ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.260.2019:27
sp. zn. 3 Azs 260/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: M. D., zastoupen Mgr.
Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha, proti žalované: Komise pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2017, č. j. MV-60493-4/SO-2013, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2019,
č. j. 31 A 330/2017 - 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“) označeného v záhlaví, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2017, č. j. MV-60493-4/SO-2013, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 7. 1. 2013, č. j. OAM-17496-15/DP-2012.
Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem podnikání podle §44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 14. 1. 2013 (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) téhož zákona,
neboť žalobce přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza (pobytu), když nepředložil
doklad prokazující úhrnný měsíční příjem ve smyslu §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu
cizinců.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly
správně, pokud žádosti žalobce nevyhověly, jelikož žalobce neprokázal, že jeho faktický příjem
převyšuje minimální úhrnný měsíční příjem ve smyslu §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu
cizinců. Soud zejména uvedl, že smyslem požadavku stanoveného v uvedeném ustanovení
je vytvoření určité záruky, že cizinec hodlající pobývat na území České republiky bude schopen
hradit náklady související s jeho pobytem a nebude zatěžovat zdejší sociální systém. Správním
orgánům nelze vyčítat, že od žalobcem dosažených příjmů odečetly jím uplatněné paušální výdaje
související s provozováním podnikatelské činnosti, jestliže listiny doložené žalobcem obsahovaly
informaci pouze o těchto výdajích. V průběhu správního řízení totiž žalobce nepředložil žádné
jiné věrohodné doklady o svých výdajích nasvědčující tomu, že jeho skutečné náklady byly nižší,
než výše výdajového paušálu uplatňovaného pro daňové účely. Ke svým skutečným výdajům
se vyjádřil až v odvolání, nicméně vedle povinných odvodů pouze vágně zmínil náklady
na podnikání „sumárně nepřesahující částku 1 000 Kč na nákup běžných pracovních nástrojů a ochranných
pomůcek“; toto tvrzení přitom nijak nedoložil. Podle krajského soudu z daňového hlediska sice
právní úprava nevyžaduje, aby žalobce vedl evidenci svých skutečných výdajů, hodlá-li uplatnit
výdajový paušál, nicméně pokud v řízení před správním orgánem I. stupně tvrdil,
že jeho skutečné výdaje jsou jiné, bylo jeho povinností toto tvrzení prokázat. Soud poukázal
také na to, že v řízení před správním orgánem I. stupně žalobce doložil pouze platební výměry,
ze kterých ani nevyplývalo, že by před správcem daně uplatňoval výdajový paušál.
Jestliže žalovaný vycházel z příjmů a výdajů uplatňovaných samotným žalobcem v daňovém
přiznání (byť se v případě výdajů jednalo o paušální částku), nešlo ani o uplatnění analogie
zákona o daních z příjmů, podkladem totiž bylo daňové tvrzení žalobce. Ostatně, i kdyby
žalovaný nevycházel z toho, že výdaje žalobce činily 60 % jeho příjmů, musel by žádost
zamítnout pro nepředložení dokladu prokazujícího úhrnný měsíční příjem ve smyslu
§46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[3] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud podle názoru stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku týkající se výpočtu jeho
úhrnného měsíčního příjmu.
[4] Stěžovatel popsal, že v daňovém přiznání za rok 2011 uplatnil paušální výdaje ve výši
60 % příjmů podle §7 odst. 7 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Takto uplatněné výdaje jsou však právní fikcí a nemají relevanci pro zjištění skutečné výše výdajů,
a tedy skutečné výše stěžovatelových příjmů. Rozhodnutí o tom, zda poplatník uplatní paušální
výdaj ve výši 60 % z příjmů z podnikání, je čistě na jeho uvážení. Nemůže jít k tíži stěžovatele,
pokud si vybere paušální výdaje, protože pro něj představují výhodnější variantu.
Jelikož při uplatnění paušálních výdajů není povinností poplatníka uchovávat doklady o výdajích,
nemůže být stěžovatel nucen jimi prokazovat své výdaje, respektive sankcionován
za to, že správnímu orgánu ani přes výzvu nedoložil další doklady prokazující výši jeho výdajů.
Ačkoliv zákon o pobytu cizinců ve svém §46 odst. 7 písm. b) vyžaduje, aby cizinec žádající
o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložil doklad prokazující, že jeho
úhrnný měsíční příjem dosahuje zákonem stanovené hranice, současně neudává taxativní výčet
dokladů, které lze k prokázání příjmu použít. Daňové přiznání je tak dostatečným dokladem
k prokázání stěžovatelova příjmu.
[5] Podle stěžovatele se živnostník-cizinec nachází v nerovném postavení ve vztahu
k živnostníku-občanu České republiky. Cizinec sice může formálně uplatnit výdajový paušál,
ale pokud jeho úhrnný měsíční příjem tvořený součtem částky jeho životního minima
a skutečných nákladů spojených s jeho ubytováním nedosáhne požadované výše, je za tuto volbu
sankcionován tím, že neprokáže dostatečně své příjmy, a proto mu není dlouhodobý pobyt
prodloužen. Stěžovatel taktéž poznamenal, že k žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu
doložil vyúčtování záloh na pojistné na důchodové pojištění za rok 2011, potvrzení
o tom, že ke dni 2. 4. 2012 nemá žádné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení
ani na penále, potvrzení o neexistenci daňových nedoplatků a potvrzení o Komplexním
zdravotním pojištění s platností na další dva roky. Závěrem stěžovatel uvedl, že jestliže je účelem
doložení úhrnného měsíčního příjmu, aby stěžovatel nebyl zátěží pro český sociální systém,
předloženými dokumenty dostatečně prokázal, že pro český sociální systém žádnou zátěž
nepředstavuje. Pokud stěžovatel neprokázal, že jeho úhrnný měsíční příjem dosahuje částky
3 650 Kč, stalo se tak z důvodu použití výdajového paušálu, jehož použití však zákon dovoluje
a u něhož není stanovena povinnost prokazovat skutečné výdaje.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, které jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel v projednávané věci nerozporuje skutkový stav. Jedinou spornou otázkou mezi
účastníky řízení je způsob, jakým měla být správními orgány určena výše úhrnného měsíčního
příjmu stěžovatele pro účely posouzení naplnění požadavku k prodloužení doby platnosti jeho
povolení k dlouhodobému pobytu stanoveného v §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[10] Ustanovení §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců stanovuje povinnost předložit
k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání „doklad prokazující,
že úhrnný měsíční příjem cizince a společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet
částek životních minim cizince a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů
na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou cizinec
věrohodně prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně
posuzovaných osob […]“.
[11] Zákon tedy jako předpoklad pro prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání (respektive i k udělení tohoto pobytového oprávnění) stanovuje, aby žadatel
doložil, že jeho příjmy z podnikání budou dosahovat alespoň určité minimální výše [viz výše
citovaný §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Krajský soud přitom správně uvedl,
že smyslem uvedené podmínky je zajistit, aby toto pobytové oprávnění bylo udělováno
a prodlužováno pouze cizincům, kteří si vlastní ekonomickou činností dokážou zajistit přiměřený
zisk, z něhož budou schopni hradit své běžné výdaje a udržovat si důstojnou životní úroveň.
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 Azs 278/2019 - 27).
[12] Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále vyplývá, že je v zájmu žadatele o pobytové
oprávnění, respektive o prodloužení jeho platnosti, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil
podklady potřebné ke kladnému vyřízení jeho žádosti. Pokud tak žadatel neučiní, nelze považovat
za pochybení správních orgánů, že v důsledku této nečinnosti rozhodly v jeho neprospěch,
neboť musely vycházet z podkladů, které měly k dispozici (viz např. rozsudek tohoto soudu
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 – 38). Není tedy na správních orgánech či soudu, aby samy
vyhledávaly skutečnosti svědčící ve prospěch žadatele, nebo zkoumaly, zda je stěžovatel skutečně
schopen s doloženými měsíčními příjmy řádně uspokojovat své běžné potřeby.
[13] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců
nestanoví taxativní výčet dokladů, které lze použít k prokázání úhrnného měsíčního příjmu.
Daňové přiznání tedy skutečně lze považovat za dostatečný doklad k prokázání úhrnného
měsíčního příjmu žadatele. Nejvyššímu správnímu soudu však není zřejmé, kam touto
argumentací stěžovatel směřuje, neboť v projednávaném případě je to právě on, kdo tvrdí,
že vzhledem k uplatnění výdajového paušálu jsou údaje obsažené v jeho daňovém přiznání
pouhou právní fikcí a nemají žádnou relevanci pro zjištění skutečné výše jeho výdajů, respektive
příjmů ve smyslu §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Nadto stěžovatel v průběhu
správního řízení daňové přiznání nepředložil. Jak uvedl již krajský soud, stěžovatel předložil
pouze platební výměr k dani z příjmů fyzických osob, z nějž bez dalšího ani není možné seznat,
že stěžovatel v daném zdaňovacím období uplatňoval výdajový paušál.
[14] Dále lze dát stěžovateli za pravdu, že v případě, kdy poplatník uplatní paušální výdaje
stanovené procenty z příjmů, mu zákon o daních z příjmů neukládá povinnost uchovávat
doklady, nicméně tato možnost nikterak nesouvisí s povinností cizince prokázat svůj úhrnný
měsíční příjem za účelem posouzení žádosti o prodloužení oprávnění k dlouhodobému pobytu
stanovenou v zákoně o pobytu cizinců. Nelze tedy argumentovat způsobem,
jakým to v projednávané věci činí stěžovatel, tedy tak, že nemůže být nucen prokazovat své
příjmy konkrétními doklady, pokud uplatňuje paušální výdaje a není ze zákona povinen tyto
doklady uchovávat. Ustanovení §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců výslovně
stanoví povinnost cizince prokázat svůj úhrnný měsíční příjem za účelem posouzení žádosti,
a je jen na něm, prostřednictvím jakých dokladů tento požadavek splní. Pokud tedy stěžovatel
žádné další relevantní podklady v průběhu řízení nepředložil, nelze klást k tíži správním orgánům,
že při posuzování jeho žádosti vycházely pouze z podkladů, které měly k dispozici (z obsahu
správního spisu je přitom patrné, že správní orgány braly v potaz i další listiny zmiňované
stěžovatelem v kasační stížnosti - viz odstavec [5] tohoto rozsudku). Zde je na místě opět
zdůraznit, že podle výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu, je to právě žadatel
o pobytové oprávnění, kdo musí prokázat, že disponuje dostatečnými příjmy a je schopen hradit
své náklady pobytu na zdejším území ze svých dosahovaných příjmů (a případných dalších,
společně posuzovaných osob).
[15] Krajský soud tak dospěl ke správnému závěru, že stěžovatel neprokázal, že jeho faktický
příjem převyšuje minimální úhrnný měsíční příjem ve smyslu §46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a tudíž správně aproboval i postup správních orgánů, které žádosti stěžovatele
nevyhověly.
[16] Pokud jde o poznámku stěžovatele týkající se nerovnosti živnostníka-cizince a občana
ČR, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud konstantně judikují, že je věcí suverénního státu,
za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem
na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této
osoby na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup dané osobě na území státu
povolen. Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky
neexistuje. Pouze občanům České republiky je garantováno právo na svobodný vstup na území
(viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04, či ze dne 8. 11. 2006,
sp. zn. I. ÚS 394/06, nebo rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 9 As 95/2008 - 45).
V tomto ohledu je také nutno připomenout, že ani žádný katalog mezinárodně chráněných
lidských práv neobsahuje právo cizince na vstup a pobyt na území cizího státu.
[17] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované, která by jinak právo na náhradu nákladů řízení měla, nevznikly v řízení náklady
nad rámec její běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu