ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.169.2020:57
sp. zn. 6 As 169/2020 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci
žalobce: A. Y., zastoupený Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10,
Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, sídlem Komenského náměstí
125, Pardubice, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. listopadu 2019
č. j. KrÚ 86269/2019/ODSH/11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. června 2020 č. j. 52 A 6/2020 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Chrudim (dále jen „městský úřad“) ze dne 18. února 2019
č. j. CR 012068/2019 ODP/Kp byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jehož se dopustil tím, že dne
15. dubna 2018 v 16:14 hodin v obci Chrudim na ulici Pardubické na úrovni domu č. p. 677
v úseku, kde řidič smí jet nejvyšší rychlostí 50 km/h, řídil vozidlo zn. Škoda při jízdě ve směru
na Medlešice rychlostí 65 km/h (po odečtu odchylky), za což mu byla uložena pokuta ve výši
2 000 Kč.
[2] Blanketní odvolání žalobce proti rozhodnutí městského úřadu zamítl žalovaný
rozhodnutím označeným v návětí.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem označeným v návětí. Konstatoval, že zástupce
žalobce v žalobě tak jako v jiných případech uvedl řadu účelových, spekulativních a obstrukčních
úvah, jejichž cílem je zbavit žalobce odpovědnosti za spáchaný přestupek. K námitce, že žalobce
nebyl v odvolacím řízení poučen o oprávněné úřední osobě, ačkoli o takové poučení v odvolání
výslovně žádal, krajský soud uvedl, že taková vada nezakládá nezákonnost rozhodnutí
žalovaného, nezkrátí-li žalobce na právu vznést námitku podjatosti, což může učinit i v žalobě.
Žalobce v žalobě poukazoval na tento chybný procesní postup Mgr. I. K., která o jeho odvolání
rozhodovala, krajský soud však tuto námitku označil za účelovou a irelevantní. Tvrzení žalobce,
že mu byla informace o oprávněné úřední osobě zaslána stejný den jako rozhodnutí žalovaného,
navíc neodpovídá obsahu spisu, z něhož vyplývá, že tato informace byla vypravena o pět dní
dříve než rozhodnutí, nicméně doručeny byly ve stejný den s ohledem na okamžik přihlášení
žalobcova zmocněnce do datové schránky. K tomu krajský soud podotkl, že liknavost
zmocněnce, za jehož volbu odpovídá žalobce, nelze přenášet na žalovaného. Dále uvedl, že
žalobce mohl tvrzení o negativním citovém vztahu Mgr. K. ke zmocněnci žalobce a o tom, že
Mgr. K. vydala rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty, uplatnit už v odvolacím řízení, navíc jde
jen o účelovou spekulaci. Krajský soud označil za zneužití práva, že žalobce námitky konání
ústního jednání v nepřítomnosti žalobce a nedostatečného odůvodnění sankce uplatnil až
v žalobě, ačkoli mu nic nebránilo vznést je již v odvolání. Krajský soud se ztotožnil s tím, jak
konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce zdůvodnil žalovaný, a konstatoval, že žalovaný
řádně zdůvodnil výši uložené pokuty. Neshledal ani namítané porušení zákazu dvojího přičítání
téhož.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Uváděl, že napadený rozsudek je zmatečný a jen obtížně srozumitelný, velká část
jeho odůvodnění je tvořena různými poznatky krajského soudu ohledně zmocněnce a zástupce
stěžovatele, i samotné vypořádání žalobních bodů je směsicí argumentů a není jasné, co je vlastně
důvodem nevyhovění žalobě.
[5] Stěžovatel namítl, že v žalobě uvedl důvody, pro něž považoval Mgr. K. za podjatou.
Tyto důvody spočívaly v kombinaci zjevně vědomě nezákonného postupu i dalších skutečností. I
procesní postup může dle názoru stěžovatele zakládat pochybnost o nepodjatosti, takovou
námitku nelze označit za „apriorně nerelevantní“. Mgr. K. stěžovatele přes jeho výslovnou žádost
nepoučila o tom, která oprávněná úřední osoba bude v jeho věci rozhodovat, vědomě tedy
postupovala nezákonně, aby stěžovateli znemožnila namítnout její podjatost již v průběhu
přestupkového řízení. Stěžovatel v žalobě netvrdil, že informace o oprávněné úřední osobě
skutečně nebyla vypravena ve stejný den jako rozhodnutí žalovaného, namítal, že tyto písemnosti
byly doručeny zároveň. Zmocněnec stěžovatele nebyl liknavý, ani jedna z písemností nebyla
doručena fikcí. Stěžovateli navíc z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda krajský
soud považoval námitku podjatosti za opožděnou, nedůvodnou, či irelevantní („prázdnou frázi
výkřiku do tmy“). Stěžovatel nemohl vznést námitku podjatosti v průběhu správního řízení, neboť
mu nebyla doručena informace o oprávněné úřední osobě. Podjatost Mgr. K. zakládají i útoky a
hodnocení procesních strategií, které v této věci nebyly relevantní. Stěžovatel považuje za
podstatné, že dehonestující výroky či nesouvisející hodnocení procesních strategií mohou dle
judikatury Nejvyššího správního soudu zakládat podjatost, nejde tedy o „a priori irelevantní“
námitku a je třeba, aby ji posoudil představený úřední osoby, nikoli správní soud. I skutečnost, že
ve věci stěžovatele žalovaný rozhodl až po téměř tři čtvrtě roce, zatímco v jiných případech
dodržuje zákonem stanovenou šedesátidenní lhůtu, v kombinaci s dalšími okolnostmi dle názoru
stěžovatele představuje „střípek do mozaiky“. Krajský soud neměl odmítat odkaz stěžovatele na
judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývají závěry aplikovatelné i na tento případ.
[6] Dále stěžovatel uvedl, že žalovaný se otázkou konání ústního jednání v nepřítomnosti
stěžovatele zabýval z úřední povinnosti, na jeho rozhodnutí tudíž nemělo žádný vliv to,
že stěžovatel tuto námitku neuplatnil v odvolání. Stěžovatel navíc nemohl v odvolání
polemizovat s argumenty městského úřadu, který se touto otázkou ve svém rozhodnutí
nezabýval. Krajský soud měl uvést, z jakých důvodů shledal tuto žalobní námitku nedůvodnou,
nikoli pouze odkazovat na rozhodnutí žalovaného, které se nevypořádává se všemi argumenty,
které stěžovatel v žalobě uplatnil.
[7] Stěžovatel též upozornil, že žalovaný byl povinen přezkoumat odůvodnění uložené
sankce přesto, že tato námitka nebyla vznesena v odvolání. Žalovaný nehodnotil všechna
zákonem stanovená kritéria pro ukládání sankce za přestupky. Z rozhodnutí městského úřadu
nevyplývá, že by jakkoli přihlédl k tomu, že přestupek neměl žádný následek. Tím, že správní
orgány vzaly v úvahu jako přitěžující okolnost překročení nejvyšší povolené rychlosti o 15 km/h,
navíc došlo k porušení zákazu dvojího přičítání téhož, neboť míra překročení nejvyšší povolené
rychlosti je znakem skutkové podstaty přestupku.
[8] Jako poslední stěžovatel namítl podjatost samosoudce JUDr. Jana Dvořáka,
který o jeho žalobě rozhodoval. Upozornil, že z celého rozsudku je zřejmé, že JUDr. Dvořák věc
stěžovatele systematicky znevažuje a odepřel mu spravedlivý proces. Citací judikatury, v níž je
stěžovatelův zástupce zbytečně, nesprávně a nevěcně napadán jen za to, že někoho zastupoval
před soudem, se ho jen snažil znevážit, vede si složku, v níž slučuje informace o stěžovatelově
zástupci a jeho různých klientech, a bezdůvodně a uměle zástupce stěžovatele spojoval
s vulgárními výrazy.
[9] Zbývající část kasační stížnosti tvoří rozsáhlá argumentace podporující nesouhlas
stěžovatele a jeho zástupce se zveřejněním jejich osobních údajů a neanonymizovaných
rozhodnutí správních soudů na webu Nejvyššího správního soudu.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že sdělení o oprávněné úřední osobě
bylo stěžovateli zasláno pět dní před rozhodnutím o odvolání. Zmocněnec, který zastupoval
i stěžovatele, v každém blanketním odvolání žádá o sdělení oprávněné úřední osoby,
přičemž žalovaný na všechny jeho žádosti reagoval. Mgr. K. je mezi oprávněnými úředními
osobami od září 2015, námitka stěžovatele, že mu nebyla známa, je tudíž účelová. Navíc bylo
opakovaně rozhodováno o nepodjatosti oprávněných úředních osob. Žalovaný se též důrazně
ohradil proti obviňování oprávněné úřední osoby z vědomě nezákonného postupu. Upozornil, že
od podání žaloby v této věci nebyla vůči Mgr. K. vznesena žádná námitka podjatosti.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí byly hodnoceny pouze skutečnosti, které jsou
zachyceny ve spisovém materiálu, nikoli praktiky, které se v řízení neobjevily. Žalovaný dále
uvedl, že městský úřad zdůvodnil, proč neakceptoval omluvu zmocněnce stěžovatele z ústního
jednání, ale zmocněnec se o osud omluvy vůbec nezajímal. Správní trest uložený stěžovateli byl
řádně odůvodněn. O nepodjatosti rozhodujícího samosoudce již rozhodl Nejvyšší správní soud.
[11] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud v jistém smyslu sdílí stěžovatelovy výhrady vůči odůvodnění
rozsudku krajského soudu, jehož podstatnou část tvoří citace judikatury krajského soudu
a Nejvyššího správního soudu týkající se nejrůznějších procesních strategií zmocněnce,
který stěžovatele zastupoval ve správním řízení, a advokáta, který jej zastupuje v řízení
před soudem, a jejich vazeb na osoby poskytující tzv. pojištění proti pokutám (viz například
bod 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. června 2016 č. j. 6 As 73/2016 - 40
či rozsudek téhož soudu ze dne 15. prosince 2017 č. j. 4 As 199/2017 - 30). Nejvyšší správní
soud uznává, že může být vhodné zasadit případ do celkového kontextu – zvlášť v situaci,
kdy soud žalobní námitky vyhodnotí jako účelové právě s ohledem na totožný postup zástupce
žalobce v jiných případech – avšak tak podrobná analýza, jakou krajský soud provedl
v tomto případě, není pro naplnění tohoto účelu nutná, naopak ztěžuje orientaci v odůvodnění
rozsudku, a je tak spíše kontraproduktivní (srov. přiměřeně bod 29 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. května 2015 č. j. 1 As 175/2014 - 47). Rozsudek krajského soudu
přesto nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť je z něj zřejmé, z jakých důvodů byla žaloba
vyhodnocena jako nedůvodná, což nejlépe potvrzuje sám stěžovatel, který se závěry krajského
soudu vede věcnou polemiku. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že způsob, jakým je
rozsudek krajského soudu odůvodněn, nesvědčí o podjatosti samosoudce JUDr. Jana Dvořáka,
který ve věci rozhodoval, právě proto, že dosavadní zkušenosti správních soudů se zástupcem
a zmocněncem stěžovatele byly jedním z důvodů, o něž krajský soud opřel své rozhodnutí.
Zároveň však nelze tvrdit, že by byla žaloba zamítnuta jen proto, že stěžovatele zastupoval
konkrétní advokát (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2019
č. j. 10 As 214/2018 - 47, bod 6, či již citovaný rozsudek č. j. 1 As 175/2014 - 47, bod 28).
Je třeba též podotknout, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. března 2020
č. j. Nao 30/2020 - 70 rozhodl, že JUDr. Jan Dvořák není vyloučen z řízení o žalobě stěžovatele.
[14] Částečně lze souhlasit i se stěžovatelovou námitkou, že není zcela zřejmé,
z jakého důvodu neshledal krajský soud důvodným žalobní bod týkající se nepoučení stěžovatele
o oprávněné úřední osobě. Krajský soud totiž skutečně na jednu stranu označil výtky,
které stěžovatel vůči Mgr. K. uvedl v žalobě, za nedůvodné a zároveň irelevantní a účelové, na
jiném místě odůvodnění mu však zároveň vytýkal, že je neuplatnil dříve, což lze chápat jako závěr
o opožděnosti uplatněné námitky podjatosti. Dle názoru Nejvyššího správního soudu lze však
názor krajského soudu chápat tak, že stěžovatel mohl své výhrady vůči oprávněné úřední osobě
uplatnit již v odvolacím řízení, a to, že tak neučinil, svědčí společně s jejich obsahem o jejich
účelovosti, což je zároveň činí nedůvodnými. Tento závěr lze podrobit přezkumu ze strany
kasačního soudu.
[15] Podle §15 odst. 4 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se o tom, kdo je v dané
věci oprávněnou úřední osobou, provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení
na požádání informuje.
[16] V projednávané věci podal stěžovatel blanketní odvolání obsahující žádost, aby byl
před vydáním rozhodnutí poučen o tom, kdo bude ve věci rozhodovat, aby mohl případně
namítat podjatost této osoby. Odvolání bylo žalovanému k rozhodnutí předloženo
dne 27. března 2019, k témuž dni je datován záznam o určení oprávněné úřední osoby.
Dne 28. listopadu 2019 bylo zmocněnci stěžovatele zasláno do datové schránky sdělení
o oprávněné úřední osobě, doručeno bylo dne 4. prosince 2019. Rozhodnutí žalovaného
o odvolání, datované ke dni 28. listopadu 2019, bylo vypraveno dne 3. prosince 2019 a doručeno
o den později, stejně jako sdělení o oprávněné úřední osobě.
[17] Nejvyšší správní soud musí v prvé řadě korigovat závěr krajského soudu, že žalovaný
zaslal stěžovateli sdělení o oprávněné úřední osobě dříve, než rozhodl o odvolání. Rozhodnutí
žalovaného je totiž datováno ke stejnému dni, kdy bylo zasláno sdělení o oprávněné úřední
osobě. Vydáním rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 2 písm. a) správního řádu se sice rozumí
předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení, což v projednávané věci
nastalo až dne 3. prosince 2019, ze spisu je však zřejmé, že rozhodnutí žalovaného bylo
vyhotoveno již dne 28. listopadu 2019. Mezi vyhotovením a vypravením rozhodnutí sice uplynuly
čtyři dny, avšak dva z nich připadly na víkend, což stěžovateli výrazně zkomplikovalo namítnout
podjatost oprávněné úřední osoby dříve, než bylo rozhodnutí žalovaného vydáno (vypraveno),
i pro případ, že by se s informací o oprávněné úřední osobě seznámil dříve
než dne 4. prosince 2019. Stěžovateli lze navíc přisvědčit, že úkony vůči účastníkům řízení
by měly být činěny s předpokladem jisté časové prodlevy mezi zasláním a doručením písemnosti
(způsobenou komplikacemi při poštovní přepravě či tím, že se držitel datové schránky po několik
dnů nepřihlásí).
[18] Je tedy třeba uzavřít, že v odvolacím řízení došlo k vadě, neboť stěžovatel byl
o oprávněné úřední osobě vyrozuměn až ve chvíli, kdy prakticky nemohl vznést námitku
podjatosti. Nejvyšší správní soud však opakovaně judikuje, že tato vada nemá sama o sobě vliv
na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (například rozsudek ze dne 22. května 2018
č. j. 3 As 11/2017 - 42). Stěžovatel se jméno oprávněné úřední osoby dozvěděl v okamžiku,
kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, a mohl tedy důvody, pro něž ji považuje
za podjatou, uplatnit v žalobě, což ostatně učinil. Zrušení rozhodnutí žalovaného by bylo
na místě pouze tehdy, pokud by tato námitka podjatosti oprávněné úřední osoby byla důvodná
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2017 č. j. 2 As 322/2016 - 39 a ze dne
20. listopadu 2014 č. j. 9 As 121/2014 - 33).
[19] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že skutečnosti, na něž stěžovatel
poukazoval v žalobě, nezakládají pochybnosti o nepodjatosti Mgr. K. Stěžovatel tvrdil, že mu
úmyslně nezaslala informaci o oprávněné úřední osobě, postupovala tedy vědomě nezákonně
s cílem stěžovatele poškodit. S tím však nelze souhlasit. Stěžovatel nenabídl jediný důvod, který
by Mgr. K. k takovému jednání měla, kromě obecného a nepodloženého tvrzení o jejím
negativním postoji ke zmocněnci stěžovatele. Navíc, pokud by nevyrozumění o oprávněné úřední
osobě automaticky zakládalo podjatost této osoby, měla by tato vada vždy vliv na zákonnost
rozhodnutí ve věci samé, což je však v rozporu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího
správního soudu. Poznámka na straně 4 rozhodnutí žalovaného o tom, že zmocněnec zastupoval
stěžovatele pouze formálně, nebyla izolovanou kritikou postupu zmocněnce, nýbrž zdůvodněním
toho, že žalovaný nebude na základě blanketního odvolání domýšlet všechny možné výhrady, jež
by stěžovatel mohl mít vůči rozhodnutí městského úřadu.
[20] Nejvyšší správní soud proto činí dílčí závěr, že ačkoli bylo odvolací řízení zatíženo vadou
spočívající v tom, že stěžovatel nebyl vyrozuměn o oprávněné úřední osobě s dostatečným
předstihem před vydáním rozhodnutí, neměla tato vada vliv na zákonnost rozhodnutí
žalovaného, neboť důvody podjatosti oprávněné úřední osoby, které stěžovatel uvedl v žalobě,
ani izolovaně, ani ve vzájemné souvislosti nezakládají pochybnost o nepodjatosti Mgr. K.
[21] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud fakticky nevypořádal námitku brojící proti konání
ústního jednání v nepřítomnosti stěžovatele a jeho zmocněnce, neboť pouze odkázal
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, aniž by vypořádal všechny argumenty stěžovatele.
[22] Stěžovatel v žalobě uvedl, že žalovaný nepřípustně doplnil odůvodnění městského úřadu,
proč bylo ústní jednání konáno v nepřítomnosti stěžovatele. Tuto námitku krajský soud stručně
vypořádal s poukazem na stranu 3 odůvodnění rozhodnutí městského úřadu. Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že městský úřad na tomto místě pouze stručně uvedl, že omluvu
stěžovatelova zmocněnce z ústního jednání nepovažoval za řádnou (podrobněji své stanovisko
rozvedl v protokolu o ústním jednání). Žalovaný tento postup městského úřadu i bez odvolací
námitky přezkoumal, přičemž konstatoval, že městský úřad stěžovatele řádně předvolal k ústnímu
jednání a poučil jej, jak má vypadat případná omluva a kde lze ověřit její akceptaci či neakceptaci.
Zmocněnec stěžovatele se městskému úřadu ozval až 12 dní poté, co mu bylo doručeno
předvolání, přičemž se odvolával na kolizi s jednáním v jiné přestupkové věci, na něž měl být
předvolán dříve. Žalovanému nebylo zřejmé, proč v situaci, kdy byl na kolidující jednání
předvolán dříve než na jednání v této věci, zmocněnec s omluvou otálel dalších 12 dní.
Tuto omluvu tudíž žalovaný vyhodnotil jako opožděnou. Podotkl též, že s ohledem na množství
věcí, v nichž zmocněnec stěžovatele vystupuje, musí ke kolizím nutně docházet, a je na něm,
aby byl na takové situace připraven a zajistil si substituci (viz str. 5 rozhodnutí žalovaného).
[23] Nejvyšší správní soud připomíná, že z pohledu správních soudů tvoří rozhodnutí
správních orgánů obou stupňů jeden celek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. června 2016 č. j. 5 As 166/2015 - 19, ze dne 25. srpna 2016 č. j. 3 Azs 68/2016 - 28,
ze dne 26. 2. 2010 č. j. 4 Ads 123/2009 - 99 či ze dne 24. října 2018 č. j. 6 As 105/2018 - 27).
Na tom, že odvolací orgán doplní argumentaci správního orgánu prvního stupně, tudíž Nejvyšší
správní soud neshledává nic nezákonného.
[24] Kromě již uvedeného stěžovatel v žalobě už jen zpochybňoval hodnocení omluvy
svého zmocněnce ze strany žalovaného a jeho názor, že si měl zajistit substituci. K tomu Nejvyšší
správní soud uvádí, že smyslem soudního přezkumu není „stále dokola podrobně opakovat již jednou
vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry správních orgánů; panuje-li mezi názorem soudu a odůvodněním
žalobou napadeného rozhodnutí shoda, není důvodu, proč by na něj nemohlo být v rozsudku
v podrobnostech odkázáno“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2013
č. j. 2 Afs 37/2012 - 47), přičemž je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně
odůvodněno a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si závěry žalovaného
se souhlasnou poznámkou osvojil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. července 2007 č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Jelikož stěžovatel v žalobě
neuváděl nic, k čemu by se žalovaný ve svém rozhodnutí nevyjádřil, nelze napadený rozsudek
považovat za nepřezkoumatelný proto, že krajský soud na závěry žalovaného odkázal.
[25] Ačkoli stěžovatel uvedl, že ve vztahu ke konání ústního jednání ve své nepřítomnosti
namítá též nesprávné posouzení právní otázky, nevznesl v tomto směru žádnou argumentaci.
Pouze shrnul, co namítal v žalobě a jak tuto námitku posoudil krajský soud, a dovozoval,
že je v této části rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud
však shledal, že touto vadou rozsudek krajského soudu netrpí. K věcnému hodnocení závěrů
krajského soudu přistoupit nelze, neboť stěžovatel neuvedl žádné důvody, pro něž je považuje
za nezákonné, přičemž Nejvyšší správní soud je důvody kasační stížnosti vázán [§109 odst. 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].
[26] Zbývá posoudit námitky týkající se pokuty uložené stěžovateli za přestupek.
[27] Podle §37 písm. a) a c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), se při určení druhu správního trestu
a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku a k přitěžujícím a polehčujícím
okolnostem (ostatní písmena citovaného ustanovení nejsou pro projednávanou věc relevantní).
Povahu a závažnost přestupku a polehčující i přitěžující okolnosti citovaný zákon blíže vymezuje
v §38 – 40.
[28] Správní orgány jsou povinny při ukládání správního trestu zohlednit všechna
zákonná kritéria (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2019
č. j. 9 As 56/2019 - 28). Této povinnosti žalovaný v projednávané věci dostál. Zmínil,
že přestupkem nebyla způsobena škoda na majetku ani újma na zdraví, že byl přestupek spáchán
v zástavbě domů, před železničním přejezdem, poblíž parku s dětským hřištěm. Dále vzal
v úvahu, že stěžovatel má v kartě řidiče již 15 záznamů, které jsou sice staršího data,
avšak stěžovateli byl od 15. března 2017 do 9. ledna 2018 uložen zákaz činnosti. Žalovaný
nepřehlédl ani to, jak výrazně stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci.
[29] Ze spisu nevyplývá žádná okolnost, kterou by žalovaný při ukládání správního trestu
nevzal v úvahu. Měl-li stěžovatel za to, že žalovaný pominul některou z polehčujících okolností,
nic mu nebránilo na ni v žalobě poukázat. Rušit rozhodnutí žalovaného jen z toho důvodu,
že zjištěné skutečnosti výslovně nepřiřadil k jednotlivým okolnostem dle §39 – 40 zákona
o odpovědnosti za přestupky a neuvedl, které z nich v případě stěžovatele vůbec neshledal,
by bylo přepjatě formalistické.
[30] Důvodná není ani námitka, že zohledněním skutečnosti, že stěžovatel překročil nejvyšší
povolenou rychlost v obci o 15 km/h (přičemž rozmezí dané skutkové podstaty končí
na 20 km/h), žalovaný porušil zákaz dvojího přičítání téhož. Skutková podstata přestupku
podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu je vymezena jako překročení
nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km/h (je-li překročení rychlosti vyšší, jde
o kvalifikovanou skutkovou podstatu vymezenou v bodech 2 a 3 citovaného ustanovení).
V rámci stanoveného rozmezí lze bezpochyby rozlišovat mezi překročením rychlostního limitu
o 5 km/h a o 15 km/h – druhé z nich je rozhodně nebezpečnější než první. Žalovaný
tedy nepochybil tím, že stěžovateli přičetl k tíži překročení nejvyšší povolené rychlosti o hodnotu
nacházející se téměř na hranici kvalifikované skutkové podstaty.
[31] V rozsudcích ze dne 22. srpna 2019 č. j. 3 As 281/2017 - 47 a ze dne 28. února 2017
č. j. 5 As 280/2016 - 23, na které stěžovatel odkazoval, posuzoval Nejvyšší správní soud
podstatně odlišné situace. V prvém z uvedených případů žalovaný přičetl žalobci k tíži překročení
nejvyšší povolené rychlosti mimo obec o 53 km/h, ačkoli skutková podstata, podle které bylo
žalobcovo jednání kvalifikováno, byla vymezena jako překročení nejvyšší povolené rychlosti
mimo obec o 50 km/h a více [§125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu].
Tuto hodnotu, která tvoří znak kvalifikované skutkové podstaty, a tudíž ji nelze podruhé
zohlednit jako přitěžující okolnost, tehdejší žalobce překročil o pouhé 3 km/h (což přitěžující
okolností není). V rozsudku č. j. 5 As 280/2016 - 23 pak Nejvyšší správní soud označil
za nepřípustné přičítat pachatelům přestupků spočívajících v překročení nejvyšší povolené
rychlosti v obci k tíži skutečnost, že byl přestupek spáchán v obci, neboť jde o jeden ze znaků
skutkové podstaty. Aby byl nyní projednávaný případ s těmi citovanými srovnatelný, musel by
žalovaný označit za přitěžující okolnost to, že stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost
v obci, což se však nestalo.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. Rozhodl tak bez jednání v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu