ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.401.2019:37
sp. zn. 5 As 401/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: SIBOM, s. r. o.,
se sídlem U Silnice 70/7, Přerov, zastoupený JUDr. Miroslavem Svatoněm, advokátem se sídlem
náměstí T. G. Masaryka 93, Lipník nad Bečvou, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého
kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, za účasti: statutární město Přerov, se sídlem
Bratrská 709/34, Přerov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 9. 2019, č. j. 65 A 56/2018 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zam ít á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce podal kasační stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti výroku I. rozhodnutí
žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 3. 4. 2018, č. j. KUOK 113947/2017.
[2] Magistrát města Přerova, odbor stavebního úřadu a životního prostředí, oddělení
stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), vydal rozhodnutí ze dne 6. 9. 2017,
č. j. MMPr/115455/2017/Sko. Výrokem I. tohoto rozhodnutí rozhodl dle §79 a §92 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v relevantním znění (dále jen „stavební
zákon“), o umístění stavby žadatele, statutárního města Přerova (dále jen „osoba zúčastněná
na řízení“) „Točna MAD Přerov IX – Lýsky“, stavební objekt SO 101 – zpevněné plochy“ na pozemcích
par. č. 206 (ovocný sad), parc. č. 207/8 (ostatní plocha) a parc. č. 433 (ostatní plocha), všechny
v k. ú. Lýsky. Výrokem II. uvedeného rozhodnutí tuto stavbu dle §115 stavebního zákona
povolil.
[3] Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný výrokem I. výše uvedeného
rozhodnutí ze dne 3. 4. 2018, č. j. KUOK 113947/2017, zamítl odvolání žalobce proti výroku I.
rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby a tento výrok potvrdil, výrokem II. svého
rozhodnutí k odvolání žalobce zrušil výrok II. rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla
předmětná stavba povolena, a věc v tomto rozsahu vrátil stavebnímu úřadu k novému
projednání.
[4] Proti výroku I. rozhodnutí žalovaného ve věci umístění stavby podal žalobce žalobu
u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, který ji zamítl. Námitku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajský soud považoval za nedůvodnou, neboť vypořádání
odvolacích námitek žalovaným shledal jako dostatečné. Krajský soud nepřisvědčil žalobci, který
v dané lokalitě provozuje pneuservis, ani v námitce, podle níž žalovaný nebral v potaz ohrožení
výkonu jeho podnikatelské činnosti tím, že část točny autobusů městské hromadné dopravy
má vést po účelové komunikaci, která slouží jako příjezd k pneuservisu žalobce, čímž má značně
komplikovat bezpečné zajíždění i větších vozidel a souprav jeho zákazníků. Žalovaný podle
krajského soudu tuto námitku v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal, a ačkoliv
žalobce námitku v žalobě zopakoval, svá tvrzení ničím neprokázal. Žalobce měl dále
za to, že došlo k porušení §90 písm. c) stavebního zákona, neboť výrok I. rozhodnutí stavebního
úřadu nemůže za současného zrušení výroku II. obstát. Krajský soud především upozornil
na značnou obecnost této námitky, nicméně posoudil důvody zrušení výroku II. rozhodnutí
stavebního úřadu a dospěl k závěru, že žádné z pochybení, která žalovaný vytkl stavebnímu úřadu
ve svém rozhodnutí, se netýká územního řízení, jehož výsledek byl potvrzen výrokem I.
rozhodnutí žalovaného, naopak tato žalovaným shledaná pochybení se týkají stavebního řízení,
které lze od územního řízení oddělit, přestože obě řízení probíhala v posuzovaném případě dle
§94a stavebního zákona společně. Za situace, v níž výrok týkající se povolení stavby navazuje
na výrok týkající se umístění stavby, nikoli opačně, je dle krajského soudu přípustné, aby výrok
o umístění stavby obstál bez ohledu na pochybení stavebního úřadu při vydání stavebního
povolení (k tomu krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013 – 97, publ. pod č. 3137/2015 Sb. NSS; všechna zde uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Námitku
uplatněnou v doplnění žaloby ze dne 29. 11. 2018, jež se týkala tvrzeného rozporu umístění
stavby s územím plánem, shledal krajský soud opožděnou (§71 odst. 2 ve spojení s §72
odst. 1 s. ř. s.), a proto se jí věcně nezabýval.
II.
Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že má za nesporné, že stavba točny je dle územního
plánu statutárního města Přerova projektována v ploše „občanského vybavení“ (,,O“), která
je dále dle charakteristiky zástavby a způsobu využití členěna na funkční typy, jejichž
demonstrativní výčet je proveden v §6 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích
na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), přičemž dotčená stavba je umístěna
do funkčního typu „polyfunkční komplexy vybavenosti“ (,,OP“). Stěžovatel vytýká krajskému
soudu, že přejímá jako věcně správný závěr žalovaného, podle něhož je stavba točny autobusů
v souladu s územním plánem umístěna v ploše občanského vybavení na pozemcích „související
dopravní a technické infrastruktury“ (§6 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb.). Stavba točny
autobusů není dle stěžovatele stavbou občanského vybavení, ani stavbou dopravní a technické
infrastruktury související s jinou stavbou občanského vybavení. Součástí točny totiž není
například stavba autobusové zastávky, ani zde není umístěna jiná stavba občanského vybavení,
se kterou by točna funkčně souvisela. Naopak se jedná o stavbu funkčně zcela samostatnou,
kterou by bylo možné svým charakterem umístit do plochy dopravní infrastruktury silniční,
nikoliv do plochy občanského vybavení.
[7] Z tohoto důvodu je současně dle názoru stěžovatele napadené rozhodnutí krajského
soudu nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, proč je předmětná stavba
považována za souladnou s územním plánem statutárního města Přerova, resp. z jakých důvodů
je považována za stavbu, kterou lze umístit do plochy občanského vybavení, jestliže jde o stavbu
silniční a zcela samostatnou.
III.
Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[8] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za zákonný
a správný. Točna autobusů je dle jeho názoru podle územního plánu v území přípustná, protože
se nachází v ploše občanského vybavení, a to ve funkčním typu polyfunkční komplex
vybavenosti. Územní plán v dalším odkazuje na (obecnou) právní úpravu obsaženou v §6
vyhlášky č. 501/2006 Sb., která uvádí demonstrativní výčet možného občanského vybavení,
včetně využití pozemků pro dopravní infrastrukturu.
[9] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, neboť zpravidla jen u přezkoumatelného soudního rozhodnutí lze vážit důvodnost
ostatních námitek. Námitka nepřezkoumatelnosti směřovala proti údajnému závěru krajského
soudu o tom, že umístěná stavba točny autobusů je v souladu s územním plánem statutárního
města Přerov. Stěžovatel měl za to, že krajský soud tento závěr pouze nekriticky převzal a nijak
jej neodůvodnil. Jedná se tedy o namítanou nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro
věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně
odůvodněn a je srozumitelný. Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se rozporu stavby
s územním plánem, Nejvyšší správní soud považuje za nutné znovu upozornit, že tuto námitku
krajský soud věcně nevypořádal, pouze ji uvedl v rekapitulaci žaloby a jejího doplnění a
v rozsudku shrnul též vyjádření žalovaného k této otázce. Meritorně se však touto námitkou
nezabýval, neboť ji považoval ve smyslu §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s. za opožděně
podanou, což ve svém rozsudku také vysvětlil.
[14] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že vypořádání této námitky netrpí
nedostatkem důvodů, neboť se jí krajský soud, vzhledem k závěru o opožděnosti dané námitky,
vůbec nezabýval. Není tedy pravdou, jak tvrdil stěžovatel, že by krajský soud přisvědčil závěru
žalovaného o souladu umístění stavby s platným územním plánem.
[15] Zároveň musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že závěr krajského soudu o opožděnosti
daného žalobního bodu je správný. Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě
obecných náležitostí podání obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo
nicotné. Podle §71 odst. 2 s. ř. s. může žalobce kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit
žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve
lhůtě pro podání žaloby. Smyslem včasného uvedení žalobních bodů je jednoznačné ustavení
rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby.
Nestanoví-li zvláštní zákon jinak, činí tato lhůta dle §71 odst. 2 s. ř. s. dva měsíce od doručení
žalobou napadeného rozhodnutí žalobci. Zákonný požadavek řádného a včasného uplatnění
žalobních bodů je naplněn i jen stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným –
vymezením skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad
napadeného rozhodnutí správního orgánu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se
má soud věcí zabývat (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publ. pod
č. 685/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 23. 10. 2009, č. j. 7 Afs 110/2009 - 88) zároveň vyplývá,
že rozšíření žaloby o další žalobní body nelze zaměňovat s konkretizací či upřesněním žalobních
bodů. Řádně a včas uplatněný žalobní bod lze argumentačně rozvíjet i po uplynutí lhůty k podání
žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 1 Afs 54/2013 - 36).
[16] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že zástupci stěžovatele bylo žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného doručeno do datové schránky dne 4. 4. 2018, dvouměsíční
lhůta pro podání a tedy i doplnění žaloby tudíž uběhla dne 4. 6. 2018. Doplnění žaloby o
předmětný žalobní bod týkající se tvrzeného rozporu umístění stavby s územním plánem,
doručené krajskému soudu dne 29. 11. 2018, tak bylo zcela bezpochyby podáno po lhůtě
stanovené pro její rozšíření o další žalobní body dle §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.
Toto doplnění přitom není možné považovat za konkretizaci některého z již namítaných
žalobních bodů. Původní žalobní body se totiž týkaly jiných aspektů dané stavby a jejího
umístění, v žádné souvislosti však nezmiňovaly územní plán statutárního města.
[17] Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v souvislosti s uvedeným
opožděně uplatněným žalobním bodem je tudíž nedůvodná. Pokud stěžovatel zároveň uvádí
tutéž námitku tvrzeného rozporu umístění dané stavby s územním plánem rovněž v kasační
stížnosti, jedná se o námitku dle §103 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou, neboť ji stěžovatel včas
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
V.
Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
poslední věty s. ř. s. zamítl.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady v tomto řízení nad rámec běžné administrativní
činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[20] Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním
by jí vznikly náklady, proto soud rozhodl v souladu s §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.,
že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n ej s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. září 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu