ECLI:CZ:NSS:2020:7.ADS.255.2019:28
sp. zn. 7 Ads 255/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudkyň
Mgr. Zuzany Břízové a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. S., zastoupen
JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2019,
č. j. 1 Ad 36/2018 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 3. 2018, č. j. X přiznala žalobci od 23. 2. 2016 starobní
důchod podle §29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve výši 10 385 Kč
měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil námitkami, které žalovaná rozhodnutím
ze dne 24. 9. 2018, č. j. X zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Předmětem sporu mezi
žalobcem a žalovanou je to, zda měla být žalobci do vyměřovacího základu započtena též renta,
náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplácená od 12. 3. 2003
do 28. 2. 2018. Žalovaná dospěla k závěru, že pracovní neschopnost nevznikla následkem
pracovního úrazu či nemoci z povolání, náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nebyla tedy poskytována jako náhrada za ztrátu na
výdělku podle zákoníku práce. Podmínka ustanovení §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění
nebyla splněna a náhradu za ztrátu na výdělku tak nelze zohlednit pro výpočet starobního
důchodu žalobce.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze napadeným
rozsudkem zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaná postupovala správně,
když do vyměřovacího základu žalobce nezahrnula náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, neboť tyto náhrady se započítávají pouze v případě pracovního úrazu
dle pracovněprávních předpisů. Zákon o důchodovém pojištění obsahuje jasný odkaz
na pracovněprávní předpisy, které se vztahují pouze na právní vztahy vznikající při výkonu
závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Odkaz na občanskoprávní úpravu náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyplývající ze zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále též „o. z.“), navazujícího na zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
účinný do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), vynechává. Žalobce sám uvedl, že úraz utrpěl
při dopravní nehodě, kdy byl osobou samostatně výdělečně činnou, a že mu v důsledku jeho
úrazu byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle §447
obč. zák. Ve vztahu k namítané tvrdosti této úpravy v zákoně o důchodovém pojištění
a diskriminaci osob samostatně výdělečně činných odkázal městský soud na judikaturu Ústavního
soudu a Nejvyššího správního soudu. Dále upozornil na rozdílnou úpravu náhrady škody
na zdraví v zákoníku práce a občanském zákoníku. Žalovaná dle městského soudu postupovala
v souladu se zákonem.
II.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] Výklad ustanovení §16 zákona o důchodovém pojištění tak, jak jej přijal městský soud,
je dle stěžovatele nesprávný. Podle městského soudu lze za pracovní úraz považovat
dle ustanovení §25 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění pouze úraz, který pojištěnec utrpěl
při činnosti zakládající účast na pojištění a který se za takový považuje dle pracovněprávních
předpisů platných v době vzniku invalidity následkem pracovního úrazu. Žalobce byl sice v době
úrazu účasten důchodového pojištění, byl pracovat, nebyl však zaměstnancem vykonávajícím
závislou činnost, ale byl osobou samostatně výdělečně činnou, vykonávající na základě
živnostenského oprávnění činnost řidiče nákladních vozů. Jeho dočasná pracovní neschopnost
tak nevznikla následkem pracovního úrazu ani nemoci z povolání. Takový postup považuje
stěžovatel s odkazem na článek 30 odst. 1 (nesprávně uvedeno čl. 31 odst. 1) Listiny základních
práv a svobod za diskriminační a protiústavní, neboť nepřiměřeně zvýhodňuje postavení jedné
skupiny účastníků na důchodovém pojištění nad jinou a osoby, jež se dostanou do situace
způsobující ztrátu možnosti vykonávat dosavadní výdělečnou činnost a jsou účastny
důchodového pojištění, pak nemají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří co do doby,
kdy místo výdělku za svou činnost mimo závislou práci pobíraly náhradu za dlouhodobou
pracovní neschopnost. Pokud utrpí osoba samostatně výdělečně činná, která je účastníkem
důchodového pojištění, úraz při výkonu činnosti, pro nějž je dlouhodobě neschopná vykonávat
činnost, a pobírá jako kompenzaci za tuto skutečnost náhradu za ztrátu na výdělku, není jí tato
náhrada oproti osobám v zaměstnaneckém poměru započtena do osobního vyměřovacího
základu pro výpočet starobního důchodu. Tato úprava je neúměrně tvrdá. Stěžovatel po dobu
téměř 15 let nemohl vykonávat bez své viny výdělečnou činnost a jeho příjem nahrazující výdělek
mu i přes účast na důchodovém pojištění nebude započítán do vyměřovacího základu
pro výpočet starobního důchodu. Žalovaná, popř. soud měli dle stěžovatele neúměrnou tvrdost
a nespravedlivé upřednostnění jedné skupiny účastníků důchodového pojištění korigovat
v mezích správního uvážení a přijmout takový výklad příslušného ustanovení, aby bylo dosaženo
rovnosti účastníků důchodového pojištění ve vztahu k nároku na zahrnutí náhrady za ztrátu
na výdělku do osobního vyměřovacího základu.
[5] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry městského soudu.
Podle žalované jsou pro účely stanovení výše vyměřovacího základu hodnotitelné pouze náhrady
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz nebo nemoc
z povolání (§195 a 206 odst. 2 zákoníku práce). Žalobce předloženým potvrzením o vyplacených
náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednoznačně neprokazuje,
že by mu tato náhrada byla přiznána v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem. Ani z její
spisové dokumentace to nelze dovodit. Postup žalované nebyl diskriminační, neboť dle Listiny
základních práv a svobod mají sice občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, formu tohoto zabezpečení v podrobnostech
však stanoví zákon. Žalovaná dle zákona postupovala, stěžovatele na jeho právech nezkrátila.
III.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] V nynějším případě není sporu, že stěžovatel utrpěl zranění při dopravní nehodě,
k níž došlo dne 13. 2. 2003. Po skončení pracovní neschopnosti pobíral nikoliv náhradu za ztrátu
na výdělku podle zákoníku práce, ale náhradu podle §447 obč. zák. zajišťovanou mu
pojišťovnou z pojistné smlouvy zákonného pojištění motorového vozidla, jehož provozem byla
stěžovateli způsobena škoda při dopravní nehodě.
[9] Otázkou možnosti započtení náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti vyplácené dle občanského zákoníku se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém
rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 10 Ads 236/2019 - 36, v němž uvedl: „Do vyměřovacího základu
pojištěnce za dobu po 31. prosinci 1995 se pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu nezahrnuje náhrada
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vyplácená podle §447 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku [§16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění; shodně
pro dobu před 1. lednem 1996 viz §11 odst. 2 písm. d) ve spojení s §11a vyhlášky federálního ministerstva
práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném
do 31. 12. 1995].“
[10] Nejvyšší správní soud dospěl v citovaném rozhodnutí dále k závěru, že „pro účely
důchodového pojištění nejsou nároky podle občanského zákoníku a podle zákoníku práce vzájemně zaměnitelné.
Předpisy důchodového pojištění výslovně hovoří o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
náležející za pracovní úraz (nemoc z povolání).“ Tyto náhrady upravoval §195 zákona č. 155/1995 Sb.,
zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006 (od 1. 1. 2007 §271b zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce). Jak starý, tak nový zákoník práce stanoví objektivní odpovědnost zaměstnavatele za škodu
vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu. Pracovní úraz pak definují mimo jiné jako poškození
zdraví nebo smrt zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že pracovní úraz může vzniknout pouze zaměstnanci,
který na základě pracovněprávního vztahu se zaměstnavatelem plní jím přidělené úkoly. Pracovní
úraz je pak klíčovou právní skutečností, která zakládá nárok na náhradu škody, přičemž náhrada
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jedním ze způsobů jejího odškodnění.
Naproti tomu z hlediska občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) nebyl pracovní úraz
jakkoliv právně významnou skutečností.
[11] Ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále podpořil argumentaci
jazykovým výkladem předpisů důchodového pojištění, které výslovně hovoří o pracovním úrazu
(nemoci z povolání), též argumentem záměrem historického zákonodárce. Ustanovení §16
odst. 3 zákona o důchodovém pojištění odkazuje v poznámce pod čarou č. 18 na §195 a §206
odst. 2 zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.). Odkaz na ustanovení §195 zákoníku práce
obsahoval v poznámce pod čarou č. 23 rovněž §11 odst. 2 písm. d) vyhlášky federálního
ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995. Nejvyšší správní soud pak v citovaném rozhodnutí dospěl
k závěru, že „[j]akkoliv poznámky pod čarou nejsou normativní, přesněji závaznou součástí pravidla chování
[nález ÚS ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98 (N 173/16 SbNU 259), na s. 263], nelze je
ignorovat. Představují významnou indicii o záměru historického zákonodárce. Proto jsou i tyto poznámky
ve spojení s dalšími právními argumenty interpretační pomůckou [tak již nález ze dne 22. 10. 1996,
sp. zn. III. ÚS 277/96 (N 109/6 SbNU 285), srov. též rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2012,
čj. 1 Ao 3/2011-229, body 87 násl., nebo ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 15/2009-105, č. 1837/2009 Sb.
NSS, body 37 a 38]. V nynějším případě poznámky podporují jasný text zákona o důchodovém pojištění,
respektive dříve vyhlášky č. 149/1988 Sb.“
[12] Jak vyplývá ze samotných tvrzení stěžovatele, při úrazu dne 13. 2. 2003 nebyl v pozici
zaměstnance, který by utrpěl škodu na zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti
s nimi, ale byl osobou samostatně výdělečně činnou. Plnění získal nikoli z titulu náhrady škody
za pracovní úraz či nemoc z povolání, ale z titulu odpovědnosti provozovatele vozidla za škodu
vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu podle §427 a násl. obč. zák. Zde byla právní
skutečností zakládající odpovědnost provozovatele škoda vyvolaná zvláštní povahou tohoto
provozu (tedy v případě stěžovatel dopravní nehodou).
[13] Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu jsou tak aplikovatelné i na nyní
posuzovanou věc a plně odpovídají posouzení provedenému městským soudem. Ten rovněž
dovodil, že v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky ustanovení §16 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění pro započtení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti do vyměřovacího základu, neboť do vyměřovacího základu se podřazují jen
a pouze pracovněprávní náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
kde rozhodující právní skutečností pro vznik nároku byl pracovní úraz nebo nemoc z povolání.
Pokud tedy stěžovateli byly náhrady vypláceny v režimu obč. zák., konkrétně z titulu
odpovědnosti provozovatele vozidla, jehož provozem byla stěžovateli způsobena škoda
při dopravní nehodě (což stěžovatel v kasační stížnosti přímo uvádí), nelze takováto plnění
započíst do vyměřovacího základu stěžovatele.
[14] Městský soud se rovněž náležitě vypořádal s otázkou stěžovatelem namítané diskriminace
a protiústavnosti postupu dle výše uvedeného výkladu ustanovení §16 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění. Přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 11. 2008, č. j. 4 Ads 72/2008 - 78 i nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 8/07). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že zákonodárce má při zákonné realizaci
ústavně zaručených sociálních práv (včetně systému důchodového pojištění a zabezpečení)
prostor k úvaze o jejich konkrétním provedení a že v případě, že existují objektivní a rozumné
důvody, proč odlišovat skupinu osob samostatně výdělečně činných od jiných příjmových skupin
osob (zejména osob závisle výdělečně činných), nelze považovat takovou legislativní úpravu
za neústavní. Dále z něj vyplývá, že nastavení podmínek státní sociální podpory a okruhu osob,
které mohou z podpory státu benefitovat, je otázkou sociální politiky státu, a tedy prioritně moci
zákonodárné, nikoli moci soudní.
[15] K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod mají občané právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti
k práci, jakož i při ztrátě živitele. Dle článku 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je
možno se práv dle čl. 30 domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí.
Dle článku 1 Listiny základních práv a svobod jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti
i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné
a nezrušitelné.
[16] Stěžovatelem namítaný rozpor výkladu ustanovení §16 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění s článkem 30 (nesprávně uvedeno 31) Listiny základních práv a svobod, je s ohledem
na další argumentaci stěžovatele fakticky namítaným rozporem výkladu tohoto ustanovení
se zásadou rovnosti občanů zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak správně
uvedl Městský soud v Praze, každý pojištěnec má při splnění všech zákonných podmínek nárok
na základní výměru důchodu a procentní výměru ve výši 770 Kč měsíčně. Zbylá část důchodu
závisí na konkrétní situaci pojištěnce. Tato zákonná úprava tak zajišťuje naplnění práva
na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří (článek 30 Listiny základních práv a svobod).
[17] K otázce rovnosti občanů před zákonem se opakovaně ve svých rozhodnutích vyjádřil
Ústavní soud. Ve svém nálezu ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/1992 uvedl, že „[r]ovnost
občanů před zákonem nebyla chápána jako abstraktní kategorie, ale vždy byla přičítána k určité právní normě,
pojímána ve vzájemném poměru různých subjektů apod. Pokud bylo z rovnosti učiněno právo, je každý jednotlivec
oprávněn, aby stát v mezích svých možností odstranil všechny faktické nerovnosti. Tato konstrukce však platí
pouze tehdy, uvažujeme-li rovnost jako absolutní. Rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy,
požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů.“ Dále uvedl, že „[s]peciální normy mohou pro určité obory
stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikacím zásady rovnosti
nejsou stanoveny tak přesné meze, aby vylučovaly jakékoliv volné uvážení těch, kteří ji aplikují.“ K pojetí
rovnosti jako kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů, dospěl
Ústavní soud i v řadě dalších rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn.
Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/1993, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96 či Pl. ÚS 15/02). Z nich vyplývá,
že zásadu rovnosti v právech je třeba chápat tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým
právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být
přiznáno jakékoliv právo. Zákonná úprava, jež zvýhodňuje či znevýhodňuje jednu skupinu
či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení
principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové odlišné zacházení zakotví.
Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující či znevýhodňující přístup byl založen na objektivních
a rozumných důvodech a aby i mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení existoval vztah
přiměřenosti (viz. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech A., C. a B. z roku
1985).
[18] V daném případě má soud za to, že výše uvedeným výkladem ustanovení §16 odst. 3
zákona o důchodovém pojištění k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi skupinou
osob samostatně výdělečně činných a osob zaměstnanců v řízení o dávku sociálního zabezpečení
nedošlo. Právní řád České republiky je založen na dvoukolejnosti úpravy náhrady škody
na zdraví. Tato dvoukolejnost souvisí se zásadou zvláštní ochrany postavení zaměstnance,
která je součástí veřejného pořádku České republiky. Zaměstnanec, jenž je v pracovněprávních
vztazích v poměru podřízeném a závislém na zaměstnavateli, má právo na náhradu škody
na zdraví způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání dle zákoníku práce, jenž v tomto
směru obsahuje úpravu speciální. Tato zásada zvýšené ochrany má pak dopad i do předpisů
sociálního zabezpečení, jak bylo vyloženo výše. Ve vztahu k náhradě škody na zdraví, jež vznikla
v důsledku jiné právní (protiprávní) skutečnosti, než je pracovní úraz či nemoc z povolání,
se uplatní ustanovení o náhradě škody obsažené v občanském zákoníku, a to bez ohledu na to,
zda je poškozený osobou samostatně výdělečně činnou, zaměstnancem, nezaměstnaným apod.
Oproti zákoníku práce však občanský zákoník zahrnuje mezi způsoby náhrady škody na zdraví
nejen náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ale rovněž náhradu
za ztrátu na důchodu.
[19] Dle §2964 o. z. náhrada za ztrátu na důchodu náleží poškozenému ve výši rozdílu mezi
důchodem, na který poškozenému vzniklo právo, a důchodem, na který by mu bylo vzniklo
právo, jestliže by do základu, z něhož byl vyměřen důchod, byla zahrnuta náhrada za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou poškozený pobíral v době rozhodné
pro vyměření důchodu (obdobnou úpravu obsahoval §447a obč. zák.). S ohledem na tuto úpravu
se poškozeným v případě škody na zdraví podle občanského zákoníku dostane ve výsledku
stejného plnění jako zaměstnancům při pracovním úraze či nemoci z povolání, byť tyto
jednotlivé částky budou plněny z jiného titulu (náhrada škody, dávka starobního důchodu).
V takto rozlišném přístupu zákonodárce, který vede ve svém důsledku ke stejnému výsledku a má
své odůvodnění v odlišném postavení zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, nelze shledávat
porušení práva na rovnost před zákonem ve shora popsaném smyslu.
[20] V dalším odkazuje soud na přezkoumatelný a právní úpravě odpovídající rozsudek
městského soudu, se kterým se plně ztotožnil a jeho závěry přebírá.
[21] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 2 za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci
neměl úspěch. Žalovaná měla ve věci úspěch, podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. jí však právo
na náhradu nákladů řízení ve věci důchodového zabezpečení nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu