ECLI:CZ:NSS:2018:6.ADS.242.2017:26
sp. zn. 6 Ads 242/2017 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců
Mgr. Kamila Tojnera a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: A. H., zastoupen Mgr. Bc.
Stanislavem Brunckem, advokátem, sídlem Benešova 628/12, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 7. 2015, č. j. 2015/34902-421/1, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2017, č. j. 41 A 56/2015 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci
tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč k rukám Mgr. Bc. Stanislava
Bruncka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
9. 7. 2015, č. j. 2015/34902-421/1. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání
proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Brně, kterým byl žalobce
podle §30 odst. 2 písm. f) a §31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, (dále
jen „zákon o zaměstnanosti“) vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření
součinnosti s úřadem práce, jehož se měl dopustit tím, že se nedostavil na krajskou pobočku
úřadu práce ve stanoveném termínu dne 23. 2. 2015 bez vážných důvodů.
[2] Ve správním řízení žalobce namítl, že si do diáře nesprávně uvedl datum jednání na úřadu
práce, namísto 23. 2. 2015 si označil 2. 3. 2015. Omyl v zapsání termínu jednání stěžovatel
nepovažoval za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu §5 písm. c) bod 7 zákona
o zaměstnanosti, který by vyloučil aplikaci §30 odst. 2 písm. f) téhož zákona o vyřazení žalobce
z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Bylo na žalobci,
aby poznamenání termínu věnoval dostatečnou pozornost. Povinnost dostavovat
se ve stanovených termínech na úřad práce je jednou ze základních povinností uchazeče
o zaměstnání, které slouží k možnosti spolupráce s uchazečem o zaměstnání a tedy k naplnění
účelu činnosti úřadů práce. Pokud uchazeč nesplní tuto základní povinnost a nedoloží vážný
důvod nepřítomnosti ve smyslu §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti, je úřad práce povinen
uložit sankci v podobě vyřazení z evidence uchazečů ze zaměstnání.
[3] Krajský soud vycházel ze skutkového stavu tvrzeného žalobcem, který byl mezi ním
a stěžovatelem nesporný. Dle tohoto skutkového stavu se žalobce dne 23. 2. 2015 na úřad práce
skutečně nedostavil, neboť si datum domluvené schůzky nesprávně zapsal. Naopak se ke schůzce
dostavil dne 2. 3. 2015, na kdy si ji zapsal.
[4] Dle názoru krajského soudu je uchazeč o zaměstnání povinen poskytovat úřadu práce
součinnost, avšak k jeho vyškrtnutí z evidence uchazečů o zaměstnání by mělo docházet pouze
zřídka, a to tehdy, jsou-li zákonné podmínky k tomuto postupu splněny nade vši pochybnost.
V tomto závěru krajský soud vycházel především z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 124/2013 - 82. Dále krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 Ads 268/2015 - 30, dle nějž se při úvaze o vyřazení
uchazeče z evidence posuzuje existence vážných důvodů pro nesplnění povinnosti dostavit
se ve stanoveném termínu na úřad práce, a tedy je nutné posuzovat, na základě jakých motivů
se uchazeč nedostavil, zda například z důvodu lhostejnosti, či omluvitelného omylu.
[5] Krajský soud vzal v úvahu obecný přístup žalobce k plnění povinností uchazeče
o zaměstnání. Žalobce byl v evidenci zařazen již od 18. 1. 2011, přičemž po celou tu dobu
se na stanovené termíny řádně dostavoval a součinnost s úřadem práce poskytoval. Dle názoru
krajského soudu je zřejmé, že se žalobce dopustil omluvitelného omylu, neboť se na úřad práce
skutečně dostavil, a to dne 2. 3. 2015, který je svým označením podobný skutečnému termínu
schůzky, tedy 23. 2. 2015. Navíc žalobce prokázal, že se dne 23. 2. 2015 připravoval na soudní
jednání konané následujícího dne, kde vystupoval jako obecný zmocněnec; tato skutečnost sama
o sobě by důvodem k omluvení žalobcovy neúčasti nebyla, avšak svědčí o kontextu žalobcova
jednání. Konečně měl stěžovatel přihlédnout ke skutečnosti, že v den naplánované schůzky
nebyla pro žalobce připravena žádná neopakovatelná nabídka zaměstnání, tedy nedostavením
se ze strany žalobce nebylo vážně narušeno plnění úkolů úřadu práce. Vyřazení z evidence
uchazečů o zaměstnání tedy bylo v daném případě nepřiměřené.
[6] Ostatní žalobcovy námitky krajský soud považoval za nedůvodné. Uvedl, že k vyřazení
z evidence skutečně postačuje pouze jediné nedostavení se na sjednaný termín, nemusí jít
o jednání opakované, jak tvrdil žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti jednak namítá, že se žalobce nedostavoval ke sjednaným
schůzkám od roku 2011, jak uvedl krajský soud. Takovou skutečnost krajský soud ani nemohl
zjistit, neboť měl k dispozici spisový materiál pouze za období od 23. 2. 2015. Stěžovatel
upozorňuje, že žalobce byl již v minulosti z evidence vyřazen, a to dne 7. 7. 2010. Následně
se dne 18. 1. 2011 opět do evidence zapsal, součinnost neposkytoval od 30. 6. 2011
do 30. 6. 2014, kdy s žalobcem byla vedena správní řízení pro nesplnění jeho povinností.
Tato správní řízení sice nakonec skončila rozhodnutími pro žalobce příznivými, avšak to nic
nemění na skutečnosti, že po podstatnou dobu své aktuální účasti v evidenci uchazečů
o zaměstnání s úřadem práce nespolupracoval.
[8] Dále stěžovatel polemizuje s právním posouzením věci krajským soudem. Dle názoru
stěžovatele zákon nevyžaduje posouzení, zda se uchazeč dopustil maření součinnosti s úřadem
práce úmyslně, nedbalostně či omylem. Podstatné je pouze posouzení, zda k jeho absenci
na sjednané schůzce existovaly vážné důvody ve smyslu §5 písm. c) zákona o zaměstnanosti.
Dle rozsudků Nejvyššího správního soudu však pouhé nesprávné poznačení termínu schůzky
vážný důvod nepředstavuje (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007,
č. j. 4 Ads 122/2007 - 55, a ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 - 101, a ze dne 9. 7. 2014,
č. j. 5 Ads 42/2014 - 19). Stěžovatel přitom nepovažuje za správný závěr krajského soudu,
že se mohl žalobce v označení termínu schůzky snadno splést. Sám žalobce totiž uvedl,
že si termín schůzky původně poznačil správně, avšak až následně při přepisu z jednoho
kalendáře do druhého udělal chybu; stěžovateli však není zřejmé, jak si žalobce mohl při přepisu
data splést konec února za počátek března, a žalobcovo tvrzení o omylu proto považuje
za nedůvěryhodné.
[9] Podle názoru stěžovatele nemohlo v posouzení žalobcova jednání hrát roli,
co ve skutečnosti dělal v den, kdy se měl ke schůzce dostavit, neboť sám žalobce připouští,
že nevěděl, na kdy je termín schůzky stanoven. Je tedy irelevantní, že se daného dne připravoval
na soudní jednání. Stejně tak nemělo být krajským soudem posuzováno, co mělo být obsahem
schůzky, na niž se žalobce nedostavil, neboť nic takového zákon nevyžaduje. Ani dostavením
se v jiný čas, kdy má příslušný pracovník úřadu práce naplánované jiné činnosti, nemohl žalobce
svou předchozí absenci zhojit.
[10] Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[11] Dle názoru žalobce krajský soud věc posoudil správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že předchozí spolupráce s žalobcem
neprobíhala hladce, dle žalobce byla tato skutečnost zapříčiněna opakovanou neúspěšnou snahou
správních orgánů žalobce z evidence uchazečů vyřadit, nikoliv neochotou žalobce ke spolupráci.
Vyřazení žalobce z evidence na základě jednoho jediného omluvitelného opomenutí termínu
schůzky by představovalo tvrdý a nepřiměřený zásah, jímž by nebylo učiněno zadost hlavnímu cíli
činnosti úřadů práce, tedy snaze pomoci žalobci zprostředkovat zaměstnání.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínky řízení obsažené v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatel za prvé namítal, že krajský soud hodnotil míru spolupráce žalobce s úřadem
práce v období od počátku jeho evidence v roce 2011, ačkoliv předložený správní spis o průběhu
evidence do 23. 2. 2015 nesvědčil. Tuto stížnostní námitku lze podřadit pod kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se jedná o tvrzenou vadu řízení před soudem.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že k tvrzené vadě skutečně došlo. Tvrzením stěžovatele
má soud za prokázané, že krajskému soudu byl předložen pouze správní spis obsahující listiny
týkající se důvodu pro vyřazení žalobce z evidence, tedy neúčasti žalobce na schůzce,
která se měla konat dne 23. 2. 2015. Stěžovatel měl za to, že předchozí skutečnosti pro toto řízení
nejsou podstatné, a tedy je pochopitelné, že nepředkládal úplný správní spis týkající se průběhu
celé evidence žalobce v seznamu uchazečů od roku 2011. Pokud tedy krajský soud ve svém
rozsudku dospěl k závěru, že „nelze z rekapitulace správního spisu přehlédnout, že žalobce byl zařazen
do evidence zaměstnání ode dne 18. 1. 2011, kdy po celou dobu se na nařízené termíny řádně dostavoval a nelze
tvrdit, že by součinnost s úřadem práce jakkoliv mařil“, jednalo se o skutkové zjištění, které ze správního
spisu v podobě, v níž byl krajskému soudu předložen, zjevné být nemohlo.
[16] Krajský soud tedy vycházel z nepodloženého skutkového zjištění, což představuje
jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nelze však přehlédnout, že podle
tohoto ustanovení je vada v řízení před soudem důvodem ke kasačnímu zásahu Nejvyššího
správního soudu jen tehdy, pokud mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V dané věci stěžovatel uvedl jako výhradní důvod pro vyloučení žalobce z evidence uchazečů
o zaměstnání jeho nedostavení se na úřad práce dne 23. 2. 2015. Jeho jiná případná nesoučinnost
nebyla dle rozhodnutí správních úřadů důvodem pro aplikaci §30 odst. 2 písm. f) zákona
o zaměstnanosti. Pokud stěžovatel posoudil takto izolovaně nesoučinnost žalobce, byl
tímto v řízení o žalobě dle soudního řádu správního vázán také krajský soud.
[17] Správní soudnictví je založeno na ochraně veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.), a tudíž nikoliv na všeobecném přezkumu zákonnosti postupu
správních orgánů. Napadené výroky správního rozhodnutí soud přezkoumává v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.), nejedná-li se o vady, ke kterým musí přihlédnout z úřední
povinnosti.
[18] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné připomenout, že soudy rozhodující ve správním
soudnictví nejsou v postavení dalších orgánů rozhodujících ve správním řízení a obecně
rozhodují pouze na kasačním principu. Přes existenci plné jurisdikce vede řízení o žalobě
proti správnímu rozhodnutí pouze k přezkumu jeho zákonnosti, nikoliv k nahrazení správního
rozhodnutí rozhodnutím soudu. Odůvodnění správního rozhodnutí musí samo o sobě obstát
v předestření důvodů, jež vedly správní orgán k rozhodnutí vyjádřenému ve výrokové části,
a musí být v souladu s obsahem správních spisů (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012 – 44, ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013 – 68).
Jen pokud budou mít závěry správních orgánů oporu v právní úpravě a budou řádně
odůvodněny, mohou při soudním přezkumu obstát. Úkolem správních soudů není nahrazovat
úvahy správních orgánů a domýšlet za ně důvody jejich rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015 – 57.
[19] Pro posouzení důvodnosti žalobních bodů a z toho plynoucí nezákonnosti rozhodnutí
stěžovatele nebylo rozhodné, zda kromě nedostavení se dne 23. 2. 2015 neposkytoval žalobce
nesoučinnost také v dalším rozsahu, neboť dle rozhodnutí stěžovatele byla výlučným důvodem
pro vyřazení z evidence pouze nepřítomnost žalobce daného dne na úřadu práce. Nebylo úkolem
krajského soudu, aby dotvářel a domýšlel odůvodnění rozhodnutí stěžovatele. Tím by totiž zcela
popřel svou roli přezkumného orgánu, jehož řízení je založeno na rovnosti účastníků (čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
[20] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že zjištěná vada řízení před krajským soudem,
který opřel svůj rozsudek o skutkové zjištění nemající oporu v předloženém správním spise,
za daných okolností nemohla způsobit nezákonnost jeho rozhodnutí. Krajský soud nebyl
oprávněn zkoumat rozsah další případné nesoučinnosti žalobce, neboť další nesoučinnost
žalobce nebyla důvodem žalobou napadeného rozhodnutí. Nehledě k tomu, že samotné přechozí
vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání nezaložilo důvod nového rozhodnutí
o vyřazení z evidence na základě zcela jiné skutečnosti, zejména pokud předchozí rozhodnutí
o vyřazení byla ve správním řízení a v řízení dle soudního řádu správního zrušena. Kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. naplněn nebyl.
[21] Dále stěžovatel tvrdil, že se krajský soud dopustil nesprávného posouzení právní otázky,
jestliže měl za to, že důvody k vyřazení žalobce z evidence nebyly dány, což představuje
stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud nejprve rekapituluje krajským soudem aplikovaná ustanovení zákona
o zaměstnanosti.
[23] Podle §30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti krajská pobočka úřadu práce uchazeče
z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, „jestliže bez vážného důvodu maří součinnost
s krajskou pobočkou Úřadu práce (§31)“.
[24] Podle §31 písm. c) zákona o zaměstnanosti uchazeč o zaměstnání maří součinnost
s krajskou pobočkou úřadu práce, jestliže „se nedostaví na krajskou pobočku Úřadu práce ve stanoveném
termínu bez vážných důvodů [§5 písm. c)]“.
[25] Podle §5 písm. c) bodu 7 zákona o zaměstnanosti se vážnými důvody rozumí důvody
spočívající „v jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních či náboženských, nebo důvodech
hodných zvláštního zřetele“.
[26] Za prvé stěžovatel krajskému soudu vytýkal, že se bez opory v zákoně zabýval tím,
zda se žalobce na stanovený termín schůzky nedostavil úmyslně, či z nedbalosti. K tomu je třeba
především konstatovat, že krajský soud ve svém rozsudku nevyjádřil názor, že by k vyřazení
uchazeče o zaměstnání z evidence mohlo dojít pouze na základě jeho úmyslného jednání. Krajský
soud pouze dospěl k závěru, že při posouzení, zda byly naplněny vážné důvody k absenci
uchazeče na sjednané schůzce, je třeba zkoumat na jedné straně charakter porušení uchazečových
povinností, na straně druhé objektivní důsledky tohoto porušení, a učinit závěr, zda za zjištěných
okolností bylo vyřazení uchazeče z evidence přiměřené.
[27] Při těchto závěrech krajský soud zcela správně vycházel z již existující judikatury k dané
otázce, na kterou odkázal. Podstatný je především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 12. 2015, č. j. 7 Ads 268/2015 - 30, dle nějž „[n]ení pravdou, že by bylo lhostejné, zda uchazeč
o zaměstnání neplní povinnosti dle individuálního akčního plánu úmyslně, z nedbalosti, či v důsledku omylu.
Naopak ust. §30 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti výslovně podmiňuje vyřazení z evidence uchazečů
o zaměstnání neexistencí vážných důvodů pro nesplnění povinnosti. Právě v rámci posuzování existence vážných
důvodů je nutno přihlédnout k tomu, zda bylo nesplnění povinnosti například důsledkem lhostejnosti či naopak
omluvitelného omylu. Také s ohledem na dalekosáhlé důsledky vyřazení z evidence o zaměstnání (v nyní
projednávané věci např. v podobě ztráty nároku na dávky pomoci v hmotné nouzi), musí úřad práce hledat
proporcionalitu mezi těmito důsledky a závažností porušení povinnosti ze strany uchazeče o zaměstnání (respektive
důvody, pro které povinnost porušil). Posuzování této proporcionality se musí promítnout do interpretace pojmu
„vážný důvod“ a následně také do aplikace zákonných ustanovení na konkrétní případ.“
[28] Jakkoliv tedy lze stěžovateli přisvědčit, že k vyřazení uchazeče z evidence může dojít
i následkem jeho nedbalostního jednání či omylu, je třeba vždy posuzovat přiměřenost vyřazení
vzhledem k okolnosti konkrétní věci. To ostatně vyplývá též ze stěžovatelem citovaných
rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2009, č. j. 4 Ads 161/2008 - 101, a ze dne
9. 7. 2014, č. j. 5 Ads 42/2014 - 19. V těchto rozsudcích se sice uvádí, že pouhá okolnost,
že uchazeč na sjednaný termín schůzky zapomene nebo si jej mylně poznačí, nepředstavuje
důvod podle §5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti, zároveň však Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že okolnosti uchazečova jednání nelze posuzovat izolovaně. V druhém uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „opomenutí žalobce … musí být interpretováno
v souvislosti s ostatními skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo“.
[29] Krajský soud tedy postupoval zcela správně, pokud okolnosti žalobcovy neúčasti
na schůzce dne 23. 2. 2015 hodnotil komplexně. S krajským soudem se lze ztotožnit, že žalobcův
omyl při zápisu data byl pochopitelný, neboť dny 23. 2. 2015 a 2. 3. 2015 jsou si svými číselnými
označeními podobné. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v řízení před krajským
soudem nezpochybnil žalobcovo tvrzení, že si datum schůzky mylně zapsal. Nelze
tedy již posuzovat tvrzení uvedená v kasační stížnosti, dle nichž se žalobce této chyby při přepisu
z jednoho kalendáře do druhého nemohl dopustit. Podle §109 odst. 5 s. ř. s. totiž Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Afs 191/2017 - 62, bodu 43, „[t]ak, jako nemůže žalobce
až v kasační stížnosti namítat skutečnosti, které nebyly uplatněny v řízení před městským soudem, nemůže
ani žalovaný v rámci kasačního řízení rozšířit spor o skutečnosti, které nebyly v řízení před městským soudem
spornými“.
[30] Jistě si lze představit okolnosti, za kterých by výše uvedená chyba žalobce svědčila
o jeho liknavosti, a tudíž by byla důvodem pro jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání.
Krajský soud však jasně vysvětlil, proč se dle jeho názoru v žalobcově situaci jednalo o případ
omluvitelného omylu, pro nějž by bylo nepřiměřeně přísné k vyřazení z evidence přistoupit.
Krajský soud přihlédl ke skutečnosti, že se žalobce v daný den připravoval na soudní jednání
konané následujícího dne, což mohlo částečně odvést jeho pozornost. Dále přihlédl
ke skutečnosti, že v den, kdy se žalobce domníval, že se schůzka koná, se na úřad práce skutečně
dostavil, a tedy osvědčil vůli své povinnosti řádně plnit. Krajský soud též zcela oprávněně
zhodnotil, že za daných okolností žalobcův omyl žádným podstatným způsobem výkon úkolů
úřadu práce nezmařil, neboť pro žalobce nebyla připravena žádná neopakovatelná nabídka
zaměstnání.
[31] Výše uvedená úvaha krajského soudu je přesvědčivá a Nejvyšší správní soud nemá důvod
ji korigovat. Stěžovatel odůvodnění napadeného rozsudku dezinterpretuje, pokud tvrdí, že krajský
soud v přípravě žalobce na soudní jednání spatřoval vážný důvod podle §5 písm. c) bodu 7
zákona o zaměstnanosti. Tento důvod byl spatřován v mylném zápisu data schůzky, přičemž další
okolnosti, z nichž krajský soud vycházel, sloužily pouze k posouzení, zda se skutečně v daném
případě jednalo o vážný důvod zvláštního zřetele hodný. Stejně tak se stěžovatel míjí
s argumentací krajského soudu, pokud namítá, že žalobce nemohl svou neúčast na stanoveném
termíny schůzku zhojit tím, že se dostavil v jiný termín. Nic takového krajský soud
ve svém rozsudku netvrdil, pouze ze skutečnosti, že se žalobce dostavil v den, kdy se schůzka
podle jeho poznámek měla konat, vyvodil, že žalobce obecně měl zájem s úřadem práce
spolupracovat, jen se dopustil omylu, který však sám o sobě nesvědčil o jeho celkovém
nedostatečném přístupu k plnění povinností uchazeče o zaměstnání.
[32] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ani kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. není dán.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Protože uplatněné stížnostní námitky nebyly důvodné, zamítl Nejvyšší správní soud kasační
stížnost podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s.
[34] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.,
dle nějž má na náhradu nákladů právo úspěšný účastník. V nyní projednávané věci byl úspěšný
žalobce, kterému vznikl náklad v podobě odměny jeho advokáta za jeden úkon právní služby
podle §11 odst. 1 písm. k) ve spojení s §11 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb,
(advokátní tarif), tedy podání kasační stížnosti. Mimosmluvní odměna za tento úkon činí
dle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 advokátního tarifu 3 100 Kč a paušální náhrada hotových
výdajů činí dle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč; odměna advokáta tedy činí 3 400 Kč
a DPH ve výši 21 %, celkem 4 114 Kč. Soud proto stěžovateli jako neúspěšnému účastníkovi
uložil povinnost zaplatit náhradu v této výši žalobci.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu