ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.235.2019:56
sp. zn. 2 As 235/2019 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. M. J., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Městský úřad
Přelouč, se sídlem Československé armády 1665, Přelouč, ve věci žaloby na ochranu před
nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 7. 2019, č. j. 52 A 10/2019 - 58,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 4. 7. 2019,
č. j. 52 A 10/2019 - 58, se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále též „krajský soud“) žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím
ve zveřejňování jeho osobních údajů na webové stránce žalovaného: www.mestoprelouc.cz.
Konkrétně se jednalo o zveřejňování jednoho dokumentu, který obsahoval 1) žádost žalobce
o informace ze dne 5. 5. 2016 s uvedením jeho jména, příjmení, adresy trvalého pobytu a data
narození a 2) poskytnutí požadovaných informací ze dne 9. 5. 2016. Žalobce se domáhal určení,
že toto zveřejňování osobních údajů popsaným způsobem bylo nezákonným zásahem.
[2] Krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že mezi stranami není sporu o skutkových
okolnostech, tj. že žalovaný na svých webových stránkách v souvislosti s vyřizováním žádosti
žalobce o poskytnutí informací zveřejnil dokument obsahující jeho osobní údaje. K tomu soud
poznamenal, že k nalezení příslušného dokumentu musel sám žalobce zadat své rozhodné údaje
včetně názvu dotčené obce, což oslabuje jeho tvrzení o zásahu do soukromí ve smyslu možnosti
získat tyto osobní údaje běžným uživatelem internetu, který o žalobci nic neví. Tyto jsou nadto
obsaženy rovněž v obchodním rejstříku. Dle soudu je samotné zveřejnění žádosti o informaci
a odpovědi v souladu s §5 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „informační zákon“). Současně není pochyb o tom,
že zveřejněné údaje byly osobními údaji ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění účinném před jeho zrušením zákonem
č. 110/2019 Sb., ke dni 24. 4. 2019 (dále též „zákon o ochraně osobních údajů“),
na jejichž základě je možné danou osobu bezpochyby jednoznačně identifikovat a kontaktovat.
[3] Při posouzení věci krajský soud vycházel především z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 2. 2019, čj. 9 As 429/2018 - 35, kde byly vymezeny důvody a podmínky ochrany
soukromí ve zveřejňovaných soudních rozhodnutích. Dle soudu lze závěry uvedeného rozsudku
vztáhnout též na zveřejňování rozhodnutí ve věci svobodného přístupu k informacím. Nejvyšší
správní soud v něm připustil, že anonymizaci osobních údajů vylučuje rovněž situace, kdy daná
osoba účastí v řízení přímo realizuje svou hospodářskou činnost. Sám žalobce přitom uvedl,
že žádosti o informace a následné obdobné žaloby podává ve více případech proti různým
veřejnoprávním subjektům a obcím a že je znám jako obecný zmocněnec řidičů - přestupců,
což je soudu známo i z jeho úřední činnosti. V naprosté většině případů je pak součástí
zastupování řidičů žádost osoby ze skupiny okolo žalobce o poskytnutí informací podle
informačního zákona, která obsahuje požadavek na sdělení obsahu listin správních spisů.
Z těchto zjištění jasně plyne, že v daném řízení žalobce vystupoval jako osoba, která tuto činnost
provádí systematicky a čerpá z ní prospěch. Zároveň ale nechce nést odpovědnost,
která je s takovou činností spojena typicky u advokátů, přestože činnost žalobce jako
profesionálního obecného zmocněnce se tomu fakticky vyrovná a lze ji označit za analogickou
k činnosti advokáta. V žalobě se snaží vystupovat jako soukromá osoba, jejíž osobnostní práva
byla poškozena, přestože sám žádosti o informace ve značném rozsahu obcím rozesílá a uvádí
v nich veškeré své osobní údaje. Svou žalobou se tak fakticky domáhá toho, aby mohl tuto
činnost nadále systematicky vykonávat, aby z ní mohl čerpat finanční a jiný prospěch, ale zároveň
aby se mohl stáhnout zpět do svého soukromí a dovolávat se ochrany osobních údajů, pokud
se při ní dopustí něčeho, co si nepřeje zveřejňovat. Na věc není vhodné aplikovat závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2018, čj. 9 As 198/2018 - 37, neboť tam
nebyl jakkoli zhodnocen charakter a především rozsah podnikatelské a výdělečné aktivity žalobce
na poli dopravních přestupků, deliktů a s tím spojených žádostí o informace.
[4] Na závěr považoval krajský soud za potřebné obsáhle rozebrat (body 27 až 36 rozsudku),
že postup žalobce a s ním spojených osob byl v minulosti opakovaně soudy označen za postup
zneužívající právo. I tento případ byl ostatně jedním z mnoha, ve kterém žalobce a jeho zástupce
zastupují řidiče coby přestupce a různě zvolenými postupy se snaží nabourat či mařit oprávněné
uložení trestu za porušení pravidel silničního provozu, a to na bázi tzv. pojištění proti pokutám.
Uzavřel, že i z těchto důvodů neposkytl ochranu žalobci proti žalovanému, jenž vykonával
činnost uloženou informačním zákonem a neprovedl plnou anonymizaci osobních údajů
vztahujících se k osobě žalobce.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že rozsudek ve věci
sp. zn. 9 As 429/2018 není pro nyní posuzovanou věc přiléhavý. Zveřejnění osobních údajů totiž
nebylo realizací veřejnosti soudního jednání a soudních rozsudků. Jednalo se o neveřejné správní
řízení. Ke zveřejnění nadto nedošlo záměrně, ale pouze v důsledku neodborně provedené
anonymizace. Jelikož tyto rozdíly krajský soud nereflektoval a současně opomenul mnoho
žalobních námitek, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[6] Na rozdíl od ústavně zakotvené veřejnosti soudního jednání nemá zveřejňování osobních
údajů žadatele o informace žádnou oporu v právních předpisech, a to ani tehdy, byla-li žádost
považována za zneužití práva. Zveřejnění osobních údajů stěžovatele nadto nesledovalo žádný
legitimní cíl. Smyslem práva na informace je přispět k diskusi o věcech veřejných, nikoliv
informovat o životě žadatele. Zveřejnění osobních údajů nemůže sloužit ani jako sankce za to,
že stěžovatel podal žádost o informace, případně za jeho činnost obecného zmocněnce. Došlo
rovněž k porušení zásady zákonnosti, korektnosti a transparentnosti zpracování osobních údajů
dle čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679, o ochraně
fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů
a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů, dále též „GDPR“),
neboť stěžovatel nemohl předem vědět, že ke zveřejnění údajů dojde, a nemohl mu tak svým
jednáním zabránit. Nynější zásah do jeho práva na ochranu osobních údajů proto nemůže projít
testem proporcionality, který ostatně krajský soud ani neprovedl. Dle čl. 5 odst. 1 písm. b) GDPR
mohou být osobní údaje zpracovávány pouze v souladu s výslovně vyjádřenými a legitimními
účely. Získal-li žalovaný osobní údaje stěžovatele pouze za účelem vyřízení žádosti o informace,
porušil jejich zveřejněním zásadu účelového omezení a neveřejnosti správního řízení. Tato situace
představuje nezákonný zásah, jak plyne z rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 198/2018, od jehož
závěrů se krajský soud bez vysvětlení odchýlil.
[7] Podání žádosti o informace v této věci nemělo obstrukční povahu, jak tvrdil krajský soud.
Stěžovatel pouze realizoval své právo podat žádost o informace týkající se způsobu vymáhání
nedoplatků daným správním orgánem, což představuje veřejnou kontrolu zákonnosti postupů
veřejné moci. Podání žádosti o poskytnutí informací i žaloby tedy mělo legitimní cíl a nejednalo
se o zneužití práva. Navíc, i kdyby se jednalo o obstrukci či zneužití práva, ani to by žalovaného
neopravňovalo zveřejňovat stěžovatelovy osobní údaje, mohlo by se maximálně jednat o důvod
k zamítnutí takové žádosti či k nepřiznání náhrady nákladů řízení. Je pravdou, že již podal několik
žalob v obdobných věcech, to však nikterak neprokazuje, že by zneužíval právo a nelegitimizuje
neoprávněné zveřejňování jeho osobních údajů. Počet žalob se odvíjí od počtu nezákonných
zásahů, kterých se správní orgány vůči němu dopouštějí. Stěžovatel nemá povinnost je strpět
proto, že k nim dochází opakovaně nebo proto, že se věnuje obhajobě dopravních přestupků.
K tíži stěžovatele nelze klást to, že správní orgány neznají právní úpravu, metodiku ministerstva
vnitra ani judikaturu. Rovněž žalovaný potvrdil, že ke zveřejnění osobních údajů stěžovatele
došlo omylem, bez legitimního cíle. Ten neidentifikoval ani krajský soud. Jednalo se o zbytečný
zásah do soukromí stěžovatele. Nepřiléhavá je i argumentace krajského soudu poukazující
na údajné neoprávněné poskytování právních služeb stěžovatelem, resp. jeho údajné protiprávní
jednání v řízeních o přestupcích. Ani takové skutečnosti by totiž žalovaného neopravňovaly
ke zveřejnění osobních údajů stěžovatele.
[8] Stěžovatel poukázal na to, že rozsudek ve věci sp. zn. 9 As 429/2018 je nyní předmětem
přezkumu ze strany Ústavního soudu, takže je namístě zvážit přerušení řízení do rozhodnutí
Ústavního soudu. Dále vyjádřil pochybnosti o nepodjatosti předsedy senátu JUDr. Jana Dvořáka,
který stěžovatele v rozsudku urazil svými nepodloženými skutkovými závěry a tím, že jej označil
za „zatíženého uživatele internetu“ a za „osobu známou poskytováním pochybných služeb
motoristům nedodržujícím pravidla silničního provozu“, což není pravda. Podjatost projevil
předseda senátu i tím, že považoval za relevantní rozhodovací kritérium, kdo stěžovatele v řízení
zastupuje, a daného advokáta nařkl z nabourávání či maření oprávněného uložení trestu v jiných
řízeních.
[9] Stěžovatel a jeho advokát také vyjádřili, že nesouhlasí s vyvěšením svých osobních údajů
na internetových stránkách NSS.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
Nerozporoval, že dotčený úředník inkriminovanou žádost o informace neanonymizoval správně,
což umožnilo internetovým vyhledavačům provést indexaci osobních údajů. Žalovaný již přijal
příslušná opatření k nápravě tak, aby nedocházelo k indexaci údajů a připojování metadat
k souborům. Dále poukázal na to, že stěžovatel opakovaně podává žádosti o poskytnutí
informací, v nichž sděluje dobrovolně své osobní údaje, a následně využívá případných
administrativních pochybení a podává správní žaloby na nezákonný zásah do svého soukromí
a domáhá se úhrady nákladů řízení. Jedná se o systematickou činnost s cílem dosažení prospěchu.
Jeho postup je nemorální a jde o zjevné zneužití práva. Žalovaný se pozastavil nad tím, že soudní
poplatek za stěžovatele zaplatila Motoristická vzájemná pojišťovna, družstvo, jejímž je stěžovatel
předsedou představenstva. Dále upozornil na to, že díky pochybení žalovaného lze osobní údaje
najít jen při zadání klíčových slov „m.“, „j.“, „p.“. Jejich znalost nelze předpokládat u běžného
uživatele internetu. Žalovaný shrnul, že stěžovatel zastíral pravý účel svého konání výkonem
veřejného subjektivního práva na informace. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl a potvrdil rozsudek krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předesílá, že neshledal důvodným návrh stěžovatele na přerušení
řízení z důvodu probíhajícího přezkumu rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 429/2018 ze strany
Ústavního soudu. Tento přezkum již byl ukončen a ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně
neopodstatněná usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1181/2019.
[15] Soud se nejprve zabýval namítanou podjatostí předsedy senátu krajského soudu
JUDr. Jana Dvořáka, která by případně mohla vést ke zmatečnosti řízení před krajským soudem
způsobené tím, že rozhodoval vyloučený soudce [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
[16] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
[17] Dle stěžovatele zakládá podjatost předsedy senátu zejména způsob, jímž tento odůvodnil
napadený rozsudek, resp. výrazy, které předseda senátu dle stěžovatele užil ve vztahu k němu,
jeho zástupci a dalším osobám, které s ním spojoval.
[18] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě údajného označení jeho osoby jako
„zatíženého uživatele internetu“ stěžovatel přikládá citované pasáži rozsudku zjevně jiný význam,
než tato ve skutečnosti má. Krajský soud v předmětné části rozsudku toliko poukázal na to, že:
„Sám žalobce svá tvrzení dokládá výsledkem vyhledávání, při kterém další rozhodné údaje (Přelouč – jako název
obce žalovaného, na kterého žalobce patrně přímo cílil – pozn. soudu) fakticky zná či předpokládá
a do vyhledávače zadává. Jeho tvrzení o zásahu do soukromí - zde míněno ve vztahu k získání těchto informací
běžným a nezatížených uživatelem internetu, který o žalobci ničeho neví - je tím poněkud oslabeno.“ Užitím
obratu „nezatížený uživatel internetu“ krajský soud zjevně nijak nehodnotil osobu stěžovatele,
ale vyjadřoval se čistě k penzu informací, které bylo nutné o stěžovateli vědět proto,
aby internetový vyhledavač nalezl sporný dokument obsahující jeho osobní údaje. Nejenže
krajský soud uvedeným výrazem neoznačil (a to ani nepřímo) stěžovatele, ale užil jej zcela
neutrálně a bez jakéhokoliv hanlivého významu, jejž mu stěžovatel v kasační stížnosti přisuzuje.
Z kontextu plyne, že krajský soud pojmem „nezatížený“ toliko označil osobu, která není
„zatížena“ znalostí jakýchkoliv údajů o stěžovateli, tedy zjednodušeně řečeno osobu, která
stěžovatele nezná. Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že to byl skutečně sám stěžovatel,
kdo do řízení vnesl sdělení o rozsahu údajů, jejichž pomocí lze nalézt sporný dokument,
neboť součástí žaloby učinil otisk obrazovky, na které je zachycen výsledek vyhledávání
v internetovém vyhledavači Google, kde je ve vyhledávacím okně zadán dotaz znějící: „m.“, „j.“,
„p.“. Jednalo se tak o součást žalobních (skutkových) tvrzení stěžovatele, která krajský soud
s ohledem na absenci námitek ze strany žalovaného toliko přejal jako nesporná.
[19] Co se týče úvahy krajského soudu, že různé osoby ze skupiny okolo stěžovatele jsou
„známé především poskytováním pochybných služeb motoristům nedodržujícím pravidla silničního provozu“,
je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval obdobnými námitkami
Mgr. Václava Voříška, zástupce stěžovatele, ve vztahu k JUDr. Janu Dvořákovi. Například
v usnesení ze dne 30. 11. 2016, čj. Nao 282/2016 - 92, poukázal na nemožnost spatřovat důvod
podjatosti v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných
věcech. Výslovně se zde vyjádřil i k „pomlouvačnému odůvodnění“ rozsudku a k otázce vedení složky
na zástupce stěžovatele (zde: sbírání informací o něm), přičemž dovodil, že ani tyto skutečnosti
nemohou založit nedůvěru v nestrannost jmenovaného soudce (dále též rozsudky tohoto soudu
ze dne 14. 12. 2017, čj. 7 As 316/2017 - 37, či ze dne 28. 8. 2019, čj. 1 As 52/2019 - 43,
a v nich citovaná judikatura). S ohledem na obsah spisu neshledal Nejvyšší správní soud důvod
se od výše uvedené judikatury odchýlit a přebírá ji i pro nyní projednávanou věc.
[20] Ani nyní Nejvyšší správní soud neshledal, že by touto argumentací krajský soud vyjádřil
nepřátelský poměr k osobě stěžovatele či jeho zástupce zakládající důvodné pochybnosti o jeho
nestrannosti při rozhodování předmětné věci. Krajský soud toliko poukázal na procesní taktiky
zástupce stěžovatele, resp. s ním spolupracujících osob, které zhodnotil optikou svých zkušeností
z bohaté rozhodovací praxe v této oblasti i zkušeností s procesními taktikami pachatelů
přestupků zastoupených těmito osobami. Z příslušné části odůvodnění rozsudku je zjevné,
že krajský soud prováděl úvahu, zda se v posuzované věci stěžovatel skutečně domáhá ochrany
svých veřejných subjektivních práv, nebo toliko uplatňuje typizované a účelové námitky,
jež nevedou k naplnění smyslu soudní ochrany, ale naopak k systematické „štvanici“ obecních
a městských úřadů. Ostatně, reagoval tímto na vyjádření žalovaného k podané žalobě.
[21] Námitka zmatečnosti řízení před krajským soudem tedy není důvodná, neboť soud
neshledal, že by byl JUDr. Jan Dvořák vyloučen pro svou podjatost.
[22] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tuto stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud
na věc aplikoval právní závěry rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 429/2018, které jsou nepřiléhavé,
což zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. 12. 2013, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, vymezil,
že „[n]edostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky
tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“ Žádnou takovou
vadu však stěžovatel v kasační stížnosti neoznačil. Krajskému soudu v podstatě vytýká deficity
jeho právní argumentace. Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být
rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadený rozsudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
čj. 3 Azs 69/2016 - 24). Z rozsudku krajského soudu je přitom zcela patrné, jakými úvahami byl
veden k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Ostatně, sám stěžovatel s těmito důvody
na několika stranách obsáhle věcně polemizuje. Zda krajský soud své závěry vystavěl na přiléhavé
judikatuře, není otázkou přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, ale správnosti posouzení právní
otázky.
[24] Stěžovatel krajskému soudu dále vytkl opomenutí mnoha žalobních námitek a argumentů.
Konkrétně krajský soud nereagoval na vysvětlení, že žaloby nejsou podávány za účelem
majetkového prospěchu. Z ustálené judikatury nicméně plyne, že soud není povinen vypořádat
se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor,
v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 12. 2015, čj. 2 As 44/2013 - 125). Takový postup shledal ústavně konformním
i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Jak je již výše uvedeno, právě
ucelený argumentační systém napadený rozsudek obsahuje.
[25] V projednávané věci není sporu o skutkových okolnostech, tj. že stěžovatel přípisem
ze dne 5. 5. 2016 požádal žalovaného o poskytnutí informací týkajících se způsobu vymáhání
daňových nedoplatků (např. nezaplacených pokut). Sdělením ze dne 9. 5. 2016 žalovaný
stěžovateli požadované informace poskytl. Dokument obsahující žádost i odpověď poté žalovaný
zveřejnil podle §5 odst. 3 informačního zákona na své webové stránce. Údaje týkající se žadatele
(stěžovatele) byly ve zveřejněném dokumentu zakryty, avšak dle zjištění stěžovatele byly tyto
údaje (jméno, příjmení, adresa trvalého pobytu a datum narození) po jejich překopírování
do textového editoru nadále čitelné a dohledatelné prostřednictvím vyhledavače Google.
Anonymizace osobních údajů stěžovatele tak nebyla provedena důsledně.
[26] Samotné zveřejnění žádosti o poskytnutí informací týkajících se způsobu vymáhání
daňových nedoplatků a navazující odpovědi povinného subjektu je opřeno o §5 odst. 3
informačního zákona. Dle uvedeného ustanovení informačního zákona platí, že [d]o 15 dnů
od poskytnutí informací na žádost povinný subjekt tyto informace zveřejní způsobem umožňujícím dálkový
přístup. O informacích poskytnutých způsobem podle §4a odst. 2 písm. e) a f), informacích poskytnutých v jiné
než elektronické podobě, nebo mimořádně rozsáhlých elektronicky poskytnutých informacích postačí zveřejnit
doprovodnou informaci vyjadřující jejich obsah. Citované ustanovení tak výslovně ukládá povinným
subjektům povinnost zveřejňovat poskytnuté informace. Standardním způsobem jejího naplnění
je právě to, že povinné subjekty zveřejňují veškerá svá rozhodnutí ve věci poskytování informací,
včetně rozhodnutí negativních. Samotné zveřejnění poskytnutí informace má tedy zákonnou
oporu a nepředstavuje nezákonný zásah.
[27] Výkladem citovaného ustanovení v souvislosti se zásahem do práva na ochranu osobních
údajů (mj. žadatelů o informace) se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již několikrát zabýval.
Konstatoval, že i následné zveřejnění (konkrétnímu žadateli) poskytnuté informace „představuje
zpracování osobních údajů, které musí splňovat požadavky zákona o ochraně osobních údajů. Posouzení,
zda ochrana osobních údajů omezuje poskytnutí určité informace žadateli na žádost, je proto třeba činit
i s ohledem na to, že informace se dle §5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím stane informací
přístupnou komukoliv, nikoliv jen žadateli“ (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2019, čj. 6 As 240/2018 - 40).
V rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 198/2018 pak doplnil, že byly-li povinnému subjektu osobní
údaje poskytnuty výhradně pro potřeby identifikace žadatele a vedení řízení o podané žádosti, byl
tento účel plně zkonzumován již vyřízením žádosti, s tím, že „[j]akékoliv další zpracování
(zveřejňování) takto získaných osobních údajů zákon nepředpokládá, a k dosažení popsaného účelu to není
jakkoliv nezbytné.“ Na tuto myšlenku Nejvyšší správní soud dále navázal tím, že pokud není
skupina údajů, které dotčenou osobu (žadatele) identifikují, potřebná z hlediska naplnění účelu
§5 odst. 3 informačního zákona, je při zveřejňování již poskytnuté informace způsobem
umožňujícím dálkový přístup „úplná či částečná anonymizace odůvodněna právě tehdy, pokud by jinak došlo
k neodůvodněnému a nepřípustnému zveřejnění osobních údajů“ (srov. rozsudek ze dne 8. 11. 2019,
čj. 9 As 242/2019 - 47). Taktéž dle komentářové literatury „požadavkem zákona je zveřejnění všech
informací, které byly žadateli poskytnuty, nikoli zveřejnění v přesné podobě, v níž byly též žadateli odeslány. […]
Poskytnutou informací totiž není celá odpověď, ale jen údaje v ní obsažené, které odpovídají předmětu žádosti.
Na druhou stranu je samozřejmě možné zveřejnit i celou zaslanou odpověď, v tomto případě je ovšem nutné
anonymizovat osobní údaje žadatele, neboť zákon ukládá zveřejnit poskytnuté informace a nikoli celý obsah
odpovědi na žádost; vlastně se zde přiměřeně uplatní postup podle §12, ve spojení s §8a, tzn. zveřejnění
informace s výjimkami předvídanými SvInf“(srov. Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu
k informacím a související předpisy. 2. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016).
[28] Při zveřejňování poskytnutých informací postupem dle §5 odst. 3 informačního zákona
tedy musí povinný subjekt respektovat rovněž podmínky vyplývající z §8a informačního zákona.
Ten stanoví, že [i]nformace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje
povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu. Ochranu osobních
údajů v současné době upravuje zákon č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů,
který představuje doplňující veřejnoprávní regulaci ochrany osobních údajů k právní regulaci
primárně zakotvené v GDPR. Dle čl. 4 preambule GDPR není právo na ochranu osobních údajů
právem absolutním; musí být posuzováno v souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu
se zásadou proporcionality musí být v rovnováze s dalšími základními právy (zejména
respektování soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace, ochrana osobních údajů,
svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda projevu a informací, svoboda
podnikání, právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, jakož i kulturní, náboženská
a jazyková rozmanitost).
[29] Při plnění požadavků vyplývajících z §5 odst. 3 informačního zákona tak musí povinné
osoby postupovat nejen v souladu s tímto ustanovením, ale i s ochranou osobních údajů,
tak aby dosáhly rovnováhy mezi zajištěním informovanosti veřejnosti o své činnosti a ochranou
osobních údajů. Osobní údaje lze proto tímto způsobem zveřejňovat jen v rozsahu, v jakém
je to potřebné z hlediska naplnění účelu §5 odst. 3 informačního zákona, který tvoří zákonný
podklad pro zveřejnění příslušného rozhodnutí o poskytnutí informací. Stěžovateli lze tedy
obecně přisvědčit v tom, že v e vztahu k žadateli o informace bude zpravidla nezbytné
anonymizovat veškeré údaje o jeho osobě, neboť si lze jen těžko představit legitimní důvod
(zákonný podklad) ke zveřejnění těchto údajů. Z toho však na druhou stranu nevyplývá,
že by se povinný subjekt zveřejněním určitých osobních údajů žadatele v rámci postupu podle §5
odst. 3 informačního zákona vždy automaticky dopustil nezákonného zásahu, jak dovozuje
stěžovatel. Vždy je třeba posuzovat, zda tímto postupem povinný subjekt nepřiměřeně zasáhl
zejména do práva na zachování lidské důstojnosti daného žadatele, do jeho práva na ochranu
soukromého a osobního života atp. (viz výše).
[30] Nejvyšší správní soud tak v rozsudku ve věci sp. zn. 9 As 242/2019 připustil určitou
výjimku, kdy je žadatel o informace povinen vzhledem ke svému statusu strpět, že veškeré jeho
údaje nejsou při tomto postupu anonymizovány. Jedná se o subjekty, které podávají žádosti
o poskytnutí informací v pozici profesionálů, tj. podání žádosti představuje součást jejich
profesního života. Není zde totiž ve hře ochrana jejich soukromí, neboť na ně v této roli dopadá
právní názor vyslovený rozsudku čj. 9 As 429/2018 - 35, z něhož krajský soud při posouzení nyní
projednávané věci vycházel. Je pravdou, že se uvedený rozsudek týkal zveřejňování osobních
údajů zmocněnce v rozsudku vyhlášeném na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.
Jeho závěry o smyslu a podstatě anonymizace a ochrany osobních údajů jsou však pro svou
obecnou platnost plně přenositelné i na nyní projednávanou věc.
[31] V bodech [17] až [21] tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl: „Smyslem anonymizace
je tedy ochránit soukromí, informační sebeurčení a osobní údaje těch aktérů, kteří v soudním řízení a poté
v soudním rozhodnutí vystupují jako soukromé osoby, ať už jako účastníci, svědci či v podobném postavení. (…)
Aplikuje-li soud tato východiska na postavení stěžovatele v řízení, které bylo zakončeno zveřejněným rozsudkem,
je zjevné, že v něm nevystupoval jako soukromá osoba (tou byl v tomto rozsudku řádně anonymizovaný žalobce,
tedy osoba obviněná ze spáchání správních deliktů), ale jako svého druhu profesionál. Formálně měl sice
ve správním řízení, jež bylo Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích přezkoumáváno,
postavení jednatele společnosti FLEET Control, s. r. o., která zde byla obecným zmocněncem ve smyslu §33
správního řádu. Takovým zmocněncem jistě může být třeba rodinný příslušník nebo známý, který takovou službu
vykoná jednorázově, takříkajíc ‚soukromě‘. Z rozsáhlého dokazování provedeného nyní před krajským soudem
ovšem jednoznačně vyplynulo, že to rozhodně není případ stěžovatele, který v řadě případů vystupuje jako
zmocněnec přímo, či právě prostřednictvím uvedené společnosti. (…) Z těchto zjištění krajského soudu jasně plyne,
že stěžovatel skutečně vystupoval v daném řízení jako osoba, která tuto činnost provádí systematicky a čerpá
z ní prospěch. Zároveň ale nechce nést odpovědnost, která je s takovou činností spojena v případě skutečných
profesionálů, tedy typicky advokátů. Nyní posuzovanou kasační stížností se tak stěžovatel fakticky domáhá toho,
aby mohl tuto činnost nadále systematicky vykonávat, aby z ní mohl čerpat finanční a jiný prospěch, aby ji mohl
veřejně inzerovat, aby se mohl chlubit svými úspěchy, ale zároveň aby se mohl stáhnout zpět do svého soukromí
a dovolávat se ochrany osobních údajů, pokud se při této činnosti dopustí něčeho, co si nepřeje zveřejňovat. Taková
snaha ovšem není a nemá být pokryta ochranou soukromí, informačního sebeurčení a osobních údajů.
Jak přesvědčivě rozebral již krajský soud, je to sám stěžovatel, kdo svými profesními aktivitami do veřejného
prostoru vstupuje.“
[32] Nejvyšší správní soud tedy vychází z toho, že ochrana osobních údajů není samoúčelná,
ale je odůvodněna snahou o ochranu práva na soukromí a informačního sebeurčení (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2006, čj. 3 As 21/2005 - 105, č. 927/2006 Sb. NSS).
V případě osoby, která systematicky vstupuje do veřejného prostoru a ve veřejném životě působí
jako profesionál, přitom nelze trvat na naprostém informačním sebeurčení. Jinými slovy lze
do tohoto pásma za určitých podmínek vstupovat, souvisí-li tyto vstupy s veřejnou (profesní)
činností dané osoby, přičemž při dodržení proporcionality těchto vstupů nelze tyto považovat
za zásah do tohoto práva na ochranu osobních údajů (srov. část IV. nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 453/03).
[33] Krajský soud přitom přesvědčivě zdůvodnil, proč v dané věci považuje stěžovatele
za profesionála. Poukázal na to, že se stěžovatel systematicky věnuje zastupování osob
ve správních řízeních, přičemž jeho osobní údaje byly zveřejněny v návaznosti na žádost
o poskytnutí informací, která souvisela výhradně právě s jeho profesními aktivitami,
které sám veřejně prezentuje. Odkázal rovněž na četnost žádostí o poskytnutí informací,
které stěžovatel podává, z níž rovněž vyplývá, že se nemůže jednat o zájmy běžné soukromé
osoby. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel ani nijak nevyvrací, jeho argumentace je v tomto
ohledu naopak rozporná. Zatímco v bodě 11 kasační stížnosti se označuje za soukromou osobu,
v bodě 26 připouští, že vystupuje jako zmocněnec v přestupkových řízeních.
[34] Co se týče stěžovatelova odkazu na rozsudek tohoto soudu ve věci sp. zn. 9 As 198/2018,
je třeba upřesnit, že otázce přípustnosti zveřejnění určitých osobních údajů osob vystupujících
do veřejného života v pozici profesionálů se tento rozsudek nijak komplexně nevěnoval.
Žalovaný v tam posuzované věci totiž nenamítal, že došlo ke zveřejnění údajů osoby,
která vstupuje jako profesionál do veřejného života, s nímž předmětná žádost o poskytnutí
informací souvisela, ale založil svou námitku na tom, že údaje žalobce byly zveřejněny
v živnostenském rejstříku, a jednalo se tak o oprávněně zveřejněné osobní údaje ve smyslu
§5 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, neboť žádosti o poskytnutí informací
souvisely s touto podnikatelskou činností žalobce. Nejvyšší správní soud je přitom vázán důvody
kasační stížnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Soud není povinen ani oprávněn domýšlet
argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu,
ale přebíral by roli advokáta (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2012, čj. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, čj. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne
27. 10. 2010, čj. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, čj. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne
17. 12. 2008, čj. 7 As 17/2008 - 60).
[35] Potud je tedy možno souhlasit s názorem krajského soudu, jejž lze ve stručnosti shrnout
tak, že osoby vstupující do řízení o poskytnutí informací jako profesionálové, u nichž je tato
agenda součástí jejich profesního, a nikoliv soukromého života, se nemohou dovolávat ochrany
soukromí, informačního sebeurčení a osobních údajů.
[36] Co již však krajský soud pominul, je rozsah zveřejněných osobních údajů, který je možno
v případě veřejně činných osob aprobovat jako přípustný zásah do jejich práv. Ani u těchto osob
totiž není povinnost snést uvedení osobních údajů bezbřehá. Jak konstatoval Nejvyšší správní
soud ve výše uvedeném rozsudku čj. 9 As 242/2019 - 47, kde bylo u stěžovatele v pozici
zmocněnce při postupu podle §5 odst. 3 informačního zákona zveřejněno pouze jeho jméno,
příjmení a hlavní město Praha, avšak zbývající údaje o datu narození a úplné adrese byly
anonymizovány, tyto osoby „musí snést toto minimalistické uvedení jeho osobních údajů, podobně jako
by je musel snést v podobné situaci advokát, který by podával žádost o informace“ (důraz přidán).
Jako minimalistické uvedení osobních údajů lze dle citovaného rozsudku připustit zveřejnění
takových údajů, aby bylo zjevné, že táž osoba podává obdobné žádosti o informace u různých
městských úřadů, ale zároveň, aby ji nebylo možno jasně ztotožnit mezi všemi osobami téhož
jména.
[37] Aplikováno na nyní posuzovanou věc to znamená, že žalovaný nepostupoval v souladu
s předestřenou zásadou proporcionality, zveřejnil-li při postupu dle §5 odst. 3 informačního
zákona jméno, příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu stěžovatele. Jedná se totiž
nepochybně o údaje, na základě kterých je možné danou osobu jednoznačně určit. Jak vyplývá
z judikatury zdejšího soudu, v současné době k identifikaci osoby (a možnosti jejího dohledání)
stačí méně informací, než tomu bylo před masivním nástupem komunikačních technologií.
V tomto případě však byly zveřejněny údaje, na jejichž podkladě mohl být stěžovatel
nezaměnitelným způsobem identifikován mezi všemi osobami téhož jména zcela nesporně (srov.
rozsudek ve věci sp. zn. 9 As 198/2018). Tento aspekt (rozsah zveřejněných údajů z hlediska
zásady proporcionality při vstupu do práv veřejně činných osob) však krajský soud při posouzení
věci vůbec nevzal v potaz. Jako důvod takového nepřiměřeného zásahu do práv stěžovatele
přitom nemůže obstát odkaz na to, jaké případné procesní taktiky stěžovatel či s ním spojené
osoby volí při obhajobě osob obviněných z přestupků a zda tyto dosahují úrovně zneužití práva.
Nejvyšší správní soud uvedl již v rozsudku čj. 9 As 242/2019 - 47: „Smyslem zveřejňování těchto
rozhodnutí podle §5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodně není učinit z webových stránek
povinných subjektů pomyslný ‘elektronický pranýř‘.“
[38] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet
se Nejvyšší správní soud již opakovaně vyjadřoval, např. přípisem Předsedy Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 11. 2019, čj. S 139/2019 - 7, nebo ve věcech vedených
pod sp. zn. 2 As 383/2017 či sp. zn. 9 As 413/2018. Po právní stránce postačí odkázat na veřejně
dostupnou argumentaci uvedenou v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46,
bod 30. Více netřeba věc rozebírat.
IV. Závěr a náklady řízení
[39] Z uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek krajského
soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ve kterém je vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110
odst. 4 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu