ECLI:CZ:NSS:2020:4.AFS.358.2018:35
sp. zn. 4 Afs 358/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: Icbreality s.r.o., se sídlem
Václavská 237/6, Brno, zast. JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem Bašty 413/2,
Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno,
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného a na ochranu proti nezákonnému zásahu
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 1. 11. 2018, č. j. 62 A 82/2018 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“)
domáhala ochrany proti nečinnosti a nezákonnému zásahu žalovaného. Měla za to, že žalovaný
je nečinný, neboť dosud nerozhodl o jí podaném odvolání proti platebnímu výměru
Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 7. 11. 2016,
č. j. 4686125/16/3001-51524-711470 (dále jen „platební výměr“), kterým jí správce daně vyměřil
na základě postupu k odstranění pochybností ve smyslu §89 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád
(dále jen „daňový řád“), daň z přidané hodnoty ve výši 797.007 Kč za zdaňovací období měsíce
února 2016. Současně považovala postup žalovaného, jehož se dopouští účelově nepřiměřenými
průtahy, které mají za následek zadržování nadměrného odpočtu, a také nezákonně vedené
daňové řízení za nezákonný zásah.
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu
v části týkající se tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného s požadavkem, aby „soud určil,
že daňové řízení vedené proti žalobci ve věci vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února
2016 je nezákonné, zakázal žalovanému, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikázal žalovanému,
aby obnovil stav před zásahem a vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února 2016 ve výši
uvedené žalobcem v daňovém přiznání do 15 dnů od právní moci rozsudku“, odmítl podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. ve spojení s §85 téhož zákona (I. výrok rozsudku). S poukazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006 - 95, usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 – 55, a rozsudek ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 1 Aps 1/2011 - 101) shledal, že žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu je nepřípustná
jak v části, v níž žalobkyně spatřovala nezákonný zásah v průtazích v odvolacím řízení
a zadržování nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, tak v části namítající nezákonnost
celého daňového řízení. Krajský soud dovodil, že žalobkyně se může ochrany proti tvrzeným
nezákonnostem domáhat jinými právními prostředky (žalobou na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s., jíž také žalobkyně využila, resp. žalobou
proti rozhodnutí v souladu s §65 a násl. s. ř. s.).
[3] V části žaloby, týkající se tvrzené nečinnosti žalovaného, krajský soud žalobním tvrzením
přisvědčil a uložil žalovanému povinnost rozhodnout o odvolání žalobkyně proti platebnímu
výměru do šedesáti dnů od právní moci napadeného rozsudku (II. výrok napadeného rozsudku).
S odkazem na skutkové okolnosti případu a obsah správního spisu krajský soud vytkl,
že žalovaný měl o odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru správce daně rozhodnout
do 8. 12. 2017. K tomuto dni však nerozhodl a jeho nečinnost podle obsahu správního spisu
trvala již v období od 4. 4. 2017 do 19. 12. 2017 a poté také od 6. 6. 2018 do 31. 10. 2018
a přetrvávala i kde dni vydání napadeného rozsudku, aniž šlo o nečinnost přičitatelnou žalobkyni.
[4] Ve výrocích III. a IV. napadeného rozsudku rozhodl krajský soud o nákladech řízení
o žalobě.
II.
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) nyní brojí proti I. výroku rozsudku krajského soudu,
jímž byla žaloba odmítnuta v části týkající se tvrzeného nezákonného zásahu, kasační stížností.
Navrhuje napadený rozsudek v této části zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka tvrdí, že daňové řízení zatížené zbytečnými průtahy je třeba považovat
za vybočující ze zákonných mezí, a tedy za nezákonný zásah do jejích veřejných subjektivních
práv. To platí tím spíše, pokud je spojeno se zadržováním nadměrného odpočtu daně z přidané
hodnoty.
[7] S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 9 Afs 279/2014 - 29, stěžovatelka upozorňuje, že vhodným prostředkem ochrany
proti nezákonně vedené daňové kontrole je zásahová žaloba, jelikož daňová kontrola nekončí
vydáním rozhodnutí nebo osvědčení, ale projednáním a podepsáním zprávy o daňové kontrole.
Situace obdobná daňové kontrole podle stěžovatelky nastala i v nynější věci. Proti rozhodnutí
správce daně o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února 2016 podala
odvolání. V rámci odvolacího řízení žalovaný dospěl k odlišnému právnímu názoru než správce
daně, a to v neprospěch stěžovatelky, a provádí v odvolacím řízení dokazování. Je tudíž povinen
podle §115 odst. 2 daňového řádu seznámit stěžovatelku před vydáním rozhodnutí se zjištěnými
skutečnostmi a důkazy a umožnit jí se k nim vyjádřit a navrhnout další důkazy. A to je právě
obdoba ukončení daňové kontroly.
[8] Stěžovatelka proto namítá, že krajský soud pochybil, odmítl-li žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem, neboť v popsané situaci nemůže být stěžovatelka připravena o práva,
která jí daňový řád v souvislosti s ukončením dokazování v odvolacím řízení přiznává
podle zmíněného §115 odst. 2 daňového řádu. Právě proto je žaloba na ochranu
proti nezákonnému zásahu správního orgánu vhodným prostředkem ochrany.
III.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s posouzením věci krajským
soudem a odmítnutí žaloby v části týkající se nezákonného zásahu považuje za správné.
Upozorňuje na §85 s. ř. s., podle nějž je zásahová žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany
nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Tak tomu v dané věci bylo,
neboť stěžovatelce byla poskytnuta soudní ochrana cestou žaloby na ochranu proti nečinnosti.
I pokud dosud žalovaný neseznámil stěžovatelku s výsledky dokazování v řízení před ním
a neumožnil jí vyjádřit se v souladu s §115 odst. 2 daňového řádu, jedná se opět o nečinnost
odvolacího správního orgánu. Žalovaný tudíž navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
IV.
[10] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného setrvává na svém postoji a dodává,
že pokud žalovaný postupuje v odvolacím řízení podle 115 daňového řádu a v průběhu tohoto
postupu se dopustí nezákonné nečinnosti, jak je tomu v souzené věci a jak potvrdil
napadený rozsudek, obranou stěžovatelky a vhodným žalobním typem je žaloba zásahová
podle §82 a násl. s. ř. s.
[11] V dalším doplnění kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 28. 3. 2019 žalovaný
rozhodl o jejím odvolání proti platebnímu výměru, tudíž nezákonný zásah již netrvá. Navrhuje
proto změnu žalobního petitu a žádá, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a určil,
že daňové řízení vedené proti stěžovatelce ve věci vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací
období měsíce února 2016 je nezákonné.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně
neoznačila kasační důvod, pro který rozsudek krajského soudu v I. výroku napadá. S ohledem
na skutečnost, že v této části má napadené rozhodnutí krajského soudu povahu usnesení
(o odmítnutí žaloby – srov. §53 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s §46 téhož zákona), z povahy věci
přichází v úvahu pouze kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[15] Je-li kasační stížnost podávána z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
je Nejvyšší správní soud oprávněn zkoumat pouze zákonnost důvodů pro odmítnutí žaloby
a to, zda se krajský soud nedopustil procesních pochybení v řízení předcházejícím
tomuto rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, nebo ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49).
Není naopak oprávněn se zabývat věcí samou, neboť tou se v případě odmítnutí žaloby
podle §46 odst. 1 s. ř. s. nezabýval ani krajský soud.
[16] V souzené věci je pro dále uvedené závěry významné, že stěžovatelka podala žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem (i proti nečinnosti žalovaného) u krajského soudu
dne 4. 6. 2018. Již v době před podáním žaloby správce daně dne 7. 11. 2016 vydal platební
výměr (viz odst. [1]). Stěžovatelka proti němu podala dne 8. 12. 2016 odvolání, jež doplnila
dne 22. 2. 2017. V mezidobí dne 16. 2. 2017 správce daně spis i se stanoviskem k podanému
odvolání předložil žalovanému, stanovisko k doplnění odvolání správce daně žalovanému
postoupil dne 4. 4. 2017. Následně žalovaný požádal Generální finanční ředitelství o prodloužení
lhůty pro vyřízení odvolání, která měla skončit dne 8. 6. 2017. Lhůta byla prodloužena
do 8. 12. 2017. Právě vzhledem ke skutečnosti, že ještě v době, kdy krajský soud rozhodoval
o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného (dne 1. 11. 2018), žalovaný o odvolání
stěžovatelky nerozhodl (ač prodloužená lhůta k rozhodnutí uplynula 8. 12. 2017), dovodil
krajský soud zjevnou nečinnost žalovaného a žalobě stěžovatelky v této části vyhověl, jak již výše
v odst. [3] uvedeno.
[17] V nynějším řízení napadenou částí rozsudku (I. výrok) krajský soud rozhodoval o návrhu
stěžovatelky, jímž se domáhala určení, že daňové řízení vedené ve věci vyměření daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období měsíce února 2016 je nezákonné; požadovala také uložení zákazu
pokračovat v porušování jejích práv a současně navrhovala uložit žalovanému povinnost obnovit
stav před zásahem a vyměřit daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíce února 2016
ve výši uvedené v daňovém přiznání stěžovatelky.
[18] Tvrzený nezákonný zásah tedy měl jednak spočívat v nezákonně vedeném daňovém
řízení a dále v nezákonné nečinnosti žalovaného v odvolacím řízení jež ústí v zadržování
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. S ohledem na výše uvedenou rekapitulaci
skutkových okolností případu není pochyb o tom, že řízení před žalovaným se v době podání
žaloby, jakož i ke dni vydání napadeného rozsudku, nacházelo ve stadiu odvolacího řízení
vedeného žalovaným o odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru správce daně. Odvolací
řízení vedené podle §109 a násl. daňového řádu však nepochybně vždy končí vydáním
rozhodnutí odvolacího správního orgánu, zde žalovaného (srov. §116 odst. 1 daňového řádu).
V souzené věci, v níž jde o odvolání proti platebnímu výměru, jímž správce daně stěžovatelce
vyměřil daň z přidané hodnoty, je proti takovému rozhodnutí možno podat u správního soudu
žalobu podle §65 s. ř. s.
[19] Dovolávala-li se tudíž stěžovatelka ve své stížnostní argumentaci ve prospěch správné
volby prostředku ochrany cestou žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2015, č. j. 9 Afs 279/2014 - 29, je tento odkaz
v posuzované věci nepřípadný. Devátý senát totiž v citovaném rozsudku posuzoval skutkově
odlišný případ, v němž se správní orgány dopouštěly průtahů a nečinnosti v průběhu daňové
kontroly, aniž bylo vydáno jakékoliv rozhodnutí a aniž vůbec daňová kontrola ve vydání
rozhodnutí musela vyústit. V takové situaci kasační soud shledal, že prostředkem ochrany
proti tvrzeným nezákonnostem daňové kontroly (proti jejímu nezákonnému zahájení, či proti
jejímu nezákonnému vedení, spočívajícímu například v neodůvodněných průtazích) je žaloba
zásahová. Kasační soud v rozsudku vysvětlil, že daňová kontrola nekončí vydáním rozhodnutí,
nýbrž projednáním zprávy o daňové kontrole. Teprve ta může být v určitých případech vzata
za odůvodnění následného rozhodnutí správce daně (srov. §147 odst. 4 daňového řádu).
Právě proto dovodil v dané věci možnost dovolávat se ochrany práv zasažených
nezákonnou daňovou kontrolou cestou žaloby zásahové, jež je jinak prostředkem ochrany
subsidiárním (viz §85 s. ř. s.).
[20] V nynější věci je však skutková situace zcela odlišná, neboť správce daně na základě
postupu k odstranění pochybností vydal platební výměr, proti němuž stěžovatelka brojila
odvoláním. Přestože obecně namítá nezákonnost celého daňového řízení, podle obsahu
žalobních tvrzení jsou právě průtahy v odvolacím řízení stěžejním předmětem její žaloby.
V tom spočívá zcela zásadní rozdíl oproti případu řešenému devátým senátem. Jak již výše
uvedeno, odvolací řízení vždy končí vydáním rozhodnutí žalovaného.
[21] Z hlediska vlastního posouzení věci krajským soudem, tedy závěru o nepřípustnosti
žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu z důvodu dostupnosti jiných prostředků ochrany
je vhodné doplnit, že krajský soud v napadeném rozsudku vysledoval dva okruhy tvrzení,
v nichž stěžovatelka spatřovala tvrzený nezákonný zásah.
[22] Jednak to bylo blíže neodůvodněné a veskrze obecné tvrzení o nezákonném zahájení
postupu k odstranění pochybností a nezákonném celém daňovém řízení. K tomu krajský soud
vyslovil, že již tato obecnost stěžovatelčina tvrzení nenabízí možnost považovat daňové řízení
jako celek za nezákonný zásah. Uvedenému je možno přitakat. Krajský soud zde přiléhavě
poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 1 Afs 183/2014 - 55. Z něj mimo jiné vyplývá, že daňový řád rozlišuje mezi „postupy“
a „řízením“, a odlišnost spočívá v povaze jejich případných „zásahů“ do právní sféry daňového
subjektu. Postupy se právní sféry daňového subjektu dotýkají již samy o sobě (např. postup
k odstranění pochybností, daňová kontrola). Výsledkem řízení (např. vyměřovacího
či doměřovacího) je zpravidla stanovení či úprava daňové povinnosti v podobě rozhodnutí, které
pravidelně podléhá i soudnímu přezkumu podle §65 a násl. s. ř. s.
[23] Nejinak tomu bylo i v souzené věci. V něm se stěžovatelka bránila odvoláním
proti platebnímu výměru (rozhodnutí vydanému ve vyměřovacím řízení) vydanému na základě
postupu k odstranění pochybností. Blíže v řízení o žalobě neoznačené nezákonnosti uvedeného
daňového řízení (vyměřovacího) tak stěžovatelka může v souladu s výše citovaným usnesením
rozšířeného senátu uplatnit právě v případné v žalobě směřující proti rozhodnutí (odvolacího
správního orgánu) o odvolání proti platebnímu výměru správce daně, které je žalovaný povinen
vydat na základě II. výroku napadeného rozsudku v soudem stanovené lhůtě. To, že v nynější
věci bude vydáno rozhodnutí (resp. již bylo vydáno, jak dále uvedeno – poznámka soudu),
jež lze napadnout samostatnou žalobou podle §65 a násl. s. ř. s., je skutečností zcela jistou
a nezvratnou.
[24] Vedle toho měla podle stěžovatelčiných tvrzení nezákonný zásah představovat i nečinnost
žalovaného v odvolacím řízení mající za následek zadržování nadměrného odpočtu daně
z přidané hodnoty. Ve vztahu k takto formulovanému zásahu krajský soud vysvětlil, že uvedené
nečinnosti žalovaného se lze bránit právě cestou žaloby na ochranu proti nečinnosti podle §79 a
násl. s. ř. s. Tu ostatně stěžovatelka s úspěchem uplatnila. Tudíž i v tomto směru krajský soud
dovodil možnost využití jiných prostředků ochrany, a neshledal tak místo pro žalobu na ochranu
před nezákonným zásahem. Ani tomuto závěru krajského soudu nelze ničeho vytknout.
[25] Uvedené Nejvyšší správní soud rekapituluje proto, že v kasační stížnosti již stěžovatelka
zčásti ustoupila od svých žalobních tvrzení ohledně vymezení nezákonného zásahu,
jak byl popsán výše, a na základě nichž krajský soud zásahovou žalobu odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka omezila svoji argumentaci tak, že nezákonným zásahem je nečinnost žalovaného
v odvolacím řízení spočívající v tom, že ač ve věci zaujal odlišné stanovisko oproti správci daně,
a to v neprospěch stěžovatelky, a ač prováděl dokazování, neseznámil stěžovatelku s výsledky
tohoto svého postupu a neumožnil jí se k dokazování a k jeho odlišnému právnímu posouzení
vyjádřit a popřípadě navrhnout další důkazy, ač takový postup předvídá §115 odst. 2 daňového
řádu.
[26] Jakkoliv je toto „upřesnění“ tvrzeného nezákonného zásahu jistě možno v obecnosti
podřadit pod žalobní námitku o tom, že celé daňové řízení je stiženo nezákonností, přesto z toho,
co výše uvedeno, vyplývá, že takto konkrétně stěžovatelka nezákonný zásah v řízení o žalobě
nevymezila, a krajský soud se jím z tohoto úhlu pohledu nemohl tudíž zabývat. Pro uvedené
tudíž nelze nezákonnost napadeného rozsudku v rozsahu, který je předmětem přezkumu,
dovodit.
[27] Podle §115 odst. 2 daňového řádu je žalovaný povinen před vydáním rozhodnutí
o odvolání seznámit stěžovatelku se zjištěnými skutečnostmi a důkazy prováděnými v odvolacím
řízení a shodně má povinnost postupovat i tehdy, dospěl-li by k odlišnému právnímu názoru
oproti správci daně v neprospěch stěžovatelky.
[28] V nynější věci teprve napadeným rozsudkem krajský soud uložil žalovanému povinnost
o stěžovatelčině odvolání rozhodnout ve stanovené lhůtě jdoucí od právní moci napadeného
rozsudku a lhůtu k rozhodnutí stanovil právě i s ohledem na povinnost žalovaného vyplývající
z §115 odst. 2 daňového řádu (srov. odst. 31. napadeného rozsudku). Tudíž ke dni vydání
napadeného rozsudku, což je okamžik, k němuž provádí jeho přezkum na základě podané kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud, se žalovaný nyní stěžovatelkou tvrzeného a „upřesněného“
zásahu nemohl vůbec dopustit, i kdyby bylo možno potenciálně takové jednání (resp. opomenutí
postupu podle §115 odst. 2 daňového řádu) za nezákonný zásah považovat. Tudíž povinnost
vyplývající z §115 odst. 2 daňového řádu žalovaný může splnit kdykoliv do doby vydání
rozhodnutí, k čemuž je povinen v soudem stanovené lhůtě, běžící teprve od právní moci
rozsudku.
[29] Byť to pro posouzení věci nemá nyní význam, je vhodné doplnit, že skutečnost,
že žalovaný s pravděpodobnostní blížící se jistotě povinnost vyplývající z §115 odst. 2 daňového
řádu v době po vydání napadeného rozsudku splnil, lze nepřímo dovodit právě ze stěžovatelčina
podání, jímž v řízení o kasační stížnosti oznamovala vydání rozhodnutí o odvolání
(dne 28. 3. 2019) a jímž také navrhovala „změnu žalobního petitu“ s tím, že se nadále domáhá
pouze výroku deklarujícího nezákonnost tvrzeného zásahu.
[30] Ke stěžovatelčinu požadavku, aby Nejvyšší správní soud určil, že tvrzený zásah
byl nezákonný, je třeba uvést následující. Řízení o kasační stížnosti je vystavěno na kasačním
principu, tedy kasační soud toliko přezkoumává v širším slova smyslu zákonnost napadených
rozhodnutí správních soudů. Není však sám oprávněn, jak je tomu v řízení vycházejícím
z principu apelačního, nahradit jejich rozhodnutí svým vlastním. Výsledkem kasačního přezkumu
tak podle povahy věci může být jen rozhodnutí, kterým se buď zamítá kasační stížnost,
nebo se ruší přezkoumávané rozhodnutí a věc vrací příslušnému správnímu soudu k dalšímu
řízení nebo též případně podle povahy věci může být součástí takového zrušující rozhodnutí
kasačního soudu i rozhodnutí některým z dalších způsobů předpokládaných v §110 odst. 1 a 2
s. ř. s. V žádném případě však není kasační soud oprávněn určit, že tvrzený zásah je zásahem
nezákonným.
[31] Nadto, navržená „změna žalobního petitu“, již stěžovatelka formulovala vzhledem
ke skutečnosti, že v průběhu řízení o kasační stížnosti žalovaný přestal být nečinný a rozhodl
o jejím odvolání proti platebnímu výměru, není ve své podstatě „změnou“, nýbrž částečným
zpětvzetím žaloby. To je však možno učinit ve smyslu §37 odst. 4 s. ř. s. jen do té doby, než soud
o žalobě rozhodne. V daném případě krajský soud rozhodl o celém předmětu řízení napadeným
rozsudkem, tudíž omezit předmět řízení o žalobě teprve v řízení o kasační stížnosti ze své povahy
taktéž nelze. Právě uvedené je však ryze akademickou připomínkou, neboť uplatněný
důvod kasační stížnosti, tedy nezákonnost napadeného rozhodnutí o odmítnutí žaloby
pro nepřípustnost, kasační soud nedovodil.
[32] Krajský soud věc posoudil v části týkající se tvrzeného nezákonného zásahu žalovaného
správně, neboť vzhledem ke skutkovému stavu věci, z něhož při rozhodování vycházel,
je zřejmé, že stěžovatelka měla k ochraně svých veřejných subjektivních práv k dispozici jiné
prostředky právní ochrany než žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením. Tudíž nepochybil, pokud žalobu v části týkající se tvrzeného nezákonného
zásahu pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §85 téhož zákona odmítl.
V podrobnostech lze odkázat na přiléhavé odůvodnění obsažené v odst. 32. až 35. napadeného
rozsudku, s nímž se Nejvyšší správní soud beze zbytku ztotožňuje a na něž pro stručnost
odkazuje, aniž k němu má další doplnění.
VI.
[33] Kasační stížnost není pro právě uvedené důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[34] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl ve věci účastníkem úspěšným, nevznikly mu však žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Kasační soud proto rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu