ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.243.2020:26
sp. zn. 2 As 243/2020 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové,
soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2019, č. j. MSK 171976/2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2020,
č. j. 19 A 22/2019 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n em á p rá v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Bílovec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
12. 11. 2018, č. j. MBC/30314/18/SŽ/Hol 3233/2017, byl žalobce shledán vinným z přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se žalobce
dopustil tím, že dne 31. 8. 2017 v obci Tísek ve směru jízdy na Bílovec z nedbalosti překročil
nejvyšší dovolenou rychlost v obci nejméně o 46 km/hod, za což mu správní orgán prvního
stupně uložil pokutu ve výši 5250 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu 6 měsíců. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
změnil tak, že výši pokuty snížil na 5000 Kč, a ve zbytku rozhodnutí potvrdil. Žalovaný ve shodě
se správním orgánem prvního stupně neměl pochybnosti o osobě přestupce, kterým je žalobce,
ačkoliv se žalobce snažil vzbudit pochybnosti ohledně této skutečnosti. Tvrzení žalobce o tom,
že v rozhodnou dobu neřídil motorové vozidlo on, nýbrž jeho bratr M. K., bylo vyvráceno
provedenými důkazy, jejichž důkazní sílu nemohou zpochybnit ani případné výpovědi
navrhovaných svědků včetně bratra žalobce.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále
jen „krajský soud“), v níž namítal, že žalovaný neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl
některé jím navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně hodnotil. Krajský soud žalobcem
navrhované důkazy při jednání neprovedl, neboť považoval skutkový stav zjištěný správními
orgány za plně postačující pro učinění závěru o spáchání přestupku žalobcem. Krajský soud
se ztotožnil i s vypořádáním námitky žalobce, že přestupek nespáchal, protože vozidlo řídil jeho
bratr. Správní orgány podle krajského soudu posoudily provedené důkazy v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů, podklady pro rozhodnutí tvořily ucelený důkazní rámec a ze strany
správních orgánů tedy nedošlo k pochybení.
[3] Krajský soud shrnul, že podklady pro rozhodnutí správních orgánů tvořilo oznámení
o přestupku sepsané na místě silniční kontroly dne 31. 8. 2017, ke kterému se řidič nevyjádřil
a podepsal je; úřední záznam o přestupku ze dne 19. 9. 2017 s fotografií, která je tištěným
výstupem z elektronického záznamu o naměřené rychlosti předmětného vozidla; ověřovací list
č. 8012-OL-70321-17; výpověď policisty, který prováděl dle 31. 8. 2017 silniční kontrolu; barevné
kopie žádosti o vydání řidičského průkazu ze dne 1. 3. 2017, 23. 4. 2007 a ze dne 26. 5. 2004
na jméno žalobce s podpisy žadatele a držitele; barevné kopie žádosti bratra žalobce o vydání
řidičského průkazu ze dne 18. 8. 2017 a ze dne 23. 1. 2008 s podpisy žadatele a držitele; barevná
kopie o posudku zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel ze dne 9. 2. 2007, tato listina
rovněž obsahuje podpis žalobce; barevná kopie protokolu o projednání přestupku v blokovém
řízení s žalobcem ze dne 23. 4. 2010, přičemž i tato listina obsahuje podpis žalobce; sdělení
jednatele zaměstnavatelky žalobce ze dne 19. 2. 2018, z něhož plyne, že v době od 28. 8. 2017
do 1. 9. 2017 čerpal žalobce dovolenou a vozidlo měl svěřeno k užívání i v době dovolené
a pracovního volna a byl oprávněn je užívat spolu se svými blízkými; výpověď jednatele
zaměstnavatelky žalobce; výpověď přítelkyně žalobce. Dále správní orgány vycházely také
z ústního jednání konaného dne 30. 5. 2018, v němž bylo pokračováno dne 22. 10. 2018.
Žalovaný doplnil správní spis o doplňující informace od zaměstnavatelky žalobce a listiny
s podpisem žalobce, které pocházely ze správního spisu Magistrátu města Ostravy v jiné
přestupkové věci. Podle krajského soudu správní orgány dostály své povinnosti zjistit přesně
a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí a dostatečně
se ve svých rozhodnutích vypořádaly s důvody, které vedly k uznání viny žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu stručnou kasační
stížnost, v níž namítl, že krajský soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neprovedl jím navržené
důkazy. Uvedl, že jeho bratr nevědomky předložil při silniční kontrole stěžovatelovy doklady,
a návrhu na jeho výslech nebylo vyhověno. Stěžovatel je přesvědčen, že si je s bratrem velmi
podobný, neboť jsou narozeni ve stejném roce a známí je často zaměňují.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze navrhl její zamítnutí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jediným, nadto stručně formulovaným, důvodem kasační stížnosti je námitka, že krajský
soud pochybil, pokud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, zejména důkaz svědeckou
výpovědí bratra stěžovatele Z. K. Byť je toto kasační tvrzení stručné, jedná se o řádně
uplatněnou námitku, a proto nebyl důvod, aby Nejvyšší správní soud vyzýval stěžovatele
k odstranění vad kasační stížnosti. Zástupkyně stěžovatele, kterou si stěžovatel po podání kasační
stížnosti zvolil pro řízení o kasační stížnosti, doplnění kasační stížnosti ze své vůle nepodala, ač
tuto možnost ze zákona měla; lze tedy vycházet z toho, že tvrzení v kasační stížnosti považovala
za dostatečná. K tomu je nutno upozornit na skutečnost, že řízení před správními soudy soud je
ovládáno dispoziční zásadou, v jejímž důsledku kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčuje
kvalitu soudního rozhodnutí (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54).
[9] Podle §52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), „soud
rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné.“
[10] Podle §77 odst. 2 s. ř. s. „v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené
správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak“.
[11] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, vyslovil,
že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
[12] Připomenout lze též zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž soud není povinen
provést veškeré navržené důkazy. Zároveň však platí, že pokud soud důkaznímu návrhu
nevyhoví, musí takový postup přesvědčivě odůvodnit (viz např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, nebo ze dne 9. 11. 2006,
č. j. 1 Azs 218/2004 - 89). Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 147/2004 - 89 dále
plyne, že „neakceptování návrhu na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená
skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dále lze užít argument, dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost,
tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy,
byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena
najisto.“
[13] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 - 71, vyjádřil k možnostem doplnění dokazování při soudním přezkumu
rozhodnutí ve věcech přestupkových. S ohledem na princip plné jurisdikce nevyloučil
ani uplatnění prvního důkazního návrhu teprve v žalobním řízení; to však není případ
stěžovatele. Současně však rozšířený senát uvedl, že provádění nových důkazů není zapotřebí,
zjistí-li soud, že správní orgány opatřily „takovou sadu důkazů, z níž po jejich řádném zhodnocení lze
učinit závěr o tom, že se obviněný skutku dopustil a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti
o správnosti a úplnosti skutkových zjištění.“ Rozšířený senát upozornil, že „odlišná situace nastane tehdy,
neprovedou-li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných
skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné
rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby
v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem
správního spisu a případným dokazováním „oddělil zrno od plev“, tzn. nepravděpodobné či jinak bizarní námitky
obviněného eliminoval. Prostor pro dokazování vymezuje soudní řád správní.“
[14] Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů tedy může být též rozsudek krajského soudu
vydaný poté, co krajský soud neprovedl důkaz navrhovaný účastníkem bez toho, že by vyložil,
z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Takové pochybení soudu totiž téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí a důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ze žádné zásady dokazování v řízení před soudem však nevyplývá
povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (srov. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108).
[15] Stěžovatel v žalobě ze dne 18. 4. 2019 konkrétní důkazní návrh neuplatnil (pokud
Nejvyšší správní soud pomine označení žalobou napadeného rozhodnutí jako důkazu). Namítal
sice pochybení správních orgánů při dokazování v přestupkovém řízení, výslovný návrh
na doplnění dokazování krajským soudem však neučinil. Při jednání soudu dne 10. 3. 2020
stěžovatel jednak obecně uvedl, že požaduje provést důkazy označené v žalobě, a dále navrhl,
aby soud provedl všechny důkazy, které stěžovatel navrhl ve správním řízení a které nebyly
správními orgány provedeny. Výslovně pak navrhl výslech D. O., který byl v rozhodné době jeho
nadřízeným a přiděloval mu práci, a výslech bratra Z. K. Dále navrhl, aby byl proveden důkaz
listinou – čestným prohlášením jeho bratra. Tento důkaz soud při jednání provedl.
[16] K tomu lze uvést, že stěžovatel v řízení před krajským soudem řádně uplatnil pouze
návrhy na výslech svědků – bývalého nadřízeného D. O. a bratra stěžovatele Z. K. a dále návrh
na provedení důkazu listinou – čestným prohlášením bratra stěžovatele. Obecný odkaz na
důkazy, jejichž provedení bylo požadováno dříve ve správním řízení, nelze považovat za řádné
uplatnění důkazního návrhu.
[17] Krajský soud k tomu uvedl, že stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl,
protože shledal zjištěný skutkový stav za plně postačující pro učinění závěru o tom, že přestupek
spáchal žalobce. V dalším krajský soud podrobně objasnil, jakými důkazy provedenými
ve správním řízení bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel byl řidičem, který spáchal přestupek.
[18] Klíčové pro přezkum rozhodnutí o přestupku je posoudit, zda si správní orgány opatřily
takovou sadu důkazů, z níž lze po jejich řádném zhodnocení učinit závěr o tom, že se obviněný
skutku dopustil, a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti
a úplnosti skutkových zjištění (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, č. 3577/2017 Sb. NSS). To krajský soud ověřil
ze správního spisu; při jednání provedl jeden důkaz – čestným prohlášením bratra stěžovatele.
Návrh stěžovatele na provedení dalších důkazů krajský soud zamítl pro nadbytečnost,
protože měl skutkový stav za dostatečně zjištěný. S tímto postupem krajského soudu se Nejvyšší
správní soud v posuzované věci ztotožnil.
[19] Lze tedy shrnout, že krajský soud v rozsudku nezávisle vyhodnotil správnost a úplnost
skutkových zjištění učiněných správními orgány a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč
se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a jeho hodnocením. Neshledal přitom jako
přesvědčivá tvrzení stěžovatele o alternativním skutkovém ději. Dospěl rovněž k závěru,
že správní orgány se důkazními návrhy stěžovatele dostatečným způsobem zabývaly
a v rozhodnutích vysvětlily, proč některé navržené důkazy považují za nadbytečné. V takovém
případě krajskému soudu nic nebránilo v tom, aby si správné závěry žalovaného se souhlasným
vyjádřením přisvojil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130), aniž by provedl důkazy navrhované stěžovatelem v žalobním řízení.
[20] Nejvyšší správní soud závěrem zdůrazňuje, že je to především krajský soud, který
je oproti kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní
rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek.
Intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se zpravidla
na vady řízení a dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016 - 79, nebo ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 6 Afs 7/2020 - 52). Nejvyšší správní soud v nyní řešené věci neshledal důvod pro zásah
do hodnocení skutkových otázek, které provedl krajský soud. S ohledem na výše uvedené
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud dostál své povinnosti navrhované důkazy
buď provést, nebo odůvodnit jejich neprovedení. Jeho závěr o nadbytečnosti stěžovatelem
navrhovaných důkazů byl učiněn v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Jelikož neshledal ani vady, k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel
přihlédnout i bez návrhu, kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl. Ve věci
rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, pokud neshledal důvody pro jeho nařízení.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu