ECLI:CZ:NSS:2020:3.AFS.9.2018:69
sp. zn. 3 Afs 9/2018 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Mirko Möllen,
advokát, se sídlem Barthstrasse 16, Mnichov, Spolková republika Německo, insolvenční správce
dlužníka VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft, se sídlem Germeringer Str. 1, Krailling,
Spolková republika Německo, zastoupený JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem
Šaldova 466/34, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2015,
č. j. 43272/15/5100-41458-710158, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. 12. 2017, č. j. 3 Af 15/2016 – 55,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Specializovaný finanční úřad (dále též „správce daně“) rozhodnutími ze dne 14. 1. 2015,
č. j. 7906/15/4000-50715-107911, a ze dne 20. 1. 2015, č. j. 14065/15/4000-50715-107911, zřídil
zástavní právo k nemovitým věcem společnosti VIKTORIAGRUPPE Aktiengesellschaft
(dále též „dlužník“) podle §170 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), s použitím §1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, k zajištění neuhrazené daně z příjmu právnických osob. Odvolání dlužníka
zamítl a napadená správní rozhodnutí I. stupně žalovaný potvrdil svým rozhodnutím ze dne
14. 12. 2015, č. j. 43272/15/5100-41458-710158 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce, jakožto insolvenční správce dlužníka, žalobu k Městskému soudu
v Praze, který ji rozsudkem ze dne 22. 12. 2017, č. j. 3 Af 15/2016 – 55 (dále jen „napadený
rozsudek“), zamítl.
[2] Městský soud v napadeném rozsudku nejprve odmítl námitku žalobce ohledně nicotnosti,
respektive nezákonnosti obou správních rozhodnutí z důvodu nesprávného označení příjemce
rozhodnutí. Konstatoval, že je-li v těchto rozhodnutích na prvním místě uvedeno označení
právnické osoby se sídlem ve Spolkové republice Německo (dále též „Německo“), které
je doplněno identifikací její organizační složky, jejímž prostřednictvím na území ČR tato podniká,
nezavdává to jakoukoliv pochybnost, že je za daňový subjekt považována právě právnická osoba.
Takový postup dle městského soudu nijak nesnižuje jednoznačnost identifikace příjemce
rozhodnutí. Shodně městský soud neshledal důvodným tvrzení žalobce, že správci daně,
popř. žalovanému nebylo zřejmé, kdo je ve věci daňovým subjektem. Odkazy na protokoly
z kontrol prováděných v jiných řízeních, stejně jako výtky týkající se registračního řízení potom
označil za jdoucí mimo rámec nyní posuzované věci (blíže k argumentaci městského soudu
viz str. 5-6 napadeného rozsudku).
[3] Za nedůvodnou shledal městský soud též námitku přepjatého formalismu, jenž měl
spočívat v tom, že orgány finanční správy vycházely striktně z údajů zapsaných v katastru
nemovitostí, kde však nebyla jako vlastník předmětných nemovitostí uvedena zahraniční osoba,
ale její organizační složka. Zdůraznil, že správním orgánům nepřísluší posuzovat správnost údajů
zapsaných v katastru nemovitostí. Dále poukázal na to, že dle žaloby se žalobce domáhal opravy
údajů v katastru, avšak jeho žádost byla zamítnuta, přičemž dané rozhodnutí následně potvrdil
jak Krajský soud v Hradci Králové (rozsudek ze dne 30. 9. 2015, č. j. 30 A 31/2015 – 51),
tak Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 14. 4. 2016, č. j. 9 As 242/2015 – 55). Městský soud
připomněl, že i případně nesprávně povolený a provedený vklad do katastru nemovitostí
vyvolává právní účinky, které s ním zákon spojuje. Současně dodal, že prostředky obrany
proti takovému zápisu žalobce nemůže úspěšně vznášet v rámci řízení před finančními orgány,
nýbrž je třeba je řešit soukromoprávní cestou (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 4. 2016, č. j. 9 As 242/2015 – 55). Městský soud v napadeném rozsudku následně ve vztahu
k otázce právní osobnosti odštěpného závodu (organizační složky) odkázal na závěry Nejvyššího
správního soudu, které učinil ve věci téhož žalobce v rozsudku ze dne 18. 5. 2017,
č. j. 9 Afs 214/2016 – 166 (v podrobnostech k argumentaci městského soudu viz str. 6-8
napadeného rozsudku).
[4] Na základě §11 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o FS“), městský soud
v napadeném rozsudku dovodil též příslušnost správce daně k vydání rozhodnutí v I. stupni
(blíže viz str. 8-9). Nesouhlas pak vyjádřil jak s námitkou, dle které zástavní právo nevzniklo,
neboť rozhodnutí nebyla řádně doručena (str. 9), tak s tvrzením, že jak správní rozhodnutí
I. stupně, tak napadené rozhodnutí vydala a podepsala neoprávněná osoba (v podrobnostech
viz str. 9-10 napadeného rozsudku). Za nedůvodný označil též související žalobní bod o porušení
práv žalobce v důsledku neseznámení s podpisovými řády v rámci odvolacího správního řízení
(str. 10). Závěrem napadeného rozsudku potom městský soud odmítl i poslední ze žalobních
bodů, jímž žalobce namítal zmatečnost správních rozhodnutí z důvodu, že správce daně
směšoval pojmy daňového subjektu, daňového dlužníka a vlastníka nemovitých věcí, přičemž
pojem daňový dlužník nebyl v rozhodnutích I. stupně ani specifikován. Městský soud
poznamenal, že v daném případě ve všech uvedených pozicích vystupuje zahraniční právnická
osoba, přičemž daňový subjekt byl vždy řádně označen tak, že nemohlo dojít k záměně.
Dle zákona potom organizační složka právnické osoby nemůže vlastnit majetek. Je proto
nepochybné, že řízení bylo vedeno, a správní rozhodnutí se týkala zahraniční právnické osoby.
Pojem daňového dlužníka pak definuje §176 odst. 1 písm. c) daňového řádu, pročež nebylo třeba
tento pojem vymezovat v rozhodnutích I. stupně (viz str. 10 napadeného rozsudku).
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
V ní opakuje, že daňovým subjektem mohla být pouze zahraniční právnická osoba, tedy dlužník,
ovšem správce daně nesprávně jednal s odštěpným závodem dlužníka. Rovněž zdůraznil,
že odštěpný závod byl také nesprávně zaregistrován jako plátce DPH, což nebylo právně možné.
Stěžovatel dále opětovně namítal, že zástavní právo platně nevzniklo, správce daně
nebyl příslušný k rozhodnutí, přičemž městský soud posoudil nesprávně i otázku osoby
oprávněné k vydání rozhodnutí a jejich podpisu. Městský soud nadto nezákonně
dokazoval, neboť provedl důkaz podpisovým řádem a dokumentem „Určení zástupce podle
§9 odst. 7 zákona č. 234/2014 Sb.“ mimo jednání. Podle stěžovatele z napadeného rozsudku
není současně zřejmé, jakého spisového materiálu byl podpisový řád žalovaného součástí,
přičemž zdůraznil, že součástí správního spisu být nemohl, neboť tomu tak běžně není. Je proto
zřejmé, že nebyl předložen, a pokud ano, pak to nevyplývá ani z obsahu napadeného rozsudku,
ani z vyjádření žalovaného k žalobě. Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel zopakoval rovněž
svou námitku ohledně zmatečnosti v označení subjektu, v rámci níž městskému soudu vytkl,
že svůj závěr v tomto bodě opřel o obecné závěry judikatury Nejvyššího správního soudu,
aniž by v dané věci posoudil postavení organizační složky v oblasti daně z příjmů právnických
osob. V kontextu označení daňového subjektu, kdy DIČ představuje IČ organizační složky,
je podle názoru stěžovatele diskutabilní, o čích právech a povinnostech bylo rozhodováno.
Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku, při současném vyslovení nicotnosti
správních rozhodnutí I. stupně i napadeného rozhodnutí, eventuelně jejich zrušení a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení, případně zrušení pouze napadeného rozsudku a vrácení věci
městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se k podané kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 17. 5. 2018. V něm
po úvodní rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a stížnostních důvodů odkázal na napadené
rozhodnutí, své vyjádření k žalobě a odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž bezvýhradně
souhlasí.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Úvodem Nejvyšší správní soudu zdůrazňuje, že se problematikou (nejen) zřizování
zástavního práva vůči majetku téhož dlužníka, zastoupeného shodným insolvenčním správcem
(v pozici žalobce, respektive stěžovatele), ve své rozhodovací činnosti již v minulosti opakovaně
zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 8. 8. 2018, č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, který taktéž zásadně
vycházel již z dřívějšího rozsudku zdejšího soudu v související věci, jmenovitě z rozsudku ze dne
12. 6. 2018, č. j. 9 Afs 69/2017 – 75). Odkazovaný rozsudek č. j. 10 Afs 113/2018 – 76 se přitom
ve shodě s nyní posuzovaným případem týkal rozhodnutí téhož správce daně a žalovaného,
respektive zřízení zástavního práva k nemovitým věcem téhož dlužníka. Nad uvedené dále platí,
že rovněž totožná osoba žalobce/stěžovatele (pan Mirko Möllen) byla v obou případech
zastoupena i shodným právním zástupcem, tj. advokátem JUDr. Jiřím Vaníčkem. Kasační
argumentace stěžovatele je v obou případech zásadně totožná, či velmi obdobná, přičemž
Nejvyšší správní soud současně podotýká, že obě strany měly dostatek času v nynějším řízení
případně na odkazované rozsudky č. j. 10 Afs 113/2018 – 76 a č. j. 9 Afs 69/2017 – 75,
vzhledem k datu jejich vydání, zareagovat. S ohledem na uvedené souvislosti mezi zmíněnými
případy a nyní posuzovanou věcí proto nepovažuje zdejší soud za účelné, aby opětovně opakoval
to, co je již oběma stranám známo z předchozích rozhodnutí. Z tohoto důvodu se Nejvyšší
správní soud v dalších částech tohoto rozhodnutí omezí na stručné shrnutí závěrů rozsudků
č. j. 10 Afs 113/2018 – 76 a č. j. 9 Afs 69/2017 – 75.
[10] Před vypořádáním věcné argumentace stěžovatele přistoupil Nejvyšší správní soud
k posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Zde je třeba nejprve zdůraznit,
že v souladu s judikaturou zdejšího, ale i Ústavního soudu platí, že „[n]ení porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná “ (viz nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08). Podstatné totiž „je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých
dílčích a souvisejících námitek “ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 – 33). Jak přitom zdejší soud upozornil stěžovatele již v rozsudku
č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, nebylo povinností městského soudu reagovat na jeho košatou
a obsáhlou žalobu stejně pojatým odůvodněním rozsudku. Opačný závěr by vedl jen k tomu,
že u podání mimořádně rozsáhlých, jako je i podání stěžovatele, by bylo velmi obtížné sepsat
„přezkoumatelný “ rozsudek (srov. rozsudek ze dne 11. 6. 2015, č. j. 10 Afs 18/2015 – 48).
V posuzované věci městský soud k jednotlivým žalobním bodům přehledně a srozumitelně uvedl,
z jakých podkladů při svém rozhodování vyšel, jaká zjištění na jejich základě učinil, stejně jako
to, jaká ustanovení na daný skutkový stav aplikoval, a jakými úvahami se přitom řídil. Neopomněl
přitom zohlednit judikaturní závěry zdejšího soudu. Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku proto neshledal zdejší soud důvodnou.
[11] Stěžovatel ve své kasační stížnosti velmi obsáhle a podrobně argumentuje v tom směru,
že organizační složka/odštěpný závod zahraniční právnické osoby není daňovým subjektem.
Nejvyšší správní soud však nevidí důvod, pro který by se měl v nyní posuzované věci k této
problematice vyjadřovat. To by bylo na místě, pokud by daňové orgány skutečně v nyní
posuzované věci jednaly jako s daňovým subjektem s organizační složkou/odštěpným závodem
či ho alespoň takto označovaly v rozhodnutích. Tak tomu ale nebylo (viz dále).
[12] Napadené rozhodnutí identifikuje daňový subjekt jako VIKTORIAGRUPPE
Aktiengesellschaft s uvedením sídla v Německu a dále zmíněním organizační složky v ČR.
V záhlaví rozhodnutí je konkrétně nejprve uvedena společnost VIKTORIAGRUPPE
Aktiengesellschaft, se sídlem SRN, Krailling, Germeringer Strasse 1, s výslovným dodatkem,
že na území ČR podniká prostřednictvím své organizační složky se sídlem Dolní Břežany,
Pražská 636. Z uvedeného je podle Nejvyššího správního soudu evidentní, že obdobně
jako v odkazovaných případech vedených u zdejšího soudu po sp. zn. 10 Afs 113/2018
a sp. zn. 9 Afs 69/2017, byla za daňový subjekt označena zahraniční právnická osoba a bylo
pouze uvedeno, že v ČR podniká prostřednictvím organizační složky. Obdobně je potom daňový
subjekt, včetně identifikace jeho organizační složky na území ČR, označen i ve správních
rozhodnutích I. stupně. Nejvyšší správní soud v tomto bodě přisvědčuje městskému soudu
v tom, že skutečnost, že daňové orgány nad rámec nezbytně nutného označení uvedly, že daňový
subjekt podniká na území ČR prostřednictvím organizační složky, nemohlo vést k nezákonnosti
označení jasně vymezeného daňového subjektu přímo jako zahraniční právnické osoby. Označení
též prostřednictvím odštěpného závodu navíc není bez významu s ohledem na to, že zahraniční
právnické osobě je třeba v souladu s §45 odst. 1 daňového řádu doručovat prostřednictvím její
organizační složky na území ČR. Ostatně stejným způsobem označuje daňový subjekt – dlužníka
i sám stěžovatel v kasační stížnosti, aniž by byl zjevně jakkoliv nejistý, za koho tato podání činí
(viz rozsudky zdejšího soudu č. j. 10 Afs 113/2018 – 76 a č. j. 9 Afs 69/2017 – 75).
[13] Na tom, že jako daňový subjekt byla označena zahraniční právnická osoba, nemůže nic
změnit ani to, že k jejímu označení bylo použito též DIČ odvozené od IČO odštěpného závodu
daňového subjektu. Je pravdou, že podle §130 odst. 1 a 3 daňového řádu platí, že daňové
identifikační číslo je tvořeno kódem „CZ“ a kmenovou částí, kterou tvoří obecný identifikátor.
Tím je v případě právnických osob identifikační číslo. Podle §49 písm. a) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů,
ve znění pozdějších předpisů, se IČO přiděluje i odštěpnému závodu. Lze tedy souhlasit,
že daňovému subjektu mělo být přiděleno DIČ odlišné. S ohledem na jasné označení daňového
subjektu jako zahraniční právnické osoby uvedením jejího názvu a sídla nemohlo být použití nepřesně
vytvořeného DIČ, které se formálně vztahovalo k organizační složce, pro daňový subjekt
zavádějící. Nepřesné uvedení DIČ by mohlo být pro daňový subjekt zavádějící jen při kumulaci
dalších nepřesností při označení daňového subjektu tak, že by skutečně nebylo zřejmé, komu
je povinnost ukládána (například by byl i pozměněný název či adresa daňového subjektu).
[14] S tím související důkazní návrhy, které mají osvědčovat přístup daňové správy k jiným
zahraničním osobám, proto nemusel Nejvyšší správní soud provádět. Označování daňového
subjektu nesprávným DIČ jistě bylo vadou, tato vada ale v žádném případě nemohla mít dopad
na zákonnost rozhodnutí, tím méně pak vést k jejich nicotnosti (viz předchozí bod).
[15] Nejvyšší správní soud v tomto bodě uzavírá, že městský soud nepochybil, dospěl-li
v posuzované věci k závěru, že správní rozhodnutí I. stupně, stejně jako rozhodnutí žalovaného
identifikují jako příjemce rozhodnutí jednoznačně zahraniční právnickou osobu, která na území
ČR podniká prostřednictvím organizační složky. Přisvědčit potom lze městskému soudu i v tom,
že poukaz stěžovatele na protokoly z kontrol prováděných správcem daně v jiných řízeních
je z pohledu nynějšího řízení, a v něm posuzovaných rozhodnutí, irelevantní, respektive, že jím
zmiňované výtky, týkající se registračního řízení vedeného Finančním úřadem Praha – západ,
jdou (taktéž) mimo rámec přezkumu nyní posuzovaných správních rozhodnutí. Tyto argumenty
stěžovatel mohl uplatnit právě v těchto řízeních.
[16] V případě námitek vztahujících se ke spornému zápisu vlastnictví nemovitostí v katastru,
Nejvyšší správní soud na prvním místě přisvědčuje závěru městského soudu, jenž je ostatně
v souladu s názorem stěžovatele, že organizační složka/odštěpný závod samozřejmě nemůže být
vlastníkem čehokoliv. Vlastníkem, tedy subjektem vlastnického práva, může být právnická osoba,
jejíž je odštěpný závod součástí. Pokud je však zápis v katastru odlišný, a vlastnické právo
přiznává osobě, která z hlediska soukromého práva rozhodně být osobou nemůže, musí tuto
situaci řešit osoba, jež má na otázce právní zájem, v prvé řadě samozřejmě stěžovatel (jak správně
uvádí městský soud, tuto otázku již Nejvyšší správní soud také řešil v rozsudku ze dne
14. 4. 2016, č. j. 9 As 242/2015 – 55, kde mj. v bodě 35 uvedl, že situaci stěžovatele je třeba řešit
soukromoprávní cestou). Jak stěžovatele upozornil Nejvyšší správní soud již v rozsudku
č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, nemůže rozhodně obstát jeho teze, že dokud v katastru existuje
„nezákonný “ zápis vlastnického práva pro organizační složku/odštěpný závod, nelze zástavní
právo vůbec platně zřídit. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že stěžovatel rozhodně nemůže
směšovat vady nebo dokonce (tvrzenou) nicotnost rozhodnutí žalovaného s vadným zápisem
vlastnictví v katastru nemovitostí. Zdejší soud opakuje, že z přezkoumávaných správních
rozhodnutí je naprosto zřejmé, kdo je jejich adresátem (viz výše).
[17] Nejvyšší správní soud konečně ve vztahu k otázce vzniku zástavního práva přisvědčuje
městskému soudu i v tom, že v souladu s §170 odst. 4, větou druhou daňového řádu zástavní
právo „k nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jakož i k dalšímu majetku, o kterém jsou vedeny
veřejné registry, vzniká doručením rozhodnutí o zřízení zástavního práva příslušnému katastrálnímu úřadu,
popřípadě tomu, kdo vede veřejný registr“. Městský soud k tomu potom zcela v souladu s obsahem
správního spisu poznamenal, že rozhodnutí I. stupně byla Katastrálnímu úřadu
pro Královéhradecký kraj doručena dne 14. 1. 20015 (č. j. 7906/15/4000-50715-107911),
respektive 20. 1. 2015 (č. j. 14065/15/4000-50715-107911). Ve shodné dny byla rozhodnutí
doručena rovněž zahraniční právnické osobě prostřednictvím jí zmocněného zástupce. Stejně
jako městský soud proto nemá Nejvyšší správní soud o vzniku zástavního práva žádné
pochybnosti. I tato kasační námitka je proto nedůvodná.
[18] Svou další kasační námitkou stěžovatel zpochybňuje, že správce daně – Specializovaný
finanční úřad – byl příslušný rozhodovat v jeho věci. Jeho argumentace nicméně stojí na tom,
že není-li jasné, kdo byl vlastně daňovým subjektem, a kdo jako daňový subjekt v daňovém řízení
vystupoval, nelze mít za to, že příslušným správcem daně byl právě Specializovaný finanční úřad.
Jak nicméně k obsahově totožné námitce uvedl Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku
č. j. 10 Afs 113/2018 – 76, není tato argumentace správná, neboť jak v odkazované, tak nyní
posuzované věci zdejší soud vyvrátil (viz výše) tvrzení, že není jasné, s kým vlastně správce daně
jako s daňovým subjektem jednal. Vzhledem k této skutečnosti je možné uzavřít, že městský
soud nepochybil, jestliže vypořádání daného žalobního bodu založil na ustanoveních
§11 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o FS, přičemž v detailech, co se otázky příslušnosti správce
daně týče, pak lze odkázat na odůvodnění dřívějšího rozsudku Nejvyššího správního soudu
ve věci téhož stěžovatele č. j. 9 Afs 69/2017 – 75 (body 81-86). Kasační námitka je nedůvodná.
[19] V další části své kasační stížnosti stěžovatel polemizuje s tím, jak se městský soud
vypořádal s námitkou podpisu správních rozhodnutí osobou neoprávněnou. Současně tvrdí,
že městský soud dokazoval mimo jednání, a to podpisovým řádem a dokumentem „Určení
zástupce“. Nejvyšší správní soud k tomu nejprve podotýká, že navzdory tvrzení stěžovatele,
že „v případě podpisového řádu pak není zřejmé, zda byl součástí správního spisu a zda jej městský soud měl
vůbec k dispozici “ (důraz přidán), z obsahu předloženého správního spisu plyne, že jak podpisový
řád správce daně, tak žalovaného je jeho součástí. O tom, že měl oba tyto podpisové řády
městský soud k dispozici, ostatně svědčí i to, že je zcela přesně identifikoval jak za pomocí dne
jejich pořízení, tak jejich jednacího čísla. Ve shodě s jím odkazovaným zněním správních
rozhodnutí I. stupně a čl. 22 odst. 5 podpisového řádu Specializovaného finančního úřadu ze dne
31. 10. 2014, č. j. 232520/14/4000-00500, tak lze městskému soudu přisvědčit, že tato
rozhodnutí byla podepsána oprávněnou osobou.
[20] Dostatečnost podpisu rozhodnutí žalovaného potom městský soud založil na čl. 4 odst. 3,
a čl. 10 podpisového řádu žalovaného ze dne 30. 3. 2015, č. j. 9992/15/5000, ve spojení
s dokumentem „Určení zástupce dle §9 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě“.
Z hlediska věcné správnosti neshledává zdejšího soud na jeho úvahách žádného nedostatku.
Co do procesní stránky věci však platí, že městský soud vskutku pochybil, pokud pro svůj závěr
o oprávnění úřední osoby podepsat napadené rozhodnutí použil dokumentu „Určení zástupce“,
který mu byl předložen coby příloha vyjádření žalovaného k žalobě stěžovatele, aniž by jeho
obsahem provedl důkaz. Je však třeba současně zdůraznit, že aby tato vada byla důvodem
pro zrušení napadeného rozsudku, musela by mít alespoň potenciální vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[21] Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, čj. 10 As 1/2014 – 187, dospěl
k závěru, že „[s]právní orgán je tedy povinen mít transparentní pravidla pro zastoupení při podpisu rozhodnutí,
účastník řízení může zpochybnit, že buď neexistovala, nebo v jeho věci nebyla dodržena. Musí však přednést
relevantní tvrzení o v úvahu přicházejících pochybnostech.“ V kontextu citovaného zdejší soud podotýká,
že obdobně jako v opakovaně odkazovaných řízení vedených u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 10 Afs 113/2018 a sp. zn. 9 Afs 69/2017, ani v nyní posuzované věci stěžovatel
ve své žalobě nevznesl žádná relevantní tvrzení o nezákonnosti podpisu, ale pohyboval se pouze
v rovině obecných spekulací a hypotéz. I pokud by tedy městský soud z dokumentu Určení
zástupce nevycházel, musel by dospět ke stejnému závěru, tedy o nedůvodnosti žalobní námitky
pro její naprostou vágnost. Pro tuto povahu žalobní námitky je tak i nadbytečné zabývat
se rovněž tvrzeným rozporem mezi podpisovým řádem žalovaného a Organizačním řádem
Finanční správy, neboť žaloba zůstala jen v rovině spekulací.
[22] Ke shora uvedeným závěrům, lze nad rámec řečeného doplnit, že zástupci stěžovatele
bylo navíc dne 18. 4. 2016 doručeno vyjádření žalovaného k žalobě (viz doručenka na č. l. 34
spisu městského soudu), ve kterém je dokumentem Určení zástupce, jenž tvořil přílohu vyjádření,
argumentováno. Dle odkazované doručenky bylo přitom zástupci stěžovatele vyjádření
přeposláno včetně tohoto dokumentu. Dále platí, že stejným způsobem jako žalovaným ve svém
vyjádření, vypořádal příslušnou námitku též městský soud. Stěžovatel tedy měl i v řízení
před městským soudem možnost na toto tvrzení žalovaného reagovat. Byť k tomu nedostal
příležitost při jednání, mohl samozřejmě reagovat replikou.
[23] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v tomto případě nemohlo mít pochybení
městského soudu vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. I tato kasační námitka
je nedůvodná.
[24] Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel zopakoval svou námitku ohledně zmatečného
označení subjektu, v rámci níž městskému soudu vytkl, že své závěry v tomto bodě opřel
o obecné judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu, aniž by posoudil postavení organizační
složky stěžovatele. Městský soud měl opomenout, že v některých případech může jako daňový
subjekt vystupovat přímo organizační složka. Stěžovatel rovněž opětovně vyjádřil přesvědčení,
že z hlediska obsahu správního spisu, v kontextu označení daňového subjektu, kdy DIČ
představuje IČ organizační složky, je diskutabilní, o právech a povinnostech koho bylo
rozhodováno.
[25] Podle Nejvyššího správního soudu lze tedy konstatovat, že stěžovatel i zde vychází
zásadně ze své argumentace, kterou uplatnil ve vztahu k tvrzené nejednoznačnosti v označení
daňového subjektu. S tou se však zdejší soud vypořádal již výše. Vzhledem k této skutečnosti
mu tedy nezbývá, než v souladu s městským soudem přisvědčit žalovanému, že v daném případě
je daňový subjekt, daňový dlužník a vlastník nemovitých věcí jedna a táž osoba, tj. zahraniční
právnická osoba. Jak potom Nejvyšší správní soud konstatoval shora, platí, že daňový subjekt byl
v řízeních vždy řádně označen, takže nemohlo dojít k záměně, přičemž ze zákona vyplývá,
že organizační složka právnické osoby nemůže vlastnit majetek. Ve shodě s napadeným
rozsudkem lze proto konstatovat, že je nepochybné, že je to právě zahraniční právnická
osoba, s níž bylo vedeno řízení, a jíž se týkala správní rozhodnutí obou stupňů. Přisvědčit
lze městskému soudu konečně i v tom, že pojem daňový dlužník vymezuje přímo daňový řád,
a to pod písm. c) ustanovení §176 odst. 2 [pozn. městský soud v důsledku zřejmé chyby v psaní
nesprávně odkazuje na §176 odst. 1 písm. c) téhož zákona], pročež nebylo nutné v rozhodnutích
o zřízení zástavního práva předmětný pojem definovat, ale pouze řádně označit daňového
dlužníka, čemuž správce daně dostál. Taktéž poslední z kasačních námitek je tedy nedůvodná.
[26] Nejvyšší správní soud na základě všech výše uvedených skutečností dospěl
k závěru, že napadený rozsudek městského soudu je zákonný a kasační stížnost proto podle
§110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[27] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti
procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně
úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti
s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní
soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 30. dubna 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu