ECLI:CZ:NSS:2020:2.AS.97.2019:37
sp. zn. 2 As 97/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Služby přírodě s. r. o.,
se sídlem Jaurisova 515/4, Praha 4, zastoupená Mgr. Václavem Voříškem, advokátem
se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje,
se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2017,
č. j. JMK 14768/2017, sp. zn. S-JMK 182223/2016/ ODOS/Př, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2019, č. j. 62 A 75/2017 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 1. 2017, č. j. JMK 14768/2017,
sp. zn. S-JMK 182223/2016/ ODOS/Př (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru
dopravy (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 27. 10. 2016, č. j. OD/59390/2015
(dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o správním deliktu
žalobkyně podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měla dopustit
tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila,
aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Dne 2. 7. 2015
v 14:09 hodin v Židlochovicích na ulici Žerotínovo nábřeží, sil. II/425 v km 7,6 totiž
byla automatickým technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích zadokumentována jízda motorového vozidla RZ X,
jehož je žalobkyně provozovatelem, přičemž nezjištěný řidič řídil předmětné vozidlo rychlostí
61 km/h (58 km/h po odečtu tolerance 3 km/h) v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost
50 km/h, čímž byl porušen §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a byly naplněny znaky
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Za uvedený správní
delikt byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1500 Kč společně s povinností uhradit náklady řízení
ve výši 1000 Kč.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“) žalobou, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Namítala, že výrok prvostupňového správního rozhodnutí je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost, neboť z něj nelze zjistit, kde přesně mělo k přestupku dojít; není totiž
zřejmé, jakou definici obce prvostupňový správní orgán použil; užitý údaj o kilometráži není
obecně známou skutečností a správní orgán se nevypořádal s návrhem na ohledání místa skutku
za účelem zjištění umístění dopravní značky IP 12a a IP 12b. Poukazovala, že prvostupňovému
správnímu orgánu sdělila totožnost osoby řidiče, ten však dostatečně nezdůvodnil,
proč upřednostnil jeho výpověď o tom, že vozidlo neřídil, před tvrzením provozovatele vozidla;
nebyly tedy naplněny podmínky §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Taktéž nebylo
prokázáno, že by měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích,
což je zákonná podmínka měření rychlosti. Za nedostatečně zdůvodněný pak žalobkyně
považovala názor, že použitý rychloměr odpovídá definici automatu ve smyslu §125f odst. 2
písm. a) zákona o silničním provozu; navíc nebyl k jejímu návrhu proveden jako důkaz návod
k jeho obsluze. Nepřezkoumatelným shledala též závěr, že vozidlo na snímku je ve správné
pozici, neboť je zachyceno svazkem radarových paprsků a kvalita snímku je dostačující; přetrvaly
dle ní pochybnosti, zda bylo měření rychlosti provedeno v souladu s návodem k obsluze.
Ověřovací list rychloměru přitom nevyvrací možnost, že jeho ověření zaniklo na základě
některého z důvodů dle §7 odst. 2 vyhlášky Ministerstva obchodu a průmyslu č. 262/2000 Sb.;
žalovaný proto měl obstarat jí požadované přezkoušení použitého rychloměru a rozhodnout
o návrhu na přerušení řízení. Nebylo provedeno ani dokazování nezbytné pro závěr,
že ke změření došlo v zastavěném území. Namítala též, že její zmocněnec v odvolání výslovně
žádal, aby jej před vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný poučil o tom, kdo bude ve věci
rozhodovat; ten však na žádost v zákonné lhůtě nereagoval a vydal napadené rozhodnutí
ve stejný den, kdy žalobkyni zaslal informace o oprávněných úředních osobách. Brojila též proti
tomu, že vydání prvostupňového správního rozhodnutí nepředcházelo nařízení ústního jednání,
na kterém by bylo provedeno dokazování za její účasti. Skutkovou podstatu správního deliktu
provozovatele vozidla stanovenou v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu považovala
za protiústavní. Prvostupňové správní rozhodnutí taktéž dle jejího názoru neobsahuje informaci
o tom, jakým měřícím zařízením bylo změřeno údajné překročení nejvyšší povolené rychlosti.
Tvrdila dále porušení svého práva na soukromí, neboť byla bez varování vyfotografována,
resp. bylo v tomto smyslu porušeno právo osoby řídící vozidlo.
Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud podanou žalobu rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 62 A 75/2017 - 48
(dále též „napadený rozsudek“), zamítl. Pokud jde o místo spáchání skutku, naznal,
že to je ve správních rozhodnutích určeno zcela jasně a určitě jednak obcí, dále označením ulice
v této obci a kilometrovníkem silnice druhé třídy č. II/425, z čehož vyplývá i to, kde se toto
místo nachází. Kilometrovník silnice přitom lze považovat za akceptovatelný způsob
konkretizace místa spáchání deliktu, neboť pro určení kilometráže silnic platí zcela jasná
a objektivní pravidla, jelikož slouží pro orientaci v silniční síti (značení výjezdů z dálnic
či odboček na silnicích nižších tříd); je tedy jakousi analogovou obdobou GPS souřadnic
v digitálním světě. Připustil, že ne každý může tato pravidla znát, nicméně pokud slouží
kilometrovník k zabránění zaměnitelnosti skutku, tak se jedná o objektivní určení místa a v tomto
smyslu je to stejně vhodný nástroj jako GPS souřadnice; i u nich totiž lze namítat, že dotčená
osoba nerozumí tomu, jak a kam souřadnice zadat. Co se týče důkazních návrhů žalobkyně
(mimo jiné návrhu na provedení důkazu v podobě ohledání místa za účelem zjištění umístění
dopravní značky IP 12a a IP 12b), tak jestliže žalovaný považoval určení místa za jasné
a dostatečné, je dle krajského soudu pochopitelné, že shledal nadbytečnými ty důkazní návrhy,
které měly ověřit skutečné místo spáchání deliktu. Stejně tak není nepřezkoumatelné
ani rozhodnutí prvostupňového správního orgánu založené na určení místa prostřednictvím
kilometrovníku silnice, neboť jeho výrok nelze považovat za nejasný, neurčitý a nesrozumitelný;
místo měření je navíc taktéž zjevné ze záznamu o přestupku. Bylo nadbytečné, aby se žalovaný
zaobíral dalším určováním znaků obce, tedy aby prováděl důkaz územním plánem obce
za účelem zjištění, zda se jednalo o zastavěné území (čili obec ve smyslu zákona o silničním
provozu). Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017,
č. j. 1 As 31/2017 – 33, přičemž uzavřel, že vymezení skutku ve výroku prvostupňového
správního rozhodnutí je zcela dostačující.
[4] Dále naznal, že prvostupňový správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Pokud totiž označený řidič
popřel tvrzení žalobkyně, že vozidlo v inkriminovaném čase řídil, tak správní orgán neměl
dostatečné indicie vedoucí k zahájení řízení proti konkrétní osobě. Jestliže žalobkyně tvrdila,
že měl činit další kroky ke zjištění, zda se označený řidič přestupku mohl skutečně dopustit
(požádat žalobkyni o předložení nájemní smlouvy na vozidlo), tak podle krajského soudu
bylo na ní, aby doložila své tvrzení, že vozidlo v inkriminovaném čase řídil sdělený řidič;
žalobkyně přitom takovou smlouvu nepředložila správním orgánům ani krajskému soudu.
Neztotožnil se ani s námitkou, že správní rozhodnutí obou stupňů jsou nepřezkoumatelná,
neboť z jejich odůvodnění není zřejmé, jak správní orgány zjištěný skutkový stav subsumovaly
pod konkrétní právní normu. Prvostupňový správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku, když předvolal žalobkyní označenou osobu k podání vysvětlení, přičemž
tato osoba uvedla, že vozidlo neřídila. Přestože správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí
výslovně neuvedly, že v dané věci postupovaly konkrétně podle §125f odst. 4 správního řádu
(tedy že byly naplněny podmínky uvedeného ustanovení), tato skutečnost nemá za následek
nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, dle nějž nelze dovozovat, že by správní orgány
v situaci, kdy osoba označená provozovatelem vozidla za řidiče uvede, že vozidlo
v inkriminované době neřídila, aniž by provozovatel blíže osvětlil okolnosti, za nichž údajný řidič
vozidlo řídil, byly tyto povinny dále ověřovat pravdivost takového sdělení a činit další kroky
ke zjištění skutečného řidiče vozidla.
[5] Krajský soud taktéž konstatoval, že účelem měření rychlosti musí být zvyšování
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, přičemž policie a obecní policie je oprávněna
měřit rychlost právě a jen z tohoto důvodu. Pokud však měření rychlosti není vykonáváno zjevně
šikanózním způsobem, je úkonem v rámci dohledu nad provozem na pozemních komunikacích
a vždy směřuje ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích bez dalšího,
a to i prostřednictvím represe vůči osobám, které nerespektují pravidla provozu na pozemní
komunikaci. Kontrola dodržování nejvyšší povolené rychlosti totiž působí preventivně
tak, že odrazuje řidiče od překračování nejvyšší povolené rychlosti, čímž napomáhá zvyšování
bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Odkázal na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37, a ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 - 30,
dle nichž není nutné jakkoliv konkrétně dokazovat či kvantifikovat, že měření v daném případě
přispělo ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Pokud tedy žalobkyně neindikovala,
že by měření rychlosti v daném případě probíhalo šikanózním způsobem, nebyl dle krajského
soudu žalovaný povinen se předmětnou námitkou zabývat.
[6] Dále shrnul, že pod pojem „automatizovaný technický prostředek“ lze zahrnout
technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě,
které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu; takové zařízení je tedy obsluhou pouze
umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky
bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Ze záznamu o přestupku je přitom zřejmé,
že měření rychlosti vozidla bylo prováděno v automatizovaném režimu. To, že rychlost
předmětného vozidla byla změřena v automatickém režimu, vyplývá také z bodu 2.6 příslušného
ověřovacího listu, neboť silniční radarový rychloměr byl dle něj umístěn ve skříni. Už z toho
je podle krajského soudu zřejmé, že se jedná o zařízení bez lidské obsluhy, které není nutné
před každým měřením nastavit, ustavit do správné polohy či zvolit pro něj vhodné měřicí
stanoviště. Pokud žalobkyně navrhovala provést důkaz návodem k obsluze, tak žalovaný
podle krajského soudu na uvedený důkazní návrh dostatečným způsobem reagoval, když uvedl,
že ze samotného záznamu o přestupku vyplývá (je na něm jednoznačně uvedeno), že toto
zařízení pracovalo v automatizovaném režimu měření, pročež jakékoli další dokazování v tomto
směru bylo za dané situace zcela nadbytečné. Prvostupňový správní orgán proto nebyl povinen
definovat znaky automatu a pod ně podřazovat použitý rychloměr, neboť právě listiny založené
ve správním spise prokazují, o který způsob měření se jedná.
[7] K žalobkyní požadovanému přezkoušení rychloměru krajský soud uvedl, že ze správního
spisu nevyplývá, že by jakýmkoliv způsobem doložila své tvrzení o poškození těchto rychloměrů
vandaly; za této situace tedy žalovaný nebyl povinen obstarat přezkoušení dotčeného rychloměru.
Krajský soud proto aproboval, že žalovaný považoval provedené měření za bezvadné,
neboť vozidlo je na snímku zachyceno ve správné pozici, jeho kvalita je dostačující a s odkazem
na ověřovací list zdůraznil, že rychloměry nepozbyly ověření. Přestože se tedy žalovaný výslovně
nezabýval s tím souvisejícím návrhem žalobkyně na přerušení řízení, nemá tento postup žádný
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[8] Podle krajského soudu pak zjištěný skutkový stav podložený podklady obsaženými
ve správním spise nevyvolává pochybnosti o tom, že měření automatickým technickým
prostředkem bylo v daném případě provedeno správně a nevykazovalo jakékoli vady.
Na fotografii obsažené v záznamu o přestupku je předmětné vozidlo zachyceno v pozici zezadu,
je z něj patrná registrační značka, vozidlo je jediným vozidlem v záběru, v prostoru měření nejsou
viditelné žádné překážky, které by zabraňovaly výhledu na předmětné vozidlo, kvalita fotografie
je zcela dostačující. Krajský soud taktéž poukázal, že žalobkyně svou námitku týkající se vad
měření žádným způsobem nekonkretizovala, neuvedla, z čeho dovozuje, že vozidlo na snímku
je v nesprávné pozici a nebyl dodržen předepsaný úhel měření; nezpochybnila tedy provedené
měření způsobem, ze kterého by plynula povinnost správního orgánu tvrzení žalobkyně
dále ověřovat, a to kupříkladu provedením navrhovaných důkazů (výslechem obsluhy
rychloměru, návodem k obsluze).
[9] Ohledně tvrzeného porušení práva na soukromí a neoprávněného shromažďování
osobních údajů krajský soud poukázal na to, že informace o stacionárních radarech v obci
Židlochovice jsou zveřejněny na webových stránkách města. Obecní policie je povinna řídit
se obecnou právní úpravou stanovenou zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
kdy podle jeho §5 odst. 1 písm. d) lze shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze
stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanoveného účelu; je přitom oprávněna
měřit rychlost v rámci dohledu nad provozem na pozemních komunikacích, přičemž měření
rychlosti stacionárními radary bezpochyby slouží ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu.
Pokud žalobkyně tvrdila, že měřicí zařízení snímalo všechna projíždějící vozidla a nikoli pouze
ta, která překročila nejvyšší povolenou rychlost, nelze z této skutečnosti ještě dovozovat, že došlo
k neoprávněnému shromažďování osobních údajů; obzvláště když v projednávaném případě
se řidič žalobkyní provozovaného vozidla dopustil porušení pravidel silničního provozu,
které bylo měřicím zařízením zaznamenáno.
[10] Krajský soud se taktéž podrobně zabýval žalobními námitkami směřující proti nenařízení
ústního jednání v řízení před prvostupňovým správním orgánem (srov. odst. [50 - 54]
napadeného rozsudku), protiústavností skutkové podstaty správního deliktu provozovatele
vozidla (srov. odst. [55] napadeného rozsudku), identifikací měřícího zařízení
ve správním rozhodnutí (srov. odst. [56] napadeného rozsudku) a taktéž námitkou podjatosti
oprávněné úřední osoby (srov. odst. [64 - 71] napadeného rozsudku). Proti jejich vypořádání
krajským soudem však podaná kasační stížnost nebrojí, pročež je Nejvyšší správní soud
nepovažoval za nezbytné blíže nerekapitulovat.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Tvrdí-li krajský soud, že určení kilometru silnice představuje analogovou obdobu GPS souřadnic,
pak stěžovatelka upozorňuje, že podle nich je možné místo vyhledat, a to ať již na mapě
(např. skrze aplikaci Google Maps), nebo v terénu (za pomocí GPS zařízení). Ovšem
7,6tý kilometr silnice nijak lokalizovat nelze; a to ani v autoatlase, jak se mylně domnívá krajský
soud. Neztotožňuje se ani s jeho názorem, že údaj o kilometru silnice zabraňuje záměně skutku;
jestliže totiž správní orgán uvede, že přestupek byl spáchán v určitém kilometru silnice, není
takové tvrzení v praxi ověřitelné. Nadto specifikace skutku slouží též k tomu, aby provozovatel
vozidla vůbec věděl, co mu je kladeno za vinu, mohl se s místem údajného protiprávního jednání
seznámit a poukázat na relevantní skutkové okolnosti, které tam zjistí. Specifikace místa
teoretickým parametrem, v praxi nic neříkajícím a neumožňujícím místo nalézt, však takové
možnosti obhajoby vylučuje.
[12] Stěžovatelka dále poukazuje, že n ení vyžadováno, aby správní orgán měl ohledně
totožnosti řidiče příslušného vozidla jistotu, dokonce ani důvodné podezření; postačuje totiž
menší pravděpodobnost, že sdělená osoba se mohla přestupku dopustit. Správní orgán
disponoval jejím písemným vyjádřením, jímž splnila svou zákonnou povinnost, když sdělila,
kdo jí provozované vozidlo řídil. Je zcela logické, že oznámený řidič se následně bude bránit,
případně spáchání přestupku popírat. Bylo by ovšem absurdní nezahájit řízení jen proto,
že tak učinil; ostatně jen málokterý podezřelý spáchání přestupku dozná. Nezahájit řízení
o přestupku proti takovému řidiči by bylo možné jen tehdy, pokud by správní orgán považoval
tvrzení stěžovatelky za nepravdivé; k takovému závěru ovšem zjevně nedospěl, když ji za účelem
posouzení její věrohodnosti ani nevyslechl. Je proto přesvědčena, že nebyly splněny podmínky
pro zahájení řízení vůči ní.
[13] Závěr krajského soudu o účelovosti námitky týkající se neprokázání zákonem
předvídaného účelu měření není přiléhavý, neboť obec Židlochovice je dle stěžovatelky mediálně
známa tím, že měří rychlost v úsecích komunikací, kde se jako jediný důvod jeví snaha o zisk
pro obecní pokladnu. Odkazuje přitom na internetové články, vyjádření bývalého zaměstnance
obce či na jednání obecního zastupitelstva, kde téměř polovina zastupitelů negativně poukazovala
na výběr míst k měření. Poukaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 – 30, považuje za relevantní, neboť dle něj není možné, aby obecní
policie prováděla měření v místě, kde je to pro bezpečnost silničního provozu bezvýznamné;
jedním z cílů §79a zákona o silničním provozu je totiž vyloučit „šikanu“ řidičů. Byla proto
nesprávná reakce žalovaného k této odvolací výtce stěžovatelky, že daná otázka není předmětem
řízení; prakticky tím totiž odmítl přezkoumat splnění podmínky dle §79a zákona o silničním
provozu. Pokud stěžovatelka poukázala na neprokázání této podmínky, jistě mohl žalovaný
tvrdit, že byla splněna, a svůj závěr stručně odůvodnit; ten však místo toho vyjádřil přesvědčení,
že tato otázka není relevantní, pročež splnění dané podmínky vůbec neposuzoval.
[14] Namítá též, že se nejednalo o technický prostředek trvale nainstalovaný (byť spolu
s ním byla ověřena i skříň), nýbrž o rychloměr, který má universální využití. Tvrdil-li krajský soud,
že bylo měřeno „v automatizovaném režimu“, což je uvedeno na výstupu z rychloměru,
pak toto nikterak nesouvisí s tím, zda jde o automatický technický prostředek. Odkazuje přitom
na vyjádření Českého metrologického institutu a navrhuje jej provést jako důkaz; dle něj se totiž
v případě automatu jedná o prostředek, kde obsluha je limitována na jeho zapnutí/vypnutí,
nastavení aktuální maximální povolené rychlosti a hodnoty rychlosti kvalifikované jako přestupek.
Na použitém typu rychloměru je však nastavováno podstatně více parametrů ovlivňujících každé
měření, přičemž je vyžadována podstatně vyšší angažovanost obsluhy, což vyplývá právě
z Návodu k obsluze tohoto rychloměru. Poukaz krajského soudu na souhlas policie s měřením
rychlosti v daném úseku nevypovídá nic o tom, zda rychlost byla měřena automatem, nebo jiným
rychloměrem. Nesouhlasí ani s tím, že žalovaný správně odmítl jí navržené důkazní prostředky
poukazem na fotografii z rychloměru, na které je uvedeno, že tento pracoval
„v automatizovaném režimu“.
[15] Skutečnost, že je vozidlo zachyceno zezadu a je na něm viditelná registrační značka,
dle stěžovatelky vůbec nesouvisí s tím, zda je vyfotografováno v nesprávné pozici. Nebylo
dokonce ani postaveno najisto, kde bylo měřeno, neboť ve správních rozhodnutích není dostatek
indicií, z nichž by to bylo možné seznat. K výtce krajského soudu, že nekonkretizovala,
z čeho vyplývá, že vozidlo je zachyceno v nesprávné pozici na snímku, stěžovatelka odkazuje
na své odvolání, v němž uvedla, že vozidlo je vyobrazeno na snímku v nesprávné pozici
(k prokázání čehož navrhla provést důkaz Návodem k obsluze). Není jí proto zřejmé,
co více měla tvrdit než to, že vozidlo je zobrazeno v jiné části snímku, než ve které
má být zobrazeno dle návodu tehdy, je-li měřeno správně.
[16] Dle stěžovatelky je dále zcela irelevantní, zda svá tvrzení, kterými odůvodnila žádost
o přezkoušení rychloměru, důkazně podložila či nikoliv. Podstatné je, že má na přezkoušení
rychloměru právo; sama se případně vystavuje riziku, že pokud bude rychloměr vykazovat
požadované metrologické vlastnosti, musí uhradit náklady přezkoušení. Dle §11a zákona
o metrologii se však právo na přezkoušení rychloměru nijak neomezuje. Nemusí tedy existovat
žádná důvodná pochybnost o nesprávnosti měření, rychloměr musí být přezkoušen za všech
okolností. Krajský soud však argumentoval, jakoby musel být návrh odůvodňován stejně
jako jakýkoli jiný důkaz. Odkázala pak na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 7. 2015, č j. 4 As 63/2015 – 57.
[17] Zdůraznila taktéž, že podstatou její námitky směřující proti porušení práva na soukromí
a neoprávněnému shromažďování osobních údajů bylo přesvědčení o nesprávnosti toho,
že došlo ze strany obecní policie k plošnému měření rychlosti všech projíždějících motorových
vozidel, nikoliv pouze těch, u nichž měla důvodné podezření, že překročila nejvýše povolenou
rychlost. Stěžovatelka má za to, že jde o posouzení otázky přiměřenosti postupu obecní policie;
dle ní totiž měření rychlosti vozidel, včetně jejich fotografování na místě deliktu, již vybočilo
z mezí přiměřenosti dané zákonem, neboť nelze akceptovat názor, že obecní policie může fotit
kdykoliv a kohokoliv s úvahou, že focený subjekt možná poruší zákon a pak jeho focení bude
ospravedlněno. Informace o měření rychlosti a tím i focení jsou sice na webových stránkách
města Židlochovice, avšak lze jen stěží požadovat po stěžovatelce se sídlem v Praze, aby se reálně
seznamovala s webovými stránkami obcí na Moravě, jimiž bude zrovna projíždět; nepovažuje
proto tento způsob zveřejnění za dostatečný. Byla focena, neměla reálnou možnost se dozvědět,
že je focena, nevěděla o focení a ani k němu nedala souhlas, přičemž fotka byla přesto vůči
ní použita jako důkaz, ačkoli v době jejího pořízení nemohla vůči ní mít obecní policie žádné
důvodné podezření.
[18] Žalovaný se ke kasační stížnosti nijak blíže nevyjádřil, resp. pouze sdělil, že ji nepovažuje
za důvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatelka je v řízení zastoupena
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů.
Stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] K námitce týkající se místa spáchání deliktu Nejvyšší správní soud konstatuje, že jeho
určení „v Židlochovicích na ulici Žerotínovo nábřeží, sil. II/425 v km 7,6“ považuje za naprosto
konkrétní, jednoznačné a pro potřebu srozumitelnosti výroku rozhodnutí dostačující. Ztotožňuje
se s krajským soudem v tom, že předmětné místo je stanoveno zcela jasně a určitě jednak obcí,
dále označením ulice v této obci a kilometrovníkem jí procházející silnice druhé třídy č. II/425.
Kilometrovník silnice přitom dle jeho názoru lze považovat za akceptovatelný způsob specifikace
místa spáchání deliktu, neboť pro určení konkrétní kilometráže silnice platí zcela jasná
a objektivní pravidla; je proto skutečně jakousi analogovou obdobou GPS souřadnic v digitálním
světě. Stěžovatelce je možné přisvědčit v tom, že vyhledání konkrétního místa určeného pomocí
kilometrovníku je (v případě všech pozemních komunikací s výjimkou dálnic) poněkud
komplikovanější. Skutečně jej totiž nelze přesně zjistit skrze internetové služby jako stěžovatelkou
odkazované Google Maps či Mapy.cz; stejně tak je třeba připustit, že jakkoli s tímto systémem
značení pracují krajským soudem avizované autoatlasy (např. u výjezdů z dálnic či odboček
na silnicích nižších tříd), není možné jejich prostřednictvím pohodlně určit konkrétní místo
definované daným kilometrem příslušné pozemní komunikace tak, aby jej mohl řidič nalézt
v terénu. Nelze však již se stěžovatelkou souhlasit v tom, že by pro kteréhokoli účastníka
silničního provozu nebylo možné takto určené místo jednoznačně lokalizovat. Nejvyšší správní
soud v tomto směru odkazuje např. na Geoportál Ředitelství silnic a dálnic Silniční a dálniční
síť ČR - veřejná aplikace (dostupný z: https://geoportal.rsd.cz/webappbuilder/apps/7/), na němž
lze skrze záložku „Vyhledávání v ULS“ – „Hledání dle komunikace“ snadno, rychle a naprosto
jednoznačně seznat na přehledné podkladové mapě polohu příslušným kilometrem jakékoli
pozemní komunikace určeného místa. Veškerá kasační argumentace stěžovatelky (obsažená
též v rámci dalších námitek) založená na tom, že nebylo objektivně možné takto správním
orgánem určené místo vyhledat, prohlédnout si jej, zjistit případné skutkově relevantní okolnosti
a na jejich základě zvolit patřičnou procesní obranu, je proto lichá. Stěžovatelka totiž nemá
pravdu v tom, že by správním orgánem zvolený lokalizační údaj byl, jejími slovy, v realitě
naprosto neověřitelný. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[23] Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu, neboť vůči ní bylo zahájeno
řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, přestože správnímu orgánu oznámila totožnost
tvrzeného řidiče předmětného vozidla. Dle daného ustanovení správní orgán „správní delikt podle
§125f odst. 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení
o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě,
nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno“; nelze
tedy dát stěžovatelce za pravdu v tom, že by nebylo nezbytné zjistit alespoň nějaké relevantní
a rozhodné skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku konkrétního řidiče. To se však
prvostupňovému správnímu orgánu v projednávaném případě nepodařilo; je totiž třeba
zdůraznit, že stěžovatelka k jeho výzvě uvedla pouze totožnost údajného řidiče předmětného
vozidla (srov. e-mail zmocněnce stěžovatelky ze dne 28. 7. 2015, č. j. 13289/2015), přičemž
netvrdila jakékoli další důvody či okolnosti prokazující řízení daného vozidla právě sdělenou
osobou (natož aby na jejich doložení v této fázi řízení navrhla jakékoli důkazní prostředky).
Jestliže označený řidič výslovně popřel tvrzení stěžovatelky, že vozidlo v inkriminovaném čase
řídil (srov. záznam o podaném vysvětlení ze dne 25. 8. 2015, č. j. OD/59390/2015-3), souhlasí
Nejvyšší správní soud s posouzením krajského soudu, že za této situace neměl prvostupňový
správní orgán (ani ze záznamu o přestupku, ani z vyjádření samotné stěžovatelky) k dispozici
dostatečné indicie vedoucí k zahájení řízení proti konkrétnímu řidiči vozidla jakožto přestupci.
Stěžovatelce lze jistě obecně přisvědčit v tom, že mnoho takto označených řidičů se bude
pravděpodobně potrestání bránit a spáchání přestupku popírat. To však samo o sobě nemůže
být důvodem pro zahájení řízení o přestupku proti osobě, vůči níž nejsou zjištěny žádné
skutečnosti odůvodňující takový postup; popřené tvrzení provozovatele vozidla přitom za tuto
rozhodnou skutečnost považovat nelze. Stěžovatelkou předestřeným postupem by totiž bylo
ad absurdum možné, aby správní orgány zahajovaly řízení o přestupku se zcela náhodnými
a nezúčastněnými osobami, jejichž identifikační údaje provozovatel vozidla (z jakéhokoli zdroje)
zná a sdělí je v rámci své obrany; v důsledku toho možné zneužití práva (jakožto procesní
strategie zmocněnců některých účastníků správních řízení týkajících se dopravních přestupků
známá zdejšímu soudu z jeho úřední činnosti) nelze připustit. Lze proto jen zopakovat názor
krajského soudu, že za této situace bylo na stěžovatelce, aby blíže doložila své tvrzení, že vozidlo
v inkriminovaném čase řídil jí sdělený řidič (například předložila údajnou nájemní smlouvu
na předmětné vozidlo jí zmíněnou až v podaném odvolání); stěžovatelka tak ovšem neučinila,
a to v řízení před žalovaným ani krajským soudem. Odkázat ostatně lze na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, dle nějž by šlo „proti smyslu úpravy
správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem
vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení
a usvědčení pachatele přestupku.“ Prvostupňový správní orgán tedy učinil nezbytné kroky ke zjištění
pachatele přestupku, když předvolal stěžovatelkou označenou osobu k podání vysvětlení; pokud
tato popřela, že by vozidlo řídila a stěžovatelka neuvedla žádné další informace ani nenavrhla
důkazní prostředky, nezbylo prvostupňovému správnímu orgánu postupovat tak, jak učinil.
Kasační námitka je nedůvodná.
[24] Jestliže stěžovatelka brojí proti vypořádání námitky týkající se neprokázání
zákonem předvídaného účelu měření svým tvrzením, že obec Židlochovice je mediálně známa
měřením rychlosti v určitých úsecích komunikací pouze z důvodu snahy o zisk pro obecní
pokladnu (a hypertextovým odkazem poukázala na internetové články, vyjádření bývalého
zaměstnance obce či na jednání obecního zastupitelstva), pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se jedná o nepřípustný kasační důvod ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatelka
tuto argumentaci uvádí poprvé až v řízení o kasační stížnosti (srov. odst. [19 - 21] žaloby),
byť tak bezpochyby mohla učinit již dříve. Se stěžovatelkou je nutno souhlasit v závěru
o nesprávnosti reakce žalovaného k její příslušné odvolací výtce, totiž že daná otázka (posouzení,
zda provedené měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích)
není předmětem řízení. Ta má pravdu v tom, že žalovaný měl uvést, že tato podmínka
byla v daném případě splněna, nikoliv však, že její posouzení není relevantní a netýká
se předmětu řízení. Dle §79a zákona o silničním provozu je policie a obecní policie oprávněna
měřit rychlost vozidel „za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích“. Krajský soud
tedy správně konstatoval, že účelem měření rychlosti musí být zvyšování bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích, přičemž policie a obecní policie je oprávněna měřit rychlost právě
a jen z tohoto důvodu. Žalovaný proto pochybil, když konstatoval, že otázka splnění
této podmínky se vůbec netýká projednávaného řízení; je totiž naopak nezbytným předpokladem
pro zákonnost realizace měření rychlosti vozidla jakožto způsobu zajištění rozhodného
důkazního prostředku. Zároveň je však nutno zdůraznit, že pokud není měření rychlosti
vykonáváno zjevně šikanózním způsobem, je úkonem v rámci dohledu nad provozem
na pozemních komunikacích a vždy směřuje ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních
komunikacích bez dalšího. V tomto ohledu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 - 30, dle nějž „zákonná úprava (§79a zákona o silničním
provozu) neznamená, že by bylo nutné jakkoliv konkrétně dokazovat či kvantifikovat, že měření v daném
případě přispělo ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Okolnosti uvedené krajským soudem v napadeném
rozsudku (měření v obci, v odpoledních hodinách atd.) zřetelně dokazují, že účel měření rychlosti byl splněn.
Smyslem stěžovatelem citovaného ustanovení je prakticky vyloučit „šikanu“ při měření rychlosti, tedy, aby policie
prováděla měření v místě, kde je to pro bezpečnost silničního provozu bezvýznamné.“ Taktéž v projednávaném
případě bylo měřeno v obci (Židlochovice) a v odpoledních hodinách (14:09 hodin). Je dále
nutné poukázat na to, že sama stěžovatelka ve správním řízení (prvostupňovém ani odvolacím)
netvrdila, že by měření rychlosti v daném místě probíhalo šikanózním způsobem (tak činí poprvé
až v řízení o kasační stížnosti). Byť tedy žalovaný nesprávně uvedl, že posouzení dané podmínky
není předmětem řízení (a procesně správným postupem by bylo její zamítnutí pro nedůvodnost),
lze souhlasit se závěrem krajského soudu, že žalovaný nebyl za dané situace (absence předestření
jakýchkoli konkrétních pochybností o šikanozním způsobu měření) vůbec povinen
se předmětnou námitkou explicitně zabývat. Pouze nesprávně vyjádřený důvod (jinak věcně
správného) nevyhovění dané odvolací námitce nemůže být sám o sobě důvodem nezákonnosti
napadeného rozhodnutí. Kasační námitka je proto nedůvodná.
[25] Co se týče stěžovatelkou zpochybňované povahy rychloměru, Nejvyšší správní soud
odkazuje na rozsudek ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018 – 70, v němž konstatoval, že „žádný
právní předpis nedefinuje, co se rozumí automatem ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.
Jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě,
které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno,
případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení
ovládala. Charakter automatu je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy. (…)
V případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj před uvedením do provozu správně nastavit
a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna jeho správná funkčnost. To, že obsluha rychloměr
nastaví, ustaví do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod. je pro způsob měření (automaticky nebo manuální
režim) zcela irelevantní. Takovou argumentaci by bylo možné následně vztáhnout k jakémukoliv rychloměru,
protože každý (i stacionární) rychloměr musí někdo nastavit, upravit do správné polohy a dokonce i vybrat měřící
stanoviště. Jinak by za automat bylo možno ad absurdum považovat pouze takový rychloměr, který se sám
nastaví, ustaví do správné polohy a dokonce si vybere samostatně měřící stanoviště, což ani při současném
technologickém pokroku není reálně představitelné. Podstatné je pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat
samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda
je k výběru a měření rychlosti konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy. Rychloměry nelze rozlišovat
na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě nebo jsou opakovaně
nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický,
kdy jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného
vozu a měření rychlosti provádí sama obsluha rychloměru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38, ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 - 37).“ Jestliže tedy
stěžovatelka tvrdí, že skutečnost, že bylo měřeno „v automatizovaném režimu“ (což je uvedeno
na výstupu z rychloměru) nikterak nesouvisí s tím, zda se jedná o automatický technický
prostředek, nelze jí (s ohledem na výše citované závěry) v žádném případě přisvědčit.
Ze záznamu o přestupku je přitom zřejmé, že měření rychlosti vozidla bylo prováděno
v automatizovaném režimu; o měření v automatizovaném režimu vypovídá také bod 2.6
ověřovacího listu ze dne 13. 10. 2014, č. j. 206/14, dle nějž byl silniční radarový rychloměr
umístěn ve skříni (pročež jej logicky nebylo možné manuálně ovládat za účelem pořízení
každého jednotlivého snímku). Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským soudem
v tom, že se v případě použitého silničního radarového rychloměru AD9T od výrobce
RAMET C.H.M. a.s. jednalo o zařízení bez lidské obsluhy, které není nutné před každým
měřením nastavit, ustavit do správné polohy či zvolit pro něj vhodné měřící stanoviště, tedy
o tzv. automat. Co se týče „vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 4. 5. 2018 a 20. 4. 2018,
která stěžovatelka přiložila ke kasační stížnosti, nemohou být důkazem v řízení před Nejvyšším správním
soudem, jelikož nebyla předložena v předchozím řízení u krajského soudu, ač být předložena mohla [nic nebránilo
stěžovatelce, aby si tato vyjádření vyžádala od institutu dříve, když správní řízení probíhá již od roku 2016
(v projednávaném případě dokonce od roku 2015)]“; srov. opět rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 9 As 220/2018 – 70. Nejvyšší správní soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že správní
orgány a následně též krajský soud správně vyhodnotily použitý rychloměr jakožto automat
ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu; kasační námitka je proto
nedůvodná.
[26] V případě posouzení stěžovatelčiny výtky ohledně údajně nesprávně provedeného měření
rychlosti neshledal Nejvyšší správní soud žádný důvod se jakkoli odchýlit od závěrů vyřčených
krajským soudem. Zjištěný skutkový stav podložený podklady obsaženými ve správním spise
skutečně nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že měření bylo provedeno správně
a nevykazovalo vady. Dle Nejvyššího správního soudu pro posouzení věci nejsou (jak se snaží
tvrdit stěžovatelka) irelevantní skutečnosti, že na fotografii obsažené v záznamu o přestupku
je předmětné vozidlo zachyceno v pozici zezadu (tedy ve směru jízdy), je z něj patrná registrační
značka, vozidlo je jediným vozidlem v záběru, v prostoru měření nejsou viditelné žádné překážky
(které by zabraňovaly výhledu na předmětné vozidlo) a kvalita fotografie je zcela dostačující;
na základě těchto poznatků lze oprávněně naznat, že žádná okolnost prima facie nenaznačuje,
že by měření nemělo být provedeno řádným způsobem. Stěžovatelka přitom svou námitku
týkající se tvrzených vad měření blíže nekonkretizovala, resp. neuvedla, z čeho dovozuje
nesprávnou pozici vozidla v záběru ze záznamu o přestupku. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
s tím, že pouhé (teoretické) konstatování domněnky o nesprávně realizovaném měření
nezpochybňuje tento důkazní prostředek takovým způsobem, ze kterého by plynula povinnost
správního orgánu tvrzení stěžovatelky dále ověřovat (navrhovaným výslechem obsluhy
rychloměru, provedením důkazu návodem k obsluze). Jestliže stěžovatelka uvádí, že jí není
zřejmé, co měla správnímu orgánu tvrdit, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že měla
předestřít právě ty zcela konkrétní a věcné důvody, které ji vedly k přesvědčení, že je vozidlo
na fotografii nesprávně zachyceno; pakliže žádné takové neměla, jednalo se pouze o její
hypotetickou úvahu, která (jak shora uvedeno) nebyla relevantním podnětem pro další
dokazování. Pokud dále stěžovatelka k tomuto bodu argumentovala tím, že ze správních
rozhodnutí není možné seznat, kde přesně k měření došlo (resp. toto místo nalézt), odkazuje
Nejvyšší správní soud na odst. [22] tohoto rozhodnutí. Kasační námitka je nedůvodná.
[27] K otázce nezbytnosti precizace nějakého důvodu v rámci žádosti o přezkoušení
rychloměru dle §11a zákona o metrologii odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne
26. 4. 2013, č. j. 4 As 17/2012 - 36, podle kterého „stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že udělení pokuty
a odebrání bodů lze považovat za výrazný zásah do jejích zájmů ve smyslu §11 odst. 4 o metrologii. Nejvyšší
správní soud nezpochybňuje ani to, že vydané osvědčení o způsobilosti rychloměru k měření nevylučuje možnost
přezkoušení rychloměru dle tohoto ustanovení. Citované ustanovení připouští, že u měřidel, která jsou používána
za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, může správní orgán
na žádost poškozené strany vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci. Z provedeného dokazování však žádné
okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj v nedávné době
kalibrovaný (k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření), který byl (jak již bylo
opakovaně uvedeno) obsluhován řádně proškoleným policistou.“ Dle rozsudku NSS ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 1 As 447/2018 – 46, pak „výše uvedené závěry plně dopadají i na projednávanou věc, ačkoli se jedná
o §11a odst. 1 zákona o metrologii (jako v projednávaném případě), kdežto v citovaném případu se jednalo
o aplikaci §11 odst. 4 zákona o metrologii ve znění do 1. 5. 2015, neboť obsah a význam obou ustanovení
je fakticky tentýž. Soud tedy setrvává na stanovisku, že není nutné provádět přezkoušení stanoveného měřidla
(resp. ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku podle ustanovení §11 odst. 4 zákona o metrologii
ve znění do 1. 5. 2015) za situace, kdy dotčená osoba pouze obecně uvede bez bližšího odůvodnění požadavek
na provedení tohoto přezkoušení, pokud ani z objektivních okolností provádění samotného měření nic nevzbuzuje
pochybnosti o správnosti měření, a pokud příslušné měřidlo má potvrzení o ověření stanoveného měřidla,
jako tomu bylo v projednávané věci. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že z povahy věci musí být takováto
námitka uplatněna při samotném měření, neboť pouze tehdy je reálně možné ověřit, zda stanovené měřidlo splňuje
příslušné parametry či nikoli. Uplatnění takového požadavku skoro po roce od provedení vlastního měření
se potýká s tím, že s ohledem na plynutí času již nebylo a není možné prověřit, jestli stanovené měřidlo v době
předmětného měření splňovalo příslušné parametry či nikoli. Pro zjišťování skutkového děje do minulosti totiž
platí, že (…) jestliže se v důsledku plynutí času snížila či zcela vymizela důkazní hodnota jím [stěžovatelem]
navrhovaného důkazu, je pouze důsledkem jeho procesní taktiky, pokud k takovému důkazu nebude přihlíženo,
nebo dokonce nebude ani proveden. Prokazovat stav věci (nebo místa činu) v minulosti je obecně problematické.
Je tomu proto, že v průběhu času se mění stav věci, její vlastnosti, vzezření, funkčnost, apod., ať už v důsledku
jejího užívání, vnějších objektivních zejména přírodních jevů (např. počasí) nebo i vědomými dodatečnými zásahy
do věci prováděné člověkem. Proto, je-li stav určité věci (místa) důležitý pro objasnění zjišťovaného skutkového
stavu, patří její ohledání mezi prvotní úkony v konkrétním řízení. Není ovšem úkonem povinným, zejména
za situace, kdy o stavu věci s ohledem na další skutečnosti zjištěné dosud provedenými jinými důkazy, nejsou
pochybnosti. Ty může přinést mimo jiné i osoba podezřelá či obviněná z přestupku; neučiní-li tak a správní orgán
nemá pochybnosti o svých skutkových zjištěních, nemusí provádět „povinně“ další úkony, které v jiných případech
slouží k objasnění skutkového stavu.“ Nelze tedy (na základě výše citovaného) přisvědčit stěžovatelce
v tom, že by bylo naprosto irelevantní, zdali svou žádost o přezkoušení rychloměru nějak
odůvodnila (a důkazně podložila) či nikoliv. Dle ověřovacího listu byl předmětný rychloměr
ověřen s platností do 12. 10. 2015, záznam byl přitom učiněn dne 2. 7. 2015 (čili za platnosti
ověření). Stěžovatelka v žalobě pouze obecně předestřela, že se na internetu dočetla o tom,
že rychloměry v Židlochovicích se staly obětí vandalů; nepřiložila k danému tvrzení však žádné
podklady ani nenavrhla provedení to dokládajících důkazních prostředků. Za této situace
Nejvyšší správní soud aprobuje posouzení krajského soudu, že žalovaný nebyl povinen obstarat
přezkoušení dotčeného rychloměru; absence explicitního vyjádření k návrhu stěžovatelky
na přerušení řízení pak neměla na zákonnost napadeného rozhodnutí skutečně žádný vliv.
[28] Ohledně namítaného porušení práva na soukromí a neoprávněného shromažďování
osobních údajů Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že stěžovatelka se může bránit pouze
a výhradně proti tvrzenému zásahu do své právní sféry, nikoliv do práv jí sděleného řidiče
vozidla, který není účastníkem tohoto řízení a zjevně ji nezmocnil k jednání za jeho osobu.
Nejvyššímu správnímu soudu není především vůbec zjevné (a nutno podotknout, že stěžovatelka
to v žádném ze svých podání neosvětluje), jak konkrétně mělo pořízení fotografie
jí provozovaného vozidla z příslušného rychloměru, na níž není k vidění žádný aspekt
její osobnostní povahy v nejširším slova smyslu, zasáhnout do jejích práv (konkrétně práva
na soukromí), neboť je právnickou osobou. Její tvrzení, že „byla focena“ tedy není přesné,
neboť předmětná fotografie zachycuje pouze hmotnou movitou věc, která je stěžovatelkou
provozována, nikoli ji samotnou jako subjekt mající (v případě právnické osoby specificky
omezená) osobnostní práva. Co se týče osobních údajů, lze krajskému soudu přisvědčit
v tom, že obecní policie v tomto ohledu splňuje podmínku (toho času účinného)
§5 odst. 1 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších
předpisů, dle nějž je každý subjekt povinen shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze
stanovenému účelu; obecní policie je totiž oprávněna měřit rychlost v rámci dohledu
nad provozem na pozemních komunikacích, přičemž měření rychlosti stacionárními radary
bezpochyby slouží ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Jestliže pak stěžovatelka v rámci
kasační argumentace upřesňuje, že brojila především proti skutečnosti, že rychloměr
zaznamenává též vozidla, s nimiž nebyla překročena nejvyšší dovolená rychlost (tedy spáchán
přestupek, resp. správní delikt), je dle Nejvyššího správního soudu třeba konstatovat,
že se nejedná o nyní projednávanou situaci samotné stěžovatelky. Ta tedy brojí proti údajnému
zásahu do práv třetích osob (jejichž vozidla mají být dokumentována, aniž jimi byl porušen zákon
o silničním provozu); to je však pro řešenou věc a posouzení dotčení stěžovatelčiných práv zcela
irelevantní, pročež se těmito tvrzeními Nejvyšší správní soud blíže nezabýval. Kasační námitka
je nedůvodná.
[29] Nejvyšší správní soud taktéž poukazuje na to, že polemikou stěžovatelky stran
nezveřejňování osobních údajů a plné anonymizace rozsudků se již opakovaně zabýval,
proto ve stručnosti odkazuje na svá předchozí rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 9 As 429/2018 – 35, usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 – 161, či rozsudek
ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019 – 33, a v něm uváděná judikatura).
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny stěžovatelkou uplatněné
kasační námitky, taktéž neshledal vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti; kasační stížnost proto zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto kasačním řízení úspěch
a úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující jeho běžnou úřední činnost. Proto soud
vyslovil, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému ji nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2020
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu