ECLI:CZ:NSS:2020:3.AS.95.2020:30
sp. zn. 3 As 95/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Děti Země – Klub
za udržitelnou dopravu, se sídlem Brno, Cejl 866/50a, zastoupený JUDr. Petrou Humlíčkovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 640/45, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 449/3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2020, č. j. 30 A 31/2020-32,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Mikulov, odboru stavebního a životního prostředí
(dále jen „stavební úřad“), ze dne 11. 9. 2018, č. 494/2018, č. j. MUMI 18034090,
sp. zn. STU/9043/2010/ALEL, rozhodl stavební úřad na základě žádosti Ředitelství silnic
a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, o umístění stavby: „Rychlostní silnice R52, stavba 5206
Perná - st. hranice ČR/Rakousko“ - zúžená na úsek projektového staničení km 34,555 - km 38,445
na konkrétních (v rozhodnutí vyjmenovaných) pozemcích v k. ú. Mikulov na Moravě. K odvolání
účastníků územního řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 12. 2019, č. j. JMK 172852/2019,
územní rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil, odvolání žalobce zamítl a ve zbytku
územní rozhodnutí potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který usnesením označeným v návětí rozhodl o postoupení věci Krajskému
soudu v Ostravě. Krajský soud v odůvodnění uvedl že, z textu územního rozhodnutí je patrné,
že řízení o záměru žadatele, Ředitelství silnic a dálnic ČR, bylo zahájeno podáním ze dne
25. 2. 2010, tj. v době platnosti a účinnosti zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby
dopravní infrastruktury (dále jen „zákon č. 416/2009 Sb.“). Z tohoto důvodu stavební úřad vedl
řízení „v režimu opory v ustanovení §1 odst. 2 a násl. zákona č. 416/2009 Sb.“. Krajský soud poukázal
též na to, že „označení kategorie rychlostní komunikace R52 přešlo po novele zákona č. 13/1997 Sb.
na označení kategorie dálnice (2. třídy); nově lze tedy daný záměr označit za stavbu dálnice D52“,
jak je uvedeno na str. 4 až 5 územního rozhodnutí. Dospěl proto k závěru, že žalobou
je napadeno rozhodnutí, kterým se umisťuje stavba dopravní infrastruktury podle
§1 odst. 2 písm. a) zákona č. 416/2009 Sb. Místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí
věci je proto podle §7 odst. 4 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) Krajský soud
v Ostravě.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností
odvolávající se na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá,
že v posuzované věci se sice jednalo o umístění v zákoně definované liniové stavby, zákon
č. 416/2009 Sb. však nebylo možné aplikovat, neboť ze správního řízení prokazatelně
nevyplynulo, že probíhá podle uvedeného zákona. Použití zákona č. 416/2009 Sb., a z toho
vyplývající příslušnost Krajského soudu v Ostravě, by měly být patrné například ze žádosti
žadatele (Ředitelství silnic a dálnic ČR), z oznámení stavebního úřadu o zahájení řízení, z jasné
deklarace v rozhodnutí stavebního úřadu či odvolacího orgánu, či z poučení stavebního úřadu
a odvolacího orgánu. Stavební úřad ve svém rozhodnutí ze dne 11. 9. 2018 odkazuje na zákon
č. 416/2009 Sb. zhruba 287krát, to však stěžovatel pokládá za irelevantní. K tomu odkázal
na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z nichž vyplývá, že pokud ve správním řízení
nelze nikde nezpochybnitelně doložit, že probíhá podle zákona č. 416/2009 Sb., nemůže tomuto
zákonu podléhat ani soudní řízení včetně zkrácené lhůty pro podání žaloby. Stěžovatel proto
žádá, aby Nejvyšší správní soud konstatoval, že k projednání věci vedené u krajského soudu
pod sp. zn. 30 A 31/2020 je příslušný Krajský soud v Brně.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zákon č. 416/2009 Sb. neukládá
žadateli povinnost uvést v žádosti, že na ni dopadá tento zákon. Nadto v době zahájení územního
řízení, tj. ke dni 25. 2. 2010, zákon č. 416/2009 Sb. v §2 odst. 1 ještě neobsahoval povinnost
informovat účastníky řízení o tom, že se na řízení tento zákon vztahuje. Povinnost informovat
účastníky o použití zákona č. 416/2009 Sb. byla do tohoto zákona vložena až novelou
provedenou zákonem č. 225/2017 Sb., účinnou od 1. 1. 2018; přitom dle přechodných
ustanovení se má řízení dokončit podle dosavadních právních předpisů. Citovaný zákon ve znění
účinném do 30. 9. 2011 pak ani neměl přímý dopad na postup v samotném územním řízení,
promítal se teprve v řízení stavebním. Správní orgány rovněž nemají ve svých rozhodnutích
povinnost odůvodnit, že územní řízení probíhalo podle zákona č. 416/2009 Sb. Judikatura
Nejvyššího správního soudu, na kterou odkazoval stěžovatel, není přiléhavá na projednávanou
věc. Odkazovaná rozhodnutí se ve většině případů netýkala problematiky příslušnosti Krajského
soudu v Ostravě, v jednom případě se pak jednalo o stavbu, na niž se s ohledem na svoji časovou
působnost zákon č. 416/2009 Sb. vůbec nemohl vztahovat. Žalovaný také nesouhlasí
s požadavkem stěžovatele nahradit mu náklady řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla podána proti usnesení krajského soudu, na které žalovaný nemohl mít žádný vliv.
[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnými případy na půdorysu
totožných kasačních námitek se ve své judikatuře již zabýval, a to v rozsudcích ze dne 16. 4. 2020,
č. j. 6 As 30/2020-31, ze dne 28. 4. 2020, č. j. 9 As 58/2020-38, ze dne 4. 5. 2020,
č. j. 10 As 78/2020-29, a ze dne 14. 5. 2020, č. j. 7 As 64/2020-32. Ve všech těchto případech
se jednalo o kasační stížnosti dalších účastníků téhož územního řízení podané proti usnesení
o postoupení věci Krajskému soudu v Ostravě. Tyto kasační stížnosti byly shora citovanými
rozsudky shledány nedůvodné; od tam vyslovených závěrů nemá třetí senát důvodu se odchýlit,
proto z nich i v tomto rozhodnutí vychází.
[8] Podle §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 416/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
se dopravní infrastrukturou pro účely tohoto zákona rozumí stavby dálnic nebo silnic I. třídy
nebo stavby s nimi související.
[9] Podle §7 odst. 4 s. ř. s. platí, že k řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým se umisťuje nebo
povoluje stavba dopravní infrastruktury podle §1 odst. 2 písm. a) nebo b) zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení
výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů, je příslušný Krajský soud
v Ostravě. O těchto žalobách vede řízení specializovaný senát .
[10] Z gramatického výkladu §7 odst. 4 s. ř. s. vyplývá, že výlučná místní příslušnost
Krajského soudu v Ostravě je dána pouze v případě žalob proti rozhodnutím, která byla vydána
ve správním řízení, v němž byl aplikován zákon č. 416/2009 Sb. Podstatná pro určení místní
příslušnosti podle tohoto ustanovení je tak okolnost, zda správní řízení o umístění či povolení
zde vymezených staveb probíhalo podle tohoto zákona, nikoli okolnost, zda řízení o žalobě bylo
zahájeno za účinnosti uvedeného ustanovení s. ř. s. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 6. 2019, č. j. Nad 79/2019-68, či ze dne 2 1. 6. 2019, č. j. Nad 88/2019-75).
V citovaných usneseních dospěl kasační soud rovněž k závěru, že zákonodárce svěřil
specializovanému senátu Krajského soudu v Ostravě příslušnost k rozhodování pouze
o omezeném a přesně definovaném okruhu staveb a současně omezil výlučnou místní příslušnost
jen na ta řízení o žalobách, která míří proti rozhodnutím vydaným ve správním řízení,
na něž se zákon č. 416/2009 Sb. vztahuje. V rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015-295,
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „pokud se působnost zákona o urychlení výstavby vztahuje na příslušné
správní řízení, musí tato skutečnost vyjít najevo ve správním řízení, resp. musí být zřejmá ze správního
rozhodnutí. Není přípustné, aby jeho působnost na dané řízení vyšla najevo až v okamžiku soudního přezkumu“.
[11] V projednávané věci stěžovatel zpochybňuje, že v průběhu správního řízení vyšlo najevo,
že správní orgány postupují podle zákona č. 416/2009 Sb. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že územní řízení bylo zahájeno dne 25. 2. 2010, tedy za účinnosti citovaného zákona. Skutečnost,
že se zákon č. 416/2009 Sb. na předmětné územní řízení vztahuje, pak lze bezpochyby vyvodit
minimálně z toho, že například na stranách 153, 154 či 158 územního rozhodnutí je uvedeno,
že řízení je vedeno v režimu zákona č. 416/2009 Sb. Přinejmenším od vydání územního
rozhodnutí si tak stěžovatel mohl být vědom, že územní řízení probíhá podle tohoto zákona.
Argumentace stěžovatele je proto nedůvodná.
[12] Argumentace týkající se informační povinnosti správních orgánů a povinnosti žadatele
uvést v žádosti, že podléhá režimu zákona č. 416/2009 Sb., je z hlediska samotného určení místní
příslušnosti krajského soudu irelevantní; tyto námitky mohou být posouzeny teprve v rámci
věcného posouzení žaloby. Podmínky místní příslušnosti přitom z logiky věci musí být
posuzovány na počátku soudního řízení, neboť směřují k určení soudu, který se má žalobou
věcně zabývat; jejich splnění se tedy nemůže zpětně odvíjet od posouzení důvodnosti žaloby.
V této souvislosti lze dodat, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu
ani v soudním řízení správním nepředstavuje nesplnění podmínky místní příslušnosti vadu řízení,
která by způsobovala zmatečnost soudního řízení a nezákonnost soudního rozhodnutí; tento
nedostatek je zhojen, pokud již soud začal jednat ve věci samé (v podrobnostech srov. bod
[13] rozsudku č. j. 6 As 30/2020-31).
[13] Krajský soud tedy nepochybil, dospěl-li k závěru, že k projednání věci je místně příslušný
Krajský soud v Ostravě, a pokud tomuto soudu věc postoupil. Nejvyšší správní soud proto
v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly
mu však žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti. Žádný z účastníků proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu