ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.282.2016:38
sp. zn. 7 As 282/2016 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2016, č. j. 31 A 3/2015 –
37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Židlochovice ze dne 6. 10. 2014, č. j. OD/58333/2014-4,
byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil jako
provozovatel vozidla registrační značky X tím, že v rozporu s §10 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a
pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Žalobci byla
za uvedený správní delikt uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.
[2] Rozhodnutím ze dne 10. 11. 2014, č. j. JMK 123468/2014, sp. zn. S-JMK
123468/2014/ODOS/St, Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen „žalovaný“) zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice ze dne 6. 10. 2014,
č. j. OD/58333/2014-4.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. 31 A 3/2015 – 37.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v souzeném případě byl rychloměr
použitý při měření žalobcem provozovaného vozidla v automatizovaném režimu a splňoval tak
definici automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Určení místa
spáchání deliktu názvem ulice a obce spolu s uvedením času ve výroku rozhodnutí konkretizuje
skutek natolik, aby při zohlednění obsahu záznamu o přestupku nemohlo dojít k jeho záměně
s jiným skutkem. Vymezení skutkové věty v rozhodnutí správního orgánu I. stupně je proto
dostatečné a nezakládá nezákonnost ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Krajský soud
se neztotožnil ani s názorem žalobce, že označením jeho osoby jakožto povinného došlo
k porušení principu presumpce neviny a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Právní
předpisy zakotvující úpravu správního řízení nezavádí pro účastníky správních řízení jednotnou
zkratku, kterou by musely správní orgány ve svých rozhodnutích pro účely zjednodušení
a zpřehlednění textu používat. Byl-li tedy žalobce v prvostupňovém rozhodnutí, kterým mu byla
ukládána (byť v době vydání rozhodnutí nepravomocně) povinnost zaplatit pokutu a náklady
řízení, označen jako povinný, nepostupoval správní orgán nezákonně.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že měření proběhlo v automatickém
režimu. Tento závěr není podle něj objektivně doložen. Z napadeného rozsudku se vůbec
nepodává, jak krajský soud dospěl ke zjištění, že bylo měřeno pevně nainstalovaným technickým
prostředkem bez obsluhy. Fotka údajného překročení rychlosti bez protokolu o datu, času
a zejména místu měření a směru měření rychlosti není řádným důkazem pro účely řízení
o trestním obvinění. Automatizované měřící zařízení nebylo podrobeno kontrole a testu
funkčnosti zařízení a správnost měření tak není prokázána. Správní orgány nezaložily do spisu
potvrzení o kontrole měřícího zařízení, případně test měřícího zařízení, který měl předcházet
měření rychlosti pro účely správního řízení, a ani do správního spisu nezaložily protokol
o nastavení měřícího zařízení. Zcela samostatnou vadou rozhodnutí správních orgánů pak je,
že neidentifikují název (označení) měřícího zařízení rychlosti, jímž měl být zjištěn delikt.
[7] Krajský soud také nesprávně posoudil právní otázku týkající se dostatečné konkretizace
místa údajného protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Ve výroku tohoto rozhodnutí je místo měření vymezeno pouze názvem obce a ulice. Přitom
Žerotínova ulice (správě Žerotínovo nábřeží) v Židlochovicích je dlouhá minimálně jeden kilometr.
Určení místa přestupku s přesností na 1.000 metrů je nedostatečné a nevyhovuje nárokům
na rozhodnutí o trestním obvinění. Místo přestupku mělo být určeno například za pomoci čísla
popisného objektu v uvedené ulici, GPS souřadnic nebo odpočtem metrů od blízkého objektu apod.
Po stěžovateli nelze rozumně požadovat, aby si dohledal místo přestupku sám a to pomocí fotek
ze spisu, jak navrhuje krajský soud. Navíc údajným místem přestupku jelo vozidlo stěžovatele
v daných dnech a časech několikráte, a to v různých směrech. Popis skutku, který je uveden
ve správních rozhodnutích, však o směru jízdy mlčí. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu
přitom nelze nedostatečné vymezení místa ve výroku nahradit jeho specifikací v odůvodnění; tím
spíše nemůže postačovat (údajná) patrnost této specifikace z podkladů pro rozhodnutí.
[8] Krajský soud dále nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatel spáchal jeden správní
delikt anebo více správních deliktů. Krajský soud byl povinen ex officio zrušit napadené
rozhodnutí žalovaného, neboť není pravdou, že by stěžovatel spáchal správní delikt jeden. Podle
výroku rozhodnutí mělo dojít k protiprávnímu jednání dne 7. 1. 2014, 17. 1. 2014, 19. 1. 2014
a 27. 1. 2014. Nejde proto o jeden pokračující správní delikt, ale více správních deliktů.
Stěžovatel, případně osoba, která řídila vozidlo, jehož byl provozovatelem, neměla jednotný
záměr trvale překračovat nejvýše dovolenou rychlost. Mezi skutky zahrnuté správními orgány
pod jeden správní delikt je rozdíl i dvacet dnů a nejedná se tak o blízkou časovou souvislost
ve věci nedovoleného překračování rychlosti. Rozhodnutí o trestním obvinění musí být perfektní
a je nutné ho zrušit, pokud neodpovídá objektivnímu právu.
[9] Závěrem stěžovatel poukázal na vadu řízení spočívající ve skutečnosti, že byl označován
ve správním řízení jako povinný, čímž byl porušen zákon o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí a pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Na stěžovatele v procesním postavení
obviněného bylo od počátku hleděno jako na osobu, které (bezpochyby) vznikne povinnost
finančního plnění. To lze dovodit z rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kdy o obviněném
(stěžovateli) správní orgán hovoří jako o „povinném“. Stěžovateli však povinnost finančního
plnění nevznikla do doby, než mu žalovaný doručil žalobou napadené rozhodnutí. Správní orgán
I. stupně tak predikoval vinu stěžovatele, a proto bylo řízení vedeno v rozporu s čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[14] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29 . 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba
považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč
nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou.
[15] Již ze samotné formulace stěžovatelových kasačních námitek je zřejmé, že se ani on sám
nedomnívá, že by rozsudek krajského soudu trpěl nedostatkem důvodů. Jejím skutečným
obsahem je nesouhlas se způsobem vypořádání jeho žalobních námitek, nikoliv tvrzení,
že by tak soud neučinil. I podle Nejvyššího správního soudu se krajský soud vypořádal se všemi
žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry.
Námitka nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je proto nedůvodná.
[16] Podstatou první kasační námitky je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu,
že měření rychlosti jím provozovaného vozidla proběhlo v automatickém režimu. V žalobě
stěžovatel namítl, že „zařízení Ramer AD9T je užíváno nikoli bez lidské obsluhy“. Krajský soud však
shledal, že rychloměr byl schopen, poté co byl nainstalován, fungovat samostatně a na základě
fotografií, obsažených ve správním spise, konstatoval, že „bylo měřeno stacionárním pevně
nainstalovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, tedy že na změření rychlosti projíždějícího
vozidla reg. zn. X aktivně neparticipovala žádná konkrétní osoba.“ Zcela správně přitom poukázal na
skutečnost, že jediným dělícím kritériem je režim měření, kdy v případě automatického jsou
snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě
manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. O tom,
že předmětný rychloměr byl skutečně stacionární, svědčí záznam o přestupku, v němž
je uvedeno, že měření proběhlo v automatizovaném režimu měření. Nejvyšší správní soud
tak má za nepochybné, že měření bylo provedeno stacionárním rychloměrem,
který lze považovat za automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při dohledu
na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích podle §125f odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu. Stěžovatel v této souvislosti dále namítal, že u fotografií chybí údaje o datu,
času, místu a směru měření rychlosti. Jak však vyplývá z obsahu záznamů o přestupcích,
které jsou součástí správního spisu, toto tvrzení je nepravdivé. Na každém záznamu o přestupku
je totiž mimo fotografie měřeného vozidla vždy také i údaj o směru, dnu, přesném času a místu
měření.
[17] Námitkami, že automatizované měřící zařízení nebylo podrobeno kontrole a testu
funkčnosti zařízení a že ve spisu není založeno potvrzení o kontrole měřícího zařízení, případně
test měřícího zařízení a protokol o nastavení měřícího zařízení, se Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat. Tyto námitky jsou totiž nepřípustné, neboť je stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.). Ze stejného důvodu je
nepřípustná i námitka, že rozhodnutí správních orgánů neidentifikují název (označení) měřícího
zařízení rychlosti, jímž měl být zjištěn delikt.
[18] K namítané nedostatečné konkretizaci místa údajného protiprávního jednání Nejvyšší
správní soud obecně přisvědčuje stěžovateli v tom směru, že na výrok rozhodnutí jsou kladeny
vysoké formální požadavky. Již v minulosti dovodil, že v zájmu právní jistoty obviněného musí
být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl
zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní
jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval
vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku
pod konkrétní skutkovou podstatu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009 - 65). Je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je
subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením
místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti
skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž
skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném
konkrétním případě (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS).
[19] V nyní souzené věci byly uvedené požadavky naplněny. Správní orgán I. stupně ve výroku
rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona
o silničním provozu názvem obce Židlochovice a ulicí Žerotínovo nábřeží, dále uvedl,
že v daném místě je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 50 km/h a popsal, že vozidlu
provozovanému stěžovatelem byla automatizovaným technickým prostředkem naměřena
1) rychlost 67 km/h, po zohlednění odchylky 64 km/h, přičemž k uvedenému skutku došlo dne
7. 1. 2014 v 15:29 hodin, 2) rychlost 69 km/h, po zohlednění odchylky 66 km/h, přičemž
k uvedenému skutku došlo dne 7. 1. 2014 v 12:43 hodin, 3) rychlost 62 km/h, po zohlednění
odchylky 59 km/h, přičemž k uvedenému skutku došlo dne 17. 1. 2014 v 14:59 hodin, 4) rychlost
61 km/h, po zohlednění odchylky 58 km/h, přičemž k uvedenému skutku došlo dne 19. 1. 2014
v 15:54 hodin a 5) rychlost 63 km/h, po zohlednění odchylky 60 km/h, přičemž k uvedenému
skutku došlo dne 27. 1. 2014 v 15:51 hodin. Z výroku rozhodnutí je tak zřejmé, že blíže neurčený
řidič při jízdě ve stěžovatelem provozovaném vozidle po ulici Žerotínovo nábřeží
v Židlochovicích, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, tuto povolenou rychlost opakovaně
překročil, a to o méně než 20 km/h, čím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Protože stěžovatel, jakožto provozovatel
vozidla, nezajistil, aby při užití jím provozovaného vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci, dopustil se správního
deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu.
[20] Se stěžovatelem Nejvyšší správní soud souhlasí v tom, že nedostatečné vymezení
skutkových okolností spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí nelze nahradit jeho specifikací
v odůvodnění rozhodnutí. K tomuto závěru ostatně dospěl i rozšířený senát ve výše citovaném
usnesení. Na věci to však nic nemění, neboť formální požadavky na výrok rozhodnutí byly
v projednávané věci naplněny. Krajský soud správně poukázal na závěr Nejvyššího správního
soudu obsažený v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, že „nelze vyžadovat,
aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků
překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního
rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo
změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku“.
Krajský soud zmínil, že ke změření vozidla došlo v blízkosti přechodu pro chodce (na záznamu
o přestupku i na přiložené fotografii je zřetelně vidět svislá dopravní značka A 11 „Pozor,
přechod pro chodce“), aby deklaroval soulad mezi skutkovými okolnosti vymezenými ve výroku
rozhodnutí a mezi skutkovými okolnosti plynoucími ze správního spisu. Rovněž poukázal
na skutečnost, že na předmětných fotografiích je jasně patrný most. Na Žerotínově nábřeží
v Židlochovicích se přitom i podle tvrzení samotného stěžovatele nacházejí pouze dva mosty,
přičemž most zachycený na fotografiích má zcela specifickou podobu. Uvedená
fotodokumentace tak přesně zachycuje místo změření, čímž s maximální možnou mírou
podrobnosti dokládá správnost vymezení místa protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí.
Touto fotodokumentací tak není nahrazováno vymezení skutkových okolností ve výroku
rozhodnutí.
[21] V rozsudku ze dne 7. 6. 2016, č. j. 10 As 44/2016 - 35, Nejvyšší správní soud uvedl: „Zda
je určení místa spáchání přestupku ve výroku dostatečně konkrétní, je otázkou posouzení okolností každého
jednotlivého případu, přičemž závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě
od kontextu případů, které byly těmito soudy rozhodovány. Vždy je třeba přihlédnout k velikosti obce,
složitosti dopravní situace a také k úvaze, zda je přesné určení místa přestupku rozhodné pro posouzení toho,
zda ke spáchání přestupku došlo.“ Obec Židlochovice lze považovat za obec menší velikosti
a ani dopravní situace v ní se nejeví složitou; to lze seznat např. z mapy, kterou stěžovatel přiložil
k žalobě i kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto shodně jako krajský soud považuje
vymezení skutkové věty v rozhodnutí správního orgánu I. stupně za dostatečné a nezakládající
nezákonnost či nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí.
[22] Námitkou, že krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit, neboť stěžovatel nespáchal
jeden správní delikt, ale více správních deliktů, se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Tato
námitka je totiž rovněž nepřípustná, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským
soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[23] Námitku stěžovatele, že byl správním orgánem I. stupně v rozhodnutí o správním deliktu
nesprávně označen jako povinný, Nejvyšší správní soud považuje za účelovou. Krajský soud
zcela správně uvedl, že právní předpisy upravující průběh správního řízení nezavádí pro účastníky
správních řízení jednotnou zkratku, kterou by musely správní orgány ve svých rozhodnutích
používat. I podle Nejvyššího správního soudu tedy lze uzavřít, že byl-li stěžovatel správním
orgánem I. stupně v rozhodnutí, jímž mu byla ukládána povinnost zaplatit pokutu a náklady
řízení, označen jako povinný, nejedná se o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
které by mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Pouze z označení stěžovatele
jako povinného nelze bez dalšího dovozovat porušení práva na spravedlivý proces, příp. zásady
presumpce nevinny.
[24] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[25] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu