ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.171.2019:25
sp. zn. 4 Azs 171/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudkyň
Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D. a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: N. K., zast.
Mgr. Martinem Jančou, advokátem, se sídlem Mikulášské náměstí 11, Plzeň, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 11. 2017, č. j. MV-7588-4/SO-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2019, č. j. 30 A 223/2017
- 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále též jen „rozhodnutí žalované“) zamítla
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky
(dále též jen „správní orgán prvního stupně) ze dne 16. 10. 2014, č.j. OAM-44922-19/DP-2012
(dále též jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila. Prvostupňovým
rozhodnutím byla dle §55a odst. 3 ve spojení s §35 odst. 3 a §37 odst. 2 písm. b) a v návaznosti
na §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobkyně
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky, neboť ve stanovené
lhůtě nebyly předloženy doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.
[2] Krajský soud v Plzni žalobě v záhlaví označeným rozsudkem (dále též jen „napadený
rozsudek“) zrušil rozhodnutí žalované i prvostupňové rozhodnutí. Důvodem takového postupu
byla shledaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu v části týkající se přiměřenosti
jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti navrhla, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Má za to, že napadený rozsudek
je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky a je rovněž nepřezkoumatelný.
[4] Stěžovatelka uvedla, že žádost žalobkyně o prodloužení doby platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (OSVČ) byla zamítnuta z důvodu, že i přes výzvu
správního orgánu prvního stupně k odstranění vad žádosti žalobkyně nedoložila aktuální doklad
o cestovním zdravotním pojištění po dobu pobytu na území včetně dokladu o jeho zaplacení
a aktuální potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá splatné nedoplatky
na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále.
Navíc bylo zjištěno, že žalobkyně měla u okresní správy sociálního zabezpečení dluh na splatných
zálohách na pojistném za období červenec až prosinec 2012. Žalobkyně navíc ani v rámci
odvolacího řízení nepředložila požadované doklady, k nimž by bylo možné přihlédnout
a usuzovat na to, že rozhodnutí představuje ve vztahu k jeho důvodům nepřiměřený zásah
do rodinného života žalobkyně. V tomto kontextu bylo nutno poměřovat veřejný zájem
spočívající v tom, aby povolení k pobytu byla vydávána pouze osobám, které splňují zákonné
požadavky s právem na soukromý a rodinný život cizince (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 39, bod 35). Ke způsobu
posuzování přiměřenosti stěžovatelka odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 16. 1. 2019, č. j. 9 A 52/2015 – 139).
[5] Krajský soud se v napadeném rozsudku nijak nezabýval důvody zamítnutí žádosti
žalobkyně ve vztahu k posouzení přiměřenosti, tak jak je uvedeno v §37 odst. 2 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Svůj závěr postavil pouze na konstatování nedostatečně posouzené
přiměřenosti rozhodnutí žalované vzhledem ke skutečnosti, že na území pobývá spolu
s žalobkyní její nezletilý syn, avšak dále se nezabýval tím, že žalobkyně ani na výzvu nepředložila
zákonem požadované náležitosti žádosti, měla nesplacený dluh u okresní správy sociálního
zabezpečení a byla nečinná jak v průběhu prvoinstančního, tak i v průběhu odvolacího řízení.
[6] Stěžovatelka dále poukázala na to, že řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu je jakožto řízení zahajované na návrh ovládáno zásadou
dispoziční. Bylo na žalobkyni, aby na základě výzvy k odstranění vad žádosti požadované doklady
předložila. Požadované podklady mohla žalobkyně též doložit v rámci seznámení se s podklady
pro vydání rozhodnutí, čehož však rovněž nevyužila (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 – 38). Jelikož žalobkyně požadované doklady
nedoložila ani v rámci odvolacího řízení, bylo nutno odvolání zamítnout a prvostupňové
rozhodnutí potvrdit. Podle stěžovatelky přitom nelze odhlédnout od důvodu zamítnutí žádosti
pouze s ohledem na skutečnost, že žalobkyně má na území České republiky nezletilého syna,
a dovozovat, že rozhodnutí bude znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného
života žalobkyně. Účelem dlouhodobého pobytu za účelem podnikání není sloučení rodiny
žalobkyně, ale možnost vykonávat podnikatelskou činnost, k níž je nutné, aby byly předloženy
doklady uvedené v §46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.
[7] V průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně ani v průběhu odvolacího řízení
žalobkyně neuváděla žádné skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí do jejího
soukromého a rodinného života. Správní orgány při posuzování přiměřenosti vycházely
z údajů vyplývajících ze spisového materiálu a údajů obsažených v cizineckém
informačním systému. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017,
č. j. 6 Azs 302/2017 – 27, stěžovatelka uvedla, že je výhradně na cizinci, aby v řízení tvrdil
své osobní nebo rodinné vazby, které mohou bát rozhodnutím dotčeny; jinak správní orgány
vycházejí z podkladů obsažených ve správním spise. Po správních orgánech nelze vyžadovat,
aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledávaly a opatřovaly důkazy, které by mohly svědčit
ve prospěch cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 9 As 142/2012 – 21). Stěžovatelka tak setrvala na svém názoru, že jelikož nezletilý syn
žalobkyně na území pobývá rovněž se svým otcem, zamítnutí žádosti nebude mít za následek
takový zásah do rodinného života, který by byl nepřiměřený.
[8] Stěžovatelka nemohla vyhovět žádosti žalobkyně pouze s ohledem na skutečnost,
že na území pobývá její nezletilý syn. Pokud měla žalobkyně za to, že její nezletilý syn je závislý
na její péči, mohla požádat o vízum za účelem strpění pobytu na území podle §33 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu existence překážky ve vycestování si požádat
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem rodinným. Stěžovatelka podotkla,
že žalobkyně již třikrát neúspěšně žádala o vydání povolení k trvalému pobytu.
[9] Žalobkyně se na výzvu soudu ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejprve je třeba uvést, že krajský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78), pokud přistoupil k projednání žaloby v rozsahu
jediného seznatelného žalobního bodu. Tím bylo (byť) velmi obecně formulované tvrzení
žalobkyně, že rozhodnutí žalované je „zcela nepřiměřené z hlediska jeho dopadu do soukromého
a rodinného života“ žalobkyně. V části žaloby odůvodňující návrh na přiznání odkladného účinku
žaloby pak žalobkyně uvedla, že „na území ČR vede řádný život, (a) má v péči nezletilé dítě, které
zde má trvalý pobyt“. Ve zbytku žaloba obsahovala pouze velmi obecné námitky, které
nebylo možné považovat za řádně uplatněné žalobní body (tvrzení, že rozhodnutí žalované
je nezákonné, nepřiměřené a nesprávné, přehnaně formalistické, nepřiměřeně tvrdé a nedostatečně opřené
o objektivní zdůvodnění, dále tvrzení, že žalovaná dostatečně nezkoumala veškeré okolnosti projednávané věci
a že rozhodnutí správních orgánů nedbala práv žalobkyně nabytých v dobré víře).
[13] Z průběhu správního řízení, jak vyplývá z obsahu správního spisu, se podává, že správní
orgány si byly vědomy toho, že žalobkyně pobývá na území České republiky společně se svým
synem (nar. X) a otcem dítěte (druhem žalobkyně), kteří zde mají povolen trvalý pobyt. Správní
orgán prvního stupně k tomu v prvostupňovém rozhodnutí v rámci posouzení jeho přiměřenosti
podle §174a zákona o pobytu cizinců uvedl: „Správní orgán si je vědom zásahu do rodinného života
účastnice řízení, nicméně nedoložení výše zmíněných dokladů představuje překážku natolik závažnou, že ji nelze
pominout, a to v souladu s §2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.“. Proti prvostupňovému rozhodnutí
žalobkyně podala blanketní odvolání, které nebylo doplněno ani k výzvě k odstranění vad podání.
Následně bylo vydáno rozhodnutí žalované, v němž k posouzení přiměřenosti rozhodnutí o
zamítnutí žádosti žalobkyně žalovaná nad rámec skutečností již uvedených v prvostupňovém
rozhodnutí uvedla, že „nezletilý syn účastnice řízení na území pobývá rovněž se svým otcem“, a proto
uzavřela, že zamítnutí žádosti žalobkyně nebude nepřiměřeným zásahem do rodinného ani
soukromého života.
[14] Správní orgán prvního stupně i žalovaná se tedy přiměřeností rozhodnutí o zamítnutí
žádosti žalobkyně o pobytové oprávnění do jejího soukromého a rodinného života zabývaly,
Nejvyšší správní soud však dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud v napadeném rozsudku,
tedy že tak učinily nedostatečně. Krajský soud na jednu stranu žalované v napadeném rozsudku
přisvědčil v tom, že „není povinna z vlastní iniciativy vyhledávat důkazy, které by nepřiměřenosti rozhodnutí
svědčily, za situace, kdy žalobkyně byla v řízení stran těchto skutečností pasivní“. Na druhou stranu
však uvedl, že správní orgán prvního stupně sám vymezil prostor osobního a rodinného života
žalobkyně, pokud zjistil, že žalobkyně zde má nezletilého syna a partnera (otce dítěte), kteří
disponují povolením k trvalému pobytu a žijí s žalobkyní ve společné domácnosti. K tomu
krajský soud uvedl, že „sotva si lze představit větší zásah do osobního a rodinného života, než je rozdělení
matky a nezletilého dítěte“.
[15] Jakkoli k tomuto závěru krajský soud dospěl na základě velmi stručného odůvodnění,
z jeho obsahu lze zřetelně dovodit, že správní orgány pochybily, pokud se podrobněji nezabývaly
rodinnou situací žalobkyně, zejména tím, že žalobkyně žije společně s druhem a jejich společným
nezletilým dítětem ve společné domácnosti. Námitka stěžovatelky, že napadený rozsudek je stižen
vadou nepřezkoumatelnosti, tedy není důvodná, neboť z jeho odůvodnění je seznatelné, z jakého
skutkového stavu soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti
a jak je následně právně posoudil. Nejvyšší správní soud již dříve uvedl, že nepřezkoumatelnost
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně
by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu
znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
Takovou překážku, resp. vadu napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud neshledal.
[16] Předmětem sporu je otázka, v jakém rozsahu jsou správní orgány při posuzování žádosti
o pobytové oprávnění povinny zabývat se otázkou přiměřenosti rozhodnutí do soukromého
a rodinného života cizince. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud ve své předchozí
judikaturní činnosti zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39;
ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 6/2012 - 29; ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60,
či ze dne 18. 4. 2008, č. j. 2 As 19/2008 - 75), ostatně stěžovatelka na některá z těchto rozhodnutí
odkázala v kasační stížnosti. Přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
cizince se věnovala též mnohá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (jejich souhrn
viz např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019 – 28).
[17] Z odkazované judikatury vyplývá, že při posouzení přiměřenosti rozhodnutí v cizineckých
věcech musí být brány v potaz především následující faktory: (1) povaha a závažnost dotčeného
veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizince); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení
veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) rodinná
situace cizince (např. doba trvání manželství a jiné faktory vyjadřující efektivnost
rodinného života páru); (5) počet nezletilých dětí a jejich věk; (6) rozsah, v jakém
by byl soukromý a/nebo rodinný život cizince narušen (tj. vliv na ekonomický, osobní a rodinný
život jednotlivce, včetně vlivu na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo zůstat
v hostitelském členském státě na základě samostatného pobytového oprávnění); (7) rozsah
a intenzita vazeb na hostitelský stát (příbuzní, návštěvy, jazykové znalosti apod.); (8) imigrační
historie dotčených osob (např. porušení imigračních pravidel v minulosti); a (9) věk a zdravotní
stav dotčeného cizince.
[18] Předmětem posouzení je rozhodnutí, u něhož jsou správní orgány povinny přistoupit
k posouzení přiměřenosti jeho dopadů do soukromého a rodinného života cizince ze zákona,
jak je výslovně uvedeno v §37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který byl v posuzované
věci aplikován podle §44a odst. 3 ve spojení s §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců,
ve znění rozhodném pro vydání rozhodnutí. Je-li správní orgán povinen přistoupit
k posouzení přiměřenosti ex offo, musí v rámci svých úvah zohlednit všechna jemu známá
hlediska, jež jsou v konkrétním posuzovaném případě relevantní (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017 - 37, či ze dne 11. 5. 2017,
č. j. 10 Azs 338/2016 - 27).
[19] Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že se jednalo o řízení zahájené na žádost žalobkyně,
kdy spočívá břemeno tvrzení a důkazní primárně na žadateli, nikoli na správním orgánu (k tomu
viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2017, č. j. 8 Azs 111/2017 - 36,
ze dne 7. 2. 2018, č. j. 9 As 330/2016 - 192, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38,
či ze dne 19. 4. 2018, č. j. 3 Azs 234/2017 - 28). I v případě, kdy jsou správní orgány povinny
přistoupit k posouzení přiměřenosti rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele ex
offo, tedy obecně platí, jak uváděla též stěžovatelka, že „nelze po příslušném správním orgánu požadovat,
aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele,
tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele
ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým
způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění,
případně aby o tom nabídl důkazy“ (cit. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 2 Azs 179/2017 - 38). Je tedy primárně na žadateli, aby správnímu orgánu sdělil
veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého života, neboť je to právě žadatel,
jemuž jsou tyto skutečnosti známy především (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 262/2015 – 35).
[20] Poněkud odlišný přístup je však nutno zaujmout za situace, kdy je „ve hře“ zájem
nezletilého dítěte. V takové situaci musí být aktivita správních orgánů při zjišťování skutkových
okolností, tj. rodinných poměrů cizince (žadatele), daleko větší, a to bez ohledu na to, že účelem
žádosti o pobytové oprávnění není sloučení rodiny, jak stěžovatelka poukazovala. Jak s odkazem
na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (zejména rozsudek ze dne 9. dubna 2019, I. M.
proti Švýcarsku, stížnost č. 23887/16, a rozsudek ze dne 8. listopadu 2016,
El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10) shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, „[d]le čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí
být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými
zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Toto hledisko nejlepšího zájmu dítěte
přenáší Evropský soud pro lidská práva (ESLP) i do posuzování zásahů smluvních stran Úmluvy do rodinného
života cizinců ve smyslu čl. 8 Úmluvy, jež se dotýkají (především nezletilých) dětí, a přisuzuje mu zejména ve své
recentní judikatuře zcela zásadní význam, byť ne v tom smyslu, že by musela vždy a za všech okolností
převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, ale právě především z hlediska procesního, tedy ESLP posuzuje,
zda skutečně příslušné správní orgány a soudy věnovaly dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi
nejlepším zájmem dítěte, který jsou povinny také v konkrétní věci definovat, a případným konkurujícím veřejným
zájmem, a zda tuto svou úvahu ve svých rozhodnutích dostatečně a přezkoumatelně vyjádřily.
[21] Z judikatury ESLP tak zřetelně vyplývá, že je nutno se pečlivě zabývat situací nezletilých
dětí, v úvahu je nutno brát především věk dítěte, míru závislosti na péči rodičů, relevantní
je ale též podle Nejvyššího správního soudu např. míra jejich integrace do společnosti.
Jak zdůraznil Nejvyšší správní soud v naposled odkazovaném rozsudku, „nejlepší zájem dítěte
neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy, nicméně je třeba
ho považovat za středobod úvah a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam (rozsudek ze dne 14. ledna 2016,
Mandet proti Francii, stížnost č. 30955/12, body 56–57, důraz doplněn NSS). Při určení nejlepšího zájmu
dítěte státy požívají prostor pro uvážení. Rozpor s článkem 8 Úmluvy nastane za situace, kdy odůvodnění
vnitrostátních rozhodnutí jsou nedostatečná a neobsahují posouzení protichůdných zájmů. V takovém případě není
dle ESLP přesvědčivě prokázáno, že zásah byl přiměřený sledovanému účelu a byl odůvodněn naléhavou
společenskou potřebou (rozsudek ESLP ze dne 21. června 2012, Fernsehgesellschaft SRG proti Švýcarsku,
stížnost č. 34124/06, bod 65).“ Lze tak uvést, že pokud může mít rozhodnutí správního orgánu
dopady na dítě, a to jak přímo (je-li jeho pobytový status navázán na pobyt cizince), tak nepřímo
(s ohledem na intenzitu vazeb dítěte na cizince, jehož povinnost vycestovat by fakticky vynutila
změnu pobytu dítěte), musí být z rozhodnutí správního orgánu patrné, že se jeho souladem
s nejlepším zájmem dítěte zabýval. Pokud stěžovatelka odkazovala na konkrétní rozsudky
Nejvyššího správního soudu, ty s výše uvedeným postupem nejsou v rozporu (rozsudek
ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017 – 27, se nezletilého dítěte vůbec netýkal, v rozsudku
ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 – 21, byla pevnost rodinných vazeb zjišťována).
[22] V posuzované věci nebylo v průběhu správního řízení zpochybňováno, že žalobkyně
je matkou nezletilého dítěte, s nímž žije ve společné domácnosti. Správní orgány se ve vztahu
k této skutečnosti pak již spokojily pouze se zjištěním, že dítě má též otce, a že se tak nebude
jednat o nepřiměřený zásah, bude-li muset matka (žalobkyně) vycestovat a – jak stěžovatelka
uvedla - podat novou žádost na zastupitelském úřadu České republiky. Aniž by se podrobněji
zabývaly nejlepším zájmem dítěte, které mělo ke dni vydání rozhodnutí stěžovatelky 5 let,
uzavřely, že veřejný zájem na tom, aby žalobkyně předložila zákonem požadované doklady
ke své žádosti, převáží nad zásahem do rodinného života žalobkyně. Takový závěr považuje
Nejvyšší správní soud za předčasný, neboť není založen na posouzení, z něhož by vyplývalo,
že došlo k pozornému a důkladnému zohlednění zájmů nezletilého dítěte žalobkyně (zejména
intenzity jeho vazeb na žalobkyni a možností péče ze strany jeho otce). Ze spisového materiálu
přitom nevyplývá, že by žalobkyně se správními orgány nespolupracovala (např. pohovor
s žalobkyní ani otcem dítěte za tímto účelem veden nebyl), přičemž správní orgány si nevyžádaly
žádné podklady, z nichž by bylo zřejmé, že se v případě vycestování žalobkyně
bude mít kdo o dítě postarat (např. vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí).
[23] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že přiměřenost zásahu do rodinného života žalobkyně
byla posouzena nedostatečně, neboť správní orgány se vůbec nezabývaly nejlepším zájmem
nezletilého dítěte žalobkyně. Za takové situace nemohly správní orgány učinit závěr, že nad tímto
zájmem, který bylo nutno učinit součástí posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního
orgánu do rodinného života žalobkyně, nebyl-li dostatečně zjišťován a posuzován, převáží
veřejný zájem na tom, aby žalobkyně ke své žádosti o pobytové oprávnění předložila veškeré
zákonem vyžadované podklady, resp. aby pobytovým oprávnění za účelem podnikání (OSVČ)
nedisponovali ti cizinci, kteří nepředloží konkrétní požadované doklady. Uvedené závěry
přitom nelze chápat tak, že by skutečnost, že na území České republiky pobývá nezletilý syn
žalobkyně, měla automaticky vést k vyhovění žádosti, jak naznačila stěžovatelka
v kasační stížnosti. Veřejný zájem jistě i v tomto případě může převážit nad soukromým
zájmem žalobkyně (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2020,
č. j. 5 Azs 220/2019 - 33), dojde-li v rámci posouzení přiměřenosti k řádnému zohlednění
nejlepšího zájmu nezletilého dítěte žalobkyně; k tomu však v posuzované věci nedošlo.
Nutno dodat, že tyto úvahy je povinen učinit primárně správní orgán, který o žádosti cizince
rozhoduje, nikoli soud.
[24] Pokud pak stěžovatelka v kasační stížnosti poukazovala na možnost žalobkyně požádat
si o vízum za účelem strpění, k tomu je nutno uvést, že podání žádosti o toto pobytové
oprávnění zakládá pobytové oprávnění pouze tomu žadateli, který je v okamžiku podání žádosti
o toto vízum držitelem platného povolení k pobytu (viz §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců),
za nějž se ovšem nepovažuje výjezdní příkaz (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012 – 32). Zároveň se jedná o možnost nejistou, závislou
na správním uvážení správního orgánu, a nadto je rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza
vyloučeno ze soudního přezkumu [srov. §171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].
Posouzení nejlepšího zájmu dítěte tak nelze ponechávat až na tuto možnost žalobkyně k získání
pobytového oprávnění.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[26] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ka neměla v řízení úspěch, a proto právo
na náhradu nákladů tohoto řízení nemá. Procesně úspěšné žalobkyni pak v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu