ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.134.2020:53
sp. zn. 4 Azs 134/2020 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: nezl. P. D. T.,
zast. Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem, se sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2019, č. j. MV-132975-7/SO-2019, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2020, č. j.
51 A 39/2019 - 40, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2020, č. j. 51 A 39/2019 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 8. 2019, č. j. OAM – 1744- 30/ZR – 2018, jímž byla
žalobci podle §77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), zrušena platnost
jeho povolení k trvalému pobytu a podle §77 odst. 3 téhož zákona mu byla k vycestování
z území stanovena lhůta 60 dnů od právní moci rozhodnutí.
[2] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobu, v níž namítal, že správní spis
neobsahuje dostatek podkladů, na základě kterých by bylo možné dovodit naplnění důvodu
pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
Pro naplnění zásady materiální pravdy a posouzení, zda může být rozhodnutí správního orgánu
v souladu s nejvlastnějším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte
a s právem na respektování soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodiny ve smyslu čl. 8
odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“), měl správní
orgán provést výslech otce žalobce. Správní orgány měly ve věci provést důkaz znaleckým
posudkem v oboru dětské psychologie. V této souvislosti žalobce poukázal na závěry uvedené
v rozsudcích NSS sp. zn. 1 Azs 81/2016 a sp. zn. 6 Azs 96/2015. Rozhodnutí žalované
je podle žalobce v rozporu s čl. 8 odst. 2 EÚLP a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Žalobce
totiž v případě zrušení povolení k trvalému pobytu přijde o možnost pobývat na území České
republiky spolu se svým otcem a bratrem a zároveň budou zcela zpřetrhány jeho sociální vazby
vytvořené ve škole s kamarády a bude znemožněna jeho povinná školní docházka. Závěrem
žalobce namítl, že faktický stav na zastupitelském úřadě ČR v Hanoji zcela popírá systematiku
zákona o pobytu cizinců, kdy je věcí veřejně známou, že podání žádosti o pobytová oprávnění
je zde prakticky nemožné.
[3] Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že skutkový
stav věci byl správními orgány zjištěn dostatečně určitě a nevyvstávají o něm žádné důvodné
pochybnosti. Podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost
povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší
než 6 let. Nepřetržitou nepřítomnost žalobce vyvodily správní orgány ze shromážděných
podkladů. Ani sám žalobce nerozporoval skutečnost, že pobýval nepřetržitě po dobu delší
než šest let ve Vietnamu. Z výslechu otce žalobce nemohly být zjištěny žádné nové skutečnosti
týkající se nepřetržité nepřítomnosti žalobce v České republice. Výslech otce žalobce není třeba
ani z hlediska posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.
Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně
vypořádala s přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života žalobce.
[4] Krajský soud uvedl, že žalobce má v domovině nadále rodinné zázemí, konkrétně svou
matku. Ve shodě se správními orgány konstatoval, že integrace žalobce do vietnamské
společnosti bude jistě silnější oproti integraci do české společnosti, kterou v podstatě žalobce
mohl začít rozvíjet teprve od roku 2017, kdy se do České republiky vrátil. Soud neshledal
ani porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 2 EÚLP. Konstatoval, že správní
orgány se podrobně zabývaly specifickou rodinnou situací žalobce, přihlédly k nastalé situaci
a všem okolnostem daného případu. Napadené rozhodnutí sice způsobí značné změny v životě
žalobce a jeho rodiny, nicméně tyto následky lze označit za adekvátní tomu, z jakého důvodu
byla platnost povolení k trvalému pobytu žalobce zrušena. Pro zjištění skutkového stavu, o němž
nevyvstávají žádné pochybnosti, nebylo zapotřebí zpracovávat posudek v oboru dětské
psychologie, jak to požaduje žalobce.
[5] Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla řádně zdůvodněna. Skutečnost,
že je žalobce integrován do vietnamské společnosti lze opřít o fakt, že tam trávil se svou matkou
a bratrem více než 6 let a navštěvoval základní školu. Krajský soud tím nezpochybňuje, že k jisté
integraci žalobce došlo i na území ČR a i zde plní povinnou školní docházku, nicméně ve věku,
kdy již mohl navazovat kontakty s přáteli a integrovat se skutečně do společnosti, pobýval
v převážné většině ve Vietnamu. Krajský soud nesouhlasil ani se závěry žalobce ohledně
nepřezkoumatelnosti zmínky žalovaného o možnosti podání žádosti o povolení k trvalému
pobytu, neboť žalobci teoreticky skutečně nic nebrání v podání nové žádosti. Skutečnost,
že žalovaný pouze obecně odkázal na judikaturu NSS v souvislosti s možností podání žádosti
na zastupitelském úřadu v Hanoji, aniž by konkretizoval některé rozsudky, nezpůsobuje
nezákonnost rozhodnutí, jak se domnívá žalobce. Napadené rozhodnutí jako celek poskytuje
jednoznačné, ucelené a přezkoumatelné zhodnocení projednávaného případu. Postup podle §66
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který umožňuje vydání povolení k trvalému pobytu na žádost
cizince, kterému předchozí povolení k trvalému pobytu na území bylo zrušeno z důvodu podle
§77 odst. 1 písm. c) nebo d) téhož zákona, pokud od nabytí právní moci rozhodnutí neuplynula
doba 3 let, nebyl postupem správních orgánů vyloučen. Situací na zastupitelském úřadu se krajský
soud nezabýval, neboť není stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Namítal, že za účelem naplnění zásady materiální pravdy a zjištění skutečného stavu
bez důvodných pochybností měl být proveden výslech otce žalobce. Výslech svého otce považuje
stěžovatel za vhodný důkazní prostředek stran pečlivého posouzení otázky přiměřenosti dopadů
rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho rodinných
příslušníků a pro posouzení, zda může být rozhodnutí správního orgánu v souladu se zájmem
dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a s právem na respektování soukromého
a rodinného života stěžovatele a jeho rodiny ve smyslu čl. 8 odst. 2 EÚLP. Písemné vyjádření
jeho otce z roku 2017 je nedostačující, neboť je již staršího data a již není aktuální. Neprovedení
výslechu je rovněž v rozporu s aplikační praxí správních orgánů, a to i s ohledem na to, že bylo
původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno žalovanou, a řízení se tak protáhlo.
Byla tak porušena zásada ochrany legitimního očekávání vyjádřená v §2 odst. 4 správního řádu.
[7] Krajskému soudu stěžovatel dále vytknul, že se vůbec nezabýval námitkou, že tvrzení
žalované o řádném vyslechnutí otce žalobce Policií ČR, se nezakládá na skutečnosti. Stěžovatel
dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nadbytečnosti vypracování znaleckého posudku
z oboru dětské psychologie, neboť se domnívá, že jedině na základě provedení tohoto důkazu
mohly správní orgány posoudit, zda je rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
v souladu s nejvlastnějším zájmem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Krajský
soud podle stěžovatele nesprávně posoudil žalobní námitky, v nichž žalobce brojil proti
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů obou stupňů pro nedostatek důvodů.
Žalovaná podle stěžovatele zcela nepřezkoumatelně prezentuje kategorické závěry stran údajné
výborné integrace stěžovatele do vietnamské společnosti. Tyto závěry však nemají žádnou oporu
ve správním spise a v provedeném dokazování, a jsou tak zcela nepřezkoumatelné,
stejně jako závěry žalované o možnosti podat žádost na zastupitelském úřadě ČR v Hanoji.
Kasační stížností napadený rozsudek a rozhodnutí správních orgánů dále stěžovatel považuje
za rozporné s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. V případě zrušení povolení k trvalému pobytu
totiž dojde k přetrhání rodinných a sociálních vazeb stěžovatele na území České republiky
a bude mu znemožněna povinná školní docházka. Matka stěžovatele se navíc chystá požádat
o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny. Tuto okolnost nelze bagatelizovat tvrzením,
že k podání žádosti ještě nedošlo.
[8] Stěžovatel má dále za to, že krajský soud nesprávně posoudil také námitku směřující
proti nepřiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska jeho dopadů
do soukromého a rodinného života stěžovatele a jeho nejbližších a v rozporu s jeho
nejvlastnějším zájmem jakožto dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel
vyjádřil nesouhlas se závěrem správních orgánů, že dopad zrušení trvalého pobytu do jeho
soukromého a rodinného života nelze považovat za nepřiměřený. Ztráta pobytového oprávnění
a možnosti žít v České republice spolu se svým otcem a bratrem a pokračovat zde v povinné
školní docházce rozhodně představuje nepřiměřenou újmu v porovnání s důvodem zrušení
povolení k pobytu, kterým je pouze tvrzená nepřítomnost stěžovatele na území v minulosti.
Stěžovatel se nedopustil žádného protiprávního jednání. Situace na zastupitelském úřadě v Hanoji
je navíc tak obtížná, že výrazně ztěžuje možnost požádat o vydání povolení k pobytu, ať už jemu
nebo jeho matce, tudíž by se k němu mělo přistupovat shovívavěji.
[9] Správní orgán prvního stupně se rovněž nevypořádal s vyjádřením k podkladům
a žalovaná tento postup nezákonně potvrdila. Ve správním spise chybí dokumenty
o tom, kdo a kdy pořídil kopii cestovního dokladu a chybí souhlas stěžovatele, resp. jeho
zákonného zástupce. Nelze ji tedy využít jako důkaz. Na základě písemnosti o důvodech opuštění
ČR podepsané jeho otcem nelze určit dobu, po kterou byl stěžovatel mimo území ČR.
[10] Závěrem stěžovatel krajskému soudu vytkl nesprávné posouzení žalobní námitky,
že správní spis neobsahuje dostatek podkladů, na základě kterých by bylo možné učinit v souladu
se zásadou materiální pravdy bez důvodných pochybností závěr o naplnění důvodu pro zrušení
povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.
[11] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry krajského soudu
a uvedla, že kasační stížnost nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která
by zpochybňovala správnost kasační stížností napadeného rozsudku. Námitky uvedené v kasační
stížnosti označila za nedůvodné.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců [m]inisterstvo zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let.
[15] Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že skutkově i právně obdobnou věcí se zabýval
v rozsudku ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 Azs 122/2020 - 48, který se týkal bratra stěžovatele.
Ze závěrů učiněných v tomto rozsudku proto vycházel také v posuzované věci.
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti také důvod podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se NSS nejprve tímto důvodem. Bylo by předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, bylo-li by napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně
nepřezkoumatelné či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
NSS však nezjistil, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle jeho setrvalé judikatury
zakládají důvod nepřezkoumatelnosti. Na její závěry ohledně posouzení toho, jaké vady naplňují
tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS; či ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73,
č. 787/2006 Sb. NSS). Napadený rozsudek krajského soudu nelze považovat
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ani pro nesrozumitelnost. Z jeho odůvodnění
je zřejmé, že vystihl podstatu věci a při posouzení věci vycházel z relevantních skutečností.
Krajský soud se vypořádal se všemi žalobními námitkami, jednotlivě je posoudil a v dostatečném
rozsahu, přehledně, logicky a srozumitelně zdůvodnil své závěry. Z formulace kasačních námitek
je ostatně zřejmé, že skutečným obsahem kasační stížnosti je nesouhlas se způsobem vypořádání
žalobních námitek. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí,
však nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
či ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[17] V posuzované věci byla stěžovateli podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců,
zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu, neboť správní prvního stupně zjistil,
že stěžovatel dne 11. 1. 2011 opustil Českou republiku a ze sdělení otce stěžovatele Policii České
republiky vyplynulo, že na území České republiky přicestoval v průběhu měsíce září roku 2017,
tj. pobýval mimo území České republiky nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Tomu odpovídají
i další listinné podklady obsažené ve správním spise, mj. potvrzení základní školy Hung Loc
ze dne 15. 8. 2017, že stěžovatel je žákem páté třídy uvedené základní školy, nebo žádost
o udělení víza pro stěžovatele podaná dne 17. 8. 2017 u Velvyslanectví České republiky v Hanoji,
která byla odůvodněna tím, že stěžovatel hodlá cestovat do České republiky a pobývat
tam u svého otce. Tuto skutečnost, která je rozhodující pro posouzení věci a která vyplývá
i z fotokopie cestovního pasu stěžovatele a ze sdělení jeho otce, ostatně nerozporuje ani sám
stěžovatel, a proto ji Nejvyšší správní soud považuje za nespornou. Stěžovateli proto nelze
přisvědčit ani v tom, že správní spis neobsahuje dostatek podkladů, na základě kterých
by bylo možné učinit v souladu se zásadou materiální pravdy bez důvodných pochybností závěr
o naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel navíc nepředložil žádný důkaz, že by se na území České republiky
v mezidobí vyskytoval, a jeho námitky tak zůstaly v rovině pouhé tvrzené nedostatečnosti
shromážděných důkazů.
[18] Z tohoto důvodu je také nutné zamítnout námitky týkající se cestovního dokladu.
Nejvyšší správní soud se otázkou záznamů v cestovním dokladu zabýval např. v rozsudku
ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015 - 51, v němž konstatoval: „Schengenský hraniční kodex
zavádí v čl. 11 domněnku správnosti záznamů v cestovním dokladu, kterou je možné dle odst. 2 téhož článku
vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě
jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti.“ Stěžovatel však žádné věrohodné důkazy
na podporu svých tvrzení nepředložil.
[19] K otázce oprávněnosti použití kopie cestovního dokladu se již Nejvyšší správní soud
v minulosti vyjádřil, jak ostatně uvedl i krajský soud, a to např. v rozsudcích ze dne 20. 7. 2017,
č. j. 1 Azs 139/2017 - 30, ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 Azs 205/2016 - 47, či ze dne 21. 12. 2017,
č. j. 8 Azs 261/2016 - 51. Obecně se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud již v rozsudku
ze dne 22. 1. 2013, č. j. 9 Aps 5/2012 - 56, č. 2811/2013 Sb. NSS, z něhož vyplývá, že při výkonu
veřejné moci, v jehož rámci dochází ze zákona ke zpracování osobních údajů, není třeba
poskytnutí souhlasu dotyčné osoby. Kopie stěžovatelova cestovního pasu byla pořízena
pro zjištění skutkového stavu ve správním řízení. Zároveň nebylo nutné, aby byl na kopii údaj
týkající se dne jejího pořízení či osoby, která ji pořídila. Stěžovatel navíc ani v kasační stížnosti
svou argumentaci týkající se nezákonnosti pořízení kopie nijak nerozšířil a nekonkretizoval,
v čem spočívá údajná nezákonnost a do jakých jeho práv bylo pořízením kopie zasaženo.
Jeho argumentům proto nelze přisvědčit.
[20] Výslech otce stěžovatele by ohledně prokázané délky nepřetržitého pobytu stěžovatele
mimo území České republiky nemohl přinést žádné nové informace, nebyl proto potřebný
pro zjištění skutkového stavu, a tento závěr krajského soudu je tudíž zcela správný. Otec
stěžovatele se k věci navíc písemně vyjádřil již v roce 2017. Stěžovateli tudíž nelze přisvědčit
ani v tom, že bylo povinností správních orgánů provést jeho výslech.
[21] Neprovedením výslechu otce stěžovatele nedošlo ani k porušení zásady ochrany
legitimního očekávání, neboť tato zásada se uplatňuje při rozhodovací činnosti správních orgánů,
nikoli při zjišťování skutkového stavu, v rámci něhož opatřují správní orgány důkazní prostředky,
z nichž posléze vychází při posouzení věci. Zjišťování skutkového stavu může být v jednotlivých
případech značně odlišné. Správní praxi žalované, které se dovolává, navíc stěžovatel nedoložil.
[22] Stěžovatel dále krajskému soudu vytknul, že se vůbec nezabýval námitkou, že tvrzení
žalované o řádném vyslechnutí otce žalobce Policií ČR se nezakládá na skutečnosti. Nejvyšší
správní soud k tomu uvádí, že krajský soud se k výslechu otce stěžovatele Policií ČR vskutku
výslovně nevyjádřil. Tato skutečnost však nemá vliv na zákonnost kasační stížností napadeného
rozsudku, neboť podstatné pro posouzení věci je, že skutkový stav byl správními orgány řádně
zjištěn a výslech otce stěžovatele nebyl k řádnému zjištění skutkového stavu nezbytný. Způsob,
jakým stěžovatel v žalobě zmínil výslech svého otce Policií ČR, navíc není možné považovat
za žalobní bod, který by byl krajský soud povinen vypořádat, ale spíše za pouhou zmínku k věci,
neboť žalobce uvedl, že „mu není známo, že by otec žalobce byl v rámci tohoto řízení o zrušení povolení
k trvalému pobytu řádně vyslechnut Policií ČR, jak žalovaná uvádí.“ Nejvyšší správní soud
v této souvislosti pro úplnost konstatuje, že žalovaná výslechem otce patrně míní jeho sdělení
při pobytové kontrole dne 13. 9. 2017.
[23] Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele, v níž krajskému soudu vytýká,
že nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů a stěžovatelem
namítané porušení §36 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel byl totiž řádně vyzván k seznámení
se s podklady pro vydání rozhodnutí a této možnosti využil prostřednictvím svého zástupce
dne 12. 11. 2018 a poté se k podkladům pro vydání rozhodnutí vyjádřil podáním dne 4. 12. 2018.
Správní orgány obou stupňů věc komplexně posoudily a na základě zjištěného skutkového stavu,
přičemž vypořádaly námitky a výtky stěžovatele. Závěry žalované ohledně integrace stěžovatele
do vietnamské společnosti a možnosti podat žádost o povolení k trvalému pobytu podle §66
zákona o pobytu cizinců na zastupitelském úřadě v ČR v Hanoji nezakládají nepřezkoumatelnost
jejího rozhodnutí, ale představují součást řádného posouzení věci.
[24] K argumentaci stěžovatele, v níž namítá nesprávné posouzení přiměřenosti rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu z hlediska jeho dopadů do svého soukromého a rodinného
života, Nejvyšší správní soud uvádí, že podmínky §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
jsou nastaveny tak, že v naprosté většině případů zrušením platnosti povolení k trvalému pobytu
z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného
života, ani k porušení článku 8 EÚLP. Takovou situaci nicméně nelze a priori vyloučit. Článek 8
této úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Znamená to, že pokud cizinec
vznese konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, správní
orgán se s touto námitkou musí vypořádat (srov. též nedávný rozsudek NSS ze dne 23. 12. 2019,
č. j. 10 Azs 262/2019 - 31, či ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019 - 32). Na tom nic nemění
ani novela §174a zákona o pobytu cizinců, která do tohoto ustanovení vložila s účinností
od 15. 8. 2017 nový odst. 3, podle nějž [p]řiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán
posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví (k tomu obdobně srov. rozsudek
ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018 - 27, č. 3852/2019 Sb. NSS, bod 13 a násl.).
[25] V projednávané věci však k posouzení přiměřenosti rozhodnutí ve správních
rozhodnutích došlo, a to dostatečným způsobem. Správní orgány se vypořádaly rovněž
s vyjádřením stěžovatele k podkladům rozhodnutí a jeho dalšími argumenty, které směřovaly
zejména do nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí.
[26] „Obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu
do rodinného a soukromého života cizince zákonodárce provedl již přímo v §77 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy lze v běžných případech obecně
předpokládat, že soustavný a dlouhodobý, více než šest let trvající pobyt cizince mimo ČR
zpřetrhá jeho vazby k českému území (viz rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 338/2016 -
39, bod 16). Ke zpřetrhání, resp. nevytvoření vazeb k ČR došlo i v případě stěžovatele, který ji
opustil ve svých čtyřech letech a vrátil se o více než šest let později. Nejvyšší správní soud
nepopírá, že za dobu školní docházky v ČR od roku 2017 si mohl ve škole vytvořit určité sociální
vazby, nicméně s ohledem na výše uvedené nelze shledat, že by zrušení povolení k trvalému
pobytu bylo výrazně nepřiměřené.
[27] Nejvyšší správní soud má pochopení pro to, že stěžovatel a jeho rodina vnímají zrušení
povolení k trvalému pobytu jako zásah do rodinných a sociálních vazeb stěžovatele na území
České republiky, kde žije s otcem a bratrem. S ohledem na věk, kdy opustil ČR a dobu strávenou
mimo území ČR však stěžovatel ve své domovině, jak správně upozornil krajský soud, pobýval
ve věku, v němž byl schopen podstatně více vnímat život kolem sebe a navazovat vazby ve svém
okolí. Na místě je tak rovněž úvaha krajského soudu, že integrace stěžovatele do vietnamské
společnosti bude silnější oproti integraci do české společnosti, kterou v podstatě stěžovatel mohl
začít rozvíjet teprve od roku 2017, kdy se do České republiky vrátil. V zemi původu navíc stále
žije matka stěžovatele. Na integraci žalobce v zemi původu a zázemí, které zde má stěžovatel
k dispozici, přiléhavě poukázala také žalovaná.
[28] Na základě výše uvedeného má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaná ani krajský soud
nepochybily při posouzení dopadů rozhodnutí žalovaného dopadů do soukromého a rodinného
života stěžovatele.
[29] Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že správní orgány nezohlednily nejlepší zájem
dítěte ve smyslu článku 3 Úmluvy o právech dítěte. NSS podotýká, že tuto zásadu převzal
do judikatury k článku 8 Úmluvy též Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, bod 135).
Zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě není, slovy ESLP, „trumfovou kartou“, která přebije
jakékoliv v konfliktu stojící pravidlo. Proto tato zásada nevede k závěru, že je třeba přijmout
všechny děti, kterým by se zde žilo lépe. Neznamená ani, že žalobce má právo na pobyt
v jakékoliv zemi dle vlastního výběru, v tomto případě v ČR. Rozpor s článkem 8 EÚLP nastane
především za situace, kdy odůvodnění vnitrostátního rozhodnutí neobsahuje individuální
posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dítěte tak, aby mezi nimi bylo možné
dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Správní orgán musí posoudit zejména věk dítěte, poměry
v zemi původu a rozsah, ve kterém je dítě závislé na tom či onom rodiči (např. rozsudek ESLP
ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, zejména body 46 - 47
a judikaturu tam citovanou). Těmto požadavkům správní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu
dostály. Správní orgány zohlednily, že zde stěžovatel žije s otcem a bratrem, zároveň však
poukázaly na to, že ve Vietnamu žije jeho matka, se kterou strávil šest let života. Tvrzení o jejích
úmyslech a úsilí o sloučení rodiny v České republice nejsou ničím podložená, proto z nich správní
orgány nemohly vycházet.
[30] Výslech otce považuje Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za nadbytečný
také z hlediska posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí, neboť i zde platí, že by nemohl
do skutkového stavu vnést žádné nové skutečnosti. K nepřiměřenosti rozhodnutí podle §77
odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců dochází pouze ve výjimečných případech,
což však u stěžovatele dáno není. Podstatnou část svého života prožil v zemi původu a okolnost
přítomnosti otce a bratra na území ČR nepřiměřenost nezpůsobuje. Výslech otce by nemohl
na těchto zjištěních nic změnit. Obdobně je tomu i s navrhovaným znaleckým posudkem z oboru
dětské psychologie, neboť ani ten by nemohl za stávajících skutkových podmínek ovlivnit závěr
o přiměřenosti dopadů rozhodnutí do stěžovatelova rodinného života.
[31] Samotné tvrzení, že podání žádosti o pobytové oprávnění ve Vietnamu bude možná
komplikovanější než v jiných zemích, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozsudku
ani rozhodnutí správních orgánů. Již v rozsudku ze dne 24. 10. 2018, č. j. 1 Azs 296/2018 - 35,
NSS konstatoval, že došlo k částečné konsolidaci situace na zastupitelském úřadě v Hanoji,
což následně zopakoval i v jiných rozsudcích (např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2020,
č. j. 9 Azs 54/2020 - 32). S ohledem na toto stanovisko nepovažuje NSS námitky týkající
se možných komplikací při vyřizování legalizace pobytu na českém velvyslanectví ve Vietnamu
za důvodné.
[32] Z obdobných důvodů NSS nehodnotí jako důvodnou námitku, podle které komplikace
na českém velvyslanectví v Hanoji mohly bránit jeho matce v podání žádosti o sloučení rodiny,
a to rovněž s ohledem na skutečnost, že se stěžovatel do ČR vrátil už na podzim roku 2017,
ale k podání žádosti do doby rozhodnutí správních orgánů v roce 2019 nedošlo (a stěžovatel
ani v kasační stížnosti netvrdí, že by k podání žádosti došlo od té doby). Úmysly jeho matky
tak rovněž zůstávají v rovině tvrzení a NSS se ztotožňuje s hodnocením této otázky krajským
soudem a správními orgány.
[33] Závěrem zdejší soud upozorňuje na skutečnost, že stěžovatel má podle §66 odst. 2
zákona o pobytu cizinců možnost požádat o povolení k trvalému pobytu, které je podle tohoto
ustanovení na žádost vydáno cizinci, jemuž předchozí povolení k trvalému pobytu na území
bylo zrušeno z důvodu podle §77 odst. 1 písm. c) nebo d), pokud od nabytí právní moci
rozhodnutí neuplynula doba 3 let.
IV. Závěr
[34] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. věty druhé jako nedůvodnou zamítl.
[35] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující
rámec nákladů její běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se jí proto nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu