho z rodičů je dle Úmluvy o právech dítěte za určitých kvalifikovaných okolností možné,
avšak sama o sobě nemůže znamenat, že předmětné rozhodnutí je přiměřené. Naopak je třeba
pečlivě definovat nejlepší zájem nezletilého syna žalobce v tomto konkrétním případě, zkoumat,
do jaké míry by byl zrušením povolení k trvalému pobytu narušen, a poměřovat takovou újmu
s veřejným zájmem na ztrátě pobytového oprávnění žalobce. To však stěžovatel neučinil.
[37] Nejvyšší správní soud si je vědom, že ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný
požadavek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp.
napomáhat rozvíjení vztahu mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 - 47). Nelze přitom ani bagatelizovat zájmy státu, neboť
respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního
systému. Jak už několikrát zopakoval Ústavní soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013,
sp. zn. III. ÚS 1147/13 nebo ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04), žádné subjektivní ústavně
zaručené právo cizince na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu,
za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. V tomto bodě Nejvyšší správní soud
přisvědčil stěžovateli, který konstatoval, že v případě cizince, jenž trestnou činností narušuje
závažným způsobem chráněný zájem státu, zde existuje veřejný zájem na tom, aby takový cizinec
na území České republiky nepobýval. Z hlediska tohoto kritéria jde tedy o hodnocení hovořící
ve výrazný neprospěch žalobce. Na stranu druhou však musí být závěry o přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života žalobce, o jehož zrušení trvalého pobytu se jedná, opřeny
o dostatečně zjištěný skutkový stav a individuálně určena přiměřenost konkrétního zásahu
dle kritérií vytyčených zejména judikaturou ESLP.
[38] Zcela jistě správní orgán může dospět k závěru, že rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu
cizince bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.
Povinností stěžovatele však bylo posoudit přiměřenost k individuální situaci žalobce. Vzhledem
k tomu, že tak stěžovatel neučinil, nelze jeho postup shledat v souladu s §3 správního řádu,
neboť závěr o přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobce učinil, aniž by skutkový stav
fakticky zjišťoval a hodnotil.
[39] Nejvyšší správní soud se na základě uvedeného ztotožňuje s krajským soudem. Jeho
postup neshledal souladný se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Na základě shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[41] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Jelikož
stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů tohoto
řízení, žalobci, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů nepřiznal, neboť podle obsahu spisu mu v tomto řízení žádné náklady
nevznikly (neučinil žádný úkon ve věci).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu