ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.205.2019:34
sp. zn. 5 Azs 205/2019 -34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Y. H., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019,
č. j. 44 A 30/2019 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2019, č. j. CPR-3198-3/ČJ-2019-930310-V243, jímž
žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly,
pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 12. 2018, č. j. KRPS-297509-
28/ČJ-2018-010026. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění
a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území států Evropské unie, v délce
6 měsíců. Současně mu byla podle §118 odst. 3 zákon o pobytu cizinců stanovena doba
k vycestování z území České republiky do 7 dnů od nabytí právní moci vydaného rozhodnutí
o správním vyhoštění. Dále bylo rozhodnuto, že dle §120a odst. 1 zákon o pobytu cizinců,
se na stěžovatele nevztahují důvody znemožňující vycestování.
[2] Správní vyhoštění bylo stěžovateli uloženo v návaznosti na kontrolu cizinecké policie,
která stěžovatele společně s dalšími pěti ukrajinskými občany kontrolovala dne 2. 10. 2018
ve výrobních prostorách společnosti KOVOTRIO MACH s. r. o. na adrese Boleslavská 411,
Tišice - Chrást, při výkonu činnosti pomocného dělníka v kovovýrobě. Stěžovatel se při kontrole
prokázal platným ukrajinským cestovním dokladem č. X, avšak nepředložil žádné povolení
k zaměstnání.
[3] Ještě dne 2. 10. 2010 bylo se stěžovatelem (za přítomnosti tlumočníka) zahájeno správní
řízení. Stěžovatel k věci uvedl, že do České republiky přicestoval dne 1. 9. 2018 na návštěvu své
sestřenice, načež dostal nabídku, aby si vydělal nějaké peníze na cestu zpět a na dárky. Dne
10. 9. 2018 proto zavolal panu M. do společnosti KOVOTRIO MACH s. r. o. a dne 11. 9. 2018
nastoupil do zaměstnání; to přesto, že je mu známo, že nemá patřičná povolení k výkonu
zaměstnání. S nikým nepodepsal žádnou smlouvu, veškerou činnost konal na základě ústní
dohody, tak proběhlo i proškolení bezpečnosti práce. Ve společnosti pracoval jako pomocný
dělník v kovovýrobě – odvážel špony z obráběcích strojů do speciálních kontejnerů. Práci
vykonával pravidelně od pondělí do pátku v desetihodinových směnách od 8:00 do 18:00 hodin,
přičemž měl 30 min pauzu na oběd; docházku do práce si evidoval na pracovišti. Stěžovatel
rovněž vypověděl, že za svou práci ještě nedostal zaplaceno, odměnu měl slíbenou ve výši 80 Kč
za hodinu. Zaplaceno měl dostat do třetího dne měsíce, tedy do 3. 10. 2018, přičemž peníze
měl vyplatit pan M. Ten mu také první den práci ukázal a následně ji kontroloval. Pracovní
oblečení měl vlastní, nářadí a pomůcky byly na pracovišti. Stěžovatel dodal, že práci měl
domluvenou jen do 3. 10. 2018, pak chtěl odcestovat zpět na Ukrajinu. V České republice neměl
v úmyslu zůstat natrvalo, na Ukrajině má dům, svou rodinu (ženu, dceru i rodiče) a chce na
Ukrajině dále žít. V České republice nenavázal žádné kulturně společenské vazby, ani je
navazovat nechtěl. Na Ukrajinu se má kam vrátit a nebude ohrožen ani válečným konfliktem,
který probíhá v jiné oblasti – povinnost vycestovat nepovažoval za zásah do rodinného
a soukromého života.
[4] Na základě uvedeného správní orgán I. stupně uzavřel, že stěžovatel na území České
republiky fakticky vykonával závislou práci bez patřičného povolení k zaměstnání a rozhodl proto
o jeho správním vyhoštění, jak je uvedeno výše. V odvolání proti uložení správního vyhoštění
stěžovatel namítal, že správní orgán I. stupně nebyl oprávněn hodnotit, zda se dopustil výkonu
nelegální práce, neboť ten je správním deliktem, resp. přestupkem a tudíž si o jeho spáchání
nemohl udělat obrázek sám. V rozporu se zásadou materiální pravdy dále správní orgán I. stupně
podle stěžovatele nedostatečně zjistil skutkový stav věci: vycházel pouze z přítomnosti
stěžovatele na pracovišti a jeho výpovědi, z nichž však nelze učinit jednoznačné závěry o tom,
že se stěžovatel dopustil nelegální práce; v této souvislosti stěžovatel namítl, že správní orgán
I. stupně nemá důkazy o trvalosti výkonu práce a o odměňování za ni. Podle stěžovatele
se správní orgán I. stupně zcela nedostatečně zabýval i přiměřeností správního vyhoštění
z pohledu jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná této argumentaci nepřisvědčila
a ve svém rozhodnutí zdůraznila, že správní orgán I. stupně byl oprávněn učinit si úvahu o tom,
zda stěžovatelem vykonávaná činnost vykazovala znaky závislé práce. Ve věci provedené
dokazování pak bylo zcela dostatečné a odpovídající charakteru a obsahu tvrzení, jež stěžovatel
předestřel. Bylo prokázáno naplnění všech znaků závislé práce a rovněž řádně zdůvodněno,
že vyhoštění nebude pro stěžovatele představovat nepřiměřený zásah do soukromého
a rodinného života – v tomto směru stěžovatel ani v odvolání neuvedl žádné nové skutečnosti.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[5] Proti rozhodnutí žalované podal stěžovatel žalobu, v níž v zásadě zopakoval své dřívější
odvolací námitky. Krajský soud shledal podanou žalobu nedůvodnou, a proto ji podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) zamítl.
[6] Krajský soud se ztotožnil se závěry žalované ohledně oprávněnosti posouzení znaků
závislé práce pro účely uložení správního vyhoštění ze strany správního orgánu I. stupně (uložení
správního vyhoštění není podmíněno žádným předchozím rozhodnutím o přestupku), stejně jako
s rozsahem dokazování a hodnocením důkazů. K tomu konkrétně uvedl, že z pohledu znaků
závislé práce je významnou skutečností již samotný slib odměny za práci, nejen její vyplacení;
stejně tak není rozhodné, že nedošlo k uzavření písemné dohody o výkonu práce. Pokud jde
o hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele, krajský soud
uvedl, že stěžovatel v žalobě předestřel pouze podmínky výkladu předmětného pojmu, ale
nesdělil žádnou individualizovanou skutečnost svědčící o tom, jak rozhodnutí o správním
vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života zasáhlo. V odvolání ani v žalobě neuvedl ani
žádnou skutečnost, jež by vyvracela jím dříve uvedené informace – stěžovatel vede svůj rodinný
život na Ukrajině a neuvedl nic, co by svědčilo o opaku.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[7] V kasační stížnosti stěžovatel zcela opustil argumentační linii týkající se oprávnění orgánů
cizinecké policie posuzovat naplnění znaků závislé práce a svou argumentaci vystavěl zejména
na zpochybnění skutkového stavu věci, resp. naplnění znaků závislé práce. Stěžovatel připomněl,
že v řízení vedeném z úřední povinnosti je správní orgán povinen zjistit všechny rozhodné
okolnosti případu, a to i ty svědčící ve prospěch stěžovatele. Správní orgány ovšem přihlížely jen
ke skutečnostem a důkazům v jeho neprospěch, přičemž na podporu svých tvrzení neobstaraly
téměř žádné důkazní prostředky. Vycházely pouze z protokolu o výslechu účastníka řízení, který
je naprosto nedostatečný. Stěžovatel navíc nebyl při výslechu zastoupen a správní orgán I. stupně
se jím uváděné informace ani nepokoušel ověřit (např. výslechem zaměstnanců společnosti
KOVOTRIO MACH s. r. o.). Podle stěžovatele tak nebylo prokázáno, že by jeho činnost byla
nelegální prací, a to zejména s ohledem na absenci soustavnosti jejího výkonu jako znaku závislé
práce; zde stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 4 Ads 177/2011 - 120. Závěr o výkonu nelegální práce vyvrací i absence jakékoliv mzdy
či jiné odměny, kterou by stěžovatel obdržel. Pokud přitom správní orgány dovozovaly existenci
pracovního poměru stěžovatele s odkazem na tzv. faktický pracovní poměr (bez písemné
pracovní smlouvy či jiné dohody), bylo jejich povinnosti takový poměr podložit řádnými
důkazními prostředky, což se nestalo.
[8] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány, jejichž úvahy vzal krajský soud za své,
nedostatečně zhodnotily přiměřenost dopadu správního vyhoštění do jeho soukromého
a rodinného života. Stěžovatel popsal, jaká kritéria je podle §174a zákona o pobytu cizinců třeba
posuzovat, přičemž podle něj správní orgány nezohlednily specifika daného případu a celou
úvahu provedly velmi okleštěně. Vzhledem k okolnostem případu je nepřiměřená i délka
správního vyhoštění v rozsahu 6 měsíců. Na základě výše uvedeného stěžovatel závěrem navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[9] Žalovaná se ve věci vyjádřila pouze tak, že kasační stížností může být napaden jen způsob
rozhodování správního soudu, který žalovaná nehodlá komentovat a pouze odkazuje
na shromážděný spisový materiál.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podstatou projednávané věci je posouzení dvou základních otázce, a sice: i) zda bylo
řádně prokázáno, že stěžovatel svou činností u společnosti KOVOTRIO MACH s. r. o.
naplňoval znaky závislé práce (a byl tedy zaměstnán), aniž by k tomu měl potřebné povolení
a ii) zda se správní orgány dostatečným způsobem zabývaly přiměřeností uloženého správního
vyhoštění a jeho dopady do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[13] K prvé otázce lze nejprve uvést, že žalovaná ani krajský soud nijak nezpochybňovaly,
že správní orgán je s ohledem na §3 zákona č. 500/2004 sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) a zásadu materiální pravdy povinen zjišťovat skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stejně tak nijak nezpochybňovaly povinnost správního
orgánu podle §50 odst. 3 správního řádu zjišťovat v řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, všechny rozhodné okolnosti, tj. okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnost uložena (zde: stěžovatele). Žalovaná i krajský soud naopak dostatečně
zdůvodnily, že v tomto případě byly tyto povinnosti dodrženy a že skutkový stav věci byl zjištěn
v potřebné míře.
[14] Nejvyšší správní soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje a zdůrazňuje, že zásada
materiální pravdy má samozřejmě své limity, k nimž se vyslovil již např. v rozsudku ze dne
13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 - 53, kde uvedl, že „aplikace zásady materiální pravdy zakotvené
v §3 správního řádu z roku 2004 (dále jen "správní řád"), podle něhož správní orgán postupuje tak, aby byl
zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je pochopitelně limitována určením rozsahu, v němž
je zjišťování skutkového stavu nezbytné pro rozhodování správního orgánu v konkrétním případě. V tomto
omezení se projevuje jiná zásada správního řízení, a to zásada procesní ekonomie.“
[15] Podle §51 odst. 1 správního řádu platí, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních
prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy. Současně platí, že okruh skutečností, které musí být dokazovány,
výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i hodnocení důkazů provedených
ve správním řízení je přitom primárně věcí správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 1. 2009, č. j. 7 Azs 22/2008 - 107). Ze správního řádu ani jiných
právních předpisů přitom nevyplývá nezbytné penzum či podoba důkazních prostředků,
prostřednictvím kterých je obecně nutné skutkový stav věci zjišťovat. V této souvislosti lze
poukázat na význam zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §50 odst. 4 správního řádu
a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003, č. j. 7 A 82/2002, č. 330/2004
Sb. NSS, podle něhož „dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která
by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu
je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti,
která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů.
Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné
podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze
ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování,
nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán
obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního
prostředku jediného“ (pozn. podtržení doplněno).
[16] Z tohoto pohledu proto nelze a priori označit za nedostatečné, pokud skutkový stav věci,
ze kterého v nynějším případě správní orgány vycházely, vyplývá primárně z jediného důkazu
(výslechu stěžovatele), jestliže takový důkaz plně obstojí. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
důvod, proč by tento důkaz obstát nemohl. Z protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne
2. 10. 2018, č. j. KRPS-297509-12/ČJ-2018-010025, vyplývá, že stěžovatel vypovídal
za přítomnosti tlumočníka, že byl poučen o svých právech, vč. práva odmítnout výpověď,
a že na přítomnosti právního zástupce netrval. Jeho výpověď je navíc zcela srozumitelná,
jednoznačná a nevyvolává žádné rozpory, jež by snad měly správní orgány následně rozptýlit –
vzhledem k tomu, že přímo navazovala na provedenou kontrolu, lze navíc tuto výpověď hodnotit
jako skutečně bezprostřední vylíčení všech rozhodných okolností případu. Předmětná výpověď
současně představuje dostatečný podklad pro závěr, že činnost stěžovatele u společnosti
KOVOTRIO MACH s. r. o. vykazovala znaky závislé práce.
[17] Definiční znaky závislé práce jsou vymezeny v §2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je závislá práce „vykonávána ve vztahu
nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele
a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“ Ke znakům závislé práce se Nejvyšší správní
soud zevrubně vyjádřil v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, č. 3027/2014 Sb.
NSS, na nějž lze v podrobnostech odkázat. Podle tohoto rozsudku „společným rysem a jakýmsi
leitmotivem všech znaků závislé práce vymezených v §2 odst. 1 zákoníku práce, je osobní či hospodářská
závislost zaměstnance na zaměstnavateli“, přičemž zaměstnanec musí práci vykonávat soustavně,
osobně a podle zaměstnavatelových pokynů.
[18] Z výpovědi stěžovatele jednoznačně vyplývá, že byl u společnosti KOVOTRIO MACH
s. r. o. fakticky zaměstnán a plně zapojen do výrobního procesu. Podle své výpovědi totiž
pracoval jako pomocný dělník v kovovýrobě v pravidelných desetihodinových směnách
(docházku do práce si evidoval na pracovišti), práci mu přiděloval a kontroloval pan M., jakožto
jednatel dané společnosti, který mu měl zároveň i vyplatit slíbenou odměnu ve výši 80 Kč za
hodinu. V tomto případě tak není pochyb o tom, že stěžovatel vykonával práci osobně a podle
pokynů dané společnosti, neboť byl v pozici pomocného dělníka zcela začleněn do jejího
výrobního procesu.
[19] Podle Nejvyššího správního soudu byl přitom naplněn i znak soustavnosti. Stěžovatel
sám výslovně uvedl, že předmětnou činnost pro danou společnost vykonával ode dne 11. 9. 2018,
přičemž práci měl domluvenu do 3. 10. 2018, tj. celkem měl pracovat po dobu nejméně 3 týdnů.
Z pohledu posouzení znaku soustavnosti je dále klíčové, že stěžovatel do zaměstnání docházel
pravidelně každý pracovní den, a to ve stálých směnách od 8:00 do 18:00 hod. a vykonával tutéž
– opakující se – práci pomocného dělníka. Je tedy zřejmé, že znak soustavnosti byl
v projednávaném případě naplněn, a to oproti stěžovatelem uváděnému případu, řešenému
v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 177/2011 - 120, v němž zdejší soud vyslovil,
že znak soustavnosti není splněn při jednorázové bezúplatné pomoci mezi příbuznými
(srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j.
8 Azs 109/2017 - 41).
[20] Obdobně nepřípadnou byla i námitka, že za svou činnost stěžovatel nedostal žádnou
odměnu, a tudíž nemohlo jít o výkon závislé práce. Stěžovateli sice skutečně žádná odměna
vyplacena nebyla, nicméně ji měl přislíbenu, a to ve výši 80 Kč/hod. Rozhodně proto nelze říci,
že práci vykonával bezúplatně. V tomto ohledu lze opět poukázat na již citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, z něhož jasně vyplývá (mimo to, že odměna
za práci nepředstavuje znak závislé práce, ale spíše indikátor její existence), že významnou
skutečností z pohledu dovozování znaků závislé práce je nejen vyplacení odměny, ale již její
příslib.
[21] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že na základě výpovědi stěžovatele ze dne
2. 10. 2018 nemá nejmenší pochybnosti o tom, že jeho činnost naplňovala všechny znaky závislé
práce a že tedy šlo o faktický zaměstnanecký vztah. Pro úplnost lze navíc dodat, že tato výpověď
ve skutečnosti nebyla jediným podkladem pro rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Pomine-li
Nejvyšší správní soud negativní závazné stanovisko Ministerstva vnitra k otázce existence důvodů
znemožňujících vycestování žalobce ze dne 3. 11. 2018 a informaci Úřadu práce České republiky
ze dne 23. 10. 2018, potvrzující, že stěžovatel neměl dle dostupných databází vydáno povolení
k zaměstnání, ve správním spise se dále nachází fotodokumentace z provedené kontroly, na níž
je mj. zachycen i stěžovatel stojící u výrobní linky (výrobního stroje). Tato skutečnost přitom
zcela zapadá do obrazu podávajícího se z výpovědi stěžovatele, jak jej Nejvyšší správní soud
předestřel výše. Námitka neprokázání znaků závislé práce je tedy nedůvodná.
[22] Pokud jde o druhou spornou otázku (hodnocení přiměřenosti zásahu správního vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele), Nejvyšší správní soud předně podotýká,
že povinností stěžovatele je v kasační stížnosti předestřít konkrétní argumentaci zpochybňující
závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 1 Azs 249/2016 - 38). V projednávané věci ovšem stěžovatel setrval pouze v rovině zcela
obecného nesouhlasu s vypořádáním předmětné otázky správními orgány a krajským soudem.
V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že kvalita a preciznost kasačních námitek nutně
předurčuje také kvalitu a rozsah jejich vypořádání (srov. rozsudek dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 - 26). Nejvyšší správní soud tedy rovněž v obecné rovině uvádí, že správní
orgány i krajský soud se dopadem správního vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatele řádně zabývaly, a to zcela v intencích §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Vycházely přitom z výpovědi stěžovatele, z níž je zcela zřejmé, že svůj soukromý a rodinný život
vedl, vede a chce vést na Ukrajině, kde má rodiče, manželku i dceru; stěžovatel ostatně výslovně
vypověděl, že v České republice není nijak integrován do společnosti a chce se vrátit na Ukrajinu.
Později přitom neuvedl jedinou konkrétní skutečnost, jíž by tuto svou výpověď vyvrátil a neučinil
tak ani v kasační stížnosti.
[23] Z tohoto pohledu proto nelze považovat za nepřiměřenou ani dobu, po kterou nelze
stěžovateli umožnit vstup na území států Evropské unie, jež byla stanovena v délce 6 měsíců.
Takto uložená doba vyhoštění rozhodně není nepřiměřená okolnostem případu, když podle §119
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců bylo možné stěžovatele za vytýkané jednání vyhostit
až na dobu pěti let – v konkrétním případě tudíž byla tato doba stanovena při spodní hranici
zákonného rámce. Rovněž lze nepochybně přihlédnout i k tomu, že stěžovatel podle své
výpovědi věděl, že není oprávněn pracovat bez patřičného povolení a že by tím porušil právní
předpisy České republiky a přesto se nechal zaměstnat.
V. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí proto vůči
stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu