ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.92.2018:36
sp. zn. 5 As 92/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Vodovody a kanalizace
Pardubice, a.s., se sídlem Teplého 2014, Pardubice, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M.,
advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 25. 7. 2012, čj. ÚOHS-R11/2012/VZ-13883/2012/310/Pse, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2018,
čj. 31 Af 131/2012-309,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 17. 2. 2011 uveřejnila žalobkyně jako zadavatelka v Úředním věstníku Evropské unie
pod ev. číslem 2011/S35-057423 oznámení o zahájení otevřeného zadávacího řízení na veřejnou
zakázku „Zhotovení stavebního díla ‚Modernizace BČOV Pardubice‘“. Dne 12. 5. 2011 žalobkyně
rozhodla o výběru nejvhodnější nabídky uchazeče, a to Sdružení „BČOV Pardubice“,
které se skládá ze společnosti Skanska a. s. a Metrostav a. s. (dále jen „vybraný uchazeč“).
[2] Následně podal jeden z uchazečů o veřejnou zakázku - Sdružení „SYNER – HST BČOV
Pardubice“ (společnost Syner, s. r. o., a HST Hydrosystémy s. r. o.; dále jen „neúspěšný
uchazeč“) námitky proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, kterým žalobkyně
nevyhověla a rozhodla o jejich zamítnutí. Neúspěšný uchazeč s tímto rozhodnutím nesouhlasil
a inicioval řízení o přezkoumání úkonů žalobkyně. Dne 15. 6. 2011 oznámil žalovaný žalobkyni,
vybranému uchazeči a neúspěšnému uchazeči zahájení správního řízení podle §114 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „ZVZ“).
[3] Dne 28. 12. 2011 vydal žalovaný rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí I. stupně“),
jehož výrokem I zastavil správní řízení podle §66 odst. 1 písm. g) správního řádu. Ve výroku II
rozhodl o tom, že se žalobkyně dopustila správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) ZVZ tím,
že nedodržela postup stanovený v §6 v návaznosti na §80 odst. 1 ZVZ, „když ve zprávě o posouzení
a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 neuvedla, jakým způsobem dospěla k výsledkům posouzení zdůvodnění
mimořádně nízkých nabídkových cen uchazečů a vysvětlení nabídek uchazečů, čímž se její postup stal
nepřezkoumatelným a netransparentním“. Tento postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější
nabídky, přičemž zadavatelka uzavřela smlouvu na veřejnou zakázku s vybraným uchazečem.
Ve výroku III žalovaný uložil žalobkyni za spáchání správního deliktu podle výroku II pokutu
ve výši 9 000 000 Kč.
[4] Proti výroku II a III rozhodnutí I. stupně podala žalobkyně rozklad, ve kterém navrhla
zrušení uvedených výroků pro jejich nezákonnost. Žalobkyně uvedla, že souhlasí se žalovaným,
že správní řízení mělo být zastaveno; nenapadá tedy výrok I rozhodnutí I. stupně. Předseda
žalovaného rozhodnutím ze dne 25. 7. 2012 podle §152 odst. 5 písm. b) správního řádu
rozhodnutí I. stupně ve všech výrocích potvrdil a podaný rozklad žalobkyně zamítl.
[5] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u krajského soudu,
který poté, co jeho dřívější rozsudky v této věci zrušil NSS, v záhlaví označeným rozsudkem
zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud dovodil,
že rozhodnutí předsedy žalovaného je v části týkající se uložené pokuty nepřezkoumatelné.
II. Kasační stížnost, vyjádření žalobkyně
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu ze dne 28. 2. 2018
kasační stížností.
[7] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že odůvodnění výše uložené pokuty
v rozhodnutí I. stupně a rozhodnutí předsedy stěžovatele je nepřezkoumatelné. Krajský soud
přistoupil zjednodušeně k posouzení otázky, zda a jakým způsobem stěžovatel zohlednil zákonná
hlediska při stanovení výše pokuty, a dále nesprávně posoudil skutečný obsah rozhodnutí
I. stupně a rozhodnutí předsedy stěžovatele.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že dostatečně přihlédl ke všem hlediskům vyjmenovaným
v §121 odst. 2 ZVZ, jakož i k hlediskům konkretizovaným judikaturou; srozumitelně zdůvodnil,
proč přistoupil k uložení pokuty právě ve výši 9 000 000 Kč.
[9] Stěžovatel poukázal na znění §121 odst. 2 ZVZ, který podle jeho názoru od sebe
výslovně neodděluje všechna kritéria, protože uvádí, že stěžovatel má přihlédnout k závažnosti
správního deliktu, a následně demonstrativním výčtem dále konkretizuje kritéria závažnosti
správního deliktu. S odkazem na rozsudky NSS ze dne 30. 4. 2009, čj. 6 As 34/2008-54,
a ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 106/2012-45, stěžovatel zdůraznil, že rozhodnými kritérii pro určení
závažnosti správního deliktu, kterými se správní orgán musí v každém případě zabývat,
jsou hlediska stanovená zákonem. Správní orgán je povinen přihlédnout i k jiným okolnostem,
které v průběhu správního řízení vyjdou najevo, pokud jsou svojí povahou podstatné
pro posouzení závažnosti správního deliktu. Určení konkrétní výše pokuty je však věcí správního
uvážení.
[10] Stěžovatel namítl, že zjištěný skutkový stav byl z větší části popsán již v odůvodnění
výroku o vině, který krajský soud nezpochybnil. Krajský soud však při posouzení individuálnosti
úvah stěžovatele o výši pokuty ignoroval vše, co bylo uvedeno v rozhodnutí I. stupně
a rozhodnutí předsedy stěžovatele. Podle názoru stěžovatele není důvod k domněnce, že všechny
rozhodné okolnosti, které byly popsány v odůvodnění výroku o vině, nebyly brány v potaz
při závěrech o závažnosti správního deliktu dle dílčích kritérií, pouze proto, že nebyly opětovně
opsány i v části odůvodnění výroku o trestu.
[11] Stěžovatel je přesvědčen, že přihlédl ke všemu, k čemu při ukládání pokuty byl povinen
přihlédnout, a posoudil všechna hlediska, která měla vliv na výši ukládané pokuty. V odůvodnění
rozhodnutí I. stupně se stěžovatel vyjádřil k závažnosti správního deliktu v bodu 124 (předseda
stěžovatele se k této otázce údajně vyjádřil v bodu 64 odůvodnění svého rozhodnutí), ke způsobu
spáchání správního deliktu v bodu 115, k funkci pokuty v bodu 148 (závěry jsou potvrzeny
v bodu 25 odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele), k ekonomické situaci žalobkyně v bodu
147, k horní hranici pokuty v bodu v bodu 144 (bod 25 odůvodnění rozhodnutí předsedy
stěžovatele); příslušné texty stěžovatel citoval.
[12] K okolnostem spáchání správního deliktu stěžovatel také namítl, že přestože
v odůvodnění rozhodnutí I. stupně, stejně jako v rozhodnutí předsedy stěžovatele, nejsou
konkrétně uvedeny přitěžující a polehčující okolnosti (stěžovatel ani jeho předseda žádné
neshledali), nezakládá tato skutečnost nepřezkoumatelnost rozhodnutí (srov. rozsudek NSS
ze dne 22. 2. 2017, čj. 3 As 35/2016-41). V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozpornost
rozsudku krajského soudu, který v bodu 101 svého odůvodnění dovodil, že z rozhodnutí
stěžovatele nevyplývá, jaké skutečnosti zvolil jako polehčující a přitěžující okolnosti, ale následně
v bodu 102 uvedl, že v napadeném rozhodnutí předseda stěžovatele konstatoval, že v případě
stanovení výše pokuty bylo za přitěžující zohledněno to, že žalobkyně neinformovala stěžovatele
o uzavření smlouvy s vybraným uchazečem ve lhůtě, která jí byla stanovena. V kontextu
uvedeného poukázal stěžovatel na bod 146 odůvodnění rozhodnutí I. stupně, podle kterého
k transparentnosti postupu žalobkyně (zadavatelky) nepřispěl ani fakt, že o uzavření smlouvy
s vybraným uchazečem neinformovala stěžovatele ve stanovené lhůtě. Stěžovatel však
v odůvodnění rozhodnutí I. stupně nikde neuvedl, že za přitěžující okolnost považuje, že nebyl
informován ve stanovené lhůtě. Pouze konstatoval, že takové jednání považuje
za netransparentní.
[13] Podle názoru stěžovatele tedy při ukládání pokuty postupoval v mezích správního uvážení
ve smyslu rozsudku NSS ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72. Dále stěžovatel odkázal
též na rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2013, čj. 7 As 15/2013-56, který deklaroval, že výše pokuty
je do značné míry věcí správního uvážení.
[14] Stěžovatel zdůraznil, že při určení výše pokuty přihlédl ke všem hlediskům a okolnostem
spáchání správního deliktu, k nimž byl povinen přihlédnout. Rozhodnutí rovněž ve vztahu
k uložené pokutě zdůvodnil dostatečně logicky a přesvědčivě, protože své správní uvážení založil
na posouzení skutečnosti, že odpovědnost žalobkyně (zadavatelky) za správní delikt nezanikla.
Stěžovatel tak dostál všem povinnostem, které jsou na něj z hlediska zásady zákonnosti
a individualizace trestu kladeny.
[15] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[16] Žalobkyně navrhla zamítnutí kasační stížnosti a se závěry krajského soudu,
který přisvědčil jejím žalobním námitkám, se ztotožnila, což podrobně rozvedla.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] NSS nejprve zvážil přípustnost opakované kasační stížnosti. Podle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost přípustná jen tehdy, je-li jako její důvod namítáno, že se soud
neřídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušovacím rozsudku. Jak však
již NSS opakovaně vysvětlil (např. rozsudek ze dne 10. 6. 2008, čj. 2 Afs 26/2008-119), citovaná
norma zajišťuje, aby se NSS nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát právní názor
závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil.
O tento případ se v projednávané věci nejedná, k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí I. stupně
a předsedy stěžovatele ve vztahu k uložené pokutě se dosud NSS nevyjádřil. Kasační stížnost
je proto přípustná.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Po zhodnocení argumentace stěžovatele NSS konstatuje, že závěry krajského soudu
ohledně nepřezkoumatelnosti závěrů rozhodnutí I. stupně a rozhodnutí předsedy stěžovatele
ve vztahu k výroku o uložení pokuty ve výši 9 000 000 Kč žalobkyni jsou správné. NSS se s nimi
ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje.
[20] Podle §121 odst. 2 ZVZ při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti
správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.
Byl-li uložen zákaz plnění smlouvy podle §118 odst. 2, přihlédne se rovněž k tomu, v jakém rozsahu bylo
již ze smlouvy plněno.
[21] K výkladu citovaného ustanovení krajský soud přiléhavě vycházel z rozsudku NSS
ze dne 28. 12. 2016, čj. 3 As 50/2016-35, který dovodil: „Kritérii demonstrativně vypočtenými
ve zmíněném ustanovení se správní orgán musí skutečně zaobírat vždy, přičemž přihlédnutí k dalším kritériím
spadá do rámce jeho správního uvážení.“
[22] Úvodem je nutné uvést, že nelze bez dalšího souhlasit s názorem stěžovatele,
že byl zjištěný skutkový stav z větší části popsán již v odůvodnění výroku o vině a „není důvod
k domněnce, že všechny takové okolnosti, které byly popsány v odůvodnění výroku o vině, nebyly brány v potaz
při závěrech o závažnosti správního deliktu dle dílčích kritérií, pouze proto, že nebyly opětovně opsány i v části
odůvodnění výroku o trestu“.
[23] NSS si je vědom toho, že některé skutečnosti, které se týkají výroku o vině, mohou
být významné též pro rozhodnutí o ukládané sankci (pokutě). Na straně druhé je však nezbytné
zdůraznit, že z požadavku na přezkoumatelnost (nejen) správního rozhodnutí již z podstaty věci
plyne, že musí být zjevné, jaké skutkové okolnosti jsou významné pro rozhodnutí o vině a jaké
pro rozhodnutí o sankci. Není úkolem účastníka řízení, resp. soudu v případně navazujícím
soudním řízení, v odůvodnění správních rozhodnutí pátrat po tom, které skutkové (či jiné)
okolnosti významné z hlediska pro rozhodnutí o vině mohl snad správní orgán zohlednit také
při rozhodnutí o sankci, resp. její výši. Rozhodné skutkové okolnosti jistě nemusí
být odůvodňování sankce opětovně opisovány, ale musí být zřejmé, že také z nich správní orgán
při rozhodování o sankci vycházel (např. na ně lze odkázat apod.).
[24] Nelze ostatně ani souhlasit s tvrzením stěžovatele, že v odůvodnění rozhodnutí I. stupně
se stěžovatel vyjádřil k závažnosti správního deliktu v bodu 124 (bod 64 odůvodnění rozhodnutí
předsedy stěžovatele), ke způsobu spáchání správního deliktu v bodu 115, k funkci pokuty
v bodu 148 (závěry jsou údajně potvrzeny v bodu 25 odůvodnění rozhodnutí předsedy
stěžovatele), k ekonomické situaci žalobkyně v bodu 147, k horní hranici pokuty v bodu 144
(bod 25 odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele).
[25] V bodu 124 odůvodnění rozhodnutí I. stupně stěžovatel uvedl: „S ohledem na shora uvedené
skutečnosti Úřad konstatuje, že zadavatel se dopustil správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona tím,
že ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek ze dne 12. 5. 2011 ani v jiném dokumentu v rámci předmětného
zadávacího řízení neodůvodnil postup, jakým dospěl k výsledkům posouzení nabídek výše uvedených uchazečů,
čímž se proces posouzení nabídek zadavatelem stal nepřezkoumatelným, tedy netransparentním, přičemž postup
zadavatele mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a zadavatel dne 9. 9. 2011 uzavřel smlouvu o dílo
s vybraným uchazečem.“ NSS konstatuje, že tím stěžovatel rozhodně nijak nehodnotil závažnost
správního deliktu, pouze konstatoval, že žalobkyně naplnila jeho skutkovou podstatu.
To je zjevné již na základě srovnání se zněním §120 odst. 1 písm. a) ZVZ podle kterého
se zadavatel dopustí správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné
zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a uzavře smlouvu
na veřejnou zakázku. Nelze ani přehlédnout, že bod 124 odůvodnění rozhodnutí I. stupně
se vztahuje k části označené jako „K výroku II rozhodnutí“ (tj. výrok o vině - pozn. NSS), a nikoli
k části označené jako „K výroku III rozhodnutí - uložení sankce“. Za řádné posouzení závažnosti
správního deliktu nelze považovat ani hodnocení uvedené v bodu 64 rozhodnutí předsedy
stěžovatele, tj. „Výše pokuty se jeví jako přiměřená právě ke konkrétním okolnostem spáchání správního
deliktu a namítané tvrzení zadavatele, že spáchaný delikt spadá do kategorie těch méně závažných, považuji
za odporující prokázanému stavu věci“. Toto hodnocení je zcela obecné a nekonkrétní, není ani zjevné,
jaké konkrétní okolnosti (ty nejsou uvedeny ani odkazem či příkladem) má předseda stěžovatele
vlastně na mysli.
[26] Ke způsobu spáchání správního deliktu se dle kasačních tvrzení stěžovatel vyjádřil v bodu
115 odůvodnění rozhodnutí I. stupně [tj. opět v části označené jako „K výroku II rozhodnutí“
(tj. výrok o vině) - pozn. NSS], v němž uvedl: „Pakliže tedy zadavatel v žádném z dokumentů v rámci
zadávacího řízení neuvedl způsob, jakým dospěl ke konečnému posouzení zdůvodnění mimořádně nízkých
nabídkových cen uvedených uchazečů a vysvětlení nejasností v nabídkách uchazečů, nelze než jeho postup považovat
za nepřezkoumatelný a netransparentní, tedy takový, jenž mohl mít v důsledku nedodržení základní zásady
zadávacího řízení vliv na výběr nejvhodnější nabídky.“ Rovněž v tomto případě se jedná pouze
o konstatování, že žalobkyně naplnila skutkovou podstatu dotčeného správního deliktu a jakým
způsobem tak učinila; k míře jeho závažnosti se stěžovatel konkrétně nevyjádřil.
[27] Jako příliš obecné je třeba vyhodnotit také hodnocení represivní a preventivní funkce
pokuty (včetně její horní hranice) v bodech 144 a 148 odůvodnění rozhodnutí I. stupně
(bod 25 odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele). Rovněž v tomto směru souhlasí NSS
se závěrem krajského soudu, že stěžovatel v rozhodnutí I. stupně uvedl, že udělená pokuta
má zajistit funkci represivní a preventivní, ale stěžovatel a následně ani předseda stěžovatele nijak
nezdůvodnili, na základě jakých konkrétních skutečností dovodili, že tyto funkce zajistí pokuta
právě ve výši 9 000 000 Kč (tj. 49,64 % zákonné sazby).
[28] Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na skutečnost, že stěžovatel
v odůvodnění rozhodnutí I. stupně neuvádí, proč udělil pokutu právě ve výši 9 000 000 Kč.
Stěžovatel pouze konstatoval (bod 146 rozhodnutí I. stupně), že při stanovení výše pokuty vzal
v úvahu, že žalobkyně (zadavatelka) při zadávání veřejné zakázky nedodržela zásadu
transparentnosti, čemuž nepřispělo ani to, že o uzavření smlouvy o dílo s vybraným uchazečem
neinformovala stěžovatele ve stanovené lhůtě. Z části odůvodnění rozhodnutí I. stupně věnované
ukládané pokutě však není zjevné, z jakého konkrétního důvodu dospěl stěžovatel k závěru,
že je třeba žalobkyni uložit pokutu právě ve výši 9 000 000 Kč. Krajský soud také správně
poukázal na skutečnost, že z odůvodnění rozhodnutí I. stupně nevyplývá, jaké skutečnosti
měl stěžovatel za polehčující či přitěžující. Ani již uvedenou okolnost, že žalobkyně o uzavření
smlouvy o dílo s vybraným uchazečem neinformovala stěžovatele ve stanovené lhůtě, stěžovatel
nijak nevyhodnotil; pouze ji konstatoval.
[29] Uvedené pochybení nenapravil ani předseda stěžovatele, který, jak přiléhavě uvedl
již krajský soud, pouze uvedl, že v případě stanovení výše pokuty byla za přitěžující považována
skutečnost, že žalobkyně neinformovala stěžovatele o uzavření smlouvy s vybraným uchazečem
ve stanovené lhůtě. Krajský soud ovšem nepřehlédl, že v projednávané věci neinformování
stěžovatele o uzavření smlouvy s vybraným uchazečem nijak nesouvisí se závažností spáchaného
správního deliktu, způsobem, kterým byl spáchán, okolnostmi jeho spáchání či jeho následky.
Tento závěr nezpochybnil ani stěžovatel.
[30] V této souvislosti neobstojí argumentace stěžovatele, že v uvedeném směru je rozsudek
krajského soudu vnitřně rozporný. Stěžovatel pouze nerozlišuje mezi rozhodnutím I. stupně
(ve kterém skutečně stěžovatel nikde neuvedl, co považuje za přitěžující okolnost) a rozhodnutím
předsedy stěžovatele (ten uvedenou skutečnost zohlednil, což rozvedl v bodu 64 svého
rozhodnutí – „mezi okolnosti případu […] ke kterým při vyměřování pokuty Úřad přihlédl, bylo nedodržení
povinnosti Úřadem stanovené usnesením č.j. ÚOHS S214/2011/VZ/95555/2011/530/RNi
ze dne 15. 6. 2011“).
[31] Krajský soud se kritérii, které byly rozhodné pro uložení pokuty žalobkyni, zabýval
důkladně a přiléhavě poukázal též na skutečnost, že předseda stěžovatele se ani řádně
nevypořádal se všemi námitkami, které žalobkyně uvedla v rozkladu. NSS musí opět souhlasit
s krajským soudem, že předseda stěžovatele zejména nijak nevysvětlil rozdílnou výši pokut
v této věci a v případech, na které poukazovala žalobkyně v rozkladu. Rovněž tento závěr krajský
soud pečlivě odůvodnil s poukazem na rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/2005-53,
podle něhož: „Jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními
principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem.“
[32] Nepřípadná je dále kasační argumentace stěžovatele, který namítá, že rozhodnutí
ve vztahu k uložené pokutě zdůvodnil „dostatečně logicky a přesvědčivě, když své správní uvážení založil
na posouzení skutečnosti, že odpovědnost zadavatele za správní delikt nezanikla“. Zánik odpovědnosti
za správní delikt je jednou z mnoha otázek, které musí správní orgán řešit při posuzování
odpovědnosti (viny) za spáchaný správní delikt. Zanikla-li tato odpovědnost, nelze rozhodnout
o vině a pochopitelně ani o sankci.
[33] Přes obsáhlost kasační stížnosti nelze přehlédnout, že se v ní stěžovatel nevyjadřuje
k závěrům krajského soudu, v nichž mu bylo vytčeno, že se v rozhodnutí I. stupně při ukládání
pokuty (stanovení její výše) nedostatečně zabýval ekonomickou situací žalobkyně, ale pouze
obecně konstatoval, že „nelze považovat udělenou pokutu za likvidační vzhledem k výši finančních
prostředků, jimiž žalobkyně v rámci svého rozpočtu disponuje“. Stěžovatel ovšem ve vztahu k výši
finančních prostředků, jimiž údajně žalobkyně disponuje, ani neodkázal na žádný podklad,
z nichž tato (stěžovatelem nijak nespecifikovaná) výše vyplývá. Rozhodnutí I. stupně i rozhodnutí
předsedy stěžovatele jsou proto i v tomto ohledu nepřezkoumatelná.
[34] Neobstojí ani poukaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 11. 7. 2013,
čj. 7 As 15/2013-56, který dovodil: „Jelikož je výsledná výše uložené sankce primárně věcí správního uvážení
správního orgánu, omezuje se soudní přezkum pouze na hodnocení, zda je závěr správního orgánu dostatečně
odůvodněn a zda nevybočuje z mezí správního uvážení, tj. zda úvahy neodporují právním předpisům, spisu,
skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo nejsou jinak vadné. […] Nelze po správních orgánech
očekávat přesné zdůvodnění, proč byla uložena pokuta zrovna ve výši 200 000 Kč, a nikoliv například
ve výši 210 000 Kč. Podstatou správního uvážení je, že s ohledem na pestrost možných situací není možné
nastavit žádný univerzální vzorec pro výpočet konkrétní výše pokuty. Pokud by tomu tak bylo, zahrnul
by jej bezesporu zákonodárce přímo do zákona. Z hlediska soudního přezkumu je rozhodné, že výše pokuty byla
uložena v zákonném rozmezí a řádně zdůvodněna, bylo přihlédnuto ke všem zákonným hlediskům a úvahy
žalované se pohybují v mezích správního uvážení.“
[35] Stěžovatel sice v kasační stížnosti opakovaně zdůrazňuje význam svého správního
uvážení, ale nebere v úvahu, že i podle právě citovaného rozsudku toto uvážení nepředstavuje
libovůli příslušného správního orgánu. Ba právě naopak, kritéria kladená na správní uvážení
jsou poměrně přísná, správní uvážení musí vždy proběhnout ve stanovených zákonných mezích
a musí být vždy pečlivě a řádně zdůvodněno. To se v nyní projednávané věci nestalo
a odůvodnění rozhodnutí I. stupně, jakož i odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele
jsou ve vztahu k ukládané sankci (pokutě) přespříliš obecná, povrchní a ve svém důsledku
nepřezkoumatelná. Nepřiléhavé jsou také odkazy stěžovatele na jím citovanou judikaturu,
která naopak podporuje závěry krajského soudu, popř. se týká skutkově odlišných případů.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[37] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ve věci měla úspěch žalobkyně, přísluší jí tedy
vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Tato náhrada
sestává z nákladů žalobkyně na odměnu zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 3 100 Kč
(vyjádření ke kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu
s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Zástupce žalobkyně je plátcem DPH, stěžovatel je tedy povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího
zástupce na náhradě nákladů řízení celkem 4 114 Kč, a to ve lhůtě stanovené ve výroku tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne n í opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu