ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.147.2020:46
sp. zn. 7 Azs 147/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: X, zastoupen
JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Na Bělidle 997/15, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 1 Az 40/2019 - 20,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2020, č. j. 1 Az 40/2019 - 20,
se z r uš uj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 2019, č. j. OAM-538/VL-07-P15-PD7-2006,
se z r uš uj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Jana Langmeiera se u rču je částkou
3 400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 13. 11. 2006, č. j. OAM-538/VL-07-ZA04-2006, udělil žalovaný
žalobci doplňkovou ochranu podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“) na dobu 15 měsíců. Konstatoval, že se po událostech
v Andižanu v roce 2005 prudce zhoršila celková situace v Uzbekistánu, stav v oblasti dodržování
lidských práv je neutěšený a lze se s ohledem na zprávy o zemi původu oprávněně domnívat,
že by navrátilci ze zahraničí (zvláště pak žadatelé o mezinárodní ochranu) mohli být vystaveni
nelidskému a ponižujícímu zacházení ze strany uzbeckých státních orgánů.
[2] Doplňková ochrana byla žalobci následně opakovaně prodloužena (rozhodnutími ze dne
17. 2. 2008, 10. 6. 2009, 10. 8. 2010, 31. 8. 2011, 21. 8. 2013, 8. 10. 2015), neboť důvody udělení
doplňkové ochrany trvaly nadále a nenastaly okolnosti pro její odnětí.
[3] Dne 14. 9. 2017 podal žalobce žádost o prodloužení doplňkové ochrany podle §53a
zákona o azylu. Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2019, č. j. OAM-538/VL-07-P15-PD7-2006, žalovaný
rozhodl, že se doplňková ochrana podle §53a odst. 4 zákona o azylu neprodlužuje.
II.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že v oblasti vycestování
a návratů občanů Uzbekistánu došlo k řadě zásadních změn, které tento proces zjednodušují.
Při návratu běžných občanů nepředstavuje již jejich samotný pobyt v zahraničí, absence
potřebných dokladů, překročení platnosti výjezdní doložky či jiné podobné skutečnosti nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Žalobci byla udělena doplňková ochrana pouze
z důvodu, že byli uzbečtí občané, kteří požádali o mezinárodní ochranu ohroženi represí
ze strany státních orgánů. Tato situace se dle zpráv o zemi původu změnila, o pronásledování
navrátilců se nezmiňuje žádná z nich. Pominul tak důvod, pro který byla žalobci udělena
doplňková ochrana. Nedůvodné jsou rovněž obavy žalobce z postihu za příslušnost k Arménské
Apoštolské církvi, která je státem uznána.
III.
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že určité zlepšení situace v zemi původu
nelze pokládat za změnu významnou a trvalou. Změny jsou poměrně čerstvé, situace se doposud
nestabilizovala a další vývoj nelze předvídat. Změny deklarované prezidentem Mirzijojevem nijak
nezajišťují bezpečí stěžovatele. K tomu odkázal na vybrané pasáže ze zprávy Ministerstva
zahraničních věcí ČR (dále též „MZV“) o zemi původu. Závěry žalovaného a městského soudu
o podstatné změně v zemi původu odůvodňující neprodloužení doplňkové ochrany dle jeho
názoru nemají oporu ve spise. Žalovaný ani soud nadto nezohlednili křesťanské vyznání
stěžovatele, kvůli němuž v minulosti čelil špatnému chování a slovnímu napadání. Dále stěžovatel
vyjádřil obavy ze svého zatčení po návratu do země původu, jelikož jeho známí byli po zamítnutí
žádosti o udělení azylu při návratu zatčeni jako vlastizrádci. Má za to, že dokud nebude situace
v zemi původu po změně prezidenta ustálena, měla by být stěžovateli prodloužena doplňková
ochrana. V ČR žije již od roku 2006 a má zde vybudovány sociální vazby. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření označil námitky stěžovatele za neopodstatněné a odkázal
na vyjádření k žalobě. Při posouzení věci vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu,
nezjistil však riziko konkrétních závažných problémů ve smyslu §14a zákona o azylu hrozících
stěžovateli v případě návratu. Poukázal na to, že stěžovatel se nijak politicky neangažoval, nebyl
trestně stíhán a neměl ani jiné problémy se státními orgány. Nebyly zjištěny žádné konkrétní
důvody, proč by měl být považován za nepřítele státu. Tvrzené problémy vyznavačů křesťanské
víry nebyly shledány důvodnými ani v minulosti. Aktuálně tak nic nesvědčí o riziku skutečného
nebezpečí vážné újmy při návratu stěžovatele do Uzbekistánu. K tomu žalovaný odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2019, č. j. 3 Azs 133/2018 - 50. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně ji zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech mezinárodní ochrany jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je,
kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také
nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená,
že přesah vlastních zájmů stěžovatelky je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou
kasační stížnost v souladu s §104a s. ř. s. odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ (dále srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 Azs 11/2013 - 18,
nebo ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52). O přijatelnou kasační stížnost se dle uvedené
judikatury může jednat v následujících případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec nebo plně v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit
judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Stěžovatel neuvedl nic bližšího k tomu, proč se domnívá, že je kasační stížnost přijatelná.
Z jejího obsahu vyplývá, že důvod přijatelnosti stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud přejal
závěr žalovaného o podstatné změně situace v Uzbekistánu, aniž by podklady založené
ve správním spise svědčily o tom, že se jedná o změny natolik zásadní a trvalé, aby odůvodňovaly
zamítnutí žádosti stěžovatele o prodloužení doplňkové ochrany.
[10] Nejvyšší správní soud předesílá, že se otázkou prokázání změny poměrů v Uzbekistánu
z hlediska prodloužení doplňkové ochrany na podkladě obdobného skutkového stavu jako v nyní
projednávané věci zabýval v rozsudku ze dne 2. 6. 2020, č. j. 10 Azs 428/2019 - 36. Shodně jako
v uvedené věci i nyní dospěl k závěru, že se městský soud při posouzení věci dopustil pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Jeho rozsudek totiž trpí vadou
nepřezkoumatelnosti a současně nemá skutková podstata užitá žalovaným oporu ve spisech,
což městský soud nesprávně přehlédl. Z uvedených důvodů vyhodnotil kasační stížnost nejen
jako přijatelnou, ale i jako důvodnou.
[11] Žalobní argumentace byla postavena na tvrzení, že se v Uzbekistánu nezměnily zásadním
způsobem okolnosti, pro které byla stěžovateli udělena doplňková ochrana, a nadále
tak stěžovateli při návratu do země původu hrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu.
Na podporu tohoto závěru stěžovatel v žalobě citoval dvě zprávy organizace Amnesty
International popisující svévolná zadržování uzbeckých občanů uzbeckými bezpečnostními
složkami, z nichž druhá zpráva zmiňuje i ekonomické migranty navracející se ze zahraničí.
Stěžovatel v žalobě dále citoval vybrané pasáže z informací MZV, které jsou součástí správního
spisu a z nichž žalovaný vycházel. Citované pasáže podle něj svědčí pro opačný závěr,
než ke kterému dospěl žalovaný.
[12] Městský soud v reakci na tuto žalobní argumentaci pouze vyjmenoval zprávy o zemi
původu shromážděné žalovaným, rekapituloval závěry žalovaného, s nimiž vyjádřil souhlas a poté
poukázal na vybrané části Informace MZV ze dne 11. 2. 2019. Z těchto dle jeho názoru plyne,
že ve vztahu k možnosti návratů konkrétních občanů Uzbekistánu do země jejich státní
příslušnosti došlo k řadě zásadních změn, které tento proces zjednodušují a u běžných občanů
nepředstavuje již jejich samotný pobyt v zahraničí, absence potřebných dokladů, překročení
platnosti výjezdní doložky či jiné podobné skutečnosti v případě jejich návratu do vlasti,
nebezpečí vážné újmy.
[13] Městský soud se tedy nijak nevyjádřil k obsahu zpráv Amnesty International ani k pasážím
ze zpráv MZV, které citoval stěžovatel. Nevysvětlil, z jakých důvodů neshledává rozpory mezi
závěrem žalovaného a podklady obsaženými ve správním spise, na něž stěžovatel poukazoval.
Kasační soud považuje takové odůvodnění za nedostatečné a nepřezkoumatelné.
[14] Krom toho je třeba přisvědčit stěžovateli, že skutkové závěry žalovaného, jež městský
soud aproboval jako správné, nemají oporu ve správním spise.
[15] Podle §53a odst. 4 věty čtvrté zákona o azylu [m]inisterstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena
doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§14a)
a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§17a).
[16] Základem řízení o prodloužení doplňkové ochrany je posouzení toho, zda se významně
a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková ochrana (srov. též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 1 Azs 34/2009 - 55).
Ve stěžovatelově případě shledal žalovaný nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b),
spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání.
[17] Správní orgán pak nese důkazní břemeno v otázce, zda nadále trvá původní důvod
udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace v domovském státě cizince stabilizovala
a tato změna je natolik významné a trvalé povahy, že cizinci nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy
a odůvodňuje to zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov. bod 22 rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35).
[18] Dle Nejvyššího správního soudu však žalovaný v tomto stěžejním bodě neunesl své
důkazní břemeno.
[19] Stěžovateli byla udělena doplňková ochrana proto, že uzbecké státní orgány projevovaly
zvýšený zájem o navrátilce ze zahraničí, především o žadatele o mezinárodní ochranu, což by
mohlo být spojeno s nepředvídatelnými potížemi zahrnujícími vystavení stěžovatele nelidskému
a ponižujícímu jednání. Žalovaný vycházel z Informace International Helsinky Federation
for Human Rights z května 2006 a ze Zprávy International Crisis Group z února 2006,
podle nichž po andižanských událostech probíhalo svévolné masové zatýkání, přičemž uzbecké
státní orgány tvrdě zasahovaly i vůči uzbeckým uprchlíkům a vyvíjely tlak na jejich návrat
či vydání. Přihlédl rovněž k tvrzení stěžovatele, že známí, kteří neúspěšně žádali o udělení
mezinárodní ochranu, byli po návratu do Uzbekistánu na letišti zatčeni a obviněni z vlastizrady.
Při prodloužení doplňkové ochrany v roce 2009 doplnil žalovaný správní spis o Informaci MZV
ze dne 28. 5. 2009, jež se výslovně zabývala situací neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu.
Podle ní uzbecké orgány považují za vlastizrádce uzbecké občany, které požádali v jiné zemi
o mezinárodní ochranu, a pokládají je za osoby, které s cílem pošpinit uzbecký režim a republiku
jako takovou záměrně uvedly nepravdivé či lživé údaje. Z toho důvodu hrozily neúspěšným
žadatelům vráceným zpět do Uzbekistánu různé postihy, od psychického nátlaku až po vězení
v závislosti na tom, jak bylo jejich jednání právně kvalifikováno. Jsou známy případy, při nichž
byli neúspěšní žadatelé odsouzeni až k patnácti letům vězení za zcela jiné trestné činy, o nichž
žadatelé tvrdili, že je nikdy nespáchali. Rovněž Informace MZV ze dne 21. 5. 2015, která byla
doplněna do správního spisu při posledním prodloužení doplňkové ochrany stěžovateli v roce
2015, potvrdila hrozbu postihů občanů Uzbekistánu, kteří v zahraničí požádali o mezinárodní
ochranu, a to včetně dlouholetého vězení.
[20] V napadeném rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany žalovaný odkázal
na celkem tři zprávy o zemi původu [(1)Informace OAMP - Uzbekistán - Bezpečnostní
a politická situace v zemi ze dne 11. 2. 2019; (2) Informace MZV ze dne 22. 11. 2017,
č. j. 119896/2017-LPTP; (3) Informace MZV ze dne 7. 3. 2019, č. j. 102817/2019-LPTP].
O situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu v zahraničí, kteří se navrátili
do Uzbekistánu, informují pouze dvě ze zpráv. Podle druhé ze zpráv Zastupitelský úřad ČR
v Taškentu k výslovnému dotazu žalovaného uvedl, že „nedisponuje bližšími informacemi o situaci
neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu. Dle legislativy žádný postih, ani nebezpečí nehrozí“. Z této
zprávy dále vyplývá, že „ekonomičtí nebo studijní migranti úřady obvykle nezajímají. Úřady se ovšem zajímají
o titul pobytu v zahraničí, protože mají podezření ze získání cizího státního občanství. Dvojí státní občanství
země neumožňuje“. Také podle třetí, aktuálnější, zprávy „zastupitelský úřad nedisponuje bližšími
informacemi o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu. Dle legislativy žádný postih ani nebezpečí
nehrozí“.
[21] Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 10 Azs 428/2019 - 36, z těchto kusých
informací v zásadě vyplývá pouze to, že zastupitelský úřad není zpraven o situaci neúspěšných
žadatelů o mezinárodní ochranu. Nelze z nich však usuzovat na významnou změnu poměrů
těchto osob, která by odůvodňovala zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany.
Skutečnost, že legislativa postih nepředpokládá, je nerozhodná, jelikož tomu tak bylo i v době
udělení doplňkové ochrany (a jejího předchozího prodlužování).
[22] Co ze zpráv o zemi původu naopak dovodit lze, je skutečnost, že neúspěšní žadatelé
o mezinárodní ochranu mají s velkou pravděpodobností problémy se získáním biometrického
pasu, a v důsledku toho s vycestováním ze země. Podle těchto zpráv legislativa nadále nestanoví
formální překážky bránící v určitých případech vydání výjezdního povolení či vydání nového
cestovního pasu, přesto však fakticky mohou vznikat potíže těm žadatelům, kteří dlouhodobě
pobývali v zahraničí.
[23] Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že se zabýval objektivními možnostmi občanů
Uzbekistánu opouštět svoji zemi původu a opětovně se tam navracet, jelikož právě
v této souvislosti byla stěžovateli udělena na území ČR doplňková ochrana. Následně však
konstatoval, že „i ve vztahu k možnosti vycestování a návratu konkrétních uzbeckých občanů do vlasti došlo
k řadě zásadních změn, které tento proces značně zjednodušují, a u běžných občanů Uzbekistánu nepředstavuje
již jejich samotný pobyt v zahraničí, absence potřebných dokladů, překročení platnosti výjezdní doložky či jiné
podobné skutečnosti v případě jejich návratu do vlasti žádné zásadní ohrožení či dokonce nebezpečí vážné újmy
ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu“.
[24] Tyto závěry žalovaného jsou v rozporu se správním spisem a rovněž jsou částečně
nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud žádné zásadní změny v možnostech vycestování
z obsahu správního spisu nerozpoznal, není mu ani jasné, na jakých skutkových a právních
závěrech stojí závěr žalovaného o neexistenci vážné újmy. Z informací shromážděných
ve správním spisu a shrnutých výše naopak vyplývá, že stěžovatel by měl s velkou
pravděpodobností potíže vycestovat z Uzbekistánu. Bude na žalovaném, aby se těmito
skutečnostmi zabýval a opětovně je právně vyhodnotil.
[25] Pro úplnost nutno dodat, že pro nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2019, č. j. 3 Azs 133/2018 - 50, jehož se dovolával
žalovaný (a ani podobných usnesení, jimiž byly pro nepřijatelnost odmítnuty kasační stížnosti
uzbeckých občanů domáhajících se udělení mezinárodní ochrany, např. ze dne 3. 10. 2018,
č. j. 6 Azs 291/2018 - 25, ze dne 20. 2. 2019, č. j. 4 Azs 378/2018 - 32, ze dne 5. 9. 2019,
č. j. 5 Azs 392/2018 - 30, či ze dne 24. 10. 2019, č. j. 10 Azs 319/2019 - 25). V těchto věcech
nešlo o prodloužení doplňkové ochrany, nýbrž o udělení mezinárodní ochrany - tedy o právní
situaci, v níž je důkazní břemeno mezi žadatelem a správním orgánem rozloženo jinak („méně
přísně“ pro správní orgán). V uvedených věcech se nadto jednalo o čistě ekonomické migranty,
kteří do ČR přicestovali a podali žádosti o udělení mezinárodní ochrany po změně poměrů
po smrti diktátora Karimova, v některých případech rovněž po jejich správním vyhoštění,
resp. zajištění. Není zde tedy dána podobnost s věcí nyní projednávanou.
[26] V řízení ve věci prodloužení doplňkové ochrany musí správní orgán doložit, že skutkové
okolnosti, které jej dříve vedly k udělení doplňkové ochrany, již nyní nejsou dány. Na přesnou
povahu potíží, které hrozily Uzbekům navracejícím se do vlasti nebo hodlajícím ji opět opustit,
lze usuzovat pouze z obsahu správního spisu. Soud tedy nehodnotí, jestli současný uzbecký režim
je obecně mírnější než režim předchozí - ale zkoumá, jaké argumenty vedly správní orgán
k udělení doplňkové ochrany a zda tyto argumenty byly aktuálními zprávami o zemi původu
vyvráceny. Byla-li stěžovateli udělena doplňková ochrana - slovy žalovaného - v souvislosti s tím,
zda občané Uzbekistánu mohou volně opouštět svoji zemi původu a opětovně se tam navracet,
musí se soud nyní ptát, jestli je nyní v této souvislosti už vše v pořádku. Nemůže tak obstát
argument, podle nějž legislativa nepředvídá vůči navrátilcům žádný postih: stejně tak totiž
legislativa nepředvídala žádné nepříznivé následky již v době udělení mezinárodní ochrany,
přesto se však navrátilci, kteří předtím v zahraničí požádali o mezinárodní ochranu, mohli stát
předmětem nevítaného zájmu státních orgánů. A aktuální zprávy o zemi původu existenci
takového nevítaného zájmu (který by mohl vyústit v to, že občanu nebude dovoleno vycestovat)
nijak nevylučují, naopak o něm nadále svědčí.
[27] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že žalovaný ani městský soud nevzali v potaz
jeho příslušnost k Arménské Apoštolské církvi, kvůli níž čelil v minulosti problémům. V žalobě
však stěžovatel tuto námitku neuplatnil, ačkoli mu nic nebránilo tak učinit. Brojil výslovně toliko
proti hodnocení žalovaného, že se bezpečnostní situace v Uzbekistánu změnila natolik, že další
prodloužení doplňkové ochrany není důvodné. Přitom odkazoval na skutečnosti vyplývající
ze zpráv o zemi původu, na zprávy od své matky týkající se obecné situace v zemi a na zprávy
od krajanů ohledně trestání navrátilců, kteří neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu v zahraničí.
Svou náboženskou příslušnost však vůbec nezmínil. Tato kasační námitka je tudíž nepřípustná
dle §104 odst. 4 s. ř. s. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že se městský soud vyjádřil
k problémům vyznavačů křesťanství v Uzbekistánu, neboť to nebyla argumentace, kterou by
soud reagoval na žalobní body a na níž by bylo rozhodnutí vystavěno.
[28] Výše uvedené platí mutatis mutandis pro námitku, že by návrat do země původu znamenal
pro stěžovatele nepřiměřený zásah do jeho života s ohledem na sociální vazby vybudované
na území ČR. Ani tento aspekt stěžovatel v žalobě nezmínil, jedná se tak o námitku nepřípustnou.
[29] Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Jelikož již v řízení před
městským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, přistoupil Nejvyšší
správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rovněž
ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším
řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku [§78
odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[30] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení. Ze spisu
městského soudu ani Nejvyššího správního soudu ovšem nevyplývá, že by mu v řízení o kasační
stížnosti či v řízení před městským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly.
Stěžovatel neměl náklady se zaplacením soudního poplatku, neboť cizinci jsou v řízení ve věcech
mezinárodní ochrany osvobozeni od placení soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. i)
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Neměl ani náklady
spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před městským soudem nebyl zastoupen
a v řízení o kasační stížnosti byl stěžovateli ustanoven advokát podle §35 odst. 10 s. ř. s.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Stěžovateli tak žádnou náhradu nákladů řízení před městským soudem
ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat. Žalovaný na náhradu nákladů řízení jako
neúspěšný účastník nemá právo. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[31] Stěžovateli byl usnesením ze dne 12. 6. 2020, č. j. 7 Azs 147/2020 - 30, ustanoven
zástupcem pro řízení JUDr. Jan Langmeier. Podle §35 odst. 10, věty první, s. ř. s. zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. Nejvyšší správní soud přiznal zástupci odměnu za jeden úkon právní služby,
kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený
úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele nedoložil, že by byl plátcem daně
z přidané hodnoty, celkem mu tedy náleží odměna ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
[32] Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, neboť žaloba směřovala proti rozhodnutí, jímž žalovaný
rozhodl o neprodloužení doplňkové ochrany podle §53a odst. 4 zákona o azylu. Dle §32 odst. 5
ve spojení s §32 odst. 2 uvedeného zákona má v takovém případě podání kasační stížnosti
odkladný účinek ze zákona. Shodně postupoval ve věcech sp. zn. 1 Azs 50/2008, 6 Azs 14/2010,
2 Azs 20/2012 či 9 Azs 441/2017.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu