ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.37.2018:35
sp. zn. 3 As 37/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: M. Š.,
právně zastoupena Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 –
Vinohrady, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2015, č. j. ŠMS/2767/15, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2017, č. j. 57 A
60/2015 – 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Plzni, jímž byla již podruhé zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 3. 2015. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí 16. základní
školy a mateřské školy Plzeň, Americká třída 30, ze dne 11. 2. 2015, č. j. 16ZS/0161/2015,
vydané podle §34 odst. 3 a §165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním,
základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, na jehož základě nebyla žalobkyně
přijata ve školním roce 2014/2015 k předškolnímu vzdělávání pro nesplnění podmínek
stanovených v §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.
[2] Poprvé byla žaloba proti uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítnuta rozsudkem
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015, č. j. 57 A 60/2015 - 49. Kasační stížnost proti
tomuto rozsudku pak zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 2. 2017,
č. j. 3 As 13/2016 – 49. Uvedený rozsudek byl pak zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17. Ústavní soud upozornil, že stěžovatelka v doplnění žaloby
ze dne 27. 5. 2015 pod bodem II. poukázala na jiný, dle jejího názoru obdobný případ, v němž
žalovaný svým rozhodnutím ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. ZN/878/ŠMS/14, odvolání žadatelky
vyhověl a dítě do mateřské školky přijal. S tímto žalobním bodem se krajský soud nijak
nevypořádal, a to ani procesně (např. poukazem na jeho opožděné uplatnění), ani věcně. Postup
krajského soudu, který nijak nereagoval na žalobní námitku, nemůže být zhojen tím, že by tuto
námitku posoudil Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti, ten to ostatně ani neučinil.
Ostatní závěry obsažené v obou rozsudcích správních soudů Ústavní soud nijak nezpochybnil.
Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 3 As 13/2016 – 82, původní
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pro toto řízení byl krajský soud
zavázán znovu vypořádat námitky uplatněné v žalobě a nádavkem se vyjádřit k námitce obsažené
v doplňku žaloby ze dne 27. 5. 2015.
[3] V napadeném rozsudku krajský soud k uplatněným žalobním bodům zopakoval svou
právní argumentaci z původního rozsudku ze dne 30. 11. 2015, nad rámec uvedeného
pak posoudil i námitku nestejného rozhodování podobných případů, především ve vztahu
napadeného správního rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2014,
sp. zn. ZN/878/ŠMS/14. Úvodem zdůraznil, že žalobkyní předložené rozhodnutí ze dne
29. 5. 2014 není předmětem přezkumu v této právní věci, proto nelze učinit závěr, zda bylo
vydáno v souladu se zákonem, či nikoliv. Obě rozhodnutí jsou skutkově shodná v tom, že jimi
bylo rozhodováno o přijetí dítěte, které se nepodrobilo povinnému očkování, do mateřské školy.
Potud však dle názoru krajského soudu shoda skutkového stavu končí. Zásadní rozdíl je podle
něj v tom, že ve věci předloženého rozhodnutí nebylo dítě očkováno z důvodu přesvědčení, víry
a svědomí rodičů. Rozhodnutí se opíralo o nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011,
sp. zn. III. ÚS 449/06 a o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012,
č. j. 52 A 45/2011 - 20. Ačkoliv těmito rozhodnutími argumentovala žalobkyně také v této právní
věci, uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové
na nyní projednávanou věc nedopadají, protože nepřijetí do mateřské školy nepředstavuje sankci
za to, že dítě nebylo očkováno. V daném případě nebyli rodiče žalobkyně sankcionováni
za to, že dítě nenechali očkovat. Test oprávněnosti sekulární výhrady svědomí je namístě
použít pouze tam, kde očkovací povinnost je vůči osobám sankcionována či jinak vynucována
a v důsledku toho pak hrozí zásah do tělesné integrity osoby (viz například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 As 114/2016 - 43). Tato situace však nenastala. Matce
žalobkyně nic nebránilo podrobit dítě vyšetření, zda je proti nákazám imunní nebo se nemůže
podrobit očkování pro trvalou kontraindikaci, zejména s ohledem na její tvrzení, že dvě starší děti
měly vlivem očkování závažné zdravotní problémy. Tuto záležitost měli rodiče řešit především
s dětskou lékařkou ještě před podáním žádosti o přijetí dítěte do mateřské školy.
[4] V daném případě tedy krajský soud nemohl dle svého přesvědčení dospět na základě
žalobkyní předloženého rozhodnutí k jinému závěru, než k jakému došel v rámci předchozího
projednání žaloby, kdy rozhodoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015,
sp. zn. Pl. ÚS 16/14. V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že musí zůstat zohledněna žádoucí
míra proočkovanosti obyvatelstva proti přenosným nemocem a výjimku lze zohlednit jen tehdy,
je-li prokázána trvalá kontraindikace, což se v případě žalobkyně nestalo. Krajský soud proto
opětovně uzavřel, že napadené rozhodnutí žalovaného je zákonné.
[5] Kasační stížnost podala žalobkyně (dále jen stěžovatelka) z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost rozsudku a dále z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro vadu řízení spočívající v tom, že při zjišťování
skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí zrušit.
[6] S ohledem na skutečnost, že krajský soud v zásadě zopakoval svoji argumentaci
obsaženou v předchozím rozsudku, stěžovatelka uvedla, že ani jí nezbývá než zopakovat svou
argumentaci obsaženou v její předchozí kasační stížnosti. To následně také velmi obsáhle učinila.
Dle jejího názoru krajský soud v napadeném rozsudku nedostál své zákonné povinnosti
a nereagoval na námitky stěžovatelky adekvátně odůvodněným a ústavně konformním způsobem.
[7] Krajskému soudu dále vytkla, že nesprávně vyhodnotil judikáty ke sporné otázce.
V citovaném rozsudku ze dne 18. 1. 2012, č. j. 52 A 45/2011 – 20, Krajský soud v Hradci
Králové vyslovil, že „dospěje – li správní orgán k názoru, že na straně konkrétní osoby existují konkrétní
výjimečné okolnosti, které odůvodňují nedodržení povinnosti očkování, je jeho povinností splnění povinnosti očkovat
nevynucovat, resp. nesankcionovat, a to ani v podobě nepřijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání z důvodu
nesplnění takové povinnosti.“ Z citovaného rozhodnutí dle stěžovatelky vyplývá, že tento soud
shodně s ní považuje nepřijetí dítěte do mateřské školy za sankci za nepodrobení se povinnému
očkování, a proto by na případ stěžovatelky měl též dopadat. Krajský soud v Plzni se s citovanou
judikaturou v podstatě nevypořádal a v závěru odůvodnění napadeného rozsudku pouze
lakonicky uvedl, že „v daném případě nemůže dospět k jinému závěru, než ke kterému dospěl v rámci
předchozího projednání žaloby, kdy rozhodoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015,
sp. zn. Pl. ÚS 16/14, kde Ústavní soud zdůraznil, že musí zůstat zohledněna žádoucí míra proočkovanosti
obyvatelstva a výjimku lze zohlednit jen tehdy, je-li prokázána trvalá kontraindikace, což se v případě žalobkyně
nestalo.“ Toto odůvodnění však mj. nemůže být přesvědčivé např. u očkování proti těm
onemocněním, které nejsou přenositelné mezi dětmi předškolního věku (např. tetanus).
[8] Krajský soud spatřuje zásadní rozdíl předkládané věci oproti věci projednávané v tom,
že v prve uvedené věci dítě nebylo očkováno z důvodu přesvědčení, víry a vědomí rodičů.
V tomto ohledu je však podle názoru stěžovatelky její případ s předkládaným totožný,
neboť i ona považuje svoje námitky za podřaditelné pojmu výhrady svědomí. Dále krajský soud
uvádí, že v předkládané věci se rozhodnutí opírá o stejné judikáty, na které poukazuje
stěžovatelka v této věci, ty však krajský soud odmítá. Jiné rozdíly nezmiňuje a jiné logičtější
zdůvodnění neposkytuje. Krajský soud tedy nepravdivě porovnává oba případy a vyvozuje
nesprávný závěr. Stěžovatelka ve zdůvodnění tohoto rozdílného rozhodnutí žalované v jiné věci
postrádá základní logickou návaznost úvah na vyslovený závěr krajského soudu a není jí tak jasné,
jak soud ke svému závěru dospěl.
[9] S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížnostních
bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejprve posoudil
námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku. Jak bylo již uvedeno výše, krajský soud při vypořádání
žalobních bodů v zásadě zopakoval svoji argumentaci obsaženou v původním rozsudku ze dne
30. 11. 2015, stejně tak učinila i stěžovatelka ve své kasační stížnosti. Již jen na základě těchto
skutečností lze snadno dovodit, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, jak tvrdí
stěžovatelka, neboť rozsudek krajského soudu ve své podstatě stejného znění Nejvyšší správní
soud již jednou přezkoumával a věc meritorně posoudil, aniž by dospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozsudku a aniž by následně měl Ústavní soud k takovému postupu
jakékoliv výhrady. Na tomto závěru nic nemění ani vypořádání dodatečné námitky nestejného
rozhodování ve stejných věcech. Krajský soud se k této otázce vyjádřil dostatečně jasně
a srozumitelně, o čemž ostatně svědčí i to, že s jeho závěry stěžovatelka obsáhle polemizuje.
Zda jeho posouzení obstojí po věcné stránce, je pak již otázkou zákonnosti rozsudku, nikoliv
jeho přezkoumatelnosti.
[11] Při věcném vypořádání námitek pak Nejvyšší správní soud nemá důvodu měnit svůj
právní názor obsažený v původním rozsudku ze dne 8. 2. 2017, č. j. 3 As 13/2016 – 49,
a proto místo doslovného opakování argumentů, jež jsou stěžovatelce již známy, uvádí jen
ve stručnosti následující. Pro rozhodnutí o přijetí dítěte do mateřské školy je z hlediska podstaty
posuzované věci významné pouze to, zda stěžovatelka splnila podmínku povinného očkování,
neboť se jedná o opatření k ochraně veřejného zdraví, které primárně směřuje k prevenci šíření
infekčních onemocnění u dětí v předškolních zařízeních. Je přitom nerozhodné, jaký typ
očkování dítěti případně chybí (zda proti chorobám přenosným či jiným), neboť zákon takové
rozlišení neupravuje. Byť by taková situace mohla eventuálně vzbuzovat pochyby z hlediska
proporcionality právní úpravy, v projednávané věci nehraje žádnou roli, neboť stěžovatelka
nebyla očkována proti žádným onemocněním. Podmínky pro uplatnění výjimky z povinného
očkování stanovené zákonem o ochraně veřejného zdraví přitom nesplňovala.
[12] Vynětí z povinnosti očkování pak nelze dovodit ani nad rámec zákonné úpravy
z judikatury Ústavního soudu. Zde musí Nejvyšší správní soud nejprve znovu zopakovat svůj
názor, že nepřijetí dítěte do mateřské školy není sankcí a na věc se tudíž nevztahuje nález
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06. V této souvislosti je nutno
připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2012, č. j. 4 As 11/2011 – 97,
kde v obdobné věci soud vyslovil, že „oproti případu řešenému v nálezu Ústavního soudu ze dne
3. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 449/06, nedošlo kvůli nesplnění povinnosti podrobit se pravidelnému očkování
k uložení sankce za přestupek, nýbrž k ukončení předškolního vzdělávání, které bylo motivováno snahou
o ochranu ostatních dětí mateřské školy před šířením infekčních onemocnění. Jednalo se tedy o opatření, které mělo
chránit ústavní práva jiných osob, takže i z tohoto důvodu nepřicházelo v úvahu vynětí stěžovatele ze zákonné
povinnosti dodržet povinnost podrobit se pravidelnému očkování pro účely jeho předškolního vzdělávání.“ Ústavní
stížnost proti tomuto rozsudku pak byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením
Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2873/12. Rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2012, č. j. 52 A 45/2011 – 20, na nějž se stěžovatelka opakovaně
odvolává, je tak již dlouhodobě překonaný.
[13] Stejně tak je třeba zdůraznit, že námitky, které stěžovatelka uvádí (obavy z očkování
třetího dítěte poté, co její dvě starší děti trpěly po očkování zdravotními problémy), nelze
podřadit pod tzv. výhradu svědomí. Ta je totiž vymezena pro případy, které mají alespoň nějaký
hodnotový náboj, ať již náboženský nebo sekulární (např. filozofický), nikoliv pro případy
pouhého zobecnění prožité životní zkušenosti, nad to řešitelné postupy, které zákon předvídá.
Na věc tedy nedopadá ani nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14.
K tomu je třeba dále uvést, že proporcionální test oprávněnosti výhrady svědomí, o němž se zde
hovoří, by bylo namístě provést tam, kde je očkovací povinnost vůči osobám sankcionována či
jinak vynucována, a v důsledku toho hrozí zásah do tělesné integrity dotyčné osoby či osoby
blízké. Takováto situace však v projednávané věci, jak bylo uvedeno již výše, nenastala. Právě
o tento argument, poprvé obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016,
č. j. 4 As 114/2016 – 43, se ostatně opíral i krajský soud a tento názor také představoval
ratio decidendi napadeného rozsudku (proto také byla uvedená část Nejvyšším správním soudem
i textově zvýrazněna). S uvedeným názorem se Nejvyšší správní soud beze zbytku ztotožňuje.
V podrobnostech pak odkazuje na svoji argumentaci obsaženou v původním rozsudku ze dne
8. 2. 2017, č. j. 3 As 13/2016 – 49.
[14] Zbývá tak vypořádat jedinou námitku, jež byla důvodem pro kasaci předchozího
rozsudku krajského soudu, a to námitku nestejného rozhodování skutkově i právně obdobných
případů ze strany žalovaného. Zde je třeba předeslat, že uvedenou námitku vznesla stěžovatelka
poprvé až v doplňku žaloby ze dne 27. 5. 2015. Z obsahu správního spisu je však zřejmé,
že žalobou napadené správní rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno již dne 12. 3. 2015. S ohledem
na zásadu koncentrace řízení obsaženou v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. byl tedy posledním
dnem pro rozšíření žalobních bodů den 12. 5. 2015. Uvedená žalobní námitka tak byla vznesena
opožděně a krajský soud k ní neměl přihlížet. Možnou opožděnost námitky naznačil ostatně
ve svém nálezu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, samotný Ústavní soud, uvedenou
okolnost pak zohlednil v následném rozsudku ze dne 11. 9. 2017, č. j. 3 As 13/2016 – 82,
i Nejvyšší správní soud, a proto zavázal krajský soud pouze v obecné rovině k tomu,
aby se k uvedené námitce vyjádřil, nikoliv aby ji věcně posoudil. Krajský soud ovšem otázku
včasného uplatnění námitky pominul a jejím věcným vypořádáním poskytl žalobkyni více práv,
než jí náleží. Uvedené pochybení krajského soudu však není důvodem ke kasaci napadeného
rozsudku.
[15] Nejvyšší správní soud se za těchto okolností může vyjádřit ke sporné otázce jen stručně
v rámci poznámky obiter dictum. Za prvé je zřejmé, že případ stěžovatelky se liší od případu
jí předloženého, neboť ve věci rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2014 šlo o skutečnou
výhradu svědomí z důvodu víry či přesvědčení. Za druhé pak není pochyb o tom, že žalovaný
změnil svoji správní praxi (bez ohledu na uplatněnou výhradu svědomí) při přijímaní dětí
do předškolního zařízení s ohledem na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 16/14, což je zajisté zcela legitimní postup.
[16] Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek krajského soudu je ve svém celku zákonný, kasační
stížnost proti němu podanou proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako
nedůvodnou zamítl.
[17] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
ze zákona, žalovaný byl ve věci úspěšný, nevznikly mu však náklady přesahující běžný rámec jeho
úřední činnosti, Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žádnému z účastníků (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu