ECLI:CZ:NSS:2020:2.AZS.197.2020:21
sp. zn. 2 Azs 197/2020 – 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky, soudkyně
Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: I. S., zastoupený
JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2018, č. j. OAM-88/ZA-ZA11-K02-2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020,
č. j. 2 Az 53/2018 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobou, v níž namítl, že žalovaný nezohlednil dlouhodobý vnitrostátní ozbrojený konflikt
probíhající na Ukrajině. Přestože se faktické boje odehrávají především ve východní části země,
žalobce odmítl zlehčování situace v ostatních částech země. Návratem na Ukrajinu by byl
v současné době ohrožen jeho život z důvodu pravděpodobného povolání do armády. Žalobce
tudíž splňuje přinejmenším podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona
o azylu.
[2] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalovaný shromáždil dostatečné množství
relevantních podkladů pro rozhodnutí a své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem
odůvodnil. Námitku, že žalobci měla být udělena doplňková ochrana, městský soud shledal
nedůvodnou. Městský soud nepřisvědčil ani námitce týkající se porušení §3 a §50 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, jelikož žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, opatřil si dostatečné
podklady pro rozhodnutí a správně dospěl k závěru o neudělení doplňkové ochrany žalobci.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Městský soud se podle stěžovatele řádně nevypořádal se všemi důvody žádosti
o mezinárodní ochranu, naopak je zčásti zlehčoval či ignoroval. Stěžovatel se v případě návratu
na Ukrajinu obává o svůj život z důvodu tamního válečného konfliktu. Potenciální účast
v armádě a zapojení do ozbrojeného konfliktu navíc odporuje jeho vyznání. Situaci v západní
části země přitom nelze zlehčovat, neboť v průběhu uplynulých let i zde došlo k opakovaným
násilnostem, jejichž oběťmi se stali civilisté.
[5] Podle stěžovatele je dále napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť dostatečným
způsobem nevyvrací argumentaci stěžovatele.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis a ztotožnil
se s rozsudkem městského soudu. K námitkám stěžovatele ohledně vážného rizika ohrožení
života v důsledku ozbrojeného konfliktu v zemi původu žalovaný uvedl, že stěžovatel žil před
vycestováním ze země v Ivanofrankovské oblasti, kde v současné době již žádný ozbrojený
konflikt neprobíhá.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.). Stěžovatel je rovněž zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se zdejší soud zabýval její přijatelností
ve smyslu §104a s. ř. s. (k pojmu nepřijatelnosti viz zejména usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Kasační stížnost není
přijatelná.
[9] Nejvyšší správní soud v první řadě posoudil, zda rozsudek městského soudu trpí tvrzenou
nepřezkoumatelností. S touto námitkou se však neztotožnil, neboť z rozsudku je patrné,
jaký skutkový stav vzal městský soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných
skutečnostech, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností
a proč považuje právní závěry stěžovatele za nesprávné (srov. např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, č. 244/2004 Sb. NSS nebo
rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52).
[10] Námitky stěžovatele jsou přitom formulovány pouze obecně, přičemž Nejvyšší správní
soud konstatuje, že žalovaný a městský soud se zabývali všemi námitkami stěžovatele
a dostatečně je vypořádali. Za pochybení městského soudu nelze považovat, že aproboval závěry
žalovaného (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007
Sb. NSS), jehož rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud rovněž za zcela přezkoumatelné.
[11] Zároveň je s ohledem na výše uvedené nutné konstatovat, že námitka, která je poprvé
uplatněna v kasační stížnosti, ač ji stěžovatel mohl nepochybně uplatnit již v žalobě (týkající
se tvrzení stěžovatele, že účast v potenciálním válečném konfliktu odporuje jeho vyznání),
je nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., a Nejvyšší správní soud se jí tedy nemůže zabývat.
pokr a č ová n í 2 Azs 197/2020 – 22
[12] Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany ani v řízení před soudem neuvedl nic,
co by mohlo odůvodnit udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Naopak žalovaný
i městský soud založili své závěry na analýze aktuálních informací týkajících se politické
a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Ve vztahu k bezpečnostní
situaci na Ukrajině k tomu Nejvyšší správní soud pro doplnění odkazuje na svou konstantní
judikaturu, podle které „situaci na Ukrajině nelze dříve, ani v současné době klasifikovat jako ‚totální
konflikt‘, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá.“ (usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 – 26, ze dne 4. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 113/2015 – 30 či ze dne 4. 7, 2019, č. j. 6 Azs 91/2019 – 26). Přitom „v případě konfliktu
nemajícího charakter totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2)
že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné),
které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, č. 1840/2009 Sb. NSS).
[13] Z výše uvedeného je patrné, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[15] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu