ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.233.2019:24
sp. zn. 5 Azs 233/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: V. T. N., zast.
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2019,
č. j. 41 A 17/2019 - 36,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2019, č. j. 41 A 17/2019 - 36,
se ve výroku I. a II. ruší.
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje,
odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 25. 5. 2019,
č. j. KRPU-33398-58/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, ve znění opravného rozhodnutí ze dne
6. 6. 2019, č. j. KRPU-33398-59/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, se r uší .
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce JUDr. Ing. Jakuba
Backy se u rču je částkou ve výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který výrokem I. zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 5. 2019, č. j. KRPU-33398-58/ČJ-2019-
040022-SV-ZZ, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 6. 6. 2019, č. j. KRPU-33398-59/ČJ-
2019-040022-SV-ZZ; výrokem II. krajský soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, výrokem III. pak ustanovenému zástupci určil odměnu ve výši
8228 Kč. Žalovaná napadeným rozhodnutím rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem jeho
předání podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), dobu trvání zajištění stanovila na 26 dnů od okamžiku omezení
osobní svobody stěžovatele.
[2] Zajištění stěžovatele za účelem předání předcházelo jeho zajištění podle §27 odst. 1
písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť při kontrole dne 15. 2. 2019
byl spolu s dalšími cizinci kontrolován německou policií v osobním vozidle Škoda Octavia
s rumunskou registrační značkou na 44. kilometru dálnice D8/A17 ve směru z České republiky
na Drážďany a byl zadržen, protože bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad ani vízum.
Policie České republiky proto stěžovatele od německých orgánů převzala. Následně bylo
stěžovateli oznámeno zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění. Při výslechu
stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by jeho vyhoštění bránily, stěžovatel byl proto dne
17. 2. 2019 zajištěn za účelem správního vyhoštění; proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
žalobu a následně také kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 1. 2020, č. j. 3 Azs 129/2019 - 31, zamítnuta. Dne 4. 3. 2019 bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění.
[3] Dne 20. 2. 2019 požádal stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany, následně byl zajištěn
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozhodnutí o zajištění podal stěžovatel žalobu, následně
také kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2019,
č. j. 4 Azs 242/2019 - 34, zamítnuta. Řízení o stěžovatelově žádosti o udělení mezinárodní
ochrany bylo zastaveno, neboť v jeho průběhu bylo zjištěno, že stěžovatel disponoval povolením
k pobytu vydaným Rumunskem. K posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo proto
v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), příslušné Rumunsko. Tím byl naplněn důvod
k zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice uvedený v §25 písm. i)
ve spojení s §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Proti rozhodnutí o zastavení řízení podal
stěžovatel žalobu společně s návrhem na přiznání odkladného účinku. O návrhu na přiznání
odkladného účinku žalobě bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
24. 5. 2019, č. j. 60 Az 25/2019 - 40, které nabylo právní moci dne 25. 5. 2019 – tímto dnem tedy
stěžovatel ztratil postavení žadatele o mezinárodní ochranu, neboť odkladný účinek žalobě
přiznán nebyl. Samotná žaloba pak byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 5. 2019,
č. j. 60 Az 25/2019 - 50, zamítnuta. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30, odmítnuta
pro nepřijatelnost.
[4] Dne 26. 2. 2019 bylo zahájeno řízení o předání stěžovatele do Rumunska. Jelikož
Rumunsko akceptovalo žádost o jeho převzetí, bylo dne 25. 3. 2019 stěžovateli předáno
rozhodnutí o jeho přemístění. O těchto skutečnostech informovalo Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, žalovanou dne 3. 6. 2019. Následně přípisem ze dne 5. 6. 2019
informovalo žalovanou rovněž o tom, že dne 25. 5. 2019 nabylo právní moci výše uvedené
usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 60 Az 25/2019 – 40 o nepřiznání odkladného účinku
žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Ministerstvo vnitra tímto
přípisem žalovanou upozornilo na to, že stěžovatel nabytím právní moci uvedeného usnesení
ztratil postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaná proto v reakci na tento přípis
rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání – a právě toto rozhodnutí je předmětem
přezkumu v nynější věci.
[5] V záhlaví rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho předání, č. j. KRPU-33398-
58/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, žalovaná uvedla datum 25. 5. 2019, ve výroku pak uvedla, že se doba
zajištění stanovuje na 26 dnů ode dne omezení osobní svobody stěžovatele, tj. ode dne
25. 5. 2019, a to přesto, že se o skutečnostech rozhodných pro zajištění (tj. o nabytí právní moci
usnesení o nepřiznání odkladného účinku) dozvěděla až dne 5. 6. 2019. Následně proto
opravným rozhodnutím ze dne 6. 6. 2019, č. j. KRPU-33398-59/ČJ-2019-040022-SV-ZZ,
změnila datum ve výroku rozhodnutí na 5. 6. 2019 (datum uvedené v záhlaví však zůstalo
nezměněno).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[6] Rozhodnutí o zajištění za účelem předání napadl stěžovatel žalobou. V ní uvedl,
že rozhodnutí představuje nepřípustné obcházení §46a odst. 13 zákona o azylu. Ačkoli účinnost
rozhodnutí o „přezajištění“ podle zákona o azylu skončila dne 25. 5. 2019, žalovaná přistoupila
k vydání rozhodnutí o zajištění za účelem předání až dne 5. 6. 2019. Ode dne 25. 5. 2019
do vydání rozhodnutí o zajištění za účelem předání byl tedy stěžovatel zadržován nezákonně.
Došlo k neakceptovatelnému porušení práva na osobní svobodu stěžovatele, což žalovaná
zakryla tím, že stanovila dobu zajištění zpětně – tj. ode dne 25. 5. 2019. Své pochybení se navíc
žalovaná snažila zakrýt také tím, že rozhodnutí antedatovala. Jestliže však nedošlo k okamžitému
propuštění stěžovatele poté, co důvod jeho „přezajištění“ odpadl, nelze takové pochybení
napravovat novým zajištěním podle zákona o pobytu cizinců, čímž by měla být překlenuta doba
nezákonného zajištění.
[7] Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že stěžovatel nijak
nerozporoval podmínky pro zajištění za účelem předání, proto se jimi také nezabýval. Přisvědčil
stěžovateli, že z napadeného rozhodnutí skutečně vyplývá, že nemohlo být vydáno dne
25. 5. 2019, neboť obsahuje informace, které žalovaná obdržela nejdříve dne 3. 6. 2019. Současně
však uvedl, že tato vada nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť sama žalovaná
bezprostředně po vydání rozhodnutí toto rozhodnutí opravila. Přestože při opravě nebyla
důsledná (neboť opravila pouze datum uvedené ve výroku, nikoliv v záhlaví), z odůvodnění
opraveného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem
předání bylo vydáno 5. 6. 2019, nikoliv 25. 5. 2019, což potvrzuje také obsah spisu. Je proto
nepochybné, že se skutečně jednalo o písařskou chybu, kterou bylo možné opravit vydáním
opravného rozhodnutí.
[8] Dále se krajský soud věnoval námitce nezákonného zajištění ode dne 25. 5. 2019 do dne
5. 6. 2019. Uvedl, že stěžovatelovo předchozí zajištění bylo realizováno podle zákona o azylu,
o kterém rozhoduje Ministerstvo vnitra. Pochybení Ministerstva vnitra spočívající v tom,
že stěžovatele nepropustilo bezprostředně poté, kdy přestal být žadatelem o mezinárodní
ochranu, nelze přičítat k tíži žalované. Žalované by bylo možné vytýkat prodlení s vydáním
rozhodnutí o zajištění za účelem předání pouze v případě, že by se o ztrátě postavení žadatele
o mezinárodní ochranu dozvěděla dříve. Ministerstvo ji však tuto skutečnost sdělilo až dne
5. 6. 2019, ještě téhož dne pak žalovaná vydala rozhodnutí o zajištění za účelem předání. Krajský
soud dále uvedl, že okamžité propuštění ze zajištění mohl žádat také zástupce stěžovatele, byl-li
s ním stěžovatel podle svých tvrzení v kontaktu. Stěžovatel mohl podat rovněž žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem, nic takového však neučinil. Krajský soud nesouhlasil
s tvrzením stěžovatele, že žalovaná napadené rozhodnutí antedatovala. Naopak, byla to právě
žalovaná, která z vlastní iniciativy svou chybu (byť nedůsledně) napravila, aniž by k tomu
stěžovatel dal jakýkoli podnět.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[9] Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž opět namítal
obcházení §46a odst. 13 zákona o azylu. Znovu zdůraznil, že v době od 25. 5. 2019 (kdy skončila
účinnost rozhodnutí o „přezajištění“ podle zákona o azylu) do 5. 6. 2019 (kdy bylo vydáno
rozhodnutí o zajištění za účelem předání podle zákona o pobytu cizinců) byl zajištěn nezákonně.
Jelikož dne 25. 5. 2019 ztratil postavení žadatele o mezinárodní ochranu a zajištění podle zákona
o azylu mělo být ukončeno, dopustilo se Ministerstvo vnitra nezákonného zásahu. Žalovaná
se tuto nezákonnost pokusila zastřít tím, že zpětně stanovila dobu zajištění ode dne 25. 5. 2019.
Sama se pak snažila zakrýt své vlastní pochybení antedatováním rozhodnutí. Dle názoru
stěžovatele bylo o jeho zajištění za účelem předání rozhodnuto nezákonně, neboť se tak nestalo
bezprostředně poté, co ztratil status žadatele o mezinárodní ochranu. Nic na tom nemění ani to,
že o ztrátě tohoto postavení žalovaná nevěděla, a tvrzení, že se z její strany jednalo o písařskou
chybu, považoval stěžovatel za absurdní. A nesouhlasil ani s názorem krajského soudu,
že k opravě rozhodnutí došlo z vlastní iniciativy žalované. Závěrem stěžovatel namítal,
že nepodání zásahové žaloby mu nelze klást k tíži a nemůže to omlouvat nezákonné jednání
žalované. Případná žaloba by jednak nebyla vyřízena v rozumné době a jednak by nemohla nic
změnit na existujícím protiprávním stavu. Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek
krajského soudu ve výroku I. zrušen, a současně navrhl, aby bylo zrušeno i rozhodnutí žalované
a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že svou písařskou chybu obsaženou
v rozhodnutí o zajištění za účelem předání napravila opravným rozhodnutím. Rozhodnutí
o zajištění vydala po obdržení informace, že stěžovatel již nadále není v postavení žadatele
o mezinárodní ochranu. Okolnosti zajištění v době od 25. 5. 2019 do 5. 6. 2019 nemohou jít k její
tíži a případná nezákonnost zajištění podle §46a zákona o azylu nemůže být důvodem pro
zrušení napadeného rozhodnutí, neboť s ním nijak nesouvisí a měla by být řešena v jiném
soudním řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda rozhodnutí žalované o zajištění
stěžovatele za účelem jeho předání obstojí z hlediska zákonnosti. Stěžovatel nerozporoval splnění
podmínek zajištění za účelem předání. Namítal však, že žalovaná vydala napadené rozhodnutí dne
5. 6. 2019, v rozhodnutí však stanovila dobu zajištění zpětně ode dne 25. 5. 2019 a samotné
rozhodnutí antedatovala, aby zakryla pochybení Ministerstva vnitra, jež stěžovatele nepropustilo
z předchozího zajištění podle zákona o azylu. Vlastní pochybení se pak žalovaná podle názoru
stěžovatele snažila zakrýt tím, že vydala opravné rozhodnutí, ve kterém stanovila dobu zajištění
ode dne 5. 6. 2017.
[14] Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné předně zdůraznit, že předmětem přezkumu
je rozhodnutí o zajištění za účelem předání ze dne 25. 5. 2019, č. j. KRPU-33398-58/ČJ-2019-
040022-SV-ZZ, ve znění posléze vydaného opravného rozhodnutí (viz výše). Před samotným
posouzením napadeného rozhodnutí přitom považuje Nejvyšší správní soud za podstatné
vyjádřit se právě k vydání opravného rozhodnutí, neboť se jedná o velmi podstatnou otázku
pro nyní posuzovanou věc.
[15] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že nesprávné uvedení data omezení osobní
svobody stěžovatele ve výroku rozhodnutí o zajištění bylo skutečně písařskou chybou. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel podmínky zajištění nerozporoval a žalovaná svou chybu v psaní napravila
opravným rozhodnutím, žalobu zamítl s tím, že proti nezákonnému zajištění v době
od 25. 5. 2019 do 5. 6. 2019 se měl stěžovatel bránit zásahovou žalobou. Se těmito závěry
krajského soudu však Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Zdejší soud je naopak toho
názoru, že uvedení data 25. 5. 2019 ve výroku rozhodnutí nepředstavovalo písařskou chybu –
tj. zřejmou nesprávnost, kterou by bylo možno napravovat vydáním opravného rozhodnutí,
a to z následujících důvodů.
[16] Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaná rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem jeho
předání dne 5. 6. 2019. Přestože je na rozhodnutí uvedeno datum 25. 5. 2019, žalovaná
se o skutečnostech rozhodných pro vydání tohoto rozhodnutí (nepřiznání odkladného účinku
žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany stěžovatele) dozvěděla až dne 5. 6. 2019.
Rozhodnutí o zajištění za účelem předání se o tyto skutečnosti také opírá (konkrétně se jedná
o oznámení Ministerstva vnitra, které o nepřiznání odkladného účinku žalovanou informovalo).
Sama žalovaná pak v opravném rozhodnutí výslovně uvádí, že rozhodnutí o zajištění za účelem
předání bylo vytvořeno dne 5. 6. 2019. O datu skutečného vydání rozhodnutí (tj. 5. 6. 2019) není
mezi stranami sporu.
[17] Žalovaná tedy dne 5. 6. 2019 vydala rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho
předání, rozhodnutí však označila datem 25. 5. 2019. Současně ve výroku uvedla jako den
omezení osobní svobody stěžovatele právě datum 25. 5. 2019. Opravným rozhodnutím pak
datum omezení osobní svobody stěžovatele uvedené ve výroku opravila na 5. 6. 2019, v záhlaví
rozhodnutí však zůstalo uvedeno jako datum vydání 25. 5. 2019.
[18] Ze spisu dále vyplynulo, že právě dne 25. 5. 2019 nabylo právní moci usnesení
o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, tzn.,
že právě tohoto dne přestal být stěžovatel žadatelem o mezinárodní ochranu, čímž se na něj
zákon o azylu již nadále nevztahoval. Pakliže již stěžovatel nemohl být zajištěn podle zákona
o azylu, bylo namístě stěžovatele buď propustit, anebo vydat nové rozhodnutí o zajištění podle
zákona o pobytu cizinců, existovaly-li důvody pro jeho další zajištění. V nyní posuzované věci byl
však stěžovatel ode dne 25. 5. 2019 až do 5. 6. 2019 (kdy bylo vydáno rozhodnutí o zajištění
za účelem předání) zajištěn skutečně nezákonně, bez právního důvodu. Zajištění cizince je velmi
citelným zásahem do jeho základních práv a svobod, představuje zásadní omezení osobní
svobody, v některých případech můžeme hovořit dokonce o jejím zbavení. Nelze přitom
po cizinci požadovat, aby jen domýšlel, z jakého důvodu (po skončení azylového řízení) zůstává
nadále v detenci. Vydání nového rozhodnutí o zajištění je tak nepochybně jediným přijatelným
způsobem, jak dát pokračujícímu zajištění legální podklad; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59, č. 3044/2014 Sb. NSS.
[19] V nyní posuzované věci rozhodla žalovaná o zajištění stěžovatele za účelem předání
až dne 5. 6. 2019, přičemž dobu omezení osobní svobody stanovila na 26 dnů ode dne
25. 5. 2019, resp. ve znění opravného rozhodnutí ode dne 5. 6. 2019. Uvedla přitom, že původní
rozhodnutí o zajištění obsahovalo písařskou chybu. K tomu však Nejvyšší správní soud dodává
následující.
[20] Zjevné nesprávnosti ve smyslu §70 správního řádu je možné napravovat vydáním
opravného rozhodnutí (příp. usnesení, je-li tato nesprávnost uvedena v odůvodnění rozhodnutí)
pouze tehdy, jde-li o zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními
prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze naopak měnit vlastní
skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě bylo ve věci
rozhodnuto. Není tedy možné, aby se s odkazem na uvedené ustanovení měnil obsah rozhodnutí.
Takový postup by nasvědčoval libovůli rozhodování správního orgánu a byl by jednoznačně
v rozporu s principem právní jistoty. Tento institut tak umožňuje jen odstraňování takových
chyb, které představují např. různé méně významné překlepy a zkomoleniny, opravy rodných
čísel, početních chyb či dat, avšak pouze tehdy, není-li o jejich nesprávnosti pochyb; viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, č. 2119/2010 Sb. NSS.
To však rozhodně nebyl případ stěžovatele.
[21] Ve výroku rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem předání žalovaná stanovila dobu
zajištění na „26 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 25. 5. 2019 v 17,00 hodin“.
Následně žalovaná vydala opravné rozhodnutí, kterým opravila okamžik omezení osobní
svobody tak, že uvedla: „Podle §129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb. se stanovuje doba trvání zajištění
26 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 5. 6. 2019 v 17:00 hodin.“ Žalovaná přitom
vůbec nevysvětlila, z jakého důvodu mělo dojít k této písařské chybě, resp. neuvedla, z jakého
důvodu bylo v rozhodnutí o zajištění uvedeno jako datum omezení osobní svobody právě
25. 5. 2019. Nevysvětlila, přepisováním čeho měla tato písařská chyba vzniknout. Výrok
rozhodnutí nadto nebyl jediným místem, kde se datum 25. 5. 2019 vyskytovalo. Toto datum
je uvedeno na několika místech napadeného rozhodnutí: (i) v záhlaví, kde je uvedeno jako datum
vydání rozhodnutí; (ii) ve výroku, ve kterém vymezuje den omezení osobní svobody stěžovatele;
(iii) v textu odůvodnění na str. 5, ve kterém označuje den nabytí právní moci usnesení
o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany,
(iv) v textu odůvodnění na str. 6, kde označuje opět okamžik omezení osobní svobody
a opětovně označuje datum nabytí právní moci zmiňovaného usnesení (v) a dále na konci
rozhodnutí, kde označuje den, kdy měl být stěžovatel s tímto rozhodnutím seznámen. Jen stěží
si lze představit, že se skutečně jednalo o písařskou chybu ve výroku, když žalovaná použila
v rozhodnutí toto datum opakovaně několikrát, a to pokaždé v poněkud odlišných souvislostech.
[22] Účelový postup žalované (záměrné uvedení data 25. 5. 2019 ve výroku rozhodnutí)
vyplývá také z doby, na jakou stanovila zajištění (26 dnů od okamžiku omezení osobní svobody).
Nejvyšší správní soud totiž nepřehlédl, že právě takovýto počet dnů představoval rozdíl mezi
dnem stěžovatelovy ztráty postavení žadatele o mezinárodní ochranu (tj. 25. 5. 2019) a dnem
předpokládané realizace stěžovatelova předání do Rumunska, ke kterému mělo podle obsahu
spisu dojít 19. 6. 2019. Pakliže by se skutečně jednalo o písařskou chybu, jak tvrdí žalovaná,
nevidí zdejší soud rozumný důvod, proč by bylo zajištění stanoveno právě na 26 dnů. V takovém
případě by totiž doba zajištění skončila dne 30. 6. 2019, tj. 11 dnů poté, co měl být stěžovatel
předán do Rumunska.
[23] Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli
v tom, že uvedení data 25. 5. 2019 v rozhodnutí o zajištění bylo skutečně účelové a nemohlo
se jednat o chybu v psaní, jak tvrdila žalovaná. V této souvislosti lze naopak dospět k závěru,
že se žalovaná skutečně snažila dobu nezákonného zajištění stěžovatele (od 25. 5. 2019
do 5. 6. 2019) zpětně uvést do souladu se zákonem tím, že ve výroku uvedla jako okamžik
omezení osobní svobody právě datum 25. 5. 2019.
[24] Nejvyšší správní soud řešil podobné pochybení správního orgánu (tj. uvedení
nesprávného data omezení osobní svobody) také v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 1 Azs
290/2018 - 23. V této věci došlo rovněž k zajištění cizince za účelem jeho předání. Správní orgán
ve výroku rozhodnutí stanovil dobu zajištění na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody
do 30. 7. 2018. Stěžovatel byl však v této věci omezen na osobní svobodě dne 30. 6. 2018,
zajištění tak mohlo trvat pouze do 29. 7. 2018, neboť do doby zajištění je nutné počítat již ten
den, kdy k omezení osobní svobody došlo. I zde přistoupil správní orgán k vydání opravného
rozhodnutí, ve kterém nahradil datum 30. 7. 2018 datem 29. 7. 2018. Nejvyšší správní soud
přitom v této věci výslovně uvedl, že „[n]yní opravovaná vada výroku rozhodnutí není zcela zřejmou
nesprávností ve smyslu výše uvedené judikatury“ (viz bod 17 odůvodnění citovaného rozsudku). Nejvyšší
správní soud však nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí o zajištění, ani rozsudku krajského soudu,
neboť přestože došlo k pochybení správního orgánu, o celkové době zajištění, jakož i o jejím
začátku a konci nebylo pochyb. Ještě před uplynutím původně stanovené doby zajištění nadto
správní orgán rozhodl o prodloužení doby zajištění. Nedošlo tak k porušení práv stěžovatele
spočívajícímu v tom, že by byl nezákonně zajištěn.
[25] Obdobně postupoval zdejší soud i v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 11/2017 - 36.
V této věci bylo vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění, do doby zajištění
přitom rovněž nebyl započítán den omezení osobní svobody, správní orgán proto vydal opravné
rozhodnutí. I v této věci bylo však ještě před uplynutím doby zajištění vydáno rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění, ani zde tak nedošlo k nezákonnému zajištění cizince.
[26] V obou shora citovaných věcech vedených pod sp. zn.: 1 Azs 290/2018 a 7 Azs 11/2017
tak došlo k pochybení správního orgánu, který stanovil dobu zajištění nesprávně proto,
že do celkové doby zajištění nezapočítával den, kdy k omezení osobní svobody cizinců došlo
(dobu zajištění počítal až od následujícího dne). V důsledku toho byla doba zajištění stanovena
o jeden den delší. V ani jedné z těchto věci však stěžovatel nebyl nezákonně zajištěn. A přestože
ke zrušení napadených rozhodnutí v těchto věcech nedošlo, Nejvyšší správní soud jasně
konstatoval, že uvedení chybného data omezení osobní svobody ve výroku rozhodnutí o zajištění
není zjevnou nesprávností. Současně v odůvodnění rozsudku č. j. 7 Azs 11/2017 – 36 (bod 20)
zdůraznil, že „nikterak nesnižuje intenzitu pochybení a nedává návod pro případné další případy.“
[27] V nyní posuzovaném případě je pochybení žalované zcela evidentní – dne 5. 6. 2019
rozhodla o zajištění, které mělo trvat již ode dne 25. 5. 2019. Opravným rozhodnutím pak
fakticky změnila samotný obsah původně vydaného rozhodnutí o zajištění. Okamžik omezení
osobní svobody se v důsledku opravného rozhodnutí změnil z 25. 5. 2019 na 5. 6. 2019.
Stanovení počátku doby zajištění je přitom pro jakýkoli typ zajištění naprosto zásadní. Uvedení
data, od kdy zajištění trvá, je jedním z nejdůležitějších údajů v rozhodnutí o zajištění. Opravu
tohoto data spočívající ve faktickém rozdílu 11 dnů nelze vnímat jinak, než jako svévoli
v rozhodování žalované, které je v rozporu s principem právní jistoty a které nelze tolerovat.
[28] Na nezákonnosti napadeného rozhodnutí tudíž nemohlo vydání opravného rozhodnutí
nic změnit, neboť jak již bylo uvedeno výše, uvedení chybného data, od kdy zajištění trvá, vůbec
nebylo zřejmou nesprávností, kterou by bylo možné napravovat podle §70 správního řádu.
Žalovaná fakticky stanovila dobu zajištění stěžovatele zpětně, a to o celých 11 dnů. V případě tak
zásadních zásahů do základních práv a svobod cizinců, jakým je právě jejich zajištění, je však
nutno trvat na bezprostředním a plynulém rozhodování tak, aby k nezákonnému zajištění vůbec
nedocházelo. Stanovená doba zajištění (26 dnů) by nadto neobstála ani ve světle opravného
rozhodnutí, neboť jakékoli zajištění představuje natolik intenzivní zásah do základních práv
a svobod, že musí trvat co nejkratší dobu (přiměřeně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
11. 12. 2014, č. j. 1 Azs 136/2014 - 31). Požadavek co nejkratší doby zajištění, které nesmí trvat
déle než po dobu, „která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení
přemístění…“, je vyjádřen také v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III. Pakliže by zajištění stěžovatele
bylo skutečně stanoveno ode dne 5. 6. 2019, jak tvrdí žalovaná, připadl by 26. den zajištění
na 30. 6. 2019. Z obsahu správního spisu však vyplývá, že předání stěžovatele do Rumunska bylo
naplánováno na den 19. 6. 2019. Za takové situace by zajištění po dobu 26 dnů nesplňovalo
požadavek uvedený v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, na jehož dodržení je nutno bezvýhradně
trvat.
[29] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že se žalovaná o nabytí právní moci usnesení
o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany skutečně
dozvěděla až dne 5. 6. 2019, jak vyplývá z obsahu spisu. K zajištění stěžovatele za účelem jeho
předání však nemohla přistoupit zpětně s uvedením dne 25. 5. 2019 jako data vydání rozhodnutí
a okamžiku omezení osobní svobody tak, aby toto rozhodnutí navazovalo na stěžovatelovu ztrátu
postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Přestože důvody k zajištění stěžovatele za účelem
jeho předání byly ode dne 5. 6. 2019 skutečně dány (stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění
a dle nařízení Dublin III bylo k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu příslušné
Rumunsko), nemohlo k němu dojít způsobem, jaký zvolila žalovaná.
[30] Nejvyšší správní soud neposuzoval, který orgán zapříčinil stěžovatelovo nezákonné
zajištění ode dne 25. 5. 2019 (zda k němu došlo z důvodu pochybení Ministerstva vnitra, které
žalovanou informovalo o právní moci usnesení o nepřiznání odkladného účinku až dne
5. 6. 2019, či zda k prodlení došlo již u Krajského soudu v Plzni, který o odkladném účinku
rozhodoval), toto mu v nyní posuzované věci ani nepřísluší. S ohledem na důsledky vzájemného
informování státních orgánů o rozhodných skutečnostech je však namístě zdůraznit, že jejich
komunikace musí probíhat tak, aby v obdobných situacích k zásahům do práv cizinců takovýmto
způsobem nedocházelo.
[31] Přes veškeré výše uvedené skutečnosti krajský soud neshledal nezákonnost
přezkoumávaného rozhodnutí žalované a žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Jelikož však
bylo přezkoumávané rozhodnutí nezákonné a krajský soud tuto otázku posoudil nesprávně,
nemůže napadený rozsudek obstát.
V. Závěr a náklady řízení
[32] Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost
stěžovatele důvodnou, a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského
soudu.
[33] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil.
[34] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se žalované věc vrací k dalšímu řízení.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 - 34,
č. 2757/2013 Sb. NSS, totiž platí, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno
na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být
pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince
za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen,
neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78
odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená
ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli zasahovalo do jeho pravomoci, která byla
vyčerpána vydáním původního rozhodnutí.“
[35] Jelikož i v této věci Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí o zajištění za účelem
správního vyhoštění, které je prvním úkonem v řízení, neexistuje dále řízení, v němž by mělo
a mohlo být pokračováno. Proto nebylo možné věc žalované vrátit k dalšímu řízení.
[36] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu (viz ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). V nyní
projednávané věci však stěžovatel kasační stížností napadl pouze výrok I. rozsudku krajského
soudu, kterým byla jeho žaloba zamítnuta. Nicméně výrok II. o nákladech řízení je závislý právě
na úspěchu žaloby, a proto musel Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3 části
za středníkem s. ř. s. zrušit i výrok II. rozsudku krajského soudu a rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení o žalobě, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
krajského soudu (viz §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden
celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná neměla úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný. Z obsahu spisu
je však patrno, že stěžovateli žádné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. tak, že mu náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[37] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát JUDr. Ing. Jakub Backa, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě
usnesením krajského soudu ze dne 10. 6. 2019, č. j. 41 A 17/2019 - 22. V řízení před Nejvyšším
správním soudem ustanovený advokát učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání
soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti. Z těchto důvodů
ustanovenému advokátovi náleží za tento úkon odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů
[§13 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů
dle §35 odst. 10 s. ř. s. navýšena o částku odpovídající DPH 21 %. Celkem tedy bude
ustanovenému zástupci z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena částka 4114 Kč,
a to do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu