ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.106.2020:41
sp. zn. 6 As 106/2020 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6,
proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2018, č. j. JMK 141821/2018, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2020,
č. j. 41 A 68/2018 – 50,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2020, č. j. 41 A 68/2018 – 50,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2018, č. j. JMK 141821/2018, se z r ušuj e
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 25. 7. 2018, č. j. ODSČ-62092/17-59,
se z r ušuj e .
IV. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
V. Žalovaný je po v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 24 456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 25. 7. 2018 Magistrát města Brna uložil žalobci pokutu ve výši 1.500 Kč za spáchání
správního deliktu [přestupku dle §112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“)] podle §125f odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), kterého se dopustil dne 14. 9. 2015 v 11:43 jako provozovatel
vozidla tím, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním
provozu. Porušení pravidel silničního provozu spočívalo v neoprávněném zastavení (porušení
§53 odst. 2 zákona o silničním provozu) neboť řidič vozidla, který není znám, neoprávněně
zastavil na chodníku. Přestupek byl Městskou policií Brno zjištěn na ulici Hlinky 31 v Brně dne
14. 9. 2015 v 11:43. Odvolání žalobce žalovaný zamítl.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Krajského soudu v Brně, který žalobu zamítl.
K námitce prekluze odpovědnosti za přestupek soud uvedl, že v dané věci nemá být užito
analogie k §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, ale analogie ke lhůtě pro zánik
odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu. Jinak řečeno, je nutno
posuzovat novější právní úpravu zániku trestnosti správního deliktu a následně přestupku
provozovatele vozidla pouze v rámci zákona o silničním provozu. Nadto soud odkázal na §112
odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a dále uvedl, že nová právní úprava není pro žalobce
příznivější, neboť doba, po kterou lze čin stíhat, nepatří mezi aspekty, které jsou zkoumány
při hodnocení příznivosti nové právní úpravy. Ustanovení §125e odst. 3 zákona o silničním
provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 se uplatní vůči jednání žalobce i po vstupu zákona
o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost. K zániku odpovědnosti žalobce
proto nedošlo, neboť řízení bylo zahájeno ve lhůtě 2 let ode dne, kdy se správní orgán o spáchání
tehdy správního deliktu dozvěděl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
[4] Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku zániku odpovědnosti
za přestupek. Dle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je nutné na věc aplikovat
pozdější právní úpravu, je-li pro pachatele příznivější. Stěžovatel se nedomáhal užití analogie,
ale aplikace pozdější příznivější právní úpravy dopadající přímo (nikoliv analogicky) na jeho
případ. Ustanovení §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky bylo zrušeno Ústavním
soudem.
[5] Stěžovatel dále v kasační stížnosti rozsáhle rozebírá, že on a jeho advokát nesouhlasí
s vyvěšením jejich osobních údajů na internet.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že si je vědom nálezu Ústavního
soudu Pl. ÚS 4/20 a jeho dopadu na projednávanou věc. Vznáší ovšem otázku, zda je vhodné
mechanicky rušit každé rozhodnutí, které je tímto nálezem dotčeno. Předmětné správní řízení je
ukázkovým příkladem obstrukčních praktik zmocněnce žalobce (společnost ODVOZ VOZU,
součást projektu tzv. „pojištění proti pokutám“) – uvádění fiktivní osoby jako řidiče vozidla,
zasílání podání bez podpisu, opakované vznášení plošných a nedůvodných námitek podjatosti,
ponechání věcných námitek až do správní žaloby. Tyto činnosti nemají jiný účel, než prodlužovat
správní řízení a zvyšovat pravděpodobnost zániku odpovědnosti za přestupek. V případě zrušení
jinak bezvadného rozhodnutí jen proto, že téměř dva roky po jeho právní moci došlo ke změně
promlčecích lhůt, soudy deklarují, že procesní obstrukce jsou žádoucím jednáním, neboť čím více
žalobce (resp. jeho zmocněnec) natahuje řízení, tím větší je pravděpodobnost, že se v mezidobí
změní právní úprava a vyvázne bez trestu.
[7] V případě úspěchu žalobce žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud nepřiznal
žalobci náhradu nákladů v plné výši, k čemuž odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne
23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11. Dle žalovaného je v podstatě notorietou že zástupce žalobce,
resp. jeho zmocněnec ze správního řízení se v rámci svého obchodního modelu snaží vyvolávat
situace, ve kterých následně mohou profitovat na přiznaných nákladech řízení (přehled příslušné
judikatury obsahuje např. usnesení ze dne 21. 8. 2019, č. j. 6 As 115/2019 - 44). Přiznání náhrady
nákladů řízení za této situace by znamenalo, že obstrukční jednání vede nejen k zabránění
potrestání pachatele, ale ještě je i finančně odměněno. Takový postup považuje žalovaný
za nevhodný a především za nemorální.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou a je projednatelná.
[9] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů. Při tom ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), primárně ovšem zohlednil závěry
vyslovené Ústavním soudem ve výše uvedeném nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[10] Dle §125e odst. 3 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017:
„odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let
ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“
[11] §125e odst. 5 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017:
„Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním,
se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické
osoby za správní delikt podle §125f.“
[12] Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky, který pro přestupky
s horní hranicí sazby pokuty do 100 000 Kč v §30 písm. a) stanov í, že promlčecí doba činí 1 rok“.
Podle §31 odst. 1 tohoto zákona, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku,
a podle §32 odst. 3 tohoto zákona, byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká
nejpozději 3 roky od jeho spáchání.
[13] Ovšem dle §112 odst. 2 téhož zákona ve znění účinném do 25. 2. 2020: „ustanovení
dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení
pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní
delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní
delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu
odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“
[14] Nálezem ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, Ústavní soud zrušil §112 odst. 2 větu
první zákona o odpovědnosti za přestupky, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů
(25. 2. 2020). Ústavní soud posléze nálezem sp. zn. Pl. ÚS 4/20 zrušil i zbývající část §112
odst. 2 nového zákona o přestupcích. Ústavní soud konstatoval, že úprava promlčení
odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny
a že rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo
pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho
či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního
případu. Použití nového právního předpisu je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho
ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější. Ústavní soud
pokračoval, že:
„23. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci, a v typově obdobných věcech, týkajících se (nejen) zániku
odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu ve vazbě na novou právní úpravu v
zákoně o odpovědnosti za přestupky, může nastat situace, že odpovědnost za správní delikt by podle nové
právní úpravy zanikla ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, tedy že správní delikt by tak za užití
nové právní úpravy byl již promlčen. V uvedeném případě je tedy nová právní úprava upravená v zákoně o
odpovědnosti za přestupky posuzovaná jako celek, nesporně pro žalobce příznivější než předchozí právní
úprava upravená v zákoně o silničním provozu (srov. též sub 5 až 7). Přechodné ustanovení §112 odst. 2
zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 však
výslovně ukládá, aby byla aplikována pro pachatele méně příznivá právní úprava. Proto bude třeba vždy v
každém konkrétním případě srovnat právní úpravu přestupkového práva účinnou do 30. 6. 2017, a to
nejen podle §29 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky, nýbrž i úpravy speciálních promlčecích dob ve
zvláštních zákonech (viz zejména tzv. změnový zákon č. 183/2017 Sb.) a podle obecných pravidel §2
odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky určit, která úprava je pro pachatele (nyní)
přestupku spáchaného do 30. 6. 2017 příznivější.
24. Z výše uvedeného plyne, že dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu
názoru, podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí „trestnosti“ ve smyslu čl. 40
odst. 6 Listiny (v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše
uvedených pochyb o tom, že aplikace §112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění
uvedeného nálezu) může vést rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40
odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání
přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla
ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové
právní úpravy byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že §112 odst. 2 zákona o
odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za
této situace není v incidenčním případě (viz sub 3 až 7) možný ústavně konformní výklad §112 odst. 2
zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou jeho §2 odst. 1 a §112 odst. 1 zákona o
odpovědnosti za přestupky.“
[15] Závěry nálezu Ústavního soudu plně dopadají i na nyní posuzovanou věc.
[16] Stěžovatel se vytýkaného deliktního jednání dopustil dne 14. 9. 2015, oznámení o zahájení
řízení o něm mu bylo doručeno dne 9. 6. 2017. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2018 nabylo
právní moci 10. 10. 2018.
[17] Za této situace je pro stěžovatele úprava zániku odpovědnosti za správní delikt
(přestupek) dle zákona o odpovědnosti za přestupky zjevně příznivější právní úpravou. Jak již
bylo uvedeno, dle §30 tohoto zákona činí lhůta pro zahájení řízení o přestupku 1 rok, na rozdíl
od dvou let dle §125e odst. 3 a 5 zákona o silničním provozu. Obdobně zánik odpovědnosti
podle §125e odst. 3 a 5 zákona o silničním provozu nastával čtyři roky po spáchání deliktu, podle
§32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky již po třech letech. Ustanovení §112 odst. 2
přestupkového zákona nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit, neboť již není s ohledem
na zásah Ústavního soudu součástí právního řádu.
[18] Řízení o správním deliktu (přestupku) nebylo zahájeno ve lhůtě dle §30 písm. a) zákona
o odpovědnosti za přestupky, stejně tak žalovaný nerozhodl ve lhůtě dle §32 odst. 3
téhož zákona, jakožto příznivější právní úpravy, odpovědnost stěžovatele za přestupek
tak zanikla.
[19] Ani odkaz krajského soudu na analogii k zákonu o silničním provozu není případný,
neboť §125e odst. 3 zákona o silničním provozu byl k 1. 7. 2017 bez náhrady zrušen a zákon
o silničním provozu neobsahuje speciální úpravu prekluzivní lhůty, která by se použila namísto
obecné regulace zakotvené v zákoně o odpovědnosti za přestupky.
[20] K uplynutí prekluzivní doby je soud povinen přihlížet dle §109 odst. 4 s. ř. s. ex offo
(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07, ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 10. 2010, č. j. 7 As 61/2010 – 89), nadto stěžovatel tuto námitku také
sám vznesl.
[21] Nejvyšší správní soud shledal, že došlo k prekluzi odpovědnosti za spáchaný správní
delikt (přestupek), nezbývá mu proto, než rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních
orgánů zrušit.
[22] Nesouhlasem stěžovatele a jeho právního zástupce se zveřejňováním jejich osobních
údajů, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť jak uvedl sám stěžovatel, nejedná se o kasační
námitku. Pouze stručně soud odkazuje například na rozsudky ze dne 30. 9. 2020,
č. j. 7 As 125/2020 - 42 či ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2019 – 40, které se této otázce
věnovaly.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že v dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí žalovaného a případně
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2
písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm budou správní
orgány postupovat podle právního názoru vysloveného v tomto rozsudku.
[24] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je nutno
posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení §120 s. ř. s.
má úspěšný žalobce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení,
který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka považovat
stěžovatele.
[25] K návrhu žalovaného na nepřiznání náhrady nákladů řízení Nejvyšší správní soud uvádí,
že náhrada nákladů řízení obecně představuje kompenzaci nákladů, které musel účastník řízení
vynaložit, aby se domohl ochrany svých práv. Nejedná se tak o „odměnu“ za vyhraný soudní
spor, jak konstatuje žalovaný. V projednávané věci nemělo zrušení správního rozhodnutí základ
v procesním postupu žalobce ve správním řízení, nejde tedy o situaci, kdy by sám žalobce (či jeho
zmocněnec) svým postupem ve správním řízení zavinil, že se soudní řízení muselo vůbec vést,
jako tomu bylo v některých jiných věcech, v nichž proto žalobci zastoupenému totožným
advokátem nebyla náhrada nákladů přiznána (např. žalovaným uvedené usnesení ze dne
21. 8. 2019, č. j. 6 As 115/2019 - 44). Nejvyšší správní soud proto neshledal důvody zvláštního zřetele
hodné, které by dle §60 odst. 7 s. ř. s. odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému
účastníkovi.
[26] Pokud jde o náklady řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
3.000 Kč a v odměně advokáta. Odměna advokáta zahrnuje tři úkony právní služby spočívající
v přípravě a převzetí zastoupení, sepsání žaloby, podání repliky [§11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], a činí v dané věci 3 x 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d)
advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (§13 odst. 4
advokátního tarifu), tedy 3 x 300 Kč. Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak činí
10 200 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku
odpovídající dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 10 200 Kč, tedy o 2 142 Kč.
Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly 15 342 Kč.
[27] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši
5 000 Kč a odměně advokáta, která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [podání
kasační stížnosti včetně jejího doplnění dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 3 100 Kč
[§7, §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za tento úkon (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Odměna advokáta činí 3.400 Kč. Protože advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést,
tj. 21 % z částky 3.400 Kč, tedy o 714 Kč. Celkově tedy náklady řízení před Nejvyšším správním
soudem představovaly 9 114 Kč.
[28] Žalovaný je povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě i kasační stížnosti
v celkové výši 24 456 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu