ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.182.2018:20
sp. zn. 3 Azs 182/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: K. L., zastoupená
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 24, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2176/2,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
26. 11. 2018, č. j. 18 A 29/2018-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se ne p ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2018 č. j. CPR-9131-2/ČJ-2018-930310-V243, žalovaná
zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne
6. 2. 2018, č. j. KRPT-255758-57/ČJ-2017-070022, a toto rozhodnutí potvrdila.
Posledně jmenovaným rozhodnutím bylo žalobkyni podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou jí nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie na dobu jednoho roku. Žalovaná dále rozhodnutím ze dne
28. 8. 2018 č. j. CPR-9131-3/ČJ-2018-930310-V243, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 6. 2. 2018, č. j. KRPT-255758-58/ČJ-2017-070022,
kterým byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením o správním
vyhoštění paušální částkou 1 000 Kč.
[2] Proti oběma shora uvedeným rozhodnutím žalované brojila žalobkyně žalobou
u Krajského soudu v Ostravě; ten ji rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 18 A 29/2018-29, zamítl.
[3] Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne 16. 11. 2017 byla v Opavě
provedena policejní kontrola zaměřená na odhalování nelegální migrace a nelegálního
zaměstnávání osob z třetích zemí, při níž bylo v prostorách společnosti FILSON, s. r. o.,
kontrolováno 13 cizinců. Jedním z nich byla žalobkyně, která se policejní kontrole prokázala
cestovním pasem s vylepeným polským národním vízem s dobou platnosti od 6. 2. 2017
do 19. 1. 2018 a délkou pobytu 348 dnů. Následně bylo zjištěno, že žalobkyně na území
ČR pracuje bez příslušného povolení k zaměstnání.
[4] Do protokolu o výslechu ze dne 16. 11. 2017 žalobkyně uvedla, že do České republiky
přicestovala 10. 9. 2017 přímo z Ukrajiny. Prostřednictvím agentury, kterou si vyhledala
na internetu, se spojila s G. I., který jí zajistil pracovní místo v Opavě. Žádné pracovní povolení
nemá, legalizaci práce ji přislíbil G. I., který jí za to z výplaty strhl 4 000 Kč. Dostávala od něj
zálohy 1 000 Kč; poskytl jí také pracovní oděv a obuv, což jí strhl z výplaty. Denně pracovala 16
hodin a měla 2 půlhodinové přestávky; občas pracovala v sobotu, ale jen 8 hodin, v neděli
nepracovala. Práci jí přiděloval a kontroloval mistr na směně. Od G. I. obdržela výplatu jen za
měsíc září s příslibem, že výplatu za měsíc říjen dostane až v prosinci a výplatu za měsíce listopad
a prosinec obdrží, až pojede domů. Na otázku, kdo je její zaměstnavatel na území ČR,
odpověděla, že G. I., neboť jim dává práci a výplatu.
[5] Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobkyně byla při výkonu práce
v ČR zaměstnankyní společnosti (respektive ROCHBUD Sp. z o. o.). Společnost Pracmax
Sp. z o. o. uzavřela smlouvu se společností FORTUNA KAPITAL INVEST, s. r. o.
o poskytování příhraničních služeb. Stejnou smlouvu uzavřely též společnosti
ROCHBUD Sp. z o. o. a Vidininvest Trade, s. r. o. Předmětem smluv je provádění
dokončovacích stavebních prací, balících a úklidových prací na území ČR na základě objednávky
odběratele - společnosti FORTUNA KAPITAL INVEST s. r. o., respektive Vidininvest Trade,
s. r. o. - s tím, že dodavatel je oprávněn zajistit plnění této smlouvy prostřednictvím svých
zaměstnanců vyslaných do ČR. Součástí správního spisu je také rámcová smlouva o dílo ze dne
1. 6. 2017 uzavřená mezi společností FILSON s. r. o., jako objednatelem, a společností
Vidininvest Trade s. r. o., jako zhotovitelem. Předmětem smlouvy je dílo, spočívající v balících
pracích, manipulačních pracích a ostatních pracích balení prostřednictvím zaměstnanců
zhotovitele nebo jeho subdodavatelů v objektech objednatele. Smlouva obdobného obsahu byla
uzavřena též dne 2. 10. 2017 mezi společnostmi FILSON s. r. o. (jako objednatelem)
a FORTUNA KAPITAL INVEST s. r. o.
[6] Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že na její případ dopadá
§98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“)
a směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci
poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“). Uvedl,
že podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je zahraniční subjekt oprávněn vyslat svého
zaměstnance do České republiky v rámci nadnárodního poskytování služeb, předpokladem
aplikace tohoto ustanovení však je, že tato služba bude pracovníkem poskytována ve prospěch
českého subjektu. K zaměstnání cizince pak není vyžadováno povolení k zaměstnání,
zaměstnanecká karta nebo modrá karta, která je potřebná k výkonu zaměstnání podle
§178 odst. 1 zákona o zaměstnanosti. Společnosti Pracmax Sp. z o. o., respektive ROCHBUD
Sp. z o. o., které žalobkyni zaměstnávaly, jsou však polskými agenturami práce, o čemž svědčí
údaje z polského obchodního rejstříku i zmiňované smlouvy o poskytování příhraničních služeb.
Tuto skutečnost ostatně sama žalobkyně nijak nerozporovala ani v odvolacím řízení.
Ve smlouvách mezi těmito společnostmi nebylo dohodnuto provedení díla na konkrétním místě
a samotným předmětem „poskytování služeb“ fakticky bylo vyslání žalobkyně do ČR jako pracovní
síly. Předmětem tvrzeného poskytování služeb tedy bylo agenturní zprostředkování práce,
což nelze považovat za službu (mimo jiné i ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady
2006/123/ES o službách na vnitřním trhu). Nejednalo se ani o službu ve smyslu směrnice
o vysílání pracovníků. Citované unijní předpisy neupravují situaci žalobkyně, jak byla prokázána
ve správním řízení – tedy vyslání žalobkyně polským zaměstnavatelem do jiného členského státu
Evropské unie nikoli za účelem poskytnutí služby, ale k výkonu práce jako pracovní síly.
Zákonem předpokládané podmínky pro vyhoštění stěžovatelky byly tedy naplněny.
[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatelka v podstatné části kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci.
Namítá, že na území ČR nevykonávala práci neoprávněně, jelikož byla do ČR vyslána v rámci
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie. Jednalo
se o příhraniční poskytování služeb, které je v souladu se směrnicí o vysílání pracovníků.
[9] Dále namítá, že správní orgány neakceptovaly důkazní návrhy k prokázání jejího tvrzení
o aplikovatelnosti §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Dodává, že v obchodních vztazích nelze
vyloučit situaci, kdy je z důvodu menší vytíženosti zaměstnanec přijat do zaměstnání a ihned poté
je vyslán k práci v jiném členském státě. Správním orgánům a krajskému soudu pak vytýká,
že vystavěly své závěry na jejích výpovědích do protokolu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka
není znalá smluvních a obchodních vztahů, nebyla ani schopna správně posoudit všechny
relevantní otázky; tato skutečnost však mohla být zhojena provedením navrhovaných důkazů.
[10] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila, odkázala toliko na správní spis.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace
stěžovatelky, je nutno nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno
dispoziční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými
v §109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené
nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.),
a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011-108, nebo ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004-54; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Rozsudek
krajského soudu je tak přezkoumáván v intencích žalobních námitek, se zřetelem k důvodům
obsaženým v §103 odst. 1 s. ř. s. Je také nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným
prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.) a důvody, které
v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003). Jinými slovy, „[u]vedení
konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě,
neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané
Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[14] V posuzované věci stěžovatelka v první části kasační stížnosti pouze doslovně opakuje
část své žaloby, v níž namítala, že práci nevykonávala nelegálně, neboť byla do České republiky
vyslána v rámci poskytování služeb v souladu se zákonem o zaměstnanosti a unijními předpisy.
Obecně vzato, stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech,
kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje li taková argumentace k existenci kasačního
důvodu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí
či jiné vadě řízení před krajským soudem). Tímto směrem nicméně kasační stížnost vedena není
a Nejvyšší správní soud shledává vypořádání identické žalobní námitky (vyslání do jiného
členského státu v rámci příhraničního poskytování služeb) ze strany krajského soudu
za přezkoumatelné (případnou nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí by ostatně musel
zohlednit ex officio – viz ustanovení §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.). Nejsou-li však
stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační
stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají za nedostatečné, respektive nesprávné,
a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci (což je i případ
stěžovatelky), je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody
uvedenými v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[15] Jediné tvrzení, které lze považovat za přípustnou kasační námitku, je ta část kasační
argumentace (respektive jediná věta), ve které stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že stavěl své
závěry na výpovědích stěžovatelky, která však není znalá smluvních a obchodních vztahů, a proto
nebyla schopna správně posoudit všechny relevantní otázky.
[16] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že skutkově i právně obdobnými
případy se již ve své judikatuře opakovaně zabýval, a to například v rozsudcích ze dne 22. 1. 2019,
č. j. 4 Azs 377/2018-23, ze dne 11. 4. 2019, č. j. 3 Azs 183/2018-23, či ze dne 23. 7. 2019,
č. j. 2 Azs 424/2018-18 a ze dne 24. 2. 2020, č. j. 3 Azs 268/2019-28). V těchto rozhodnutích,
stejně jako v nyní projednávané věci, posuzoval kasační soud případy ukrajinských státních
příslušníků – zastoupených stejným právním zástupcem – kteří byli v prostorách téže společnosti
kontrolováni policejními orgány, a kterým bylo rovněž uloženo správní vyhoštění za vykonávání
práce na území ČR bez příslušného povolení. Nejvyšší správní soud zde dospěl k závěru,
že neznalost smluvních a obchodních vztahů není překážkou k tomu, aby cizinec pravdivě popsal
okolnosti podstatné pro posouzení daného případu. Pro zodpovězení otázek, jakým způsobem
se dostal k zaměstnání v ČR, kdo je jeho zaměstnavatel, kdy práci vykonával, za jakou mzdu,
kdo mu práci zadával a kontroloval ji, totiž není podstatná znalost smluvních či obchodních
vztahů. Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že při posuzování otázky, zda cizinec vykonával
pracovní činnost v ČR nelegálně, vycházel mimo jiné z protokolu o jeho výslechu. Totožná
situace nastala i v nyní projednávaném případě stěžovatelky, a proto na něj lze výše uvedené
judikaturní závěry bez dalšího vztáhnout.
[17] Námitku týkající se možné nižší vytíženosti jejího zaměstnavatele, odůvodňující vyslání
zaměstnance na práci jinam, vznesla stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti, ačkoli jí nic
nebránilo uplatnit ji v řízení před krajským soudem. Tato námitka je proto nepřípustná
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
[18] K námitce neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelkou ve správním řízení, Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatelka ani v žalobě ani v kasační stížnosti nijak konkrétně
nespecifikovala, jaké konkrétní důkazní prostředky k prokázání tvrzeného skutkového stavu měly
být správními orgány provedeny. Námitku proto shledal nedůvodnou.
[19] Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto
rozsudkem zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně
neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senát