ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.74.2020:37
sp. zn. 4 Azs 74/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: O. N., zast. Mgr. Vratislavem
Tauberem, advokátem, se sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2018, č. j.
OAM-975/ZA-ZA11-K03-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2020, č. j. 29 Az 29/2018 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobkyně podala dne 23. 11. 2017 žádost o mezinárodní ochranu, přičemž jako důvod
žádosti uvedla, že v zemi původu čelí násilí ze strany své rodiny z důvodu náboženského vyznání
a negroidní rasy jejího muže.
[3] Žalovaný dospěl k závěru, že rozpory a nepřesnosti ve výpovědích žalobkyně jsou natolik
zásadní, že skutečnosti jí tvrzené nelze považovat za věrohodné. Poukázal na to, že žalobkyně
i přesto, že měla být svým bratrem brutálně zbita dne 30. 8. 2017, což vyústilo v nutnost
lékařského ošetření, byla hned druhý den po napadení schopná dostavit se na několik stovek
kilometrů vzdálené české velvyslanectví v hlavním městě Alžíru, kde jí bylo do pasu vlepeno
vízum. Ze skutečnosti, že bylo žalobkyni dne 31. 8. 2017 vydáno schengenské vízum,
rovněž plyne, že si o příslušné vízum musela požádat minimálně několik dní, ale s vysokou
pravděpodobností spíše několik týdnů předem, a je tedy evidentní, že její odchod ze země
původu musel být naplánován ještě před jejím napadením a jí tvrzenou laxností a neschopností
policie jí pomoci.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítla,
že si byla vědoma netolerance k manželství osob různého náboženského vyznání v Alžírsku,
a proto bylo manželství uzavřeno v Ghaně, rodné zemi manžela, a poté bylo uznáno v Alžírsku.
Zde musela od počátku manželství čelit averzi vůči manželovi, přesto, že ji sami rodiče požádali,
aby společně žili v jejich domě. Prožívala několik let nelidské a kruté zacházení především
od jejích bratrů, kteří ji pravidelně bili a nutili ji k rozvodu, rodina před ní zamykala jídlo a hrozili
jí smrtí. Ze zprávy Human Rights Watch, kterou ve svém rozhodnutí cituje správní orgán,
je zřejmé, že v Alžírsku není v pořádku situace ohledně domácího násilí a povinností policie
při řešení domácího násilí. Správní orgán nesprávně interpretoval tuto zprávu, když dospěl
k závěru, že domácí násilí na ženách je trestné, a lze z tohoto titulu požádat policii o pomoc
a ochranu. Žalobkyně požádala policii o pomoc, a i tak jí nebylo vyhověno, přičemž pomoc
ani ochrana jí poskytnuta nebyla. Pokud správní orgán zpochybňuje podání stížnosti žalobkyní
na policii, z výše uvedené zprávy a obecně známých informací je více než pravděpodobné,
že by státní orgány stěžovatelce pomoc neposkytly především z důvodu nesnášenlivosti
k náboženské odlišnosti. Žalobkyně tak má azylově relevantní důvody k opuštění své země
a nejedná se o žádné smyšlené a tendenční tvrzení, jak se domnívá žalovaný.
[5] Správní orgán se dále nesprávně zabýval posouzením zdravotního stavu žalobkyně
při posuzování důvodů pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Z přiložených
lékařských zpráv vyplývá, že žalobkyně není zdravá, jak tvrdí správní orgán, a vzhledem k jejímu
špatnému psychickému stavu (úzkostem a depresím) potřebuje sociální péči. Návrat do Alžírska
by pro žalobkyni znamenal prudké zhoršení zdravotního stavu a mohl by vést k vážné a trvalé
újmě na zdraví. Chování rodiny žalobkyně naplňuje znaky mučení a ponižujícího zacházení
ve smyslu čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, přičemž správní orgán zlehčuje situaci
nesprávným tvrzením, že nejde o porušení čl. 3, ale pouze o negativní jednání příbuzných.
Žalobkyně měla za to, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany, jelikož jí hrozí reálné
a bezprostřední nebezpečí ve formě útoků ze strany členů její rodiny. Žalobkyně se s manželem
snaží o dítě, a vzhledem k tomu, že potratila na následky zbití do bezvědomí jejím bratrem,
její jediná šance, jak mít rodinu, je cesta asistované reprodukce. Žalobkyně již v dubnu
odcestovala na kliniku do Brna, kde byla na vyšetření, a nyní se chce o umělé oplodnění
pokusit znovu. Pokud by se jí povedlo otěhotnět a museli by spolu s manželem vycestovat,
měla by ve svojí rodné zemi velice těžkou pozici a ze strany bratrů by musela čelit stejné agresi
jako předtím a o dítě by mohla přijít.
[6] Krajský soud označeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že z výpovědi žalobkyně
plyne, že má možnost odstěhovat se z domu rodičů, přičemž soud sdílel úvahy správních orgánů
o tom, proč tak žalobkyně neučinila již dávno, pokud situaci popisovala jako kruté a nelidské
zacházení. K odkazům na internetové články krajský soud uvedl, že tyto se týkají situace křesťanů
a jsou relevantní v řízení jejího manžela, žalobkyně sama však pronásledování na základě
náboženství či rasy vystavena nebyla. Z údajů, které žalobkyně uvedla při pohovoru
před správním orgánem, lze seznat, že měla původně v plánu v České republice pracovat
a vydělávat si, nikoli přímo žádat o mezinárodní ochranu. Tomu odpovídá též prodleva mezi
jejím příletem do ČR a žádostí o mezinárodní ochranu. Pokud jde o namítané špatné sociální
a ekonomické zázemí žalobkyně v jejím rodném domě, toto není ani azylově relevantní důvod,
ani důvod pro udělení humanitárního azylu. Žalobkyně má možnost z rodného domu
se odstěhovat, jak ostatně měla v úmyslu již dříve při záměru stěhování se do Ghany
za manželem či nyní při pobytu v ČR.
[7] K argumentaci žalobkyně o zhoršení jejího zdravotního stavu v zemi původu soud uvedl,
že situace žalobkyně nedosahuje takové intenzity, aby bylo možné udělit žalobkyni doplňkovou
ochranu z důvodu zvláštního zřetele spočívajícího v jejím zdravotním stavu (patrně měl soud
na mysli udělení humanitárního azylu). Pouhý fakt, že v zemi původu je zdravotnická péče
na nižší úrovni než v České republice, nepostačuje k udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud
se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyni nehrozí v případě návratu do vlasti přímé
a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.
V případě žalobkyně jde o negativní chování rodiny, kterému se však žalobkyně mohla
bránit, a to buď vnitřním přesídlením, či přestěhováním do země původu jejího manžela
(kdykoli dříve, než vznikly jejich obavy o pronásledování manžela). Problémy, se kterými
se žalobkyně potýkala, trvaly dle jejího tvrzení několik let, avšak v pohybu ji nikdo neomezoval.
Argument, že i po svatbě byla rodiči požádána, aby bydlela s nimi v domě, soud považoval
za nezpůsobilý k závěru, že žalobkyně neměla (a nemá) jinou volbu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla výše uvedený rozsudek krajského soudu
kasační stížností. Nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že její situaci nelze podřadit
pod azylově relevantní ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelka se v zemi původu
stala obětí pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, kterou je její rodina
(tedy stěžovatelka a její manžel), neboť její manžel je křesťan a negroidní rasy, což v zemi
původu není společensky tolerováno a šikana těchto osob i jejich rodinných příslušníků je častým
jevem. Skutečnost, že azyl je institutem výjimečným, nesmí podle názoru stěžovatelky
mít za důsledek, že po vzoru blanických rytířů bude podle hesla „Nikdy není tak zle, aby nemohlo
být hůře“ vyčkáváno s jeho udělením až na ten naprosto nejzávažnější případ, který samozřejmě
nikdy nenastane, neboť se bude čekat na případ ještě závažnější. V případě stěžovatelky
došlo k pronásledování ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu, jelikož tato byla opakovaně
vystavena psychickému a fyzickému násilí, čemuž odpovídají i předložené lékařské zprávy,
z nichž je zřejmé, že toto jednání zanechalo na stěžovatelce stopy.
[9] Situace stěžovatelky je azylově relevantní též vzhledem ke skutečnosti absence pomoci
ze strany orgánů veřejné moci, kdy tyto neučinily žádné kroky k zabránění pronásledování/týrání
stěžovatelky ze strany její rodiny. Stěžovatelka se potom, co byla napadena svým bratrem,
v důsledku čehož došlo k potratu dítěte, vydala věc oznámit na policii, kde se však setkala
s odmítavým postojem policie zabývat se jejím případem. Žalovaný označil vyjádření
stěžovatelky, že podala na policii podnět, a o tom, jak s ním bylo naloženo, za nedůvěryhodné.
Přitom však vycházel z drobných nesrovnalostí v jejích vyjádřeních, které lze jednak přičíst
na vrub času uplynulého od událostí, a navíc stěžovatelka sama jí uvedené informace za rozporné
ani nepovažuje. Pokud veškeré podněty na policii stěžovatelka činila navzdory radě manžela,
je přirozené, že tak následně činila i bez jeho vědomí. Údajný časový nesoulad mezi napadením
stěžovatelky a její žádostí o vízum potom na věrohodnosti stěžovatelkou uvedených skutečností
taktéž nic nemění, neboť i pokud byla stěžovatelka přesvědčena k opuštění země původu
za účelem ochrany před její tamní situací již před jejím napadením dne 30. 8. 2017,
nijak to nezmírňuje závažnost její situace, i kdyby to nejhorší nastalo až po jejím rozhodnutí
vycestovat.
[10] Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že měla možnost
hrubému zacházení uniknout přesídlením v rámci země původu. Namítla, že nemohla
předpokládat, že po nastěhování k rodičům situace dospěje do takto neúnosné míry.
Když následně při gradaci hrubého jednání stěžovatelčina okolí vůči ní a vůči jejímu manželovi
zároveň došlo i k zániku stěžovatelčina podnikání, trvalé přesídlení v rámci země původu
jí už nedovolovaly ani finanční možnosti. Jelikož k zániku stěžovatelčina podnikání došlo
ze stejných důvodů, pro které docházelo k šikaně ze strany stěžovatelčina okolí, bylo a je možné
očekávat, že i na jiném místě v zemi původu by její podnikání dopadlo stejně,
a tedy není pro stěžovatelku možné se pro její pronásledování z důvodu příslušnosti k sociální
skupině (jejímu manželovi) nadále uživit. Žalovaný se pak vůbec nezabýval tím,
zda je pro stěžovatelku reálně možné a proveditelné se v Alžíru vnitřně přemístit.
Stěžovatelka nesouhlasila ani se závěrem, že informace o situaci křesťanů v zemi původu
nejsou v jejím případě relevantní. Jelikož je manžel stěžovatelky křesťan, je na ni pohlíženo
se stejným despektem jako na jejího manžela, čemuž odpovídá i následné zacházení s její osobou.
Stěžovatelka je tak pronásledována z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, které
je členem právě z toho důvodu, že její manžel je křesťan negroidní rasy. Na stěžovatelku
a jejího manžela je tedy třeba pohlížet jednotně.
[11] Dle stěžovatelky byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu, které jsou v jejím případě odůvodněny špatným zdravotním stavem a sociální situací
v zemi původu, kdy došlo k zániku jejího podnikání jakožto zdroje její obživy. Stěžovatelka
má rovněž nárok na udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu,
přičemž jednání, které hrozí stěžovatelce v zemi původu, představuje vážnou újmu, které
již v minulosti stěžovatelka čelila a je jenom pravděpodobné, ne-li jisté, že v případě návratu
do země původu by k ní došlo znovu. Stěžovatelka byla pro svoje manželství po dlouhou dobu
vystavena nelidskému zacházení, které vyvrcholilo jejím napadením a potratem. Orgány veřejné
moci v zemi původu pak stěžovatelce neposkytly žádnou ochranu.
[12] Vycestováním stěžovatelky zpět do země původu by dále došlo k porušení stěžovatelčina
práva na rodinný a soukromý život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
tedy vážné újmě ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Navíc se stěžovatelka
s manželem v České republice pokoušejí o zplození potomka za užití asistované reprodukce.
Vycestování stěžovatelky do země původu by tak znamenalo vážný a zřejmě nenávratný zásah
do rodinného života stěžovatelky i jejího manžela, neboť by vedlo k nemožnosti provést
asistovanou reprodukci, kdy zdravotnictví v zemi původu stěžovatelky by jim tuto neumožnilo,
či pokud by k vycestování došlo až po tom, co by stěžovatelka podstoupila asistovanou
reprodukci, hrozilo by nebezpečí dalšího násilného přerušení gravidity.
[13] Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou, přičemž se plně
ztotožnil se závěry krajského soudu. Ke kasační námitce stěžovatelky, že musí v České republice
zůstat z důvodu snahy podstoupit umělé oplodnění, žalovaný zdůraznil, že využití modernějších
či kvalitnějších medicínských možností není možné podřadit pod azylově relevantní důvody,
jak má na mysli zákon o azylu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžovatelka nesouhlasila s tím, jak krajský soud i žalovaný posoudili její azylový příběh
ve vztahu k důvodům pro udělení azylu podle §12, resp. též k doplňkové ochraně podle §14a
odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatelka namítala, že se v zemi původu stala obětí pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, kterou
je její rodina (tj. stěžovatelka a její manžel), neboť její manžel je křesťan černé barvy pleti,
což v zemi původu stěžovatelky není tolerováno a šikana těchto osob i jejich rodinných
příslušníků je častým jevem.
[17] Nejvyšší správní soud připouští, že rodina, v posuzovaném případě stěžovatelka
a její manžel, mohou v určitých případech představovat sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 – 45). Stěžovatelka
však za hlavní příčinu tvrzeného pronásledování svojí osoby uvádí náboženské vyznání
svého manžela. Zdejší soud již v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101,
č. 1713/2008 Sb. NSS, vyslovil názor, že „[v] daném případě příslušníků nábožensky smíšených manželství
a osob opouštějících svou víru, kteří jsou vystaveni útokům ze strany náboženských fanatiků,
tak vůbec není třeba uvažovat o jejich podřaditelnosti pod kategorii „určitá sociální skupina“, protože se zjevně
jedná o útoky vedené z náboženských důvodů. Právě uvedené platí tím spíše, že příslušníkům nábožensky
smíšených manželství může být za určitých okolností udělen azyl pro odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu náboženství, jak o tom svědčí i judikatura soudů ve Spojených státech amerických a v dalších zemích,
viz např. rozhodnutí Federálního odvolacího soudu Spojených států amerických (United States court of appeals)
ve věci Maini v. INS, 212 F.3d 1167 (9th Cir. 2000).“ V tomto ohledu přisvědčil Nejvyšší správní
soud stěžovatelce, že informace o situaci křesťanů v zemi původu jsou pro posouzení situace
stěžovatelky relevantní, jelikož stěžovatelka odvozuje svůj azylový příběh od azylového příběhu
svého manžela (srov. rozsudek NSS ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57).
[18] Intenzita pronásledování se posuzuje v souladu s §2 odst. 4 až 7 zákona o azylu, který
je nutno vykládat konformně s kvalifikační směrnicí (srov. např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 - 98, č. 1913/2009 Sb. NSS). Za pronásledování
se pro účely zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování,
pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování
nebo vážné újmy se podle §2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace
ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba
bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá
osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před pronásledováním nebo vážnou újmou. Podle čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky
nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany
(kvalifikační směrnice) je pronásledováním jednání, které je a) svou povahou nebo opakováním
dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv,
od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit
nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu,
aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
[19] Žalovaný vycházel v odůvodnění svého rozhodnutí z aktuálních zpráv o zemi
původu, které jsou součástí správního spisu. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA
ze dne 20. 4. 2018 vyplývá, že v Alžírsku zákon stanoví mechanismy pro vyšetřování případů
porušování lidských práv a korupce. Domácí násilí zůstává v zemi celospolečenským problémem.
Dle zákona musí osoba stěžující si na domácí týrání navštívit „soudního lékaře“, který
ji prohlédne a zdokumentuje utrpěná zranění s tím, že daný lékař musí potvrdit, že vinou
utrpěných zranění se oběť stala po dobu 15 dnů „neschopnou“. Zákonem stanovené tresty
odnětí svobody za spáchání domácího násilí sahají od 1 roku po 20 let. Zákon zakazuje
muslimským ženám, aby se vdaly za muže, který není muslim, dodržování tohoto ustanovení
však úřady pokaždé nevynucovaly. Z výroční zprávy Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018
se podává, že v alžírské ústavě je zakotven princip nediskriminace na základě pohlaví a alžírská
ústava požaduje, aby stát podnikl jednoznačné kroky pro zajištění rovnosti práv a povinností
všech občanů, mužů i žen. V roce 2015 parlament schválil novelu trestního zákoníku, podle které
je jasně stanovena trestní odpovědnost za některé formy domácího násilí. Navzdory přijetí tohoto
zákona Alžírsko dosud nepřijalo komplexnější zákonná opatření, například ochranné příkazy
na ochranu žen před násilím a stanovení konkrétních povinností příslušníků správních
a bezpečnostních orgánů při řešení domácího násilí.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že z výše uvedených zpráv
lze usoudit, že domácí násilí a obdobně tak násilí na ženách je v Alžírsku trestné, a lze z tohoto
titulu požádat o pomoc a ochranu. Ačkoli zákon zakazuje muslimským ženám, aby se vdaly
za muže jiného náboženského vyznání, ze skutečnosti uznání sňatku stěžovatelky a jejího manžela
lze usuzovat, že taková manželství nejsou orgány veřejné moci perzekuována. Výše uvedené
zprávy ostatně neobsahují jiné zmínky o netoleranci vůči křesťanství v Alžírsku,
kterážto skutečnost vyplývá též z judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek NSS
ze dne 11. 4. 2018, č. j. 3 Azs 257/2017 – 65).
[21] Zdejší soud se ztotožnil též se závěrem krajského soudu a žalovaného, že výpověď
stěžovatelky vykazuje zásadní rozpory svědčící o její nevěrohodnosti. Stěžovatelka v pohovoru
k žádosti o udělení mezinárodní ochrany zprvu uvedla, že násilné jednání ze strany rodiny
na policii neohlásila, přičemž ji od návštěvy policie odrazoval i manžel. Dále však uvedla,
že poté co v důsledku násilného jednání svého bratra potratila, podala stížnost na policii,
ale policisté její stížnost roztrhali, když poznali, o jaký problém jde. Následně stěžovatelka uvedla,
že za dva týdny po podání stížnosti šla na policii znovu, aby se zeptala, jak probíhá vyšetřování,
přičemž jí policisté řekli, že žádný skutek, který ohlásila, neevidují. Na otázku správního orgánu,
zda stěžovatelka obdržela na policii písemné potvrzení o tom, že napadení ohlásila, stěžovatelka
odpověděla záporně. Na policii jí mělo být řečeno, že jí kopii nedají – jedna je na policii, jedna
pro soudce a ještě jedna pro někoho, na něhož si nepamatuje. Dále jí mělo být řečeno, že si bratra
předvolají a ten dostane záznam o vyšetřování a s bratrem se pak stěžovatelka setká před soudem.
Je zjevné, že jednotlivá tvrzení stěžovatelky jsou vnitřně nekonzistentní, a tudíž nevěrohodná.
[22] Nejvyšší správní soud na základě výše nastíněných nesrovnalostí shledal, že je nutno
přisvědčit žalovanému i krajskému soudu, že stěžovatelka nesplnila svou základní povinnost,
a to předestřít konzistentní a vnitřně nerozporný azylový příběh. Požadavek na to,
aby stěžovatelčina tvrzení ve vztahu ke zjištěním učiněným žalovaným a důkazům opatřeným
žalovaným i stěžovatelkou samotnou byla důvěryhodná, přitom nepřekračuje míru tíhy důkazního
břemene, jak byla ve vztahu k řízení o udělení mezinárodní ochrany určena zejména v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, kde bylo uvedeno
„[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky
než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny
dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ V případě, že žadatel
svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti,
nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit, jaké
jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci, nemůže žalovaný v takovém
případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu (k tomu rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 - 105). Posuzováním žádosti o mezinárodní ochranu, v níž žadatel uvádí
nevěrohodné skutečnosti ve vztahu k azylově relevantním důvodům, se Nejvyšší správní soud
dostatečně zabýval také např. v rozsudcích ze dne 19. 8. 2004, č. j. 4 Azs 152/2004 - 36,
č. 903/2006 Sb. NSS, ze dne 18. 1. 2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, a ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 – 63.
[23] Zdejší soud připomíná, že se již v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 – 58,
č. 1347/2007 Sb. NSS, vyjádřil k naplnění pojmu pronásledování ze strany členů rodiny
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, přičemž konstatoval, že „[v]erbální útoky rodičů vůči žadatelce
o azyl, jejichž důvodem byla známost a plánovaný sňatek žadatelky s partnerem jiného náboženského vyznání,
nelze pokládat za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování
či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany
orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému
odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.“
Ačkoli se v posuzovaném případě mělo jednat též o fyzické útoky ze strany členů rodiny
stěžovatelky, má Nejvyšší správní soud s ohledem na předestřené rozpory ve výpovědi
stěžovatelky a s ohledem na výše citované zprávy o situaci v zemi původu za to, že v zemi
původu stěžovatelky nedochází k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu
před šikanou vyvolanou netolerancí ke křesťanskému vyznání.
[24] Nejvyšší správní soud shrnuje, že tvrzený důvod pronásledování z důvodu náboženského
vyznání ani rasy manžela stěžovatelky nebyl prokázán, a není tak naplněn azylový důvod
podle §12 písm. b) zákona o azylu.
[25] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že žádost o mezinárodní ochranu
byla stěžovatelkou podána až měsíc po jejím příjezdu do České republiky,
tedy nikoli bezprostředně po příjezdu, kdy v mezidobí (po dobu platnosti víza) si dle slov
stěžovatelky s manželem snažili najít v České republice práci.
[26] Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem krajského soudu, že měla možnost hrubému
zacházení uniknout přesídlením v rámci země původu. Dle stěžovatelky byly splněny podmínky
pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, které jsou v jejím případě odůvodněny
špatným zdravotním stavem, sociální situací v zemi původu, kdy došlo k zániku jejího podnikání
jakožto zdroje její obživy a nemožností jejího přesídlení v rámci země původu.
[27] Nejvyšší správní soud předesílá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je seznatelné
hodnocení podmínek pro vnitřní přesídlení stěžovatelky, tak jak jsou stanoveny judikaturou
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky NSS ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93,
č. 1551/2008 Sb. NSS, a rozsudek ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 – 74). Konkrétně
žalovaný stěžovatelce předestřel možnost přesídlení do hlavního města, přičemž stěžovatelka
pouze obecně namítla, že tam sice žijí křesťané, ovšem evropského původu, kteří nejsou v situaci
srovnatelné s jejím manželem. K tomu lze poznamenat, že Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou námitku týkající se pronásledování z důvodu náboženství (srov. výše). Byť žalovaný
ve svém rozhodnutí nečiní úvahy vztahující se k naplnění podmínek v přehledné a strukturované
formě, lze uzavřít, že se všemi podmínkami vymezenými judikaturou zabýval,
přičemž jak žalovaný, tak krajský soud, dospěly ke správnému a odůvodněnému závěru,
že stěžovatelka má reálnou možnost využít vnitřního přesídlení.
[28] K namítanému špatnému sociálnímu a ekonomickému zázemí stěžovatelky, se zdejší soud
plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že tyto nepředstavují azylově relevantní důvody,
ani důvody pro udělení humanitárního azylu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 – 54). Ze znění §14 zákona o azylu vyplývá, že humanitární azyl lze žadateli
udělit jen v případech hodných zvláštního zřetele. Tyto případy je nutno posuzovat individuálně
a pečlivě hodnotit okolnosti jednotlivých žádostí. Důvody zvláštního zřetele hodné
jsou představovány zcela výjimečnými situacemi v podobě zvlášť těžké nemoci, zdravotního
postižení či příchodu z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (viz rozsudek
NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému
soudu, že zdravotní stav stěžovatelky dle jejího sdělení v řízení před žalovaným i dle jejího tvrzení
uplatněného v žalobě (potíže se žaludkem, depresivní stavy) nedosahuje takové intenzity,
aby bylo možné udělit stěžovatelce humanitární azyl z důvodu zvláštního zřetele spočívajícího
v jejím zdravotním stavu. Zdejší soud připomíná, že na udělení humanitárního azylu není právní
nárok. Udělení humanitárního azylu je tedy na úvaze ministerstva, jako správního orgánu, který
o žádosti rozhoduje. Žalovaný náležitě přihlédl ke zdravotnímu stavu stěžovatelky,
přičemž nebylo prokázáno, že by vyžadovala odbornou lékařskou péči, která by v Alžírsku
nebyla dostupná. Případná nižší úroveň zdravotnických služeb v zemi původu
nemůže sama o sobě představovat důvod k udělení humanitárního azylu (viz např. rozsudek
NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 - 68).
[29] S ohledem na výše nastíněnou možnost stěžovatelky využít vnitřního přesídlení
a vzhledem k existujícím prostředkům ochrany ze strany orgánů veřejné moci v zemi původu
má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelce v případě návratu do vlasti nehrozí přímé
a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona
o azylu. Jak již přiléhavě konstatoval žalovaný i krajský soud, v případě stěžovatelky se jedná
o negativní chování její rodiny, kterému se však stěžovatelka mohla bránit, a to již výše
nastíněnou možností vnitřního přesídlení. Současně zdejší soud nepřisvědčil ani námitce,
že vycestování stěžovatelky by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, zejména
článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Ačkoli zdejší soud nikterak
nezlehčuje stěžovatelčiny problémy s početím dítěte, současně upozorňuje, že neplodnost
žadatele o azyl – byť i doložená lékařskou zprávou - není natolik závažným onemocněním,
aby bezprostředně ohrožovala jeho život, a mohla tak založit úvahu o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 27. 11. 2003,
č. j. 4 Azs 27/2003 – 55). Ačkoli se citovaný rozsudek vztahuje k důvodu neudělení
humanitárního azylu, lze jej přiléhavě použít i na důvod neudělení doplňkové ochrany dle §14a
odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[31] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. soud nepřiznal žádnému
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm
neměla úspěch a žalovanému v něm žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu