ECLI:CZ:NSS:2020:6.ADS.211.2020:33
sp. zn. 6 Ads 211/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška,
soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně zpravodajky Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: J. N., zastoupený Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem, sídlem U Studánky 250/3,
Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu
376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2018, č. j. MPSV-
2018/142566-421/1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 19. 6. 2020, č. j. 42 Ad 43/2018 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Příbrami (dále jen „úřad práce“),
rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018, č. j. PBB-196/2018-C, vyřadil žalobce z evidence uchazečů
o zaměstnání podle §30 odst. 2 písm. f) a §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
z důvodu maření součinnosti, neboť se žalobce dne 10. 5. 2018 ve stanoveném termínu
nedostavil na úřad práce a pro nesplnění této povinnosti neuvedl žádný vážný důvod ve smyslu
§5 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
[2] Odvolání směřující proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím
zamítl a prvostupňové rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Ztotožnil se se závěrem úřadu práce,
že v dané věci nebyl prokázán vážný důvod ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Žalobce se dostavením na úřad práce se čtyřdenním zpožděním bez vážného důvodu dopustil
maření součinnosti. Navrhovaný důkaz lékařským posudkem žalovaný neprovedl,
neboť se domníval, že tímto způsobem nebylo možné prokázat, zda žalobce postihla ataka
pylové alergie a spánkové apnoe právě dne 10. 5. 2018.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Praze (dále
jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud podrobně
zrekapituloval skutkové okolnosti věci a připomněl, že dnem 1. 10. 2017 vstoupila v účinnost
druhá část novelizace zákona o zaměstnanosti provedená zákonem č. 206/2017 Sb.,
která mj. zpřísnila podmínky pro uchazeče o zaměstnání, kteří nejsou dočasně schopni
ze zdravotních důvodů plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání. Správní orgány
se tak dle krajského soudu nemusely zabývat otázkou proporcionality mezi intenzitou porušení
povinnosti a následky rozhodnutí, pokud by postupovaly podle §30 odst. 1 písm. b) bod 3
ve spojení s §27 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Sama tato skutečnost ovšem nečiní postup
žalovaného nezákonným, neboť starší právní úprava nebyla citovanou novelizací zrušena,
a nadále tedy na skutkové okolnosti posuzovaného případu dopadá.
[4] Krajský soud se ztotožnil s posouzením žalovaného, že žalobcem navrhované provedení
důkazu lékařským posudkem nemohlo zpětně prokázat, že mu jeho zdravotní stav právě
dne 10. 5. 2018 zabraňoval vykonat návštěvu úřadu práce. Bylo ostatně na žalobci, aby dbal
na ochranu svých práv a včas si zajistil potvrzení lékaře, které by prokazatelně dokládalo
jeho zdravotní stav ke dni 10. 5. 2018. Krajský soud souhlasil také se závěrem žalovaného,
že z žalobcem předložených lékařských zpráv nelze dovodit, že by mu ataka pylové alergie
a středně těžká spánková apnoe zabránily dostavit se na úřad práce právě uvedeného dne.
Žalobcem zmiňované judikáty Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 5. 6. 2018,
č. j. 6 Ads 242/2017 - 26, a ze dne 10. 9. 2019, č. j. 1 Ads 160/2019 - 30) krajský soud nepokládal
za přiléhavé, naopak odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2019, č. j. 2 Ads 221/2018 - 31, v němž soud ve skutkově podobné věci aproboval
rozhodnutí o vyřazení uchazeče o zaměstnání z evidence úřadu práce, přestože okolnosti,
v nichž byly spatřovány vážné důvody hodné zvláštního zřetele, byly mnohem závažnějšího
charakteru než v nyní souzeném případě.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Namítal, že krajský soud opřel svůj závěr mj. o rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Ads 221/2018 - 31, s čímž stěžovatel souhlasil pouze do té míry,
že zdravotní obtíže tamního žalobce byly podobné zdravotním obtížím stěžovatele. Chování
stěžovatele však bylo s chováním tamního žalobce neporovnatelné, neboť ten spolupráci
s úřadem práce de facto ukončil, zatímco stěžovatel sám a bez otálení vyvinul iniciativu,
aby nedostavení se na úřad práce napravil a ve spolupráci s úřadem práce pokračoval.
[7] Jako klíčové stěžovatel označil závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku
ze dne 10. 9. 2019, č. j. 1 Ads 160/2019 - 30, byť ve věci skutkově odlišné. Stěžovatel
se nedostavil na úřad práce dne 10. 5. 2018 (ve čtvrtek) a učinil tak dne 14. 5. 2018 (v pondělí).
Jeho zpoždění tedy trvalo čtyři kalendářní dny, dva dny pracovní, resp. jeden den úřední.
Své zpoždění ze zdravotních důvodů sice stěžovatel nedoložil lékařským potvrzením
o neschopnosti plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání, předložil však lékařské zprávy ze dne
16. 5. 2018 a 22. 5. 2018, čestné prohlášení ze dne 10. 7. 2018 a navrhl vyžádat zdravotnickou
dokumentaci a vypracovat lékařský posudek. Z pohledu stěžovatele tedy bylo věrohodně
doloženo, že trpí zdravotními obtížemi a že kvůli těmto obtížím nedokázal navštívit lékaře.
Požadavek na zpětné zajišťování potvrzení o neschopnosti plnit povinnosti uchazeče
o zaměstnání jen proto, aby existoval „nějaký papír“, stěžovatel pokládal za přepjatý formalismus.
Dle jeho názoru navíc uvedené zpoždění nemohlo negativně ovlivnit činnost úřadu práce,
neboť dne 14. 5. 2018 měl dostatek času sepsat s ním protokol a zahájit řízení o vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání. Stěžovatel byl přesvědčen, že nemařil činnost úřadu práce,
naopak se aktivně snažil nastalou situaci řešit.
[8] Vadu řízení před krajským soudem stěžovatel spatřoval také v tom, že krajský soud
si neujasnil, zda bylo možné zpětně zjistit zdravotní stav stěžovatele ke dni 10. 5. 2018. Proto měl
přistoupit na návrh stěžovatele a nechat vypracovat lékařský posudek, resp. zrušit rozhodnutí
žalovaného a uložit mu nechat tento posudek vypracovat. K úvaze krajského soudu, že úřad
práce mohl stěžovatele vyřadit z evidence uchazečů o zaměstnání také podle §27 odst. 3
ve spojení s §30 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, stěžovatel uvedl, že i v případě aplikace
těchto ustanovení by s ohledem na jejich znění byly vážné důvody posuzovány.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že s těžovatel
se sice sám bez vyzvání dostavil na úřad práce po čtyřech kalendářních dnech ode dne
stanoveného termínu a uvedl, že měl zdravotní důvody, pro které nesplnil povinnost uchazeče
o zaměstnání. Neučinil však žádná jiná vyjádření ani adekvátní kroky k tomu, aby svá tvrzení
o existenci zdravotních obtíží právě v den stanoveného termínu prokázal, ačkoli byl
o této povinnosti poučen. Žalovaný rovněž upozornil, že stěžovatel přibližně dva měsíce
před nedostavením se ve stanoveném termínu v žádosti o zprostředkování zaměstnání
dne 12. 3. 2018 vyznačil, že nemá žádná zdravotní omezení.
[10] K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2019,
č. j. 1 Ads 160/2019 - 30, žalovaný konstatoval, že předloženými zprávami sice bylo prokázáno,
že stěžovatel trpí středně těžkou obstrukční spánkovou apnoe, zároveň však z obsahu zpráv
nevyplynulo, že by se stěžovatel kdykoli nacházel ve stavu, který by mu zabraňoval v dostavení
se na úřad práce. Požadavek na zajištění zdravotního potvrzení není přepjatým formalismem,
nýbrž povinností vycházející z účinného znění zákona o zaměstnanosti. Efektivita činnosti úřadu
práce při zprostředkování zaměstnání byla přístupem stěžovatele nesporně ovlivněna.
Nemožnost tolerovat dostavení se na úřad práce až po stanoveném termínu vychází z povahy
služby (zprostředkování zaměstnání), kterou úřady práce poskytují uchazečům o zaměstnání
právě při jednání ve stanovených termínech. Docházení na úřad práce je základní povinností
uchazeče o zaměstnání, jejíž nerespektování bez vážného důvodu zákon o zaměstnanosti
postihuje vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání. Pokud žalobce nevěnoval své základní
povinnosti dostatečnou pozornost, jde to k jeho tíži. Stran namítané vady řízení žalovaný uvedl,
že pokud stěžovatel k podanému odvolání doložil lékařské zprávy, z nichž nevyplývá,
že by mu v dostavení se na úřad práce ve stanoveném termínu bránil vážný důvod, nebylo nutné
nechat vypracovat zdravotní posudek.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[12] V projednávané věci je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda stěžovatel, který byl
vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu nedostavení se na úřad práce ve stanoveném
termínu, v předchozím řízení prokázal, že mu v plnění této povinnosti bránily vážné důvody,
konkrétně jeho zdravotní stav.
[13] Podle §30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti platí, že uchazeče o zaměstnání krajská
pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu maří
součinnost s krajskou pobočkou Úřadu práce (§31). Dle odst. 3 věty první téhož ustanovení zákona
vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se provede dnem, kdy nastala některá ze skutečností uvedených v
odstavcích 1 a 2.
[14] Podle §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti uchazeč o zaměstnání maří součinnost s krajskou
pobočkou Úřadu práce, jestliže se nedostaví na krajskou pobočku Úřadu práce ve stanoveném termínu
bez vážných důvodů [§5 písm. c)]. Podle §5 písm. c) bodu 6 téhož zákona se mezi vážné důvody
řadí zdravotní důvody, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit
povinnost součinnosti s krajskou pobočkou úřadu práce při zprostředkování zaměstnání.
[15] Nejvyšší správní soud na úvod připomíná, že s vedením v evidenci uchazečů
o zaměstnání nejsou spojena pouze práva, ale i řada povinností, které jsou uchazeči o zaměstnání
povinni plnit. Zařazení a vedení v evidenci uchazečů tak není pouze formální záležitostí,
ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit
mu opětovně se zařadit do pracovního procesu na trhu práce. Potřebnou součinnost je třeba
chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci i k dalším
úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 6. 2014, č. j. 5 Ads 42/2014 - 19). Již v rozsudku ze dne 29. 10. 2009,
č. j. 4 Ads 173/2008 - 144, Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že jednou
ze základních povinností uchazeče o zaměstnání je docházka na úřad práce ve stanovených
termínech. Pokud uchazeč o zaměstnání nerespektuje a není schopen splnit ani tuto základní
povinnost uloženou mu úřadem práce, která tvoří základ pro spolupráci mezi úřadem práce
a nezaměstnaným, jakož i pro uplatňování státní politiky zaměstnanosti ve smyslu §2 zákona
o zaměstnanosti, a pokud nedoloží vážný důvod ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti,
pak je zřejmé, že v souladu s §30 odst. 2 písm. e) ve spojení s §31 písm. d) téhož zákona
[s účinností od 1. 1. 2012 se jedná o §30 odst. 2 písm. f) ve spojení s §31 písm. c) zákona
o zaměstnanosti] následuje postih v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 6 Ads 287/2017 - 77).
[16] V souzené věci z obsahu předloženého správního spisu vyplynulo, že stěžovatel
dne 12. 3. 2018 podal úřadu práce žádost o podporu v nezaměstnanosti a žádost
o zprostředkování zaměstnání. Ve vyplněné žádosti proškrtl kolonku pro uvedení případných
zdravotních omezení. Při podání žádosti byl stěžovatel poučen o právech a povinnostech
uchazeče o zaměstnání. Rozhodnutím úřadu práce ze dne 6. 4. 2018, č. j. PBB- 254/2018-C,
mu byla přiznána podpora v nezaměstnanosti. Termín první návštěvy byl stanoven na den
9. 4. 2018. Podle pozdějšího vyjádření vedoucí úřadu práce Ing. J. H. ze dne 13. 7. 2018,
č. j. Odv.3/2018, se stěžovatel již na tento termín dostavil po úředních hodinách. Z karty
uchazeče o zaměstnání je patrné, že stěžovatel byl původně objednán na den 6. 4. 2018,
po dostavení se byl přeobjednán na den 9. 4. 2018. Tohoto dne si stěžovatel také osobně převzal
rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Další termín návštěvy byl stanoven na čtvrtek
10. 5. 2018. Na tuto návštěvu se stěžovatel nedostavil. Učinil tak až v pondělí 14. 5. 2018.
O ústním jednání byl sepsán protokol, z něhož vyplývá, že se stěžovatelem bylo projednáno
nedostavení se k návštěvě dne 10. 5. 2018. Jako důvod stěžovatel do protokolu poznamenal
pouze „zdravotní důvody“.
[17] K odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí úřadu práce o vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání stěžovatel přiložil propouštěcí lékařskou zprávu z Všeobecné fakultní
nemocnice v Praze ze dne 16. 5. 2018, dle které byl stěžovatel na předchozí doporučení
hospitalizován od 15. do 16. 5. 2018 pro suspektní spánkovou apnoe. V anamnéze se mj. uvádí,
že „přes den se nadměrně spavý necítí, někdy bývá nadměrně unavený (spíše když ho něco nebaví)“. Metodou
limitované polygrafie byla prokázána přítomnost středně těžké obstrukční spánkové apnoe,
stěžovatel byl propuštěn ve stabilizovaném stavu. Další k odvolání přiložená lékařská zpráva je
datována 22. 5. 2018 z ORL ambulance MUDr. Z. F. V této zprávě se konstatuje nedoporučení
k operativnímu výkonu, je indikována léčba pomocí trvalého přetlaku v dýchacích cestách
(CPAP) ve spánkové poradně INSPAMED, s. r. o. Stěžovatel v odvolání vznesl návrh
na provedení důkazu lékařským posudkem. Dále v průběhu odvolacího řízení předložil čestné
prohlášení, v němž popsal, že v uvedený den trpěl pylovou alergií a spánkovou apnoe, v důsledku
čehož se cítil „pod psa“, vzal si léky, které mu byly pro tento účel předepsány lékařem, zůstal doma
a čekal, až ataka odezní. V tomto stavu si ani neuvědomil, že je třeba se omluvit z návštěvy
na úřadu práce.
[18] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě
se správními orgány i krajským soudem k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by v den
sjednané schůzky, tj. ve čtvrtek 10. 5. 2018, u stěžovatele nastaly závažné důvody,
které mu znemožnily plnit povinnost součinnosti s úřadem práce při zprostředkování zaměstnání.
V řízení sice bylo prokázáno, že stěžovatel trpí zdravotními problémy, avšak jak správně uvedl
žalovaný i krajský soud, v souladu s §5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti nebylo doloženo,
že tyto zdravotní potíže jakožto vážné důvody u stěžovatele trvaly právě v době, kdy se měl
dne 10. 5. 2018 dostavit na úřad práce. Z lékařských zpráv vyplývá, že stěžovatel lékaře navštívil
až dne 15. 5. 2018, poté došlo k jeho hospitalizaci od 15. 5. 2018 do 16. 5. 2018. Žádné záznamy
nedokládají, že by zdravotními problémy v intenzitě bránící mu v účasti na schůzce (potažmo
znemožňující mu alespoň včasnou omluvu téhož dne a vyvinutí aktivity ke sjednání nového
termínu) trpěl už v den sjednané schůzky. Existenci překážky dostavení se na úřad práce
stěžovatel nedoložil ani jinými důkazy, nebylo tedy prokázáno, že stěžovatel nebyl v důsledku
zdravotních obtíží schopen splnit povinnost podle zákona o zaměstnanosti. Krajský soud
v této souvislosti případně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019,
č. j. 2 Ads 221/2018 - 31, který řešil věc skutkově podobnou nyní projednávanému případu.
[19] Žalovaný v řízení postupoval v souladu s obecnými závěry plynoucími z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2019, č. j. 1 Ads 160/2019 - 30, v němž však Nejvyšší
správní soud řešil věc skutkově odlišnou od případu stěžovatele, což v kasační stížnosti
nerozporoval ani stěžovatel (tamnímu žalobci provedená operace karpálních tunelů zabránila
splnit včas povinnost dle §27 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť potvrzení o dočasné
pracovní neschopnosti vydané dne 20. 3. 2018 bylo úřadu práce doručeno následujícího
dne 21. 3. 2020). Pokud žalovaný trval na řádném doložení vážných důvodů pro nedostavení se
ve stanoveném termínu na úřad práce v souladu s §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, nelze
v tomto postupu spatřovat přepjatý formalismus. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval výše,
stěžovatel předloženými lékařskými zprávami neprokázal, že by zdravotními problémy v intenzitě
bránící mu v účasti na schůzce trpěl právě v den sjednané schůzky; naopak z předložených zpráv
vyplynulo, že středně těžká spánková apnoe u stěžovatele nezpůsobuje nadměrnou denní spavost,
pouze se (subjektivně) občas cítí nadměrně unavený. Důkazy, které by svědčily o tvrzené
alergické atace vztahující se ke dni 10. 5. 2018, stěžovatel v předchozím řízení nedoložil žádné.
[20] K námitce stěžovatele, že jeho nedostavení se ve stanoveném termínu nemohlo ovlivnit
efektivitu činnosti úřadu práce, krajský soud správně připomněl, že ze zákona o zaměstnanosti
vyplývá povinnost uchazeče o zaměstnání dostavit se na úřad práce ve stanoveném termínu.
Ustanovení §31 zákona o zaměstnanosti vyjmenovává případy, kdy uchazeč o zaměstnání maří
součinnost, mezi které se podle písm. c) řadí i nedostavení se na úřad práce ve stanoveném
termínu bez vážných důvodů. Netolerování případů, kdy se uchazeč o zaměstnání dostaví na úřad
práce až po stanoveném termínu, vychází z povahy služby poskytované úřadem práce spočívající
v jednání o zprostředkování zaměstnání. S tím souvisí požadavek, aby se zaměstnanci úřadu
mohli na toto jednání dopředu připravit a každému uchazeči se mohli věnovat po dostatečně
dlouhou dobu (rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 Ads 122/2007 - 55).
[21] Nejvyšší správní soud neshledal ani namítanou vadu řízení před krajským soudem.
Ve vztahu k povinnosti uchazeče o zaměstnání doložit zdravotní důvody, které mu bránily
v plnění součinnosti s úřadem práce, krajský soud neopomněl zdůraznit povinnost stěžovatele
jako uchazeče o zaměstnání dbát o ochranu svých práv a včas si zajistit potvrzení lékaře,
které by prokazatelně dokládalo jeho zdravotní stav ke dni 10. 5. 2018. Zdravotním posudkem,
jak má na mysli §5 písm. c) bod 6 zákona o zaměstnanosti, se rozumí jakékoli lékařem provedené
posouzení zdravotního stavu, doložené např. potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti
nebo jiným potvrzením lékaře, jimiž uchazeč prokazuje svůj zdravotní stav konkrétního dne.
Měl-li stěžovatel za to, že nebylo třeba domáhat se lékařské péče za situace, kdy to ze zdravotních
důvodů nebylo možné, krajský soud správně upozornil, že ani tato situace stěžovatele
nezbavovala povinnosti prokázat, že mu vážné důvody bránily dostavit se na úřad práce. Bylo
na stěžovateli, aby i v takové situaci lékaře přivolal nebo navštívil (případně prokázal,
z jakých důvodů to nebylo možné), a to za účelem řádného doložení neschopnosti schůzku
na úřadu práce absolvovat. Krajský soud tak nepochybil, pokud v souladu se závěry vyslovenými
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ve věci sp. zn. 2 Ads 221/2018 dospěl k závěru,
že vzhledem k tomu, co stěžovatel v nyní souzené věci tvrdil, by zadáním vypracování
znaleckého posudku, jehož se stěžovatel domáhal, nebylo možno prokázat, že stěžovateli
zdravotní stav konkrétně dne 10. 5. 2018 skutečně zabránil návštěvu úřadu práce vykonat.
[22] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nad rámec rozhodovacích důvodů
upozornil také na možnost správních orgánů postupovat podle §30 odst. 1 písm. b) bodu 3
zákona o zaměstnanosti, podle kterého uchazeče o zaměstnání krajská pobočka Úřadu práce z evidence
uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže uchazeč o zaměstnání bez vážných důvodů nesplní povinnost
stanovenou v §27 odst. 3. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě správní orgány
podle těchto ustanovení zákona o zaměstnanosti nepostupovaly, není rozhodné,
jak se k možnosti jejich aplikace vyjádřil soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud proto tyto závěry ani ke kasační námitce nepřezkoumal.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalobce (stěžovatel) nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho obvyklé úřední činnosti
nevznikly, a proto se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu