ECLI:CZ:NSS:2020:4.ADS.122.2020:29
sp. zn. 4 Ads 122/2020 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. C., zast. JUDr. Anitou
Pešulovou, advokátkou, se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 5. 2019, č. j. MPSV-2019/104751-911, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2020, č. j. 1 Ad 15/2019 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Anitě Pešulové, advokátce, se sídlem
Nuselská 499/132, Praha 4, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti v částce celkem 1.300 Kč,
která jí bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu
práce ČR – Krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále též „úřad práce“) ze dne 26. 2. 2019,
č. j. 3853/2019/AAI, kterým byla žalobci ode dne 1. 2. 2019 snížena dávka pomoci v hmotné
nouzi - příspěvek na živobytí z 2.006 Kč na 1.671 Kč měsíčně, neboť došlo ke změně výše
příjmů žalobce (zvýšení jeho starobního důchodu).
[2] V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce namítal, že správní orgány při stanovení
obvyklých nákladů na bydlení vycházely z částky 11.689 Kč, která neodpovídá realitě. Vzhledem
k tomu, že se žalobci nedostalo řádného poradenství ohledně jeho sociální situace, dopustil se
úřad práce také procesních vad řízení majících vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Z rozhodnutí ani z obsahu správního spisu není zřejmé, jak správní orgány stanovily uvedenou
částku obvyklých nákladů na bydlení. Žalobce v této souvislosti namítl, že pokud ve správním
spise nebyl založen ani kalkulační list, o jehož předložení výslovně žádal pověřenou úřednici,
nemohl ověřit správnost údajů. Dále zmínil, že správnímu orgánu doložil výpis nabídek pronájmu
bytů, z čehož je zřejmé, že za částku stanovenou správním orgánem nelze reálně nemovitost
pronajmout. V rozhodné době (červenec 2018) činil nájem placený žalobcem částku 12.000 Kč
a náklady spojené s bydlením činily dalších 3.000 Kč.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl. Městský soud
poukázal na relevantní právní úpravu a poté konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že příjem
žalobce činí 4.414,4 Kč (80% ze starobního důchodu žalobce ve výši 5.518 Kč). Rovněž
není sporná částka živobytí žalobce ve výši 4.540 Kč, kterou představuje částka živobytí ve výši
3.410 Kč podle §2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a částka 1.130 Kč
podle §29 zákona č. 111/2006 Sb., zákona pomoci v hmotné nouzi, z důvodu dietních omezení
žalobce. Z §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi vyplývá, že za přiměřené náklady
na bydlení se považují odůvodněné náklady na bydlení a v hlavním městě Praze nejvýše do výše
35 % příjmu osoby. Skutečnost, že úřad práce stanovil výši odůvodněných nákladů na 11.689 Kč,
přestože dle žalobce jeho nájemné činí 12.000 Kč a platby za služby 3.000 Kč, není rozhodná.
Přiměřené náklady na bydlení mohou v případě žalobce, který bydlí v Praze, pro účely výpočtu
příspěvku na živobytí činit pouze 35 % z jeho příjmu. Jelikož byl příjem žalobce vypočítán
na 4.414,4 Kč, 35 % z této částky činí 1.545,04 Kč. I pokud by odůvodněné náklady na bydlení
žalobce činily dohromady 15.000 Kč, a nikoli 11.689 Kč, výše přiměřených nákladů
by se nezměnila, jelikož může činit maximálně 35 % z příjmů žalobce, tj. 1.545,04 Kč. Příjem
žalobce pro účely stanovení výše příspěvku na živobytí tedy činil 2.869,36 Kč (příjem žalobce
v částce 4 414,4 Kč mínus přiměřené náklady na bydlení ve výši 1.545,04 Kč). Žalovaný proto
postupoval správně, když příspěvek na živobytí vypočetl jako rozdíl mezi částkou živobytí
žalobce a příjmu žalobce pro účely příspěvku na živobytí (4.540 – 2.869,36 = 1.671 Kč).
[4] K námitce žalobce, že ve správním spisu nejsou obsaženy podklady, z nichž správní orgán
vycházel, městský soud uvedl, že nebylo třeba přesně vypočítávat odůvodněné náklady
na bydlení, neboť ty by byly vyšší, než je 35 % příjmů žalobce. Žalovaný upřesnil kalkulaci výše
dávky v napadeném rozhodnutí, se kterým se žalobce seznámil. Všechny podklady, ze kterých
žalovaný vycházel, jsou obsahem správnímu spisu. Ze správního spisu nevyplývá, že by žalobce
požadoval sociální poradenství a to mu bylo odmítnuto.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas
kasační stížnost, v níž setrval na své žalobní argumentaci, že správní orgány při stanovení
obvyklých nákladů na bydlení vycházely z nesprávně stanovené částky 11.689 Kč, která
neodpovídá realitě. Podle stěžovatele není z napadených rozhodnutí zřejmé, jak byla tato částka
stanovena. Stejně jako již v žalobě stěžovatel namítal, že za částku stanovenou správním orgánem
nelze reálně nemovitost pronajmout a poukázal na skutečnou výši svých nákladů spojených
s bydlením v rozhodné době. Žalobce zmínil, že mu v případě snížení částky na živobytí hrozí
další sociální vyloučení. Má za to, že byla dána nutnost poskytnout mu sociální poradenství.
Pouhý odkaz na zákonná ustanovení nečiní rozhodnutí přezkoumatelným, natož srozumitelným.
Tuto námitku stěžovatel uvedl již v žalobě, ale soudem byla zcela přehlédnuta. Žalobce
dále zmínil, že proti postupu správního orgánu, který zásadně nedodržuje poučovací povinnost,
brojí i v dalších řízeních vedených u Městského soudu v Praze. Na základě výše uvedeného
stěžovatel považuje kasační stížností napadený rozsudek za nespravedlivý, tudíž nezákonný a dále
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výpočet výše dávky pomoci v hmotné
nouzi byl proveden správně. Částka odůvodněných nákladů na bydlení stanovená ve výši
11.689,89 Kč nebyla v případě stěžovatele pro výpočet použita, neboť přesahovala maximální
výši započitatelných nákladů na bydlení. Byla proto využita maximální výše 35 % příjmů
stěžovatele. Dávka příspěvku na živobytí není primárně určena na pokrytí nákladů na bydlení,
proto je i omezena maximální započitatelná výše nákladů na bydlení. Výše příspěvku na živobytí
pak činí dle §23 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi rozdíl mezi částkou živobytí osoby
a příjmem osoby podle §9 odst. 2 téhož zákona, sníženým o přiměřené náklady na bydlení
do maximální výše 30/35 % příjmů. Rozhodnutí obsahuje výši dávky, zdůvodnění všech částek
do výpočtu zahrnutých a je dostatečně srozumitelné. Příspěvek na živobytí byl žalobci snížen
z důvodu, že mu byl od ledna 2019 zvýšen starobní důchod. Vzhledem k tomu, že se jedná
o jediný příjem žalobce, nutně se tato změna odrazí ve výši příspěvku na živobytí.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda byl příspěvek na živobytí stěžovatele po jeho snížení správně stanoven.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, kterou stěžovatel spatřoval v nedostatečném odůvodnění. Pokud by totiž
tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení kasační stížností
napadeného rozsudku.
[11] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména rozhodnutí,
u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových
i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se
všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
městského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění rozsudku
je zřejmé, že městský soud vystihl podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních
skutečností. Městský soud se vypořádal se všemi podstatnými žalobními námitkami, jednotlivě
je posoudil a přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry.
[13] Jak již konstatoval městský soud, mezi účastníky je nesporné, že příjem stěžovatele
ve formě starobního důchodu v rozhodné době činil 5.518 Kč.
[14] Způsob určení výše příspěvku na živobytí pro osoby, které nejsou společně posuzovány
s jinými osobami, což je případ stěžovatele, je stanoven v §23 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, podle kterého výše příspěvku na živobytí činí, není-li dále stanoveno jinak,
za kalendářní měsíc rozdíl mezi částkou živobytí osoby (§24 odst. 1) a příjmem osoby (§9
odst. 2).
[15] Částka živobytí osoby činí v případě poživatele starobního důchodu, jímž je stěžovatel,
podle §24 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi částku životního minima, popřípadě
zvýšenou podle §29. Částka životního minima jednotlivce v rozhodné době podle §2 zák ona
o životním a existenčním minimu činila 3.410 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel má zvýšené
náklady na dietní stravování v důsledku onemocnění diabetem, byla částka živobytí stěžovateli
navýšena o 1.130 Kč podle §29 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s §1 písm. d)
vyhlášky č. 389/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Částka živobytí stěžovatele tedy činí 4.540 Kč (3.410 Kč + 1.130 Kč).
[16] Příjem stěžovatele ve smyslu zákona o pomoci v hmotné nouzi představuje podle §9
odst. 1 písm. b) bod 3 tohoto zákona 80 % ze starobního důchodu stěžovatele, tj. 4.414,4 Kč.
Podle §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi se příjmem osoby pro účely příspěvku
na živobytí rozumí příjem podle odstavce 1 snížený o přiměřené náklady na bydlení; za přiměřené
náklady na bydlení se pro účely tohoto zákona považují odůvodněné náklady na bydlení (§34),
nejvýše však do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně
posuzovaných osob. Příjem stěžovatele podle §9 odst. 1 tedy bylo nutné snížit o přiměřené
náklady na bydlení, které vzhledem k tomu, že stěžovatel bydlí v Praze, činí 35 % z příjmu
stěžovatele, tj. 1.545,04 Kč. Z odůvodněných nákladů na bydlení, které dle úřadu práce činí
11.689 Kč, nebylo možné při stanovení přiměřených nákladů na bydlení stěžovatele a příjmu
stěžovatele vycházet, neboť převyšují výše zmíněnou částku 35 % příjmu stěžovatele. Příjem
stěžovatele vypočtený dle uvedených ustanovení pro účely stanovení výše příspěvku na živobytí.
tedy podle §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, činí 4.414,4 Kč – 1.545,04 Kč,
tj. 2.869,36 Kč. Výše příspěvku na živobytí pak je stanovena jako rozdíl mezi částkou živobytí
stěžovatele 4.540 Kč a příjmem stěžovatele podle §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi
(2 869,36 Kč), tj. po zaokrouhlení 1.671 Kč. Závěr správních orgánů i městského soudu,
že žalobci náleží tato výše příspěvku na živobytí, je tudíž zcela správný.
[17] K argumentaci stěžovatele, že částka, kterou skutečně platí za bydlení, je mnohem vyšší,
Nejvyšší správní soud uvádí, že má pochopení pro těžkou sociální situaci stěžovatele, avšak
na výše uvedeném závěru o zákonnosti rozhodnutí správních orgánů i městského soudu
to nic nemění, neboť smyslem a účelem příspěvku na živobytí podle §21 a násl. zákona
o pomoci v hmotné nouzi není pomoc s placením nákladů spojených s bydlením, ale úhrada
potřeb k zajištění jiných základních životních podmínek než bydlení (především stravy, ošacení,
základních hygienických potřeb atd.). K pomoci s úhradou nákladů za bydlení je určen především
příspěvek na bydlení podle §24 a násl. zákona o státní sociální podpoře. Částka 11.689 Kč,
představující odůvodněné náklady na bydlení, zmíněná úřadem práce, není v posuzované věci
z hlediska stanovení výše příspěvku na živobytí stěžovatele relevantní, neboť převyšuje částku
35 % příjmu stěžovatele, a proto z ní správní orgány při stanovení výše dávky nevycházely.
Částku skutečných nákladů na bydlení uváděnou stěžovatelem nebylo možné zohlednit, neboť
při stanovení příjmů stěžovatele pro účely příspěvku na živobytí se uplatní výpočet
zohlednitelných nákladů na bydlení podle §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi,
jak již bylo uvedeno výše. Argumentace stěžovatele, v níž poukazuje na reálnou výši svých
nákladů na bydlení a brojí proti výši výše uvedené částky odůvodněných nákladů na bydlení, tudíž
není pro posouzení věci nijak významná.
[18] Důvodná není ani námitka stěžovatele, že pouhý odkaz na zákonná ustanovení nečiní
správní rozhodnutí přezkoumatelnými, natož srozumitelnými, neboť v rozhodnutích správních
orgánů jsou uvedena nejen relevantní ustanovení právních předpisů, ale rovněž konkrétní výpočet
výše příspěvku na živobytí náležející stěžovateli. Výtka městskému soudu, že přehlédl námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, tudíž není na místě, přičemž stěžovatel v žalobě navíc
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů ani nenamítal (stěžovatel v žalobě namítal,
že chybí podklady, z nichž správní orgány vycházely, tj. pochybení při zjišťování skutkového
stavu, což je však odlišná námitka).
[19] V průběhu správního řízení se stěžovatel poskytnutí sociálního poradenství nedomáhal
a zmínka stěžovatele o jeho nutnosti proto není opodstatněná. Poukaz stěžovatele na nedodržení
poučovací povinnosti ze strany správních orgánů představuje nepřípustnou námitku ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s., jelikož stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před městským soudem,
ač tak učinit mohl.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[20] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[21] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému náhrada nákladů řízení dle §60
odst. 2 s. ř. s. v této věci nenáleží.
[22] Stěžovateli byla již v řízení před městským soudem usnesením ze dne 16. 7. 2019,
č. j. 1 Ad 15/2019 - 8, ustanovena advokátka JUDr. Anita Pešulová. Nejvyšší správní soud proto
zároveň s rozhodnutím ve věci rozhodl i o odměně a náhradě hotových výdajů této zástupkyně
stěžovatele. Ta má právo na odměnu za jeden úkon právní služby [podání kasační stížnosti podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] za 1.000 Kč (§9 odst. 2 ve spojení s §7 téže
vyhlášky). Dále má zástupkyně stěžovatele právo na náhradu hotových výdajů za tento úkon
ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 4 stejné vyhlášky). Zástupkyně stěžovatele nedoložila,
že je plátkyní DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů o sazbu této daně nezvyšuje.
Celkem má zástupkyně stěžovatele právo na částku 1.300 Kč. Ta jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu