ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.115.2018:40
sp. zn. 3 Azs 115/2018 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: I. G., zastoupený Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A
159/2016-93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti
částku 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce,
Mgr. Petra Václavka.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2015, č. j. OAM-17414-27/DP-2014, zamítlo Ministerstvo
vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účasti na právnické osobě. Odvolání proti
tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 8. 8. 2016, č. j. MV-72944-9/SO-2015,
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Správní orgány obou stupňů shledaly,
že prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu brání jiná závažná překážka ve smyslu
§56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), podle kterého dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince
na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.
Za „jinou závažnou překážku“ správní orgány považovaly zjištění, že žalobce vykonával nelegální
práci pro společnost ARDEU MAX, s. r. o.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně. Rozsudkem
ze dne 4. 9. 2018, č. j. 29 A 159/2016-93, krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení. Krajský soud se ztotožnil s námitkami žalobce, kterými žalované
vytýkal nesprávnou interpretaci neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka“ (a podřazení
neodpovídajícího jednání žalobce pod tento pojem), nedostatečné zjištění skutkového stavu věci
a nedostatečné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve smyslu §174a zákona o pobytu
cizinců.
[3] Krajský soud konstatoval, že důkazem pro závěr o výkonu nelegální práce byl pro správní
orgány výslech žalobce ze dne 10. 7. 2014, při kterém mimo jiné uvedl, že pro společnost
ARDEU MAX, s. r. o. vykonává hostinskou činnost, dělá výplaty, platí složenky za elektřinu,
organizuje činnost, a když je třeba, vypomáhá i u výdejního okénka. Podle krajského soudu
správní orgány nevyhodnotily všechna specifika případu žalobce, a to především skutečnost,
že žalobce žádal o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z titulu výkonu
funkce jednatele společnosti ARDEU MAX, s. r. o. Uvedený účel pobytu přitom žalobce podle
zjištění správního orgánu I. stupně plní a skutečně podniká – jednatelem společnosti je od roku
2008 a za výkon funkce pobírá odměnu 10 000 Kč měsíčně. Z titulu výkonu této funkce
pak žalobce plnil i související povinnosti, jako je úhrada příslušných pojištění a plnění daňové
povinnosti. Správní orgány naopak jako dominantní skutečnost posoudily plnění některých úkolů
v předmětu činnosti společnosti ARDEU MAX, s. r. o. přímo žalobcem, tj. přípravu jídla
a obsluhu zákazníků přes výdejní okénko, aniž by ovšem pátraly po skutečné existenci nelegální
práce. Výkon této činnosti nebyl ze strany inspekčních orgánů nijak sankcionován a v řízení
nebylo ani prokázáno, že by za ni žalobce pobíral v relevantní době jakoukoli mzdu. Podle
krajského soudu bylo naopak rozhodující, zda žalobce vykonával funkci jednatele, práci
společnosti organizoval a zajišťoval. Ostatní činnosti vykonával za situace, pokud je nikdo jiný
v dané chvíli vykonávat nemohl, což je vzhledem k charakteru činnosti společnosti (prodej
rychlého občerstvení přes výdejní okénko tzv. „do ruky“) pochopitelné. Krajský soud také
podotkl, že v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně již žalobce měl povolení
k zaměstnání.
[4] V této souvislosti krajský soud uvedl, že pojem „jiná závažná překážka“ je neurčitým
právním pojmem, a soudní přezkum subsumpce konkrétního jednání pod tento pojem
je do určité míry omezený. V posuzovaném případě však krajský soud dospěl k závěru, že správní
orgány zaujaly při jeho interpretaci příliš formalistický přístup, protože nezohlednily výše uvedené
skutečnosti. Podle názoru krajského soudu správními orgány akcentované činnosti žalobce
nedosahují intenzity naplňující obsah uvedeného pojmu. Ačkoli výkon nelegální práce
je důvodem ke správnímu vyhoštění, i v tomto případě je nutné vyhodnocovat intenzitu
a závažnost daného jednání ve vztahu k ukládanému opatření.
[5] Krajský soud dále poukázal na odlišné hodnocení výslechu žalobce provedené žalovanou
v rozhodnutí ze dne 12. 7. 2018, č. j. MV-56306-4/SO-2018, kterým bylo zrušeno rozhodnutí
správního orgánu I. stupně, o zamítnutí žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu.
V uvedeném rozhodnutí žalovaná na základě identických skutkových okolností zpochybnila,
že by výkonem „nelegální práce“ pro společnost ARDEU MAX, s. r. o. došlo k závažnému
narušení veřejného pořádku. Ačkoli žalovaná v odkazovaném rozhodnutí posuzovala, zda došlo
k závažnému narušení veřejného pořádku, krajský soud považoval tyto závěry uplatnitelné i ve vztahu
k posuzování „jiné závažné překážky“, bránící prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu.
[6] Správní orgány obou stupňů pochybily také při zvažování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, ve smyslu ustanovení §174a zákona
o pobytu cizinců. Dle jeho názoru ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav,
zejména ve vztahu k délce pobytu žalobce a ve vztahu k jeho rodině na území České republiky,
k rodinným vztahům, k ekonomickým poměrům a zejména k celkové integraci rodiny na území
České republiky. I za účelem zhodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí bylo na místě
důkladnější zohlednění závažnosti a druhu jednání žalobce, zejména s ohledem na konkrétní
a specifické okolnosti jeho „nelegální práce“.
[7] Proti tomuto rozsudku podává žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka předně namítá, že pojem „jiná závažná překážka“ je neurčitý právní pojem,
jehož výklad vyžaduje správní uvážení. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, přitom vyplývá, že správní orgány nejsou povinny neurčitý
právní pojem definovat, ale pouze zhodnotit, zda pod něj konkrétní skutkové okolnosti spadají.
[9] V další části kasační stížnosti stěžovatelka pouze doslovně opakuje argumentaci obsaženou
v napadeném rozhodnutí. K tomu doplnila, že nijak nezpochybnila, že žalobce vykonával i úkoly
vyplývající z funkce jednatele, zabývala se ale i jeho další ekonomickou činností, jejíž výkon,
na rozdíl od krajského soudu, nepovažuje za „pochopitelný “ . Podle stěžovatelky krajský soud
výkon této jiné činnosti bagatelizuje a výkon funkce jednatele a zaměstnance
vykonávajícího úkoly v předmětu činnosti společnosti směšuje. Není sice zakázáno, aby žalobce,
coby jednatel, vykonával pro společnost ARDEU MAX, s. r. o., i práci jejího zaměstnance, podle
§89 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“)
pro to ovšem potřebuje povolení příslušného úřadu práce. Stěžovatelka trvá na tom, že v řízení
bylo dostatečně prokázáno, že žalobce vykonával nelegální práci více než tři roky.
Tuto skutečnost přitom lze označit za jinou závažnou překážku jeho pobytu na území ČR ve smyslu
§56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka v této souvislosti připomněla,
že správní orgán I. stupně sice není oprávněn rozhodovat, zda se žalobce dopustil přestupku
na úseku zaměstnanosti, je však nepochybně oprávněn si na základě provedených důkazů učinit
úsudek o tom, zda se žalobce dopustil nelegální práce a zda svým jednáním naplnil důvod
pro zamítnutí podané žádosti; to vyplývá i z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2018,
č. j. 31 A 70/2017-44).
[10] Stěžovatelka dále nepovažuje za relevantní odkaz krajského soudu na její rozhodnutí
ve věci žádosti žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu. Kritéria pro konstatování závažného
narušení veřejného pořádku jsou zcela odlišná od nároků kladených na správní orgány při zjišťování
jiné závažné překážky (což ostatně připustil i krajský soud). Stěžovatelka v této souvislosti
připomněla, že rozhodný je stav v době vydání jejího rozhodnutí; z tohoto pohledu není
relevantní výše zmíněné rozhodnutí ani další žalobcem předložené podklady během ústního
jednání před krajským soudem. To platí také pro posouzení otázky přiměřenosti rozhodnutí
podle §174a zákona o pobytu cizinců. Správní orgány obou stupňů se s touto otázkou
vypořádaly dostatečně s ohledem na všechny tvrzené skutečnosti. Nadto je třeba zohlednit,
že mezi vydáním napadeného rozhodnutí a rozhodnutí ve věci trvalého pobytu žalobce, uplynuly
více než dva roky.
[11] Ve vztahu k posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle §174a zákona o pobytu
cizinců stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 9 As 142/2012-21, z něhož vyplývá, že v případech, kdy je zákonem o pobytu cizinců
správnímu orgánu stanovena povinnost zabývat se dopadem rozhodnutí do soukromého
a rodinného života účastníka řízení, je na tomto účastníku, aby během správního řízení v tomto
smyslu tvrdil konkrétní skutečnosti. Řízení zahajované na žádost je ovládáno zásadou dispoziční,
jejíž podstatou je svěření iniciativy účastníkům řízení, kteří mají povinnost tvrdit
rozhodné skutečnosti a tyto podložit relevantními důkazy, pokud chtějí být v řízení úspěšní.
Je proto na účastnících řízení, aby správním orgánům poskytli veškeré informace, které považují
za důležité, což vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 Azs 12/2015-38. Tato povinnost byla ostatně účastníkům řízení výslovně stanovena
poslední novelou §174a zákona o pobytu cizinců.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že stěžovatelka překročila meze správního
uvážení, respektive podřadila neodpovídající jednání pod interpretaci neurčitého právního
pojmu „jiná závažná překážka“, a to především ve vztahu k posuzování přiměřenosti ve smyslu
§174a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka podle žalobce nijak nereflektuje úvahy krajského
soudu a nijak s nimi nepolemizuje; pouze trvá na tom, že žalobcovo jednání dosahuje dostatečné
intenzity i v poměru k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Stěžovatelka
ignorovala názor krajského soudu, že výklad neurčitého právního pojmu klade na správní orgán
zvýšené nároky tak, aby nedocházelo k překročení limitů správního uvážení a libovůli správních
orgánů. V návaznosti na to stěžovatelka také přehlédla závěr krajského soudu, že správní orgány
obou stupňů primárně akcentovaly indicie o existenci nelegální práce, ačkoli tato činnost měla svá
individuální a pro hodnocení jednání žalobce zásadní specifika, která stěžovatelka opomněla
zvažovat. Odkazy stěžovatelky na judikaturu kasačního soudu ve vztahu k posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života nepovažuje žalobce
za relevantní. Má za to, že stěžovatelka účelově využívá protokol o výslechu žalobce jako důkaz
„nelegální práce“, avšak zároveň přehlíží skutečnosti, které žalobce do protokolu také uvedl
(doba pobytu, manželka, děti, sociální, ekonomické a kulturní zázemí), jakož i další skutečnosti,
které svědčí v žalobcův prospěch (specifika podnikání, způsob výkonu funkce jednatele).
V tomto přístupu shledává žalobce přepjatý formalismus.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti toliko odkázala
na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., důvody nepřezkoumatelnosti ovšem blíže nespecifikovala. Platí
však, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje. Jedná
se o srozumitelné rozhodnutí, opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé,
proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Ostatně s právním hodnocením
krajského soudu stěžovatelka v kasační stížnosti polemizuje, což by v případě
nepřezkoumatelného rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nebylo možné.
[17] Z hlediska věcného posouzení, stěžovatelka krajskému soudu předně vytýká, že plnění
úkolů v předmětu činnosti společnosti ARDEU MAX, s. r. o. zlehčuje. Výkon této práce
neshledává pochopitelným; naopak trvá na tom, že v mezích správního uvážení správně
podřadila jednání žalobce pod neurčitý právní pojem jiná závažná překážka a vyvodila z toho
odpovídající důsledek. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka se omezuje toliko
na nesouhlas se závěry krajského soudu, aniž by vůči jeho konkrétním úvahám vznesla vlastní
konkurující argumentaci. Krajský soud přitom výslovně uvedl, že nijak nesnižuje závažnost
jednání žalobce, které v určitých aspektech naplňuje znaky nelegální práce, podle jeho názoru
ovšem nešlo o jednání takové intenzity, aby naplňovalo obsah pojmu „jiná závažná překážka“,
a znemožnilo tak prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Krajský soud v této
souvislosti zdůraznil, že je třeba vždy zvažovat různou intenzitu a závažnost daného jednání.
Uvedl také, že žalobce plní účel pobytu, neboť vykonává funkci jednatele; ostatní činnosti
pro společnost ARDEU MAX, s. r. o. vykonával v situaci, kdy je nikdo jiný vykonávat nemohl,
což je vzhledem k charakteru působení této společnosti pochopitelné. Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením zcela ztotožňuje. Má totiž za to, že v běžném podnikatelském prostředí,
a tím spíše u malých provozoven (což je i případ žalobce), není ničím neobvyklým, pokud
jednatel společnosti v případě nenadálého výpadku pracovní síly nebo vyššího vytížení
provozovny, přechodně zastoupí svého zaměstnance nebo ve svém podniku jinak vypomůže.
Žalobce přitom do protokolu o výslechu sám uvedl, že poté, co každé ráno nakoupí a případně
vyřídí potřebné záležitosti na úřadech, vrátí se do provozovny, a pokud v tu dobu nemá
k dispozici volného zaměstnance, začne práci dělat sám. Skutečnosti dosud zjištěné ve správním
řízení nenasvědčují závěru, že by rozsah činnosti žalobce, přesahující samotné vedení společnosti,
bylo možné považovat za výkon práce, tedy závislé činnosti, prováděné především soustavně
a v závislém postavení.
[18] Nejvyšší správní soud dále souhlasí s krajským soudem v tom, že se správní orgány obou
stupňů nezabývaly dostatečně otázkou, zda činnost žalobce skutečně vykazuje znaky nelegální
práce. V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011-120 (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz),
z něhož se podává, že nelegální prací ve smyslu §5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti,
se rozumí taková práce, „kterou cizinec, jenž nedisponuje příslušným povolením, vykonává soustavně, podle
pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu“ (srov. také rozsudek tohoto soudu ze dne 13. 2. 2014,
č. j. 6 Ads 46/2013-35, č. 3027/2014 Sb. NSS). Pokud jde o naplnění těchto kritérií, žalovaná
i správní orgán I. stupně se spokojily pouze s informacemi, které vyplynuly z výslechu žalobce,
aniž by je jakkoli blíže ověřovaly. Ustaly na zjištění, že žalobce nedisponoval žádným
živnostenským oprávněním ani povolením k zaměstnání, avšak již dále neověřily, zda činnost,
kterou žalobce pro společnost ARDEU MAX, s. r. o. vykonával, materiálně splňuje výše uvedená
kritéria (soustavnost, závislost, odměna), a zda si proto k jejímu výkonu žalobce měl obstarat
příslušné povolení (viz závěry uvedené v předcházejícím odstavci). Názor stěžovatelky, že žalobce
jako jednatel společnosti ARDEU MAX, s. r. o., k plnění úkolů v předmětu činnosti společnosti
pracovní povolení potřebuje, je tedy přinejmenším předčasný, neboť v řízení nebylo prokázáno,
že by žalobce pro tuto společnost vykonával práci nad rámec běžné výpomoci (viz bod [17]). Lze
tedy uzavřít, že námitky týkající se výkonu nelegální práce a existence jiné závažné překážky shledal
nedůvodnými.
[19] Pouze pro úplnost je vhodné poznamenat, že stěžovatelka nepřípustně směšuje pojmy
„neurčitý právní pojem“ (respektive jeho výklad) s pojmem „správní uvážení“. Výklad neurčitého
právního pojmu (a následné zhodnocení, zda pod něj lze posuzovaný případ podřadit) je totiž
výkladem (a následnou aplikací práva), nikoli aplikací diskrečního oprávnění, jakožto výběru
nejvhodnějšího řešení posuzovaného případu v rámci možností, které nabízí aplikovaná právní
úprava.
[20] Stěžovatelce je naopak třeba přisvědčit v tom, že pojem „závažné narušení veřejného pořádku“
nemá identický obsah s pojmem „jiná závažná překážka“ ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona
o pobytu cizinců, a proto bez dalšího nelze v případě jednoho a téhož jednání automaticky
konstatovat naplnění znaků obou uvedených pojmů, jsou-li naplněny pojmové znaky jednoho
z nich. S ohledem na to, co bylo uvedeno výše, však tato argumentace stěžovatelky nemůže
na posouzení věci ničeho změnit.
[21] Pokud jde o výhrady stěžovatelky k závěrům krajského soudu vztahujícím se k posouzení
přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, Nejvyšší správní
soud neshledává potřebným se jimi blíže zabývat. Povinnost vyplývající z §174a zákona o pobytu
cizinců totiž slouží jako korektiv, který nastupuje teprve v případě, kdy jsou splněny podmínky
pro zamítnutí žádosti cizince o udělení pobytového oprávnění nebo ukončení jeho pobytu
na území České republiky jiným způsobem (například uložením správního vyhoštění). Jak ovšem
Nejvyšší správní soud vyložil výše (body [17] a [18]), činnost žalobce pro společnost ARDEU
MAX, s. r. o. nelze na základě dosud zjištěných skutečností považovat za nelegální práci,
a nepředstavuje tak jinou závažnou překážku ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. Primárná důvod, na kterém správní orgány založily svá rozhodnutí, tedy neobstojí.
Vzhledem k tomu, že za dané situace neexistuje zákonný podklad pro zamítnutí žalobcovy
žádosti, bylo by předčasné se zásahem do soukromého a rodinného života žalobce zabývat.
[22] Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jí proto rozsudkem
zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná a nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce měl ve věci plný úspěch,
proto má právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce. Žalobce byl v řízení o kasační
stížnosti zastoupen na základě plné moci advokátem Mgr. Petrem Václavkem. Z obsahu spisu
vyplývá, že zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby ve smyslu
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a sice vyjádření ke kasační stížnosti.
Za tento jeden úkon náleží zástupci žalobce odměna ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, celkem
tedy 3.400 Kč. Protože je advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (§35 odst. 10 s. ř. s.), která činí 714 Kč. Celkově
tedy náleží žalobci náhrada nákladů řízení ve výši 4.114 Kč. Tuto částku je stěžovatelka povinna
zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu