ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.23.2018:39
sp. zn. 3 Afs 23/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně ČSAD Karviná a. s.,
se sídlem Karviná, Bohumínská 1876/2, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem
se sídlem Jihlava, Masarykovo náměstí 110/64, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu
ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2017, č. j. 22 Af 48/2013-62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně uzavřela dne 29. 4. 2008 se společností Bench Development s. r. o. (dále jen
„poskytovatelka plnění“), kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod souboru pozemků
a staveb, včetně kiosku čerpací stranice na pozemku p. č. 2/242, a budovy čističky odpadních vod
na pozemku p. č. 26/3, obou v k. ú. Třinec, včetně vedlejších staveb, venkovních úprav včetně
inženýrských staveb a zařízení specifikovaných v příloze č. 4 kupní smlouvy (dále jen
„uskutečněné plnění“). Ve smlouvě byla ohledně uskutečněného plnění sjednána kupní cena
včetně daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“ či „daň“). Tato daň celkem činila 1 406 000 Kč.
Žalobkyně kupní cenu včetně DPH poskytovatelce plnění uhradila. V přiznání k DPH
za zdaňovací období květen 2008 následně uplatnila nárok na nadměrný odpočet DPH ve výši
4 717 177 Kč, jehož součástí byl nárok na odpočet DPH na vstupu u uskutečněného plnění.
[2] Dne 17. 6. 2009 Finanční úřad v Karviné (dále jen „správce daně“) vydal v rámci
následného vytýkacího řízení zprávu, č. j. 51652/09/367910806103, v níž shledal, že byť
poskytovatelka plnění žalobkyni účtovala DPH, uskutečněné plnění podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2008 (dále jen „zákon
o DPH“), zdanitelným nebylo, nýbrž bylo plněním od daně osvobozeným. Správce daně
současně zjistil, že poskytovatelka plnění uskutečněné plnění nevykázala ve svém přiznání
k DPH, tudíž u něho DPH (na výstupu – pozn. soudu) neuplatnila a ani ji neodvedla do státního
rozpočtu. Na základě těchto zjištění správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na
odpočet daně u uskutečněného plnění podle §72 odst. 6 zákona o DPH, jelikož se nejedná
o plnění, u něhož by nebylo možné provést opravu výše daně dle §49 odst. 2 zákona o DPH.
Současně uvedl, že nárok na odpočet daně nevzniká tehdy, jestliže daňový subjekt uhradí daň
(pouze) proto, že je mu účtována na daňovém dokladu. Je věcí žalobkyně a poskytovatelky
plnění, aby příslušné ustanovení kupní smlouvy o kupní ceně nahradily ustanovením novým.
[3] Na podkladě zprávy o vytýkacím řízení vydal správce daně dne 18. 6. 2009 platební výměr
na DPH za zdaňovací období květen 2008, č. j. 52068/09/367910804138, kterým žalobkyní
vykázaný nadměrný odpočet snížil o částku 1 406 000 Kč.
[4] Odvolání žalobkyně proti tomuto platebnímu výměru žalovaný zamítl rozhodnutím
ze dne 8. 2. 2013, č. j. 4016/13/5000-14304-711359. Přisvědčil sice žalobkyni, že v době uzavření
kupní smlouvy nemohla vědět, že je uskutečněné plnění ve skutečnosti osvobozeno od daně,
dospěl však k závěru, že tato skutečnost na uplatněný nárok nemá vliv. Rozhodné
je, že žalobkyně nárok uplatňuje podle §72 odst. 6 zákona o DPH, aniž by pro to byly dány
předpoklady stanovené tímto ustanovením. Jestliže poskytovatelka plnění ve svém daňovém
přiznání neuplatnila u uskutečněného plnění daň na výstupu, a tudíž jí tato daň nebyla vyměřena,
neplatí, že by jí bylo znemožněno provést opravu výše daně podle §49 odst. 2 zákona o DPH.
Nemožnost provedení takové opravy je však pro aplikaci §72 odst. 6 zákona o DPH podmínkou.
Žalovaný odmítl argumentaci žalobkyně, dle které z judikatury Soudního dvora Evropské unie
(dále jen „SDEU“), týkající se podvodů na DPH, vyplývá obecný princip, z něhož je třeba
vycházet i v nynější věci, a sice že nárok na odpočet daně nemůže být podmíněn tím, zda
poskytovatelka plnění daň odvedla. V nynější věci se totiž nejedná o žádný dodavatelský řetězec,
v němž by bylo došlo k podvodnému jednání, ale pouze o vztah mezi dvěma subjekty. Kromě
toho se daná judikatura týká pouze zdanitelných plnění. Žalovaný dále zopakoval argument
správce daně, že nadměrný odpočet zásadně není možné uplatňovat u plnění, které je jakožto
zdanitelné pouze označeno na faktuře, a dodal, že se jedná o závěr, který učinil SDEU v rozsudku
ze dne 13. 12. 1989, C-342/87, Genius Holding. Ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH bylo
s tímto závěrem v přímém rozporu, jelikož však daňovým subjektům přiznávalo nárok
nad rámec evropské úpravy, nelze se namísto něho domáhat přímého použití směrnice Rady
2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty
(dále jen „směrnice 2006/112/ES“). Aby se však daňové subjekty mohly domáhat nároku
podle §72 odst. 6 zákona o DPH, musí být splněny předpoklady stanovené tímto
ustanovením, tj. uplatnění daně na výstupu poskytovatelem plnění a nemožnost provedení opravy
dle §49 odst. 2 zákona o DPH. Za nedůvodný označil žalovaný dále argument žalobkyně,
že podle §108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH byla poskytovatelka plnění povinna daň uvedenou
na daňovém dokladu přiznat a odvést státu, a pokud tak neučinila, nemůže žalobkyně nést
následky tohoto protiprávního jednání. Žalovaný podotkl, že uvedení DPH na daňovém dokladu
ještě neznamená, že má příjemce plnění nárok na daňový odpočet. Závěrem žalovaný aproboval
názor správce daně, že žalobkyně měla s požadavkem na opravu daňového dokladu kontaktovat
poskytovatelku plnění a požadovat od ní finanční narovnání.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou krajský soud zamítl
v záhlaví uvedeným rozsudkem. Se žalobními námitkami stran tvrzených procesních pochybení
v řízení před orgány finanční správy se krajský soud vypořádal v intencích právního názoru
Nejvyššího správního soudu, který rozsudkem ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Afs 28/2016-37, zrušil
jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 1. 2016, č. j. 22 Af 48/2013-36, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Toto posouzení není třeba dále rekapitulovat, jelikož proti němu žalobkyně v kasační
stížnosti nebrojí.
[6] Krajský soud dále nepřisvědčil námitce žalobkyně, podle které jí nemůže jít k tíži,
že nevěděla, že uskutečněné plnění bylo osvobozeno od daně. Poukázal na fakt, že obě smluvní
strany byly podnikateli, tedy profesionály; žalobkyně si tak mohla a měla od poskytovatelky plnění
údaje potřebné k posouzení daňové povahy plnění vyžádat.
[7] Odmítl také názor žalobkyně, že by v posuzované věci bylo možné analogicky aplikovat
závěry judikatury SDEU týkající se podvodů na DPH. Ve shodě se žalovaným konstatoval,
že se v posuzovaném případě vůbec nejedná o dodavatelský řetězec, ale o přímý obchod,
v němž byla žalobkyně smluvní stranou. Uskutečněné plnění vychází přímo ze smlouvy uzavřené
žalobkyní. Shodně jako žalovaný rovněž uvedl, že judikatura, jíž se žalobkyně dovolává, dopadá
pouze na plnění podléhající DPH (na výstupu).
[8] Krajský soud následně vymezil, že jádrem sporu je aplikace ustanovení §72 odst. 6
zákona o DPH, které umožňovalo uplatnění odpočtu daně i u plnění osvobozeného od DPH,
tuto možnost však vázalo na splnění podmínky spočívající v nemožnosti provést opravu výše
daně podle §49 odst. 2 zákona o DPH. Podle krajského soudu mezi stranami nebylo sporu,
že v posuzované věci tato podmínka není splněna, za sporné však označil, zda je třeba na jejím
splnění trvat. Dospěl k (implicitnímu) závěru, že ano, k čemuž zopakoval argumentaci
žalovaného, že požadavek splnění uvedené podmínky nemůže být vyloučen tím, že rozhodná
úprava byla v rozporu se směrnicí 2006/112/ES. Vzhledem k tomu, že tato směrnice zásadně
vylučovala možnost nárokovat odpočet daně v případě částek, které byly jako daň pouze
vykázány na daňovém dokladu, ač ve skutečnosti s příslušným plněním daňová povinnost
spojena nebyla, přiznával zákon o DPH daňovým subjektům práva nad rámec této směrnice.
Proto se také žalobkyně nemůže s úspěchem domáhat přímého účinku této směrnice.
[9] Dále krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně založené na premise, že možnost
uplatnit daňový odpočet nemůže být závislá na jednání třetí osoby. Tento závěr odůvodnil
tím, že znění zákona o DPH je jednoznačné - možnost uplatnit tento odpočet váže
na nemožnost provedení opravy daně. Dodal, že ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH musí
být, jakožto výjimka z pravidla, vykládáno restriktivně.
[10] Krajský soud tak uzavřel, že žalobkyně usiluje o nápravu pochybení,
k němuž došlo v soukromoprávním vztahu, cestou, která by byla v rozporu s normami práva
veřejného – tím, že nebude přihlíženo k nutnosti naplnit podmínku pro užití ustanovení
§72 odst. 6 zákona o DPH. Takový postup by však měl za následek narušení neutrality DPH.
Žalobkyně se má nápravy pochybení, k němuž došlo v soukromoprávní rovině, domáhat
prostředky práva soukromého, a to vůči poskytovatelce plnění.
[11] Závěrem krajský soud uvedl, že se ztotožňuje s tím, jak se s námitkami, které byly
obsahem žaloby, a které žalobkyně uplatnila již v odvolání proti rozhodnutí žalovaného,
vypořádal žalovaný, a proto odkazuje rovněž na jeho rozhodnutí.
[12] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatelka nejprve namítá, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů a nesrozumitelnost. Nelze z něj totiž zjistit, proč krajský soud považoval
za nepoužitelnou judikaturu SDEU, na kterou bylo poukazováno v žalobě. Rovněž neodůvodnil,
proč neobstojí žalobní námitka, že možnost uplatnit odpočet daně nemůže záviset na jednání
třetí osoby. Konečně krajský soud ve vztahu k žalobním námitkám v podrobnostech jen odkázal
na vypořádání odvolacích námitek v rozhodnutí žalovaného s tím, že se s ním ztotožňuje.
Takový postup podle žalobkyně nelze považovat za řádné vypořádání žalobních námitek.
[14] K věci samé stěžovatelka úvodem vymezila, že spornou je nadále pouze otázka jejího
nároku na odpočet daně u přijatého plnění. Byť bylo zjištěno, že je předmětné plnění od daně
osvobozeno, pro posouzení věci je zásadní, že v kupní smlouvě bylo označeno jako plnění
zdanitelné, včetně vyčíslení částky daně. Stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně na základě
daňového dokladu, který obdržela od poskytovatele plnění. Jiný doklad, na jehož základě by byla
povinna uplatněný nárok opravit, k dispozici neměla. Stěžovatelka považuje za zásadní,
že nevěděla a nemohla vědět, zda plnění podléhá zdanění nebo nikoliv, jelikož k takovému
posouzení neměla dostatečné informace. Těmito informacemi disponovala pouze poskytovatelka
plnění. Z tohoto důvodů stěžovatelka nesouhlasí s posouzením krajského soudu, že si od ní měla
potřebné údaje vyžádat. To, že si relevantní informace neověřila, rovněž neznamená,
že by jí zanikl nárok na odpočet daně.
[15] Stěžovatelka odkázala na ustanovení §49 odst. 2 a §72 odst. 6 zákona o DPH. Uvedla,
že spolu obě tato ustanovení souvisí. Účelem §72 odst. 6 zákona o DPH, které bylo v rozporu
se směrnicí 2006/112/ES, bylo umožnit příjemci plnění, aby mohl uplatnit nárok na odpočet
daně u plnění od daně osvobozeného, jelikož zákon o DPH v §49 odst. 2 zákona o DPH,
rovněž v rozporu s evropským právem, neumožňoval opravy u plnění, které by měly
za následek snížení daňové povinnosti. Pro posouzení věci je zásadní, zda byly splněny podmínky
dle §49 odst. 2 zákona o DPH; poskytovatelka plnění u uskutečněného plnění opravu provést
nemohla, jelikož by to znamenalo snížení její daňové povinnosti.
[16] Dále stěžovatelka uvedla, že možnost uplatnit nárok na odpočet u plnění od daně
osvobozeného, za současné nemožnosti provést takovou opravu výše daně, která by měla
za následek snížení daňové povinnosti, je projevem neutrality DPH, a namítla, že krajský soud
tento princip „obrací“ proti ní.
[17] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že by se nápravy měla domáhat
prostředky práva soukromého. Krajský soud totiž opomenul, že poskytovatelka plnění nemůže
provést opravu výše daně, jelikož by to znamenalo snížení její daňové povinnosti
a jelikož uskutečněné plnění označila jako zdanitelné. Podle stěžovatelky je rozhodující, jak bylo
uskutečněné plnění označeno na daňovém dokladu. To bylo závazné nejen pro jeho
poskytovatelku a stěžovatelku, ale i pro správce daně K tomu poukázala na §108 odst. 1 písm. m)
zákona o DPH, podle něhož osoba, která uvede daň na daňovém dokladu, je povinna ji přiznat
a zaplatit. Poskytovatelka plnění tudíž byla povinna uskutečněné plnění správci
daně přiznat a odvést z něj daň. Nárok stěžovatelky na daňový odpočet nelze vázat
na to, zda tak poskytovatelka plnění učinila, neboť stěžovatelka jednak nedisponovala žádnou
možností, jak by si to ověřila, jednak nemůže nést následky protiprávního jednání poskytovatelky
plnění.
[18] Za chybný označila stěžovatelka také závěr krajského soudu, že na posuzovaný případ
ani analogicky nedopadá judikatura SDEU týkající se daňových podvodů. Uvedla, že podle této
judikatury nesmí být nárok na odpočet DPH jakkoli omezen a vázán na to, zda poskytovatel
plnění odvede daň. To je relevantní pouze v případě, kdy příjemce věděl nebo měl a mohl vědět,
že se účastní daňového podvodu, Taková situace v nynější věci nenastala.
[19] Konečně stěžovatelka odmítá tvrzení krajského soudu, dle kterého se v žalobě dovolávala
přímého účinku směrnice 2006/112/ES.
[20] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu. Stěžovatelka nesplnila podmínky podle §72 odst. 6 zákona o DPH pro přiznání
nároku na odpočet daně, neboť se nejednalo o situaci, kdy by poskytovatelka plnění nemohla
podle §49 odst. 2 zákona o DPH provést opravu chybně uplatněné daně. Stěžovatelce nic
nebránilo, aby poskytovatelku plnění kontaktovala a požadovala po ní opravu faktury a vrácení
částky daně. Nesouhlasí ani s názorem, že by byl správce daně vázán tím, jak určité plnění
posoudí jeho poskytovatel a příjemce. K námitce, že stěžovatelka neměla dostatek informací,
aby mohla posoudit, zda se jedná o plnění zdanitelné, či od daně osvobozené, žalovaný uvedl,
že krajský soud správně dovodil, že si stěžovatelka v rámci obezřetného jednání měla
od poskytovatelky plnění vyžádat podklady, které by jí umožnily povahu plnění posoudit.
Pokud jde o judikaturu SDEU, jíž se stěžovatelka dovolávala, ta se týká podvodů na DPH a nelze
ji proto vztáhnout na posuzovaný případ. V nynější věci stěžovatelce nebyl upřen uplatněný
nárok na odpočet daně proto, že by některý ze subjektů v dodavatelském řetězci neodvedl daň,
ale proto, že poskytovatelka plnění daň povinna odvést nebyla a mohla provést opravu daně.
Žalovaný rovněž odmítá tvrzení o nevypořádání některých žalobních námitek.
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku pro nedostatek jeho důvodů. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla
nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné jej bez dalšího zrušit.
Konstantní judikatura tohoto soudu označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
zejména takové rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných
žalobních námitek (viz například rozsudky ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4.2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74, rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z webu www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není
zřejmé, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč žalobní
námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz například rozsudek ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005-44). S kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je však třeba
zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje
okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu
ani účastníků řízení a ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy
(srov. například rozsudek ze dne 24. 3. 2016, č. j. 4 Azs 21/2016-66).
[24] Byť je napadený rozsudek krajského soudu v části argumentační poměrně stručný, výše
uvedenými nedostatky netrpí. Krajský soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč se stěžovatelka
nemůže domáhat chybně naúčtované částky daně cestou uplatnění nároku na odpočet daně
podle §72 odst. 6 zákona o DPH, tedy prostředkem práva veřejného vůči správci daně, nýbrž že
se této částky musí domáhat prostředky práva soukromého, ve vztahu k poskytovatelce plnění.
Krajský soud vycházel z toho, že je povinností daňových subjektů posoudit, zda je jimi
uskutečňované plnění plněným zdanitelným či nikoliv, a za tímto účelem si zjistit všechny
relevantní informace. Z rozsudku krajského soudu je dále patrné, že se ztotožnil se závěrem
orgánů finanční správy, dle kterého v posuzovaném případě nejsou dány podmínky pro nápravu
bezdůvodného navýšení ceny o DPH postupem dle §72 odst. 6 zákona o DPH,
neboť v posuzované věci neplatí, že není možné provést opravu výše a sazby daně
dle §49 odst. 2 citovaného zákona, což je podmínkou pro aplikaci jeho ustanovení
§72 odst. 6. Tímto způsobem krajský soud dostatečným způsobem vyložil, k jakému závěru
ohledně předmětu sporu dospěl a z jakého důvodu.
[25] Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013–30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010–163). Nepřezkoumatelnost není
projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak podrobně by měl být
rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadené rozhodnutí
[26] Postup krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností
správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit;
úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní. Zde odkázal na nález
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp,. zn. III. ÚS 989/08, podle něhož „není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Za situace, kdy žalobkyně
v podané žalobě v podstatné míře opakovala námitky, které již dříve uplatnila v odvolání a jeho
doplněních, přičemž podle názoru soudu byla jejich důvodnost již řádně a podrobně vyvrácena
žalovaným, nebylo vadou, pokud soud na vypořádání odvolacích námitek, s nímž se ztotožnil,
odkázal. Za těchto okolností by totiž bylo zcela nadbytečné a nehospodárné požadovat,
aby krajský soud již jednou vyřčené pouze jinými či týmiž slovy opakoval (viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 27. 7. 207, č. j. 8 Afs 75/2005-130).
[27] Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by z odůvodnění napadeného rozsudku
nebylo zřejmé, proč krajský soud považoval za nepřiléhavý odkaz stěžovatelky na judikaturu
SDEU týkající se podvodů na DPH. K této žalobní argumentaci uvedl, že i pokud by akceptoval
analogickou použitelnost odkazované judikatury, stěžovatelka si měla a mohla zjistit veškeré
okolnosti rozhodné pro daňové posouzení svého plnění. Rovněž poukázal na to, že v nynější věci
se nejedná o žádný dodavatelský řetězec, nýbrž pouze o vztah mezi stěžovatelkou
a poskytovatelkou plnění. Z uvedeného důvodu krajský soud zjevně dovodil, že v nynější věci
nejsou podmínky pro aplikaci principu (který stěžovatelka z judikatury týkající se podvodů
na DPH vyvozuje), podle kterého k odepření nároku na odpočet daně nemůže vést skutečnost,
že daňový subjekt nevěděl o určité okolnosti (zde o tom, zda poskytovatelka plnění vybranou
daň odvedla), pokud o ní vědět neměl a nemohl. Již dříve přitom krajský soud jasně uvedl,
že si stěžovatelka, jakožto podnikatel (profesionál), v prvé řadě měla a mohla zjistit informace
rozhodné pro daňové posouzení uskutečněného plnění. S uplatněnou žalobní argumentací
se tudíž krajský soud vypořádal a vyvrátil ji. Stěžovatelkou citovanou větu, že judikatura,
jíž se dovolávala, „řeší transakce podléhající uplatnění DPH na výstupu, nikoli plnění, u nichž DPH
na výstupu uplatňována není“, krajský soud připojil na samý závěr vypořádání příslušné námitky spíše
jako doplňkový argument [o čemž svědčí i zvolená dikce „navíc tato judikatura (…)“]; zjevně
ji přitom převzal z odůvodnění žalovaného, s nímž se ztotožňoval. Stěžovatelka danou větu
vytrhává z celkového odůvodnění, proč není uváděná judikatura přiléhavá, které v jeho zbytku
přehlíží.
[28] Z napadeného rozsudku je rovněž patrné, jak krajský soud nahlížel na otázku,
zda možnost stěžovatelky uplatnit nárok na odpočet mohla záviset na jednání třetí osoby
(poskytovatelky plnění). Věta, kterou stěžovatelka v tomto ohledu cituje, je pouze úvodní větou
celého odstavce. Krajský soud poukázal na jednoznačnost ustanovení §72 odst. 6 zákona
o DPH, které možnost uplatnit odpočet u plnění osvobozeného od daně váže na konkrétně
stanovené podmínky. Současně podotkl, že možnost uplatnit odpočet daně u osvobozeného
plnění dle daného ustanovení je výjimkou, toto ustanovení je tudíž třeba vykládat úzce, dle jeho
výslovného znění, a stěžovatelka se nemůže domáhat nápravy svého pochybení cestou,
která by s ním byla v rozporu.
[29] Stěžovatelka označila napadený rozsudek za nepřezkoumatelný rovněž pro jeho
nesrozumitelnost, aniž by však tuto námitku blíže rozvedla. Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně,
jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají také případy, kdy nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán
(srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75). Žádné takové vady
Nejvyšší správní soud v případě napadeného rozsudku neshledal. Rovněž stěžovatelka žádné
takové vady neuvádí. Napadený rozsudek tudíž není ani nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
[30] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. není dán.
[31] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval věcnými námitkami poukazujícími
na nezákonnost rozsudku krajského soudu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. S ohledem
na to, jakým způsobem je formulována kasační argumentace stěžovatelky, je vhodné
připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti,
je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s.
je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 věta
před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační
stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54). Je nutno zdůraznit,
že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (srov. usnesení tohoto soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73). Jinými slovy,
„[u]vedení konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo
v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí
přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007,
č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[32] Ve světle uvedeného Nejvyšší správní soud nemůže odhlédnout od skutečnosti,
že stěžovatelka v podstatné míře pouze opakuje tutéž argumentaci uplatněnou již v odvolání
a v žalobě, aniž by reagovala na předchozí vysvětlení žalovaného a krajského soudu,
proč není důvodná. Tak, jako je nadbytečné, aby krajský soud pouze jinými slovy
přeformulovával závěry a zdůvodnění orgánů finanční správy, které považuje za správné,
dostatečné a s nímž se ztotožňuje, nepokládá kasační soud za účelné, aby stěžovatelku obšírně
přesvědčoval o nesprávnosti jejích, již vyvrácených, argumentů (viz obdobně například
rozsudky tohoto soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 Afs 159/2019-52, či ze dne 10. 12. 2019,
č. j. 1 As 415/2019-32).
[33] Podstatou sporu je, zda má stěžovatelka nárok na odpočet DPH na vstupu
u uskutečněného plnění, které je osvobozené od DPH, na něž však bylo jeho poskytovatelkou
a příjemcem (stěžovatelkou) mylně nahlíženo jako na plnění zdanitelné, v důsledku
čehož stěžovatelka poskytovatelce plnění bezdůvodně uhradila DPH. A to za situace,
kdy poskytovatelka plnění jeho uskutečnění následně nevykázala ve svém daňovém přiznání,
tudíž u něho neuplatnila DPH na výstupu, a tato daň jí tak nebyla vyměřena a nebyla logicky
ani odvedena do státního rozpočtu.
[34] Fakt, že uskutečněné plnění bylo svou povahou dle zákona o DPH plněním od daně
osvobozeným, nikoli zdanitelným, stěžovatelka v kasační stížnosti nerozporuje. Stěžovatelka sice
v samém závěru kasační stížnosti uvádí, že měla nárok na odpočet daně z přijatého zdanitelného
plnění, v úvodu kasační stížnosti však naopak spornou otázku vymezila tak, zda má nárok
na odpočet daně u přijatého plnění od daně osvobozeného, a rovněž v 17. bodu kasační stížnosti
uvádí, že bylo zjištěno, že předmětné plnění mělo být plněním od daně osvobozeným.
[35] Sporným rovněž není, že pro posouzení uplatněného nároku na odpočet daně
je rozhodné znění zákona o DPH, které bylo účinné do 31. 12. 2008, neboť podle čl. II odst. 1
přechodných ustanovení zákona č. 302/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2009, platí, že pro uplatnění
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro uplatnění
práv a povinností s tím souvisejících se použijí dosavadní právní předpisy. V nynější věci k uplatnění DPH
u uskutečněného plnění došlo za zdaňovací období květen 2008, tedy za období před nabytím
účinnosti uvedené novely zákona o DPH. Uplatněný nárok na odpočet se ve smyslu citovaného
přechodného ustanovení váže k uplatněné DPH, rovněž tento nárok se proto posoudí podle
znění zákona o DPH účinného do 31. 12. 2008. Pro posouzení věci jsou rozhodná následující
ustanovení tohoto zákona:
[36] Podle §49 odst. 2 platilo, že pokud plátce zjistí po vyměření daně z daňového přiznání,
že uskutečnil plnění nebo přijal platbu, přičemž u tohoto plnění v tomto daňovém přiznání uplatnil jinou
než platnou sníženou nebo základní sazbu daně, nebo osvobození od daně, a zvýšil tím daňovou povinnost, nelze
opravu sazby daně a výše daně provést.
[37] Podle §72 odst. 6 platilo, že pro nárok na uplatnění odpočtu daně, u přijatých plnění osvobozených
od daně, u kterých byla plátcem, který uskutečnil tato plnění, uplatněna daň na výstupu a nelze provést opravu
výše daně podle §49 odst. 2, platí odstavce 1 až 5 [upravující nárok na odpočet daně u přijatých
zdanitelných plnění užitých pro uskutečnění ekonomické činnosti – pozn. soudu] obdobně.
[38] Podle §108 odst. 1 písm. m) platilo, že přiznat a zaplatit daň je [povinna] osoba, která uvede
daň na daňovém dokladu.
[39] Stěžovatelka se domnívá, že je v jejím případě namístě aplikovat ustanovení
§72 odst. 6 zákona o DPH, tedy přiznat jí uplatněný nadměrný odpočet u uskutečněného plnění
osvobozeného od daně, v důsledku čehož se jí dostane zpět poskytovatelce plnění bezdůvodně
uhrazená částka daně. Nejvyšší správní soud tomuto náhledu, ve shodě s orgány finanční správy
a krajským soudem, nemůže přisvědčit.
[40] Ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH skutečně umožňovalo, aby příjemce plnění
osvobozeného od daně u tohoto plnění uplatnil nárok na odpočet daně (za obdobných
podmínek, které zákon o DPH stanovil pro uplatnění odpočtu daně u zdanitelných plnění užitých
jejich příjemcem pro uskutečnění ekonomické činnosti), avšak pouze za splnění stanovených
předpokladů. Především (i) plátce, který plnění uskutečnil (to znamená ten subjekt, který plnění
poskytl - zde poskytovatelka plnění), u něho následně uplatnil DPH na výstupu, tedy uskutečnění
plnění vykázal v daňovém přiznání, a současně (ii) subjektu, který plnění poskytl, znemožňovalo
ustanovení §49 odst. 2 zákona o DPH provést opravu výše daně, neboť by takovou opravou
jednou přiznané a vyměřené daně, došlo ke snížení jeho již jednou stanovené daňové povinnosti.
[41] V obecné rovině je správný náhled stěžovatelky, že smyslem uvedeného ustanovení bylo
umožnit daňovým subjektům napravit situaci, kdy určité plnění chybně pokládaly za zdanitelné,
ač ve skutečnosti dani nepodléhalo. Jak plyne z vymezených podmínek pro jeho aplikaci, uvedené
ustanovení však dopadalo pouze na situace, kdy nejenže příjemce plnění (v domnění, že přijímá
plnění zdanitelné), uhradil poskytovateli cenu plnění včetně DPH, ale kdy následně poskytovatel
plnění (v domnění, že poskytl plnění zdanitelné), toto plnění jako zdanitelné vykázal ve svém
přiznání k DPH (uplatnil daň na výstupu). Chybný náhled poskytovatele a příjemce plnění
na jeho povahu z hlediska DPH za těchto okolností totiž vedl k tomu, že se stát obohatil o částku
daně, která mu nenáležela, jelikož plnění ve skutečnosti dani nepodléhalo. Současně to byl
příjemce plnění, kdo se o částku daně chybným náhledem na povahu plnění ochudil. Ustanovení
§72 odst. 6 zákona o DPH proto za těchto okolností umožňovalo, aby příjemce plnění
bezdůvodně uhrazenou částku získal nazpět od správce daně (státu) ve formě odpočtu daně.
[42] Předestřená situace nicméně v nyní posuzovaném případě nenastala. Stěžovatelka
v domnění, že přijímá plnění zdanitelné, sice jeho poskytovatelce uhradila kupní cenu včetně
částky DPH, poskytovatelka plnění, ať již vedena jakýmikoli motivy, však uskutečněné plnění
následně ve svém přiznání k DPH jakožto zdanitelné nevykázala (respektive nevykázala jej vůbec)
a tudíž u něj neuplatnila (a logicky ani neodvedla) daň na výstupu. V posuzovaném případě
tak není naplněn již první předpoklad pro aplikaci ustanovení §72 odst. 6 zákona
o DPH. V tomto ohledu je třeba doplnit zdůvodnění krajského soudu, který kladl důraz
na to, zda poskytovatelka plnění může či nemůže provést opravu výše daně dle §49 odst. 2
zákona o DPH, výslovně však již neuvedl, že posouzení této možnosti předchází zjištění,
zda z uskutečněného plnění vůbec uplatnila daň na výstupu. Je to již záporná odpověď na tuto
otázku, co vylučuje stěžovatelčinu možnost dovolávat se aplikace ustanovení §72 odst. 6 zákona
o DPH.
[43] Za situace, kdy nebyla splněna prvá podmínka pro aplikaci ustanovení §72 odst. 6 zákona
o DPH, je již nadbytečné zabývat se tím, zda poskytovatelka plnění mohla či nemohla provést
ve smyslu §49 odst. 2 zákona o DPH opravu výše daně. Jelikož však krajský soud o (ne)možnost
provést takovou opravu opřel závěr, proč stěžovatelka nemohla uplatnit nárok na odpočet daně
a rovněž stěžovatelka argumentuje tím, že poskytovatelka plnění takovou opravu provést
nemohla, je žádoucí, aby se Nejvyšší správní soud vyjádřil i k této otázce.
[44] Krajský soud obecně správně konstatoval, že uplatnit odpočet daně podle
§72 odst. 6 zákona o DPH je možné (mj.) tehdy, pokud nelze provést opravu výše daně podle
§49 odst. zákona o DPH, na což navázal konstatováním, že tato podmínka v posuzované věci
není splněna. Tím jinými slovy sdělil, že provedení takové opravy v nynější věci možné bylo
(aniž by tento náhled blíže odůvodnil). Tento náhled však správný není. Z dikce ustanovení
§49 odst. 2 zákona o DPH totiž plyne, že plátce (zde poskytovatelka plnění) musí na prvém
místě uskutečnění příslušného plnění (které pokládá za zdanitelné), vůbec vykázat ve svém
daňovém přiznání a tím u něho uplatnit daň, a tato daň mu musí být následně vyměřena.
Tak tomu ale v posuzované věci nebylo, jelikož poskytovatelka plnění uskutečněné plnění
v daňovém přiznání nevykázala, tudíž u něho neuplatnila žádnou daň, a tedy jí ani na základě
daného přiznání z uskutečněného plnění nebyla žádná daň vyměřena. Poskytovatelka plnění
tak za této situace, jednoduše řečeno, nemá co opravovat.
[45] I přes uvedené doplnění, je nicméně celkový závěr krajského soudu, že stěžovatelka
nemůže uplatnit u uskutečněného plnění nárok na odpočet daně podle §72 odst. 6 zákona
o DPH, jelikož k tomu nejsou naplněny předpoklady stanovené tímto ustanovení, správný.
[46] To, že stěžovatelka nemá nárok na odpočet daně podle §72 odst. 6 zákona o DPH,
neznamená, že by se vůbec nemohla domáhat nápravy chybného daňového posouzení
uskutečněného plnění, k němuž došlo mezi ní a poskytovatelkou plnění, tedy v rámci smluvního
vztahu dvou subjektů soukromého práva. Musí k tomu však zvolit jinou cestu. Jak zcela správně
uvedl krajský soud v napadeném rozsudku (a ostatně před ním již správce daně i žalovaný),
navrácení bezdůvodně uhrazené částky daně se za daných okolností může domáhat prostředky
práva soukromého, a to vůči poskytovatelce plnění, jíž částku daně uhradila.
[47] Na možnost postupovat podle §72 odst. 6 zákona o DPH rovněž nemá vliv,
zda stěžovatelka při uskutečnění plnění disponovala dostatečnými informacemi pro posouzení,
zda se jedná o plnění zdanitelné či plnění od daně osvobozené. Stěžovatelka se mýlí, má-li
za to, že bylo-li uskutečněné plnění v kupní smlouvě označeno jako zdanitelné, byl tímto
posouzením správce daně vázán. Povahu plnění, která je dána předpisy práva daňového
(zde zákonem o DPH), nelze změnit soukromoprávním ujednáním smluvních stran. Uplatněný
argument, by vedl k absurdnímu závěru, že by vždy bylo na vůli daňových subjektů, zda určité
plnění budou chtít zdanit či nikoli. Takový náhled by nadto činil zcela nadbytečnými mechanismy
sloužící k nápravě chybného zdanění určitého plnění, včetně mechanismu, který byl zakotven
v §72 odst. 6 zákona o DPH, jehož aplikace se přitom stěžovatelka sama domáhá.
[48] Jak uvedl již krajský soud, poskytovatelka plnění i stěžovatelka jsou podnikateli,
tedy profesionály, od nich lze vyžadovat, aby při uzavírání obchodů byli náležitě obezřetní
a aktivně si zjišťovali skutečnosti nezbytné k posouzení daňových aspektů uskutečňovaného
obchodu. S tímto náhledem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatelka proti tomuto
zdůvodnění sice brojí, nicméně pouze s argumentem, že informacemi nezbytnými k posouzení
daňové povahy uskutečněného plnění disponovala pouze jeho poskytovatelka, z čehož dovozuje
nesprávnost závěru krajského soudu, že si tyto informace mohla vyžádat. Tato námitka logicky
neobstojí. To, že příslušnými informacemi disponovala pouze poskytovatelka plnění, stěžovatelce
nikterak nebránilo, si je od ní vyžádat. Lze dodat, že samotná skutečnost, že si stěžovatelka
rozhodné skutečnosti neověřila, nemůže mít jistě za následek zánik jejího nároku
na odpočet daně. V posuzované věci ovšem podmínky pro vznik nároku na odpočet daně
(dle §72 odst. 6 zákona o DPH) splněny nebyly a stěžovatelce proto tento nárok nikdy
ani nevznikl.
[49] Stěžovatelka dále namítá, že její možnost uplatnit odpočet daně nemůže být závislá
na jednání třetí osoby, tj. poskytovatelky plnění, také proto, že ani nedisponovala prostředky,
jimiž by si ověřila, zda tato osoba daň odvedla. V této souvislosti poukazuje na ustanovení
§108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH, podle něhož osoba, která uvede daň na daňovém
dokladu, je povinna tuto daň přiznat a odvést do státního rozpočtu. Stěžovatelka tak má
za to, že jí nemůže jít k tíži, že poskytovatelka plnění postupovala v rozporu s tímto ustanovením.
[50] Nedůvodnost této argumentace stěžovatelce vyložil již žalovaný a krajský soud
se s daným posouzením zjevně plně ztotožnil. Za situace, kdy stěžovatelka pouze opakuje
svou předchozí argumentaci, na níž „nadále trvá“, aniž by polemizovala se zdůvodněním,
kterého se jí již dostalo, postačí v podrobnostech na odůvodnění žalovaného k této námitce
odkázat. Nejvyšší správní soud tak pouze uvádí, že v obecné rovině je správný
náhled stěžovatelky, že podle §108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH, který implementuje
čl. 21 odst. 1 písm. c) směrnice Rady ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů
členských států týkajících se daní z obratu (dále jen „šestá směrnice“), respektive čl. 203 směrnice
2006/112/ES, je plátcem DPH každá osoba, která uvede DPH na faktuře nebo jiném dokladu
sloužícím jako faktura, „a to bez ohledu na povinnost odvést tuto daň na základě plnění, jež je předmětem
DPH“ (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 10. 2014, č. j. 8 Afs 21/2014-30, a v něm
shrnutou judikaturu SDEU k uvedené otázce). To, zda poskytovatelka plnění (jakožto plátce,
který uvedl na faktuře daň) postupovala v rozporu s uvedeným ustanovením, nicméně může mít
vliv (pouze) na vztah mezi správcem daně a poskytovatelkou plnění (pokud jde
o případnou možnost správce daně domáhat se po ní úhrady na faktuře uvedené daně), nikoliv
však již na vztah mezi stěžovatelkou a správcem daně, pokud jde o aplikaci ustanovení
§72 odst. 6 zákona o DPH. Byť by byl učiněn závěr, že postup poskytovatelky plnění byl
v rozporu s §108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH, což ale není předmětem posuzované věci,
ničeho by to nezměnilo na nenaplnění předpokladů pro to, aby se stěžovatelka mohla dovolávat
užití ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH, tedy na tom, že poskytovatelka plnění
u uskutečněného plnění neuplatnila daň na výstupu.
[51] Stěžovatelka svůj náhled, že její možnost uplatnit daňový odpočet nemůže být závislá
na jednání poskytovatelky plnění, opírá rovněž o judikaturu SDEU týkající se podvodů na DPH.
I v tomto ohledu však stěžovatelka fakticky pouze opakuje argumentaci již dříve uplatněnou
v odvolání proti platebnímu výměru a následně v žalobě, aniž by konkrétně polemizovala
se zdůvodněním krajského soudu, proč odkazovaná judikatura není pro posuzovanou věc
přiléhavá. Na uvedené odůvodnění napadeného rozsudku (potažmo odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, které krajský soud aproboval) tak lze v podrobnostech odkázat.
[52] K odůvodnění závěru, proč se stěžovatelka nemůže domáhat nároku na odpočet
u osvobozeného plnění, aniž by splňovala podmínky ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH,
žalovaný namísto judikatury týkající se podvodů na DPH přiléhavě odkázal na rozsudek SDEU
C-342/87, Genius Holding (rozhodnutí SDEU jsou dostupná z http://curia.europa.eu). V tomto
rozhodnutí totiž SDEU vyslovil, že nadměrný odpočet zásadně není možné uplatňovat u plnění,
které je jakožto zdanitelné pouze označeno na faktuře (viz odst. 13 daného rozsudku). Právě
tak tomu přitom bylo v posuzované věci. Sama stěžovatelka, předložila orgánům finanční správy
kopii výňatku komentáře k zákonu o DPH s vyznačením odkazu na tento rozsudek a jeho závěr,
zjevně si ho tak je vědoma.
[53] Zjevně právě s ohledem na závěry vyslovené v rozhodnutí Genius Holding, krajský soud
ve svém rozsudku vyložil, proč se stěžovatelka nemůže domáhat přímého účinku směrnice
2006/112/ES. Byť totiž stěžovatelka v žalobě takový požadavek výslovně neuplatnila, opakovaně
v ní uváděla, že ustanovení §72 odst. 6 a §49 odst. 2 zákona o DPH byla s uvedenou směrnicí
v rozporu (strany 10 a 16 žaloby) a že podmínění možnosti uplatnit nárok na odpočet daně dle
§72 odst. 6 zákona o DPH u plnění od daně osvobozeného tím, že poskytovatel plnění odvedl
daň na výstupu, by bylo v rozporu s evropským právem (strany 11 a 15 žaloby). Tyto námitky
bylo možné vyložit i tak (jak si je zjevně vyložil krajský soud), že se stěžovatelka domáhá
aplikace ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH, byť nesplňuje jím stanovené podmínky,
neboť má za to, že požadavek na naplnění těchto podmínek je v přímém rozporu s evropským
právem (zmiňovanou směrnicí), které stanovení takových podmínek vylučuje. Krajský soud
tudíž stěžovatelce vysvětlil, že ustanovení §72 odst. 6 zákona o DPH přiznávalo určitý nárok
nad rámec evropské úpravy; chtěla-li proto stěžovatelka, aby jí tento nárok byl přiznán, musela
pro to splnit podmínky stanovené vnitrostátním právem.
[54] SDEU obdobnou situaci, o jakou se jedná v nynější věci, posuzoval v rozsudku ze dne
21. 2. 2018, C-628/16, K.. Zvažoval, zda možnost uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu u
plnění, které bylo nesprávně na faktuře jeho poskytovatelem kvalifikováno jako zdanitelné, pro
příjemce plnění, který za takové situace uhradil DPH na vstupu, nevyplývá ze zásady legitimního
očekávání. Je to právě princip legitimního očekávání, tj. důvěry v to, jak plnění označí jeho
poskytovatel, kterého se dovolává rovněž stěžovatelka v nynější věci. SDEU nicméně setrval na
závěru vysloveném v rozhodnutí Genius Holding, a konstatoval, že si příjemce plnění bezdůvodně
zaplacenou DPH, u osvobozeného plnění, jen s ohledem na to, že mu poskytovatel plnění
vystavil chybnou fakturu, odečíst nemůže (viz zejm. body 43-44 a 46-48 daného rozsudku). Platí
tedy, že „[d]aňový subjekt se pro účely uplatnění nároku na odpočet DPH na vstupu nemůže dovolávat vůči
státu ochrany legitimního očekávání vzbuzeného konáním jeho dodavatele. Vrácení daně, kterou neprávem
zaplatil svému dodavateli na základě jím vystavené chybné faktury, má požadovat právě po tomto dodavateli.“
[viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Afs 137/2016, odst. 134; a dále též
rozsudek SDEU ze dne 26. 4. 2017, C-564/15, T. F., zejm. bod 49., v němž rovněž SDEU na
pozadí obdobného případu vyslovil, že za situace, kdy došlo k bezdůvodné (bez právního
důvodu) úhradě DPH, se jí ten, kdo jí bezdůvodně uhradil, může prostředky dle vnitrostátního
práva domáhat vůči tomu, komu ji uhradil; obdobně též viz rozsudek SDEU ze dne 6. 2. 2014,
C-424/12, SC Fatorie SRL, bod 42].
[55] S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze uzavřít, že krajský soud nepochybil, dospěl-li
k závěru, že stěžovatelka nárok na odpočet DPH na vstupu podle §72 odst. 6 zákona o DPH
nemá a vrácení bezdůvodně uhrazené částky odpovídající DPH se musí domáhat prostředky
soukromého práva vůči poskytovatelce plnění.
[56] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou postupem podle
ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[57] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly, náhrada nákladů kasační stížnosti mu proto přiznána nebyla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu