ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.175.2014:47
sp. zn. 1 As 175/2014 – 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: K. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2014, č. j. KrÚ 16448/2014/ODSH/14, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 21. 8. 2014, č. j. 61A 9/2014 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Pardubice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne
14. 11. 2013, č. j. OSA/P-1211/13-D/28. Správní orgán prvního stupně uznal žalobce vinným
z porušení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a ze spáchání přestupku
podle §125 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu. Měl se ho dopustit tím, že dne
16. 7. 2013 v 7:59 při řízení motorového vozidla tovární značky BMW, reg. zn. X, překročil
v ulici Nádražní v Pardubicích povolenou rychlost 80 km/h o 40 km/h, za což mu byla uložena
pokuta ve výši 5.000 Kč a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové
- pobočka v Pardubicích. Namítal, že mu bylo sděleno obvinění pro překročení nejvýše povolené
rychlosti motorovým vozidlem BMW registrační značky X, ačkoliv fotodokumentace o přestupku
uvádí, že policie změřila rychlost vozidla BMW registrační značky X. Policie vyhotovila úřední
záznam, ve kterém uvádí, že omylem uvedla v dokumentačních fotografiích k přestupku jinou
značku s tím, že správně se mělo jednat o registrační značku žalobce. Ze spisu o přestupku nelze
spolehlivě určit, zda nebyl záznam antedatován, a kdy byl přesně správnímu orgánu prvního
stupně doručen. Celá věc se jeví tak, že správní orgán prvního stupně na pochybení neúřední
cestou upozornil policii a ta dodala nově zpracované důkazy usvědčující žalobce z přestupku.
Vznikly tak důvodné pochybnosti o vině žalobce, protože jeho vina byla shledána správními
orgány na základě zjevně nespolehlivých důkazů získaných za pochybných okolností.
[3] Žalobce dále namítal, že jeho vina byla správními orgány shledána na základě vadného
měření rychlosti, což dokládal předloženým odborným posudkem. Měření podle něj bylo
provedeno z více než dvojnásobné vzdálenosti, než jakou doporučuje návod k obsluze měřícího
zařízení. Žalobce proto navrhl, aby soud provedl důkaz čtením návodu k obsluze měřícího
zařízení, který si žalovaný a správní orgán prvního stupně neopatřily pro účely zvážení,
zda měření rychlosti proběhlo v souladu s tímto návodem (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51). Kromě toho není součástí spisového materiálu
protokol o proškolení osoby, která obsluhovala měřící zařízení. Správní orgány vycházely
z fotografie z měřícího zařízení, kterou považovaly za „privilegovaný důkaz“, ačkoliv nebyly
splněny podmínky pro jeho obsluhu podle návodu. Nelze přitom prokázat, že bylo změřeno
právě vozidlo žalobce, protože z fotografie není rozeznatelná registrační značka, tovární značka
vozu, barva vozidla a další sekundární odlišnosti (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 5. 2009, č. j. 9 As 54/2008 – 62). Navíc byla v oznámení o přestupku uvedena
registrační značka vozidla, které nepatří žalobci. Obrazová dokumentace z měřícího zařízení
proto nic nedokazuje. Pokud lze změnit údaje o typu vozidla, barvě a registrační značky,
lze zřejmě změnit i údaj o rychlosti.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Úřední záznam, který žalobce napadá, podepsal policista,
který byl přítomen měření vozidla žalobce. Proto je zcela logické, že právě tento policista
vyhotovil úřední záznam o opravě omylu, ke kterému došlo. Osoby policistů nelze a priori
považovat za nevěrohodné, nejsou-li k tomu konkrétní důvody (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114 či ze dne 2. 5. 2012,
č. j. 8 As 100/2011 – 70). Podstatné je, že ve správním spise je zcela zřetelná barevná
fotodokumentace, která nad veškerou pochybnost prokazuje vinu žalobce. Pokud by došlo
k rušivým vlivům měření, nebylo by měření vůbec provedeno, jak vyplývá z vyjádření společnosti
ATS – TELCOM PRAHA a. s. v obdobném případě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27). Výslech policistů by byl nadbytečný, protože
skutkový stav byl prokázán výstupy z měřícího zařízení. Ze stejných důvodů nebyl proveden
odborný posudek, který žalobce předložil. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III ÚS 989/08, proto krajský soud shledal základní žalobní námitky
nedůvodné.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Opírá ji o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu spolu s vrácením
věci k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel namítá, že mu bylo sděleno obvinění pro překročení nejvýše povolené rychlosti
motorovým vozidlem BMW registrační značky X, ačkoliv záznam o přestupku obsahuje
informaci, že bylo měřeno vozidlo: „registrační značka X, barva černá, typ vozidla: BMW“. Fotografie
registrační značky vozidla je na záznamu o přestupku neostrá a nečitelná. Správní orgán prvního
stupně proto neměl dostatečné důkazy pro sdělení obvinění z přestupku. Jestliže správní orgán
neodstranil před zahájením řízení o přestupku rozpory v podkladech pro zahájení řízení o
přestupku, byl povinen věc odložit podle §66 odst. 3 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích. Ze spisu o přestupku vyplývá, že dne 30. 9. 2013 byl vyhotoven úřední záznam
o opravě důkazu. Podle stěžovatele je však tento úřední záznam podezřelý, protože zmocněnec
stěžovatele správnímu orgánu prvého stupně sdělil, že podle záznamu o přestupku ze dne
16. 7. 2013 bylo měřeno vozidlo jiné registrační značky, než které řídil stěžovatel. Dne 30. 9. 2013,
údajně čistě náhodně a necelých 24 hodin před sdělením zmocněnce stěžovatele o důkazu jeho
neviny, Policie ČR vyhotovila úřední záznam, podle kterého došlo k omylu v záznamu
o přestupku ze dne 16. 7. 2013. Fotografie o přestupku byly opraveny a takto opravené zaslány
jako nová správná příloha. Policie ČR neměla jakýkoliv věcný důvod provádět zpětně kontrolu
záznamu o přestupku ze dne 16. 7. 2013. Stěžovatel tak byl odsouzen na základě důkazů, které
byly Policií ČR prokazatelně změněny. Důkaz pozměněný tak, aby se hodil zrovna na stěžovatele,
však nemůže být v prostředí demokratického právního státu usvědčujícím a privilegovaným
důkazem právě proto, že byl Policií ČR dodatečně pozměněn, přičemž je vysoce pravděpodobné,
že byl opraven k tíži stěžovatele až po upozornění zmocněnce stěžovatele. Tím bylo porušeno
právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Stěžovatel připouští, že při náročné
službě řadových policistů může dojít k nesprávnosti při popisu barvy a registrační značky vozidla
vyfotografovaného na záznamu o přestupku. Avšak skutečná náprava této nesprávnosti nemůže
být zadokumentována tak, že v přestupkovém spise není zachyceno, kdy, kým a jak byl správnímu
orgánu prvého stupně úřední záznam o zjištění omylu v důkazu doručen.
[7] Stěžovatel dále namítá, že rozsudek krajského soudu není přezkoumatelný. Součástí
spisové dokumentace totiž není protokol o proškolení osoby, která obsluhovala měřící zařízení.
Soud měl povinnost přezkoumat všechny postupy směřující k přezkoumávanému rozhodnutí,
což v sobě zahrnuje i povinnost přezkoumat, zejména k námitce podezřelého (odsouzeného)
z přestupku, zda měření rychlosti učinil policista, který byl s obsluhou měřícího zařízení
seznámen. To učiní nejlépe za pomoci dokladu o proškolení policisty k obsluze měřícího zařízení.
Vina stěžovatele totiž byla shledána na základě vadného měření rychlosti vozidla, jak vyplývá
z odborného posudku předloženého v řízení před krajským soudem. Soud se zcela chybně
vypořádal se závěry odborného posuzovatele konstatováním, že „stěžovatelem předkládaný posudek
byl z důvodu absence jakýchkoliv pochybností o skutkovém stavu krajským soudem vyhodnocen jako nadbytečný“.
Právě provedení předkládaného odborného posudku soudem a jeho následné vyhodnocení
by s vysokou mírou pravděpodobnosti vedlo ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu. Bylo
tak porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože soud odmítl provést důkaz tímto
odborným posudkem, aniž by přesvědčivě vyložil proč. Stěžovatel proto navrhuje jeho provedení
Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel dále s odkazem na neprovedený odborný posudek
namítá, že návod k obsluze měřícího zařízení specifikuje konstrukční vzdálenost měření pro toto
zařízení na 170 metrů při dobré viditelnosti. Rozhodnutím obsluhy však bylo měření provedeno
na více než dvojnásobné vzdálenosti. Tento fakt se projevil na nekvalitě snímku. Stěžovatel proto
také navrhuje, aby důkaz návodem k obsluze měřícího zařízení provedl Nejvyšší správní soud.
Krajský soud ho totiž na návrh stěžovatele neprovedl a nevysvětlil, z jakého důvodu tento návrh
odmítl. Tím došlo podstatné vadě řízení před soudem, která má za následek nezákonné
rozhodnutí.
[8] Podle stěžovatele také ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně. Stěžovatel spatřuje
důvod vyloučení soudkyně v tom, že v rozsudku uvedla: „Nelze přitom opominout, že i další osoby
zastupované v záhlaví tohoto rozsudku uvedeným právním zástupcem, které vystupují jako žalobci v jiných věcech
přestupků, rovněž zvolily uvedenou procesní strategii“. Je tu důvod pochybovat o její nepodjatosti
a to se zřetelem na její poměr k advokátovi Mgr. Jaroslavu Topolovi a jeho klientům, konkrétně
ke stěžovateli. Soud, který odůvodní své rozhodnutí tím, že stěžovatele zastupoval konkrétní
jmenovitě určený advokát a vyvozuje z této skutečnosti negativní důsledky pro účastníka řízení,
porušuje právo stěžovatele na řádné soudní řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy,
čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a dále článek 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve spise
ve věci stěžovatele nejsou ze strany soudu opatřeny důkazy pro učinění závěru, že advokát
Mgr. Jaroslav Topol zastupuje osoby, které v jiných věcech přestupků zvolily nějakou procesní
strategii. Tento závěr je proto nepřezkoumatelný.
[9] Stěžovatel dodává, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, protože byl odsouzen pro přestupek na základě vyjádření společnosti ATS-TELCOM
PRAHA a. s., které bylo vypracováno v úplně jiném soudním řízení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 3 As 82/2012 - 27). Nikdy ho neviděl a nikdy mu nebylo ze strany soudu
umožněno v relevantním čase před soudem na toto vyjádření reagovat, čímž také došlo
k porušení práva stěžovatele spravedlivý proces [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ze dne 3. března 2000 ve věci Krčmář a další proti České republice, stížnost
č. 35376/97]. Teprve až po doručení rozsudku stěžovatel seznal, že existuje nějaké odborné
vyjádření. Podle stěžovatele jej nelze vztahovat na případ přezkumu přestupku spáchaného
o téměř tři roky později. Soud si originál nebo kopii odborného vyjádření neopatřil a do soudního
spisu nezaložil. Soud svá skutková zjištění učinil pouze na základě veřejně publikovaného
rozsudku Nejvyššího správního soudu. Za ústavně konformní by stěžovatel považoval, pokud
by si soud v řízení o jeho žalobě vyžádal odborné vyjádření a následně vyrozuměl stěžovatele,
že si takové rozhodnutí opatřil a to ještě před rozsudkem a stěžovateli by tak byla poskytnuta
možnost se k odbornému vyjádření před soudem vyjádřit. Stěžovatel považuje za naprosto
absurdní, respektive nepřípustné, aby byl odsouzen pro přestupek na základě odborného
vyjádření společnosti, která vlastní a prodává použitá měřící zařízení. Tato společnost nemůže
být ve věci objektivně neutrální pro podávání dobrozdání o kvalitě těchto výrobků.
[10] Správní orgány a soud také porušily článek 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, protože
neumožnily stěžovateli realizaci jeho práva dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj
prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Stěžovatel by vhodně kladenými
otázkami dokázal, že policisté rychlost vozidla, které řídil, vůbec nezměřili a nebyli seznámeni
s tím, jak se má s měřícím zařízením správně zacházet. Stěžovateli nebylo ani umožněno
vyslýchat svědky, neboť správní orgány zasahující policisty nepředvolaly a soud v tomto
neshledal vadu řízení. Svědecká výpověď zasahujících policistů byla naprosto zásadní i z důvodu,
že bylo zapotřebí vyjasnit, jakým způsobem a z jakého důvodu byl dodatečně upravován úřední
záznam Policie ČR o přestupku s fotografií vozidla a zejména, který úřední záznam Policie ČR
s fotografií byl vzat policisty za důkaz o podezření z přestupku.
[11] V dané věci neobstojí pokus krajského soudu dovolávat se nálezu Ústavního soudu
ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III ÚS 989/08. Právní závěr Ústavního soudu určitě nesměřoval
k tomu, aby se obecné soudy nemusely vypořádávat s žalobními důvody žaloby s odůvodněním,
že si vytvořily vlastní ucelený argumentační systém a svá rozhodnutí tak nejsou povinny
podrobně odůvodnit. Jak vyplývá z kasační stížnosti, soud ve věci stěžovatele rozhodně
nevybudoval ucelený argumentační systém, který by byl logicky a právně přesvědčivý.
[12] Stěžovatel dále namítal, že došlo k porušení §64 odst. 2 zákona č. 494/2004 Sb.,
o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, protože některé dokumenty ve spisu
o podezření z přestupku nebyly označeny jednoznačným identifikátorem. Došlo taktéž
k porušení §12 odst. 2 vyhlášky ministerstva vnitra č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu
spisové služby, neboť novým dokumentům ve spise v některých případech nebylo přiděleno číslo
jednací nebo evidenční číslo. Kromě toho stěžovatel namítal porušení práva na ochranu
soukromí a práva na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) spolu s právem na ochranu před neoprávněným shromažďováním údajů
o své osobě podle 10 odst. 3 Listiny. Policie ČR nesmí bez důvodného podezření provádět
plošné měření rychlosti vozidel na silnici a k tomu ještě řidiče těchto vozidel fotit. Není
dostatečně jasné, jak je ze strany Policie ČR dále s těmito obrazovými záznamy nakládáno,
a za jakou dobu jsou tyto obrazové záznamy likvidovány. Řidiči se přitom ani nedozví, že byli
ve svém vozidle foceni.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu a setrval na svém právním názoru
z předcházejících fází řízení. Zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud pro přehlednost strukturoval odůvodnění následujícím způsobem:
nejdříve se zabýval opravou záznamu o přestupku (IV.A), poté neprovedením navrhovaných
listinných důkazů a namítanou absencí protokolu o proškolení policisty obsluhujícího měřící
zařízení (IV.B), podjatostí soudkyně krajského soudu (IV.C), použitím vyjádření společnosti
ATS-TELCOM PRAHA a. s. z jiného řízení (IV.D), namítaným porušením čl. 6 odst. 3 písm. d)
Úmluvy (IV.E), nedostatečným odůvodněním rozsudku krajského soudu (IV.F), a konečně
namítaným porušením pravidel spisové služby a čl. 10 Listiny (IV.G).
IV.A Oprava údajů v záznamu o přestupku
[17] Tato kasační námitka není důvodná.
[18] Stěžovatel namítá, že byl odsouzen na základě důkazů, které byly Policií ČR změněny.
Ze spisového materiálu skutečně vyplývá, že původní záznam o přestupku obsahoval údaje,
ze kterých nevyplývalo, že bylo změřeno vozidlo stěžovatele, protože u předmětných fotografií
byla uvedena jiná barva vozu a jiná registrační značka. Policie ČR poté údaje změnila
a v oznámení o přestupku včetně sdělení o zahájení správního řízení a předvolání stěžovatele
k ústnímu jednání již byly údaje, které identifikovaly vůz stěžovatele.
[19] Nejvyšší správní soud je stejného názoru jako krajský soud, podle kterého došlo k pouhé
administrativní chybě, kterou Policie ČR adekvátně napravila. Z fotodokumentace obsažené
ve spisovém materiálu jednoznačně vyplývá, že vozidlo, které bylo v daném případě změřeno,
bylo stěžovatelovo vozidlo. Na snímcích měřeného vozidla za jízdy i po jeho zastavení je jasně
čitelná registrační značka stěžovatelova BMW . Opravu údajů na původním záznamu o přestupku
navíc provedl policista, který byl přítomen u měření vozidla, což ještě zvyšuje důvěryhodnost
daných změn. Lze souhlasit se závěrem krajského soudu, že policisty nelze a priori považovat
za nevěrohodné, nejsou-li k tomu konkrétní důvody (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 – 114 či ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70).
Žádné takové konkrétní důvody stěžovatel ve své žalobě ani v kasační stížnosti neuvedl.
[20] Jak sám stěžovatel připouští, podobná administrativní chyba se může stát. Nemožnost
opravit nesprávné údaje v záznamu o přestupku by vedla k absurdním důsledkům a vážně
by narušila veřejný zájem na postihování pachatelů dopravních přestupků. Podle Nejvyššího
správního soudu přitom v rámci opravy údajů o barvě vozidla a jeho registrační značce nedošlo
k žádnému procesnímu pochybení. Pokud by k opravě podkladů Policií ČR došlo na základě
výzvy správního orgánu, tato výzva musí být součástí správního spisu. V posuzované věci
ale z ničeho nevyplývá, že by tomu tak mělo být. Krajský soud proto správně příslušnou žalobní
námitku stěžovatele zamítl, neboť byla zjevně nedůvodná.
IV.B Neprovedení navrhovaných listinných důkazů a absence protokolu o proškolení policisty obsluhujícího
měřící zařízení
[21] Tyto kasační námitky nejsou důvodné.
[22] Stěžovatel namítá, že krajský soud dostatečně nezdůvodnil, proč odmítl provést důkaz
odborným posudkem, který stěžovatel předložil, a návodem k obsluze měřícího zařízení.
K otázce důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud
v rozhodnutí nezabýval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (tzv. opomenutých
důkazů), Nejvyšší správní soud odkazuje především na bohatou judikaturu Ústavního soudu,
podle níž „[z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající
z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno proto rozuměti tak, že (…) v řízení před soudem
(obecným) musí být dána jeho účastníkovi možnost (…) označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění
(prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu
nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém
rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval
a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ
svých skutkových zjištění je nepřevzal (…); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami,
spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, (…). Tak zvané
opomenuté důkazy (…) proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (…),
ale současně též jeho protiústavnost (…).“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995,
sp. zn. III. ÚS 61/94; obdobně se k otázce opomenutých důkazů vyjádřil Ústavní soud např.
v nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2110/07; nebo ze dne 18. 3. 2010,
sp. zn. III. ÚS 3320/09 aj.).
[23] Výše uvedené právní závěry převzal do své rozhodovací činnosti také Nejvyšší správní
soud (např. v rozsudku ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 - 108, ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 6 Azs 26/2009 - 100, ze dne 2. 9. 2009, č. j. 2 Azs 26/2009 - 123; či v rozsudku ze dne
15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010 - 72 aj.). Z citované judikatury vyplývá, že soud není povinen
provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení; je ovšem vždy povinen náležitě
odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl. Na splnění výše uvedených podmínek
je nutné trvat, neboť jsou zárukou práva na spravedlivý proces (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 - 72).
[24] Krajský soud uvedl, z jakých důvodů navrhované důkazy neprovedl. Díky důkazu
záznamem o přestupku, výstupy z měřícího zařízení a zřetelnou barevnou fotodokumentací byla
podle něj nad veškerou pochybnost prokázána vina žalobce. Pro absenci jakýchkoliv pochybností
o skutkovém stavu byl proto odborný posudek předložený stěžovatelem nadbytečný. Podle
Nejvyššího správního soudu se proto navržený důkaz odborným posudkem nestal důkazem
opomenutým. V této věci neexistují skutkové pochybnosti o průběhu měření rychlosti vozidla
stěžovatele, např. v podobě možného pochybení obsluhy měřícího zařízení. Krajský soud
výslovně neuvedl, proč neprovedl navrhovaný důkaz návodem k obsluze měřícího zařízení.
To je nutno považovat za chybu, která však s ohledem na konkrétní okolnosti neměla negativní
dopad do práv stěžovatele (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014,
č. j. 1 Azs 213/2014 - 34). Z kontextu rozsudku jako celku vyplývá, že závěr o absenci
jakýchkoliv pochybností o skutkovém stavu lze vztáhnout i na návrh provedení důkazu návodem
k obsluze měřícího zařízení. Judikatura správních soudů akceptuje, že nemůže dojít k chybnému
měření, pokud se na displeji měřicího přístroje neobjevila chybová zpráva a přístroj změřil určitou
rychlost vozidla (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013,
č. j. 3 As 82/2012 - 27; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 1 As 155/2014 - 36; k tomu také viz část IV.D). Tak tomu bylo i v posuzované věci. Nebyl
proto důvod provádět důkaz čtením návodu k jeho obsluze. K pochybení, které by mělo
za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí, proto nedošlo. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěrem o nadbytečnosti provedení důkazů, které navrhuje stěžovatel, protože
zjištěný skutkový stav skutečně umožňuje zaujetí nepochybného závěru, že stěžovatel řídil
změřené vozidlo a během tohoto měření nedošlo k jakémukoliv pochybení.
[25] Ve vztahu k namítané absenci protokolu o proškolení policisty obsluhujícího měřící
zařízení krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2011,
č. j. 7 As 18/2011 – 54, který se zabýval stejnou problematikou. Z něj plyne, že správní soud
ve správním soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, a nikoliv,
zda policisté splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí. Odůvodnění rozsudku
krajského soudu je tak v tomto směru dostatečné a přiléhavé a nelze je tedy považovat
za nepřezkoumatelné.
IV.C Podjatost soudkyně krajského soudu
[26] Kasační námitka není důvodná.
[27] Stěžovatel namítá, že soudkyně krajského soudu byla podjatá, protože odůvodnila
své rozhodnutí tím, že stěžovatele zastupoval konkrétní jmenovitě určený advokát a vyvodila
z této skutečnosti negativní důsledky pro účastníka řízení. Podle §8 odst. 1 věta první s. ř. s. platí,
že „[s]oudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.“ Nejvyšší správní soud
pak ve své judikatuře upřesnil, že „ [p]ři rozhodování o možném vyloučení soudce dle §8 s. ř. s. je třeba
přihlížet i k subjektivním hlediskům (osobnímu přesvědčení) účastníků či soudce samotného, pro posouzení je však
rozhodující hledisko objektivní (okolnosti zakládající pochybnost o soudcově nepodjatosti). Pokud jsou takové
okolnosti zjištěny a pokud jejich vliv na nestrannost soudce nelze vyloučit, je soudce z projednávání a rozhodnutí
věci vyloučen.“ (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010,
č. j. Nao 13/2010 - 68).
[28] Je pravdou, že soudkyně krajského soudu nad rámec nosných důvodů rozsudku věnovala
hodně prostoru kritice procesní strategie stěžovatele. Závěrem této kritiky uvedla, že danou
procesní strategii zvolily i jiné osoby zastoupené týmž právním zástupcem. Tato skutečnost
samozřejmě nemůže být kritériem pro rozhodování ve věci. Danou větu ovšem nelze vytrhávat
z kontextu celého rozhodnutí a nelze z ní ani dovozovat podjatost soudkyně při posuzování
nosných důvodů jejího rozhodnutí, které jsou odůvodněny zcela v souladu s požadavky práva
na spravedlivý proces (viz také část IV.F). Podle Nejvyššího správního soudu proto soudkyně
neodůvodnila své rozhodnutí tím, že stěžovatele zastupoval konkrétní jmenovitě určený advokát
a nevyvodila z této skutečnosti pro stěžovatele negativní důsledky, jak stěžovatel tvrdí. Lze proto
vyloučit existenci jakýchkoliv objektivních okolností zakládajících pochybnosti o nepodjatosti
soudkyně, které by měly skutečný vliv na její nestrannost. Soudkyně krajského soudu tak nebyla
z rozhodování ve věci pro poměr k zástupci stěžovatele vyloučená. Ze stejných důvodů podle
Nejvyššího správního soudu ani nedošlo k zásahu do práva na právní pomoc podle
čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, jak namítá stěžovatel.
[29] Nejvyšší správní soud ovšem konstatuje, že obecné hodnocení procesní strategie zástupce
účastníka řízení v soudním rozsudku nemá své místo, a už vůbec ne větší než samotné
odůvodnění merita věci. To platí zejména o řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy,
který stěžovateli garantuje právo na obhajobu. Paleta legitimních možností procesní strategie
obhajoby je v takových případech přirozeně široká. Nelze proto v obecné rovině konkrétnímu
stěžovateli vytýkat, že jeho advokát v jiných řízeních vytváří procesní obstrukce, aniž
by ke skutečně zásadním obstrukcím, které reálně blokují rozhodnutí ve věci, v daném
konkrétním řízení docházelo. V takovém případě by soud musel ve vazbě na specifické okolnosti
věci svůj závěr o obstrukční povaze procesního postupu zástupce stěžovatele náležitě odůvodnit,
jak tomu bylo i v případech řízení před Nejvyšším správním soudem, na které krajský soud
odkazuje. Posuzovaná věc ovšem takovým případem není. „Paušálně“ negativní přístup ke všem
věcem, ve kterých jako zástupce figuruje určitý advokát, nedoceňuje důležitost výše uvedeného
práva na obhajobu. Pokud by se podobná obecná „odsouzení“ ze strany stejného soudce
opakovaně objevovala ve věcech, ve kterých stěžovatele zastupuje stejný advokát, může
to již podle Nejvyššího správního soudu založit pochybnost o nestrannosti takového soudce.
IV.D Použití vyjádření společnosti ATS-TELCOM PRAHA a. s.
[30] Stěžovatel namítá, že byl odsouzen pro přestupek na základě vyjádření společnosti
ATS-TELCOM PRAHA a. s., které bylo vypracováno v úplně jiném soudním řízení. Nikdy
ho neviděl a nikdy mu nebylo ze strany soudu umožněno se v relevantním čase před soudem
na toto vyjádření reagovat. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý
proces je zásada kontradiktornosti řízení (viz rozsudek ESLP ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barbera,
Messegué a Jabardo proti Španělsku, stížnost č. 10590/83, §78). Toto právo znamená, že oběma
stranám řízení musí být dána možnost seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu
s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí – ať už protistranou nebo na řízení nezúčastněným subjektem,
od něhož si případně soud takové vyjádření nebo důkaz mohl vyžádat – a vyjádřit se k nim (viz
rozsudek ESLP ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter proti Rakousku, stížnost č. 11170/84 a další,
§67; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 2. 1996 ve věci Lobo Machado proti Portugalsku,
stížnost č. 15764/89, §31; či rozsudek ESLP ze dne 30. 6. 2011 ve věci Messier proti Francii,
stížnost č.25041/07, §53). Vzhledem k tomu, že smyslem čl. 6 odst. 1 Úmluvy je především
ochrana zájmů účastníků řízení a zájmu na řádném výkonu spravedlnosti, Evropský soud
pro lidská práva poznamenal, že tu jde zejména o důvěru subjektů ve fungování soudního
systému a tato důvěra se zakládá mimo jiné na jistotě dotyčného, že měl možnost vyjádřit
se ke všem písemnostem ve spisu (viz rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 2002 ve věci Ziegler proti
Švýcarsku, stížnost č. 33499/96, §38). Skutečnost, že s určitým důkazem, který si soud vyžádal
a na němž založil svoje rozhodnutí, nebyla seznámena ani jedna strana sporu, proto může
znamenat porušení zásady kontradiktornosti (Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J. Bobek, M.
Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 740).
[31] V této věci podle Nejvyššího správního soudu ovšem nešlo o situaci, ve které by krajský
soud vycházel ze stanovisek jemu předložených, k nimž by se stěžovatel měl podle zásady
kontradiktornosti řízení vyjádřit. Krajský soud naopak pracoval s judikatorním názorem, který
pouze vychází z přijetí závěrů odborného stanoviska zmíněné společnosti ve věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 82/2012. Názor, že měření proběhlo správně
bez jakýchkoliv technických problémů, pokud se neobjevila chybová zpráva na displeji měřícího
zařízení, je už dokonce názorem ustáleným (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 – 72; ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60; ze dne
22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37; či ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70 aj.).
Posuzovaná věc je skutkově obdobná, a proto je použití tohoto judikatorního názoru ve věci
přiléhavé. Stěžovatel navíc v žalobě ani v kasační stížnosti nepředestřel, z jakých důvodů jde o
nesprávný názor. Ve věci vedené pod sp. zn. 8 As 109/2014 navíc stěžovatele zastupoval stejný
právní zástupce jako v nyní posuzované věci, z čehož vyplývá, že mu byl tento právní názor
dobře znám. Nemůže proto nyní s úspěchem tvrdit opak. Odůvodnění krajského soudu
ve vztahu k průběhu měření vozidla stěžovatele nelze po této stránce nic vytknout. Kasační
námitka je proto nedůvodná.
IV.E Namítané porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy
[32] Stěžovatel namítá, že v přestupkovém řízení a v řízení před krajským soudem nedosáhl
předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.
Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy platí, že: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální
práva: (…) d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj
prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě.“
[33] Ve vztahu k přestupkovému řízení před žalovaným a správním orgánem prvního stupně
stěžovatel tuto námitku neuplatnil v žalobě. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. proto jde o kasační důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 1 Azs 9/2003 – 33; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 50/2003 – 49). V tomto ohledu je tato kasační námitka proto nepřípustná. Krajský
soud se navíc i bez návrhu stěžovatele krátce nutnosti předvolání policistů jako svědků
ve správním řízení věnoval a odůvodnil nadbytečnost tohoto postupu.
[34] V řízení před krajským soudem pak stěžovatel výslech policistů nenavrhl. Z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že základním předpokladem uplatnění práva
podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy je návrh obviněného na výslech určitých svědků v průběhu
řízení. Navíc je také třeba, aby obviněný vysvětlil, proč je důležité, aby tito svědci byli vyslechnuti,
a jejich výslechy musejí být nezbytné ke zjištění objektivní pravdy (viz rozsudek velkého senátu
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii, stížnost
č. 48898/99, §29). Žádost by měla být dostatečně určitá, nikoli pouze vágní (viz rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti ze dne 14. 1. 2003 ve věci Lemasson a Achat
proti Francii, stížnost č. 49849/99). Stěžovatel ovšem žádný podobný návrh - natož návrh
odpovídající výše uvedeným kritériím vyplývajícím z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva - v řízení před krajským soudem neučinil. Nebyl proto splněn základní předpoklad použití
čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, který tím pádem krajský soud nemohl svým postupem porušit.
V tomto ohledu je tato kasační námitka proto nedůvodná.
IV.F Nedostatečnost odůvodnění rozsudku krajského soudu
[35] Tato kasační námitka není důvodná.
[36] Stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí neodůvodnil dostatečným způsobem.
Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že obligatorní náležitostí každého rozsudku soudu je podle
§54 odst. 2 s. ř. s. také jeho patřičné odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 As 46/2012 – 36). K povinnosti soudů náležitě odůvodňovat
svá rozhodnutí se několikrát vyjádřil i Ústavní soud (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, ze dne 11. 2. 2004,
sp. zn. Pl. ÚS 1/03 aj.). Podle jeho dlouhodobé judikatury princip řádného a spravedlivého
procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a princip právního státu dle čl. 1 Ústavy ČR v sobě zakotvují i
povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Patřičné odůvodnění v souladu s výše
uvedenými principy poskytuje záruky, že nebylo rozhodováno v důsledku libovůle soudu.
Nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelné a již svou
povahou porušující právo účastníků řízení na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění přitom
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami vyplývajícími z hodnocení důkazů
na jedné straně a právními úvahami, hodnoceními a závěry na straně druhé (viz nález Ústavního
soudu ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3023/14, body 15 - 16).
[37] Povinnost soudů náležitě odůvodňovat svá rozhodnutí ovšem neznamená povinnost
rozsáhle reagovat na každé jednotlivé tvrzení žalobce uvedené v žalobě nezávisle na jejich
relevanci v dané věci. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III ÚS 989/08,
o který se opřel krajský soud, nedojde k porušení požadavku náležitého odůvodnění, pokud
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky
a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.
I z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že požadavek náležitého odůvodnění
soudního rozhodnutí neznamená povinnost, „aby se soud věcně, podrobně a jednotlivě vypořádal
i s těmi tvrzeními, která se z hlediska argumentace jeho rozhodnutí jeví nepodstatnými. V takovém případě
postačí, vypořádá-li se soud s tvrzeními dostatečným odůvodněním jejich nepodstatnosti z hlediska použité
argumentace (za předpokladu, že tato nepodstatnost není zcela zjevná).“ (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005 - 82).
[38] Stěžovatel v žalobě vznesl dva hlavní žalobní body – údajnou nezákonnost opravy
záznamu o přestupku a vadnost měření rychlosti jeho vozidla. Krajský soud správně uvedl,
že k opravě záznamu o přestupku nedošlo v rozporu se zákonem. Opravný úřední záznam ze dne
30. 9. 2013 zcela logicky podepsal policista, který byl přítomen měření vozidla, a kterého nelze
považovat za nedůvěryhodného, pokud k tomu nejsou konkrétní důvody (blíže viz část IV.A.).
Vadnost měření rychlosti vozidla stěžovatele pak krajský soud vyloučil s ohledem na skutečnost,
že se na měřícím zařízení po provedeném měření neobjevila chybová zpráva a měření tedy
proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu proto vyplývá
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami vyplývajícími z hodnocení důkazů na jedné straně
a právními úvahami, hodnoceními a závěry na straně druhé, jak vyžaduje výše citovaná judikatura
Ústavního soudu. Ani v odkazu krajského soudu na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III ÚS 989/08, proto nelze spatřovat jakékoliv pochybení, které by mělo za následek
nedostatečnost odůvodnění jeho rozsudku.
IV.G Porušení pravidel spisové služby a čl. 10 Listiny
[39] Stěžovatel také namítal, že v předcházejících fázích řízení došlo k porušení pravidel
spisového služby a k porušení jeho práva na ochranu soukromí a práva na informační sebeurčení
podle čl. 10 odst. 2 Listiny spolu s právem na ochranu před neoprávněným shromažďováním
údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Tyto námitky ovšem nevznesl v žalobě. Podle
§104 odst. 4 s. ř. s. proto jde o kasační důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 1 Azs 9/2003 – 33; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 1. 2004, č. j. 4 Azs 50/2003 – 49). Tyto kasační námitky jsou proto nepřípustné.
V. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítl.
[41] O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.
(ve spojení s §120 s. ř. s.), dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu