ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.165.2019:57
sp. zn. 2 Azs 165/2019 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: K. K. M., zastoupený
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 6. 2017, č. j. OAM-748/ZA-ZA11-ZA08-2016, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2019, č. j. 32 Az 55/2017 - 51,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 5. 2019, č. j. 32 Az 55/2017 – 51
se zrušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2017, č. j. OAM-748/ZA-ZA11-ZA08-2016,
se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
V. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. et Bc. Filipu Schmidtovi, LL. M. se p ři zn á v á
odměna za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce, katolík etiopské státní příslušnosti hlásící se k národnosti Oromo, dne 3. 4. 2016
přicestoval přes Istanbul do České republiky, odkud následujícího dne odjel do Švýcarska,
kde požádal o azyl. Dne 31. 8. 2016 byl na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady EU
č. 604/2013 (dále jen „Dublinské nařízení“) předán Švýcarskou konfederací zpět na území České
republiky, jelikož na jejím území má žalobce postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany.
[2] Svou žádost o udělení mezinárodní ochrany odůvodnil tím, že jeho pěstounská rodina, která
ho vychovala, opustila Etiopii kvůli členství otce v politické organizaci Oromo Liberation Front
a žije ve Spojených státech amerických. Kvůli aktivitám otce rodiny stát žalobce sleduje, kdykoliv
se koná nějaká demonstrace, jelikož jej podezřívá, že zprostředkovává informace od otce
ze zahraničí. V souvislosti s tím byl vězněn, mučen, nemůže chodit do školy ani pracovat a zbavili
ho řidičského oprávnění. Rodiče pěstouni mu pomohli vycestovat ze země.
[3] Žalovaný dne 13. 2. 2017 rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“ a „napadené rozhodnutí“).
II. Rozsudek krajského soudu
[4] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Podle krajského soudu nebylo
prokázáno a žalobce ani netvrdil důvod, pro který požádal o mezinárodní ochranu – tedy že byl
v zemi svého původu pronásledován z politických důvodů. Zacházení, kterému byl žalobce ve vlasti
vystaven, nelze kvalifikovat jako azylově relevantní pronásledování ve smyslu §12 písm. a) či b)
zákona o azylu. Tvrzení žalobce, že aktivně vystupoval proti etiopské vládě, nemá oporu v jeho
výpovědích. Sám se stranou OLF nikterak nespolupracoval, politika ho nezajímá. Členem strany
OLF byl pouze jeho adoptivní otec. Zraněn byl pouze v roce 2015, pak již nikdy fyzicky napaden
nebyl. Čelil zatýkání, které však podle jeho výpovědi nesouviselo s politickou činností, ale mělo
ekonomickou motivaci. Žalobce tvrdil, že byl pronásledován pro politické aktivity svého otce
a pro eritrejskou národnost. Podle krajského soudu není rozhodné, zda žalobce politické názory,
pro které je pronásledován, zastává, ale to, zda mu je připisují, jak judikoval Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 13. 8. 2018, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67. Žalobce však nebyl proti státní moci nijak
aktivní, nevystupoval proti ní. V jeho případě nebylo oproti věci v rozsudku č. j. 2 Azs 45/2008 - 67
zcela zřetelné, že státní složky jeho aktivity a postoj vůči složkám moci posuzovaly jako opoziční.
Státní složky zadržovaly různé nepohodlné lidi, studenty a mladé lidi obecně. Zadržování probíhalo
z ekonomických důvodů, tj. šlo o korupční způsob vydělávání peněz ze strany zatýkajících osob.
Zatčení během muslimského povstání přitom žalobce uznal jako oprávněná. Z vyjádření žalobce
v průběhu správního řízení ani z dalších podkladů nelze dovodit, že by byl žalobce zadržen
na základě svého politického postoje či postoje svého otce. Žalobce měl po celou dobu přístup
ke svým finančním prostředkům a vycestování ze země pro něj bylo bezproblémové. Z výpovědí
vyplývá, že nebyl členem žádného opozičního hnutí ani politické strany. Politická příslušnost jeho
otce není podkladem pro důvodnou obavu z pronásledování podle §12 písm. b) zákona o azylu.
[5] Krajský soud dále uvedl, že žalobce byl zadržen celkem pětkrát, přičemž někdy důvodně,
jelikož se zúčastnil muslimského povstání. Jeho rodiče posílali osobám, které ho věznily, peníze
za jeho propuštění. Nejednalo se o zatýkání ze strany vládních struktur, ale o korupční způsob
vydělávání peněz. Vězněn byl v neoficiálním výslechovém středisku. Tyto okolnosti nejsou
relevantní z pohledu §12 písm. b) zákona o azylu.
[6] Dále podle krajského soudu nebylo prokázáno, že ztráta sluchu žalobce bezprostředně
souvisela s tvrzeným zadržením ze dne 3. 11. 2015, při němž byl údajně mučen. Svědecké výpovědi
doložené žalobcem z června 2016 uvádějí, že poškozeno bylo žalobcovo levé ucho, namísto
pravého ucha, o němž vypověděl žalobce při svém pohovoru. Z lékařské zprávy ze dne 30. 8. 2017
vystavené ORL Centrem Praha, v níž je uvedeno, že „pacienta sužuje porucha sluchu vpravo, kterou utrpěl
na oblast PU (15. 11. 2016)“, podle krajského soudu vyplývá, že se nejedná o objektivní zjištění
lékaře, ale o skutečnost, kterou lékaři sdělil žalobce. Spletl se přitom navíc o jeden rok, jelikož
původně vypověděl, že ke zranění došlo 3. 11. 2015. Krajský soud usoudil, že je zřejmé, že žalobce
o události není schopen poskytnout přesvědčivou a jednoznačnou výpověď. Z lékařského posudku
ani z výpovědi žalobce není zjistitelné, kdo a v jaké souvislosti mu újmu způsobil. Pravdivost
tvrzení žalobce nebyla prokázána. Žalobcem tvrzené skutečnosti proto nejsou ve smyslu §12
písm. b) zákona o azylu relevantní a vzájemně odporují předloženým důkazům. To svědčí
o účelovosti. Podle krajského soudu z listin založených ve správním spise vyplývá, že žalobce byl
poučen o všech svých právech a povinnostech, přičemž není nutné výslovně citovat §10 odst. 5
zákona o azylu o možnosti zajistit si lékařské vyšetření zaměřené na zjištění známek pronásledování.
Žalovaný neporušil §4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).
[7] Krajský soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že je pronásledován pro svou
národnost. Žalobce nemá vazby na Eritreu, disponoval etiopským pasem, přes 13 let žil v Etiopii
bez národnostních problémů a obdržel schengenské vízum. Nic nenasvědčuje tomu,
že by se nemohl do své země navrátit. Napadené rozhodnutí se opírá o relevantní a aktuální
podklady o situaci v zemi původu žalobce.
[8] Podle krajského soudu žalovaný vycházel z podkladů založených ve správním spisu
a výpovědí žalobce, které neobsahovaly tvrzení o tom, že by se žalobce měl zúčastnit opozičních
demonstrací nebo vykonávat činnost, která by byla politicky motivovaná. Krajský soud neshledal
pochybení v tom, jak žalovaný důkazy posoudil a zhodnotil.
[9] S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud uvedl,
že nedemokratický režim a nedodržování lidských práv v některých zemích samo o sobě
neznamená, že kterýkoliv cizinec z této země automaticky splňuje podmínky pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu. S ohledem na to krajský soud uzavřel, že jelikož žalobce měl přístup
k finančním prostředkům, nebylo mu zamezeno pořídit si cestovní pas a vízum a nebyl vystaven
trestnímu stíhání, neměla situace žalobce závažnější dopad na jeho svobodu a další život
ani možnost svobodně a bez potíží vycestovat z vlasti. Žalobcem uvedené důvody nelze podřadit
pod žádný z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Žalobci nelze udělit azyl ani podle
§13 a §14 zákona o azylu.
[10] Krajský soud neshledal v případě žalobce naplnění podmínek pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu. Žalovaný podle krajského soudu dostatečně popsal složitou
situaci v Etiopii v roce 2015, kdy zde docházelo k zásahům vlády a pronásledování opozice
z politických důvodů, a nezpochybnil, že byla nelehká. Ne každý z této země se však s potížemi
potýká. Žalobci nebylo bráněno odjet ze země, mohl si opatřovat finanční prostředky, obstaral
si cestovní doklady a vízum do České republiky. Nebylo proti němu vedeno žádné trestní stíhání,
nehrozil mu postih ze strany bezpečnostních složek nebo úřadů. V případě návratu tak žalobci
bez dalšího nehrozí vážná újma. Krajský soud neshledal, že by mu hrozil trest smrti, mučení nebo
nelidské či ponižující zacházení. Krajský soud se se závěry žalovaného ztotožnil a ve smyslu
judikatury Nejvyššího správního soudu na ně ve zbytku odkázal. Podle krajského soudu bylo
napadené rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci, žalovaný své závěry řádně
odůvodnil a nepochybil ani při opatřování podkladů, na jejichž základě napadené rozhodnutí
postavil.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) ve své kasační stížnosti namítá, že žalovaný
se při posuzování otázky hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu
nedostatečně zabýval skutkovými okolnostmi a jejich hodnověrností v individuálním případě
stěžovatele v jejich vzájemných souvislostech. Závěry žalovaného jsou v tomto ohledu
nepřezkoumatelné.
[12] Podle stěžovatele žalovaný nedostál standardu rozložení důkazního břemene,
jež v azylovém řízení tíží správní orgány ve prospěch žadatelů, a to konkrétně v souvislosti
s prokazatelnými následky fyzického mučení v Etiopii před jeho odchodem. Krajský soud
toto pochybení žalovaného nenapravil. Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 8. 2019, č. j. 2 Azs 15/2019 - 57, a další jeho judikaturu ohledně rozložení důkazního
břemene v řízení o mezinárodní ochraně. Stěžovatel shrnul, jak je žalovaný povinen postupovat
v případě důkazní nouze ohledně azylově relevantních tvrzení žadatele. Stěžovatel proto brojí proti
zjednodušujícímu závěru krajského soudu i žalovaného ohledně způsobu, kterým prokazoval
své věznění a týrání v Etiopii. Nelze podle něj pro údajné nesrovnalosti odmítnout jeho tvrzení jako
nepravdivá s tím, že z lékařské zprávy nelze zjistit, kdo žalobci újmu způsobil a v jaké souvislosti.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že uvedené skutečnosti nejsou z těchto důvodů pro posouzení
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu relevantní. Zjednodušený závěr, že v tomto ohledu
stěžovatel neunesl důkazní břemeno, je tak nesprávný a odporující judikatuře Nejvyššího správního
soudu. Uvedenými nedostatky přitom podle stěžovatele trpí i posouzení ve vztahu k otázce jeho
pronásledování a týrání před odchodem z Etiopie, ale i posouzení otázky možného pronásledování
z důvodu politických aktivit jeho otce (tč. v emigraci) či z důvodu jeho národnosti.
[13] Podle stěžovatele není jeho povinností prokazovat pronásledování své osoby jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností žalovaného,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují. Stěžovatel se přitom ve svých výpovědích drží jedné dějové linie
a i přes drobné nesrovnalosti jsou tyto výpovědi konzistentní a souladné s dostupnými informacemi
o zemi původu. Z takových výpovědí je nutno vycházet. V případě pochybností je nutno
rozhodovat ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu. Ustanovení §49a zákona o azylu je nutno
vykládat eurokonformně s článkem 4 kvalifikační směrnice. Důkazní standard „reálného nebezpečí“
je nutno aplikovat nejen v rámci celkové úvahy o pravděpodobnosti vážné újmy, ale i v souvislosti
s posouzením věrohodnosti jednotlivých dílčích tvrzení žadatele o azyl, která jsou posléze
podkladem této celkové úvahy. Tyto principy a úvahy ve vztahu k jeho tvrzením o útrapách
a pronásledování v zemi původu (jeho zranění, opakované věznění, ekonomické vydírání)
v napadeném rozhodnutí i napadeném rozsudku zcela absentují.
[14] Stěžovatel dále žalovanému i krajskému soudu vytýká, že skutková podstata, z níž žalovaný
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, resp. některé podstatné části byly
vyloženy zcela účelově a jednostranně v neprospěch stěžovatele. Žalovaný podle stěžovatele
nedostatečně zjistil skutkový stav, což mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Krajský
soud měl pro tuto vadu napadené rozhodnutí zrušit. Krajský soud stejně jako žalovaný
proto nepřezkoumatelným způsobem a na základě nesprávně uchopeného skutkového stavu dospěl
k nezákonnému závěru, že stěžovatelem uvedené důvody nelze podřadit pod žádný z azylově
relevantních důvodů, jelikož stěžovatel měl přístup k finančním prostředkům, nebylo mu zamezeno
opatřit si cestovní pas a vízum a nebyl v zemi původu vystaven trestnímu stíhání. Podle stěžovatele
tyto závěry neodpovídají skutečnosti a za žádných okolností z nich nelze dovodit, že stěžovateli
nehrozí pronásledování.
[15] Stěžovatel se domnívá, že krajský soud nedostatečně a nesprávně odůvodnil neudělení
doplňkové ochrany. Hodnocení krajského soudu je zcela obecné, vztahující se k ekonomické situaci
Etiopie. Zcela v něm absentuje konkrétní a individuální úvaha a zdůvodnění toho, proč žalobní
námitky krajský soud nevypořádal. U hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy se nevyžaduje
příčinná souvislost s taxativně stanovenými důvody pronásledování podle §12 zákona o azylu.
Žalovaný je povinen vzít v potaz veškeré zjištěné okolnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský
soud i žalovaný se nesprávně vypořádali zejména s otázkou politických aktivit jeho otce a jeho
vlastním pronásledováním, vězněním a mučením před emigrací. Žalovaný i krajský soud přitom
zcela bagatelizovali prožité útrapy stěžovatele v Etopii, které přitom nikterak nezpochybňují.
Hrozbou vážné újmy je přitom nutno rozumět reálné nebezpečí, tedy situaci, kdy stěžovatel
má dobré důvody se domnívat, že takový následek s významnou pravděpodobností může
postihnout i jeho. Udělení doplňkové ochrany je podle stěžovatele nutno posuzovat odděleně
a samostatně a náležitě je odůvodnit. Krajský soud v obecné rovině bez přihlédnutí k individuálním
okolnostem stěžovatele konstatoval špatnou situaci v Etiopii a ztotožnil se s žalovaným, že život
tam je nelehký a nejistý, zároveň však uvedl, že nelze říci, že každý obyvatel Etiopie se s uvedenými
potížemi potýká. Toto hodnocení stěžovatel považuje za nedostatečné a v rozporu se skutkovým
stavem, na což upozorňoval již ve své žalobě. Odůvodnění neudělení azylu podle §12 zákona
o azylu koresponduje důvodům neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[16] Krajský soud ani žalovaný se v souvislosti s konstatováním, že stěžovatel měl k dispozici
finanční prostředky, nevyjádřily k tvrzení stěžovatele, že své prostředky si opatřoval prostřednictvím
praní špinavých peněz (tzv. money launderingu). Tuto skutečnost zcela pominuly a nehodnotily.
Napadené rozhodnutí a rozsudek krajského soudu jsou proto nepřezkoumatelné. Tvrzení,
že stěžovatel nebyl trestně stíhán ani mu stíhání nehrozí, neobstojí v kontextu tvrzení stěžovatele
o jeho opakovaném bezdůvodném věznění, která nebyla nikterak zpochybněna. Stěžovatel zcela
jasně vysvětlil, že jeho vycestování bylo možné jen za vysoký finanční obnos prostřednictvím
překupníků, kteří ve zkorumpovaném systému zajistili stěžovateli udělení víza. Závěry krajského
soudu i žalovaného jsou proto nepřezkoumatelné.
[17] Stěžovatel upozorňuje, že žalovaný odmítl udělení doplňkové ochrany z důvodu, že týrání
a mučení, které stěžovatel zažil v Etiopii a popsal detailně žalovanému, nelze podřadit pod žádné
zákonné ustanovení, neboť byl pronásledován sice státními složkami, ale tyto jej nepronásledovaly
z důvodu jeho politických aktivit. Za takové situace však hrozící nebezpečí vážné újmy ze strany
nestátních subjektů (soukromých osob) v případě návratu do země původu může být relevantním
tvrzením přinejmenším ve smyslu udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) zákona
o azylu (při splnění dalších podmínek lze uvažovat také o udělení azylu podle §12 zákona o azylu).
Za splnění podmínek podle §2 odst. 6 zákona o azylu může být původcem pronásledování
i soukromá osoba. Tyto úvahy napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu postrádá.
[18] Stěžovatel nepovažuje za přiléhavý odkaz krajského soudu na rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 4 Azs 33/2012 a č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, jelikož je přesvědčen, že krajský
soud byl povinen žalobní námitky posoudit a v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi
vypořádat.
[19] Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu. Tato rozhodnutí jsou podle něj v souladu se zákonem. V případě stěžovatele není
dán žádný z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Stěžovateli
nehrozí v domovském státě pronásledování a jím uvedené obavy nejsou odůvodněné. Stěžovatel
nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Závěry krajský soud podrobně odůvodnil
a správně vyhodnotil politické důvody namítané stěžovatelem. Vypořádal se i s popisovanými
potížemi otce stěžovatele. Žadatelem přitom není otec stěžovatele, ale stěžovatel sám. Okolnosti
případu byly posuzovány individuálně ve vztahu k osobě stěžovatele. Závěry krajský soud
přezkoumatelně a řádně odůvodnil. Podle žalovaného kasační stížnost svým významem podstatně
nepřevyšuje vlastní zájmy stěžovatele.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)],
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
IV.A Přijatelnost
[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany
pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení Nejvyššího správního soudu
dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně
jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak,
že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou
právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně;
(3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení
především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
[22] Stěžovatel uvedl, že v jeho případě se krajský soud při posouzení skutkových okolností
dopustil zásadních pochybení. V uvedené věci nebyla naplněna ochrana subjektivních práv
stěžovatele ve správním soudnictví, jelikož se ve svém rozhodnutí krajský soud nezabýval řadou
žalobních bodů. Své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností.
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná ve smyslu
§104a s. ř. s., neboť stěžovatel v tomto případě namítá taková zásadní pochybení krajského
soudu, která by mohla mít dopad do jeho hmotněprávního postavení a která nelze z hlediska
posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud
proto přistoupil k meritornímu posouzení kasační stížnosti.
IV.B Důvodnost
[24] V prvé řadě Nejvyšší správní soud zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou
vadu neshledal.
[25] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu brojí z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Argument stěžovatele míří na to, že rozsudek krajského soudu i napadené rozhodnutí
trpí nedostatkem skutkových důvodů, pro které žalovaný a krajský soud dospěli k závěru,
že v případě stěžovatele nejsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Dále namítá,
že skutková podstata, z níž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spise.
[26] Stěžovatel tedy namítá nedostatek důvodů rozhodnutí, který má za následek
nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS Nejvyšší správní soud uvedl, že „nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované.“ Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je dána také tehdy, pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy,“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52).
[27] Za situace, kdy z napadeného správního rozhodnutí aprobovaného správním soudem
vyplývá, že pro věc podstatné skutečnosti žalovaným správním orgánem nebyly náležitě zjišťovány,
skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007,
č. j. 4 Ads 111/2005 - 94). Stejně tak, „pokud se krajský soud nevypořádá s námitkou žalobce týkající
se rozporu v obsahu důkazů, které správní orgán pominul, je dán důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav vyžadoval rozsáhlé doplnění, pro něž měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 2. 2005, č. j. 3 As 20/2004 - 63). Námitku je proto nutno krom kasačního důvodu podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. klasifikovat i jako kasační námitku podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[28] Kasační stížnost je důvodná.
[29] Stěžovatel namítá, že krajský soud ani žalovaný nerespektovali rozložení důkazního břemene
v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a dostatečně nevyvrátili věrohodnost jeho tvrzení.
[30] Nejvyšší správní soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu shrnuje, že v řízení
o mezinárodní ochraně je často nutno rozhodovat za situace důkazní nouze (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 – 64, ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, a ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63), že jde o prospektivní
rozhodování (tj. posuzuje se riziko pronásledování či vážné újmy v budoucnu) a že nesprávné
rozhodnutí může mít pro stěžovatele obzvláště závažné důsledky. Těmto specifikům řízení
o mezinárodní ochraně odpovídá i standard a rozložení důkazního břemene, jež jsou vychýleny
ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Povinnost tvrzení však
spočívá především ve sféře žadatele o azyl. Jakmile uvádí jakékoliv skutečnosti svědčící o tom,
že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu do jeho lidských práv, který by byl azylově
relevantní, pak je třeba se tvrzeními detailně zabývat a žadatelem uváděné skutečnosti konfrontovat
se zjištěními týkajícími se situace v zemi původu žadatele (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 – 63, či ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70).
Již v průběhu pohovoru je žalovaný povinen vhodně kladenými otázkami zjistit, zdali žadatelem
tvrzené skutečnosti jsou relevantní pro udělení azylu či doplňkové ochrany, a tvrzení žadatele podle
toho klasifikovat. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný
je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů,
a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89, publ. pod č. 1095/2007 Sb. NSS).
[31] V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není
ani žadatel, ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným
přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď
žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení
pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70).
[32] Ohledně věrohodnosti tvrzení žadatele o azyl Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž
na svůj rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, v němž uvádí, že „[n]ení povinností
žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou
výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které
věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ Pokud se tedy žadatel o mezinárodní ochranu
po celou dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze
i přes drobné nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi
původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 – 83, nebo rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70).
[33] V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, pak Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[z]ásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spočívající v pravidelné nedostatečnosti
důkazů prokazujících věrohodnost žadatelových tvrzení. Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil
pravdivost žadatelových tvrzení, a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžovatelova
tvrzení, anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku
správního orgánu.“ (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004,
č. j. 6 Azs 50/2003 - 89).
[34] Při hodnocení věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu lze vycházet z vnitřní
konzistentnosti a přesvědčivosti výpovědi, z toho, nakolik je žadatelem prezentovaný azylový
příběh souladný s informacemi o zemi původu, či z celkové věrohodnosti žadatele [čl. 4 odst. 5
písm. c) a e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají
nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“)].
[35] Hodnocením věrohodnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu se Nejvyšší správní
soud v minulosti zabýval taktéž v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, v němž
dospěl k závěru: „Žalovaný může zcela vyloučit z celkového posouzení pouze ta fakta, u nichž je postaveno téměř
najisto, že se nestala (tj. neexistuje ani přiměřená pravděpodobnost, že k nim došlo). Ostatní tvrzení musí být
součástí celkového posouzení rizika pronásledování, kde jim bude přisouzena váha podle míry pravděpodobnosti,
s jakou lze soudit, že odpovídají skutečnosti. Jiná situace je, pokud je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních
aspektech své žádosti; v tomto případě (a pouze v tomto případě) může žalovaný bez dalšího posoudit žadatele jako
nevěrohodného a nemusí detailně posuzovat jeho jednotlivá dílčí tvrzení.“
[36] Z uvedeného vyplývá, že žalovaný by mohl označit za nevěrohodná jednotlivá tvrzení
žadatele či by jej mohl označit za celkově nevěrohodného, to však pouze z důvodu jeho
nevěrohodnosti v relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77). Celkovou nevěrohodnost
žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační směrnice] proto lze dle citované judikatury dovodit pouze
ze souhrnu jednotlivých nevěrohodných tvrzení, která se týkají skutečností podstatných
pro posouzení konkrétní žádosti o mezinárodní ochranu, nikoliv skutečností, které mají význam
okrajový. Pokud je prokázáno, že žadatel v minulosti uváděl zkreslené či nepravdivé informace,
které k jeho azylovému příběhu nemají žádný vztah, nelze z nich vůbec usuzovat na jeho celkovou
nevěrohodnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2020,
č. j. 1 Azs 3/2020 - 70).
[37] I po zjištění rozporů či nesrovnalostí v konkrétních částech výpovědi v řízení o žádosti
o mezinárodní ochranu by si však žalovaný měl primárně položit otázku, zda se tyto rozpory
nebo nesrovnalosti týkají významných skutečností a vedou k jasnému a přesvědčivému závěru,
že výpověď žadatele není vnitřně konzistentní. Pokud tomu tak není, ani dílčí nedostatky
ve výpovědi žadatele nemohou hrát při posouzení jeho žádosti významnou roli (srov. též Praktická
příručka úřadu EASO: Posuzování důkazů, Březen 2015).
[38] Specifikem azylového řízení je rovněž zásada, že při splnění daných podmínek se uplatňuje
pravidlo „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ („benefit of doubt“).
Tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89,
v němž uvedl, že „jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských
práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím
k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo
či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit,
a to ve prospěch žadatele o azyl.“
[39] Ve svém pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že přicestoval
na schengenské vízum, které měl v cestovním pase, jejž však před podáním žádosti o azyl ztratil.
Při své žádosti o azyl uvedl jiné jméno a datum narození, jelikož mu to poradili známí. Jeho
záměrem bylo odcestovat do Anglie nebo Francie. Za cestu z Etiopie zaplatil 15 tisíc dolarů
zprostředkovateli, přičemž absolvoval pohovor na české ambasádě v Addis Abeba, musel předložit
potvrzení o zaměstnání a výpis z bankovního účtu. Na otázku, jak si vysvětluje, že jej nechali
bez problémů vycestovat ze země, jestliže ho neustále pronásledovali, odpověděl, že pendloval mezi
městem Addis Abeba a Akaki, všechny jeho doklady měla státní bezpečnost; jakmile jej propustili
po posledním zatčení, nečekali, že by bez dokladů mohl vycestovat. Mezitím se pouze schovával
a chodil do banky pro peníze. Žalobce vylíčil, že se ho jako dítěte v dětském domově v 8 letech ujali
pěstouni, se kterými pak žil do svých 21 let ve městě Lafto. Nebyl to však oficiální adopční proces,
pěstouni byli příbuzní zdravotní sestry z dětského domova. Před jejich odjezdem společně žili
v Saris-Addis Sefer. Jeho otec – pěstoun (dále téže jen „otec“) byl politicky aktivní. Byl členem
opozičního spolku Kinijit v celostátních volbách v roce 2005. Otce zatkly několikrát nejen kvůli
jeho politickému přesvědčení, ale i národnosti Oromo. Byl zároveň členem strany ONG, neboli
OLF (Oromo liberation front), která je ve vládním seznamu teroristických organizací.
Byl povoláním právník, přičemž kvůli politické aktivitě mu vzali právnickou licenci. Ze země
pěstouni odešli mezi lety 2011 a 2012, aby otec mohl znovu pracovat. Do okamžiku jejich odchodu
neměl žádné problémy. Pozornost byla upřena na otce. Po jejich odchodu žil sám, studoval a peníze
mu posílali rodiče – pěstouni. Pracoval neoficiálně bez pracovní smlouvy. Žalobce dále na otázku,
jaké jsou důvody žádosti o mezinárodní ochranu, rozvedl, že se stal terčem kvůli politické situaci
v zemi. Vláda si myslela, že rebelové z kmene Oromo dostávají od otce - pěstouna informace
prostřednictvím žalobce. Kvůli tomu žalobce několikrát věznili, při posledním věznění dne
3. 11. 2015 jej mučili a následkem toho neslyší na pravé ucho, na pravé straně měl bouli, kterou
si nechal ošetřit na klinice. Na podporu svých tvrzení doložil dva dokumenty vydané organizací,
pro kterou údajně pracoval; ti mu pomohli, odvezli jej do nemocnice, neměl peníze. Zároveň
mu ten den při prohlídce bytu všechno vzali – doklady, řidičský průkaz. Dne 5. 11. 2015
jej propustili. Bez dokladů si nemohl nic zařídit, nemohl si vybrat peníze z banky, změnit bydlení,
pracovat. To v Etiopii není možné. Jakmile se toto odehrálo, začal si vyřizovat doklady
k vycestování. Nezbylo mu než odejít. Od listopadu do odjezdu 2. 4. 2016 se skrýval v Akaki.
Uvažoval o cestě přes Libyi. Finančně jej však podpořili pěstouni z USA; poslali mu peníze
na bankovní knížku, která mu jako jediná zůstala na rozdíl od kreditní karty. Na dotaz, zda v bance
nepožadovali doklad totožnosti, odpověděl, že to už měl pořízený pas. Dále byl dotázán, z čeho
zaplatil 15 tisíc dolarů za pas, když k penězům z vkladní knížky se dostal až s pasem. Žalobce
vysvětlil, že využil tzv. money laundering, kdy lidé žijící v zahraničí předají peníze někomu dalšímu
a ten zprostředkuje převod do Etiopie někomu třetímu. Dalších 5 tisíc dolarů pěstouni zaslali
na bankovní knížku, k čemuž již využil cestovní pas, za který zaplatil 300 tisíc Etiopských birrů.
Žalobce dále vypověděl, že podezřívání ze strany vlády, že předává opozičnímu hnutí informace,
začalo odchodem pěstounů. Jelikož byl otec aktivním členem spolku, zatýkali ho. Zároveň byl ještě
Oromo. Byl pro vládu nepohodlný; při protipolitických aktivitách ho věznili. Po emigraci pěstounů
měli za to, že žalobce otce nahradil. Záminkou nebyly pouze politické důvody; osoby,
které jej zatýkaly, tyranizují lidi pro peníze. Od pěstounů tedy získávali peníze vydíráním. Vládní
struktury jsou zkorumpované. Žalobce popsal, že byl vězněn, kdykoliv jej podezírali, bez udání
důvodů, bez obžaloby. Zadrželi jej na 2 dny až týden. Musel kvůli tomu přerušit studium IT oboru
na univerzitě, jelikož byl často zadržený, chyběl a nemohl splnit podmínky pro studium. V roce
2014 byl zatčen dvakrát z jemu neznámých důvodů, kvůli čemuž přerušil školu. Průběh zatčení byl
jednoduchý – žalobce pronásledovali, věděli, kde žije. Poprvé jej zatkli doma ráno,
když se připravoval na zkoušku z matematiky. Věznili ho dva dny a pak bez udání důvodů pustili.
Podruhé hrál s přáteli fotbal, zatkli jej a dovezli na federální středisko. Jednou ho zatkli při návratu
z kostela. V roce 2015 došlo k zatčení třikrát, když vznikly nepokoje v muslimském hnutí na vysoké
škole v Ambo, v oblasti Oromo a v Addis Abeba. Muslimského povstání se však nezúčastnil,
je katolík, nikdy nebyl politicky aktivní, ani nebyl u voleb. Volit je povinné, ale v hlavním městě není
možné kontrolovat volební karty. Po posledním zatčení se začal skrývat. Zadržení trvalo 2 – 3 dny
v různých federálních výslechových střediscích, které společnost nezná. Často zatýkání probíhá
pod heslem „jdeme kácet stromy“, pak jsou odstraňováni nepohodlní lidé. V Etiopii se útočí
na mládež, kdykoliv něco vypukne, a státní bezpečnost se zbavuje nepohodlných lidí. Žalobce dále
vypověděl, že nemůže prokázat své zatýkání, jelikož proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění,
nic neprovedl. Na otázku, jaké byly ve výslechových prostorách podmínky, odvětil, že po něm chtěli
informace, že jej mučili 2 – 3 muži, potřebovali přiznání, nedávali jim najíst, nedodržují zákony,
po 24 hodinách nikoho nepropustí, důležité je získat informace. O zadržení neexistuje žádný
záznam ani dokumentace výslechu. V okolí žalobce zatkli i další osoby z různých důvodů, někteří
byli trestně stíháni. Na otázku, zda se mu přihodilo kromě zatčení něco dalšího, vypověděl,
že během posledního zatčení jej zbili železem, přičemž následkem toho je jizva na pravé tváři
směrem ke krku, fyzicky jej napadali, šikanovali, dlouho musel být v jedné pozici, sedět ve studené
vodě. Šikanou je i zabavení dokladů, jelikož bez nich nelze studovat ani pracovat, vzali
mu i potvrzení o zaměstnání. Nové doklady vydají, jen pokud projde policejní prověrkou. Hlavním
důvodem je, aby se nepřidal k opozici. Podle žalobce není možné obrátit se na někoho o pomoc.
Mezinárodní organizace nebo nadace mají od roku 2005 do země omezený přístup, lidé nemají
možnost se na někoho obrátit. Nezkoušel se ani přestěhovat do jiné oblasti, Addis Abeba je nejlepší
místo, jinde je to ještě horší, navíc nemá doklady, bez kterých to není možné. Na dotaz jakého
etnického původu byli jeho rodiče, odpověděl, že u biologických rodičů neví, matka by mohla být
podle jména Oromo, otce neviděl. Pěstouni jsou Oromo. Žalobce uvedl, že své jméno
má po biologickém otci K. K. M. Po pěstounech nemá žádné jméno. Pěstouni byli ortodoxní
křesťané. Žalovaný se dále žalobce dotazoval, z jakého důvodu byl spolu se svým otcem zatýkán i
během akcí organizovaných muslimy. Žalobce vysvětlil, že muslimské hnutí nemá náboženský
důvod protestu. Jedná se o politické hnutí, které je protivládní, a jakýkoliv protest v zemi
se vztahuje k terorismu, proto je v souvislosti s tím zatýkali. To souvisí zároveň s OLF organizací,
jelikož opozice se spojila ve spolek KINIJIT a OLF je také aktivní proti vládě. Spojitost mezi
muslimskými protesty a OLF je politická. Všechny nepokoje jsou spojovány s terorismem. Žalobce
dále vypověděl, že si nemyslel, že odcestuje. Nemohl cestovat s pěstouny, nemá doklad o adopci a
biologicky k nim nepatří. Až po zatýkání se na pěstouny obrátil s žádostí o pomoc, ovšem americké
vízum je založeno na testech DNA. Cesta do USA není jednoduchá, využil jinou možnost, chtěl do
Británie, odkud by bylo možné zajistit cestu do USA. Situace v Etiopii se zhoršovala, chtěl do
bezpečí. Následkem posledního mučení mohl umřít. To byl moment rozhodnutí, že zemi opustí.
Neslyší na pravé ucho, nemůže hýbat pravou stranou tváře. Návrat do vlasti si umí představit
jedině, pokud by se změnila politika, vláda a podmínky k životu. V případě návratu se obává o život.
Zemi kvůli tomu opustil, nikoliv z důvodů ekonomických. Mohl tam mít práci, studoval IT obor.
Žalovaný doplnil otázku, že v dokumentech bylo uvedeno, že měl zraněné levé ucho, upozorňuje
však na pravé. Žalobce si není vědom této chyby v dokumentech.
[40] V dalších svých vyjádřeních založených ve správním spise žalobce uvádí, že se narodil
v Assebu – Eritrei. Jeho matka s ním kvůli nebezpečí emigrovala do Etiopie v roce 1996 v jeho
6ti letech. Na cestě však o svou matku přišel a etiopská vláda jej umístila do střediska pro děti.
Tvrdí, že je Eritrejec. Ve Švýcarsku má snoubenku, jejíž osobní a kontaktní údaje specifikoval.
[41] Nejprve je třeba předeslat, že krajský soud zcela správně v bodech 31 a 37 napadeného
rozsudku vyhodnotil skutková tvrzení, která se poprvé objevila až v žalobě, ohledně údajného
pronásledování kvůli jeho eritrejské národnosti a ohledně politické opoziční aktivity stěžovatele
v Etiopské lidové patriotické frontě, která měla spočívat v šíření letáků a organizování mládeže
na veřejných prostranstvích. Krajský soud správně uvedl, že tato skutková tvrzení v žalobě
neodpovídají příběhu stěžovatele, jež vylíčil při pohovoru k jeho žádosti, a do žaloby se zřejmě
dostala chybnou reprodukcí podání ve věci jiné osoby.
[42] Krajský soud v bodě 29 napadeného rozsudku konstatuje, že „nebylo prokázáno tvrzení žalobce
a důvod, pro který požádal o mezinárodní ochranu, a to, že byl v zemi svého původu pronásledován z politických
důvodů“. V bodech 32 až 35 napadeného rozsudku krajský soud k tvrzením stěžovatele uvádí,
že stěžovatel sám nebyl nikdy politicky aktivní; se stranou, jejímž členem byl jeho otec, nikdy
nespolupracoval, kromě svého zranění v roce 2015 nikdy fyzicky napaden nebyl, nezatýkaly
ho státní struktury, zatýkání nesouviselo s politickou činností a mělo ekonomickou motivaci.
Mimoto si obstaral bez problémů schengenské vízum. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel
„dokonce v průběhu správního řízení uznal, že některá zatčení byla v jeho případě oprávněná, jako například
zatčení během muslimského povstání.“ V bodě 36 napadeného rozsudku se krajský soud vyjádřil
k údajným důsledkům mučení – ztrátě sluchu v pravém uchu. Podle krajského soudu „nebylo
prokázáno, že ztráta sluchu bezprostředně souvisela právě s těmito událostmi.“ Nepřesvědčivost a pochybnosti
o ztrátě sluchu podle krajského soudu vyplývají z rozporu ve výpovědích a doložených podkladech.
Zatímco stěžovatelem předložené dopisy uvádějí zranění na levém uchu, stěžovatel poukázal
na ucho pravé. V lékařské zprávě doložené zástupcem stěžovatele navíc bylo zaznamenáno,
že k poranění došlo v roce 2016, nikoliv v roce 2015, jak stěžovatel původně vypověděl. Krajský
soud konstatoval, že pravdivost tvrzení stěžovatele nelze prokázat, jelikož z lékařské zprávy jako
výsledku vyšetření, které požadoval provést, nelze dovodit, kdo mu újmu způsobil a v jaké
souvislosti. Vše podle krajského soudu svědčí o účelovosti jeho výpovědí. Jak krajský soud
opakovaně v napadeném rozsudku zdůrazňuje (body 32, 40 a 45), za stěžejní považuje, že stěžovatel
měl po celou dobu přístup k finančním prostředkům a bez obtíží vycestoval ze země. Podmínky
života v Etiopii tak „neměly pro žalobce závažnější dopad na jeho svobodu a další život“ (bod 40 a obdobně
též bod 45).
[43] Žalovaný se k hodnocení věrohodnosti výpovědí stěžovatele staví v napadeném rozhodnutí
obdobně. Podle žalovaného stěžovatel „nedokázal vysvětlit důvody, které vedly bezpečnostní složky k jeho
zadržení“ (str. 5, třetí odstavec). Zatýkání má podle žalovaného ekonomickou motivaci. Ve vztahu
k výpovědi, že mu byly zabaveny doklady a bankovní karta, „přesto si v době, během které se podle svého
tvrzení z bezpečnostních důvodů raději ukrýval, bez potíží vyřídil cestovní pas a doklady k vycestování ze země. Měl
rovněž přístup ke svým finančním prostředkům. Z vlasti […] následně bez problémů vycestoval.“ I na straně 6
napadeného rozhodnutí žalovaný vyslovil pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelových
tvrzení: „Ačkoliv měl být jmenovaný sledován a podezírán státními orgány, kvůli čemuž byl nucen se ukrývat,
pravidelně navštěvoval bez povšimnutí státních orgánů bankovní instituci, vyřídil si cestovní pas i vízum a zemi
opustil.“ Žalovaný taktéž vyhodnotil, že stěžovatelem předložené dopisy pojednávají o zranění
na levém uchu a nevyplývá z nich, že jejich pisatelé byli přímými svědky stěžovatelova zdravotního
stavu. Žalovaný uvedl, že nezpochybňuje zdravotní stav stěžovatele, ale dopisy vyvolávají
pochybnosti o potížích, kterým měl být údajně v Etiopii vystaven (str. 7 napadeného rozhodnutí).
Za podstatné také žalovaný považuje, že na rozdíl od svého otce stěžovatel nebyl angažován
v politických záležitostech a nebyl členem strany OLF (str. 9 napadeného rozhodnutí).
[44] Ve světle shora citované ustálené judikatury Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že krajský soud i žalovaný nedůsledně a do značné míry účelově vyhodnotili v řízení zjištěné
skutečnosti. Neposkytli přitom dostatek důvodů pro to, aby tvrzení stěžovatele tak, jak vyplývají
ze spisu, byla dostatečně zpochybněna. Kromě toho podle Nejvyššího správního soudu žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nemají oporu ve spise
a nemají potenciál dostatečně odůvodnit, že tvrzené skutečnosti stěžovatele nejsou pravdivé.
Skutkový stav tedy vyžadoval rozsáhlé doplnění, pro něž měl krajský soud napadené rozhodnutí
zrušit.
[45] Nejvyšší správní soud konkrétně shledal, že žalovaný ani krajský soud nevěnovali pozornost
tvrzením stěžovatele o jeho zatýkání v příčinné souvislosti s působením jeho otce v politické
organizaci. Na podrobnosti ohledně kontaktu s otcem, jeho případnou identifikaci či detaily o jejich
vztahu se blíže žalovaný při pohovoru k žádosti nedotazoval. Po skutečné existenci otce stěžovatele
se nepídil a nedotazoval se stěžovatele, zda ji může jakýmkoliv způsobem prokázat nebo osvědčit.
Stěžovatel přitom vypověděl, že s rodinou v USA byl nebo je v kontaktu, na cestu do Evropy
mu poslali peníze a rád by se do USA dostal. Žalovaný neověřil, zda s rodinou i během řízení
o žádosti o mezinárodní ochranu udržuje kontakt. Nedoptával se stěžovatele ani na podrobnosti
k okolnostem, za nichž byl jeho otec zbaven oprávnění vykonávat své právnické povolání, jak
stěžovatel vypověděl. Jelikož ve svém úsudku žalovaný pominul řadu specifických okolností případu
stěžovatele, které již při prvním pohovoru ke své žádosti zcela samostatně podrobně vylíčil, závěry
v napadeném rozhodnutí tvrzení stěžovatele nevyvrátily s dostatečnou mírou pravděpodobnosti,
která nevyvolává zásadní pochybnosti o správnosti úsudku správního orgánu.
[46] Podle Nejvyššího správního soudu se stěžovatel při svém pohovoru i následně v řízení držel
v hlavních rysech jedné dějové linie. V jeho výpovědi existují drobné nesrovnalosti, ty se však
netýkají významných skutečností relevantních v případě stěžovatele a nevyvolávají pochybnosti
o vnitřní konzistentnosti. Jestliže žalovaný sám zpochybňuje věrohodnost dopisů doložených
stěžovatelem a konstatuje, že z nich nevyplývá, že pisatelé byli přímými svědky zdravotního stavu
stěžovatele, není dostačující zpochybnit poranění ucha stěžovatele v důsledku tvrzeného mučení
pouze s ohledem na to, že dopisy hovoří o levé straně, kdežto stěžovatel uvádí stranu pravou.
Tím spíše, že při pohovoru stěžovatel poukazoval na jizvu na své tváři, jež musela být viditelná
i pro pracovníka vedoucího pohovor, nicméně v protokolu to není zaznamenáno.
[47] Krajský soud v bodě 36 přímo odkazuje na doloženou lékařskou zprávu ze dne 30. 8. 2017
vystavenou ORL Centrem v Praze, která údajně uváděla, že „pacienta sužuje porucha sluchu vpravo,
kterou utrpěl na oblast PU (15. 11. 2016)“. Tuto lékařskou zprávu dále hodnotí a dovozuje z ní,
že „se nejedná o objektivní zjištění lékaře, ale o skutečnost, kterou mu sdělil žalobce a ten se ‚spletl‘ o 1 rok“.
Podle Nejvyššího správního soudu sice z citovaného textu lékařské zprávy může vyplývat,
že se jedná o subjektivní vnímání zdravotního stavu sdělené lékaři stěžovatelem, citovaný text
však nikterak nevypovídá o tom, že by toto subjektivní vnímání zdravotního stavu neodpovídalo
objektivní skutečnosti. Citovaná pasáž lékařské zprávy tak sice nevypovídá o objektivním
zdravotním stavu stěžovatele, nezpochybňuje však dostatečně stěžovatelovo tvrzení, že poruchou
sluchu trpí. Ani uvedení nesprávného data zranění v doložené lékařské zprávě by nemohlo samo
o sobě rozhodným způsobem tvrzení stěžovatele zpochybnit. Důležité je, že stěžovatel vypovídal
o posloupnosti a komplikovaném sledu událostí ve svém příběhu vždy konzistentně. Rozpory nebo
nesrovnalosti musí vést k jasnému a přesvědčivému závěru, že výpověď stěžovatele není vnitřně
souladná a jednotná, což nasvědčuje tomu, že prezentovaný příběh je smyšlený nebo účelově
upravený. Pro to však ve správním spisu nejsou dostatečné indicie.
[48] Není-li možné prokázat, v jaké souvislosti a kdo újmu na zdraví stěžovateli způsobil, nelze
to považovat za okolnost zpochybňující věrohodnost jeho tvrzení. Tyto skutečnosti obvykle není
žadatel v řízení o mezinárodních ochraně schopen prokázat, jelikož o zranění způsobených při
mučení se stěží vede jakákoliv evidence a možnost v takových chvílích opatřovat důkazy se blíží
nule, zpravidla se najde jen málo očitých svědků, kteří by o mučení chtěli vypovídat. Není-li
žalovaný s to zpochybnit souvislost zranění s tvrzeným mučením, je v kontextu ostatních tvrzení
stěžovatele a ve vzájemné souvislosti s jinými zjištěnými skutečnostmi ve věci nutno posoudit
věrohodnost takového tvrzení i v kontextu jiných nesporných nebo nezpochybněných zjištění,
a až poté případně uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu.
Žalovaný i krajský soud tak nesprávně posoudili rozložení důkazního břemene v řízení o žádosti
o mezinárodní ochranu.
[49] Obdobně má Nejvyšší správní soud za to, že je nedostačující zpochybnit věrohodnost
veškerých tvrzení stěžovatele konstatováním, že měl přístup k finančním prostředkům, bez obtíží
vycestoval ze země a pořídil si cestovní pas. Žalovaný nijak nezohlednil výpověď stěžovatele, že vše
si opatřil zjevně neoficiální či nelegální cestou. Podrobně popsal, jak získal na utajené odcestování
ze země peníze, jak provedl to, aby tvrzení pronásledovatelé nezpozorovali, že odcestoval.
Na tvrzeních stěžovatele přitom není při prvním dojmu nic nepravděpodobného či nelogického tak,
aby mohla být zcela jednoznačně vyloučena jako nevěrohodná.
[50] Zavádějící je interpretace krajského soudu i žalovaného, že stěžovatel v případě
muslimského povstání přiznal oprávněnost svého zatčení. Stěžovatel při pohovoru k žádosti pouze
uvedl, že v době a v souvislosti s vypuklým povstáním byl zadržen. Nikterak však nepotvrdil,
že by snad toto zatčení mělo být opodstatněné, tj. že by se snad něčeho dopustil. Naopak
jednoznačně vypověděl, že povstání se ani nezúčastnil, je ostatně katolík a mělo se jednat
o muslimské nepokoje. I tento postoj žalovaného a následně i krajského soudu vypovídá o nedbalé
interpretaci tvrzení stěžovatele tendující k účelovosti závěrů.
[51] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatel hovoří i o ekonomické motivaci
zatýkání v Etiopii. Aby však na základě tohoto argumentu mohly být zpochybněny výpovědi
stěžovatele související s politickým angažmá jeho otce, je zapotřebí v souladu s pravidly citované
judikatury důkladně úsudek žalovaného odůvodnit. Postrádá-li žalovaný k takovému důslednému
odůvodnění a argumentaci dostatek zjištěných skutečností, je povinen si je opatřit, a to například
provedením dalšího pohovoru se systémem propracovaných otázek mířících na tuto podstatu.
Ohledně průběhu zatýkání za účelem vydírání a vylákání peněz od otce stěžovatele žalovaný
nepoložil při pohovoru jedinou otázku. Nabízelo by se přitom zjistit, jak vůbec zatýkající osoby otce
stěžovatele mohly kontaktovat a jak otec předával či zasílal ze zahraničí peníze za účelem propuštění
stěžovatele. Kdo a jak se s otcem stěžovatele spojil, o jaké částky se jednalo, jak dlouho trvalo,
než peníze dorazily, v jaké fázi stěžovatele propustili? Jsou to právě detailní otázky mířící
na podstatu věci, z nichž lze usoudit na pravdivost příběhu stěžovatele. Odpovědi na takovéto
otázky lze pak konfrontovat s výpovědí stěžovatele ohledně politického působení jeho otce.
I v tomto ohledu lze jmenovat řadu skutečností, které by bylo vhodné pro ověření věrohodnosti
výpovědi stěžovatele zjistit. Jak například stěžovatel od zatýkajících osob zjistil, že ho zatýkají kvůli
podezření z předávání informací OLF? V čem tyto otázky spočívaly? Jak na ně odpovídal?
Co vypovídal o svém kontaktu se svým otcem do USA? Jak probíhalo první zatčení? Příběh
stěžovatele by osvětlilo i zjištění bližších okolností ohledně udělení schengenského víza na české
ambasádě v Addis Abeba, která nepochybně eviduje žádosti o udělení víz, jakož i údaje o žadatelích
a jejich dokladech.
[52] Žalovaný a krajský soud v souvislosti s tvrzeními stěžovatele nedostatečně zjišťovali
skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly pochybnosti. Zároveň se některými podstatnými
skutečnostmi nezabývali, ačkoliv by zejména zjištění dalších souvisejících skutečností mohlo mít
na výsledek řízení o žádosti stěžovatele vliv. Je nyní na žalovaném, aby řádně zjistil skutkový stav
v souvislosti s dosud vznesenými tvrzeními stěžovatele a důsledně zhodnotil v jejich vzájemné
souvislosti věrohodnost jeho příběhu. V tomto okamžiku nelze kvůli chatrnosti dosud zjištěného
skutkového stavu učinit relevantní úvahu o tom, zda v případě stěžovatele mohly být důvody
pro udělení mezinárodní ochrany naplněny, nebo ne. Žalovaný si za účelem nového posouzení
opatří i aktuální informace o obecné politické a bezpečnostní situaci v Etiopii.
V. Závěr a náklady řízení
[53] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s větou první před středníkem §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Vzhledem k tomu, že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským soudem, zrušil
Nejvyšší správní soud současně i napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení
dle §110 odst. 2 písm. a) a §78 odst. 3 a 4 s. ř. s. Žalovaný je vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 a §78 odst. 5 s. ř. s.).
[54] S ohledem na §110 odst. 3 in fine s. ř. s. je na Nejvyšším správním soudu, aby po zrušení
napadeného rozsudku a rozhodnutí žalovaného rozhodl také o nákladech řízení před krajským
soudem. Procesně úspěšný žalobce má podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení
oproti neúspěšnému žalovanému. Žalobci nevznikly v řízení před krajským soudem žádné náklady,
a proto mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o žalobě nepřiznal.
[55] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, žádné náklady řízení
mu však nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává. Žalovaný neměl úspěch ve věci,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[56] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019,
č. j. 2 Azs 165/2019 - 28, zástupcem ustanoven Mgr. et Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát,
jehož hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby. Tím bylo písemné
podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden
úkon právní služby při zastupování stěžovatele náleží ustanovenému zástupci mimosmluvní
odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu]. Náhrada se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč za jeden úkon [§13 odst. 4 advokátního tarifu]. Odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ustanovenému zástupci tedy celkem činí 3400 Kč. Odměnu je nutné zvýšit
o částku 714 Kč odpovídající DPH. Celkem tak náklady řízení činí 4114 Kč. Tato částka bude
zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu