ECLI:CZ:NSS:2020:6.AS.92.2020:27
sp. zn. 6 As 92/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: I.
B., zastoupené JUDr. Josefem Frydrychem, advokátem se sídlem Žižkova 309/12, České
Budějovice, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu
1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2019,
č. j. KUJCK 25964/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2020, č. j. 53 A 4/2019 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím žalovaného uvedeným v návětí tohoto rozsudku bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, jímž byla žalobkyně
uznána vinnou z přestupku podle §49 odst. 2 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném do 30. 6. 2017. Přestupku se dopustila tím, že dne 7. 6. 2017 při slovní rozepři
fyzicky napadla L. L. tak, že ji od sebe oběma rukama v oblasti ramen odstrčila a při následné
potyčce opakovaně udeřila otevřenými dlaněmi do horní poloviny těla, čímž jí způsobila zranění
v dolní polovině obličeje, na pravém předloktí, na levém prsu a na levé polovině krku. Popsaným
jednáním úmyslně narušila občanské soužití tím, že se vůči jinému dopustila jiného hrubého
jednání. Za tento přestupek byla žalobkyni podle §49 odst. 4 zákona o přestupcích ve spojení s §
35 odst. b) a §37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena
pokuta ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou. Žalovaný
napadeným rozhodnutím výši pokuty snížil na 300 Kč, ve zbytku rozhodnutí magistrátu potvrdil.
[2] V žalobě podané u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobkyně namítala zejména
vady dokazování spočívající v tom, že správní orgány neprovedly důkazy, které navrhla.
Tyto důkazy měly prokázat, že kamerové záznamy užité jako hlavní důkaz o vině žalobkyně
nejsou autentické, neboť s nimi mělo být manipulováno. Údajně existují dva různé kamerové
záznamy – jeden autentický, na němž má být mj. zachyceno, jak L. L. chytla žalobkyni rukou za
vlasy, držela ji a udeřila ji kabelkou do obličeje, a záznam druhý, užitý správními orgány, na
kterém uvedené skutečnosti zachyceny nejsou. Žalobkyně podpůrně poukázala na lékařské zprávy
a posudky, jelikož v nich obsažená lékařská hodnocení mají být v rozporu s kamerovými
záznamy.
[3] Krajský soud žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování úředním záznamem
ze dne 16. 6. 2017 (šetření, zda byl zajištěn kompletní kamerový záznam celého incidentu)
a sděleními policejního orgánu ze dne 18. 10. 2018 (šetření ve věci podezření ze spáchání přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby) a 1. 11. 2018 (sdělení o porovnání zajištěného kamerového
záznamu specializovaným pracovištěm Odboru kriminalistické techniky a expertiz) dospěl
k závěru, že argumentace žalobkyně o existenci více záznamů, které zachycují rozdílný průběh
celého incidentu, neobstojí. Krajský soud upozornil na rozpor v tvrzeních žalobkyně, podle
které jeden ze záznamů není autentický, zároveň v něm ale má být zachycen v žalobě namítaný
úder kabelkou do obličeje žalobkyně. Odkázal také na sdělení policie ze dne 1. 11. 2018,
podle nějž policejní znalecké pracoviště nezjistilo v zajištěných záznamech žádné nesrovnalosti.
S provedeným odborným hodnocením se krajský soud ztotožnil; úprava záznamu by byla značně
náročná, navíc byl v držení oprávněné úřední osoby, která neměla k manipulaci žádný důvod.
Ani z vyhodnocení úředního záznamu ze dne 12. 6. 2017 soud nezjistil jakoukoliv zmínku o tom,
že žalobkyně měla být chycena za vlasy, držena a udeřena kabelkou do obličeje. Krajský soud
konstatoval, že obsah kamerových záznamů odpovídá jeho popisu správními orgány. Magistrát
popsal obsah záznamů ve svém rozhodnutí shodně (chybí pouze časové údaje); stejně tak obsah
odpovídá vyhodnocení, které provedl policejní orgán v úředním záznamu ze dne 12. 6. 2017,
byť tento záznam byl jednostranně zaměřen na útoky vůči žalobkyni samotné.
[4] Tvrzením žalobkyně proto krajský soud neuvěřil, neboť vykazovala faktické nedostatky
a netvořila jednotný a logický argumentační rámec, na jehož základě by bylo možné dospět
k důvodným pochybnostem o původnosti užitých nahrávek. Magistrát se důkazními návrhy
žalobkyně dostatečně zabýval a náležitě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru
o nadbytečnosti navrženého dokazování i proč považoval užité kamerové záznamy za autentické.
Hodnocení žalovaného s těmito důvody korespondovalo a krajský soud se s nimi ztotožnil.
[5] S ohledem na závěr o dostatečném a správném zjištění skutkového stavu ze strany
žalovaného shledal krajský soud další důkazní návrhy učiněné žalobkyní (výslechy policistů
nprap. N. a prap. P., manžela stěžovatelky a správce kamerového systému pana D.) jako
nadbytečné. Soud rovněž neprovedl důkaz znaleckým posudkem MUDr. S., neboť zdravotní stav
žalobkyně s posouzením přestupku nesouvisí.
[6] Krajský soud se dále vyjádřil k možnosti jednání žalobkyně v nutné obraně. Ze záznamu
vnější kamery, který krajský soud při jednání provedl jako důkaz, vyplynulo, že žalobkyně
odstrčila L. L. poté, co L. L. přistoupila směrem k žalobkyni a chytila zavírající se domovní dveře,
na což L. L. rovněž fyzicky reagovala. Následně mezi oběma ženami došlo k fyzické potyčce.
Role žalobkyně tak nebyla zcela pasivní. Soud připustil, že L. L. mohla narušit osobní prostor
žalobkyně tím, že se k ní přiblížila a chytila zavírající se dveře, avšak tento úkon nelze považovat
za „nečekané napadení“, jak tvrdí žalobkyně. Možné narušení osobního prostoru žalobkyně
v tomto případě nelze bez dalšího chápat jako útok na zájem chráněný zákonem. Následná
fyzická potyčka vykazovala známky agresivního chování obou žen. Chování L. L. krajský soud
neseznal natolik intenzivním, aby v něm viděl faktický útok vůči zdraví či osobní svobodě
žalobkyně, který by vyžadoval, aby žalobkyně přikročila k fyzické interakci. Krajský soud přitom
vzal do úvahy i rychlý sled události a krátký čas žalobkyně na reakci.
[7] K namítanému nekorektnímu jednání úřední osoby magistrátu krajský soud připomenul,
že pokud žalobkyně či její zástupce nesouhlasili s obsahem protokolu o ústním jednání
nebo o výpovědi svědkyně, měli podpis protokolu podmínit zaznamenáním této skutečnosti,
případně neměli protokol podepisovat vůbec. Protokol byl přitom podepsán jak žalobkyní,
tak jejím zástupcem, čímž byla stvrzena jeho úplnost a správnost.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Za nesprávný označila závěr krajského soudu, že policista pořizující úřední záznam
ze dne 12. 6. 2017 nemusel být v zájmu řádného zjištění skutkového stavu vyslechnut.
Nesouhlasila ani s hodnocením soudu, který se neztotožnil se zpochybněním autenticity
kamerových záznamů. Podle stěžovatelky je nepochybné a záznamy prokazatelné, že fyzický útok
vůči ní zahájila L. L.
[9] Krajský soud podle stěžovatelky neposoudil správně ani podmínky nutné obrany.
Tvrzený úder do obličeje vedený L. L. představuje reálný útok, na který stěžovatelka reagovala
v zájmu obrany své tělesné integrity. Stěžovatelka utrpěla napadením ze strany L. L. fyzickou i
psychickou újmu, byla tudíž vedena snahou předejít poškození svého zdraví. Proto nepovažuje za
správný závěr krajského soudu, že žaloba postrádala údaj o zákonem chráněném zájmu, který měl
být útokem ohrožen. Vyloučení nutné obrany nelze odůvodnit odkazem na známky agrese u
obou účastnic potyčky. Nadto ve správním ani soudním řízení nebyl zhodnocen charakter a
intenzita počínání stěžovatelky, nelze proto spolehlivě prokázat, že se stěžovatelka útokům L. L.
nebránila způsobem odpovídajícím jednání v nutné obraně.
[10] Stěžovatelka se neztotožnila ani se závěrem, že mohla situaci řešit jiným způsobem.
Je nepochybně prokázáno, že stěžovatelku jako první napadla L. L.; tomuto útoku se stěžovatelka
oprávněně v zájmu předejití poškození svého zdraví bránila způsobem, jenž je zachycen na
kamerovém záznamu. Další počínání L. L. vůči stěžovatelce však krajský soud nezhodnotil v celé
souvislosti. Krajský soud ani správní orgány neposoudily obranné chování stěžovatelky tak, jak je
patrné z kamerového záznamu. Ačkoliv nelze společensky tolerovat fyzické potyčky mezi občany,
v dané věci zůstalo opomenuto, že fyzický konflikt vyvolala L. L. a stěžovatelka se mu pouze
bránila.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval průběh předchozích řízení
a ztotožnil se s právním názorem krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání přestupku podle §49 odst. 2 písm. d)
zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6 2017, podle něhož se přestupku dopustí ten,
„kdo úmyslně naruší občanské soužití tím, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.“
[15] První kasační námitka stěžovatelky směřuje proti způsobu, jakým krajský soud vedl
dokazování a zjistil a zhodnotil skutkový stav. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná
zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž soud není povinen provést veškeré navržené
důkazy. Zároveň však platí, že pokud soud důkaznímu návrhu nevyhoví, musí takový postup
přesvědčivě odůvodnit (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 – 89, nebo ze dne 9. 11. 2006, č. j. 1 Azs 218/2004 – 89). Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 147/2004 – 89 dále plyne, že „ neakceptování návrhu
na provedení důkazů lze založit pouze argumentem, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dále lze užít argument,
dle kterého důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí.
Odmítnout provedení důkazu lze konečně pro jeho nadbytečnost, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být
dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto.“
[16] Klíčové pro přezkum rozhodnutí o přestupku je posoudit, zda si správní orgány opatřily
takovou sadu důkazů, z níž lze po jejich řádném zhodnocení učinit závěr o tom, že se obviněný
skutku dopustil, a zároveň neexistují rozumné důvody zakládající pochybnosti o správnosti
a úplnosti skutkových zjištění (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, č. 3577/2017 Sb. NSS). To krajský soud ověřil
ze správního spisu a provedením důkazů při ústním jednání. Návrh stěžovatelky na provedení
dalších důkazů zamítl pro nadbytečnost, protože měl skutkový stav za dostatečně zjištěný.
Navrhovaný důkaz znaleckým posudkem MUDr. Sadovského, který měl doložit údajné trvalé
zdravotní následky, které stěžovatelce vznikly v důsledku potyčky, krajský soud zamítl,
protože zdravotní stav stěžovatelky nebyl předmětem posouzení v daném řízení.
[17] Krajský soud v rozsudku nezávisle vyhodnotil správnost a úplnost skutkových zjištění
učiněných správními orgány a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč se se zjištěným
skutkovým stavem a jeho hodnocením ztotožnil. Neshledal přitom jako přesvědčivá tvrzení
stěžovatelky o alternativním skutkovém ději. Krajský soud se rovněž vypořádal s námitkou,
že správní orgány měly pro řádné zjištění skutkového stavu provést výslech policisty nprap. N.,
který dne 12. 6. 2017 pořídil úřední záznam. Žalovaný se totiž důkazními návrhy stěžovatelky
dostatečným způsobem zabýval v napadeném rozhodnutí, v němž vysvětlil, proč navržené
důkazy považuje za nadbytečné, jakož i to, proč má užité kamerové záznamy za autentické.
V takovém případě krajskému soudu nic nebránilo v tom, aby si správné závěry žalovaného
se souhlasným vyjádřením přisvojil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Nejvyšší správní soud se shoduje s krajským
soudem v tom, že o autentičnosti záznamů se byl krajský soud schopen dostatečně přesvědčit
na základě jejich analýzy a souvisejících úředních záznamů, jakož i na základě provedeného
důkazu kamerovými záznamy.
[18] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je to především krajský soud, který je oproti
kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí
v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany
kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se zpravidla na vady řízení a dokazování
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016 – 79, nebo ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020 – 52). Nejvyšší
správní soud v nyní řešené věci neshledal důvod pro zásah do hodnocení skutkových otázek,
které provedl krajský soud. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský
soud dostál své povinnosti navrhované důkazy buď provést, nebo odůvodnit jejich neprovedení.
Jeho závěr o nadbytečnosti stěžovatelkou navrhovaných důkazů byl učiněn v souladu
se zákonem.
[19] Druhá kasační námitka směřuje vůči hodnocení, zda jednání stěžovatelky naplnilo znaky
nutné obrany. Stěžovatelka je přesvědčena, že jednala ve snaze předejít poškození svého zdraví
jakožto útokem ohroženého a zákonem chráněného zájmu.
[20] Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 6. 2017
„přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem
chráněný zákonem.“
[21] Podmínkou pro použití institutu nutné obrany je podle judikatury reálné ohrožení zájmu
chráněného zákonem, přičemž toto ohrožení musí být vyvoláno protiprávním jednáním fyzické
osoby a být určitou měrou nebezpečné pro společnost; útok musí existovat reálně, nikoliv
pouze v představě obránce (viz krajským soudem citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka Pardubice ze dne 4. 5. 2014, č. j. 52 Ad 10/2014 – 77; dále např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 As 1/2008 – 172).
[22] Stěžovatelka v žalobě ke svému údajnému jednání v nutné obraně uvedla pouze: „Stále
nyní v předkládané verzi záznamů je dostatečně průkazné násilné jednání p. L. proti žalobkyni, která byla
nucena se přiměřeně bránit nečekanému napadení.“ Toto tvrzení stěžovatelka blíže nerozvedla ani během
jednání krajského soudu, jenž následně hodnotil, zda jednání stěžovatelky naplnilo znaky nutné
obrany, pouze v obecném rozsahu a na základě skutečností, které v řízení vyšly najevo.
[23] Krajský soud v rozsudku uvedl, že stěžovatelka reagovala na přiblížení L. L. odstrčením,
které L. L. opětovala, což vedlo k rozpoutání potyčky mezi oběma ženami. Dospěl k závěru, že
v dané věci vůbec neexistoval reálný útok v takové intenzitě, že by na něj stěžovatelka mohla
reagovat v režimu nutné obrany. Možné narušení osobního prostoru stěžovatelky, které krajský
soud z konfliktu dovodil, nelze bez dalšího chápat jako útok na zájem chráněný zákonem.
V závěru krajského soudu o nesplnění podmínek nutné obrany neshledal Nejvyšší správní soud
nesprávnost. Ani v tomto případě Nejvyšší správní soud nenalezl důvod k zásahu do hodnocení
skutkového stavu, jak je provedl krajský soud, a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Sama
stěžovatelka námitku nutné obrany uplatnila pouze v obecné rovině a před krajským soudem ani
nespecifikovala, jaký konkrétní zákonem chráněný zájem byl jakým konkrétním jednáním L. L.
dotčen a bylo nutné jej přiměřeným způsobem ochránit. Nemůže tedy nyní s úspěchem namítat,
že krajský soud nesprávně nebo nedostatečně posoudil tuto námitku.
[24] Nejvyšší správní soud uzavírá, že přestože se jednalo o potyčku dvou osob, je v pořádku,
že stěžovatelka byla při naplnění všech znaků přestupku proti občanskému soužití a neexistenci
okolností vylučujících protiprávnost shledána vinnou z tohoto přestupku. Ze spisu vyplývá,
že správní orgán se zabýval také jednáním druhé účastnice potyčky a řízení o přestupku vedl
i s ní, to je však již mimo rozsah přezkumu v tomto řízení.
[25] Nejvyšší správní soud tedy neshledal pochybení krajského soudu ani v průběhu řízení
před soudem (zejména pokud jde o stěžovatelkou namítané vady dokazování), ani pokud jde
o jeho vypořádání se s průběhem i právním hodnocením přestupkového řízení včetně posouzení
toho, zda jednání stěžovatelky nebylo možné posoudit v režimu nutné obrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji ve smyslu §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu