ECLI:CZ:NSS:2020:4.AZS.76.2020:35
sp. zn. 4 Azs 76/2020 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: G. M., zast. JUDr. Matějem
Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 10. 2017, č. j. OAM-651/ZA-ZA13-K02-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2020, č. j. 2 Az 97/2017 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 10. 2017, č. j. OAM-651/ZA-ZA13-K02-2017, neudělil
žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2020,
č. j. 2 Az 97/2017 - 38, zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného. Shodně s žalovaným
totiž dospěl k závěru, že žalobcem předložené lékařské zprávy z let 2005 až 2011 nejsou
způsobilé prokázat žádnou skutečnost relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. Z tohoto
důvodu nebylo nutné zajišťovat překlad těchto dokumentů do češtiny.
[3] K tvrzenému vyhrožování stěžovateli ze strany ukrajinské mafie městský soud uvedl,
že tyto potíže nedosahovaly intenzity pronásledování, a tedy naplnění důvodu pro udělení azylu,
neboť se jednalo o vyhrožování ze strany soukromých osob. Vzhledem k tomu, že žalobce
zjevně nepožádal o ochranu ukrajinské státní orgány, nemůže účinně žádat o ochranu orgány
České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Ve včasné kasační stížnosti, kterou žalobce (dále jen „stěžovatel“) tento rozsudek městského
soudu napadl, namítá, že žalovaný nepostupoval způsobem vedoucím ke zjištění skutečného
stavu věci, když se meritorně zabýval lékařskými zprávami, aniž by je nechal přeložit. Stěžovatel
rovněž namítá, že žalovaný při posuzování bezpečnostní situace vycházel v první řadě
z Informace Odboru azylové a migrační politiky, kterou však zpracovával sám žalovaný. Závěrem
stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž v řízení o mezinárodní
ochraně nelze klást na osobu žadatele zvýšené požadavky ohledně důkazního břemene.
Stěžovatel proto navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu
řízení, případně i zrušení rozhodnutí žalovaného.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jak jeho rozhodnutí, tak i kasační
stížností napadený rozsudek městského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Uvádí,
že se žádostí stěžovatele i jeho následnými námitkami důkladně zabýval, přičemž trvá
na správnosti jím vydaného rozhodnutí. Rovněž zopakoval některé z východisek a závěrů
obsažených v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2016 - 39, publikovaného
pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících
typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, kdy Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud krajský
soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; popřípadě krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[6] Nejvyšší správní soud však neshledal, že by se městský soud dopustil zásadního pochybení
nebo že by se při rozhodování v dané věci jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, a založil tak důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[7] K námitce stěžovatele o nedostatečném zjištění skutečného stavu věci a porušení správního
řádu v důsledku nezajištění překladu lékařských zpráv lze uvést, že Nejvyšší správní soud se touto
otázkou zabýval např. již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014, č. j. 2 Azs 193/2014 - 20, v němž
dospěl k závěru, že správní orgán není povinen opatřovat překlad všech předložených listin
za všech okolností. Zejména v případě, kdy správní orgán žadatelem tvrzené skutečnosti
nerozporuje nebo kdy tyto nejsou azylově relevantní, není nutné překlad zajišťovat.
[8] V projednávané věci jde přitom přesně o tuto situaci. Žalovaný nezpochybňoval,
že se stěžovatel na Ukrajině léčil, ani nezpochybňoval podstatu jeho zdravotních
problémů. Zpochybňoval však azylovou relevanci těchto stěžovatelových tvrzení. Vzhledem
k tomu, že zdravotní stav žadatele není sám o sobě azylovým důvodem, přichází jeho zohlednění
v úvahu v podstatě jen v rámci posuzování humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
či při posuzování souladu povinnosti k vycestování s mezinárodními závazky podle §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu. Oba tyto instituty jsou svojí povahou zcela výjimečné a naplnění jejich
předpokladů vyžaduje skutečně závažné skutečnosti. Žalovaný přitom přesvědčivě zdůvodnil,
proč naplnění těchto podmínek neshledal bez ohledu na obsah předkládaných lékařských zpráv,
přičemž s tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Stěžovatel totiž ve své
výpovědi sdělil, že je schopen se o sebe postarat sám, nyní se léčí doma sám a péči nikoho jiného
nepotřebuje. Rovněž nepředložil žádné lékařské zprávy z doby pobytu na území České republiky,
přestože zde v době podání žádosti o mezinárodní ochranu pobýval déle než dva roky. Podle
vlastních slov zde přitom lékaře nenavštěvoval, léčil se sám a jeho zdravotní problémy jej fyzicky
neomezují. Závěr žalovaného, že zdravotní problémy stěžovatele nejsou tak vážné,
aby odůvodňovaly udělení humanitárního azylu nebo zakládaly rozpor vycestování stěžovatele
s mezinárodními závazky České republiky, se proto Nejvyššímu správnímu soudu jeví dostatečně
podložený i bez přesné znalosti obsahu předmětných lékařských zpráv.
[9] K námitce stěžovatele, že žalovaný nedostatečně posoudil bezpečnostní a politickou situaci
na Ukrajině, jelikož vycházel primárně ze svého vlastního dokumentu nazvaného Informace
Odboru azylové a migrační politiky, lze poukázat na žalobou napadené rozhodnutí i obsah
správního spisu. Z nich totiž vyplývá, že žalovaný kromě této zprávy vycházel i z informací
institucí s ním nespojených, jako např. Freedom House, Světová zdravotnická organizace, Úřad
vysokého komisaře OSN pro lidská práva či Ministerstvo zahraničí USA. Z těchto zpráv přitom
jednoznačně vyplývá, že ozbrojený konflikt na Ukrajině je v současné době omezen pouze
na tzv. linii dotyku mezi separatistickými samozvanými republikami (Doněckou a Luhanskou)
a zbytkem Ukrajiny. V ostatních oblastech Ukrajiny je přitom bezpečnostní situace dobrá
a stabilní. Závěry žalovaného jsou v souladu i s recentní judikaturou Nejvyššího správního
soudu zabývající se aktuální situací na Ukrajině (např. usnesení ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 9 Azs 410/2018 - 38, ze dne 27. 6. 2019, č. j. 1 Azs 412/2018 - 28, ze dne 26. 5. 2020,
č. j. 4 Azs 456/2019 - 30, a mnohá další).
[10] Ohledně tvrzení, že stěžovateli hrozí pronásledování ze strany ukrajinské mafie pro jeho
vynález alternativní elektrostanice, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s pochybnostmi
žalovaného o jeho věrohodnosti. Tyto pochybnosti vyvolává zejména skutečnost, že stěžovatel
opustil Ukrajinu až tři roky poté, co mu údajní mafiáni vyhrožovali, že jejich příslušnost k mafii
dovodil pouze z jejich oblečení a způsobu vyjadřování, že po příjezdu do České republiky
nepožádal hned o mezinárodní ochranu a při výslechu uvedl, že o ni vůbec neměl v úmyslu žádat,
a že se o údajných výhrůžkách nezmínil při výslechu v rámci správního řízení dne 15. 7. 2017.
Žalovaný správně poukázal na rozsudek ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 - 51, v němž
Nejvyšší správní soud zopakoval své dlouhodobě zastávané stanovisko, že „o azyl je nutno žádat
bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“, jakož
i na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, v němž Nejvyšší správní soud uvedl,
že „vyhrožování ze strany soukromých osob nelze samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu“, a na rozsudek ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, podle nějž musí žadatel
nejprve vyčerpat možnosti ochrany poskytované vnitrostátními prostředky.
[11] Shromážděné podklady přitom nepodporují tvrzení stěžovatele, že ochrana poskytovaná
ukrajinskou policií je zjevně nedostatečná. Naopak, ze zprávy Freedom House vyplývá, že policie
se na Ukrajině těší relativně dobré pověsti ve srovnání s ostatními institucemi. Stěžovatel
se přitom na polici ani na jiný státní orgán vůbec neobrátil, přestože na Ukrajině žil ještě tři roky
po jeho setkání s údajnými mafiány. Ve své výpovědi přitom sám potvrdil, že možnost ochrany
ze strany policie zde existuje. Z výpovědi stěžovatele navíc rovněž vyplývá, že údajní příslušníci
mafie jej navštívili pouze dvakrát v období dvou týdnů, přičemž pokaždé šlo o jinou skupinu
osob. Po další tři roky s nimi již nepřišel do styku, ani mu nebylo vyhrožováno jiným způsobem.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem žalovaného, podle nějž tvrzení
stěžovatele o pronásledování ze strany mafie není dostatečné k udělení mezinárodní ochrany.
[12] Se stěžovatelem je sice nutné souhlasit v tom, že na žadatele o mezinárodní ochranu nelze
klást přehnané požadavky z hlediska prokazování jejich tvrzení, neznamená to však, že na ně není
možné klást požadavky vůbec žádné. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje
(např. v již citovaném rozsudku sp. zn. 8 Azs 23/2008), že „žadatel o poskytnutí mezinárodní
ochrany může své pronásledování prokazovat především vlastní věrohodnou výpovědí.“ Stěžovatel
však v projednávané věci nedostál ani tomuto požadavku. Jeho výpověď žalovaný mimo jiné
i z výše uvedených důvodů hodnotil jako nevěrohodnou, přičemž Nejvyšší správní soud
se s tímto hodnocením ztotožňuje. Vzhledem k tomu, že ani ze žalovaným shromážděných
podkladových materiálů nevyplývá žádná skutečnost odůvodňující udělení mezinárodní ochrany
stěžovateli, byla jeho žádost po právu zamítnuta.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a městský soud se v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu jednotlivých
ustanovení zákona o azylu, který je v judikatuře vyjádřen. Nejvyšší správní soud neshledal
v posuzované věci ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití §60
odst. 3 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť kasační stížnosti byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2020
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu