ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.208.2018:56
sp. zn. 3 Afs 208/2018 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana
Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně:
Trávníček-Svitavy s. r. o., se sídlem U Vodárny 770/2, Svitavy, zastoupená Mgr. Evou
Štauderovou, advokátkou se sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 5. 12. 2018, č. j. 52 Af 70/2017 – 182,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne
16. 1. 2017, č. j. 11234/17/2808-60562-609079 (dále jen „rozhodnutí o nespolehlivém plátci“), označil
žalobkyni za nespolehlivého plátce podle §106a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o DPH“),
podle kterého poruší-li plátce závažným způsobem své povinnosti vztahující se ke správě daně, správce daně
rozhodne, že tento plátce je nespolehlivým plátcem. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2017,
č. j. 40821/17/5100-41452-706053, zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí o nespolehlivém
plátci potvrdil.
[2] Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“)
rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 52 Af 70/2017 – 182, zamítl jako nedůvodnou žalobu,
kterou žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného. Pro potřeby posouzení důvodnosti kasační
stížnosti je podstatné níže uvedené vypořádání žalobních námitek v rozsudku krajského soudu.
[3] Krajský soud aproboval postup orgánů finanční správy, které neurčitý pojem porušení
povinností závažným způsobem (viz citovaný §106a zákona o DPH) vyložily podle metodického
pokynu, obsaženého v Informaci Generálního finančního ředitelství ze dne 21. 8. 2014, ve znění
dodatků č. 1 a č. 2 (dále jen „metodický pokyn“). Poukázal na to, že vydání tohoto metodického
pokynu předvídala důvodová zpráva k zákonu č. 502/2012 Sb., jímž byl do českého právního
řádu institut nespolehlivého plátce zaveden. Smyslem metodického pokynu byla podrobná úprava
hledisek, jež mají správci daně při rozhodování o nespolehlivosti plátce posuzovat. K žalobní
námitce, že výklad neurčitého pojmu nepřísluší Generálnímu finančnímu ředitelství, ale pouze
soudu, krajský soud odkázal na judikaturu k neurčitým právním pojmům, podle níž je v první
řadě na správním orgánu, aby takový pojem vyložil.
[4] Krajský soud dále vyšel z toho, že významná část žalobní argumentace se míjí
s předmětem soudního přezkumu v projednávané věci, protože se týká vydaných zajišťovacích
příkazů a na ně navazujících exekučních příkazů. Konstatoval, že některé částky dle zajišťovacích
příkazů byly uhrazeny až pomocí exekučních příkazů, další částky byly k datu vydání rozhodnutí
o nespolehlivém plátci uhrazeny jen zčásti. Ostatně, dva z pěti zajišťovacích příkazů byly
předmětem soudního přezkumu a krajský soud příslušnou žalobu žalobkyně zamítl svým
rozsudkem ze dne 1. 11. 2017, č. j. 52 Af 11/2017 – 178, jako nedůvodnou.
[5] Krajský soud také uvedl, že daňová kontrola byla ukončena doměřením DPH a dále
i držení jednatele žalobkyně ve vazbě nasvědčuje tomu, že úvahy správce daně o podvodném
jednání „nebyly zcela mimo realitu“. Vzal v úvahu, že zajišťovací příkazy se týkaly vysokých částek
v řádu milionů korun, avšak tyto částky vycházely z objemu předchozích transakcí žalobkyně
a nejednalo se o částky, které by jí byly „cizí z hlediska jejího obratu“.
[6] Krajský soud k námitce žalobkyně, že cílem postupu finančních orgánů byla její likvidace
a diskreditace, poukázal na to, že jde o tvrzení nepodložené, na něž nemůže konkrétně reagovat.
Dále uvedl, že dle §106a odst. 4 zákona o DPH žalobkyně mohla po uplynutí jednoho roku
žádat o vydání rozhodnutí, že není nespolehlivým plátcem. Nicméně z úřední činnosti
je krajskému soudu známo, že vůči žalobkyni bylo zahájeno insolvenční řízení
a usnesením krajského soudu ze dne 2. 3. 2018, č. j. KSPA 53 INS 9850/2017-A-30, byl na její
majetek prohlášen konkurs.
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů, které podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a c) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka v kasační stížnosti nejprve stručně shrnuje dosavadní průběh řízení
před daňovými orgány a krajským soudem. Cituje příslušnou část metodického pokynu
[bod č. 1 písm. b)], podle níž se za závažná porušení plnění povinností plátce pro účely aplikace institutu
nespolehlivého plátce považují situace, kdy […] dochází k ohrožení veřejného zájmu na řádném výběru daně
z přidané hodnoty, neboť plátce prováděl činnosti nebo se zapojil do obchodů, u kterých existuje odůvodněná obava,
že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty, a proto správce daně po 1. 1. 2013 vydal u tohoto plátce
zajišťovací příkaz, který nebyl ve lhůtě uhrazen. Dále cituje z napadeného rozsudku pasáž, v níž krajský
soud vysvětluje, že smyslem metodického pokynu byla podrobná úprava hledisek, jež mají správci
daně při rozhodování o nespolehlivosti plátce posuzovat (viz odstavec [3] výše).
[9] Stěžovatelka k tomu uvádí, že v žalobě nenamítala, že by správní orgány nebyly
oprávněny k výkladu neurčitých právních pojmů. Uváděla, že stanovením konkrétních
skutkových podstat (zvýraznění přidala stěžovatelka) v metodickém pokynu došlo k překročení
zákonných pravomocí. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. 5. 2018, č. j. 22 Af 89/2017 – 30, podle něhož nelze akceptovat, aby interní pokyn
stanovil taxativní výčet všech okolností, které lze podřadit pod pojem „ospravedlnitelný důvod“
(dle §101k odst. 2 zákona o DPH), a předem tak reagoval na každou konkrétní skutkovou
situaci. Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že se „nijak nezabýval samotným přezkumem
skutkové podstaty“ dle bodu č. 1 písm. b) metodického pokynu.
[10] V další části kasační stížnosti stěžovatelka poukazuje na část odůvodnění napadeného
rozsudku, v níž krajský soud uvedl, že zákon o DPH nevylučuje, aby rozhodnutí o nespolehlivém
plátci bylo vydáno za situace, kdy daň ještě není stanovena. Stěžovatelka k tomu uvádí, že tuto
skutečnost netvrdila. Namítala naopak, že institut nespolehlivého plátce je třeba aplikovat
individuálně a že ve vztahu k otázce účasti stěžovatelky na podvodu na DPH orgány finanční
správy vycházely výlučně z popisu situace v zajišťovacích příkazech. Nebylo tedy postaveno
najisto, zda se stěžovatelka takového podvodu účastnila. Pokud je zákonnou podmínkou
pro vydání rozhodnutí o nespolehlivém plátci, že plátce poruší závažným způsobem své
povinnosti vztahující se ke správě daní, musí být postaveno najisto nejen to, že k takovému
porušení došlo, ale také, že k němu došlo závažným způsobem.
[11] Stěžovatelka dále tvrdí, že i kdyby přijala závěry krajského soudu o aplikaci metodického
pokynu, v jejím případě by bylo vyloučeno, aby zajišťovací příkazy ve lhůtě uhradila,
neboť žádnou lhůtu stanovenou neměla. Proto se jedná o objektivně nesplnitelnou podmínku.
Krajský soud odpovídající žalobní námitku nereflektoval a omezil se jen na konstatování
o neuhrazení částky dle zajišťovacích příkazů (viz odstavec [4] výše). Polemizuje též s krajským
soudem, jenž uvedl, že částky dle zajišťovacích příkazů nebyly stěžovatelce „v obratu obchodování
zcela cizí“, jelikož obrat zde není vhodným kritériem a nelze jej zaměňovat za pojem zisk.
[12] Stěžovatelka se též vymezila proti pasáži napadeného rozsudku, kde soud uvedl, že držení
jednatele stěžovatelky ve vazbě podporuje úvahy správce daně o podvodném jednání.
Stěžovatelka má takovou úvahu za odporující principu presumpce neviny a upozorňuje,
že podezření na její účast v karuselových obchodech se nepotvrdilo.
[13] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka vytýká napadenému rozsudku
nepřezkoumatelnost, neboť se krajský soud podle ní nevypořádal s některými žalobními
námitkami. V této souvislosti konkrétně označila za nepřezkoumatelnou pasáž rozsudku,
ve které krajský soud uvedl, že výše zajištěných prostředků vycházela z objemu předchozích
transakcí stěžovatelky (viz odstavec [5] výše). Nepřezkoumatelnost dále spatřuje v tom, že krajský
soud nereagoval na žalobní námitku vytýkající žalovanému, že vycházel z metodického pokynu,
který však nemůže obsahovat konkrétní skutkové podstaty, a tím dochází k „vyloučení správního
uvážení“. Krajský soud se také dle stěžovatelky nevypořádal s její žalobní námitkou, že lhůta
splatnosti dle zajišťovacích příkazů nebyla stanovena. V ostatním pak stěžovatelka již nebrojí
proti napadenému rozsudku, ale jen opakuje své výtky proti postupu orgánů finanční správy.
[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že správní orgány musejí neurčitý právní
pojem před jeho aplikací vyložit z hlediska jeho obsahu a významu, a následně jej konfrontovat
se skutkovými zjištěními. Smyslem metodického pokynu pak byla úprava kritérií, které mají
správci daně posuzovat při rozhodování o nespolehlivosti plátce daně. Co se týče zajišťovacích
příkazů, žalovaný zdůraznil, že stěžovatelka nesplnila tam uvedenou povinnost zajistit úhradu
DPH složením jistoty na depozitní účet správce daně. Dále poukázal na to, že proti zajišťovacím
příkazům stěžovatelka neúspěšně podala odvolání, a dále odkázal na rozsudek krajského soudu
č. j. 52 Af 11/2017 – 178 (viz odstavec [4] výše), z něhož obsáhle cituje. Zdůrazňuje též,
že Nejvyšší správní soud svým usnesením ze dne 12. 4. 2018, č. j. 7 Afs 375/2017 – 57, odmítl
kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku. Ze zajišťovacích příkazů, které obstály
v soudním přezkumu, plyne, že se stěžovatelka zapojila do obchodů, u nichž existuje důvodná
obava, že z nich DPH nebude uhrazena.
[15] Ke kasační námitce ohledně povahy zajišťovacích příkazů a toho, že daňová povinnost
stěžovatelky byla pouze předstižným rozhodnutím (viz odstavec [10] výše), žalovaný uvádí,
že institut nespolehlivého plátce byl do zákona o DPH začleněn za účelem zamezení daňovým
únikům, tedy zabránění neodvedení daně a neoprávněnému čerpání nadměrného odpočtu.
Proto již na základě podezření o zapojení stěžovatelky do nekalostních obchodů, u nichž existuje
důvodná obava, že z nich DPH nebude uhrazena, protože zajišťovací příkaz nebyl ve lhůtě
uhrazen, je správce daně povinen institut nespolehlivého plátce použít.
[16] Insolvenční správkyně dlužníka – stěžovatelky – Ing. Hana Sazovská se k výzvě
Nejvyššího správního soudu, zda hodlá uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení,
ve stanovené lhůtě nevyjádřila.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dále
posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka sice odkazuje
na kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., avšak ten se týká zmatečnosti řízení před
krajským soudem. Přitom stěžovatelka žádné tzv. zmatečnostní důvody ve své kasační stížnosti
neuplatňuje; je tak zřejmé, že cílí na kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kvůli
opakovaně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Ze zásady iura novit curia přitom
plyne, že podřazení důvodů pod konkrétní ustanovení zákona je věcí posouzení soudem
a stěžovatelka není povinna své důvody takto podřazovat.
[20] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud
by ji stěžovatel sám nenamítal. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována
zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty
účastníků řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52; všechna zde citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná
na www.nssoud.cz). Touto vadou rozsudek krajského soudu netrpí.
[21] Stěžovatelka sama nepodává úplný výčet námitek, jež krajský soud v napadeném
rozsudku nevypořádal; uvádí však několik konkrétních případů. Zaprvé,
má za nepřezkoumatelnou tu pasáž rozsudku, podle níž výše zajištěných prostředků vycházela
z objemu předchozích transakcí stěžovatelky (viz odstavec [5] výše). Z kasační stížnosti není
patrné, v čem by taková úvaha měla být nepřezkoumatelná. Z kontextu kasační stížnosti
je pak patrné, že stěžovatelka spíše nesouhlasí s vlastním právním posouzení ze strany krajského
soudu, než že by pro nedostatek důvodů či vnitřní rozpornost nebyla vůbec schopna
s napadeným rozsudkem polemizovat.
[22] Stěžovatelka dále spatřuje nepřezkoumatelnost v tom, že krajský soud nereagoval na její
žalobní námitku vytýkající žalovanému, že vycházel z metodického pokynu, který však nemůže
obsahovat konkrétní skutkové podstaty, a tím dochází k „vyloučení správního uvážení“. Nejvyšší
správní soud předesílá, že stěžovatelka v této kasační námitce zaměňuje výklad neurčitého
právního pojmu se správním uvážením (k rozdílu mezi těmito instituty viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154). Bez ohledu
na tento rozdíl je však z napadeného rozsudku patrné, že krajský soud se povaze metodického
pokynu a jeho aplikaci na projednávanou věc věnoval (odstavce 18 až 20 napadeného rozsudku)
a považoval jej za legitimní interpretační pomůcku pro sjednocení výkladu neurčitého právního
pojmu ze strany správců daně. I zde ostatně stěžovatelka s názorem krajského soudu v kasační
stížnosti polemizuje (k vlastnímu posouzení argumentace stěžovatelky proti aplikace
metodického pokynu viz odstavce [25] až [28] níže), což také svědčí o přezkoumatelnosti
napadeného rozsudku.
[23] Nakonec stěžovatelka tvrdila, že se krajský soud nevypořádal s její žalobní námitkou,
že lhůta splatnosti dle zajišťovacích příkazů nebyla stanovena. Takto doslovně formulovanou
námitku však žaloba (ani její doplnění) neobsahuje, proto ani krajský soud na ni nemohl reagovat.
Ostatně stěžovatelka poté opět s hodnocením související otázky (tedy otázky, zda správce daně
fakticky znemožnil včasnou úhradu peněžních prostředků dle zajišťovacích příkazů) krajským
soudem sama polemizuje na straně 9 kasační stížnosti (v části V. pod názvem „Existence lhůty
pro uhrazení exekučních příkazů“) a cituje k tomu z odstavce 21 napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud uzavírá, že napadený rozsudek je přezkoumatelný a tato kasační námitka není
důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud nad rámec shora uvedeného dodává, že nepřehlédl, že spis
krajského soudu vedle textově rozsáhlé žaloby (24 stran textu), doručené soudu dne
22. 11. 2017, obsahuje usnesení krajského soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 52 Af 70/2017 – 141,
jehož výrokem soud vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 20 dnů v souladu s §37 odst. 3 s. ř. s.
(správně však mělo být odkázáno na §37 odst. 5 s. ř. s. – pozn. Nejvyššího správního soudu)
vymezila „stručně a srozumitelně základní konkrétní žalobní body“ (zvýraznění přidal
krajský soud), z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené rozhodnutí za nezákonné. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, že jeho
záměrem bylo přimět stěžovatelku, aby shrnula podstatné argumenty (existující žalobní body)
ze svojí textově bohaté a nepřehledné žaloby, jež navíc obsahuje podrobný popis různých
skutečností, které s rozhodnutím žalovaného nesouvisí či souvisí jen velmi volně. Na tuto výzvu
reagovala žalobkyně přípisem ze dne 6. 3. 2018, jenž obsahuje celou řadu nových
argumentů, z nichž některé stěžovatelka dále rozhojnila ve své replice k vyjádření žalovaného
ze dne 6. 10. 2018. Pokud stěžovatelka tuto příležitost využila k podstatnému rozšíření vlastní
argumentace, kterou její původní žaloba neobsahovala, a krajský soud na tuto argumentaci
v napadeném rozsudku reagoval, poskytl tím stěžovatelce určitý „procesní nadstandard“
nad rámec již vymezených žalobních bodů (viz §71 odst. 2 s. ř. s.).
[25] Co se týče vlastního právního posouzení věci, stěžovatelka uvádí, že stanovením
„konkrétních skutkových podstat“ v metodickém pokynu došlo k překročení zákonných pravomocí
Generálního finančního ředitelství. Jinak řečeno, stěžovatelka má zřejmě za to, že metodický
pokyn není pouhou dovolenou interpretační pomůckou pro výklad neurčitého právního pojmu,
ale zachází příliš daleko a stanoví kasuisticky „konkrétní skutkové podstaty“. Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením neztotožňuje. Předně argument stěžovatelky je na hranici srozumitelnosti,
neboť není zřejmé, proč právě ze stanovení „konkrétních skutkových podstat“ dovozuje překročení
pravomocí. Při chybějícím vysvětlení či „dopovězení“ takového argumentu je nutné konstatovat,
že zde stěžovatelka provádí jen určitou „hru se slovy“.
[26] Jinak řečeno, není důležité, zda bližší upřesnění neurčitého právního pojmu
dle §106a zákona o DPH v metodickém pokynu bude nazýváno „podrobnou úpravou hledisek
a kritérií“, která mají uplatňovat správci daně při svém rozhodování (jak uvedl krajský soud
v napadeném rozsudku), anebo stanovením „konkrétních skutkových podstat“. Výsledek bude vždy
týž, totiž že metodický pokyn racionálně stanoví způsob výkladu, který umožňuje finanční správě
jednotněji postupovat při výkladu neurčitého právního pojmu.
[27] Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 89/2017 – 30,
podle něhož nelze akceptovat, aby interní pokyn stanovil taxativní výčet všech okolností, které
lze podřadit pod pojem „ospravedlnitelný důvod“ (dle §101k odst. 2 zákona o DPH), a předem
tak reagoval na každou konkrétní skutkovou situaci. Tento odkaz však není
přiléhavý, neboť krajský soud zde posuzoval jinou situaci – rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o prominutí pokuty, které bylo odůvodněno pouze odkazem na pokyn Generálního
finančního ředitelství D - 29, jenž dostatečně nenaplňuje mantinely promíjení pokuty dané
zákonem a neumožňuje přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, osobě delikventa a jeho
poměrům. Navíc nyní zkoumaný metodický neobsahuje taxativní výčet všech okolností
a zachovává určitý – byť zúžený – interpretační prostor správcům daně.
[28] Naopak přiléhavější pro projednávanou věc je rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 10. 2019, č. j. 8 Afs 71/2018 – 38, v němž se soud přímo vyjadřoval k povaze nyní
zkoumaného metodického pokynu též v souvislosti s rozhodnutím o nespolehlivém plátci.
Tehdy soud uvedl, že „[i]nformace GFŘ (zde definována jako „metodický pokyn“, ale jde
o týž dokument – pozn. soudu) je interní normativní akt vydaný Generálním finančním ředitelstvím
a pro žalovaného a prvostupňového správce daně představuje pokyn nadřízeného orgánu“. Dále uvedl,
že „vydání Informace GFŘ předpokládá i důvodová zpráva k zákonu č. 502/2012 Sb. (tím byl do českého
právního řádu zaveden institut nespolehlivého plátce) a jejím smyslem je stanovit hlediska a kritéria, jež mají
všichni správci daně při rozhodování o nespolehlivosti plátce posuzovat. Informace GFŘ slouží ke sjednocování
správní praxe a odchýlení se od ní by znamenalo, že správce daně rozhodl v rozporu se zásadou zákazu libovůle
a zásadou rovného zacházení.“ Toto hodnocení plně dopadá i na nyní projednávanou věc.
[29] Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že se „nijak nezabýval samotným přezkumem
skutkové podstaty“ dle bodu č. 1 písm. b) metodického pokynu. Nejvyššímu správnímu soudu
zde není zřejmé, kam touto výtkou stěžovatelka míří. Obecně však lze odpovědět, že krajský soud
se dostatečně věnoval stěžovatelkou předloženým žalobním bodům a řádně na ně reagoval
v napadeném rozsudku.
[30] V další části kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že při rozhodování o nespolehlivém
plátci vycházely orgány finanční správy (a stejně tak krajský soud) výlučně z popisu situace
v zajišťovacích příkazech. Nebylo tedy postaveno najisto, zda se stěžovatelka podvodu na DPH
účastnila. Obdobnou námitku již Nejvyšší správní soud řešil právě v citovaném rozsudku
č. j. 8 Afs 71/2018 – 38, v němž uvedl, že „[n]ení pravda, že správce daně postavil žalobou napadené
rozhodnutí na důvodech zajišťovacího příkazu. Správce daně vydal žalobou napadené rozhodnutí, protože
stěžovatelka nesplnila povinnost zajišťovacím příkazem jí uloženou. Námitkami proti zajišťovacímu příkazu
se proto krajský soud správně nezabýval a zabývat se jimi nebude ani Nejvyšší správní soud v nynějším řízení
o kasační stížnosti.“ Totéž lze uvést i k nyní projednávané věci.
[31] Co se týče další kasační námitky, podle níž stěžovatelka neměla v zajišťovacích příkazech
stanovenu lhůtu k placení, Nejvyšší správní soud ani této námitce nepřisvědčuje.
Stěžovatelka se zde upíná k doslovné aplikaci příslušné části metodického pokynu (jehož užití
jinak sporuje – viz odstavce [25] až [28] výše), jenž uvádí, že za závažná porušení plnění povinností
plátce pro účely aplikace institutu nespolehlivého plátce považují situace, kdy […] dochází k ohrožení veřejného
zájmu na řádném výběru daně z přidané hodnoty, neboť plátce prováděl činnosti nebo se zapojil do obchodů,
u kterých existuje odůvodněná obava, že z nich nebude uhrazena daň z přidané hodnoty, a proto správce daně
po 1. 1. 2013 vydal u tohoto plátce zajišťovací příkaz, který nebyl ve lhůtě uhrazen (zvýraznění
bylo přidáno).
[32] Stěžovatelka tak v konečném důsledku naznačuje, že uvedené hledisko má být
nepoužitelné pro jakýkoli zajišťovací příkaz, jenž neobsahuje lhůtu k plnění. Soudu je však
z úřední činnosti známo, že právě zajišťovací příkazy jsou velmi často okamžitě vykonatelné
(viz k tomu například rozsudky tohoto soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 2 Afs 392/2017 - 48,
a ze dne 31. 10. 2018, č. j. 9 Afs 356/2017 - 45). Stěžovatelčin výklad by tak na základě
doslovného výkladu fakticky vyprázdnil citované interpretační pravidlo. Je naopak patrné,
že z pohledu účelu se toto pravidlo snaží pojmout situace, při nichž daňový subjekt dobrovolně
nesplní povinnost stanovenou v zajišťovacím příkazu – buď ve lhůtě k tomu stanovené,
anebo bezodkladně poté, kdy mu byl zajišťovací příkaz doručen, pokud je tento příkaz
bezprostředně vykonatelný.
[33] Pokud stěžovatelka mínila svoji kasační námitkou upozornit na své dřívější tvrzení,
že fakticky neměla možnost splnit povinnost uloženou jí zajišťovacími příkazy, protože byla
okamžitě zahájena daňová exekuce, byly zablokovány její účty a její jednatel byl ve vazbě, je třeba
připomenout, že na toto tvrzení reagoval již žalovaný ve svém rozhodnutí (odstavce 21 a 22
rozhodnutí žalovaného), jež krajský soud aproboval v napadeném rozsudku
(odstavec 21 napadeného rozsudku). Stěžovatelka však svojí kasační argumentací tyto závěry
nevyvrátila.
[34] Naopak by se spíše dalo říci, že se stěžovatelka jen pokouší dezinterpretovat argumentaci
krajského soudu – takto například polemizuje s jeho závěrem, že částky dle zajišťovacích příkazů
nebyly stěžovatelce „v obratu obchodování zcela cizí“. Jde o vyjádření, z něhož je bezpochyby zřejmé,
že krajský soud vzal do úvahy, že se jednalo řádově o částky, jež stěžovatelka měla být schopna
uhradit z hlediska své ekonomické situace. Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti soudu vytýká,
že zaměnil pojem obrat a zisk, zcela se tím míjí s vlastním jádrem odůvodnění napadeného
rozsudku. Naopak krajský soud nepochybil, pokud vnímal obrat jako vhodný ekonomický
ukazatel „velikosti byznysu“ stěžovatelky.
[35] Krajský soud je však třeba korigovat v té části odůvodnění, kde poukázal na držení
jednatele stěžovatelky ve vazbě jako na podpůrné kritérium, že se stěžovatelka podvodného
jednání účastnila. Zde je nutno stěžovatelce přisvědčit, že z pohledu principu presumpce neviny
nelze z faktu probíhajícího trestního stíhání, ať již je obviněný stíhán ve vazbě či na svobodě,
dovozovat žádné důsledky pro rozhodování o nespolehlivém plátci. Tato vada však nemá vliv na
zákonnost napadeného rozsudku, neboť zbylé důvody, pro které shledal krajský soud žalobu
nedůvodnou, obstojí.
[36] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud námitkám obsaženým v kasační stížnosti
nepřisvědčil, zamítl ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů
nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti
nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho úřední činnosti. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 31. srpna 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu