ECLI:CZ:NSS:2020:7.AS.327.2019:25
sp. zn. 7 As 327/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. G., zastoupen
Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 14 A 107/2018 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2017, č. j. ENV/2017/580/371/20429, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 26. 4. 2017, č. j. SR/0050/PO/2015-49, kterým
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, regionální pracoviště Správa chráněné
krajinné oblasti Poodří (dále též „správní orgán I. stupně“), uložila žalobci pokutu ve výši
20 000 Kč a společnosti Rekultivace-Recyklace, s. r. o., se sídlem Jana Trčky 966, Frýdlant
nad Ostravicí (dále též „Rekultivace-Recyklace“ či „zadavatel“) pokutu ve výši 25 000 Kč.
Správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce a zadavatel spáchali správní delikt podle §88
odst. 1 písm. f) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o ochraně přírody a krajiny“), tím, že dne 10. 2. 2015 bez souhlasu orgánu
ochrany přírody provedli v ochranném pásmu přírodní rezervace Kotvice stavební činnost, která
spočívala ve vybourání východní obvodové stěny betonové jímky na pozemku p. č. 204 a stěn
mezi jímkami na pozemcích p. č. X a X v k. ú. N. H. Samostatným výrokem pak správní orgán I.
stupně zastavil řízení vedené ve věci uložení pokuty dle téhož ustanovení společnosti
Kovoinventa, s. r. o., se sídlem Bohumíra Četyny 3025/15, Ostrava.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ostravě, který ji
usnesením ze dne 11. 4. 2018 postoupil Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“).
Poté městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že shodně jako
žalovaný posoudil žalobcovo jednání po stránce hmotněprávní podle zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „přestupkový zákon“) a podle zákona
o ochraně přírody a krajiny ve znění účinném od 1. 7. 2017, neboť tato pozdější úprava je pro
žalobce příznivější. Pouze závažnost přestupku posuzoval podle §88 odst. 3 zákona o ochraně
přírody a krajiny ve znění účinném do 30. 6. 2017, neboť poté bylo uvedené ustanovení zrušeno.
[3] Dále neshledal, že by vada řízení spočívající ve vydání prvostupňového rozhodnutí
po uplynutí lhůty stanovené žalovaným v opatření proti nečinnosti měla za následek nezákonnost
tohoto rozhodnutí nebo že by měla být důvodem pro upuštění od uložení správního trestu
ve smyslu §43 odst. 2 přestupkového zákona.
[4] Ve věci samé označil za nesporné, že předmětné stavební práce provedl žalobce
na základě objednávky zadavatele a že tyto práce měly charakter stavební činnosti, k níž je nutný
souhlas orgánu ochrany přírody, který nebyl opatřen. Dle §88 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně
přírody a krajiny lze za protiprávní jednání spočívající v činnosti v ochranném pásmu určeném
k zabezpečení zvláště chráněných částí přírody postihnout každý subjekt, který takovou činnost
provede bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Odpovědnost za daný správní delikt má objektivní
charakter a je primárně odvozena od samotné činnosti. Judikatura proto opakovaně dospěla
k závěru, že za správní delikty podle §88 zákona o ochraně přírody a krajiny nese odpovědnost
zhotovitel, tedy osoba, která jednání vlastním jménem fakticky provedla. Veřejnoprávní
objektivní odpovědnost nelze vyloučit soukromoprávní dohodou. Žalobce provedl stavební
práce jakožto podnikající fyzická osoba při výkonu podnikatelské činnosti, tedy coby profesionál.
Měl si být proto vědom povinností, které pro něj vyplývají z příslušných právních předpisů. Jeho
odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, č. j. 9 As 50/2008 - 64, není
přiléhavý, neboť žalobce naplnil skutkovou podstatu svým samostatným jednáním na vlastní
odpovědnost. Soud shledal nedůvodnou i námitku stran výše uložené pokuty. Správní orgán
I. stupně zhodnotil závažnost jednání žalobce v intencích judikatury a městský soud se s jeho
posouzením ztotožnil. Odmítl, že by závažnost jednání žalobce snižovaly výsledky laboratorního
rozboru vypuštěné vody. Zdůraznil, že podle §88 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny
se při stanovování výše pokuty přihlíží rovněž k újmě hrozící. Vzorky určené pro rozbor přitom
byly odebrány až dne 9. 3. 2015, tedy téměř měsíc po vypuštění obsahu jímek, což snižuje
průkaznost laboratorních výsledků. Jestliže byl stavební činností vypuštěn obsah jímek
ze zemědělského areálu bez předchozího ověření jeho kvality, znamená to bezpochyby hrozbu
pro životní prostředí.
III.
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Z hlediska věcného vypořádání kasační stížnosti identifikoval Nejvyšší správní
soud následující okruhy námitek stěžovatele, které pro přehlednost uspořádal takto. Stěžovatel
předně poukázal na to, že správní orgán I. stupně rozhodl, aniž by respektoval lhůtu uloženou
žalovaným k rozhodnutí o ochraně před nečinností. Dále se vymezil proti závěru o tom, že nese
odpovědnost za výkon stavebních činností. Dle něj provedené důkazy osvědčují, že byl pouhým
nástrojem společnosti Rekultivace-Recyklace, správní orgány se však otázkou deliberace
stěžovatele z odpovědnosti za tvrzený správní delikt nezabývaly a neuvedly úvahy, jakými
se při posuzování odpovědnosti stěžovatele řídily. Městský soud sice doplnil úvahy správních
orgánů, tím však překročil přezkumný charakter správního soudnictví. Ani jeho odůvodnění
nadto není dostatečné. Stěžovatel upozornil, že pouze plnil smluvní povinnost jako subdodavatel
prací a postupoval podle závazných přímých pokynů zadavatele v dobré víře, že zadavatel
disponuje potřebným souhlasem. Realizace výkonu zakázané činnosti nezávisela primárně
na stěžovateli, zadavatel prací mohl využít jiný nástroj pro jejich provedení. Objektivní stránka
deliktu nemohla být naplněna rovněž s ohledem na absenci škodlivého následku způsobeného
jednáním stěžovatele. Tímto se správní orgány ani městský soud nezabývaly, a jejich rozhodnutí
jsou tedy nepřezkoumatelná. Nebylo prokázáno, že by jednání stěžovatele mohlo mít škodlivý
následek, neboť nebyla způsobena žádná újma, a to ani hrozící. Vypuštěná voda z jímky totiž byla
dle laboratorních vzorků posouzena jako zcela nezávadná. Dle stěžovatele správní orgány rovněž
neuvedly úvahy, kterými se řídilo posouzení závažnosti protiprávního jednání při stanovení výše
sankce. Městský soud se s jejich závěry shodl, aniž by vzal v potaz, že stěžovatel jednal v dobré
víře na základě pokynů zadavatele. Správní orgány dostatečně nezohlednily, že v důsledku
provedených stavebních prací nevznikla ochraně přírody a krajiny žádná újma a tato ani reálně
nehrozila, neboť voda v jímce byla dle laboratorních rozborů nezávadná. Závěr o způsobené
újmě není ničím podložen a je vnitřně rozporný. Úvahy městského soudu, že lze u vody
v jímkách v zemědělském areálu předpokládat jejich kontaminaci a že je stěžovatel profesionál,
který měl s možností zásahu do zájmů chráněných zákonem počítat, jsou pouhou nepotvrzenou
domněnkou. Stěžovatel proto navrhl, aby kasační soud rozsudek městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na stanovisku, že je jeho rozhodnutí
zákonné a věcně správné. Doplnil, že lhůta pro vydání rozhodnutí je pořádková. Stěžovatel navíc
o ochranu před nečinností u nadřízeného správního orgánu nepožádal a ani neoznačil žádnou
konkrétní újmu, která mu nedodržením lhůty vznikla. K odpovědnosti stěžovatele uvedl,
že to byl právě on, kdo realizoval prostřednictvím svých zaměstnanců činnost vymezenou v §88
odst. 1 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny. Tato odpovědnost je objektivní a nelze se jí
vyhnout poukazem na smluvní či jiné ujednání mezi účastníky soukromoprávního vztahu. K výši
pokuty uvedl, že kritériem pro stanovení její výše je i rozsah hrozící nebo způsobené újmy.
Jelikož obsah betonových jímek byl vypuštěn do I. zóny chráněné krajinné oblasti Poodří, aniž by
byly předem provedeny laboratorní rozbory tohoto obsahu, nelze považovat jednání stěžovatele
za bagatelní. Zdůraznil, že pokuta představuje pouhá 2 % horní hranice sazby, a má tak pouze
výchovný a preventivní charakter. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
ani rozhodnutí správních orgánů. Rozsudek městského soudu i rozhodnutí správních orgánů
splňují požadavky ustálené judikatury kladené na odůvodnění soudních a správních rozhodnutí
(srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS,
a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS, rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Argumentace obsažená ve správních rozhodnutích tvoří koherentní
celek, ze kterého je zcela zřejmé, jaké úvahy a důvody správní orgány vedly k jimi učiněným
závěrům. To stejné platí i pro argumentaci městského soudu. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé,
z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové
okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je dostatečně odůvodněn a je plně
srozumitelný. Institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej
i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá
a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění
rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího
nedostatku odůvodnění.
[10] Stěžovatel vytkl městskému soudu a správním orgánům nedostatečné odůvodnění
naplnění objektivní stránky správního deliktu, zejména pak existence škodlivého následku
a příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele a škodlivým následkem. Z rozhodnutí správních
orgánů a městského soudu však zcela zřetelně vyplývá, že škodlivý následek v posuzované věci
není spojován s konkrétní materiální škodou na životním prostředí, ale je spatřován v samotném
ohrožení tohoto právem chráněného zájmu stavební činností provedenou stěžovatelem
v přírodní rezervaci Kotvice jakožto ochranném pásmu určeném k zabezpečení zvláště
chráněných částí přírody, neboť k této stavební činnosti nebyl v rozporu s §37 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny udělen souhlas orgánu ochrany přírody. Stavební činnost prováděná
stěžovatelem tak měla za následek ohrožení právem chráněného zájmu na ochraně životního
prostředí, což správní orgány i městský soud zdůraznily především v části svých rozhodnutí
věnujících se vypořádání námitek týkajících se závažnosti protiprávního jednání stěžovatele
(viz strana 8 rozhodnutí žalovaného a body 33 a 34 napadeného rozsudku). K obecným
poukazům stěžovatele na to, že se městský soud nedostatečně vypořádal se všemi podstatnými
okolnostmi věci apod. Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem
nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek
odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené
rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Takové vady Nejvyšší
správní soud neshledal.
[11] K polemice stěžovatele ohledně naplnění objektivní stránky předmětného správního
deliktu nutno zdůraznit, že j de-li o vykonávání činnosti zakázané v ochranném pásmu určeném
k zabezpečení zvláště chráněných částí přírody, je sankcionováno již samotné jednání, s nímž
zákon spojuje zásah do chráněné hodnoty (zájem na ochraně životního prostředí). Jde o delikt
čistě činnostní (formální), k jeho dokonání tedy postačí jednání. Následek (zasažení objektu)
se proto nemusí projevit jako účinek, resp. nastane i tehdy, není-li účinek dán (např. není-li
životnímu prostředí způsobena újma). Vykonávání činnosti zakázané v ochranném pásmu
určeném k zabezpečení zvláště chráněných částí přírody, je sankcionováno proto, že je podle
zákona samo o sobě (typicky, abstraktně) společensky škodlivé (nebezpečné).
[12] Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s názorem městského soudu, že nerespektování
lhůty k vydání rozhodnutí stanovené žalovaným v opatření proti nečinnosti ze dne 15. 2. 2017
nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Kasační soud nezpochybňuje,
že žalovaný uložil správnímu orgánu I. stupně vydat rozhodnutí ve věci uložení pokuty ve lhůtě
do 28. 2. 2017, avšak správní orgán I. stupně vydal uvedené rozhodnutí teprve dne 26. 4. 2017.
Podle ustálené judikatury, na niž městský soud přiléhavě odkázal, ovšem průtahy řízení
nepředstavují takovou vadu, která by odůvodňovala zrušení správního rozhodnutí vydaného
po příslušných lhůtách (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2018,
č. j. 8 As 187/2017 - 55). Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti ani nevznesl žádné konkrétní
námitky proti řádně zdůvodněnému závěru městského soudu. Toliko v obecné rovině poukázal
na to, že průtahy v řízení měly za následek zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Nutno
dodat, že stěžovatel se prodlevě při vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně mohl bránit
podáním podnětu na uplatnění opatření proti nečinnosti, žalobou na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s., případně se domáhat náhrady škody podle zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
[13] Stěžejní část kasační argumentace stěžovatele směřuje proti závěru, že je osobou
odpovědnou za správní delikt. Poukázal především na to, že vystupoval jako pouhý nástroj
zadavatele a byl v dobré víře, že zadavatel potřebnými povoleními disponuje. Pokud by on sám
stavební činnost nevykonal, zadavatel by pouze použil jiný nástroj, a není tak naplněna příčinná
souvislost mezi jeho jednáním a škodlivým následkem. K tomu odkázal podpůrně na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2009, č. j. 9 As 50/2008 - 64. Dodal, že městský soud
v této otázce překročil svou úlohu jakožto přezkumný orgán, a působil, ač nedostatečně, jako
orgán nalézací.
[14] Jak správně konstatoval městský soud, judikatura opakovaně dospěla k závěru,
že odpovědnost za správní delikt podle §88 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny
má objektivní charakter a nese ji primárně subjekt, který danou činnost jako profesionál realizoval
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2011, č. j. 2 As 26/2010 - 98,
či ze dne 27. 6. 2017, č. j. 3 As 98/2016 - 25). Ten se nemůže s odkazem na soukromoprávní
dohodu dovolávat dobré víry, že zadavatel obstaral potřebná povolení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 As 26/2008 - 73).
[15] V uvedené věci není sporu o tom, že nepovolenou stavební činnost, resp. činnost, k níž
měl být předem udělen souhlas orgánu ochrany přírody, realizoval zaměstnanec stěžovatele I. Ž.
Z výpovědí zaměstnanců stěžovatele založených ve správním spise vyplývá, že to byl právě I. Ž.,
kdo vytvořil odtokový kanál a vyboural stěny jímek. Rovněž z nich vyplývá, že zaměstnancům
udílel instrukce o tom, jaké práce mají provést, právě stěžovatel, zčásti pak do zadávání prací
ingeroval rovněž zástupce zadavatele, který na místo přijel 2x až 3x týdně. Stěžovatel vykonané
práce rovněž kontroloval. Lze tak uzavřít, že „nástrojem“, který provedl faktické vybourání stěn
jímek, nebyl sám stěžovatel, ale byl jím jeho zaměstnanec, který postupoval mimo jiné na základě
pokynů stěžovatele a byl jím kontrolován. Jak již zdůraznily správní orgány a městský soud,
stěžovatel byl přitom profesionál, který si i vzhledem k charakteru prováděných prací (vybourání
jímek s tím, že významné množství jejich obsahu bylo bez dalšího vypuštěno do chráněného
pásma, které bylo dotčeno v nemalém rozsahu) musel být vědom zákonných povinností
týkajících se činnosti takového charakteru. Správní orgány ani městský soud pak nezpochybnily
díl odpovědnosti, který nese rovněž zadavatel prací. Je však plně v souladu s judikaturou zdejšího
soudu, pokud nastoupí deliktní odpovědnost jak realizátora, tak i zadavatele činnosti. K tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2011, č. j. 1 As 86/2011 - 50, v němž je
uvedeno, že „je možné představit si situaci (srov. bod 27 a násl.), kdy by mohla nastoupit deliktní odpovědnost
realizátora i investora, a to například pokud by uvedené práce prováděli oba, resp. zaměstnanci obou subjektů, či
kdy by zaměstnanci investora na místě samém řídili práce či dávali pokyny k provádění prací prováděných
realizátorem.” Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že by mohl být zproštěn odpovědnosti za vlastní
realizaci nepovolených stavebních prací s odkazem na to, že předmět vykonávaných prací
určovala v souladu se smluvním ujednáním společnost Rekultivace-Recyklace.
[16] Nutno dodat, že městský soud v této otázce nepřekročil přezkumný charakter své
činnosti, neboť žalovaný se odpovědností stěžovatele za předmětný správní delikt dostatečně
zabýval na str. 6 a 7 svého rozhodnutí. Městský soud toto jeho posouzení pouze dále rozvinul
v návaznosti na žalobní argumentaci stěžovatele, v níž srovnával svou činnost s tou, která byla
předmětem posouzení kasačního soudu v rozsudku č. j. 9 As 50/2008 - 64, z něhož rovněž
obsáhle citoval. Městský soud tak pouze řádně a vyčerpávajícím způsobem reagoval na žalobní
námitky stěžovatele.
[17] V posledním okruhu námitek stěžovatel napadl výši uložené pokuty.
[18] Není pravdou, že by správní orgány a městský soud nevzaly při posuzování výše uložené
pokuty v potaz, že stěžovatel jednal v dobré víře na základě pokynů zadavatele. Již městský soud
stěžovatele jasně upozornil na to, že správní orgán I. stupně při stanovení výše pokuty přihlédl
k tomu, že díl odpovědnosti za vzniklou situaci nese zadavatel (str. 41 rozhodnutí). Ergo není
pochyb o tom, že výše pokuty zohledňovala rovněž existenci zadavatelsko-zhotovitelského
vztahu stěžovatele a společnosti Rekultivace-Recyklace, tedy to, že stěžovatel prováděl stavební
práce na základě pokynů zadavatele.
[19] Správní orgán I. stupně rovněž řádně předestřel své úvahy, jimiž se řídil při stanovování
výše pokuty. V souladu s §88 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny (ve znění do 30. 6. 2017)
přihlédl k závažnosti protiprávního jednání a k rozsahu hrozící nebo způsobené újmy ochraně
přírody a krajiny. Středně vysokou závažnost protiprávního jednání odůvodnil tím, že stěžovatel
jako stavební profesionál měl vzhledem k charakteru území počítat s možností zásahů do zájmů
stanovených zákonem o ochraně přírody a krajiny, že byl obsah betonových jímek vyplaven
do území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami bez předem provedených laboratorních
testů, že však jednal na základě pokynů společnosti Rekultivace-Recyklace a dosud nebyl
sankcionován podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Nízký rozsah způsobené újmy odůvodnil
tím, že zasaženou oblast tvoří převážně běžná travinobylinná vegetace a zapojené porosty
náletových dřevin o souhrnné ploše cca 1 000 m2 a samotná stavební činnost nenarušila funkci
ochranného pásma jakožto přechodového území mezi územím zvláště chráněným a ostatním
územím, a že nedošlo k poškození či zničení zvláště chráněných rostlin, živočichů či ekosystému
samotné přírodní rezervace. Uvedené závěry jsou podloženy obsahem správního spisu,
jak vyplývá mimo jiné z přiložených fotografií a protokolů. Jejich odůvodnění je navíc racionální
a logické. Jak správní orgány opakovaně uvedly, vznik újmy zcela zjevně hrozil, na čemž nic
nemohly změnit laboratorní testy obsahu jímek, které byly provedeny až cca měsíc po vypuštění
jejich obsahu do uvedené oblasti. V rozhodné době totiž stěžovatel nemohl s určitostí vědět, zda
je obsah jímek pro danou oblast nezávadný. Nadto, jak správně upozornil rovněž městský soud,
testy provedené po cca měsíci od vypuštění obsahu jímek ztrácí vzhledem k působení přírodních
vlivů na kredibilitě. Rozhodnutí správních orgánů a městského soudu tak neobsahují tvrzený
vnitřní rozpor, neboť újma dané lokalitě bezpochyby hrozila, ač následně žádná nenastala – její
rozsah je proto možné hodnotit v daném případě jako nízký. Správní orgány tedy své závěry
spolehlivě podložily a rovněž odůvodnily.
[20] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu