ECLI:CZ:NSS:2020:1.AZS.496.2019:44
sp. zn. 1 Azs 496/2019 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobců: a) V. H., zastoupena Mgr. Silvií
Rymlovou, advokátkou se sídlem náměstí Republiky 2/1, Opava, b) D. H., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 14. 1. 2019, č. j. OAM-1023/ZA-ZA06-K07-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně a)
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2019, č. j. 63 Az 10/2019 – 70,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě 29. 10. 2019, č. j. 63 Az 10/2019 – 70,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobkyně a) Mgr. Silvii Rymlové, advokátce se sídlem
nám. Republiky 2/1, Opava, se p ři zn áv á odměna za zastupování ve výši
3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně a) [dále též „žalobkyně“] podala jménem svým a jménem svého v té době
nezletilého syna, žalobce b) [dále též „žalobce“], žádost o mezinárodní ochranu ve Spolkové
republice Německo a poté byli žalobci na základě přímo použitelných evropských předpisů
předáni k vyřízení žádosti do České republiky. Jako důvod žádosti uvedla žalobkyně strach
z bývalého manžela, který ji fyzicky napadal. Tomu byl přítomen i žalobce, který měl z tohoto
jednání strach a psychické problémy. Se žádostí o pomoc se žalobci v zemi původu na nikoho
neobrátili. Dalším důvodem žádosti jsou zdravotní problémy obou žalobců. Žalovaný napadeným
rozhodnutím žalobcům mezinárodní ochranu podle §12 – 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
(dále jen „zákon o azylu“), neudělil. Dospěl k závěru, že žalobkyně měla v Arménii možnost
využít k ochraně svých práv před jednáním manžela pomoci tamních úřadů. Dle shromážděných
informací (Informace Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra – Arménie –
domácí násilí z 2. března 2018) přijal arménský parlament v prosinci 2017 zákon o domácím
násilí, do té doby byly případy domácího násilí posuzovány podle obecných ustanovení trestního
zákoníku. V lednu 2018 Arménie podepsala Úmluvu Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí
na ženách a domácímu násilí (dále jen „Istanbulská úmluva“). Kromě toho působí v Arménii řada
neziskových institucí, které nabízejí pomoc obětem domácího násilí. Ani obavy žalobkyně
z návratu do vlasti v době podání žádosti nemají opodstatnění. Dle tvrzení žalobkyně ji její bývalý
manžel fyzicky napadal od roku 1993. V roce 2009 po největším útoku se žalobkyně i se synem
odstěhovala a bydleli nejprve u příbuzných, od roku 2014 si pronajala vlastní byt a roku 2016
Arménii opustila. Žalobkyně se za celých 23 let neobrátila se žádostí o pomoc na žádný státní
orgán. Žalovaný poukázal i na nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně. V rámci řízení např. uvedla,
že od roku 2009 do roku 2016 docházelo k fyzickému násilí každý měsíc, přičemž četnost bití
závisela na tom, jak rychle trvalo bývalému manželovi žalobkyni vyhledat. Dále však žalobkyně
vypověděla, že během pobytu u příbuzných v letech 2009 – 2014 a poté při pobytu v pronajatém
bytě ji manžel nebil. K bití docházelo pouze v bytě manžela, kam žalobkyně dle vlastních tvrzení
chodila, aby si tam „vzala nějakou věc“. Bývalý manžel tedy žalobkyni nijak hledat nemusel, když
za ním do bytu sama dobrovolně chodila a to v době, kdy se před ním musela údajně skrývat.
Pokud by žalobkyně skutečně měla z jednání bývalého manžela strach, nechodila by sama
dobrovolně do jeho bytu. Žalovaný se zabýval též zdravotním stavem obou žalobců, který
dle doložených podkladů nevyžaduje žádnou specializovanou péči, která by nebyla v Arménii
dostupná.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobci bránili žalobou u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“). Namítali, že domácí násilí, jemuž byla žalobkyně dlouhodobě
vystavena, představuje azylově relevantní skutečnost. V případě pronásledování ze strany
soukromých osob je stěžejním posouzení reálné možnosti žadatele využít účinnou ochranu
poskytovanou státními orgány. V tomto žalovaný dle žalobkyně zcela selhal a omezil se na popis
právního rámce bez ohledu na jeho praktické uplatňování. Není rozhodující, zda žalobkyně
hledala ochranu u státních orgánů, neboť dle judikatury Nejvyššího správního soudu mohou
nastat situace, kdy není možné nebo účelné tento postup využít. Žalobkyně odkázala na Zprávu
Human Rights Watch z ledna 2018 „Armenia: Little protection, Aid for Domestic Violence
Survivors“, podle níž i přes schválení zákona o násilí v rodině v roce 2017 ženy a děti zůstávají
v nebezpečí, dokud vláda komplexně nezmění způsob, jakým policie reaguje na stížnosti na násilí.
Dotazované osoby uvedly, že když týrání nahlásily policistům nebo jiným orgánům, úřady
neudělaly nic, co by zabránilo dalšímu násilí, vedlo k vyšetřování případů nebo přivedlo útočníky
k odpovědnosti. Dle zprávy Ministerstva vnitra USA „Country Report on Human Rights
Practices 2017 – Armenia, 20 April 2018“ bylo v Arménii domácí násilí na ženách rozšířené.
Byly hlášeny zprávy o tom, že policisté zejména mimo Jerevan byli v takových případech
neochotní a odrazovali ženy od podávání stížností. Závěry žalovaného o nevěrohodnosti
výpovědi a nedůvodnosti žádosti jsou dle žalobců důsledkem tendenčního výkladu žalovaného
v neprospěch žalobců a zakládají se pouze na domněnkách. Dle judikatury správních soudů
nesmí správní orgán vlastními hypotézami znevěrohodňovat výpověď žadatele o mezinárodní
ochranu, přičemž některé nesrovnalosti mohou být důsledkem kulturních rozdílů, nervozity
žadatele nebo obav z toho, zda je jeho příběh pro udělení mezinárodní ochrany dostačující.
[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí nejprve zamítl krajský soud rozsudkem ze dne
29. 4. 2019, č. j. 63 Az 10/2019 – 49. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 13. 9. 2019, č. j. 4 Azs 232/2019 – 63, pro nepřezkoumatelnost, neboť krajský soud
se nevypořádal s námitkami, že možnost ochrany proti domácímu násilí v zemi původu je toliko
formální, v praxi nefunguje a policisté nebo jiné orgány jsou nečinní a neochotní.
[4] Krajský soud poté žalobu znovu zamítl nyní napadeným rozsudkem. Na podkladě zpráv
založených ve správním spise shrnul legislativní vývoj v Arménii za posledních několik
let v oblasti boje proti domácímu násilí na ženách. Dále konstatoval, že domácí násilí může
být za určitých okolností, které záleží především na zemi původu, jejích právních, sociálních
či kulturních normách a hodnotách, azylově relevantním. Je proto třeba analyzovat a zvažovat,
zda je příslušný stát schopen zajistit oběti domácího násilí potřebnou ochranu.
[5] V posuzované věci žalobkyně v pohovoru k podané žádosti o udělení mezinárodní
ochrany přednesla, že v roce 1993 nebo 1994 mluvila s jedním strážníkem, který následně
manželovi domlouval, aby se k ní nechoval agresivně, nicméně se nejednalo o oficiální oznámení.
Poté už se na státní orgány ve své vlasti s žádostí o pomoc neobracela, o pomoc žádala vždy
jen sousedy, kteří jí pomáhali. Za celých 23 let, kdy měla být vystavena ze strany manžela, resp.
bývalého manžela bití a znásilňování, se ani v jednom případě neobrátila se žádostí o pomoc
na jakýkoli státní orgán země původu. Za tohoto skutkového stavu nelze dle krajského soudu
dospět k závěru, že by arménské státní orgány podporovaly nebo tolerovaly popisované násilí.
Nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že možnost ochrany v zemi původu je toliko formální.
Možnost deklarované i faktické ochrany poskytované arménskými orgány žalovaný ve správním
řízení zkoumal dostatečně.
[6] Z informací o domácím násilí v Arménii (Human Rights Watch, Informace MZV USA
a informace od neziskových institucí na podporu obětí domácího násilí) přitom plyne,
že v prosinci 2017 přijal Arménský parlament zákon o domácím násilí – zákon O prevenci násilí
v rodině, ochraně osoby čelící násilí v rodině a obnovení koheze rodiny. Arménská vláda přijala
pro léta 2010 – 2015 tzv. strategický akční plán pro boj s genderově motivovaným násilím, který
zahrnoval mimo jiné i lepší monitoring případů domácího násilí, v roce 2017 bylo započato 458
trestních řízení kvůli domácímu násilí a obviněno bylo 272 osob. Použité informace na druhou
stranu připouští, že případy domácího násilí nejsou účinným způsobem rozpoznávány,
vyšetřovány, stíhány a trestány, a násilí vůči ženám je velmi rozšířeným jevem. Dle krajského
soudu dané problémy ovšem nelze označit za takové, které by vláda neřešila či popírala.
Arménské státní orgány naopak danou problematiku řeší, a to i za podpory nevládního sektoru.
Tvrzení stěžovatelky, že možnost ochrany v zemi původu je toliko formální, hodnotil krajský
soud jako účelové a nemající oporu ve shromážděných podkladech.
[7] Krajský soud ve shodě s žalovaným připustil, že stěžovatelka se v zemi původu mohla
setkat s negativním jednáním ze strany manžela, nicméně žalovaný z celého příběhu logicky
dovodil, že stěžovatelka pouze využila svých několik let starých potíží s bývalým manželem,
aby svůj příběh vygradovala a vytvořila údajné obavy z návratu do vlasti. I krajský soud
má za to, že pokud by stěžovatelka měla skutečnou obavu z jednání bývalého manžela, snažila
by se mu v co nejvyšší míře vyhýbat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně a) [dále jen „stěžovatelka“] napadla rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Namítá, že krajský soud po zrušení předchozího rozsudku nenařídil jednání a nedoplnil
dokazování ohledně skutečnosti, jak je v Arménii zajištěna ochrana žen proti domácímu násilí
a jak je zákonná úprava aplikována v praxi. V důsledku tohoto pochybení krajský soud dostatečně
nezjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro vydání rozhodnutí.
[9] Krajský soud si nadto v odůvodnění napadeného rozsudku odporuje, když v bodě 8. a 9.
uvádí, že v Arménii sice existuje zákon o ochraně proti domácímu násilí, avšak z četných citací
vyplývá, že reálné ochrany se obětem domácího násilí nedostává, případně vše závisí na osobních
konexích. Krajský soud poté nepřípadně dodává, že se ze strany stěžovatelky jedná
jen o účelovou argumentaci, kdy využila svého starého případu domácího násilí za účelem
zneužití mezinárodní ochrany. To je jen domněnka, která není podložena žádnými důkazy.
[10] Stěžovatelka má za to, že svou věrohodnou výpovědí dostatečně prokázala strach
z pronásledování pro domácí násilí, přičemž účinná ochrana proti tomuto jednání není v Arménii
zajištěna. Domácí násilí přitom představuje azylově relevantní skutečnost (obdobně usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2008, č. j. 9 Azs 49/2008 – 55), s čímž se krajský soud
nijak nevypořádal.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že vycházel ze spolehlivě zjištěného
skutkového stavu a situací stěžovatelky se podrobně zabýval. Také krajský soud se případem
důkladně zabýval. Žalovaný opakuje, že stěžovatelka se v souvislosti s násilnickým chováním
manžela neobrátila nikdy s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Jedná se o opakovanou kasační stížnost, nicméně Nejvyšší správní soud
předchozí rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost, kasační stížnost je tudíž
přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se soud podle §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky a není-li nepřijatelná.
[13] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[14] O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení výrazné intenzity. Do kategorie zásadních pochybení
krajského soudu spadají i vady rozhodnutí krajského soudu, k nimž by musel Nejvyšší správní
soud přihlédnout z úřední povinnosti (tzn. zmatečnost řízení před soudem, nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, nebo jiná vada řízení, která
mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67).
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti upozorňuje na skutečnost, že krajský soud po vydání
zrušujícího rozsudku kasačního soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 4 Azs 232/2019 – 63, již nečinil
žádné další úkony, nenařídil jednání a přistoupil přímo k vydání nyní napadeného rozsudku.
[16] Podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů
od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[17] Krajský soud má v řízení o žalobě po kasaci jeho původního rozhodnutí ze strany
Nejvyššího správního soudu povinnost nařídit ústní jednání, resp. vyžádat si souhlas
s tím, aby od něj mohlo být upuštěno. Souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání
udělený ještě před vydáním prvního rozhodnutí krajského soudu není možné bez dalšího
vztáhnout i na řízení po zrušení takového rozhodnutí Nejvyšším správním soudem,
neboť situace, za níž byl poskytnut, byla zcela odlišná (usnesení Ústavního soudu ze dne
28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08). Také Nejvyšší správní soud shodně zastává názor, že „souhlas
účastníka řízení s rozhodnutím krajského soudu o věci samé bez jednání dle §51 odst. 1 s. ř. s., udělený ještě
před tím, než v řízení krajský soud poprvé rozhodoval, nelze bez dalšího vztáhnout na nové rozhodnutí krajského
soudu poté, co bylo jeho první rozhodnutí Nejvyšším správním soudem zrušeno“ (rozsudek ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 5 Azs 3/2010 – 92).
[18] Pakliže soud rozhodne ve věci bez nařízení jednání, aniž by vyzval účastníky řízení
v souladu s §51 s. ř. s. k vyjádření, zda s takovým postupem souhlasí, zatíží řízení vadou. Pokud
by taková vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud k ní musí přihlédnout z úřední povinnosti a napadený
rozsudek krajského soudu zrušit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 10. 2016, č. j. 8 As 178/2015 – 41).
[19] Nejvyšší správní soud rozlišuje dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje bez jednání o věci
samé znovu poté, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno. Prvním případem je situace,
kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu zůstává výsledek sporu stále otevřený
a krajský soud je v dalším řízení dle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu
povinen se dále zabývat určitými pro věc rozhodnými otázkami, které doposud nebyly Nejvyšším
správním soudem plně vyřešeny. Ve druhém případě již naopak byla rozhodná otázka beze
zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu po zrušení jeho původního
rozsudku nezbývá žádný prostor pro další uvážení. V obou případech představuje opomenutí
krajského soudu vyzvat účastníky k vyjádření podle §51 odst. 1 s. ř. s. procesní vadu (porušení
§49 odst. 1 s. ř. s.). Zatímco v prvém případě zakládá taková vada porušení ústavních práv
účastníka a je zároveň vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci bylo nařízeno jednání, nemohl
by krajský soud rozhodnout jinak, než bylo předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu (srov. rozsudky ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 112/2008 – 129, ze dne
22. 4. 2010, č. j. 4 Azs 6/2010 – 42, ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 – 110, nebo ze dne
24. 9. 2019, č. j. 1 Afs 428/2018 - 65).
[20] První rozhodnutí krajského soudu v nynější věci zrušil Nejvyšší správní soud
pro nepřezkoumatelnost, neboť krajský soud se nevypořádal s námitkami stěžovatelky,
že možnost ochrany proti domácímu násilí v zemi původu stěžovatelky je toliko formální
a v praxi neúčinná. Nejednalo se tudíž o případ, kdy rozhodná otázka již byla bezezbytku
posouzena Nejvyšším správním soudem a krajskému soudu by po zrušení jeho prvního
rozhodnutí nezbýval žádný prostor pro vlastní uvážení. Naopak, krajský soud byl zrušujícím
rozsudkem zavázán námitky stěžovatelky sám a jako první věcně a přezkoumatelně vypořádat.
[21] Vada řízení, spočívající v tom, že krajský soud ve věci rozhodl bez jednání, aniž
by po vydání zrušujícího rozsudku kasačního soudu opakovaně vyzval účastníky ke sdělení,
zda s tímto postupem souhlasí, tudíž v projednávané věci mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Kasační stížnost je proto důvodná.
[22] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené nemůže v současnosti hodnotit ostatní
námitky uplatněné v kasační stížnosti, neboť nelze předjímat další vývoj věci v návaznosti
na případné jednání před krajským soudem.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán
právním názorem vyjádřeným výše.
[24] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 8. 1. 2020, č. j. 1 Azs 496/2019 - 18,
stěžovatelce zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti advokátku Mgr. Silvii Rymlovou.
Ustanovené zástupkyni soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (doplnění kasační
stížnosti) ve výši 3 100 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. a §9 odst. 4 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů], a dále paušální náhradu
hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu, celkem tedy 3 400 Kč. Zástupkyni soud nepřiznal odměnu za úkon spočívající v převzetí
a přípravě zastoupení, neboť byla stěžovatelce ustanovena již v řízení o kasační stížnosti proti
prvnímu rozhodnutí krajského soudu v této věci, a byla tudíž s věcí již dostatečně seznámena.
Částka ve výši 3 400 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu