ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.322.2018:18
sp. zn. 5 Azs 322/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený
Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
1. 10. 2018, č. j. 1 A 75/2018 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Podanou kasační stížností brojí žalobce proti shora označenému rozsudku Městského
soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím žalované ze dne 25. 7. 2018,
č. j. CPR-10100-18/ČJ-2017-93031–V238, a č. j. CPR-10100-19/ČJ–201–930310–V238.
[2] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru
cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
11. 3. 2017, č. j. KRPA – 87115 - 19/ČJ – 2017 - 000022-ZAM, bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, v délce 1 roku. Současně mu byla podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů od nabytí právní moci
vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále bylo rozhodnuto, že dle §120a odst. 1 zákona
o pobytu cizinců se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování. Samostatným
rozhodnutím správního orgánu I. stupně z téhož dne, č. j. KRPA–87115- 20/ČJ– 2017–000022–
ZAM (dále též „rozhodnutí o nákladech“), byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení
ve věci správního vyhoštění ve výši 1000 Kč.
[3] Ze správního spisu vyplynulo, že správní vyhoštění bylo žalobci uloženo v návaznosti
na zajištění žalobce dne 9. 3. 2017 při policejní akci „ROHLÍK 2017“ se zaměřením na kontrolu
cizinců. Akce byla provedena v provozovně rohlik.cz (ochranná známka) společnosti VELKÁ
PECKA s. r. o. (dále jen „společnost VELKÁ PECKA“) na adrese U Prioru 884/4, Praha 6, kde
byl žalobce spolu s dalšími cizinci kontrolován při výkonu práce spočívající v balení zboží.
Žalobce předložil cestovní pas Ukrajiny, ve kterém měl vylepeno schengenské vízum typu „C“
s platností od 24. 5. 2016 do 23. 5. 2017 s délkou pobytu na 90 dnů, které bylo vydáno dne
16. 5. 2016 na zastupitelském úřadě České republiky ve Lvově. Žalobce nepředložil žádné jiné
dokumenty opravňující ho k výkonu práce.
[4] Dne 11. 3. 2017 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení o správním vyhoštění, v jehož
rámci byl sepsán protokol o výslechu žalobce. Žalobce vypověděl, že do České republiky
přicestoval dne 3. 1. 2017. Předtím několik dní pobýval v Polsku, kde hledal práci. V Polsku
žádnou práci nenašel, ale na internetu objevil agenturu, která mu zprostředkovala práci
v provozovně rohlik.cz. V Polsku kontaktoval člověka, s nímž podepsal „nějaké dokumenty“
a agentura jej odvezla autobusem do provozovny rohlik.cz. V provozovně rohlik.cz začal
pracovat dne 5. 1. 2017. Mzdu žalobce domlouval ve společnosti rohlik.cz, měl přislíbeno
90 Kč/hod. Jednu výplatu ve výši 14.000,- Kč již dostal. Žádné pracovní povolení žalobce nemá,
smlouvu s rohlik.cz neuzavřel. Odvedenou práci kontrolovali zaměstnanci rohlik.cz. Žalobce dále
uvedl, že pracoval 6 dní v týdnu, 12 hodin denně. Nikde jinde žalobce nepracoval, avšak
na dotaz, zda zná společnost Vidininvest Trade s. r. o. (dále jen „společnost Vidininvest“; pozn.
Nejvyššího správního soudu: dne 5. 6. 2018 byla společnost vymazána z obchodního rejstříku
s právním nástupcem - společností Vidininvest s. r. o.) uvedl, že se jedná o společnost, kterou
našel na internetu a zprostředkovala mu práci v rohlik.cz. Žalobce dále uvedl, že si je vědom
svého protiprávního jednání. Jeho manželka a dvě děti žijí na Ukrajině. V České republice
má žalobce rodiče. Žalobce uvedl, že mu není známá žádná překážka ve vycestování a chce
se vrátit domů.
[5] Ve správním spisu je založena kopie cestovního pasu žalobce, včetně vyznačeného
schengenského víza typu „C“ s platností od 24. 5. 2016 do 23. 5. 2017, dále pracovní smlouva
„Umowa o pracę“ žalobce s polskou společností OVD-TEMYRTRANS SP. Z O. O. (dále jen
„společnost OVD-TEMYRTRANS“) v polštině ze dne 30. 1. 2017 spolu s jejím dodatkem
ze stejného dne se změnou pracovní pozice na „pomocné práce“ s výkonem práce v České
republice a doklad o školení žalobce v polském jazyce. Obsahuje dále závazné stanovisko dle
§120a zákona o pobytu cizinců o možnosti vycestování žalobce ze dne 11. 3. 2017.
[6] Správní orgán I. stupně na základě těchto skutečností vydal rozhodnutí o správním
vyhoštění žalobce a rozhodnutí o nákladech, proti kterým se žalobce odvolal. Jeho odvolání bylo
rozhodnutím žalované ze dne 22. 9. 2017, č. j. CPR – 10100 – 4/ČJ – 930310 – C232, posouzeno
jako nepřípustné, neboť se práva na odvolání vzdal ústně do protokolu. Rozhodnutí žalované
bylo následně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
4. 12. 2017, č. j. 2 A 119/2017 – 18.
[7] V rámci doplnění odvolání byla žalobcem doložena smlouva o poskytování příhraničních
služeb mezi společností OVD-TEMYRTRANS jako dodavatelem a společností Vidininvest jako
odběratelem v českém jazyce ze dne 1. 1. 2017, dle níž zaměstnanci vyslaní dodavatelem na území
České republiky budou vysláni na účet dodavatele a podléhat jeho vedení. Dále správní spis
obsahuje rámcovou smlouvu o dílo ze dne 29. 7. 2016 mezi společností Vidininvest jako
zhotovitelem a společností VELKÁ PECKA jako objednatelem, dále také „objednávku VELKA
PECKA“ mezi společností Vidininvest (odběratelem) a společností OVD-TEMYRTRANS
(dodavatelem) ze dne 1. 1. 2017 na služby v souladu se smlouvou o poskytování příhraničních
služeb, kopii sdělení Evropské komise o možnosti delegace zaměstnanců společnosti OVD-
TEMYRTRANS do jiných států Evropské unie ze dne 31. 3. 2017, informaci Úřadu práce ČR
ze dne 30. 1. 2017 o nástupu žalobce do zaměstnání - vyslání k výkonu práce na základě uzavřené
smlouvy a podnájemní smlouvu ze dne 1. 1. 2017, dle níž si s polečnost Vidininvest najímá
od společnosti VELKÁ PECKA prostory provozovny, v níž má podnájemce poskytovat nájemci
plnění dle rámcové smlouvy o dílo.
[8] V dalším řízení o odvolání rozhodla žalovaná výše uvedenými rozhodnutími tak,
že odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[9] Proti rozhodnutím žalované se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji jako nedůvodnou zamítl. Městský soud ve svém rozsudku vypořádal stěžejní žalobní námitku,
že žalobce žádné pracovní povolení ani jiný doklad, který by jej opravňoval k pracovní činnosti
na území České republiky, nepotřeboval, neboť dle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), byl pouze
vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném
členském státu Evropské unie. Městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
která se danou problematikou zabývá, především na rozsudky ze dne 7. 2. 2018,
č. j. 6 Azs 306/2017 - 25, ze dne 31. 3. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, publ. pod
č. 3713/2018 Sb. NSS, ze dne 5. 4. 2018, č. j. 1 Azs 450/2017 - 28, nebo ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 – 20 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www. nssoud.cz).
[10] Městský soud konstatoval, že na projednávaný případ je přiléhavý závěr Nejvyššího
správního soudu vyslovený ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 31. 3. 2018,
č. j. 2 Azs 289/2017 – 31. Městský soud vyšel ze skutkových zjištění a dospěl k závěru,
že v posuzované věci není sporu o tom, že žalobce vykonával v provozovně rohlik.cz závislou
práci. Žalobce vykonával práci ve vztahu podřízenosti, jménem jiného subjektu a na jeho účet,
na základě pokynů, pod kontrolou a za odměnu. Stěžejní otázkou však zůstává, zda žalobce práci
vykonával pro svého polského zaměstnavatele, který ho na území České republiky pouze vyslal,
přičemž svou hlavní činnost vykonával u tohoto zaměstnavatele v Polsku, nebo naopak
se jednalo o poskytnutí pracovní síly agenturou práce s cílem začlenění žalobce na český pracovní
trh.
[11] Z výpovědi žalobce je zřejmé, že na území Polska vůbec nepracoval, natož aby zde pro
společnost OVD-TEMYRTRANS vykonával svou hlavní činnost a byl na území České republiky
pouze vyslán. Uzavřená pracovní smlouva a dodatek k pracovní smlouvě, které jsou navíc
datovány až ke dni 30. 1. 2017, se dle městského soudu jeví jako snaha o zakrytí skutečného účelu
přicestování žalobce na území České republiky. Všechny zjištěné skutečnosti (řetězení smluvních
vztahů zainteresovaných společností, kontrola práce žalobce zaměstnanci společnosti VELKÁ
PECKA, výplata mzdy touto společností, plánovaný dlouhodobý výkon práce v provozovně
rohlik.cz atd.) svědčí o vyslání žalobce na český pracovní trh, aniž by žalobce kdy pracoval pro
společnost OVD-TEMYRTRANS. Dle městského soudu tedy lze uzavřít, že vyslání žalobce
do České republiky představovalo samotný předmět poskytování služeb a žalobce plnil úkoly pod
dohledem a vedením podniku, který jej využil. Jedná se proto o vyslání za účelem poskytnutí
pracovní síly, tedy službu ve smyslu čl. 56 Smlouvy o fungování Evropské unie. V případě
žalobce však vyslání představovalo agenturní zprostředkování práce, na nějž dle citované
judikatury nelze aplikovat výjimku z povinnosti získat pracovní povolení dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. Žalovaná tak dle názoru městského soudu postupovala správně, jestliže na daný
případ aplikovala §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
[12] Na závěr městský soud konstatoval, že vyjádření Evropské komise, na nějž žalobce
odkazuje (žalobce jej k žalobě nepřipojil, ale je obsahem správního spisu), není pro danou věc
relevantní, neboť obsahuje pouze obecné závěry bez konkrétních vazeb na skutkové okolnosti
posuzovaného případu. Dalšími námitkami se městský soud nezabýval, neboť se dle něj
nejednalo o řádné námitky ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jestliže v nich žalobce pouze
odkazoval na své odvolání.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[13] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek městského soudu z důvodů, které podřadil pod
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[14] Stěžovatel setrval na svém názoru uvedeném již v žalobě, že nevykonával na území České
republiky práci neoprávněně. Správní orgány však nepodloženě odmítly aplikovat §98 písm. k)
zákona o zaměstnanosti a směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne
16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice 96/71/ES“),
jelikož stěžovatel je zaměstnancem polské společnosti OVD-TEMYRTRANS a do České
republiky byl vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském
státu Evropské unie, tedy v rámci přeshraničního poskytování služeb, a to v souladu se směrnicí
96/71/ES. Stěžovatel se tak nacházel na území České republiky zcela v souladu s právními
předpisy, když sem byl pouze vyslán za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro
společnost Vidininvest, a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi
zúčastněnými společnostmi. Soulad tohoto postupu s právem Evropské unie dle něj potvrdila
k žádosti zaměstnavatele stěžovatele i Evropská komise ve vyjádření ze dne 31. 3. 2017. Ačkoliv
stěžovatel opakovaně předkládal důkazy k prokázání skutečnosti, že správní orgán I. stupně měl
aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, tyto důkazy nebyly akceptovány.
[15] Stěžovatel dále uvedl, že pouze ze skutečnosti, že v Polsku nepobýval delší dobu, nelze
dovodit, že si nevytvořil vztah se svým zaměstnavatelem a že se k němu nehodlá po dokončení
vyslání do České republiky vrátit do Polska. Pochopitelně nelze v obchodních vztazích vyloučit,
že zaměstnanec je přijat do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele
je v podstatě ihned vyslán v souladu s předpisy Evropské unie k výkonu práce v jiném členském
státě na základě příslušných smluvních závazků. To je také tento případ, v němž dle stěžovatele
jak správní orgány, tak městský soud staví své závěry na jeho výpovědi, ačkoliv z jeho výslechu
vyplývá, že je evidentně neznalý smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností,
a proto nemohl být schopen stěžejní otázky relevantně posoudit. Tyto nejasnosti dle jeho názoru
mohly být zhojeny, pokud by správní orgány provedly důkazy stěžovatelem navrhované.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že trvá na závěrech uvedených
v napadeném rozhodnutí a má za to, že spisovým materiálem bylo řádně doloženo, jakého
protiprávního jednání se stěžovatel dopustil, neboť dle žalované nebyl zaměstnancem polské
společnosti. K dalším námitkám se žalovaná nevyjádřila a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti, kterou
stěžovatel v obecné rovině vznesl.
[20] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz] plyne, že jedním z požadavků
vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů
svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha městského
soudu výše uvedené předpoklady splňuje. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby,
jsou z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé. Městský soud v něm popsal konkrétní skutkové
okolnosti, z nichž vycházel, uvedl úvahy, kterými se řídil, a popsal skutkové i právní závěry,
k nimž dospěl. Městský soud ani neopomenul žádnou ze žalobních námitek. Stěžovatel ostatně
sám v kasační stížnosti uvádí, v čem spatřuje nesprávnost posouzení provedeného městským
soudem, což by jistě nebylo možné, pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů. To, zda jsou postup a závěry městského soudu a správních orgánů správné
a zákonné, je předmětem následného meritorního posouzení věci.
[21] Jádro sporu tkví v zodpovězení jediné právní otázky – a to, zda stěžovatel za dané
skutkové situace potřeboval k výkonu práce na území České republiky patřičné povolení
k zaměstnání, či nikoli. Obecně přitom platí, že cizinec může být přijat do zaměstnání
a zaměstnáván v České republice jen tehdy, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty
vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, popřípadě má-li platné povolení
k zaměstnání vydané městskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území
České republiky (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti). Uvedená povolení ovšem nejsou
vyžadována vždy. Jednu z výjimek představuje §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, jehož
aplikace se stěžovatel v kasační stížnosti dovolává a jenž stanoví, že povolení není třeba
k zaměstnání cizince, „který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.
[22] Nejvyšší správní soud předně poukazuje na to, že se již v minulosti zabýval mnoha
skutkově i právně obdobnými případy, zejména v rozsudku ze dne 31. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, který citoval již městský soud. V rozsudcích ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 9 Azs 278/2018 – 19 a ze dne ze dne 17. 1. 2019, č. j. 7 Azs 549/2018 - 14, se pak stejnou
problematikou zabýval dokonce v souvislosti s předmětnou kontrolou Policie České republiky
v provozovně rohlik.cz dne 9. 3. 2017. Nejvyšší správní soud přitom neshledal žádný důvod
se od zavedené judikatury ani nyní odchýlit.
[23] Z uvedené judikatury plyne závěr, že v případě, kdy polský zaměstnavatel fakticky jednal
jako agentura práce, která zaměstnanci ze země mimo Evropskou unii pouze zprostředkovala
zaměstnání na území České republiky (a to i přes formální zastření této skutečnosti uzavřenou
pracovní smlouvou mezi polským zaměstnavatelem a cizincem a smlouvou o poskytnutí služeb
mezi polskou a českou společností), nelze na tuto situaci aplikovat výjimku z povinnosti získání
pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Ve výše uvedeném rozsudku
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, pak zdejší soud uvedl: „Členské státy Evropské unie
mohou chránit své vnitrostátní pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování služeb k neoprávněnému
agenturnímu zaměstnávání podniky usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní soud proto dospěl
s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti k závěru, že §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky
jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze
u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou
hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze
předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní
trh.“ (pozn. podtržení doplněno)
[24] V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 - 19, Nejvyšší správní soud
přezkoumal obdobné smluvní vztahy a dospěl k závěru, že „i přes formální zastření skutečnosti
uzavřenými smluvními vztahy (pracovní smlouva uzavřená mezi společností OVD-
TEMYRTRANS, sp. z o. o., a stěžovatelkou, a smlouva o poskytování služeb mezi polským zaměstnavatelem
a společností VIDININVEST, s. r. o.) společnost OVD-TEMYRTRANS, sp. z o. o., fakticky jednala jako
agentura práce, která stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České republiky. Stěžovatelka
svou hlavní činnost neprovozovala ve státě sídla svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli
prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek
polského zaměstnavatele (srov. bod 41 zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou
situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti. Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem, když
v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
V dalším rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2019, č. j. 10 Azs 133/2019 - 34,
zdejší soud ve skutkově obdobné věci konstatoval, že „smyslem smluv uzavřených mezi polskými
a českými společnostmi bylo začlenit stěžovatele na český pracovní trh (…) Způsob, jakým jednotlivé společnosti
na základě uzavřených smluv začlenily stěžovatele na český pracovní trh, tak měl zjevně posloužit pouze jako
prostředek k tomu, jak obejít právní předpisy chránící nejen český pracovní trh, ale i vysílané zaměstnance
ze třetích zemí“.
[25] Výše uvedené závěry lze plně aplikovat i na případ stěžovatele. Z předložených spisů
vyplynulo, že stěžovatel v danou dobu nedisponoval pracovním povolením vydaným orgány
České republiky. Dle vlastní výpovědi stěžovatel v Polsku pro svého zaměstnavatele nepracoval
a ihned po odpovědi na nabídku práce v České republice byl dopraven do provozovny rohlik.cz.
V České republice pracoval od 5. 1. 2017, avšak smlouva s polským zaměstnavatelem je datována
až 30. 1. 2017, přičemž její dodatek mění místo výkonu práce na adresu provozovny rohlik.cz
s účinností ke stejnému dni, kdy byla podepsána smlouva. I s ohledem k předcházejícím
smluvním ujednáním mezi polským zaměstnavatelem stěžovatele a společností Vidininvest a mezi
touto společností a společností VELKÁ PECKA, z okolností případu vyplývá, že již v okamžiku
přijetí stěžovatele do pracovního poměru byly vytvořeny podmínky pro zprostředkování pracovní
síly u posledně jmenované společnosti. Výplatu si stěžovatel nasmlouval a obdržel v české měně
v provozovně rohlik.cz, pracovní náplň mu určovali a odvedenou práci kontrolovali zaměstnanci
této společnosti.
[26] Nejvyšší správní soud se s ohledem na obsah správního spisu ztotožňuje s městským
soudem, že společnost OVD-TEMYRTRANS fakticky působila jako agentura práce vysílající
pracovníky na práci do České republiky. Předložené smlouvy pouze zastíraly faktický stav.
Společnost OVD-TEMYRTRANS žádnou konkrétní zakázku neplnila, své zaměstnance
neinstruovala, nebyli pod jejím vedením; předmětem činnosti této společnosti bylo pouze dodání
pracovníků na český pracovní trh. Stěžovatel svou hlavní činnost neprovozoval ve státě sídla
svého formálního zaměstnavatele, v řízení nebylo jakkoli prokázáno, že by vyslání stěžovatele
představovalo odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele,
nebo že by k němu došlo ve srovnatelné situaci (srov. bod 41 výše uvedeného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31).
[27] Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nutnost aplikace této výjimky nevyplývá
ani z práva Evropské unie či ze stěžovatelem akcentovaného vyjádření Evropské komise. K tomu
viz také výše zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Azs 134/2018 - 18, dle něhož „předložené vyjádření Evropské komise obsahuje toliko obecné závěry
bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení tak není relevantní“. Evropská komise
v tomto vyjádření nehodnotila skutkové okolnosti dané v nynější věci, vyjadřovala se pouze
k možnostem vysílání pracovníků ze třetích zemí s pravidelným a obvyklým výkonem práce
u zaměstnavatele usídleného v jiném členském státě; to však není případ stěžovatele. Nejvyšší
správní soud neshledal v rozhodnutích správních orgánů a městského soudu ani žádnou další
vadu či nezákonnost, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Rozhodnutí mají oporu
ve správním spisu a právní úpravě, a soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.
[28] Námitku, dle níž stěžovatel nebyl schopen relevantně posoudit stěžejní otázky pro svou
neznalost smluvních a obchodních vztahů zúčastněných společností, Nejvyšší správní soud
považuje za irelevantní, neboť výpověď stěžovatele se týkala pouze okolností uzavření pracovní
smlouvy, místa a způsobu výkonu práce, k čemuž žádné speciální znalosti nejsou potřeba (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 7 Azs 330/2019 - 15).
[29] Nepřípadná je rovněž námitka týkající se možné nižší vytíženosti zaměstnavatele
a nutnosti vyslat zaměstnance jinam ihned po přijetí do zaměstnání, neboť nehledě
na nelogičnost přijetí zaměstnance, kterého zaměstnavatel nepotřebuje, se v případě stěžovatele
jedná o neprokázané tvrzení, které nebylo jako námitka uplatněno v řízení před městským
soudem. Nejvyšší správní soud k němu proto nemohl přihlížet (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[30] K námitce neprovedení důkazů navržených stěžovatelem ve správním řízení Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stěžovatel žádné opomenuté důkazy v kasační stížnosti konkrétně
neoznačil a neučinil tak ani v žalobě, pročež se tím ani městský soud nemohl blíže zabývat.
Pokud měl stěžovatel na mysli výslech zástupce polské společnosti navrhovaný ve správním
řízení, tímto návrhem se zabývala již žalovaná a správně vyhodnotila, že provedení důkazu
by bylo vzhledem k obsahu správního spisu nadbytečným, neboť byl zjištěn skutkový stav,
o němž nejsou důvodné pochybnosti.
IV.
Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaná měla ve věci úspěch, příslušelo by jí proto
vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. prosince 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu