ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.204.2020:40
sp. zn. 5 Azs 204/2020 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. M., zastoupen
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2020,
č. j. 30 A 328/2018 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se v ra cí zaplacené soudní poplatky za kasační stížnost a za návrh
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v celkové výši 6000 Kč. Tato částka bude
vyplacena k rukám advokátky JUDr. Ireny Strakové z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 12. 2018,
č. j. MV-129101-5/SO-2017, jímž žalovaná změnila dle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu
rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 25. 8. 2017, č. j. OAM-
57232-37/DP-2012, tak, že žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty byla zamítnuta
a zaměstnanecká karta mu dle §46 odst. 6 písm. a) ve spojení s §56 odst. 1 písm. a) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), nebyla udělena, neboť žalobce
nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky na základě
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účast v právnické osobě platného od
22. 12. 2010 do 21. 12. 2012. Dne 11. 9. 2012 podal žádost o změnu účelu povolení k pobytu,
jímž dále mělo být zaměstnání. Správní orgán prvního stupně nejprve o uvedené žádosti vydal
rozhodnutí ze dne 5. 12. 2012, č. j. OAM-57232-12/DP-2012, jehož výrok zněl
takto:„Platnost
povolení k dlouhodobému pobytu se podle ustanovení §45 odst. 1 v návaznosti na §46 odst. 1 s odkazem
na §56 odst. 1 písm. j) věty druhé zák. č. 326/1999 Sb., nepovoluje.“ Žalovaná odvolání žalobce zamítla
a uvedené rozhodnutí potvrdila rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016, č. j. MV-13253-4/SO-2013.
Krajský soud v Plzni však obě tato rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 30 A 27/2016 - 49, pro nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí z důvodu jeho
nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů. Dne 18. 12. 2015 nabyl účinnosti zákon č. 314/2015 Sb.,
kterým byly novelizovány mimo jiné zákon o pobytu cizinců a zákon č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že krajský soud svým rozsudkem zrušil pravomocná správní
rozhodnutí, dospěly správní orgány k závěru, že mají dle přechodných ustanovení k uvedené
novele v dalším řízení postupovat dle nové právní úpravy. Správní orgán prvního stupně tedy
po vrácení věci krajským soudem vyhodnotil žádost žalobce jako žádost o vydání zaměstnanecké
karty.
[3] Z předmětné žádosti mimo jiné vyplývá, že účelem pobytu žalobce mělo být zaměstnání
na pracovní pozici „pekař“ u společnosti SALVIR GRANT s. r. o., k němuž žalobce doložil
povolení k zaměstnání vydané příslušnou pobočkou Úřadu práce ČR. Správní orgán prvního
stupně však v rámci jiného řízení obdržel sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání
a eskort a Státního úřadu inspekce práce, z nichž vyplývá, že na místě výkonu práce uvedeném
žalobcem má výrobu jiná společnost. Dále bylo zjištěno, že společnost SALVIR GRANT s. r. o.
nemá nahlášena žádná volná pracovní místa pro požadovanou pracovní pozici. Vzhledem
k tomu, že žalobcem požadovaná pracovní pozice u zaměstnavatele neexistovala, respektive
nebyla volná, vyzval správní orgán prvního stupně žalobce k odstranění vad žádosti, které kromě
uvedeného správní orgán spatřoval též v nedostatečném doložení ubytování žalobce.
Na uvedenou výzvu žalobce reagoval přípisem doručeným správnímu orgánu dne 5. 6. 2017,
k němuž přiložil své přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2016
a nájemní smlouvu. V přípise samotném pak žalobce avizoval, že hodlá v nejbližší době požádat
o změnu účelu dlouhodobého pobytu na podnikání – OSVČ. Správní orgán prvního stupně již
zmiňovaným rozhodnutím ze dne 25. 8. 2017, č. j. OAM-57232-37/DP-2012, následně žádost
žalobce zamítl a zaměstnaneckou kartu mu dle §46 odst. 6 písm. b) zákona o pobytu cizinců
nevydal, neboť žalobce nesplnil podmínku uvedenou v §42g odst. 2, 3 nebo 4 citovaného
zákona.
[4] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání. Žalovaná
žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13. 12. 2018, č. j. MV-129101-5/SO-2017, změnila
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že žádost žalobce zamítla a zaměstnaneckou
kartu mu dle §46 odst. 6 písm. a) ve spojení s §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
neudělila, neboť žalobce nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů
uvedených v žádosti.
[5] V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná znovu zopakovala, jaké doklady
je žadatel o vydání zaměstnanecké karty povinen ke své žádosti doložit, a konstatovala, že žalobce
této své povinnosti nedostál ani přes výzvu správního orgánu prvního stupně, v níž bylo žalobci
sděleno, jakým způsobem má vady žádosti odstranit a jaké jsou následky nevyhovění výzvě.
[6] Žalovaná korigovala prvostupňové rozhodnutí v tom směru, že za situa ce, kdy žalobce
nedoložil potřebné podklady, nemohl správní orgán prvního stupně dospět k závěru,
že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty nebyly naplněny. Vhodnější dle žalované bylo
žádost zamítnout s odkazem na §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s tím, že žalobce
nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. S ohledem
na zásadu procesní ekonomie žalovaná prvostupňové rozhodnutí nezrušila, ale přistoupila
ke změně jeho výroku.
[7] Žalovaná poukázala na to, že řízení o žádosti je ovládáno dispoziční zásadou. Správní
orgán prvního stupně rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Nedoložení některých důkazů zapříčinil sám žalobce. Námitku, podle níž mělo být předmětné
správní řízení přerušeno do doby vydání rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o změnu účelu
povolení k pobytu na podnikání, neshledala žalovaná důvodnou, neboť se po obsahové stránce
jednalo o jinou žádost, obě řízení proto mohla probíhat paralelně.
[8] Dále žalovaná uvedla, že v případě uplatnění §46 odst. 6 písm. a) v návaznosti
na §56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není správní orgán povinen zkoumat dopad
rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení. Žalovaná v předmětné věci
neshledala ani porušení §2 odst. 1, 3 a 4 či §50 odst. 2 správního řádu.
[9] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který
ji shora uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[10] Žalobní námitka, podle níž není pravdou, že žalobce byl jako společník společnosti
UKLIDplus v. o. s. zapsán účelově, je dle krajského soudu sice konkrétní, avšak míjí se s důvody
napadeného rozhodnutí. Obdobně krajský soud vyhodnotil rovněž související argumentaci
týkající se účasti žalobce ve společnosti UKLIDplus v. o. s. a jejího fungování.
[11] K námitce nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí s ohledem na jeho dopad
do soukromého a rodinného života žalobce krajský soud uvedl, že se správní orgány musí
otázkou přiměřenosti správního rozhodnutí ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod
zabývat pouze tehdy, stanoví-li tak zákon, nebo v případě námitky nepřiměřenosti vznesené
cizincem. Pro rozsah a kvalitu posouzení přiměřenosti rozhodnutí je přitom rozhodné jen
to, co cizinec ve správním řízení konkrétně uvede a osvědčí a co vyplyne z obsahu spisu. Žalobce
se posouzení přiměřenosti rozhodnutí v průběhu správního řízení nedomáhal, žalovaná proto
nemohla v hodnocení této otázky pochybit a námitka je tedy nedůvodná.
[12] Nad rámec uvedeného krajský soud dodal, že vzhledem k tomu, že žádost žalobce byla
zamítnuta pro nedoložení potřebných podkladů, tedy z toho důvodu, že nebyly naplněny
zákonné podmínky pro vyhovění žádosti, žalobou napadené rozhodnutí není nepřiměřené, neboť
žalobcem blíže nespecifikované sociální vazby v České republice nemohou samy o sobě být
důvodem pro udělení pobytového oprávnění. I v případě, že by žalovaná byla povinna zkoumat
přiměřenost rozhodnutí s ohledem na jeho dopady do soukromého a rodinného života žalobce
i bez námitky, na výsledném rozhodnutí by to nic nezměnilo.
[13] Námitku porušení §2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu vyhodnotil krajský soud jako zcela
obecnou, bez vazby na konkrétní okolnosti tohoto případu. K jejímu posouzení tedy rovněž
přistoupil zcela obecně, přičemž ji shledal nedůvodnou. Ani obecné tvrzení žalobce, podle něhož
není pravdou, že nepředložil ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených
v žádosti, krajský soud nepovažoval za důvodnou námitku. Žalovaná v napadeném rozhodnutí
konkrétně specifikovala, jaké doklady měl žalobce předložit, nicméně ani přes výzvu nepředložil.
Naopak žalobce neuvedl, které z vyžádaných dokladů být vyžadovány neměly nebo které doklady
předložil, ačkoliv to žalovaná popírá.
[14] Při nařízeném jednání žalobce nově uplatnil dvě námitky. První námitka spočívala v tom,
že žalobce pracuje u zaměstnavatele již od roku 2011 a od té doby tedy plní účel pobytu. Podle
druhé námitky byl požadavek správního orgánu prvního stupně na doložení číselného kódu volné
pracovní pozice nebo povolení k zaměstnání nezákonný, neboť vzhledem k době zahájení řízení
postačovalo, že žalobce kromě pracovní smlouvy doložil rovněž pracovní povolení do roku 2015.
Obě uvedené námitky shledal krajský soud opožděnými, neboť nebyly uplatněny ve lhůtě pro
podání žaloby, a krajský soud k nim proto nemohl přihlédnout.
[15] V závěru svého rozsudku krajský soud poznamenal, že podaná žaloba je až na obsahově
nepodstatné výjimky doslovným přepisem žaloby, kterou žalobce podal v soudním řízení, které
vyústilo ve vydání zmiňovaného předchozího rozsudku krajského soudu v této věci ze dne
15. 2. 2017, č. j. 30 A 27/2016 – 49.
[16] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce („stěžovatel“) původně blanketní kasační
stížností spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud jej usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 5 Azs 204/2020 – 12, vyzval k doplnění kasační
stížnosti.
[17] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel nejprve uvádí, že jeho kasační stížnost je přijatelná
ve smyslu §104a s. ř. s., neboť svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel
dále trvá na tom, že správní orgán prvního stupně měl přerušit řízení, neboť stěžovatel podal dne
14. 8. 2017 žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ.
Otázka důvodnosti uvedené žádosti je přitom předběžnou otázkou ve smyslu §57 správního
řádu. Stěžovatel tvrdí, že v předmětném správním řízení na výzvu správního orgánu prvního
stupně doložil plnění požadovaného účelu pobytu povoleními k zaměstnání vydanými příslušnou
pobočkou Úřadu práce ČR, naposledy s platností do 28. 2. 2015. Vzhledem ke změně právní
úpravy byla žádost stěžovatele v dalším správním řízení posuzována jako žádost o vydání
zaměstnanecké karty. Stěžovateli vzniklo v průběhu správního řízení oprávnění podnikat jako
OSVČ na základě živnostenského listu, proto předložil žalované na základě výzvy povolení
k zaměstnání vydaná od roku 2011 do roku 2015 a zároveň daňové přiznání za část roku 2016 a
uvedl, že bude podána žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání,
což posléze učinil. V době správního řízení, které se neúměrně protahovalo od roku 2012, byl
stěžovatel oprávněn k pobytu na území České republiky na základě fikce pobytu založené na
posledním povolení k pobytu za účelem podnikání. Tím, že správní orgán prvního stupně
rozhodl o jeho žádosti, pominuly účinky uvedené fikce. Do popsané situace byl stěžovatel
vehnán postupem správního orgánu, který řízení o vydání zaměstnanecké karty vedl neúměrně
dlouho. Stěžovatel je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že spolu zmíněná správní řízení souvisí,
byl dán důvod pro přerušení předmětného řízení.
[18] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku krajského soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
[19] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázala na své rozhodnutí.
[20] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] Pokud jde o argumentaci stěžovatele stran přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní
soud pouze poznamenává, že dle §104a odst. 1 s. ř. s. jsou úvahy o přijatelnosti kasační stížnosti
na místě toliko v případech kasačních stížností ve věcech mezinárodní ochrany. Vzhledem
k tomu, že předmětné řízení se týká pobytového oprávnění stěžovatele, nikoliv jeho žádosti o
udělení mezinárodní ochrany, uplatnění institutu nepřijatelnosti vůbec nepřipadá v úvahu.
[22] Nejvyšší správní soud se ovšem dále musel zabývat přípustností podané kasační stížnosti
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., podle něhož kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[23] Jak již Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudku ze dne 23. 9. 2011, č. j. 8 Afs 19/2011
– 60 (dostupném na www.nssoud.cz), „Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti přezkoumává jen
ty kasační námitky, které mají svůj předobraz ve včas uplatněných žalobních bodech, nejedná-li se o situaci
předvídanou v §109 odst. 2 a 3 [nyní odst. 3 a 4 – pozn. NSS] s. ř. s. Řízení o kasační stížnosti není
pouhým pokračováním řízení o správní žalobě před krajským soudem, ale jde o mimořádný opravný prostředek,
proti již pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, který lze podat pouze ze zákonem stanovených důvodů.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná mimo jiné tehdy, pokud se opírá o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel
tedy musí uplatnit veškeré důvody nezákonnosti napadaného správního rozhodnutí již v řízení před krajským
soudem. Uplatní-li určitou námitku až v kasační stížnosti, nebo konkretizuje a rozvede námitku, kterou v žalobě
uvedl zcela obecným způsobem, kasační soud se jejím přezkumem nebude zabývat (srov. též rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 8 Afs 91/2007 - 407).“
[24] Stěžovatel svými námitkami uplatněnými v doplnění kasační stížnosti brojí výhradně proti
závěru žalované, podle něhož v předmětné věci nebyly naplněny podmínky pro přerušení řízení.
Tato argumentace však nemá svůj předobraz v žalobě, a to ani v hrubých obrysech. Stěžovatel
sice v tomto směru argumentoval ve svém odvolání, nicméně v řízení před krajským soudem tuto
argumentaci nepředložil a krajský soud se jí tedy nemohl zabývat. Tvrzení stěžovatele, podle
něhož shledal krajský soud předmětnou námitku nedostatečně odůvodněnou, neodpovídá obsahu
spisu. Krajský soud naopak pouze konstatoval, že šlo o jedinou konkrétní odvolací námitku,
v žalobě však takový žalobní bod obsažen nebyl a nebyl dle §71 odst. 2 s. ř. s. doplněn ani
později v řízení před krajským soudem ve lhůtě pro podání žaloby.
[25] Stěžovatel byl v reakci na svou původní blanketní kasační stížnost usnesením Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2020, č. j. 5 Azs 204/2020 – 12, vyzván k jejímu doplnění a
poučen o požadavcích na formulaci kasačních námitek. Vzhledem k tomu, že doplnil pouze
jediný kasační důvod, který však neuplatnil již dříve v řízení před krajským soudem, shledal
Nejvyšší správnímu soudu předmětnou kasační stížnost nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř.
s., neboť se opírá pouze o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost
v souladu s §104 odst. 4 ve spojení s §46 odst. 1 písm. d) a §120 s. ř. s. pro nepřípustnost
odmítl.
[26] Nejvyšší správní soud již nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného
prodlení.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 3 ve
spojení s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-
li kasační stížnost odmítnuta.
[28] Stěžovatel v řízení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost a za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti v celkové výši 6 000 Kč. Vzhledem k odmítnutí kasační
stížnosti a dále ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud rozhodl podle §10 odst. 1 věty první
a odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění, o
vrácení celkové částky 6 000 Kč, a to ve lhůtě stanovené v §10a odst. 1 zákona o soudních
poplatcích.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu