ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.162.2020:20
sp. zn. 7 As 162/2020 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. A., zastoupen
doc. JUDr. Karlem Schellem, CSc., advokátem se sídlem Foltýnova 1016/37, Brno, proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Mírov, se sídlem Mírov 27, P. O. Box 1,
Mírov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka
v Olomouci ze dne 29. 4. 2020, č. j. 65 A 51/2019 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta doc. JUDr. Karla Schelleho, CSc., se u rču j e
částkou 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2019, č. j. Nad 89/2019 - 11, bylo
Krajskému soudu v Ostravě (dále též „krajský soud“) postoupeno podání žalobce označené jako
„žaloba; číslo kázeňského trestu: VS-22950/ČJ-2019-803632-KT“. Obsahem podání byl nesouhlas
žalobce s rozhodnutím žalované ze dne 8. 4. 2019 o uložení kázeňského trestu.
II.
[2] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Konstatoval, že meritornímu
projednání věci by nebránila skutečnost, že žalobce označil jako napadené rozhodnutí samotné
rozhodnutí vychovatele o uložení kázeňského trestu, nikoliv rozhodnutí o opravném prostředku.
Jelikož žalobce proti rozhodnutí vychovatele brojil stížností, o níž speciální pedagog rozhodl dne
12. 4. 2019, je třeba za žalované rozhodnutí považovat právě až toto rozhodnutí. Uvedeným
rozhodnutím nicméně speciální pedagog rozhodnutí vychovatele ze dne 8. 4. 2019 zrušil a věc
mu vrátil k novému kázeňskému řízení. Žalobou napadené rozhodnutí tak nebylo rozhodnutím
meritorním a konečným. Posuzovaná věc se vrátila do stadia řízení v prvním stupni, kde je o ní
znovu oprávněn rozhodovat správní orgán I. stupně. Proti jeho novému rozhodnutí se lze
následně bránit opravnými prostředky, případně správní žalobou. Žalobou napadené rozhodnutí
tedy nelze v souladu s judikaturou považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu, jelikož
nemohlo autoritativně zasáhnout do právní sféry žalobce, a postrádá tak hmotněprávní důsledky
ve sféře veřejných subjektivních práv, kterým poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu.
Dle §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „s. ř. s.“) jsou ze soudního přezkumu vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou
rozhodnutími. Krajský soud proto shledal podanou žalobu nepřípustnou dle §68 písm. e) s. ř. s.
a jako takovou ji dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. výrokem I. napadeného usnesení odmítl.
III.
[3] Proti výroku I. usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Vymezil se proti tomu,
že by napadené správní rozhodnutí nebylo meritorním a konečným. Poukázal na to, že mu byl
uložen kázeňský trest dvěma rozhodnutími (ze dne 8. 4. 2019 a 12. 4. 2019) se stejným číslem
jednacím, pod nímž podal rovněž svou stížnost. Ve věci proto existuje meritorní a konečné
rozhodnutí, které bylo možno napadnout správní žalobou. Tato byla přitom důvodná, neboť se
prohřešku proti vězeňskému režimu nedopustil a kázeňský postih mu byl uložen nedůvodně.
Právní názor krajského soudu označil za nesprávný, pročež navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že v případech, kdy je kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přichází pro stěžovatele z povahy věci v úvahu pouze kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí
návrhu. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu je v tomto případě vymezen povahou a obsahem
přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval, může
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zkoumat pouze to, zda byly splněny zákonem
stanovené důvody pro odmítnutí žaloby. Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před
soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53) nebo je-li
napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Úkolem Nejvyššího správního soudu však není přímo
přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS, nebo
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80). Nemohl se tak
zabývat námitkou stěžovatele, v níž zpochybnil důvodnost uloženého kázeňského trestu.
[8] Posouzení věci se neobejde bez stručné rekapitulace předcházejícího řízení. Rozhodnutím
ze dne 8. 4. 2019, č. j. VS-22950/ČJ-2019-803632-KT, uložil vychovatel stěžovateli kázeňský trest
v podobě umístění do uzavřeného oddílu na 7 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel
téhož dne stížnost, v níž vyslovil nesouhlas s rozhodnutím a požadoval jeho doručení
v mateřském jazyce. Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2019, č. j. VS-22950/ČJ-2019-803632, speciální
pedagog rozhodnutí vychovatele ze dne 8. 4. 2019 zrušil a věc mu vrátil k novému kázeňskému
řízení. Uložil mu věc znovu projednat a vydat rozhodnutí v mateřském jazyce stěžovatele, který
byl jednání při rozhodování o stížnosti osobně přítomen. Dne 14. 5. 2019 vydal vychovatel nové
rozhodnutí č. j. VS-22950/ČJ-2019-803632-KT, jímž stěžovateli opět uložil totožný kázeňský
trest. Dle záznamu ve správním spise stěžovatel proti tomuto novému rozhodnutí nepodal
stížnost. Po podání žaloby vyzval krajský soud stěžovatele usnesením ze dne 25. 3. 2020,
č. j. 65 A 51/2019 - 58, aby doplnil, zda brojí proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2019, či proti
jejímu rozhodnutí ze dne 14. 5. 2019, neboť ve spise předloženém žalovanou se nacházela dvě
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu s totožným číslem jednacím. Stěžovatel krajskému soudu
prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne 7. 4. 2020 sdělil, že žaloba směřuje proti
rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2019, které napadl stížností.
[9] S ohledem na výslovné vyjádření stěžovatele není pochyb o tom, že svou žalobou brojil
proti rozhodnutí vychovatele o uložení kázeňského trestu ze dne 8. 4. 2019. Krajský soud proto
správně považoval za přezkoumávané rozhodnutí navazující rozhodnutí speciálního pedagoga
o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí vychovatele (srov. krajským soudem uvedený rozsudek
tohoto soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009 - 48, či rozsudek ze dne 11. 12. 2019,
č. j. 4 Afs 221/2018 - 38).
[10] Pokud však speciální pedagog ke stížnosti stěžovatele rozhodnutí vychovatele ze dne
8. 4. 2019 zrušil, pak krajský soud nijak nepochybil, když dospěl k závěru, že žalované rozhodnutí
nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
[11] Stěžovatel žalobou napadl rozhodnutí, kterým speciální pedagog jakožto osoba zmocněná
rozhodovat ve věci stížnosti dle §52 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a o změně některých souvisejících zákonů, postupem podle §60 odst. 2 písm. d)
vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, zrušil uložený
kázeňský trest a vrátil věc k novému kázeňskému řízení zaměstnanci Vězeňské služby, který
kázeňský trest uložil (vychovateli). Otázkou, zda se v takové situaci jedná o rozhodnutí ve smyslu
§65 s. ř. s., a tedy o rozhodnutí, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví, se Nejvyšší
správní soud opakovaně zabýval a existuje k ní konstantní a jednotná judikatura, na niž poukázal
již krajský soud. V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010 - 219, k této problematice
Nevyšší správní soud uvedl: „Je zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo v daném případě pouze
k tomu, že se věc vrátila do stadia řízení u orgánu prvního stupně, kde o ní bude znovu rozhodováno. Takové
rozhodnutí nic nemění na subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení, neboť se jím s konečnou
platností práva a povinnosti jeho účastníků nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují. Stěžovatel tak musí
veškerou svou procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení, v němž jedině může uplatňovat
námitky týkající se věci samé. Ve shodě se závěry krajského soudu tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného nepředstavuje meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických
a právnických osob mající hmotněprávní účinky, a tedy se nejedná o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1
s. ř. s., které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví.“ Obdobně v rozsudku ze dne 14. 5. 2014,
č. j. 10 As 33/2014 - 34, tento soud konstatoval: „Spornou otázkou v projednávané věci je posouzení, zda
krajský soud postupoval v souladu se zákonem, jestliže usnesením odmítl žalobu stěžovatelky proti zrušujícímu
rozhodnutí žalovaného, kterým bylo k odvoláním obce Světlá Hora a občanského sdružení Argus zrušeno
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrácena k novému projednání, s odůvodněním, že takové rozhodnutí
žalovaného nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví. (…) V projednávané věci je důsledkem napadeného
rozhodnutí žalovaného pouze vrácení věci do stadia před rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde bude o věci
znovu rozhodnuto. Předmět řízení se tedy stále nachází ve sféře rozhodování veřejné správy. Napadeným
rozhodnutím žalovaného sice bylo zrušeno rozhodnutí o umístění stavby, nebylo však dosud rozhodnuto o tom, že
by žádost k umístění této stavby byla zamítnuta. Zrušující rozhodnutí odvolacího orgánu v této fázi nic nemění na
subjektivních veřejných právech účastníků správního řízení, neboť se tímto rozhodnutím nezakládají účastníkům
s konečnou platností práva ani povinnosti.“ K totožným závěrům dospěl kasační soud i v dalších
rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2016, č. j. 2 As 305/2015 - 24, ze dne 2. 2. 2015,
č. j. 8 As 98/2014 - 47, ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 228/2016 - 76, ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 7 As 29/2018 - 61, ze dne 14. 5. 2008, č. j. 2 As 37/2007 - 111, či ze dne 14. 10. 2015,
č. j. 5 As 119/2015 - 29). Je pravdou, že judikatura Nejvyššího správního soudu z tohoto pravidla
dovodila určité výjimky; tyto se však týkají velmi specifických okolností, které v posuzovaném
případě nenastaly (srov. např. rozsudek ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014 - 35, ve věci
svobodného přístupu k informacím, který byl korigován rozsudkem rozšířeného senátu tohoto
soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017 - 35). Lze proto konstatovat, že citované závěry
zdejšího soudu jsou dlouhodobě konstantní. Sám stěžovatel pak nepředložil žádnou argumentaci,
proč by tyto závěry neměly být v posuzované věci aplikovány.
[12] Lze tedy uzavřít, že krajský soud postupoval v souladu s právní úpravou a ustálenou
judikaturou, pokud nepovažoval rozhodnutí vydané na základě §60 odst. 2 písm. d) vyhlášky
č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, za rozhodnutí ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. Takové rozhodnutí totiž nic nemění na subjektivních právech odsouzeného,
nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje jeho práva a povinnosti, pouze vrací věc do stadia
řízení u zaměstnance Vězeňské služby, který kázeňský trest uložil, a který o ní bude znovu
rozhodovat. Žaloba proti takovému rozhodnutí je proto nepřípustná a v případě jejího podání je
třeba ji odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s.
[13] Nutno doplnit, že k meritornímu přezkumu by krajský soud nemohl přistoupit ani
v případě druhého rozhodnutí ze dne 14. 5. 2019, č. j. VS-22950/ČJ-2019-803632-KT.
Dle záznamu ve správním spise totiž stěžovatel proti tomuto druhému rozhodnutí již nepodal
stížnost, a jednalo by se tak o nepřípustnou žalobu podle §68 písm. a) s. ř. s.
[14] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[15] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[16] Zástupcem stěžovatele byl usnesením krajského soudu ze dne 23. 1. 2020 ustanoven
doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby, kterým je sepsání doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif)]. Za provedený úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele
doložil, že je plátcem DPH, odměna se tak zvyšuje o částku odpovídající DPH ve výši 21 %
(tzn. 714 Kč); za úkon právní služby mu tedy náleží celkem 4 114 Kč. Tuto částku Nejvyšší
správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu