ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.10.2020:16
sp. zn. 7 As 10/2020 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. K., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Jiřice, se sídlem Ruská cesta 404, Jiřice, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2020, č. j. 55 A
86/2019 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Praze žalobu, kterou se domáhal ochrany
před nezákonným zásahem žalované. Podáním ze dne 9. 12. 2019 žalobce požádal soud
o ustanovení zástupce k ochraně svých práv, neboť se obával, že žalovaná při zajišťování
odesílání a doručování korespondence žalobce zatají odesílanou či doručovanou písemnost,
aby zmařila toto řízení, v němž sleduje protichůdný zájem.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 6. 1. 2020, č. j. 55 A 86/2019 – 20, zamítl návrh žalobce
na ustanovení zástupce. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel sice splňuje první
z podmínek pro ustanovení zástupce – je nemajetný, nikoli však podmínku druhou, kterou je
nezbytnost ustanovení zástupce k ochraně práv účastníka řízení. Poukázal na to, že žalobce
řádným způsobem podal žalobu, která obsahuje všechny zákonem stanovené obsahové i formální
náležitosti. Žalobce zejména jasně označil zásah žalované, který pokládá za nezákonný, a uvedl,
čeho se žalobou domáhá. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce ovládá český jazyk, je dostatečně
znalý svých procesních práv i právní úpravy rozhodné pro posouzení věci včetně relevantní
judikatury, a ani skutečnost, že je ve výkonu trestu odnětí svobody, mu zjevně nebrání v tom,
aby se řádným způsobem domáhal ochrany svých práv v řízeních před správními soudy.
K důvodům žalobcovy žádosti krajský soud dodal, že obava žalobce z nezákonného maření jeho
obrany není ničím podložená. Veškerá podání žalobce v tomto řízení byla soudu řádně doručena,
a stejně tak i všechny písemnosti zaslané soudem žalobci mu byly řádně doručeny, což dokládají
mj. doručenky, jež jsou opatřeny vlastnoručním podpisem žalobce. Ani z vlastní úřední činnosti
není soudu známo, že by ze strany žalované došlo k zatajení či ztrátě korespondence mezi
soudem a žalobcem v jakémkoliv z dalších řízení vedených u zdejšího soudu ve věcech žalob
podaných žalobcem. Krajský soud proto uzavřel, že pokládá obavu žalobce z účelového maření
řízení žalovanou za ryze spekulativní.
II.
[3] Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V ní namítal, že skutečnost,
že se dosud nenaplnily jeho obavy ohledně odesílání a doručování jeho korespondence
žalovanou, nevylučuje možnost, že se tak nemůže stát, když je žalovaná současně doručujícím
orgánem. Stěžovatel dále poukázal na to, že je osobou ve výkonu trestu odnětí svobody a že tak
nemůže činit úkony, k nimž je nutná jeho osobní přítomnost. Nemůže se tak nahlížet do spisu
a bez toho se nemůže seznámit s obsahem příloh žalované a ani nemůže žádat o vydání
konkrétních výpisů nebo opisů. Stěžovatel nemůže proto v řízení jednat a hájit svá práva v plném
rozsahu. Oproti žalované je v řízení znevýhodněn a nemá zajištěno rovné postavení. V takovém
případě bylo na místě, aby mu krajský soud na návrh ustanovil zástupce. Z uvedených důvodů
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
III.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítla stěžovatelova tvrzení ohledně obavy
ze zatajování úřední korespondence. Tato tvrzení nemají žádné opodstatnění, nepřisvědčují jim
žádné důkazy a je možné je označit za čistě účelová a spekulativní. Stěžovatel vede vůči žalované
velké množství soudních sporů a nikdy v těchto řízeních nebylo shledáno, že by snad neměl
obdržet úřední korespondenci, i když je řadu let ve výkonu trestu odnětí svobody a žalovaná mu
zajišťuje doručování a předávání korespondence. Žalovaná dále uvedla, stěžovatel nesplňuje
zejména druhou podmínku pro ustanovení zástupce, tj. že ustanovení je nezbytně třeba k ochraně
jeho práv. Stěžovatel vede celou řadu soudních sporů, v jejichž rámci si osvojil právní znalosti
a dovednosti, svá podání je schopen řádně formulovat, dostát obsahovým i formálním
podmínkám podání a doplňovat je právními informacemi. Skutečností, že stěžovatel je ve výkonu
trestu odnětí svobody, není jeho procesní způsobilost formálně ani fakticky omezena. Žalovaná
proto zastává názor, že neustanovením zástupce stěžovateli nebylo porušeno jeho základní právo
na přístup k soudu a zásada rovnosti účastníků, neboť je patrné, že stěžovatel je schopen sám
vymáhat ochranu svého práva a neustanovením zástupce nebude fakticky nikterak dotčen.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že nepožadoval zaplacení soudního poplatku
za kasační stížnost, jelikož povinnost zaplatit poplatek má stěžovatel jen tehdy, směřuje-li
jeho kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu,
jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností (viz usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, bod 27,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS). Jelikož stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí,
kterým se nekončí řízení, právní povinnost zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost v tomto
řízení o kasační stížnosti nemá. V nyní souzené věci se ze stejných důvodů neuplatní ani §105
odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem (viz shora zmiňované usnesení rozšířeného
senátu, konkrétně jeho bod 29). Nejvyšší správní soud proto stěžovatele nevyzýval k doložení
povinného zastoupení advokátem, jelikož ani tuto právní povinnost stěžovatel v tomto řízení
o kasační stížnosti nemá.
[6] Nejvyšší správní soud poté posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Podstatou projednávané věci je otázka, zda stěžovatel nezbytně potřebuje k hájení svých
práv zástupce, tedy splnění druhé z podmínek pro ustanovení zástupce, jehož odměnu hradí stát,
podle §35 odst. 10 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu,
podle kterého stěžovatelova žaloba jednoznačně prokazuje, že je schopen svá práva hájit sám.
Žaloba obsahuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti, je podrobně odůvodněna, včetně
odkazů na příslušnou právní úpravu. Nelze také přehlédnout, že stěžovatel v minulosti
opakovaně prokázal schopnost hájit svá práva sám. K těmto závěrům Nejvyšší správní soud již
dospěl např. v rozsudcích ze dne 12. 10. 2016, č. j. 1 As 256/2016 - 14, ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 2 As 346/2017 - 13, nebo ze dne 9. 11. 2017, č. j. 4 As 204/2017 - 23.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že existuje obava, že mu žalovaná jakožto
doručující orgán a současně druhá strana sporu bude zadržovat úřední korespondenci. Nejvyšší
správní soud považuje tuto námitku za nepodloženou a spekulativní. Žalovaná je organizační
složkou státu a správním orgánem, musí proto postupovat v souladu se zákonem (§2 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů), a to platí
i pro doručování jakékoliv korespondence stěžovateli. Přestože stěžovatel vede s žalovanou
desítky soudních sporů, nebyl nezákonný postup při doručování písemností stěžovateli či
odesílání jeho písemností v žádném z těchto řízení prokázán. Ostatně sám stěžovatel v kasační
stížnosti uvádí, že se tak dosud nestalo a poukazuje toliko na čistě hypotetickou možnost, že by
se tak stát mohlo.
[11] Pokud jde o tvrzení stěžovatele, které bylo poprvé uplatněno až v kasační stížnosti,
že dalším důvodem pro ustanovení zástupce je skutečnost, že jako osoba omezená na svobodě
nemůže nahlížet do spisu a pořizovat si s něj výpisy a opisy, zdejší soud uvádí následující.
Stěžovateli jako účastníkovi soudního řízení jsou krajským soudem zasílána veškerá relevantní
podání protistrany učiněná v rámci soudního řízení.
[12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud posoudil existenci podmínek
pro ustanovení zástupce správně; ze shora uvedených důvodů proto kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[13] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu