ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.179.2020:32
sp. zn. 6 Azs 179/2020 - 32
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: D. T. T.,
zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem, sídlem nám. 28. října 1898/9, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 5. 2019, č. j. OAM-389/ZA-ZA12-HA08-2019, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2020, č. j. 41 Az 32/2019 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalobce požádal dne 23. 4. 2019 o udělení mezinárodní ochrany. Dne 26. 4. 2019
s ním byl v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany proveden pohovor, ze kterého vyplynulo
následující. Žalobce je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, národnosti
KINH, bez vyznání, ve vlasti nebyl politicky aktivní. Do České republiky přicestoval poprvé
v roce 2008 a pobýval zde na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání,
poté na překlenovací víza. Je ženatý, manželka a dvě děti žijí ve Vietnamu. V rámci pobytu v ČR
se třikrát vrátil do Vietnamu (2010, 2016, 2018). Jako důvod vycestování do České republiky
uvedl možnost vydělávat zde peníze a uživit tak rodinu. Jako důvod obav z návratu uvedl právě
strach ze ztráty obživy a nemožnost uživit rodinu. Jako důvody žádosti o mezinárodní ochranu
uvedl: „Přišel jsem o pobyt, ale moc se mi zde líbí a mám možnost zde vydělávat peníze a uživit celou rodinu.
Jiný důvod nemám.“
[2] Rozhodnutím uvedeným v záhlaví Ministerstvo vnitra zamítlo žalobcovu žádost
o mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále
jen „zákon o azylu“).
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 28. 5. 2020 žalobu ke Krajskému soudu
v Brně a namítal, že splňuje přinejmenším podmínky pro udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu a pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Krajský soud žalobu
rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 41 Az 32/2019 – 32, zamítl. Konstatoval, že neshledal žádný
důvod zvláštního zřetele hodný, který by odůvodňoval udělení humanitárního azylu; ekonomická
situace v zemi původu takovým důvodem není. Současně vyhodnotil žalobcovu žádost
jako reakci na zánik pobytového oprávnění, tj. jako prostředek k legalizaci jeho pobytu v České
republice; k tomu však azylové řízení sloužit nemůže. Krajský soud neshledal také žádné důvody,
pro které by měla žalobci být udělena doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu. Žalobce
neuvedl žádné důvody opodstatňující obavu z návratu a ze zpráv o bezpečnostní a politické
situaci ve Vietnamu takové důvody neplynou.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Namítal nesprávné posouzení věci krajským soudem, tedy kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud nesprávně
vyhodnotil důvody pro udělení humanitárního azylu, když za důvod žádosti označil snahu
o legalizaci pobytu. Legalizace pobytu v České republice však byla jen prostředkem pro únik
před podmínkami v zemi původu, které mu znemožňují se tam uživit. Jde o nutnost disponovat
penězi a známostmi, které nemá. Současně se dle stěžovatele krajský soud nedostatečně vyrovnal
s možností jeho perzekuce ze strany veřejné moci jako neúspěšného žadatele o azyl. Upozornil,
že možnost vzniku vážné újmy má prospektivní povahu, takže není zcela nezbytné, aby žadatel
o mezinárodní ochranu v minulosti již konkrétní akt pronásledování utrpěl.
[5] Závěrem stěžovatel uvedl, že považuje svou kasační stížnost za přijatelnou. Důvod
přijatelnosti spatřuje v nutnosti posoudit otázku podání žádosti o mezinárodní ochranu nikoli
bezprostředně po vstupu na území České republiky, ale až poté, kdy stěžovatel pozbyl oprávnění
k pobytu. Dle jeho názoru je však potřeba každý případ posuzovat individuálně a ne žádosti
nevyhovět s prostým odkazem na to, že nebyla podána bezprostředně po příjezdu do České
republiky. Právě u osob, které zde před podáním žádosti o mezinárodní ochranu pobývaly
na základě institutů zákona o pobytu cizinců, je přitom přirozené, že po tuto dobu zde potřeba
mezinárodní ochrany nebyla. Ovšem pokud takovýto pobyt nadále již nebyl možný,
a přitom zde stále existují azylově relevantní důvody (tedy hrozba pronásledování, či důvody
pro udělení humanitárního azylu), neměla by je „opožděnost“ podání žádosti jaksi a priori
„diskvalifikovat“. Právě řešení této otázky přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jeví se jako vhodné,
aby při posuzování žádostí žalovaný vždy své posuzování co nejvíce individualizoval,
a tedy i zvažoval, zda „opožděnost“ jejich podání má nějaký vliv na jejich důvodnost.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém závěru, že v průběhu správního
řízení neshledal žádné důvody, pro které lze udělit některou z forem mezinárodní ochrany
podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb. Kasační stížnost považuje za nepřijatelnou.
[7] Vyjádření žalovaného zaslal Nejvyšší správní soud stěžovateli na vědomí.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[9] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost
se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O žádný z těchto případů
se však ve věci stěžovatele nejedná. Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá
pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno (§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud stručné
odůvodnění připojuje.
[10] Stěžovatel tvrdí, že mu měl být udělen humanitární azyl. Nejvyšší správní soud setrvale
judikuje, že „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl
možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […]
Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například
udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám
přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly“ (rozsudek ze dne 11. března 2004
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55; srov. též rozsudek ze dne 21. března 2018, č. j. 6 Azs 6/2018 - 33,
či usnesení ze dne 7. prosince 2017 č. j. 10 Azs 286/2017 - 35). To však není případ stěžovatele.
[11] Obtíže se zajištěním obživy za důvody hodné zvláštního zřetele umožňující udělení
humanitárního azylu považovány nejsou, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54: „Obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace
nelze bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické,
nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ze znění zákona
č. 2/2002 Sb.“ Týž závěr Nejvyšší správní soud zopakoval např. v rozsudku ze dne 7. 8. 2007,
č. j. 5 Azs 15/2007 – 79, v rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 7 Azs 297/2016 – 28
nebo v usnesení ze dne 27. 11. 2019, č. j. 1 Azs 320/2019 – 30.
[12] Dále stěžovatel tvrdil, že jsou u něho dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
dle §14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Doplňková ochrana dle §14 odst. 2 písm. b) zákona
o azylu je vyhrazena pro neúspěšné žadatele o mezinárodní ochranu, kterým by v případě návratu
do vlasti hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Stěžovatel
v této souvislosti uvedl, že zná případy, kdy byli vietnamští občané navrátivší se do vlasti po tom,
co se snažili získat azyl v zahraničí, podrobeni šikaně nebo byli uvězněni, a že se obává téhož.
Z obecného tvrzení, že někteří navrátilci byli perzekuováni, nelze dovozovat, že totéž riziko
skutečně hrozí i jemu a navíc v intenzitě představující vážnou újmu v podobě mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Především platí, že existuje zákonná
povinnost žalovaného i správních soudů nevyzradit identitu žadatele o mezinárodní ochranu
potenciálním původcům pronásledování nebo vážné újmy dle §19 odst. 2 zákona o azylu,
a proto není žádný důvod se domnívat, že by se vietnamské orgány měly o žádosti stěžovatele
vůbec dozvědět. Stěžovatel také neuvedl žádné specifické znaky opodstatňující či zvyšující riziko,
že bude vystaven špatnému zacházení; tyto důvody neplynuly ani z jiných skutečností,
které o sobě uvedl. Závěr žalovaného, že podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14
odst. 2 písm. b) zákona o azylu nejsou dány, pokud stěžovatel odešel z Vietnamu do České
republiky dobrovolně a za výdělkem, se státními orgány dosud žádný problém neměl, nebyl
politicky angažován, proti své vlasti nikdy nevystupoval a za dobu svého pobytu v České
republice se třikrát do Vietnamu vracel, aniž by měl následně problémy s vycestováním zpět
do České republiky, je namístě.
[13] Stejně tak neshledává Nejvyšší správní soud důvody přijatelnosti v souvislosti s otázkou
časového prodlení mezi vstupem stěžovatele na území České republiky a podáním žádosti
o mezinárodní ochranu.
[14] Nejvyšší správní soud se k prodlení mezi vstupem na území a podáním žádosti
o mezinárodní ochranu již několikrát vyjádřil (srovnej rozsudek ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, rozsudek ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 Azs 137/2005 – 51, nebo rozsudek
ze dne 21. 1. 2016, č. j. 7 Azs 246/2015 - 50). Neodmítl paušálně možnost udělit mezinárodní
ochranu, jestliže o ni nebylo zažádáno bezprostředně po vstupu. Nejvyšší správní soud
konstatoval, že cizinec má požádat o azyl neprodleně poté, co má k tomu příležitost, nikoli proto,
že jiný postup by automaticky vedl k zmítnutí žádosti, ale proto, že „při podání žádosti o azyl
s výrazným časovým odstupem po vstupu na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena, lze
předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodovat s důvody odchodu ze země původu, což může
cizince z poskytnutí azylu vyloučit podobně jako žádost v jiné než první bezpečné zemi.“ (citováno z rozsudku
ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81). Pozdější podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany tedy může snižovat věrohodnost žádosti, nemůže však být důvodem vylučujícím udělení
mezinárodní ochrany v případě, že by žádost i tak byla opodstatněná, tj. pokud by jím uváděné
důvody byly shledány tzv. azylově relevantními. To však, jak již bylo vysvětleno, není případ
stěžovatele.
[15] Stěžovatel interpretoval rozhodnutí žalovaného tak, že právě prodlení mezi vstupem
na území a podáním žádosti o mezinárodní ochranu bylo stěžejním důvodem zamítnutí:
„[z] rozhodnutí se podává, že i kdyby účastník shledal důvody pro její udělení, to, že žádost byla podána
až ve výše popsané době, by automaticky znamenalo její zamítnutí.“ Tak tomu však nebylo. Žalovaný
prodlením argumentoval ve prospěch svého závěru, že důvodem pro podání žádosti byla snaha
o legalizaci pobytu na území ČR poté, co stěžovatel přišel o dosavadní pobytové oprávnění
dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Současně, jak konstatoval krajský soud, skutková
zjištění plynoucí z dosavadní historie pobytu stěžovatele a z jeho tvrzení v rámci řízení o udělení
mezinárodní ochrany, takový závěr odůvodňují. Nejvyšší správní soud přitom dlouhodobě
odmítá snahu o legalizaci pobytu cizince prostřednictvím institutů azylového práva (viz např.
rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
č. 397/2004 Sb. NSS a další).
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura
poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelovy námitky a krajský soud se v napadeném
rozhodnutí zjevně neodchyluje od výkladu dotčených ustanovení podaného v související
judikatuře. Otázky nastolené v kasační stížnosti nejsou judikaturou řešeny rozdílně, nebylo třeba
učinit judikaturní odklon a soud ani neshledal zásadní pochybení krajského soudu, jež by mohlo
mít dopad do hmotněprávní sféry stěžovatele. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a je proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelná.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu