ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.245.2019:28
sp. zn. 7 As 245/2019 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Seznam.cz, a. s., se sídlem
Radlická 3294/10, Praha 5, zastoupen JUDr. Robertem Nerudou, Ph.D., advokátem se sídlem
Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže,
se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2019, č. j. 31 A 136/2017 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč
do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Roberta
Nerudy, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
I.
[1] Žádostí ze dne 1. 12. 2016 požádal žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon o svobodném
přístupu k informacím“) žalovaného o poskytnutí rozhodnutí žalovaného „vydaného dne
22. 12. 2015 ve správním řízení pod sp. zn. ÚOHS-S669/2013/DP“.
[2] Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016, č. j. ÚOHS-V0224/2016/IN-49967/2016/440/PŠk,
žalovaný žádost odmítl podle §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu informacím, neboť
se dle jeho názoru jedná o informaci, na kterou se zákon o svobodném přístupu k informacím
nevztahuje. Žalovaný uvedl, že požadované rozhodnutí ze dne 22. 12. 2015, č. j. S669/2013/DP-
45881/2015/830/DKI (dále též „rozhodnutí ze dne 22. 12. 2015“), doposud nenabylo právní
moci, neboť proti němu byl podán rozklad. Podle §20 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro rozhodné
období (dále též „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) přitom platí, že žalovaný zveřejňuje
svá pravomocná rozhodnutí. Dané ustanovení je speciální právní normou vůči zákonu
o svobodném přístupu k informacím, a uplatní se tedy přednostně. Výkladem a contrario lze tudíž
dovodit zákaz poskytování rozhodnutí nepravomocných.
[3] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí rozkladem, ve kterém s poukazem na rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2014, č. j. 29 A 55/2013 - 50 (dále též „rozsudek
sp. zn. 29 A 55/2013“), a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2016, č. j. 3 As 66/2015 - 30 (dále též „rozsudek sp. zn. 3 As 66/2015“) dovozoval
nesprávnost závěru žalovaného.
[4] Předseda žalovaného rozklad žalobce rozhodnutím ze dne 15. 3. 2017, č. j. ÚOHS-
R0013/2017/IN-08985/2017/310/TFr (dále též „rozhodnutí o rozkladu“), zamítl
a prvostupňové rozhodnutí žalovaného potvrdil. Odkázal opět na §20 odst. 1 písm. c) zákona
o ochraně hospodářské soutěže, podle kterého Úřad kromě pravomocí podle jiných ustanovení tohoto
zákona zveřejňuje návrhy na povolení spojení soutěžitelů a svá pravomocná rozhodnutí. V odůvodnění dále
uvedl, že jakkoli rozsudky sp. zn. 29 A 55/2013 a sp. zn. 3 As 66/2015 odmítly argumentaci
žalovaného o zákazu poskytování nepravomocných rozhodnutí v oblasti veřejných zakázek
podle §2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s §123 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákon
o veřejných zakázkách“), tyto se netýkají oblasti ochrany hospodářské soutěže. Režim
poskytování správních rozhodnutí v oblasti veřejných zakázek je odlišný od poskytování
správních rozhodnutí v oblasti hospodářské soutěže. Účastníkem řízení o veřejných zakázkách je
povětšinou veřejná instituce jako zadavatel, a poskytnutí jí se týkajícího rozhodnutí jí tak nijak
výrazně neuškodí. V oblasti ochrany hospodářské soutěže je však situace odlišná. Prvostupňové
rozhodnutí, které bylo napadeno rozkladem, a jehož osud tak není jasný, nelze třetí osobě
poskytnout, neboť tato by jej mohla zneužít vůči účastníku daného řízení (mohlo by dojít
k poškození dobré pověsti a konkurenceschopnosti účastníka řízení). Nadto, pokud by žalovaný
žalobci požadované rozhodnutí poskytl, mohlo by se ze strany žalovaného jednat o porušení
práva na svobodné podnikání toho účastníka, kterého se rozhodnutí týká. Vzhledem k možnému
zneužití informací žádaných žalobcem je přitom nutné dát v testu proporcionality přednost právu
na svobodné podnikání účastníka daného řízení před právem žalobce na informace.
II.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutí o rozkladu žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále
též „krajský soud“), který žalobě vyhověl, zrušil rozhodnutí o rozkladu a vrátil věc žalovanému
k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí o rozkladu je jednak
nepřezkoumatelné, a to v části týkající se testu proporcionality, a jednak nezákonné v části týkající
se právního hodnocení aplikace §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Ačkoliv totiž žalovaný v rozhodnutí o rozkladu tvrdí, že pro posouzení věci je nutné provést test
proporcionality, jeho rozhodnutí test proporcionality ve skutečnosti neobsahuje. Žalovaný pouze
konstatuje střetávající se ústavní práva a bez bližšího zdůvodnění a zohlednění možností ochrany
práv dotčeného subjektu poskytovaných zákonem o svobodném přístupu k informacím
upřednostňuje ochranu práva na svobodné podnikání nad právem na informace. Krajský soud
dále konstatoval, že pro oblast ochrany hospodářské soutěže není namístě přijmout jiné závěry,
než ty, které již byly učiněny v rozsudcích sp. zn. 29 A 55/2013 a sp. zn. 3 As 66/2015 pro oblast
veřejných zakázek (ve kterých správní soudy odmítly výklad žalovaného, že z důvodu speciality
§123 zákona o veřejných zakázkách nelze poskytnout podle zákona o svobodném přístupu
k informacím nepravomocné rozhodnutí žalovaného). V souzené věci se sice jedná o aplikaci
§20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže, nicméně již textace tohoto
ustanovení je v podstatné míře shodná s §123 zákona o veřejných zakázkách. Argumentace
žalovaného stran specifické povahy rozkladového řízení ve věcech ochrany hospodářské soutěže
není přiléhavá. Poskytnutí každého nepravomocného rozhodnutí sebou nese riziko vůči
dotčenému účastníku řízení. Ani žalovaným zdůrazňovaná možnost poškození dobré pověsti
a konkurenceschopnosti účastníka řízení neodůvodňuje odchýlení se od závěrů rozsudků
sp. zn. 29 A 55/2013 a sp. zn. 3 As 66/2015. Krajský soud pak žalovanému vytkl i to, že se ani
v obecné rovině nevypořádal s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10.
III.
[6] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně
kasační stížností.
[7] Stěžovatel je názoru, že krajský soud nesprávně posoudil otázku aplikace §20
odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Rozsudky sp. zn. 29 A 55/2013
a sp. zn. 3 As 66/2015 nelze na danou věc aplikovat, neboť tyto se týkají poskytování rozhodnutí
ve věci veřejných zakázek. Mezi řízením ve věci veřejných zakázek a řízením ve věci ochrany
hospodářské soutěže však existují zásadní odlišnosti. Tyto se nejvíce projevují v povaze subjektů
zde vystupujících. V řízení o veřejných zakázkách je sankcionovaným subjektem povětšinou
veřejná instituce (jako zadavatel); poskytnutí nepravomocného rozhodnutí nemůže nijak
zasáhnout do jejího práva na svobodné podnikání či jiných práv. Poskytnutí prvostupňového
rozhodnutí ve věci veřejných zakázek nadto může přispět ke kontrole toho, jak daná veřejná
instituce nakládá s veřejnými prostředky. V oblasti hospodářské soutěže je ovšem situace zásadně
odlišná. Rozhodnutí vydaná v oblasti ochrany hospodářské soutěže se týkají především
soukromých právnických a fyzických osob. Poskytnutí nepravomocného rozhodnutí v takové
situaci povede ke zveřejnění citlivých údajů o hospodaření soukromoprávního subjektu, a bude
proto představovat nepřiměřený zásah do jeho práv (zejména práva na svobodné podnikání,
práva na informační sebeurčení a práva na soukromí). Podle stěžovatele má proto účastník řízení
ve věci ochrany hospodářské soutěže důvod legitimně očekávat, že rozhodnutí týkající se jeho
podnikatelské činnosti nebude zveřejněno dříve, než nabude právní moci. Z důvodu kolize dvou
ústavních práv (práva na informace a práva na svobodné podnikání v prostředí nenarušené
hospodářské soutěže) je podle stěžovatele namístě aplikovat test proporcionality, který vyznívá
pro dočasné a částečné omezení práva na informace (které je nadto do jisté míry uspokojováno
uveřejňováním tiskových zpráv na internetových stránkách stěžovatele) na úkor trvalého
a neodstranitelného zásahu do práva na podnikání. Podle stěžovatele je nutno poukázat
i na zásadní odlišnosti mezi poskytováním nepravomocných rozhodnutí žalovaného
a poskytováním nepravomocných rozsudků (kterým se zabýval krajským soudem odkazovaný
nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10). Jednání před soudem
a vyhlašování rozsudků probíhá v zásadě veřejně, správní řízení je však neveřejné a rozhodnutí
jsou zasílána pouze účastníkům řízení.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený
rozsudek a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje kasační stížnost
za nedůvodnou. Trvá na tom, že stěžovatel postupoval nezákonně, když odepřel poskytnutí
požadované informace. Žalobce se plně ztotožňuje s odůvodněním a argumentací krajského
soudu. Argumentaci stěžovatele naopak považuje za účelovou, obstrukční a nesprávnou.
V pozitivním právu nelze najít oporu pro závěr stěžovatele o nutnosti odlišného režimu
pro §123 zákona o veřejných zakázkách a §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské
soutěže. Argumentace stěžovatele ohledně specifik řízení ve věci ochrany hospodářské soutěže je
irelevantní. Obsahuje pouze obecné proklamace a je vytržená z kontextu. Nelze přijmout
ani tvrzení stěžovatele, že veřejný zadavatel by měl požívat nižšího stupně ochrany. Stejně
tak neobstojí argumentace stěžovatele ohledně rozdílů mezi poskytováním soudních rozhodnutí
a správních rozhodnutí. Žalobce dále uvedl, že zákon o svobodném přístupu k informacím
poskytuje dostatečné záruky ochrany dalších práv (práva na soukromí, práva na ochranu
osobních údajů). Žalobce nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatele ohledně zásahu do dobré pověsti
účastníka řízení; skutečnost, že určitý subjekt byl shledán vinným z protisoutěžního jednání,
zveřejňuje sám stěžovatel formou tiskových zpráv. Test proporcionality provedený stěžovatelem
v kasační stížnosti je dle žalobce nesprávný, a nadto nemůže suplovat nedostatky testu
proporcionality provedeného v řízení o rozkladu. Konečně pak žalobce poukazoval na účelovost
postupu stěžovatele. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
hospodářské soutěže (podle kterého Úřad kromě pravomocí podle jiných ustanovení tohoto zákona
zveřejňuje návrhy na povolení spojení soutěžitelů a svá pravomocná rozhodnutí) je speciální právní normou,
která bez dalšího vylučuje, aby stěžovatel podle zákona o svobodném přístupu k informacím
poskytl nepravomocné rozhodnutí týkající se ochrany hospodářské soutěže. Z důvodu zásadních
odlišností oblasti ochrany hospodářské soutěže a oblasti veřejných zakázek nelze podle názoru
stěžovatele na věc aplikovat závěry rozsudků sp. zn. 29 A 55/2013 a sp. zn. 3 As 66/2015.
[13] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Naopak plně aprobuje závěry rozsudku
krajského soudu, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkazuje.
[14] Kasační soud předně souhlasí s krajským soudem v tom, že na projednávanou věc je
nutné vztáhnout obecné závěry rozsudku sp. zn. 29 A 55/2013 a rozsudku sp. zn. 3 As 66/2015.
V těchto rozhodnutích soudy označily za nesprávný postup nynějšího stěžovatele, který
s odkazem na specialitu §123 zákona o veřejných zakázkách odmítl podle zákona o svobodném
přístupu k informacím poskytnout své nepravomocné rozhodnutí.
[15] V rozsudku sp. zn. 29 A 55/2013 krajský soud uvedl, že „není vůbec namístě hledat mezi
jednotlivými ustanoveními zákona o veřejných zakázkách (tedy zejména jeho §123) a zákona o svobodném
přístupu k informacím vztah generality a speciality, neboť se vzájemně nederogují, nýbrž doplňují. Žalovaný tak
má v prvé řadě poskytovat informace vztahující se k jeho citované působnosti ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Nelze pochybovat o tom, že takovými informacemi jsou v obecné rovině též
správní rozhodnutí vydávaná žalovaným při výkonu dané působnosti (viz též níže citace z nálezu Ústavního
soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10). K tomu ustanovení §123 zákona o veřejných zakázkách
dodává, že „Úřad průběžně uveřejňuje svá pravomocná rozhodnutí podle tohoto zákona
na své internetové adrese.“ Jak plyne z §4 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, povinné
subjekty poskytují informace na základě žádosti nebo zveřejněním. V případě ustanovení §123 zákona
o veřejných zakázkách se ve vztahu k Úřadu jedná o doplnění normy, která obecně upravuje rozsah informací,
jež povinné subjekty ze zákona zveřejňují, tedy poskytují i bez žádosti. Toto doplnění ukládá žalovanému
nad rámec zákona o svobodném přístupu k informacím (a oproti většině ostatních správních úřadů) specifickou
publikační povinnost ohledně jeho pravomocných rozhodnutí. Z takto uložené povinnosti však nelze explicitně
ani implicitně dovodit zákaz poskytnout k individuální žádosti o informaci nepravomocné rozhodnutí žalovaného.
Jinak řečeno, citované ustanovení toliko pozitivně normuje, že Úřad průběžně zveřejňuje pravomocná rozhodnutí
na internetu. Jde tedy zjevně o určitou nadstandardní informační povinnost žalovaného, která se ovšem nijak
nedotýká minimálního standardu v podobě obecné úpravy poskytování informací. Odlišný účel předmětného
ustanovení je přitom patrný také již z toho, že nereguluje poskytování informací na základě individuálních
žádostí, nýbrž neadresně, vůči celé veřejnosti. Ostatně ani samotný text §123 zákona o veřejných zakázkách není
formulován jako důvod pro odmítnutí žádosti o poskytnutí určité informace. Výkladu žalovaného ale nesvědčí
ani systematické umístění tohoto paragrafu. Závěr, že smyslem §123 zákona o veřejných zakázkách není
omezení přístupu k informacím, nýbrž naopak posílení informovanosti veřejnosti, pak jednoznačně plyne
též z důvodové zprávy k zákonu o veřejných zakázkách (viz digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky, dostupný na www.psp.cz, 4. volební období, 2002-2006, sněmovní tisk 1076/0), v níž je
k dotčenému paragrafu (původně označenému jako §120) uvedeno, že „[z] důvodu rychlé a operativní
informovanosti veřejnosti se navrhuje zveřejňovat pravomocná rozhodnutí Úřadu, ať ve věci
nebo o uložených pokutách za porušení zákona, na internetové adrese Úřadu
(http://www.compet.cz).“
[16] Kasační stížnost nynějšího stěžovatele proti citovanému rozsudku sp. zn. 29 A 55/2013
byla zdejším soudem zamítnuta rozsudkem sp. zn. 3 As 66/2015. Zdejší soud k dané otázce
konstatoval: „V poslední námitce dovozoval stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky podle §103
odst. písm. a) s. ř. s. v řízení před krajským soudem. To spatřoval v chybném posouzení vztahu zákona
o svobodném přístupu k informacím k ustanovení §123 zákona o veřejných zakázkách. Nejvyšší správní soud
se však s argumentací stěžovatele neztotožňuje. S jeho argumenty se přesvědčivě vypořádal již krajský soud, proto
na ně Nejvyšší správní soud odkazuje a jen stručně doplňuje. Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že je
třeba důsledně odlišovat případy, kdy se při poskytování informací vůbec nepostupuje dle zákona o svobodném
přístupu k informacím (§2 odst. 3 tohoto zákona), a případy, kdy se postupuje podle zákona o svobodném
přístupu k informacím a zvláštní zákon obsahuje pouze některé zvláštní normy (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 - 86). Zákon o veřejných zakázkách neobsahuje
komplexní právní úpravu práva na informace, proto ani nevylučuje aplikaci zákona o svobodném přístupu
k informacím. Stěžovatel má pravdu v tom, že zvláštní zákon může úpravu práva na informace dle zákona
o svobodném přístupu k informacím modifikovat, kupříkladu vytvořit speciální důvod pro odmítnutí určité žádosti
o poskytnutí informace. Ustanovení §123 zákona o veřejných zakázkách ovšem takový speciální důvod
pro odmítnutí žádosti o poskytnutí informace nepředstavuje. Podle §123 zákona o veřejných zakázkách Úřad
průběžně uveřejňuje svá pravomocná rozhodnutí podle tohoto zákona na své internetové adrese. Je zjevné, že tato
norma neobsahuje žádnou výjimku z úpravy zákona o svobodném přístupu k informacím. Naopak zcela mimo
režim zákona o svobodném přístupu k informacím rozšiřuje okruh informací, které Úřad (tedy v nynější věci
stěžovatel) poskytuje zveřejněním na internetu. V případě zveřejnění pravomocného rozhodnutí podle §123
zákona o veřejných zakázkách se totiž jedná o další údaj, jenž stěžovatel jako povinný subjekt zveřejňuje,
a to vedle údajů podle §5 zákona o svobodném přístupu k informacím. Z textu §123 zákona o veřejných
zakázkách neplyne, že by tato norma v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím vylučovala
poskytování jiných než pravomocných rozhodnutí. Odlišný závěr nelze dovodit ani ze smyslu a účelu §123
zákona o veřejných zakázkách. Jak totiž správně krajský soud uvádí s odkazem na důvodovou zprávu
k zákonu o veřejných zakázkách, smyslem uvedeného ustanovení bylo posílit informovanost veřejnosti o činnosti
stěžovatele, a to v současnosti zdaleka nejúčinnější formou, tedy prostřednictvím internetu. Dovozovat z něho,
že by poskytování jiných než pravomocných rozhodnutí v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím bylo
protizákonné, nelze. Ustanovení §123 je ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím nadstandard,
aniž by vylučovalo aplikaci tohoto zákona na jiná než pravomocná rozhodnutí. Názor stěžovatele, že §123
zákona o veřejných zakázkách je nutno vyložit argumentem a contrario, není správný. Pokud by stěžovatel chtěl
tento argument použít, vyplývalo by z něj jediné: na své internetové adrese nemusí publikovat jiná než pravomocná
rozhodnutí. Tento argument však nelze v souladu s pravidly jeho užití vztáhnout mimo referenční rámec zákona
o veřejných zakázkách a vyvozovat z něj jakékoliv důsledky pro aplikaci zákona o svobodném přístupu
k informacím. Ani publikace nepravomocného rozhodnutí stěžovatele na internetu podle §5 odst. 3 zákona
o svobodném přístupu k informacím tedy nemůže být v rozporu s §123 zákona o veřejných zakázkách.“
[17] Výše uvedené závěry (učiněné nadto dále i v rozsudcích zdejšího soudu ze dne
8. 10. 2015, č. j. 10 As 126/2015 - 33, a ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 As 230/2016 - 37) lze
s ohledem na podobnost obou zákonných ustanovení použít i na řízení podle zákona o ochraně
hospodářské soutěže, a to i přes stěžovatelem akcentované rozdíly obou zákonů a účastníků
předmětných řízení. Texty obou zákonných norem jsou principielně velmi obdobné a směřují
ke stejnému cíli (podle zákona o veřejných zakázkách stěžovatel průběžně uveřejňuje svá pravomocná
rozhodnutí podle tohoto zákona na své internetové adrese; podle zákona o ochraně hospodářské soutěže
pak stěžovatel zveřejňuje svá pravomocná rozhodnutí). Ani jedno z ustanovení přitom nelze považovat
za důvod pro odmítnutí žádosti o informace. Zákonodárce se v tomto smyslu nevyjádřil
ani v §123 zákona o veřejných zakázkách, ani v §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
hospodářské soutěže. Zákonodárce v posledně uvedené normě pouze ukládá stěžovateli
nad rámec zákona o svobodném přístupu k informacím, které informace (rozhodnutí) má
bez dalšího zveřejňovat. Uvedené ustanovení toliko stanoví, že stěžovatel mimo zákon
o svobodném přístupu k informacím zveřejňuje svá pravomocná rozhodnutí vydaná v oblasti
ochrany hospodářské soutěže, a to nikoli adresně, nýbrž vůči celé společnosti. Jinými slovy,
ustanovení §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže (stejně jako §123 zákona
o veřejných zakázkách) není formulováno jako důvod pro odmítnutí informace požadované
na základě individuální žádosti. Podrobněji viz argumentaci Nejvyššího správního soudu
k obdobně koncipovanému §123 zákona o veřejných zakázkách. O závěru, že smyslem §20
odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže není omezení poskytování informací
podle zákona o svobodném přístupu k informacím (shodně jako v případě zákona o veřejných
zakázkách) svědčí i důvodová zpráva k danému ustanovení, která stanoví, že se jedná: „o pravomoci
dozorové a informační, prostřednictvím kterých je Úřadem zajišťována efektivní ochrana hospodářské soutěže
prostřednictvím soustavného výkonu dozoru nad dodržováním pravidel soutěže a prostřednictvím veřejné
informovanosti.“ Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatele stran
údajně zásadně rozdílné povahy účastníků daných řízení. Závěry rozsudků sp. zn. 29 A 55/2013
a sp. zn. 3 As 66/2015 jsou totiž založeny na logickém, jazykovém a teleologickém výkladu
daných norem, a nikoliv na povaze subjektů účastnících se řízení o veřejných zakázkách.
Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by se rozhodnutí ve věci veřejných zakázek týkalo
vždy výhradně veřejných institucí, a rozhodnutí ve věci ochrany hospodářské soutěže pak naopak
výhradně soukromých subjektů. Zadavatelem veřejné zakázky může být i soukromý subjekt,
přičemž rozhodnutí vydaná na poli veřejných zakázek mohou obsahovat „citlivé“ údaje i o jiných
subjektech, než o veřejných zadavatelích (typicky dodavatelé); rozhodnutí vydaná na poli ochrany
hospodářské soutěže pak mohou obsahovat i údaje o veřejných subjektech. Nutno dodat,
že zákon o svobodném přístupu k informacím obsahuje širokou škálu prostředků majících za cíl
zabránit porušení práv subjektů (jak soukromých, tak veřejných), jichž se mohou poskytované
informace zprostředkovaně týkat (viz zejména §9 a §11 daného zákona).
[18] Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy nelze souhlasit se stěžovatelem v tom,
že řízení týkající se ochrany hospodářské soutěže by bylo (ve vztahu k jádru sporu) natolik
odlišné od řízení ve věci veřejných zakázek, že by bylo nutné odchýlit se od závěrů rozsudků
sp. zn. 29 A 55/2013 a sp. zn. 3 As 66/2015.
[19] Krajskému soudu proto nelze vytýkat, že dospěl k závěru, že na souzenou věc je nutné
vztáhnout obecná východiska rozsudků sp. zn. 29 A 55/2013 a sp. zn. 3 As 66/2015 a odmítnout
závěr stěžovatele ohledně vztahu speciality mezi §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
hospodářské soutěže a zákonem o svobodném přístupu k informacím.
[20] Přisvědčit nelze ani kasační námitce, že krajský soud pochybil, pokud při rozhodování
zohlednil závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10. V nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 2/10 se Ústavní soud zabýval tím, zda je ústavně konformní výluka z poskytování
informací týkající se všech nepravomocných rozsudků soudů. Dospěl k závěru, že nikoliv.
Obecné závěry daného nálezu jsou podle názoru zdejšího soudu plně aplikovatelné i na nyní
posuzovanou věc. Není rozhodné, že správní řízení je neveřejné (na rozdíl od veřejného
vyhlašování rozsudků). Veřejnost vyhlašování rozsudků byla jednou ze skutečností zmíněných
Ústavním soudem, nikoliv však skutečností jedinou a rozhodující. Zdejší soud ostatně již
judikoval, že omezení práva na informace nelze odůvodnit tím, že určitý úkon je neveřejný.
Nemožnost účastnit se daného úkonu nelze vykládat tak, že jednotlivci nemají právo
na informace o jeho výsledku (srov. rozsudky ze dne 25. 8. 2005, č. j. 6 As 40/2004 - 62,
či ze dne 17. 6. 2010, č. j. 1 As 28/2010 - 86).
[21] Odmítnout je pak nutno i výslovné tvrzení stěžovatele, že v rámci ochrany hospodářské
soutěže nemůže dojít k naplnění účelu práva na informace v podobě kontroly veřejné moci
financované z veřejných zdrojů, neboť v dané oblasti je dozorová pravomoc stěžovatele
zaměřena na soukromé subjekty. Předmětem práva na informace v dané oblasti totiž není
poskytnutí informací o soukromých subjektech, nýbrž veřejná kontrola výkonu státní moci
ze strany samotného stěžovatele. Jak již ostatně uvedl Ústavní soud, „[s]myslem a účelem práva
na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována –
a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole – nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování
ve sporech soukromoprávních.“ (viz nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, 123/2010 Sb.).
[22] Stěžovatel dále v kasační stížnosti obsáhle poukazoval na práva účastníka řízení, která
by mohla být poskytnutím nepravomocného rozhodnutí dotčena (právo na soukromí,
právo na svobodné podnikaní atd.) a dovozoval, že je nutné provést test proporcionality, který
vyznívá ve prospěch práv dotčeného účastníka řízení na úkor práva na informace.
[23] Nejvyšší správní soud uvádí, že nezpochybňuje možnost dotčení práv účastníka řízení,
ze kterého vzešlo rozhodnutí, o jehož poskytnutí je žádáno (v tomto ohledu ovšem nelze
nepoukázat na fakt, že sám stěžovatel v kasační stížnosti sděluje, že o vydání rozhodnutí ve věci
veřejných zakázek informuje veřejnost pomocí tiskových zpráv). Tato skutečnost nicméně
nemůže odůvodnit paušální vyloučení poskytování veškerých nepravomocných rozhodnutí
za situace, kdy toto neplyne z právní úpravy (viz výše). Podle čl. 17 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod lze právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření
v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu,
veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Právě za účelem ochrany
práv a svobod dotčených subjektů přitom zákon o svobodném přístupu k informacím obsahuje
širokou škálu prostředků (viz zejména §9 a §11 daného zákona). Pokud i za využití
těchto prostředků bude nadále docházet ke kolizi práva na informace s jiným ústavně
zaručeným právem, je skutečně (jak tvrdí stěžovatel) namístě provést test proporcionality. Tento
test je přitom nutno adekvátně odůvodnit a při jeho provedení zohlednit konkrétní skutkové
a právní okolnosti jednotlivého případu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010,
sp. zn. Pl. ÚS 2/10, či ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16). Krajskému soudu je nutno
přisvědčit v tom, že stěžovatel uvedená pravidla nerespektoval. Zaprvé vůbec nezohlednil
možnosti ochrany práv dotčeného účastníka zakotvené v zákoně o svobodném přístupu
k informacím. Zadruhé pak sice v rozhodnutí o rozkladu proklamoval nutnost provedení testu
proporcionality, aby následně bez bližší argumentace (pouze s odkazem na možné zneužití
požadované informace a na menší intenzitu újmy žalobce) upřednostnil právo na ochranu
svobodného podnikání nad právem na informace. Pokud se pak stěžovatel snaží nedostatek
svého odůvodnění odstranit až v kasační stížnosti, konstatuje soud, že účelem soudního řízení
není doplňovat odůvodnění správních rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012 - 44, ze dne 10. 2. 2016, č. j. 4 As 207/2015 - 107,
ze dne 24. 9. 2014, č. j. 8 Afs 34/2013 - 68, ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 - 43).
[24] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že krajský soud nepochybil, když s odkazem
na nesprávné právní posouzení vztahu §20 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské
soutěže k zákonu o svobodném přístupu k informacím a s odkazem na nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí o rozkladu toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
[25] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[26] O náhradě nákladů tohoto řízení kasační soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl
v řízení o kasační stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení náleží úspěšnému žalobci.
[27] Přiznaná náhrada nákladů řízení spočívá v odměně zástupce žalobce v řízení o kasační
stížnosti ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření ke kasační
stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Podle §13
odst. 4 advokátního tarifu náleží zástupci žalobce též náhrada jeho hotových výdajů ve výši
300 Kč. Protože zástupce žalobce je společníkem advokátní kanceláře, která je plátce DPH
(HAVEL & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář), zvyšuje se takto vypočtená odměna
a náhrada výdajů o částku odpovídající této dani (sazba daně 21 %) a celkově tak činí 4 114 Kč
(viz §57 odst. 2 in fine s. ř. s. či rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 5. 2019,
č. j. 8 As 276/2017 - 70). Stěžovatel je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 15 dnů
ode dne právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu