ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.250.2019:64
sp. zn. 5 As 250/2019 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P . Č., zastoupen Mgr.
Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 15 A 59/2018 -118, a proti
usnesením téhož soudu ze dne 5. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 125, a ze dne 12. 6. 2019, č. j. 15 A
59/2018 – 126,
takto:
I. Návrh žalobce na zproštění ustanovené zástupkyně zastupování a na ustanovení nového
zástupce se zamítá.
II. Kasační stížnost se v části, v níž směřuje proti výroku I. rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 118, a proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 12. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 126, zamí t á.
III. Výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 15 A
59/2018 – 118, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018
– 125, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o části kasační stížnosti, jež byla zamítnuta,
n ep ři zn áv á.
V. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Zuzany Candigliota se u r č u j í
částkou 6800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se dne 20. 10. 2018 obrátil na Krajský soud v Českých Budějovicích s žalobou
na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Věc byla následně postoupena
Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému. Žalobce v průběhu řízení
několikrát změnil žalobní petit a opakovaně doplňoval svou argumentaci, která se však vždy
týkala téhož skutkového děje. Žalobce brojil proti postupu příslušníků Policie ČR, který spočíval
v jejich přítomnosti (respektive v původní variantě petitu „asistenci“) při tvrzeném vloupání
pronajímatele do žalobcem užívaného bytu, resp. obydlí.
[2] Původní žalobou se žalobce domáhal vydání rozsudku s výrokem: „Určuje se, že asistence
příslušník(ů)a Policie ČR při vloupání pronajímatele do platně a řádně užívané garzonky byla nezákonným
zásahem do nezadatelného práva na nedotknutelnost obydlí.“ Dle žaloby byl žalobce na základě smlouvy
se společností STAVOUNION, akciová společnost, ode dne 2. 5. 2016 nájemcem garsonky
na adrese ubytovny N. 3 v Č. B. Dne 4. 10. 2018 začali zástupci pronajímatele vystupovat vůči
žalobci dle jeho tvrzení nekorektně, arogantně až šikanózně, přestože garsonka byla užívána
v souladu s občanským zákoníkem, a hrozili mu ukončením nájemního vztahu, přičemž nájemní
smlouva nebyla písemně vypovězena. Dne 15. 10. 2018 v poledne žalobce kontroloval ze vstupu
do vnější chodby garsonku, přičemž zaregistroval, že se kolem jejích dveří pohybuje zástupce
pronajímatele Ing. S. a několik dalších osob. Ing. S. vyzval žalobce, aby šel blíže, což žalobce
odmítl. Následně žalobce vyzval Ing. S., aby upustil od narušování jeho domovní svobody a
odešel. Po návratu domů téhož dne kolem 17.00 hod. žalobce zjistil, že se do garsonky někdo
vloupal a vyměnil zámek. Poté, co se žalobce na recepci ubytovny marně domáhal vydání klíče od
garsonky, šel věc oznámit na policejní služebnu, kde se dozvěděl, že správce ubytovny vnikl do
pokoje za asistence policie a z události byl pořízen obrazový záznam.
[3] Žalobce měl za to, že policie byla v předmětném případě zneužita ke svévolnému
ukončení nájemního vztahu a dopustila se porušení jeho domovní svobody, neboť se nejednalo
o situaci, kdy by ozbrojený sbor nepotřeboval soudní povolení k vniknutí do jeho obydlí. I kdyby
žalobce porušil nájemní smlouvu tím, že pronajímateli nedovoloval volný vstup do garsonky, byl
by to důvod k vypovězení nájemní smlouvy, ne ke svévoli. Policie byla povinna případné
oznámení pronajímatele prošetřit, nikoliv být „služkou“ jedné ze smluvních stran.
[4] Podáním ze dne 7. 12. 2018 žalobce změnil žalobní petit tak, že nově žádal vydání
rozsudku s výroky:
„A) určuje se, že 15. října 2018 přítomnost příslušníků OHS Policie ČR – č. 330 449, 327 261 –
v č. N. 3, na „na telefonické přání správce ubytovny“, při jeho vloupání do platně a řádně užívané nájemní
garzonky č. X navrhovatele, cele absentovala v adekvátnosti plnění úkolu policie a i nešlo o opodstatněnou situační
iniciativu policistů, tedy byla nezákonným zásahem do nezadatelného práva na nedotknutelnost obydlí i do práva
na soukromí, bez ohledu na to, zda policist(é)a do garzonky žalobce fakticky vstoupil(i), či nikoliv, a rovněž tak
bez ohledu na to, zda garzonka v nájmu žalobce se nachází na ubytovně, či v její stavebně oddělené části
B) určuje se, že neprověření opodstatněnosti „tísňového volání“ ing. S., objektivní vyhodnocení vlastních
poznatků o údajném narušiteli „pokojného stavu“ velitelem akce i příslušníky ozbrojeného sboru samými téhož
dne, ale i absence jednání policie obdržet vysvětlení akcí dotčené osoby, cele odporuje úkolu policie, tedy bylo
nezákonností, za vzniku bezdůvodné újmy žalobci.“
[5] K žalobní argumentaci žalobce doplnil, že zásah policie nebyl přiměřený. Před
provedením úkonu měla policie vyžadovat doložení neexistence smluvního vztahu žalobce
ke garsonce nebo jeho skončení. Výměna zámku není poskytováním ochrany a součinnosti při
provádění exekuce, přičemž snesla odkladu, Ing. S. měl být tedy pokárán za zneužití tísňového
volání, pokud k němu vůbec došlo. Žalobci není zřejmý smysl přítomnosti policie na místě a její
případný další postup, který by následoval v případě, že by se nacházel uvnitř garsonky.
[6] Následně žalobce dne 13. 12. 2018 rozšířil žalobní petit o návrh na vydání následujícího
výroku:
„C) zakazuje se Policii ČR donucovat žalobce, aby strpěl, že následky (spolu)způsobené
českobudějovickou policií 15. října 2018 po vloupání do platně a řádně užívané nájemní garzonky č. X
navrhovatele (ihned neoprávněné bránění oprávněné osobě v užívání bytu – o týden později kompletní vykradení
bytu – dále požadování „poplatku“ za uvolnění lupu), je jen soukromoprávním sporem, i zakazuje se témuž
ozbrojenému sboru, aby porušoval žalobcovo rovné právo na ochranu před trestněprávním jednáním, a přikazuje
se Policii ČR, aby okamžitě obnovila stav před vloupáním – dveře garzonky v N. 3 uvedla (s ing. S. vystupujícím
jménem a.s. STAVOUNION) do stavu 15. října 2018 ráno – zámek dveří garzonky opatřila vložkou
stejného typu, jako ta „odvrtaná“, i klíč ode dveří byl žalobci předán ve smyslu vykonatelného příkazu Okresního
soudu v Č. Budějovicích (33 C 201/2018 – 17).“
[7] V doplnění argumentace žalobce vylíčil momentální situaci týkající se předmětné
garsonky. Dle jeho tvrzení s garsonkou svévolně nakládají jménem společnosti STAVOUNION
Ing. S. a Ing. M., přičemž pronajímatel ignoruje nařízené předběžné opatření (pozn. Nejvyššího
správního soudu: žalobce zjevně hovoří o předběžném opatření nařízeném usnesením Okresního
soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2018, č. j. 33 C 201/2018 – 17, kterým byla
společnosti STAVOUNION uložena povinnost zdržet se pronajímání garsonky č. 9 ve „žlutém
domě“, na adrese N. 394/3, Č. B., jiné osobě než žalobci a dále povinnost předat žalobci klíče od
vstupních dveří do této garsonky) a jeho statutární ředitel se žalobcem nekomunikuje. Odvolání
podané pronajímatelem označil žalobce za obstrukční. Dne 11. 12. 2018 (žalobce sice neuvedl
rok, nicméně z kontextu je zřejmé, že hovoří o události z roku 2018) Ing. S. vykázal žalobce
z domu v N. 3 pod pohrůžkou přivolání policie. Z toho je dle žalobce zřejmá korupční vazba
mezi Ing. S. a místní policií, která se stala jeho soukromou ochrankou. Nařízené předběžné
opatření má sice vykonat pronajímatel, vzniklý protiprávní stav však spoluzavinila policie.
Povinnost uložená pronajímateli se tedy dle názoru žalobce vztahuje i na policii. Dále žalobce
uvádí, že policie protiprávně „založila“ jeho trestní oznámení, které však smí toliko „odložit“.
Žalobce se nepokusil domoci se splnění předběžného opatření, neboť s ohledem na popsané
postupy policie v ni již nemá důvěru.
[8] Podáním ze dne 14. 12. 2018 nadepsaným „Návrh na vydání (troj)rozsudku“ shrnul žalobce
žalobní návrh tak, že opět navrhl vydání rozsudku se shora citovanými výroky A, B a C
a následně znovu zopakoval argumentaci uvedenou ve svých předchozích podáních.
[9] V podání ze dne 5. 2. 2019 žalobce uvedl, že souhlasí s tím, aby městský soud „rozhodl bez
ústního slyšení o (přednostním) žalobním návrhu C, v podání ze 14. prosince 2018“.
[10] Dne 23. 4. 2019 žalobce doručil soudu podání, které svou strukturou v podstatě odpovídá
rozsudku. V první části tohoto podání žalobce uvádí, že se domáhá vydání následujícího
rozsudku:
„I. správní soud určuje, že 15. října 2018 přítomnost příslušníků OHS Policie ČR – nstržm. U.,
pprap. P., nstržm. T., pprap. A. - v č. N. 3, na „telefonické přání správce ubytovny“, při jeho nepochybném
vloupání do platně a řádně užívané nájemní garzonky č. X navrhovatele, cele absentovala v adekvátnosti plnění
úkolů policie, i vzhledem k neprověření opodstatněnosti „tísňového volání“ ing. S., k nevyhodnocení vlastních
poznatků o údajném „hostu“ velitelem akce i příslušníky ozbrojeného sboru na místě, tedy policejní zneužití moci
bylo nezákonností, nezákonným zásahem do nezadatelného práva na nedotknutelnost obydlí i do práva na
soukromí žalobce, bez ohledu nato, zda policisté do garzonky žalobce fakticky vstoupili, či nikoliv, a rovněž tak
bez ohledu na to, zda garzonka ve „žlutém domě“ – do 1. května 2019 v nájmu žalobce – je součástí
(zkolaudované) ubytovny.
II. žalovaný je povinen uhradit žalobci paušální náhradu nákladů řízení 2100 Kč (sedm úkonů: podání
ze 17. října 2018 - původní žaloba, podání ze 7. prosince 2018 - doplnění žaloby, podání ze 13. prosince 2018
- rozšíření žaloby ve lhůtě, podání ze 14. prosince 2018 - úplná žaloba, druhé podání ze 14. prosince - žádost
o osvobození od poplatku, podání z 5. února 2019 - částečný souhlas, poslední podání žalobce ve věci samé)
i 200 Kč jím vynaložených na soudní poplatek: celkem 2300 korun do dvou měsíců - poštovní poukázkou
na adresu: P. Č., P. r., Č. B., X.“
[11] V další části podání žalobce formuluje návrh odůvodnění požadovaného rozsudku,
v němž mimo jiné odůvodňuje i to, že „soud nemohl včas vyhovět žalobnímu návrhu C“. Dále žalobce
formuluje rovněž návrh poučení, které by mělo být součástí rozsudku městského soudu.
[12] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zčásti odmítl, neboť k jejímu
projednání neměl pravomoc (viz dále), ve zbytku ji pak jako nedůvodnou zamítl.
[13] Při zjišťování skutkového stavu věci vyšel městský soud především z výslechů
zasahujícího policisty nstržm. Bc. M. U. a správce ubytovny Ing. P . S., ze záznamu z policejní
kamery ze dne 15. 10. 2018 a z listinných důkazů, kterými byly vyrozumění Krajského ředitelství
Policie Jihočeského kraje ze dne 12. 11. 2018, č. j. KRPC-146886-14/ČJ-2018-020066-S, o
vyřízení stížností žalobce ze dne 16. 10. 2018 a 22. 10. 2018; odpověď Krajského ředitelství
Policie Jihočeského kraje ze dne 28. 11. 2018, č.j. KRPC-161699-4/ČJ-2018-0200AP-106, na
žádost žalobce o poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb.; vyrozumění Policie ČR
ze dne 26. 11. 2018, č. j. KRPC-146435-39/ČJ-2018-020110-VAL, k trestnímu oznámení žalobce
ze dne 24. 10. 2018; úřední záznamy o výsleších dle §175 odst. 4 správního řádu policistů nstržm.
Bc. M. U., OEČ X, pprap. O. P ., OEČ X, nstržm. D. T., OEČ X, a pprap. M . A., OEČ X, kteří
byli přítomni dne 15. října 2018 v prostoru ubytovny. Další žalobcem navržené důkazy soud
neprovedl pro jejich nadbytečnost, neboť skutkový stav považoval za dostatečně zjištěný.
[14] Z tvrzení účastníků řízení a z uvedených důkazů vzal městský soud za prokázané, že dne
15. 10. 2018 se na základě tísňového volání Ing. S., zaměstnance STAVOUNION, akciová
společnost, dostavily na adresu ubytovny N. 3, Č. B. dvě dvoučlenné policejní hlídky. Nahlášeným
důvodem tísňového volání bylo vystěhování „problematického nájemníka“ (žalobce), který si bez
souhlasu pronajímatele vyměnil zámek od bytu. Ing. S. policistům sdělil, že se žalobce může
nacházet i v bytě, neboť jej zahlédl v prostoru ubytovny, přičemž do bytu je možné se dostat
rovněž oknem z venku. Policisté provedli prohlídku okolí ubytovny a následně byli přítomni
odvrtání zámku od bytu č. X, kterému podle městského soudu pouze pasivně přihlíželi. Žalobce
se na místě neobjevil, proto nebyl policisty kontaktován. Po otevření bytu policisté ověřili, že se
žalobce uvnitř nenachází, a následně z místa odjeli.
[15] V rozsahu, v němž žalobce brojil předmětnou žalobou proti zásahu, který spatřoval
v tom, že mu policie neposkytla trestněprávní ochranu, když na základě trestního oznámení
ze dne 24. 10. 2018 nezahájila trestní stíhání, městský soud žalobu odmítl, neboť v popsaném
případě policie vystupovala v pozici orgánu činného v trestním řízení a její postup tedy nepodléhá
přezkumu ve správním soudnictví.
[16] Ve zbylém rozsahu městský soud žalobu věcně projednal, přičemž konstatoval,
že v částech petitu A a B se žalobce domáhá deklarace nezákonnosti již ukončeného zásahu
a v části petitu C pak nápravy jeho důsledků.
[17] Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na usnesení
jeho rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, publ. pod č. 2206/2011 Sb.
NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz),
dospěl k závěru, že žalobce nebyl na svých právech zkrácen výše uvedeným postupem policistů,
ani porušením povinnosti iniciativy, kterou jim ukládá §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb.,
o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“). Žalobce se podle městského soudu
v průběhu zásahu vůbec nenacházel na předmětném místě a s policisty nepřišel do styku.
O přítomnosti policistů na místě se žalobce dozvěděl až po provedení zásahu na policejní
služebně. Přítomnost policistů na ubytovně tedy nemohla nijak ovlivnit jednání žalobce v době
zásahu. Policisté byli na místě přítomni za účelem ochrany veřejného pořádku, na realizaci
soukromých práv pronajímatele či nájemce se nepodíleli a podílet neměli. Zasahující policisté
nebyli povinni zjišťovat, na čí straně je v soukromoprávním sporu žalobce a majitele objektu
právo. Z informací, které uvedl zaměstnanec pronajímatele, nemohli bez dalšího dovozovat,
že by jeho postup nebyl po právu.
[18] Argumentaci žalobce porušením práva na nedotknutelnost obydlí shledal městský soud
rovněž nedůvodnou. Z provedeného dokazování nebylo zcela zřejmé, zda policisté do obydlí
žalobce přímo vstoupili, či nikoliv. Z kamerového záznamu tato skutečnost neplyne, podle
úředních záznamů ke vstupu nedošlo. Svědek Ing. S. uvedl, že policisté do bytu vstoupili, nstržm.
U. naopak vypověděl, že byt zkontrolovali pouze od dveří, dovnitř nevstoupili. Ač měl městský
soud výpověď Ing. S. v zásadě za věrohodnou, s ohledem na velikost bytu (18 m
2
) měl za to, že
došlo pouze k jeho vizuálnímu prověření, neboť policisté si museli být vědomi podmínek, za
nichž lze vstoupit do obydlí bez souhlasu jeho uživatele. Svědecká výpověď Ing. S. přitom byla
nepřesná rovněž v časovém zařazení události. Žalobce navíc za nezákonný zásah označil pouhou
přítomnost policistů při výměně zámku, o jejich vstupu do obydlí pouze spekuloval a v rámci
žalobního návrhu ji nepovažoval za rozhodnou.
[19] Městskému soudu nebylo zřejmé, jakým způsobem mělo být dotčeno právo žalobce
na soukromí, resp. na nedotknutelnost obydlí, tím, že policie neprověřila opodstatněnost
tísňového volání a že se nesnažila zjistit postoj žalobce, jak žalobce uvádí v žalobním návrhu B.
[20] Vzhledem k uvedenému městský soud uzavřel, že žalobce nebyl předmětným postupem
policistů zkrácen na svých veřejných subjektivních právech a žalobu tedy nelze považovat
za důvodnou.
[21] Dále se městský soud vyjádřil k žalobcem tvrzené neopodstatněnosti postupu policistů.
Hlídky byly na místo vyslány na základě tísňového volání na linku 158, přičemž na základě
informací poskytnutých volajícím byla situace operačním důstojníkem vyhodnocena tak, že lze
očekávat ohrožení veřejného pořádku. Policie ČR má přitom povinnost prověřit v zásadě všechna
tísňová volání s výjimkou těch, která přítomnost policie v terénu bezpečně nevyžadují. To však
nebyl případ předmětného tísňového volání a policie tedy plnila svou povinnost, když situaci
na místě prověřila. Policie do činnosti zástupce pronajímatele nijak nezasahovala, neúčastnila
se jí a prostor opustila, jakmile zjistila, že žalobce není na místě přítomen a ohrožení veřejného
pořádku tedy nehrozí. Městský soud shledal popsaný postup policistů za přiměřený situaci
a souladný se zákonem.
[22] Dále městský soud upozornil na rozsudek ze dne 20. 3. 2013, č. j. 6 Aps 11/2012 – 32,
v němž Nejvyšší správní soud dospěl v závěru, že nezákonná přítomnost strážníků obecní policie
při svépomocném vyklizení obecního bytu byla nezákonným zásahem, a poukázal na skutkové
odlišnosti tohoto případu od nyní posuzované věci. Uvedený judikát se týká situace, kdy byli
strážníci přítomni na místě na základě pokynu obce jakožto zřizovatele obecní policie, Nejvyšší
správní soud tedy dospěl k závěru, že obecní policie byla zneužita k ochraně soukromoprávních
zájmů obce. Naproti tomu v nyní posuzované věci byla policie přivolána k zajištění veřejného
pořádku, přičemž z okolností věci nevyplývá, že by stranila zástupci pronajímatele. Odlišná
je rovněž délka přítomnosti policistů na místě. Zatímco v případě dříve řešeném Nejvyšším
správním soudem byli strážníci na místě přítomni po celou dobu vyklízení bytu, v nyní
posuzovaném případě policisté místo opustili, když zjistili, že narušení veřejného pořádku
nehrozí. Další odlišností obou případů je, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil přítomnost
strážníků na místě jako latentní pohrůžku využití oprávnění obecní policie, v nyní posuzované
věci k takovému působení nemohlo dojít, neboť žalobce vůbec nebyl na místě přítomen,
eventuálně se skrýval. Policisté nemohli za předestřené situace jakkoli konat ve prospěch žalobce.
[23] Dále městský soud poznamenal, že v řízení o předmětné žalobě není oprávněn hodnotit,
zda zástupce pronajímatele jednal v souladu s občanskoprávními předpisy, či nikoliv.
[24] K žalobnímu návrhu, kterým se žalobce domáhal toho, aby Policie ČR, resp. žalovaný
opatřili zámek dveří předmětné garsonky původní vložkou a žalobci předali klíč, uvedl městský
soud, že takovou povinnost nelze žalovanému uložit bez ohledu na nedůvodnost zbytku žaloby.
Samotnou výměnu zámku totiž provedl pronajímatel, přičemž žalovaný ani Policie ČR nemá
k předmětné garsonce žádná práva. Popsané důsledky tvrzeného zásahu tedy nelze žalovanému,
resp. Policii ČR vůbec přičítat. I v tomto směru tedy shledal městský soud předmětnou žalobu
nedůvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl.
[25] Následně městský soud uložil žalobci usnesením ze dne 5. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 –
125, povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 67,60 Kč a usnesením ze dne
12. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 126, povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na nařízení
předběžného opatření ze dne 20. 10. 2018 ve výši 100 Kč.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[26] Proti rozsudku městského soudu i uvedeným následným usnesením podal žalobce (dále
jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž obsah následně shrnula a zpřehlednila ustanovená
zástupkyně ve svém podání ze dne 21. 2. 2020.
[27] Stěžovatel městskému soudu vytýká průtahy v řízení, respektive porušení svého práva
na přednostní projednání věci. Předmětná žaloba měla být projednána přednostně na jedné
straně, protože se jednalo o žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, na druhé straně,
protože z předloženého dodatku k nájemní smlouvě bylo městskému soudu známo, že nájemní
poměr stěžovatele měl skončit k 1. 5. 2019. Naléhavost přednostního projednání vyplývala dle
stěžovatele rovněž ze zmiňovaného předběžného opatření Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 11. 2018, č. j. 33 C 201/2018 – 17. Stěžovatel rovněž tvrdí, že žalobní
petit C uvedený v podání ze 13. 12. 2018 měl být posouzen jako návrh na vydání předběžného
opatření, a mělo o něm tedy být rozhodnuto bez zbytečného odkladu, neboť z něj vyplývala
potřeba zatímně upravit poměry účastníků z důvodu hrozící vážné újmy.
[28] Dále stěžovatel namítá procesní pochybení městského soudu spočívající v nezohlednění
poslední změny žalobního petitu provedené podáním ze dne 23. 4. 2019, které městský soud
vyhodnotil nesprávně jako koncept odůvodnění rozsudku, přičemž nepřihlédl k jeho obsahové
stránce.
[29] Stěžovatel rovněž poukázal na to, že nebyl městským soudem informován o prodloužení
lhůty pro vyjádření k žalobě ve prospěch žalovaného, přičemž z informací na webu infoSoud měl
stěžovatel za to, že je soud nečinný. Soud tedy v řízení nepostupoval předvídatelně
a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla poskytnuta rychle a účinně.
[30] Stěžovatel rovněž namítá neprovedení důkazů výslechy svědků N. (ředitele společnosti
STAVOUNION) a B. (vedoucího ubytovny) a dále záznamem tísňového volání. Záznamem
tísňového volání měla být doložena jeho důvodnost. Městský soud se spokojil s tvrzením
žalovaného, podle něhož bylo předmětné volání vyhodnoceno jako důvodné, sám se však touto
otázkou nezabýval.
[31] Stěžovatel trvá na tom, že došlo k zásahu do jeho práva na ochranu soukromí
a na nedotknutelnost obydlí. Závěr městského soudu, podle něhož k zásahu nedošlo, neboť
policisté nevstoupili do stěžovatelova obydlí, ani se s ním přímo nepotkali, je podle stěžovatele
zavádějící. Stěžovatel uvedl, že si přítomnosti několika osob před svým bytem všiml, ale bál
se přiblížit. Již tímto jednáním zasáhli policisté, ač nevědomky, do sféry stěžovatele, po odvrtání
zámku měli navíc výhled do bytu.
[32] Dále stěžovatel namítá, že pokud se městský soud rozhodl žalobu zčásti odmítnout
a zčásti zamítnout, měl stěžovateli bez právního zastoupení v souladu s poučovací povinností
vysvětlit, proč tak učinil jediným rozsudkem. Obdobně postupoval např. Krajský soud v Brně
v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, č. j. 62 Af 46/2010 – 337, publ. pod č. 2340/2011 Sb. NSS.
[33] Dále stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho stěžejními tvrzeními
uvedenými v odstavcích 21 – 22 a 24 – 27 žaloby, v nichž se stěžovatel dotazuje, jaký by byl
postup policistů v případě, že by byl v garsonce přítomen. I kdyby měl městský soud za to, že šlo
o pouhé řečnické otázky, měl se k nim adekvátním způsobem vyjádřit.
[34] Vedle argumentace uplatněné prostřednictvím ustanovené zástupkyně se stěžovatel k věci
vyjádřil rovněž přímo v původní kasační stížnosti a následně ve svém podání ze dne 29. 10. 2019.
[35] Nad rámec již shrnutých námitek stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem městského
soudu, podle něhož není zřejmé, jakým způsobem mělo být dotčeno právo stěžovatele
na ochranu soukromí, resp. nedotknutelnost obydlí tím, že policie neprověřila opodstatněnost
tísňového volání. Pokud se pronajímatel vloupá do bytu a vyklidí jej v důsledku svévolného
počínání policie, pak bezdůvodná újma vznikla, neboť policisté musí předvídat následky svých
úkonů. Přítomnost policie na místě byla aktivní, neboť byla připravena k zákroku vůči stěžovateli,
přiměřenost zásahu přitom nelze obhájit tím, že dosažení účelu zásahu bylo jednoduché, nebo
že policisté místo brzy opustili. Je lhostejné, že policisté do garsonky nevnikli a nedostali
se do styku se stěžovatelem, neboť už sama přítomnost policistů na místě je služebním úkonem
a tedy zásahem. Městský soud vyhledal judikát Nejvyššího správního soudu, který komentuje,
přestože dospěl k závěru, že nejde o analogickou situaci.
[36] K argumentaci ohledně nesprávného vyhodnocení petitu C stěžovatel dodal,
že předběžné opatření je závazné pro všechny správní orgány, policie se tedy mohla a měla
přičinit o nápravu protiprávního stavu, což však neučinila i přesto, že o „autoritativním aktu OS“
(pozn. stěžovatel tím zřejmě myslí již zmiňované předběžné opatření Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 11. 2018, č. j. 33 C 201/2018 – 17) musela vědět.
[37] Stěžovatel dále namítá, že městský soud rovněž nevyhodnotil přiměřenost postupu
policie.
[38] Napadený rozsudek dle stěžovatele legitimizuje policejní zvůli a absenci vyhodnocení
přiměřenosti jejího postupu. Stěžovatel se nemohl s žádostí o vyklizení garsonky v souladu
s předběžným opatřením vydaným okresním soudem obrátit na policii, neboť ta se fakticky stala
soukromou ochrankou společnosti STAVOUNION.
[39] Dále stěžovatel poukazuje na další okolnosti předmětné věci, z nichž však přímo
nevyvozuje kasační důvody. K vyklizení bytu nedošlo v den zásahu, nýbrž až dne 23. 10. 2018.
Městský soud přepsal do rozsudku téměř celé stanovisko žalovaného, nikoliv však všechna
žalobní tvrzení. Stěžovatel výslovně uvedl, že soud nesmí vzít za svědky policisty či Ing. S., to
však městský soud ignoroval a navíc tím vznikly zbytečné náklady řízení. Městský soud nazývá
Ing. M. a Ing. S. zástupci pronajímatele, přičemž Ing. M. je dva roky trestně odsouzen a druhý
jmenovaný byl v tomtéž trestním řízení v pozici obviněného. Soud nezjišťoval, kdo byl správcem
či vedoucím ubytovny. Dle městského soudu žádal Ing. S. o neodkladný zákrok, zatímco podle
policie o pomoc. Ing. M. a Ing. S. nepostupovali občanskoprávní cestou, jak tvrdili policii,
nevypověděli smlouvu, ani nepodali vyklízecí žalobu. Policie, Ing. S. ani městský soud vůbec
necitovali z ubytovacího řádu a soud ani nečetl listiny osvědčující existenci nájemního vztahu či
předběžné opatření vydané okresním soudem. Rozbor podkladů a průběh jednání zahrnul soud
do části odůvodnění nazvané „vyjádření žalovaného“. Následně stěžovatel uvádí výčet údajných
lživých výroků Ing. S. a souvisejících postupů policie.
[40] S ohledem na uvedenou argumentaci stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
i dvou usnesení doručených stěžovateli téhož dne, která stěžovatel blíže nespecifikoval, ze spisu
městského soudu je však zřejmé, že se jedná o již zmiňovaná usnesení téhož soudu ze dne
5. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 125, a ze dne 12. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 126.
[41] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že veškeré kasační námitky
považuje za nedůvodné. Na základě provedených důkazů byl jednoznačně prokázán skutkový
stav, zejména zákonné důvody pro přítomnost a jednání policistů na místě události. Policisté byli
přítomni v reakci na tísňové volání za účelem prověření situace na místě. V objektu předmětné
ubytovny dochází k narušování veřejného pořádku ze strany ubytovaných osob často, proto byly
na místo vyslány dvě hlídky. Policie tak postupovala v mezích své působnosti a podle zásady
iniciativy. Řešení soukromoprávních sporů nespadá do působnosti Policie ČR, ze strany policie
tedy nedošlo ani k zásahu ve formě opomenutí. Postup policistů byl zcela přiměřený situaci
a získaným informacím. Policisté vůči stěžovateli neučinili žádný úkon či zásah, nevstupovali
do jeho pokoje, ani žádným jiným způsobem nezasahovali do jeho práv a svobod. Po zjištění, že
se stěžovatel na místě nenachází, policisté prostor opustili, aniž by se s ním setkali. Tato
preventivní přítomnost policistů nemůže být hodnocena jako zásah ve smyslu §82 a násl. s. ř. s.,
a to ani v širším smyslu, kdy by v důsledku postupu policistů na místě bylo proti stěžovateli přímo
zasaženo. Žalovaný souhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož stěžovatel nebyl zkrácen
na svých veřejných subjektivních právech.
[42] Dne 12. 2. 2020 namítl stěžovatel podjatost všech soudců příslušného senátu i předsedy
Nejvyššího správního soudu. Podáním ze dne 13. 5. 2020 však vzal prostřednictvím své
zástupkyně podanou námitku podjatosti zpět.
[43] Dne 28. 5. 2020 doručil stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu návrh na zproštění
ustanovené zástupkyně zastoupení a ustanovení jiného advokáta. Stěžovatel uvedl, že ustanovená
zástupkyně nevěnuje zastupování náležitou pozornost, nekomunikuje se stěžovatelem, podání
v únoru t. r. učinila velmi zbrkle, před seznámením se spisem a konzultací, nevyhotovila soupis
listin ve spise, nezkontrolovala, zda jsou v něm všechna podání a důkazy, očekává od stěžovatele,
že se bude vyjadřovat ke spisu, tedy neplní úkoly zástupce ani pokyny stěžovatele, námitku
podjatosti měla vzít zpět již v únoru. Dále stěžovatel uvedl, že ačkoliv byly v kasační stížnosti
popsány okolnosti, za jakých byl podán návrh na určení lhůty pro rozhodnutí městského soudu,
zástupkyně „zesměšňuje“, že byl zamítnut. Ustanovená zástupkyně vyjednává s žalovaným
o odškodnění v jiných věcech, tedy nejspíše „kšeftuje“ s nároky v neprospěch některých klientů,
fakticky druhou kasační stížnost bez vyzvání soudu k doplnění kasační stížnosti nazvala „vyjádření
zástupce“, nenavrhla odklad účinnosti závislých nákladových usnesení městského soudu, kvůli
čemuž se stěžovatel může ocitnout v exekuci, nesprávně a nefundovaně polemizuje
o adekvátnosti délky soudního procesu, odmítla podat stížnost, není důvěryhodná, ani erudovaná,
stěžovatel se při její volbě mýlil.
[44] Dne 1. 6. 2020 doručil stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu podání, v němž shrnuje
dosavadní uplatněnou argumentaci včetně argumentů uvedených jeho zástupkyní, neuvádí však
nic nového.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[45] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil návrh stěžovatele na zproštění ustanovené
zástupkyně zastoupení a ustanovení jiného advokáta. Stěžovatel svá tvrzení, na jejichž základě
navrhl zproštění ustanovené zástupkyně, nedoložil žádnými důkazy, přičemž ani ze spisu není
zřejmé, že by ustanovená zástupkyně neplnila své povinnosti. Stěžovatel navíc uvedený návrh
podal až poté, co ustanovená zástupkyně doplnila jím podanou kasační stížnost, která navíc byla
od počátku projednatelná, a procesní práva stěžovatele tedy jsou zjevně dostatečně chráněna.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal tento návrh stěžovatele opodstatněným a výrokem I. tohoto
rozhodnutí tento návrh zamítl. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud nevyhověl týmž
výrokem ani návrhu stěžovatele na ustanovení jiného zástupce z řad advokátů.
[46] Následně Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[47] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná.
[48] Na úvod považuje Nejvyšší správní soud za vhodné poznamenat, že obdobně jako
městský soud nezjišťoval, zda prostory, které stěžovatel obýval, jsou po právní stránce bytem,
či jiným typem obydlí ani na základě jakého soukromoprávního titulu je stěžovatel užíval. Tyto
skutečnosti jsou sice mezi stranami souvisejícího soukromoprávního sporu sporné, nicméně
nemají vliv na posouzení předmětu řízení, kterým je postup policie, nikoliv soukromoprávní spor
stěžovatele a provozovatele ubytovny. Pro posouzení předmětné věci je podstatné, že se jednalo
o obydlí stěžovatele, tato skutečnost přitom mezi účastníky řízení v nyní posuzované věci není
sporná.
[49] Stěžovatel v prvé řadě namítá nevypořádání žalobních tvrzení uvedených v odstavci 21
až 22 a 24 až 27 svého podání ze dne 14. 12. 2018. V odstavcích 21 a 22 uvedeného podání
se stěžovatel táže, jaký by byl postup policistů, pokud by stěžovatel byl v garsonce přítomen,
v bodech 24 – 27 stěžovatel uvádí, že jako nájemce garsonky nemohl být policisty zajištěn, ani
vykázán, že v důsledku postupu policistů zástupci pronajímatele zadržují „ukradený“ majetek
stěžovatele a že ubytovna nebyla chráněným prostorem nebo objektem, policisté tedy neměli
důvod asistovat při „vloupání“.
[50] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, nebo ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 – 45) plyne, že je povinností
soudu řádně se vypořádat s žalobní argumentací. Jak již však Nejvyšší správní soud uvedl
například v rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 9 As 272/2017 – 31, „[z] judikatury Nejvyššího
správního soudu vyplývá, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci účastníka a tu
obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek ze dne
3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19)“.
[51] Žalobní argumenty, jejichž nevypořádání stěžovatel namítá, lze považovat za toliko dílčí
podpůrnou argumentaci ve vztahu k žalobnímu tvrzení, podle něhož nebyla přítomnost policistů
na ubytovně v předmětné době opodstatněná. K této námitce se městský soud vyjádřil, když
na základě provedeného dokazování konstatoval, že účelem přítomnosti policistů na místě bylo
zajištění veřejného pořádku, nikoliv pomoc s odvrtáním zámku bytu či s jeho vyklízením
(posouzením věcné správnosti uvedeného závěru se Nejvyšší správní soud zabývá níže v tomto
rozsudku). Předmětná námitka je tedy nedůvodná. Tvrdí-li stěžovatel, že otázky položené
v odstavcích 21 - 22 předmětného podání nebyly pouze řečnické, je třeba dodat, že o tom, jakým
způsobem by policisté při plnění svého úkolu postupovali, pokud by byl stěžovatel v daném místě
a čase přítomen, nepřísluší městskému soudu spekulovat.
[52] Namítá-li dále stěžovatel, že městský soud nezdůvodnil, proč žalobu z části odmítl (výrok
I.) a zčásti zamítl (výrok II.), přičemž tak učinil rozsudkem, ač běžně se žaloba odmítá usnesením,
je třeba odkázat na §53 odst. 1 s. ř. s., podle něhož ve věci samé rozhoduje soud rozsudkem;
usnesením jen tam, kde to zákon stanoví. Vzhledem k tomu, že v předmětném případě
rozhodoval městský soud ve věci samé (výrok II.), byl dle citovaného ustanovení povinen
rozhodnout právě rozsudkem, nikoliv usnesením. V praxi je zcela běžné, že vedle výroku, kterým
soud rozhodl ve věci samé, obsahuje rozsudek i výroky týkající se procesních otázek. Důvody,
pro které městský soud žalobu zčásti odmítl, jsou v rozsudku uvedeny a Nejvyšší správní soud
se s nimi plně ztotožňuje, neboť správní soudy skutečně nemají pravomoc posuzovat v jakémkoli
soudním řízení správním postup orgánů činných v trestním řízení. Shodně i důvody, pro něž
městský soud žalobu ve zbytku zamítl, jsou v jeho rozsudku přezkoumatelně vyjádřeny,
městskému soudu tak nelze v tomto směru nic vytknout. Skutečnost, že se Krajský soud v Brně
v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, č. j. 62 Af 46/2010 – 337, vyjádřil k uvedené otázce podrobněji,
sama o sobě nečiní odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu nedostatečným
a uvedená námitka je tedy rovněž nedůvodná.
[53] Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že nereflektoval poslední provedenou změnu
petitu. Městský soud skutečně měl poslední podání stěžovatele vyhodnotit jako změnu, resp.
upřesnění petitu žaloby, nikoliv jako „koncept rozsudku“. Podání sice bylo koncipováno zvláštně,
členěním se skutečně podobalo rozsudku, přičemž jeho součástí bylo dokonce i „poučení“,
nicméně vzhledem k tomu, že je zaslal městskému soudu stěžovatel (tehdy v pozici žalobce), bylo
je stěží možné považovat za koncept rozsudku městského soudu. Postup městského soudu, který
rozhodl o předchozí variantě petitu, aniž by se zabýval jeho změnou, však není vadou, která by
mohla mít za následek nezákonnost napadeného rozsudku a měla tak vést k jeho zrušení [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť všechny varianty petitu, které stěžovatel v řízení před městským
soudem zformuloval, byly po obsahové stránce obdobné a především vždy směřovaly k témuž
cíli, kterým byla ochrana stěžovatele před stále stejným tvrzeným nezákonným zásahem Policie
ČR.
[54] Stěžovatel dále namítá, že městský soud nerozhodl o jeho návrhu na vydání předběžného
opatření ve znění části C petitu. Z §38 odst. 1 s. ř. s. přitom vyplývá, že k vydání předběžného
opatření je soud oprávněn přistoupit toliko na návrh některého z účastníků řízení, takový návrh
musí disponovat obecnými náležitostmi podání stanovenými v §37 odst. 3 s. ř. s. Část C petitu
stěžovatel poprvé zformuloval v podání ze dne 13. 12. 2018 a následně ji v nezměněné podobě
uvedl rovněž v podání ze dne 14. 12. 2018, přičemž v obou případech ji formuloval pouze jako
další výrok požadovaného rozsudku. V žádném ze zmíněných podání přitom nenavrhl, aby
městský soud tuto část považoval za návrh na předběžné opatření, ani netvrdí, že by mu
v případě nevydání takového předběžného opatření mohla hrozit vážná újma. Naopak i v podání
ze dne 5. 2. 2019 uvedenou část petitu výslovně označuje za „žalobní návrh“. Nejvyšší správní soud
tak shledal i tuto kasační námitku nedůvodnou.
[55] Pokud stěžovatel městskému soudu vytýká průtahy v řízení, lze poukázat na skutečnost,
že prostředkem procesní obrany účastníka proti průtahům v řízení je především dle §174a
zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu. Tohoto procesního prostředku stěžovatel využil, přičemž
Nejvyšší správní soud jeho návrh zamítl usnesením ze dne 18. 3. 2019, č. j. Aprk 4/2019 – 70,
v němž dospěl k závěru, že v předmětném řízení nedošlo k neodůvodněným průtahům. Spis byl
následně Nejvyšším správním soudem vrácen zpět městskému soudu, přičemž dne 12. 4. 2019
odeslal městský soud účastníkům řízení a svědkům předvolání k jednání, které proběhlo dne 16.
5. 2019 a na němž byl rovněž vyhlášen rozsudek. Ani v postupu městského soudu, který
následoval po vrácení jeho spisu Nejvyšším správním soudem, nelze s ohledem na popsaný sled
událostí spatřovat neodůvodněné průtahy, neboť městský soud i nadále činil procesní úkony
směřující k rozhodnutí ve věci v přiměřené době. Navíc, i kdyby hypoteticky k průtahům při
projednávání a rozhodování této věci došlo, jen stěží by taková vada řízení mohla mít za následek
nezákonnost rozhodnutí městského soudu o věci samé. Uvedená námitka tedy není důvodná.
[56] Dále stěžovatel namítá, že městský soud pochybil, pokud stěžovatele neinformoval
o prodloužení lhůty k vyjádření žalovaného k žalobě. Z §36 odst. 1 s. ř. s. vyplývá povinnost
soudu poučit účastníky řízení toliko o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu
nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Soud tedy není povinen informovat žalobce
o běhu lhůt určených žalovanému. Informace o stavu řízení mohl stěžovatel zjistit nahlédnutím
do spisu, popřípadě dotazem přímo od soudu. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že opět
není zřejmé, jak by stěžovatelem vytýkaný postup městského soudu mohl ovlivnit zákonnost jeho
rozhodnutí o věci samé. I tato námitka je tedy nedůvodná.
[57] Nejvyšší správní soud však shledal důvodnou námitku nesprávného a nedostatečného
zjištění skutkového stavu věci a neprovedení některých navržených důkazů městským soudem.
[58] Podle §132 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. soud hodnotí důkazy podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží
ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
[59] Je třeba zdůraznit, že napadeným rozsudkem rozhodl městský soud o žalobě stěžovatele
na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Řízení o tomto žalobním typu vykazuje
již z povahy věci jisté specifické rysy, neboť na rozdíl od řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu, tedy nejobvyklejšího soudního řízení správního, mu zpravidla nepředchází
běžné správní řízení. Soud v takovém případě obvykle nemá možnost vyjít z plnohodnotného
správního spisu a je tedy na něm, aby za pomoci dokazování sám zjistil skutkový stav věci.
[60] Rozsah objasnění skutkového stavu je předurčen podmínkami důvodnosti zásahové
žaloby, jak jsou upraveny v §82 s. ř. s.: „Každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu
domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ V rozsudku ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 – 65, publ. pod č. 603/2005 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud judikoval:
„Ochrana podle §82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny
následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka)
nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu,
který není rozhodnutím (4. podmínka) a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu
přímo zasaženo (5. podmínka) (…). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu
podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.“
[61] Městský soud vyšel při zjišťování skutkového stavu především z výslechů svědků, kterými
byli jeden ze zasahujících policistů nstržm. Bc. M. U. a správce ubytovny Ing. P . S., který policii
přivolal a byl přítomen při výměně zámku. Nstržm. U. vypověděl, že policisté byli na místo
vysláni operačním důstojníkem na základě telefonátu Ing. S., který uvedl, že na ubytovně mají
„problémového ubytovaného“. Po příjezdu hlídky na místo Ing. S. sdělil, že hodlá vystěhovat
stěžovatele. Přesný důvod vystěhování si nstržm. U. již nepamatoval, uvedl, že šlo pravděpodobně
o dluh na nájemném. Ing. S. požadoval přítomnost policistů na místě pro případ, že by se
stěžovatel vrátil nebo byl přítomen v bytě, neboť se obával případného konfliktu. Ing. S.
vypověděl, že policejní hlídku přivolal, tak jako v jiných případech, aby za její „asistence“ vystěhoval
z ubytování stěžovatele, který „flagrantním způsobem“ porušoval ubytovací řád ubytovny. Dále Ing.
S. uvedl, že se s ohledem na předchozí zkušenosti se stěžovatelem obával, že by mohlo při
vyklízení předmětných místností dojít k fyzickému konfliktu, policii proto přivolal z opatrnosti.
[62] Z uvedených důkazů vzal městský soud za prokázané mimo jiné, že policisté na místo
vyjeli a byli přítomni odvrtání zámku proto, aby předešli hrozícímu narušení veřejného pořádku,
neboť Ing. S. operátorovi policie sdělil, že se chystá vystěhovat z ubytovny ubytovaného
(stěžovatele), který bez souhlasu ubytovatele vyměnil zámek na vstupních dveřích
do pronajímaných ubytovacích prostor. Po příjezdu na místo policisté obhlédli okolí ubytovny
a následně pasivně přihlíželi odvrtání zámku u těchto dveří. Poté nahlédli do bytu, aby ověřili, zda
stěžovatel není přítomen, přičemž nevstoupili dovnitř. Když zjistili, že se stěžovatel v bytě
nenachází, odjeli.
[63] Ve věci není sporu o tom, že jmenovaní policisté se dostavili na základě podnětu Ing. S.
dne 15. 10. 2018 na zmiňovanou ubytovnu. Konkrétní důvody výjezdu a následné přítomnosti
policistů na místě a způsob, jakým se podíleli na výměně zámku, jsou však sporné. Dle
žalovaného se policisté na místo dostavili, aby předešli hrozícímu narušení veřejného pořádku,
nikoliv aby prosazovali soukromá práva provozovatele ubytovny, přičemž na výměně zámku se
nijak nepodíleli, pouze jí pasivně přihlíželi. Dle stěžovatele policisté naopak asistovali při
„vloupání“ personálu ubytovny do obydlí stěžovatele tím, že byli připraveni zasáhnout vůči
stěžovateli, pokud by kladl odpor, a svou přítomností legitimizovali počínání personálu ubytovny.
Městský soud vzal za prokázané, že se policisté na postupu personálu ubytovny nijak nepodíleli
a na místě byli pouze, aby předešli hrozícímu narušení veřejného pořádku.
[64] Vyslechnutí svědci sice vypověděli, že policisté byli na místě přítomni, aby předešli
hrozícímu narušení veřejného pořádku, tyto výroky však zcela nekorespondují s dalšími
skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. Nelze přitom opomenout, že vypovídajícími svědky byli
jeden ze zasahujících policistů a Ing. S., který policii přivolal. Vzhledem ke vztahu obou svědků k
předmětné věci nelze uvedená tvrzení bez dalšího přijmout, nýbrž je třeba ověřit jejich
věrohodnost srovnáním s ostatními provedenými důkazy a hodnotit je jako celek a ve vzájemné
souvislosti.
[65] Především z výpovědi nstržm. U. je přitom patrné, že policisté po příjezdu na místo bez
dalšího přijali popis událostí podaný Ing. S., aniž by se zabývali tím, zda postupuje v souladu se
zákonem, či nikoliv. Lze sice souhlasit s městským soudem, že Policie České republiky má
povinnost prověřit v zásadě všechna tísňová volání s výjimkou těch, u nichž lze mít bezpečně za
to, že nevyžadují výjezd policistů na místo a že policisté nebyli povinni detailně zjišťovat, na čí
straně je právo v rámci soukromoprávního sporu mezi stěžovatelem a provozovatelem ubytovny.
Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se policisté vůbec nezabývali ani případnými
trestněprávními aspekty počínání personálu ubytovny, které bylo třeba zvážit bez ohledu na to,
zda byl vyklízený prostor bytem, či jiným ubytováním a zda jej stěžovatel užíval na základě
smlouvy o nájmu či o ubytování. Ochrana domovní svobody, kterou trestní právo poskytuje
prostřednictvím §178 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, se totiž vztahuje na veškeré
prostory vymezené v §133 téhož zákona, tedy „dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení“.
Nejvyšší soud se výkladem §178 trestního zákoníku zabýval např. ve svém usnesení ze dne 24. 1.
2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017, v němž odkázal na judikaturu k obdobnému ustanovení
předcházející právní úpravy (§238 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon): „Ustanovením §178 tr.
zákoníku je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel, a to proti komukoliv; uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn
i proti vlastníku nemovitosti, a to i tehdy, má-li vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (k
tomu č. 1/1980, 16/1995 Sb. rozh. tr. aj.).“ Z uvedeného je zřejmé, že vniknutí do obydlí jiného,
resp. výměna zámku u vstupu do obydlí, bez jeho souhlasu lze stěží apriori považovat za souladné
se zákonem. Pokud tedy Ing. S. zasahujícím policistům sdělil, že hodlá vniknout do obydlí
stěžovatele bez jeho svolení, měli policisté prověřit, na základě jakého právního důvodu takto
postupuje, a případně zajistit ochranu pokojného stavu věcí, resp. vnitřního pořádku (viz
zmiňovaný §10 zákona o Policii ČR), nikoliv postupu personálu ubytovny pouze přihlížet.
Nejvyšší správní soud tímto nijak nepředjímá výsledek zmiňovaného soukromoprávního sporu
ani případnou trestní odpovědnost provozovatele ubytovny či jeho zaměstnanců, k jejímuž
posouzení ani není příslušný, pouze poukazuje na zcela nekritický postoj zasahujících policistů
vůči na první pohled problematickému počínání personálu ubytovny. Z výpovědi Ing. S. je navíc
patrné, že postup, který zvolil vůči stěžovateli, včetně přivolání policie, vnímá jako standardní, a
že jej již dříve použil vůči jiným klientům ubytovny. Tato skutečnost spolu s výše popsaným
nekritickým přístupem policistů k jednání personálu ubytovny je v rozporu se skutkovým
závěrem městského soudu, podle něhož byli policisté na místě, aby nestranně dohlédli na
zachování veřejného pořádku. Naopak, svědčí ve prospěch skutkových tvrzení uvedených
stěžovatelem, podle něhož personál ubytovny využil policisty, aby se pokusil legitimizovat své
počínání a odradit stěžovatele od ochrany jeho práv (bez ohledu na to, zda se stěžovatel zdržoval
na místě a sledoval z povzdálí počínání ubytovatele a policie, jak tvrdil, nebo zda na místě vůbec
nebyl).
[66] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že z provedených
důkazů není možné jednoznačně zjistit účel přítomnosti policistů při výměně zámku
stěžovatelova obydlí a nelze tedy ani vyloučit, že se na tomto postupu nepřímo podíleli. Současně
lze dodat, že městský soud nebyl vystaven důkazní nouzi, neboť k důkladnějšímu objasnění
skutkového stavu mohl využít například záznam telefonického hovoru, na jehož základě vyjeli
policisté na předmětné místo, nebo případně výslech dalších svědků, kterými byli přinejmenším
další tři zasahující policisté a technik, který prováděl výměnu zámku. Popis předmětné události
od ostatních zasahujících policistů sice městský soud získal zprostředkovaně z velmi stručných
záznamů o jejich výsleších provedených odborem vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie
Jihočeského kraje při prošetřování stížnosti stěžovatele, což není v soudním řízení správním
vyloučeno, nicméně jako vhodnější se s ohledem na shora popsanou důkazní situaci jeví provést
jejich přímý výslech, při němž mohl městský soud získat podrobnější svědectví, která by bylo
možné vzájemně konfrontovat a vyjasnit tak sporně vylíčené skutečnosti, tedy mj. otázku, zda
policisté vstoupli do obydlí stěžovatele, či nikoliv.
[67] Uvedené sporné skutkové okolnosti jsou přitom klíčové pro věcné posouzení žaloby,
neboť jak vyplývá z rozsudku ze dne 20. 3. 2013, č. j. 6 Aps 11/2012 – 32, na který v napadeném
rozsudku upozorňoval i městský soud, účast policistů (v uvedeném rozsudku strážníků městské
policie) na vyklízení nemovitosti nemusí spočívat přímo ve fyzickém provádění vyklízení, nýbrž
i v zaštiťování jejího provádění a odrazení uživatele nemovitosti od kladení odporu. Je sice
pravdou, že v citované věci Nejvyššího správního soudu byly okolnosti zásahu ozbrojeného
sboru „zesíleny“ tím, že se jednalo o obecní policii zneužitou pro ochranu soukromoprávních
zájmů dané obce, přičemž skutkový základ nyní posuzované věci je v tomto ohledu jiný, nicméně
pouze tímto skutkovým rozdílem se od závěrů vyslovených v daném rozsudku Nejvyššího
správního soudu odlišit nelze, neboť tyto závěry mají obecnější přesah a do značné míry
dopadají, i přes jeho odlišnosti, i na nyní posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud totiž
v uvedené věci mj. konstatoval:
„V nyní posuzovaném případě není sporu o tom, že vyklizení předzahrádky pizzerie stěžovatelů dne
1. 8. 2012 byli přítomni čtyři strážníci městské policie, na samotném vyklizení se ovšem svým jednáním přímo,
fyzicky, nepodíleli. Podle žalovaného i podle krajského soudu strážníci na místě pouze plnili své zákonné úkoly,
totiž dohlíželi nad veřejným pořádkem. Takovému názoru však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit.
Strážníci od samého začátku vyklízecích prací, tj. zhruba od šesté hodiny ráno, až do konce celý proces sledovali,
ba dokonce o průběhu vyklizení pořizovali audiovizuální záznam, který byl posléze žalovaným poskytnut i soudu.
Z tohoto záznamu i z dalších zvukových i obrazových materiálů předložených stranami v řízení před krajským
soudem je zcela zřejmé, že strážníci se na místě nenacházeli za účelem dohledu nad veřejným pořádkem, nýbrž
spíše za účelem dohledu nad samotným vyklizením, a tato jejich účast na vyklizení mohla být skutečně ze strany
stěžovatelů vnímána jako snaha o odstrašení stěžovatelů od případného kladení odporu během vyklizení. Nelze
přitom tvrdit ani to, že strážníci jen dbali na dodržování veřejného pořádku při vyklizení, protože v daném
případě žalovaný opakovaně uvádí, že on sám postupoval svépomocně, jak je předvídáno v §6 občanského
zákoníku („Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen,
přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.“). Svépomoc ovšem ze své podstaty vylučuje jakékoli souběžné působení
veřejné moci, ba vůbec její přítomnost, jelikož ke svépomoci lze přistoupit právě jen za předpokladu, že nelze
zjednat nápravu, respektive odvrátit hrozící bezprostřední zásah do práva, za pomoci moci veřejné; jinak se jedná
o nezákonnou svépomoc ofenzivní (srov. také Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 98). Tvrzení, že strážníci dohlíželi na dodržování veřejného
pořádku při svépomocném vyklizení, by tak nebylo možno označit jinak než jako právní oxymoron. Jakákoli
pasivní přítomnost strážníků při svépomocném jednání je zkrátka pojmově vyloučena.
Je zapotřebí zdůraznit, že podle Nejvyššího správního soudu není vyloučena přítomnost či asistence
strážníků obecní policie při jakémkoli vyklizení, ale právě při svépomocném vyklizení. Jinak by tomu mohlo být
například v případě vyklizení cestou využití §5 občanského zákoníku, podle něhož se lze při zřejmém zásahu do
pokojného stavu domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy, který může předběžně zásah zakázat nebo
uložit, aby byl obnoven předešlý stav; tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. Při vyklizení jako aktu
veřejné moci prováděnému na ochranu pokojného stavu by tedy účast obecní policie byla pochopitelná, případně
i očekávatelná, a rozhodně bez dalšího nikoliv nezákonná. V nyní posuzované věci však nedošlo
k aplikaci §5 o. z., při níž by obec vystupovala ze své vrchnostenské pozice za účelem nastolení pokojného stavu,
nýbrž k aplikaci §6 o. z., opravňujícího soukromý subjekt ke svépomoci. Nejvyšší správní soud přitom shledává
nadbytečným posuzovat, zda obcí užitá svépomoc byla v souladu s občanskoprávními předpisy či nikoliv, neboť pro
konstatování nezákonnosti zásahu postačuje vyřešit otázku, zda je obec oprávněna využít obecní policie,
pokud postupuje svépomocně v soukromoprávním vztahu, ať už tato svépomoc je realizována v mezích §6 o. z.,
či nikoliv.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že strážníci nemohli na místě pouze pasivně dohlížet nad veřejným
pořádkem (při svépomocném vyklizení), jak uváděl žalovaný. Strážníci naopak na místě dohlíželi na průběh
výlučně soukromoprávního jednání, a to svépomocného jednání ve smyslu §6 o. z., které ze své podstaty vylučuje
přítomnost – jakož i vůbec dostupnost - veřejné moci. Obecní policie tedy vystupovala na ochranu a ve prospěch
primárně soukromoprávních zájmů, což se příčí jejímu veřejnoprávnímu poslání. Takový postup obecní policie
může být v konkrétním případě hodnocen jako zásah ve smyslu §82 s. ř. s.“ (důraz doplněn)
[68] Již z důvodu kolize s uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu nemůže rozsudek
městského soudu, bez dalšího objasnění a zhodnocení skutkového stavu, obstát. Další skutkové
okolnosti, jimiž se totiž městský soud snažil od uvedených závěrů odlišit (nad rámec faktu,
že se v tomto případě nejednalo o zneužití ozbrojeného sboru jeho zřizovatelem), nebyly podle
názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokázány.
IV.
Závěry a náklady řízení
[69] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal z výše uvedených důvodů návrh
stěžovatele na zproštění ustanovené zástupkyně zastoupení a ustanovení jiného zástupce z řad
advokátů opodstatněným, rozhodl o něm tak, že ho zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).
[70] Kasační stížnost v části, jež směřovala proti výroku I. napadeného rozsudku městského
soudu o odmítnutí části žaloby týkající se postupu policie jakožto orgánu činného v trestním
řízení, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, stejně jako část kasační stížnosti směřující proti
usnesení městského soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 126, kterým byla stěžovateli
uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na předběžné opatření ze dne 20. 10. 2018
ve výši 100 Kč. Stěžovatel se sice podanou kasační stížností domáhá rovněž zrušení tohoto
usnesení, neuplatnil však proti němu žádné kasační námitky. Toto usnesení přitom přímo
nesouvisí s rozhodnutím městského soudu o věci samé, není založeno na procesním neúspěchu
stěžovatele, neboť povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na předběžné opatření vzniká dle
§4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na nařízení
předběžného opatření. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost v části, jež směřovala proti
výroku I. rozsudku městského soudu, a v části směřující proti usnesení městského soudu ze dne
12. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 126, dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl (výrok II. tohoto
rozsudku).
[71] V rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. napadeného rozsudku
městského soudu o zamítnutí zbylé části žaloby, naopak Nejvyšší správní soud shledal kasační
stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil výrok II. rozsudku městského
soudu, jakož i s ním související výrok III. o náhradě nákladů řízení a rovněž s hlavním výrokem
související usnesení městského soudu ze dne 5. 6. 2019, č. j. 15 A 59/2018 – 125, kterým městský
soud s odkazem na §60 odst. 4 s. ř. s. uložil stěžovateli povinnost zaplatit státu náhradu nákladů
řízení ve výši 67,60 Kč, neboť i to bylo odůvodněno procesním neúspěchem stěžovatele ve věci,
a v uvedeném rozsahu Nejvyšší správní soud vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení (výrok
III. tohoto rozsudku). V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), ve svém novém rozhodnutí
rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení o té části kasační stížnosti, jež byla shledána
důvodnou (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
[72] O náhradě nákladů řízení o té části kasační stížnosti, kterou Nejvyšší správní soud zamítl,
zdejší soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl v řízení o této části
kasační stížnosti úspěch, z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad
rámec běžné úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud mu tedy jejich náhradu nepřiznal
(výrok IV . tohoto rozsudku).
[73] V řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ustanovil zástupkyní stěžovatele
advokátku Mgr. Zuzanu Candigliota, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s.
hradí stát. Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni přiznal odměnu za dva úkony právní
služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1
písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v účinném znění, a náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního
tarifu. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování
a náhradu hotových výdajů ve výši 6800 Kč; tato částka bude z účtu Nejvyššího správního soudu
vyplacena ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok V . tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. listopadu 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu