ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.198.2020:38
sp. zn. 5 Azs 198/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: N. L. T., zastoupena
JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Nám. Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 A 110/2017 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1000 Kč. Tato částka bude vyplacena k rukám advokáta
JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 (třiceti) dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1] Napadeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze žalobu, kterou žalobkyně brojila
proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2017, č. j. MV-26836-6/SO-2017. Uvedeným
rozhodnutím žalovaná zamítla podle §92 odst. 1 správního řádu pro opožděnost odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 26. 10. 2011, č. j. OAM-1193-4/ZR-2011,
kterým byla dle §77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), zrušena platnost povolení žalobkyně k trvalému pobytu na území České republiky a dle
§77 odst. 3 téhož zákona byla žalobkyni stanovena lhůta k vycestování z území ČR v délce
14 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že bylo dne 25. 3. 2011 se žalobkyní zahájeno řízení ve věci
zrušení jejího povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dne
26. 10. 2011 správní orgán prvního stupně rozhodl, jak je uvedeno výše, a své rozhodnutí
odůvodnil tím, že žalobkyně závažným způsobem narušila veřejný pořádek, neboť byla
opakovaně, v krátké době po sobě, českým soudy odsouzena za trestné činy, konkrétně trestním
příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 1 T 52/2009, a rozsudkem
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 5 T 195/2009. Žalobkyně se
dopustila trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému
označení původu dle §150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, resp. přečinu porušení
práv k ochranné známce a jiným označením dle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, a to v obou případech tím, že uváděla do oběhu výrobky neoprávněně označené
ochrannou známkou, k níž příslušelo výhradní právo jinému. Správní orgán zároveň dospěl
k závěru, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není ve smyslu §77 odst. 2 ve spojení
s §174a zákona o pobytu cizinců nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života
žalobkyně.
[3] Dne 22. 7. 2016 doručila žalobkyně správnímu orgánu prvního stupně odvolání proti jeho
rozhodnutí a zároveň žádost o určení neplatnosti doručení prvostupňového rozhodnutí, neboť
jí veškeré písemnosti v daném řízení byly doručovány na základě fikce doručení, přičemž správní
orgán dle jejího názoru nepostupoval tak, jak správní řád stanoví pro případ, že se účastníkovi
prokazatelně nedaří doručovat. Správní orgán prvního stupně žádosti žalobkyně usnesením ze
dne 6. 12. 2016, č. j. OAM-1193-15/ZR-2011, nevyhověl, neboť nebyly splněny podmínky
stanovené v §24 odst. 2 ve spojení s §41 odst. 2 a 4 správního řádu. Účinky fikce doručení nelze
v předmětném případě zvrátit, neboť od zmeškání lhůty pro podání odvolání uplynul více než
rok a žalobkyně navíc neprokázala, že by překážkou faktického doručení písemnosti byla její
dočasná nepřítomnost na příslušné adrese ani závažné důvody, které by nastaly bez jejího
zavinění. Proti uvedenému usnesení se žalobkyně bránila odvoláním, které však žalovaná zamítla
rozhodnutím ze dne 29. 3. 2017, č. j. MV-26836-5/SO-2017. Téhož dne vydala žalovaná rovněž
žalobou napadené rozhodnutí č. j. MV-26836-6/SO-2017, kterým podle §92 odst. 1 správního
řádu zamítla odvolání žalobkyně v předmětné věci pro opožděnost.
[4] Proti posledně zmíněnému rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou podanou
k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 6 A 110/2017 - 28, jako
nedůvodnou zamítl.
[5] Městský soud se zaměřil na posouzení otázky včasnosti odvolání, tedy toho, zda bylo
napadené rozhodnutí doručeno žalobkyni v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu
a kdy k doručení došlo. Konstatoval, že pro určení doručovací adresy cizince je rozhodné místo
pobytu, které je cizinec povinen sdělit příslušnému orgánu. V tomto případě přitom bylo
doručováno na adresu uvedenou žalobkyní jako místo jejího pobytu, která byla zjištěna
z evidence cizinců s povoleným pobytem na území České republiky. Zásilka s rozhodnutím
správního orgánu prvního stupně byla vypravena dne 14. 11. 2011 na uvedenou adresu,
z doručenky vyplývá, že pokus o doručení písemnosti proběhl dne 16. 11. 2011, přičemž dle
prohlášení doručujícího orgánu na doručence byla žalobkyně vyzvána k vyzvednutí zásilky.
Podmínky pro uložení zásilky vyplývající z §23 správního řádu tedy byly splněny. Po marném
uplynutí desetidenní úložní lhůty, tedy dne 28. 11. 2011, nastoupily účinky fikce doručení
předmětné písemnosti. Od tohoto dne začala rovněž běžet patnáctidenní lhůta pro podání
odvolání, jejíž konec tak připadl na 13. 12. 2011. Žalobkyně však podala odvolání až dne
22. 7. 2016. Městský soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
se stalo pravomocným, neboť odvolání bylo podáno opožděně a žalovaná tedy postupovala
v souladu s §92 odst. 1 správního řádu, když jej pro opožděnost zamítla.
[6] Námitku, podle níž měla žalovaná v návaznosti na podané odvolání zahájit přezkumné
řízení, shledal městský soud nedůvodnou s odkazem na svůj rozsudek ze dne 30. 11. 2012,
č. j. 11 Ca 334/2009 – 32, neboť žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že neshledala důvody
pro použití mimořádných opravných prostředků.
[7] K dalším žalobním námitkám městský soud pouze v obecné rovině uvedl, že napadené
rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a že žalovaná vycházela z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, neboť z dokladů ve spise je zřejmé, že prvostupňové rozhodnutí bylo
doručeno dne 28. 11. 2011 a odvolání bylo podáno dne 22. 7. 2016. Městský soud zdůraznil,
že se žalovaná ve svém rozhodnutí zabývala pouze otázkou včasnosti odvolání, nikoliv jeho
věcnou stránkou, neboť o odvolání věcně rozhodováno nebylo.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., které spatřuje v nepřezkoumatelnosti dané
nesrozumitelností a nedostatkem důvodů rozsudku a v nesprávném posouzení právní otázky
městským soudem.
[9] Stěžovatelka má za to, že jí prvostupňové rozhodnutí nebylo řádně doručeno, neboť
rozhodnutí, kterým je odnímáno právo, nelze doručit fikcí. Svůj názor opírá o rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 A 71/2014 – 45. Městský soud se dle
stěžovatelky uvedenou námitkou dostatečně nezabýval, pouze popsal průběh doručování, aniž
by zohlednil, že v předmětné věci vůbec nebylo možné fikci doručení uplatnit.
[10] Stěžovatelka dále namítá, že městský soud nevypořádal veškeré žalobní námitky, neboť
se zabýval v podstatě pouze otázkou fikce doručení, zatímco námitky nepřezkoumatelnosti
správních rozhodnutí a nedostatečného zjištění skutkového stavu správními orgány nevypořádal.
Obsahem spisového materiálu nejsou relevantní informace, které by byly samy o sobě dostačující
pro zrušení pobytového oprávnění stěžovatelky, odůvodnění obou správních rozhodnutí jsou
tedy v rozporu se základními zásadami správního řízení a především s §68 odst. 3 správního
řádu. Dále městský soud neposoudil přiměřenost napadeného rozhodnutí s ohledem na jeho
dopad do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Vypořádání uvedených námitek
městským soudem má stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz) za nedostatečné.
[11] Stěžovatelka argumentuje, že při hodnocení přiměřenosti napadených rozhodnutí
s ohledem na jejich dopad do jejího soukromého s rodinného života je třeba v souladu
s čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod zohlednit rovněž zájmy jejího nezletilého syna. V tomto kontextu odkazuje stěžovatelka
rovněž na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 Azs 376/2017 – 26,
a ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016 – 46. Městský soud se touto otázkou nezabýval, ačkoliv
má stěžovatelka syna, který v podstatě celý svůj život vyrůstá v České republice a je zde oprávněn
k trvalému pobytu, má tedy nejvyšší možné pobytové oprávnění. Za těchto okolností by bylo
naprosto nelidské nutit stěžovatelku k opuštění České republiky.
[12] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka
byla účastnicí řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, jež má spočívat v jeho nesrozumitelnosti a v tom, že se městský soud
dostatečně nevypořádal se všemi žalobními body, konkrétně se nezabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů ani námitkou nedostatečného zjištění
skutkového stavu ve správním řízení. Dále má stěžovatelka za to, že se městský soud nezabýval
posouzením přiměřenosti správních rozhodnutí s ohledem na jejich dopad do soukromého
a rodinného života stěžovatelky a jejího nezletilého syna.
[16] Obsahem pojmu nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například
v rozsudku ze dne 3. 12. 2019, č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou ustálenou
judikaturu, konkrétně na rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005
– 44, publ pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25.
5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, a shrnul že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu; z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč
považoval žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí krajského soudu především
tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně
pokud jsou v rozhodnutí krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces
a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné
rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.“ Nejvyšší správní soud však v případě napadeného
rozsudku takové vady neshledal.
[17] Městský soud svůj rozsudek odůvodnil zcela dostatečně, přičemž uvedl, z jakých
podkladů při rozhodování vyšel a jakým způsobem o nich uvážil. Rovněž odpovídajícím
způsobem reagoval na všechny žalobní námitky. Námitky nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí a nedostatečného zjištění skutkového stavu vypořádal městský soud
s obecností odpovídající obecnosti námitek samotných, když konstatoval, že žalobou napadené
rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a že žalovaná vycházela z dostatečně zjištěného stavu věci,
přičemž rozhodnými skutečnostmi bylo dle městského soudu datum doručení prvostupňového
rozhodnutí a datum podání odvolání. S tímto závěrem městského soudu lze plně souhlasit, neboť
pokud žalovaná shledala odvolání stěžovatelky opožděným a jako takové je zamítla dle §92 odst.
1 správního řádu, aniž by současně potvrzovala odvoláním napadené rozhodnutí, nebyla již
oprávněna přistoupit k odvolacímu přezkumu, tedy zabývat se zákonností, příp. správností již
pravomocného prvostupňového rozhodnutí, které v tomto případě netvoří s odvolacím
rozhodnutím jednotu.
[18] Obdobné konstatování platí rovněž pro městský soud, jakož i Nejvyšší správní soud.
Vzhledem k zamítnutí odvolání stěžovatelky pro opožděnost se ani správní soudy v této věci
nemohou v této fázi řízení zabývat zákonností prvostupňového správního rozhodnutí, byť
o to stěžovatelka svými žalobními i kasačními námitkami usiluje. V souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu je správní soud v případě žaloby proti rozhodnutí
o zamítnutí odvolání pro opožděnost oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda
se skutečně jednalo o opožděné odvolání a zda nebyl žalobce zkrácen na svých právech
neprovedením odvolacího přezkumu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 112, ze dne 27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 - 111, ze dne
5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 - 35, publikovaný pod č. 287/2004 Sb. NSS a mnoho dalších
navazujících rozhodnutí). Nejenže tedy rozsudek městského soudu není v daném ohledu
nepřezkoumatelný, neboť, jak již bylo řečeno, tentýž závěr uvedl městský soud v odůvodnění
svého rozsudku, ale zároveň je třeba konstatovat, že pokud se tyto námitky opakují v kasační
stížnosti, zcela se míjejí s podstatou nyní posuzované věci. Uvedené se týká rovněž přiměřenosti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně s ohledem na jeho dopady do soukromého
a rodinného života stěžovatelky a jejího syna.
[19] Námitka, podle níž stěžovatelce nemohlo být správní rozhodnutí prvního stupně
doručeno fikcí ve smyslu §24 odst. 1 správního řádu, by sice k podstatě věci, tedy k otázce
včasnosti podaného odvolání stěžovatelky směřovala, v žalobě však takový žalobní bod obsažen
nebyl, a to ani v hrubých obrysech, a nebyl dle §71 odst. 2 s. ř. s. doplněn ani později v řízení
před městským soudem ve lhůtě pro podání žaloby. V pasáži napadeného rozsudku, kterou
stěžovatelka cituje ve své kasační stížnosti, městský soud pouze obecně posoudil naplnění
předpokladů pro uplatnění fikce doručení v posuzované věci a zodpověděl otázku, k jakému dni
má prvostupňové rozhodnutí za doručené. Městský soud se tedy uvedenou argumentací
stěžovatelky nemohl zabývat a jeho rozhodnutí nemůže být ani v tomto ohledu
nepřezkoumatelné, námitka nepřezkoumatelnosti jeho rozsudku je tedy nedůvodná.
[20] Pokud stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti tutéž námitku, podle níž fikci doručení
dle §24 odst. 1 správního řádu nelze použít v případech, kdy je účastníku řízení odnímáno právo,
musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že jde o stížní námitku dle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustnou, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohla.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na již uvedené Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost neshledal
důvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného
prodlení.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl. Úspěšné
žalované ovšem žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto řízení
nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[24] Stěžovatelka v řízení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč
a za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1000 Kč. Vzhledem
ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v účinném znění, o vrácení částky 1 000 Kč stěžovatelce, a to ve lhůtě stanovené
v §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. srpna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu