ECLI:CZ:NSS:2020:6.AZS.73.2020:22
sp. zn. 6 Azs 73/2020 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška, soudkyně
zpravodajky Mgr. Sylvy Šiškeové a soudce JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: I. V.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Těšitelem, advokátem, se sídlem třída Edvarda Beneše 1527/76,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-539/ZA-ZA11-
VL16-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 12. 3. 2020, č. j. 32 Az 28/2018 – 62
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Tomáši Těšitelovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která je splatná
do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím označeným v návětí žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Důvody žalobcovy žádosti,
spočívající ve snaze o legalizaci pobytu v České republice, kam původně přicestoval navštívit
kamaráda, a obavě z trestního stíhání v zemi původu za ublížení na zdraví a vydírání ze strany
synovce poškozeného nebo vyšetřujícího policisty, nejsou podle žalovaného důvody pro udělení
mezinárodní ochrany ani doplňkové ochrany.
[2] V žalobě žalobce namítl, že splňuje minimálně podmínku pro udělení doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl v návětí
označeným rozsudkem. V odůvodnění uvedl, že hlavním účelem žádosti o mezinárodní ochranu
byla legalizace pobytu žalobce v České republice, který původně přijel navštívit spolužáka
a o mezinárodní ochranu požádal až pod hrozbou správního vyhoštění. Žalobce navíc v řízení
o správním vyhoštění výslovně uvedl, že na jeho straně není dána překážka vycestování
a na Ukrajinu vycestuje dobrovolně. Žalobcovy důvody nebylo možné podřadit pod žádný důvod
pro udělení mezinárodní ochrany nebo doplňkové ochrany. K tvrzení o údajném trestním stíhání
žalobce nepředložil žádný důkaz, a je tedy nevěrohodné. Krajský soud dále vyhodnotil,
že Zakarpatská oblast na západě Ukrajiny není oblastí, které by se týkala zhoršená bezpečnostní
situace, neboť se nejedná o oblast, v níž by probíhaly ozbrojené střety.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“).
[4] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřoval v tom, že se krajský soud
nevypořádal s žalobní námitkou, podle níž je rozhodnutí žalovaného nezákonné z důvodu
opakovaného porušení povinností vyplývajících z §2 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
a ze zákona o azylu. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci a řádně se nevypořádal
se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci. Krajský soud se převážně omezil
na opakování tvrzení stěžovatele a závěrů žalovaného, aniž by zdůvodnil a objasnil,
jakým způsobem dané skutečnosti hodnotil.
[5] Řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle stěžovatele zatíženo vadami,
pro které měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaný a zejména krajský soud
si opatřili nedostatečné množství relevantních podkladů ve vztahu k reálné situaci v konfliktem
zasažených částech země a vlivu těchto střetů na další území v zemi. Nebylo proto možné
objektivně posoudit hrozbu ohrožení života nebo jiné závažné újmy bezprostředně hrozící
stěžovateli při návratu do země původu.
[6] Stěžovatel dále poukázal na obavu z pronásledování z důvodu střetů s místní mafií
a na svá zjištění o šikanózních tendencích obyvatelstva na Ukrajině tolerovaných státními orgány
s cílem poškodit občany, kteří nejsou navenek zcela zjevnými státními příslušníky. Tato tendence
je vůči stěžovateli s ohledem na jeho získaný přízvuk více než pravděpodobná. S podobnými
snahami o různé druhy „pomsty“ na všech, byť i zdánlivých, sympatizantech a příslušnících
jiného etnika se dá setkat napříč celou zemí a ochrany se u tamních státních orgánů nedá dovolat.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na správní spis a ztotožnil
se s rozsudkem krajského soudu. Trvá na tom, že vycházel ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu. Tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti jsou pouze obecná a nelze je považovat za řádně
uplatněné kasační důvody. Až v kasační stížnosti se objevuje tvrzení o „mafii“, se kterou měl mít
stěžovatel problémy, protože se jej snažila dostat do vězení. Nové je rovněž tvrzení o obavě
ze šikany ze strany Ukrajinců vůči těm, kteří navenek nevypadají jako Ukrajinci, stejně jako obavy
z pomsty vedené vůči lidem, kteří projevují separatistické tendence.
[8] Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou ve smyslu §104a
odst. 1 s. ř. s., neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele
(k výkladu tohoto pojmu viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Ačkoli usnesení, jímž se kasační stížnost odmítá
pro nepřijatelnost, nemusí být odůvodněno (§104a odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud stručné
odůvodnění připojuje.
[9] Jelikož stěžovatel námitky shrnuté v bodě [6] tohoto rozsudku včas neuplatnil v žalobě,
a krajský soud se proto těmito otázkami nemohl zabývat, ani Nejvyšší správní soud k nim
nepřihlédne v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s., neboť jde o námitky ve smyslu uvedeného
ustanovení nepřípustné. Nejvyšší správní soud uvádí, že tento závěr není v souzené věci v kolizi
s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn.
III. ÚS 3997/19, neboť uvedené námitky stěžovatel mohl uplatnit dříve než v kasační stížnosti,
ale ke své újmě tak neučinil.
[10] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přesah vlastních zájmů v tom, že se krajský soud
nevypořádal s jeho konkrétními tvrzeními, která mohla mít význam z hlediska naplnění podmínek
pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. V tom spatřuje zásadní pochybení krajského
soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení.
[11] Nejvyšší správní soud žádná taková pochybení nezjistil. Průběh řízení nebyl stižen
vadami, odůvodnění napadeného rozsudku bylo s ohledem na stěžovatelem popsaný skutkový
příběh a velmi stručnou, na samé hranici projednatelnosti sepsanou žalobu, dostatečné
a srozumitelné.
[12] Není tak pravdou, že krajský soud zatížil napadený rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že krajský soud reagoval na žalobní
body uplatněné stěžovatelem v zákonné lhůtě pro podání žaloby. Hlavním takovým žalobním
bodem byla tvrzená nezákonnost rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu.
[13] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „za vážnou újmu se podle tohoto
zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by
vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“
[14] Stěžovatel v řízení o mezinárodní ochrany ani v řízení před soudem neuvedl nic, co by
mohlo odůvodnit udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Nelze se ztotožnit
s tím, že krajský soud pouze zopakoval argumentaci žalovaného a nezaměřil se na stěžovatelem
uváděné skutečnosti. Nejvyšší správní soud stabilně judikuje, že není chybou, pokud se soud
s posouzením správních orgánů ztotožní a pro stručnost na jejich závěry odkáže. Měl by
však v odůvodnění rozsudku vyložit, proč tak učinil, popřípadě přidat alespoň vlastní krátké
hodnocení (viz rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Těmto požadavkům
krajský soud dostál. Z rozsudku vyplývá, jakým způsobem se s žalobní argumentací vypořádal,
u všech námitek neopomněl krajský soud uvést vlastní hodnocení. Ve vztahu k přezkoumání
rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany pak Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud
dostatečně objasnil důvody, pro které stěžovateli doplňková ochrana nenáleží.
[15] Ve vztahu k bezpečnostní situaci na Ukrajině k tomu Nejvyšší správní soud pro doplnění
odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které „situaci na Ukrajině nelze dříve, ani v současné
době klasifikovat jako ‚totální konflikt‘, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by
každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno
upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených
oblastech výrazně kolísá.“ (usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 – 26, ze dne 4. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 113/2015 – 30 či ze dne 4. 7, 2019, č. j. 6 Azs 91/2019 – 26). Přitom „v případě konfliktu
nemajícího charakter totálního konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím,
že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2)
že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné),
které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on“ (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, č. 1840/2009 Sb. NSS).
[16] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen
se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, Nejvyšší správní soud v projednávané věci
nenalezl. Otázky, které stěžovatel nastolil v žalobě a poté znovu v kasační stížnosti, již byly
opakovaně v relevantní judikatuře tohoto soudu řešeny.
[17] Na závěr Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád
České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“;
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57).
Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto zákona o pobytu cizinců,
neboť mezinárodní ochrana je specifickým nástrojem ochrany lidí, kteří jsou ve své vlasti
pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu.
III. Závěr a náklady řízení
[18] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na stěžovatelovy námitky. Nejvyšší správní soud rovněž nedospěl k závěru,
že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Proto Nejvyšší
správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[20] Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2018,
č. j. 32 A 28/2018 - 17 ustanoven zástupcem advokát; ten zastupuje stěžovatele i v řízení
o kasační stížnosti (§35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.) Hotové výdaje a odměnu za zastupování
ustanoveného zástupce v takovém případě platí stát (§35 odst. 10 část věty první za středníkem
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající
v sepisu a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě
§9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů
(§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Tato částka je konečná,
neboť ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty. K jejímu uhrazení byla
stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. června 2020
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu