ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.455.2019:32
sp. zn. 3 Azs 455/2019 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: N. M. T., zastoupený
Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Náměstí Hrdinů 1634/3, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019,
č. j. 11 A 156/2019 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní
orgán I. stupně“) ze dne 13. 5. 2019, č. j. OAM-581-16/PP-2019, byla zamítnuta žádost
žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle
§87e odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), protože žalobce nepředložil
náležitost uvedenou v §87b odst. 3 téhož zákona, tedy doklad prokazující, že je rodinným
příslušníkem občana Evropské unie. Podle §87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců byla žalobci
stanovena lhůta k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci
rozhodnutí.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvoláním, které žalovaná
rozhodnutím ze dne 23. 8. 2019, č. j. MV-93089-4/SO-2019, zamítla jako nedůvodné a shora
označené rozhodnutí potvrdila.
[3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen
„městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud nejprve konstatoval, že v případě žalobce je zjevné, že není rodinným
příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu §15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalobce
tvrdí, že je na něj však nutno nahlížet jako na rodinného příslušníka ve smyslu
§15a odst. 2 písm. b) tohoto zákona. Podle názoru městského soudu se správní orgán I. stupně
touto otázkou podrobně zabýval, a s jeho závěry se soud zcela ztotožnil i po věcné stránce.
Městský soud „neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo věcně nesprávné, ani že by žalovaná porušila
povinnost při odůvodnění rozhodnutí vypořádat se se všemi předloženými důkazy, když posoudila důkazní
hodnotu žalobcem předložených fotografií, účtenek a dalších dokladů, a porovnala je se zjištěními, které opatřila
v rámci své úřední činnosti. Žalobce nebyl krácen ani ve svých procesních právech, když mu správní orgán prvého
stupně i žalovaná opakovaně poskytli možnost doplnit řízení o další důkazy k tvrzením, ohledně nichž žalobce
v návrhovém řízení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní.“
[5] Dále městský soud zdůraznil, že u zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění zákon
explicitně nestanoví požadavek na zkoumání přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého
a rodinného života cizince. Obecně přisvědčil žalobci, že článek 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému
životu každého jednotlivce. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu však městský
soud uvedl, že rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah
do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním
vyhoštění. „Proto se na hodnocení dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince pro případ
neudělení povolení k pobytu nekladou tak vysoké nároky jako při rozhodování o jeho zrušení.“ Městský soud
dodal, že ze správního spisu nevyplývají žádné okolnosti, pro něž by z hlediska dopadu
do rodinného a soukromého života žalobce bylo možné zamítnutí považovat žádosti o povolení
k přechodnému pobytu za nepřiměřené. Závěrem soud poznamenal, že žalovaná zatížila své
rozhodnutí vadou, jestliže se dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce
věnovala pouze obecným poukazem na judikaturu správních soudů. Tato vada nicméně podle
městského soudu nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, „neboť smyslem přímé
aplikace Úmluvy v situacích podobných této je zabránit nepřiměřeným zásahům do soukromého či rodinného
života cizince, nikoli rušit správní rozhodnutí jen proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody,
které by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány.“
II. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti shora uvedenému rozsudku městského soudu
kasační stížnost formálně z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžovatel předně namítal, že napadený rozsudek je zatížen nepřezkoumatelností
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., protože městský soud se nevyjádřil k jeho žalobní
námitce, podle které měla být jeho žádost zamítnuta z toho důvodu, že po vyhodnocení
jím předložených dokladů nebylo shledáno, že by byl rodinným příslušníkem občana EU
ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, nikoli z důvodu, že nepředložil doklady
osvědčující tuto skutečnost.
[8] Dále namítal, že pokud městský soud žalobu zamítl, dopustil se nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel totiž požadované doklady
ve smyslu §87b odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců předložil. Protože však zákon o pobytu
cizinců neuvádí, co přesně se takovým dokladem myslí, stěžovatel ke své žádosti předložil soubor
dokumentů, které podle jeho názoru prokazují, že se svojí družkou měl partnerský vztah
a že sdíleli společnou domácnost. Při výběru dokumentů vycházel z výzvy správního orgánu
I. stupně, která obsahovala příkladný výčet dokladů. Konkrétně předložil nájemní smlouvu,
společné fotografie dokumentující partnerský vztah, účtenky prokazující společné hrazení potřeb
rodiny a čestné prohlášení paní B. (tvrzené partnerky stěžovatele). Pokud správní orgány následně
v předložených důkazech tyto skutečnosti nespatřily, měly dle přesvědčení stěžovatele
rozhodnout o zamítnutí žádosti z důvodu, že stěžovatel není rodinným příslušníkem občana EU,
a ne z důvodu, že nepředložil některou z náležitostí žádosti. Jelikož městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku uvádí, že se ztotožnil se závěry žalované i po věcné stránce, má stěžovatel
za to, že se také zabýval jím předloženými doklady, jimiž prokazoval, že je rodinným příslušníkem
občana EU. Dle názoru stěžovatele tak městský soud pochybil, pokud žalobu zamítl.
[9] Kasační důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel spatřuje předně
v tom, že skutkové zjištění, podle kterého měla družka stěžovatele figurovat v jiných správních
řízeních, nemá oporu ve spisovém materiálu. Taktéž není zřejmé, zda se městský soud s věcnými
závěry žalované ztotožňuje i z tohoto důvodu. Stěžovatel poukázal rovněž na další vady řízení.
Správní orgán I. stupně dle jeho názoru jednal nesprávně, jestliže nepřihlédl k předloženému
čestnému prohlášení jeho družky s odůvodněním, že vzhledem k §53 odst. 5 správního řádu
nemůže být důkazním prostředkem, protože zákon o pobytu cizinců nestanoví žádné podmínky,
za nichž by bylo možné nahradit doklad prokazující, že je rodinným příslušníkem občana EU
čestným prohlášením. S tímto právním názorem podle stěžovatele nelze s ohledem
na §50 odst. 4 a §51 odst. 1 správního řádu souhlasit. V žalobě stěžovatel rozporoval taktéž
hodnocení důkazů správními orgány obou stupňů, neboť tyto nebyly hodnoceny řádně, tedy
každý zvlášť a ve vzájemném souhrnu. Důkazní hodnotu předložených fotografií a účtenek
správní orgány zcela nedůvodně popřely. Dále má stěžovatel za to, že poučení poskytnuté
mu správním orgánem I. stupně bylo nedostatečné. Stěžovateli byla dvakrát zaslána výzva
k odstranění vad jeho žádosti, ale ani jednou nebyl vyzván, aby předložil doklady dokumentující
jeho partnerský vztah s paní B. před jeho vstupem na území České republiky. Tento požadavek
byl „zcela zřetelně vyjádřen až v zamítavém rozhodnutí. Pokud by takový doklad měl být chybějícím dokladem ve
smyslu §87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neměla být žalobci zasílána generická výzva, ale měl být k
předložení takového dokladu výslovně vyzván.“
[10] Stěžovatel také namítl, že ani s žalobními námitkami uvedenými v předchozím odstavci
se městský soud řádně nevypořádal, čímž zatížil svůj rozsudek částečnou nepřezkoumatelností.
Podle městského soudu žalovaná „posoudila důkazní hodnotu žalobcem předložených fotografií, účtenek
a dalších dokladů, a porovnala je se zjištěními, které opatřila v rámci své úřední činnosti.“. Stěžovateli však
není zřejmé, jaká zjištění žalovaná v rámci své úřední činnosti opatřila, když ze spisového
materiálu v tomto směru není patrná žádná aktivita. Citovaný závěr městského soudu
tak má stěžovatel za zcela nepodložený. K námitce týkající se nedostatečného poučení
pak stěžovatel citoval závěr městského soudu, podle kterého „žalobce nebyl krácen ani ve svých
procesních právech, když mu správní orgán prvého stupně i žalovaná opakovaně poskytli možnost doplnit řízení
o další důkazy k tvrzením, ohledně nichž žalobce v návrhovém řízení tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní.“
K němu opětovně zdůraznil, že výzva k odstranění vad žádosti byla generická. Poskytnutí
možnosti doplnit řízení o důkazy tak bylo ryze formální.
[11] Konečně stěžovatel vyjádřil nesouhlas rovněž s vypořádáním žalobní námitky nesouladu
rozhodnutí žalované s článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je přesvědčen, že důvodností zásahu do jeho soukromého a rodinného života byl
povinen se zabývat již správní orgán I. stupně.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační uvedla, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními
i právní kvalifikací obsaženou v obou správních rozhodnutích i v napadeném rozsudku. Podle
jejího názoru kasační stížnost nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by správnost
rozhodnutí zpochybňovala. Žalovaná trvá na zákonnosti a správnosti svého rozhodnutí a kasační
námitky považuje za nedůvodné. V podrobnostech odkázala na obsah správních rozhodnutí
a na spisový materiál.
[13] Dále žalovaná opětovně upozornila na skutečnost, že žádost byla podána dne 10. 1. 2019,
tedy již týden po příjezdu stěžovatele na území Schengenského prostoru, a také na nesrovnalosti
v datech na předložených nájemních smlouvách (ze kterých nadto vyplývá, že stěžovatel sdílel
společnou domácnost s družkou tři dny po příjezdu a pět dnů před podáním žádosti)
a v tvrzeních jeho a jeho družky ohledně stěžovatelova rodinného stavu (stěžovatel v žádosti
uvedl, že je svobodný, zatímco jeho družka v čestném prohlášení uvedla, že stěžovatel je ženatý,
ale s manželkou nežije a plánuje rozvod, po němž by se chtěli vzít). Poznamenala také, že toto
čestné prohlášení se vykytuje i v dalších žádostech.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu námitek uplatněných
v podané kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. K ní je vhodné nejprve připomenout, že podle
ustálené judikatury krajské soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument
uvedený v žalobě. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19).
Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami
účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[16] Byť je třeba poznamenat, že napadený rozsudek by se mohl k jednotlivým žalobním
námitkám vyjádřit poněkud jednoznačněji, Nejvyšší správní soud je přesto toho názoru, že výše
uvedeným požadavkům městský soud dostál. Z jeho odůvodnění je bezpochyby patrný právní
názor městského soudu na posuzovaný případ, a stejně tak jsou jednoznačně zřejmé důvody,
pro které shledal žalobu stěžovatele nedůvodnou.
[17] Žalobním námitkám stěžovatele se městský soud obsáhle věnoval na stranách 5 až 9
napadeného rozsudku. Zde se souhrnně a podrobně vypořádal zejména se stěžejní spornou
otázkou, kterou je naplnění podmínek pro aplikaci §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců
na případ stěžovatele. V rámci toho řádně posoudil i požadavky na odůvodnění správního
rozhodnutí ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu. Vycházel přitom z příslušných zákonných
ustanovení i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu. Následně pak uzavřel, že obě
správní rozhodnutí všem těmto požadavkům dostála a že se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce.
Poté se zvlášť věnoval žalobní námitce týkající se posouzení otázky přiměřenosti zásahu
rozhodnutí do rodinného a soukromého života stěžovatele. Ve vztahu k této námitce rovněž
s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu městský soud uzavřel, že žalovaná sice
své rozhodnutí zatížila vadou, pokud se této otázce věnovala pouze obecným poukazem
na judikaturu správních soudů, nicméně tato vada nemohla mít vliv na zákonnost jejího
rozhodnutí.
[18] Je sice pravdou, že městský soud konkrétně a přímo nereagoval na žalobní námitku
stěžovatele, podle které měla být jeho žádost zamítnuta z jiného důvodu, nicméně po obsáhlém
rozboru stěžejní otázky projednávané věci a podrobném přezkumu správních rozhodnutí obou
stupňů, jak je popsáno výše, jednoznačně aproboval postup i závěry žalované. Je tedy zřejmé,
že se městský soud ztotožnil i s důvodem, pro který byla žádost stěžovatele zamítnuta. V souladu
s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu tak lze považovat tuto námitku
za vypořádanou. Ostatně sám stěžovatel dále v textu kasační stížnosti vypořádání této námitky
městským soudem rozporuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
nebylo možné.
[19] Totéž pak platí i o ostatních námitkách, které podle stěžovatele nebyly městským soudem
řádně vypořádány. Stěžovatel nadto uvádí, že se městský soud některými námitkami nezabýval
a následně jeho argumentaci k těmto námitkám doslovně cituje a relativizuje ji (námitky týkající
se hodnocení důkazů a nedostatečného poučení).
[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že výhrady stěžovatele týkající se nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nesdílí. Městský soud se řádně
a obsáhle vypořádal se stěžejním obsahem a smyslem žalobní argumentace. O přezkoumatelnosti
napadeného rozsudku svědčí také skutečnost, že stěžovatel se závěry městského soudu věcně
polemizuje.
[21] Nejvyšší správní soud dále nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, podle které
městský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se důvodu zamítnutí jeho žádosti.
Stěžovatel má za to, že požadované doklady ve smyslu §87b odst. 3 písm. b) zákona o pobytu
cizinců předložil. Pokud správní orgány měly za to, že tyto dokumenty jím tvrzené skutečnosti
neosvědčily, měly jeho žádost zamítnout z důvodu, že stěžovatel není rodinným příslušníkem
občana EU, a ne z důvodu, že nepředložil některou z náležitostí žádosti.
[22] Ze správního spisu se podává, že stěžovatel spolu s žádostí o vydání povolení
k přechodnému pobytu podanou dne 10. 1. 2019 správnímu orgánu I. stupně předložil fotografie,
cestovní doklad, doklad o zdravotním pojištění na dobu do 3. 7. 2019, nájemní smlouvu na dobu
neurčitou ode dne 5. 1. 2019 na adrese X, a čestné prohlášení spolu s občanským průkazem jeho
tvrzené družky paní A. B., státní občanky České republiky. Správní orgán I. stupně následně dne
18. 1. 2019 vyzval stěžovatele k doložení dokladu prokazujícího, že je rodinným příslušníkem
občana EU ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců. Výzva mimo jiné obsahovala informaci o
tom, že stěžovatel k žádosti předložil čestné prohlášení paní B., nicméně to nelze považovat za
důkaz ve smyslu §53 odst. 5 správního řádu a žádný jiný doklad prokazující toto jeho tvrzení
doložen nebyl. Dále byl ve výzvě uveden demonstrativní výčet dokumentů, které mohou toto
jeho tvrzení prokazovat. V reakci na výzvu stěžovatel předložil pouze jinou smlouvu o nájmu
bytu na adrese X, na které nebylo uvedeno datum, a která byla uzavřena na dobu neurčitou.
Správní orgán I. stupně proto stěžovateli dne 27. 2. 2019 zaslal další výzvu, v níž nad rámec
informací uvedených v předchozí výzvě dodal, že stěžovatel musí předložit nájemní smlouvu či
jiný právní titul, ze kterého bude zřejmé, na jaké adrese skutečně žije. Stěžovatel byl v obou
výzvách poučen, že pokud požadované náležitosti nepřeloží, jeho žádost bude zamítnuta. Na tuto
výzvu stěžovatel reagoval tím, že správnímu orgánu zaslal společné fotografie s jeho tvrzenou
družkou a jejím synem a účtenky z obchodů. Dne 1. 4. 2019 byla stěžovateli odeslána výzva k
seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, přičemž tohoto práva stěžovatel nevyužil.
[23] Následně bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o vydání povolení
k přechodnému pobytu. V jeho odůvodnění správní orgán I. stupně ve vztahu k uvedenému
konstatoval, že ve shora uvedených výzvách stěžovatele výslovně upozornil na možnost
navrhnout provedení výslechu, a také na skutečnost, že výslech bude proveden pouze
za předpokladu, že budou tvrzeny konkrétní, výslechem ověřitelné skutečnosti, ze kterých lze
usoudit na existenci a trvalost vztahu. Dosud zjištěné skutečnosti, zejména krátká doba pobytu
stěžovatele na zdejším území, totiž trvalosti vztahu nenasvědčují. Stěžovatel výslech nenavrhl,
ani netvrdil žádné takové skutečnosti, které by umožňovaly jeho iniciaci ze strany správního
orgánu. Dále pak správní orgán I. stupně zopakoval, že předložené čestné prohlášení nelze
považovat za důkaz ve smyslu §53 odst. 5 správního řádu, který by prokazoval existenci
partnerského vztahu ani jeho trvalost. Navíc v něm nebyly tvrzeny skutečnosti rozhodné
pro posouzení podmínek uvedených v §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale pouze
to, že se stěžovatel s paní B. seznámili a hodlají společně žít na území České republiky.
Ze stěžovatelem doložených fotografií podle správního orgánu I. stupně nelze usuzovat nic
o trvalosti či pevnosti jejich vztahu, není z nich patrné ani společné soužití. Fotografie byly patrně
vyhotoveny v jednom dni a nejsou na nich vyobrazeny žádné společně sdílené prostory
ani osobní věci. Stěžovatel taktéž nijak nedoložil, kdy se s tvrzenou družkou seznámili, za jakých
okolností, ani jak spolu komunikují s ohledem na odlišnost českého a vietnamského jazyka.
Rovněž nájemní smlouva neprokazuje trvalost jejich vztahu, neboť k jejich sestěhování mělo
dojít až v souvislosti s podáním žádosti stěžovatele. Z doložených účtenek pak není patrné,
kdo, kdy a s kým nakupované položky hradil. Pokud by jejich vztah započal již před příchodem
stěžovatele na území Schengenského prostoru, jistě by byl schopen tuto skutečnost prokázat,
například předložením společných fotografií, kopií internetové konverzace přes sociální sítě,
společnými výdaji, a podobně. Stěžovatel však danou skutečnost nedoložil a dokonce ji v rámci
správního řízení ani netvrdil. Ačkoli tedy správní orgán stěžovatele poučil o nutnosti tvrdit
a prokazovat skutečnosti, z nichž by vyplývalo splnění podmínek uvedených
v §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, stěžovatel výzvě v tomto ohledu nevyhověl.
[24] Jak je patrné, stěžovatel skutečně správnímu orgánu I. stupně předložil jím tvrzený
soubor dokumentů, které podle jeho názoru mají prokazovat, že je rodinným příslušníkem paní
A. B., české státní občanky, ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy že s ní
má trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ní ve společné domácnosti. Z výše uvedeného je
však rovněž zřejmé, že správní orgán I. stupně nepovažoval žádný ze stěžovatelem předložených
dokumentů za způsobilý tuto skutečnost prokázat. Proto jeho žádost zamítl podle §87e odst. 1
písm. a) z toho důvodu, že nepředložil náležitosti uvedené v §87b odst. 3 písm. b) zákona o
pobytu cizinců, tj. pro nesplnění povinnosti předložit k žádosti o vydání povolení k přechodnému
pobytu doklad potvrzující, že je žadatel rodinným příslušníkem občana Evropské unie.
[25] S tímto právním hodnocením správních orgánů a městského soudu se Nejvyšší správní
soud ztotožňuje. Správní orgány v projednávaném případě dospěly k závěru, že i poté, co byl
stěžovatel opakovaně vyzýván a poučen, nepředložil žádný doklad, který by potvrzoval,
že je rodinným příslušníkem občana EU. Všechny stěžovatelem předložené doklady vyhodnotil
buďto jako nezpůsobilé k prokázání dané skutečnosti - tedy jinak řečeno je nevyhodnotil jako
doklady, které by mohly potvrdit, že je stěžovatel rodinným příslušníkem občana EU (fotografie,
účtenky, nájemní smlouva) - nebo dokonce dospěl k závěru, že je nelze jako důkaz ve správním
řízení vůbec použít (čestné prohlášení). Tyto úvahy správního orgánu I. stupně přitom směřovaly
zejména ke skutečnosti, že předloženými doklady nelze prokázat určité aspekty „trvalosti vztahu“
ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kterými jsou „povaha, pevnost a intenzita
vztahu“. Jak správní orgány opakovaně zdůrazňovaly, stěžovatel totiž podal žádost již několik dnů
poté, co přicestoval, a za tak krátkou dobu logicky není možné, aby si s tvrzenou družkou vytvořil
trvalý partnerský vztah ve smyslu citovaného ustanovení. Žádný ze stěžovatelem předložených
podkladů přitom nebyl způsobilý prokázat, že tento vztah započal již před přicestováním
stěžovatele a stěžovatel tuto skutečnost po celou dobu správního a soudního řízení ani netvrdil.
Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že by se v jeho případě jednalo o situaci, kdy předložil
doklady, které by mohly jeho rodinnou příslušnost k občanovi EU ve smyslu §15a zákona
o pobytu cizinců prokázat, avšak tu se ji z jejich obsahu prokázat nepodařilo. Jeho námitka proto
není důvodná.
[26] K tvrzení stěžovatele, že skutkové zjištění, podle kterého měla jeho družka figurovat
i v jiných správních řízeních, nemá oporu ve spisovém materiálu, lze odkázat na ustálenou
judikaturu správních soudů, podle které v případě, že správní orgán čerpá určitá fakta z úřední
činnosti, postačí v odůvodnění rozhodnutí uvést, odkud se o nich dozvěděl. Již v rozsudku
ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, publ. pod č. 2312/2011 Sb. NSS, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že „aplikuje-li soud skutečnosti známé z úřední činnosti, musí náležitě vyložit v odůvodnění
rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti či postupu zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich
dozvěděl.“. […] „Pokud správní orgán čerpá určitá fakta ze soudních rozhodnutí nebo soudních spisů, může jít
dle jejich povahy o skutečnosti úředně známé. V takovém případě nutno označit soudní rozhodnutí, ze kterého
jsou určitá fakta čerpána.“
[27] V projednávané věci správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že paní B. „figurovala již v minulosti ve správním řízení vedeném pod č. j. OAM-7624/PP-2017 jako družka
jiného cizince, žadatele o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana Evropské unie dle
§87b zák. č. 326/1999 Sb., jehož žádost byla zastavena dle ust. §66 odst. 1 písm. c) zák. č. 500/2004 Sb.
pro nepředložení dokladu, který by prokazoval, že žadatel je rodinným příslušníkem občana EU ve smyslu
ust. §15a zák. č. 326/1999 Sb.“ Je tedy patrné, že správní orgán dostál požadavkům judikatury
správních soudů, když řádně označil konkrétní správní řízení, z něhož uvedená fakta čerpal,
a nad rámec toho v základních rysech toto řízení popsal. Námitka stěžovatele, že předmětné
tvrzení nemá oporu ve spisovém materiálu tak není důvodná, stejně tak jako námitka, že není
zřejmé, jaká zjištění správní orgán v rámci své úřední činnosti opatřil.
[28] Z napadeného rozsudku je pak rovněž seznatelné, že se městský soud s věcnými závěry
žalované ztotožnil i z tohoto důvodu, neboť výslovně uvedl, že „neshledal, že by napadené rozhodnutí
bylo věcně nesprávné, ani že by žalovaná porušila povinnost při odůvodnění rozhodnutí vypořádat se se všemi
předloženými důkazy, když posoudila důkazní hodnotu žalobcem předložených fotografií, účtenek a dalších
dokladů, a porovnala je se zjištěními, které opatřila v rámci své úřední činnosti.“ (tento závěr městského
soudu ostatně cituje i sám stěžovatel v kasační stížnosti).
[29] Pokud jde o námitku týkající se právního hodnocení předloženého čestného
prohlášení paní B., Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že toto
prohlášení nemůže být považováno za důkazní prostředek. Z ustanovení §53 odst. 5 správního
řádu se podává, že „ předložení listiny je v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem možné
nahradit čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí.“ Postup nahrazení předložení listiny
čestným prohlášením je tedy možný toliko v případech, kdy tak stanoví zvláštní zákon. Zákon
o pobytu cizinců však žádné podmínky, za nichž by bylo možné nahradit doklad prokazující, že
je žadatel rodinným příslušníkem občana EU čestným prohlášením, nestanoví, proto není možné
jej považovat za důkazní prostředek, který by nahrazoval doklad ve smyslu §87b odst. 3 písm. b)
zákona o pobytu cizinců.
[30] Odkaz stěžovatele na použitelnost čestného prohlášení jako důkazního prostředku
s ohledem na §50 odst. 4 správního řádu a §51 odst. 1 téhož zákona pak není přiléhavý.
Ustanovení §50 odst. 4 stanoví, že správní orgán hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své
úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Tomuto požadavku správní orgány dostály, neboť všechna tvrzení stěžovatele i jím předložené
podklady řádně a podle své úvahy hodnotily, a to včetně předmětného čestného prohlášení.
Odlišný názor stěžovatele na jeho použitelnost jakožto důkazního prostředku na tom nemůže nic
změnit. Ustanovení §51 odst. 1 správního řádu pak hovoří o provádění důkazů důkazními
prostředky. Jak bylo uvedeno výše, čestné prohlášení předložené družkou stěžovatele za důkazní
prostředek nelze považovat. Odkaz na toto ustanovení proto není relevantní.
[31] Nelze se dále ztotožnit ani s námitkou, že správní orgány řádně nezhodnotily důkazy.
Jak bylo již uvedeno výše, správní orgán I. stupně se vyjádřil ke všem listinám předloženým
stěžovatelem v rámci správního řízení a tyto také podrobně zhodnotil. Poté konstatoval,
že předložené listiny nejsou způsobilé k osvědčení skutečnosti, že stěžovatel je rodinným
příslušníkem občana EU ve smyslu §15a zákona o pobytu cizinců. Pravdivé pak není ani tvrzení
stěžovatele, že by správní orgány důkazní hodnotu jím předložených fotografií a účtenek zcela
nedůvodně popřely. Správní orgány jasně popsaly své úvahy týkající se těchto listin, a jak Nejvyšší
správní soud uvedl již výše, dospěly ke správnému závěru, že tyto listiny nemohou prokázat
„trvalost vztahu“ ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a to zejména
skutečnost, že tento vztah trval dostatečně dlouho na to, aby mohly být naplněny jeho aspekty
spočívající v pevnosti a intenzitě vztahu. To je dáno především skutečností, že tyto listiny
se vztahovaly výlučně k období po příjezdu stěžovatele na území České republiky, které bylo
na utvoření takové vztahu absurdně krátké.
[32] Nejvyšší správní soud pak nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že poučení
poskytnuté mu správním orgánem I. stupně bylo generické a pouze formální. Jak bylo popsáno
výše, stěžovatel byl k doložení dokladu prokazujícího, že je rodinným příslušníkem občana
EU, vyzýván správním orgánem opakovaně. Obě výzvy byly značně rozsáhlé a obsahovaly
všechny potřebné informace, včetně demonstrativního výčtu dokladů, které lze k prokázání
této skutečnosti doložit. Bylo v nich také konkrétně uvedeno, jaké podklady stěžovatel
již doložil, a z jakého důvodu je nelze považovat za způsobilé k osvědčení vztahu ve smyslu
§15a zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně zde také stěžovatele upozornil
na to, co je povinen prokázat a jakým způsobem je tak třeba učinit. Rovněž je nutno zdůraznit,
že výzvy nebyly shodné, byly dostatečně individualizované a reflektovaly aktuální stav správního
řízení. V každé z výzev bylo uvedeno, jaké podklady již byly předloženy, a ve druhé výzvě bylo
taktéž konkretizováno, že stěžovatel musí doložit nájemní smlouvu či jiný právní titul, ze kterého
bude zřejmé, na jaké adrese skutečně žije. Nelze tedy tvrdit, že by výzvy byly generické,
či dokonce pouze formální.
[33] Je sice pravdou, že stěžovatel nebyl konkrétně vyzván, aby předložil doklady
dokumentující jeho partnerský vztah s paní B. před jeho vstupem na území České republiky,
nicméně to nelze považovat za vadu správního řízení.
[34] Jak správně uvedl městský soud v napadeném rozsudku, „podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu břemeno tvrzení i důkazní ohledně splnění podmínek stanovených v §15a zákona o pobytu
cizinců spočívá na cizinci (viz např. rozsudky tohoto soudu ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1 As 109/2010 - 76, ze dne
17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 – 35, či ze dne 6. 10. 2016, č. j. 7 Azs 75/2016 – 37). Správní orgán
je v řízení povinen vést účastníka řízení k tomu, aby v řízení mohl uplatnit důkazy k prokázání svých tvrzení,
že mu svědčí postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie podle §15a zákona o pobytu cizinců.
V nezbytném rozsahu pak musí navržené důkazy provést, zejména tím, že vyslechne svědky a vyzve účastníka
k předložení relevantních listinných důkazů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016,
č. j. 6 Azs 216/2016 – 44).“
[35] V posuzovaném případě byl stěžovateli správním orgánem I. stupně poskytnut dostatečný
prostor k tomu, aby své břemeno tvrzení i důkazní unesl. Stěžovateli bylo opakovaně vysvětleno,
jaké skutečnosti je třeba prokázat, a to včetně té, že je třeba doložit trvalost, intenzitu a hloubku
jeho partnerského vztahu s paní B. – občankou EU. Je přitom logické, že takový vztah
si stěžovatel s paní B. nemohl vytvořit během pouhých několika dnů (v období mezi dnem
2. 1. 2019, kdy stěžovatel přicestoval a dnem 10. 1. 2019, kdy podal žádost o vydání povolení
k přechodnému pobytu na zdejším území), a je proto třeba aby prokázal existenci a povahu
tohoto vztahu před jeho vstupem na území Schengenského prostoru. Pokud tak neučinil, nelze to
přičítat k tíži správním orgánům, které jej k tomu řádně vedly a poskytly mu pro to dostatečný
prostor. Ani tuto námitku tak Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodnou.
[36] V rámci poslední námitky, podle níž má stěžovatel za to, že důvodností zásahu do jeho
soukromého a rodinného života byl povinen se zabývat již správní orgán I. stupně, pak stěžovatel
argumentaci městského soudu nic konkrétního nevytýkal. Pouze zrekapituloval, jak se k dané
námitce městský soud vyjádřil, a bez dalšího předestřel svůj názor, že „důvodností zásahu
do soukromého a rodinného života byl povinen se zabývat již správní orgán I. stupně. Pokud má žalobce na území
České republiky svou družku, s touto pečuje o její dítě a jeho rodinné zázemí se v době vydání rozhodnutí nachází
na území České republiky, je již jeho vycestování z území nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného
života.“
[37] Nejvyšší správní soud tedy nejprve pouze ve stručnosti připomíná, že řízení
ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou; s výjimkami uvedenými
v §109 odst. 4 větě za středníkem s. ř. s. je proto zdejší soud vázán důvody uvedenými v kasační
stížnosti (§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Obsah stížnostních bodů a kvalita jejich
odůvodnění proto do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Vzhledem ke způsobu formulace
tohoto stížnostního bodu tak Nejvyšší správní soud toliko odkazuje na vypořádání předmětné
žalobní námitky městským soudem, se kterým se ztotožňuje. Považuje jej za dostatečné,
srozumitelné a hojně podepřené ustálenou judikaturou, a nemá mu tak co vytknout. Nejvyšší
správní soud proto neshledal důvodnou ani poslední námitku stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze
je zákonný. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[39] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný správní orgán náhradu nákladů výslovně neuplatnil a Nejvyšší
správní soud ani ze spisu neshledal, že by mu vznikly náklady překračující běžnou administrativní
činnost. Soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 27. listopadu 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu