ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.175.2020:33
sp. zn. 7 Azs 175/2020 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. U., zastoupený Marií
Kurkovou, advokátkou se sídlem Školní 784/10, Praha 4, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020,
č. j. 15 A 90/2019 – 49,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2020, č. j. 15 A 90/2019 – 49,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 20. 6. 2019,
č. j. MV-62597-5/SO-2019, se z r ušuj e a věc se v r ací žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je po v i nn a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 19 200 Kč k rukám jeho zástupkyně advokátky Marie
Kurkové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobci se v ra c í zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám jeho zástupkyně advokátky Marie Kurkové do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2019, č. j. MV-62597-5/SO-2019, žalovaná zamítla odvolání
žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
19. 3. 2019, č. j. OAM-3085-9/ZR-2019, kterým bylo žalobci zrušeno povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití rodiny podle §46a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl pravomocně odsouzen
za spáchání úmyslného trestného činu. Zároveň byla žalobci podle §46a odst. 4 zákona o pobytu
cizinců stanovena lhůta k vycestování z území České republiky 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. 15 A 90/2019 – 49.
[3] Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí
vypořádala se všemi odvolacími námitkami žalobce a zabývala se, byť ve stručnosti, rovněž těmi
námitkami, v nichž žalobce brojil jednak proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu
a jednak proti nedostatečnému posouzení přiměřenosti dopadů zrušení povolení k pobytu
do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí na tyto
odvolací námitky patřičně reagovala. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou jednoznačně
seznatelné důvody, pro které žalovaná považovala procesní argumentaci žalobce
za neopodstatněnou. Žalovaná přitom své závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí dostatečně
odůvodnila, její právní názor je logicky a srozumitelně vyjádřen a má dostatečnou oporu v obsahu
správního spisu. Městský soud dále poukázal na to, že žalobci bylo uděleno oprávnění
k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení s jeho rodinou (manželkou a dvěma nezletilými
dětmi), nicméně sám žalobce beneficium tohoto cizineckého statutu zneužil, když se dopustil
úmyslné trestné činnosti, za níž byl posléze pravomocně odsouzen. Za této situace byly
bezpochyby naplněny podmínky stanovené v §46a odst. 1 větě druhé zákona o pobytu cizinců
a správní orgán I. stupně oprávněně přistoupil ke zrušení pobytového oprávnění bez možnosti
dalšího správního uvážení, s výjimkou existence mimořádných okolností v soukromém
a rodinném životě žalobce, které by si zasloužily zohlednění ve smyslu článku 8 odst. 1 Úmluvy
o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“). Ty však nad rámec běžných
okolností, za nichž se realizoval soukromý a rodinný život žalobce na území České republiky,
v řízení v projednávané věci prokázány nebyly, když ani sám žalobce takové okolnosti netvrdil.
V projednávané věci dominoval zájem společnosti na veřejné bezpečnosti a na předcházení
zločinnosti, vůči nimž nemohl obstát toliko soukromý zájem žalobce na ochranu před zásahem
do jeho soukromého a rodinného života. Podle názoru městského soudu je třeba odmítnout
názor žalobce, že by se správní orgány při zrušení povolení k pobytu postupem podle §46a
odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců měly zabývat povahou či následky spáchaného
trestného činu, za nějž byl žalobce pravomocně odsouzen. Stejně tak je pro posouzení věci zcela
irelevantní, že žalobce již vykonal trestním soudem uložené tresty. Pro aktivaci předmětného
správního řízení o zrušení povolení k pobytu postačoval samotný fakt spáchání protiprávního
jednání určité povahy a intenzity, konkrétně úmyslného trestného činu. Správním orgánům tudíž
nebyl zákonem o pobytu cizinců vytvořen prostor pro správní uvážení. Městský soud rovněž
neshledal rozpor napadených rozhodnutí správních orgánů s čl. 6 odst. 2 a 17 směrnice Rady EU
č. 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny (dále jen „Směrnice 2003/86/ES“)
ani s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Vlastní ztráta pobytového oprávnění žalobce nemá natolik
fatální dopady do jeho rodinného života s ohledem na existenci bezvízového styku České
republiky s Ukrajinou, resp. na možnost do budoucna požádat o vydání nového povolení
k pobytu na území České republiky.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatel má za to, že závěr správních orgánů o tom, že zákon o pobytu cizinců v jeho
případě neposkytuje možnost správního uvážení, je zcela nesprávný. Správní orgány
při rozhodování o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovatele měly v důsledku
tzv. přímého účinku aplikovat čl. 6 a čl. 17 Směrnice 2003/86/ES a zkoumat ve stanoveném
rozsahu dopad rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Vzhledem k tomu,
že správní orgány ve svých rozhodnutích nezkoumaly v rámci posouzení přiměřenosti závažnost
a druh protiprávního jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, jsou jejich rozhodnutí
nepřezkoumatelná a v rozporu s čl. 6 Směrnice 2003/86/ES. Zcela obecné konstatování
žalované, že veřejný zájem, aby na území České republiky nepobývali cizinci, kteří byli odsouzeni
za spáchání úmyslného trestného činu a kteří by tak mohli představovat hrozbu pro společnost,
má zpravidla přednost před právem tohoto cizince žít spolu se svoji rodinou, jakož
i konstatování, že stěžovatel se do této situace dostal sám svým úmyslným protiprávním
jednáním, nelze považovat za dostatečné a přezkoumatelné posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Takové odůvodnění je nepřípustně paušalizující
a nesvědčící o provedení individuálního posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Stěžovatel vznesl
konkrétní námitky nepřiměřenosti rozhodnutí, a proto nepostačí poukázat na typovou závažnost
důvodu pro zrušení povolení k dlouhodobému pobytu podle §46a odst. 1 věty druhé zákona
o pobytu cizinců, resp. na okolnost, že se do této situace dostal svým protiprávním jednáním,
ale je třeba vždy zvažovat konkrétní okolnosti. Stěžovatel spáchal přečin ohrožení pod vlivem
návykové látky, což je trestní čin nízkého stupně společenské nebezpečnosti. Stěžovatel svým
jednáním dne 7. 5. 2017 nikomu neublížil na zdraví, ani nezpůsobil jiné závažné a trvající
následky. V podstatě šlo o ojedinělý exces v jinak řádném životě stěžovatele. Vzhledem k tomu,
že byl stěžovateli uložen zákaz činnosti řízení motorových vozidel, bylo tím sníženo riziko
spáchání dalšího přečinu, za který byl odsouzen. Stěžovatel všechny tresty vykonal,
resp. odsouzení bylo zahlazeno. Má tak nyní „čistý“ rejstřík trestů a žije řádným životem. Správní
orgány ani městský soud nezkoumaly a neposuzovaly, zda trestný čin, který spáchal stěžovatel, je
dostatečné závažný k prokázání, že je nezbytné vyloučit jeho pobyt na území České republiky
a dále zda ohrožení veřejného zájmu obstojí v rámci „vážení“ zájmu stěžovatele na jeho
soukromém a rodinném životě. Stěžovatel má proto za to, že rozhodnutí správních orgánu
a rozsudek městského soudu jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.
[6] Stěžovatel poukázal na to, že žije na území České republiky již téměř 8 let ve společné
domácnosti se svou manželkou a dvěma nezletilými dětmi, přičemž ti zde mají povolen trvalý
pobyt. Děti zde chodí do základní a mateřské školy, mluví česky a jsou plně integrovány
do českého prostředí. Jejich návrat na Ukrajinu by byl proto velice obtížný až nemožný.
Stěžovatel je zaměstnán a finančně zabezpečuje svou rodinu. Podílí se na výchově svých dětí a je
s nimi v blízkém kontaktu. Rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu tak představuje
nepřiměřený zásah jak do soukromého a rodinného života stěžovatele, tak i jeho manželky a dětí.
V případě jím spáchaného trestného činu s ohledem na jeho nízký stupeň společenské
nebezpečnosti nelze hovořit o závažném narušení některého ze základních zájmů společnosti.
Při stanovení trestu navíc soud přihlédl k tomu, že stěžovatel zde má rodinu, a neuložil mu tak
trest vyhoštění ani trest odnětí svobody. Důsledek zrušení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu tak není přiměřený jeho důvodu (přečin ohrožení pod vlivem návykové látky).
[7] Stěžovatel dále namítal, že správní orgány řádně nezjistily úplný stav věci a všechny
rozhodné okolnosti. Stěžovatel navrhoval, aby za účelem posouzení přiměřenosti rozhodnutí byl
proveden výslech jeho manželky, avšak neúspěšně. Tento důkaz přitom mohl prokázat míru
zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Správní
orgány jsou přitom povinny v souladu s §50 odst. 3 věta druhá zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčí
ve prospěch i neprospěch účastníka řízení. Správní řízení tak bylo stiženo závažnou vadou
při zjišťování skutkového stavu.
[8] Stěžovatel dále namítal, že nebyl posouzen nejlepší zájem nezletilých dětí. Podle jeho
názoru správní orgány neposoudily dopad rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému
pobytu do života nezletilých dětí stěžovatele. Nutnost vycestování stěžovatele na Ukrajinu a jeho
odloučení od nejbližší rodiny by pro jeho děti znamenalo nepřiměřenou a nenahraditelnou újmu.
Krátkodobé návštěvy dětí v rámci bezvízového styku nejsou dostačující k udržení normálních
rodinných vztahů a není ani zaručeno, že nová žádost o pobytové oprávnění za účelem sloučení
rodiny nebude správními orgány zamítnuta z důvodu možného ohrožení veřejného pořádku
s ohledem na předchozí odsouzení za úmyslný trestný čin. Neexistuje přitom jiná legální možnost
zajistit stěžovateli udržování kontaktu s rodinou ve stejné intenzitě jako doposud. Přesídlení celé
rodiny na Ukrajinu je velice obtížné až nemožné z hlediska majetkových a sociálních poměrů.
Rodina stěžovatele tam nemá žádné zázemí ani bydlení. Není reálné tam najít dobrou práci.
Navíc na Ukrajině stále probíhá ozbrojený konflikt. Děti stěžovatele jsou zvyklé na české
prostředí a přesídlením na Ukrajinu by mohly utrpět psychickou újmu. Nejlepším zájmem jeho
dětí je žít a vyrůstat v České republice s oběma rodiči, kde budou mít lepší budoucnost. Správní
orgány tak porušily §2 odst. 1 a 4 správního řádu a č. 5 odst. 5 Směrnice 2003/86/ES
a postupovaly v přímém rozporu s Úmluvou o právech dítěte.
[9] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek
městského soudu, tak i rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Současně
navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
IV.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na napadený rozsudek
městského soudu.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost je důvodná.
[13] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[14] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů městský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení
napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[15] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem městského soudu,
že správní orgány dostatečně posoudily přiměřenost zásahu žalobou napadeného rozhodnutí
do jeho soukromého a rodinného života.
[16] V nyní posuzovaném případě není sporné, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2017, č. j. 8 T 118/2017 - 112, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 6 To 142/2018, pravomocně odsouzen
za úmyslný trestný čin (přečin) ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2
písm. a) trestního zákona, za nějž mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30 000 Kč a zákaz činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 24 měsíců. V důsledku
tohoto odsouzení byly tak splněny podmínky pro použití §46a odst. 1 věty druhé zákona
o pobytu cizinců.
[17] Podle §46a odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny zruší rovněž, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen
za spáchání úmyslného trestného činu.
[18] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle odst. 3
uvedeného ustanovení přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze
v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.
[19] Podle článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý
právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Podle článku 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán
nemůže do výkonu práva na respektování rodinného a soukromého života zasahovat kromě případů, kdy je to v
souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany
práv a svobod jiných.
[20] Podle článku 6 odst. 2 směrnice Rady ES č. 2003/86/ES členské státy mohou odejmout povolení
k pobytu nebo zamítnout prodloužení jeho doby platnosti rodinnému příslušníku z důvodů veřejného pořádku,
veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Při přijímání takového rozhodnutí berou členské státy v úvahu kromě
článku 17 také závažnost nebo druh protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti,
jehož se dopustil rodinný příslušník, nebo nebezpečí, které od takové osoby hrozí. Podle článku 17 téže
směrnice členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání
jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu
v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo
rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků.
[21] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud cizinec vznese konkrétní
námitku ohledně nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života, správní orgán
se musí s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení
vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu §174a zákona o pobytu cizinců.
Na tomto závěru nic nemění ani nový odstavec 3 §174a zákona o pobytu cizinců, jenž byl
do tohoto ustanovení doplněn s účinností od 15. 8. 2017 (viz např. rozsudky ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 5 Azs 46/2016 – 53, ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019 - 32, či ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 10 Azs 256/2019 – 39). Podle názoru městského soudu se správní orgány touto otázkou
zabývaly, a to dostatečně. S tímto závěrem zdejší soud nesouhlasí, neboť přiměřenost zásahu
do soukromého a rodinného života podle §174a zákona o pobytu cizinců byla správními orgány
vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci posouzena zcela nedostatečně.
[22] Správní orgán I. stupně uvedl, že rozhodoval podle §46a odst. 1 zákona o pobytu
cizinců, podle kterého mu nepřísluší zabývat se dopadem negativního rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele, neboť příslušné ustanovení mu nedává možnost správního
uvážení. K tomu doplnil, že zrušením povolení k dlouhodobému pobytu nedojde k porušení
Úmluvy. Správní řízení o zrušení povolení k pobytu stěžovateli pouze odebírá pobytové
oprávnění. Povolení k dlouhodobému pobytu na území cizího státu není základním lidským
právem, a proto jeho zrušením nemůže dojít k porušení Úmluvy. Dále poukázal na to, že není
ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobýval cizinec s uděleným povolením
k dlouhodobému pobytu, který byl pravomocně odsouzen pro spáchání úmyslného trestného
činu, a který trestnou činností ohrožuje zákonem chráněný zájem společnosti. Svým protiprávním
jednáním dal stěžovatel najevo, že nemá respekt k zákonům České republiky. Zájem společnosti
v tomto případě převažuje nad zájmem jedince.
[23] K námitkám, v nichž stěžovatel poukazoval na to, že na území České republiky žije
ve společné domácnosti s manželkou a nezletilými dětmi, o které se stará, a že se správní orgán
I. stupně řádně nezabýval otázkou přiměřenosti zásahu jeho rozhodnutí do soukromého
a rodinného života stěžovatele, žalovaná konstatovala, že nebylo třeba se zabývat dopadem
rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu do rodinného a soukromého života stěžovatele,
neboť předmětné ustanovení ani nedávalo správnímu orgánu I. stupně možnost správního
uvážení. Výslech manželky stěžovatele by tak podle žalované byl pro posouzení předmětné věci
nadbytečný. Na místě nebyl ani takový postup správního orgánu I. stupně, v němž by tento
zohledňoval kritéria zkoumání dopadu do rodinného a soukromého života žalobce podle §174a
zákona o pobytu cizinců. Žalovaná však s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
konstatovala, že se správní orgán I. stupně naopak zabýval zásahem do soukromého a rodinného
života stěžovatele optikou čl. 8 Úmluvy. V tomto směru žalovaná uzavřela, že bylo sice pravdou,
že stěžovatel má na území České republiky nejbližší rodinu, nicméně do situace, která vedla
ke zrušení jeho povolení k pobytu, se dostal sám svým úmyslným protiprávním jednáním.
Stěžovatelova tvrzení o možném zásahu do jeho rodinného a soukromého života a tomu
odpovídající důkazy by musely být „podstatně obsáhlejší a naléhavější“, resp. by musely mít intenzitu
výjimečných okolností. Kromě navrhovaného výslechu manželky stěžovatel ovšem nenamítal
žádné skutečnosti svědčící nepřiměřenosti prvostupňového rozhodnutí z hlediska zásahu do jeho
soukromého a rodinného života. Žalovaná v této souvislosti uzavřela, že zrušení dlouhodobého
pobytu stěžovatele bez dalšího neznamená roztržení rodiny, neboť lze předpokládat,
že stěžovatel bude realizovat svůj soukromý a rodinný život v rámci bezvízového styku se státy
Evropské unie. Nic mu přitom nebude bránit v podání žádosti o vydání nového povolení
k pobytu, neboť zrušení povolení k pobytu nepředstavuje správní vyhoštění. Podle žalované
veřejný zájem na tom, aby na území České republiky nepobývali cizinci, kteří spáchali úmyslný
trestný čin, za nějž byli odsouzeni, a mohli by být byť jen potenciální hrozbou pro společnost, má
zpravidla přednost před právem takových cizinců žít spolu se svoji rodinou.
[24] Z uvedeného je zřejmé, že byla opomenuta zásadní hlediska případu stěžovatele. Správní
orgány při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele zohlednily toliko jeho protiprávní jednání (zejm. úmyslnou formu zavinění) a nikoliv
dosavadní dobu pobytu na území České republiky a rodinné poměry stěžovatele. Navíc
v rozhodnutí toto hledisko pouze obecně shrnuly a nezabývaly se jím nijak detailně. V této
souvislosti je přitom třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020,
č. j. 1 Azs 27/2020 – 39, podle kterého jsou správní orgány povinny zkoumat, zda trestný čin,
který žadatel (stěžovatel) spáchal, je dostatečné závažný k prokázání, že je nezbytné vyloučit jeho pobyt na území
členského státu (Česká republika) a dále zda ohrožení veřejného zájmu obstojí v rámci „vážení“ zájmu
stěžovatele na jeho soukromém a rodinném životě. (…) Nelze připustit, aby požadavek na ochranu soukromého
a rodinného života byl paušálně odmítán toliko s ohledem na formu trestného činu, která sice vypovídá o vnitřním
psychickém stavu pachatele trestného činu, bez dalšího však nestanoví nic o závažnosti či druhu protiprávního
jednání dle §174a zákona o pobytu cizinců (resp. dle čl. 6 odst. 2 směrnice Rady 2003/86/ES o právu
na sloučení rodiny). V posuzované věci rovněž nelze přehlížet skutečnost, která plyne ze správního
spisu a která nebyla správními orgány zpochybněna, že stěžovatel má na území České republiky
manželku a dvě nezletilé děti, s nimiž žije ve společné domácnosti a vede fungující a stabilní
rodinný život. Nezletilé děti (dosud ve velmi nízkém a zranitelném věku) se narodily na území
České republiky a strávily zde celý svůj dosavadní život. Děti stěžovatele, byť se jedná
o ukrajinské občany, nemají k Ukrajině žádný vztah a za svůj domov považují toliko Českou
republiku, kde jsou i společně se svojí matkou oprávněny pobývat na základě povolení k trvalému
pobytu, tj. nejsilnějšího pobytového oprávnění, které může cizí státní občan na území České
republiky požívat. Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje škodlivost jednání stěžovatele
spočívajícího v řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, za což byl pravomocně
odsouzen. Přesto však nelze pomíjet dopady zrušení pobytového oprávnění stěžovatele nejen
na něj samého, ale též na zbylé členy jeho domácnosti. Nebylo například vůbec zjišťováno,
nakolik jsou na něm další rodinní příslušníci závislí, nakolik by pro ně bylo komplikované
odcestovat se stěžovatelem na Ukrajinu nebo naopak zůstat zde bez jeho přítomnosti. Není
povinností správního orgánu vyjadřovat se ke všem kritériím uvedeným v §174a zákona
o pobytu cizinců. Nicméně za situace, kdy ze spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel má
na území České republiky nejbližší rodinu, bylo povinností správních orgánů tomuto hledisku
věnovat pozornost a důkladně jej posoudit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 6. 2017, č. j. 9 Azs 60/2017 – 37).
[25] V případě stěžovatele je tedy třeba nalézt spravedlivou rovnováhu mezi zájmem státu
na ukončení jeho pobytového oprávnění na straně jedné, a zájmem samotného stěžovatele
(ale i jeho rodinných příslušníků) na realizaci jejich rodinného a soukromého života, na straně
druhé. V této souvislosti je třeba zmínit rovněž čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, podle
něhož platí, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už
uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými
orgány. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je
nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných
jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
Nejvyšší správní soud pak nemá pochyb o tom, že požadavky vyplývající z Úmluvy o právech
dítěte se uplatní i při rozhodování o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgány
tedy musí při poměřování proti sobě stojících zájmů státu a stěžovatele zohlednit i nejlepší zájem
nezletilých dětí stěžovatele, pro něž by mělo zrušení pobytového oprávnění jejich otce, který o ně
pečuje a na němž jsou závislé, dalekosáhlé následky.
[26] Nejvyšší správní soud přitom nikterak nemíní činit kategorický závěr o tom,
že by snad bylo zrušení pobytového oprávnění v případě stěžovatele vyloučeno. Je však
přesvědčen, že správní orgány řádně nezohlednily všechny specifické okolnosti, jimiž se případ
stěžovatele vyznačuje. Právní hodnocení provedené správními orgány je pouze povrchní,
neboť vychází z předpokladu, že pokud byl stěžovatel pravomocně odsouzen za spáchání
úmyslného trestného činu, nemají povinnost zabývat se dopadem negativního rozhodnutí do jeho
soukromého a rodinného života, neboť ustanovení §46a odst. 1 zákona o pobytu cizinců
neposkytuje správnímu orgánu možnost správního uvážení. Takto tomu však není, a proto bylo
na místě zabývat se rodinnou situací stěžovatele mnohem důkladněji, včetně dopadů zrušení
pobytového oprávnění na všechny členy jeho domácnosti (zejména jeho děti), a možností
udržování kontaktů i v případě vycestování stěžovatele.
[27] Správní orgány konstatovaly, že zrušení povolení k dlouhodobému pobytu stěžovateli
nijak nebrání v kontaktu s manželkou a dětmi, neboť neznamená úplný zákaz pobytu stěžovatele
na území České republiky, ale toliko ztrátu určitého typu cizineckého pobytového oprávnění,
přičemž stěžovateli nic nebrání, aby si znovu požádal o povolení k dlouhodobému pobytu.
V tomto kontextu ovšem správní orgány dostatečně nezhodnotily skutečnost, že stěžovateli byla
správním rozhodnutím prvního stupně rovněž uložena povinnost do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí vycestovat z území České republiky. Je pravdou, že s tímto rozhodnutím není,
na rozdíl od rozhodnutí o správním vyhoštění, spojena doba zákazu pobytu na území České
republiky, resp. členských států EU, na straně druhé, podobně jako ve věci Nunez proti Norsku
(rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09,
bod 81), nelze předvídat, zda by odloučení stěžovatele od jeho nezletilých dětí bylo skutečně jen
dočasné, nebo naopak trvalé, ani to, zda by další pobytové oprávnění bylo stěžovateli skutečně
uděleno, a to s ohledem na omezené možnosti z hlediska zákona o pobytu cizinců, které by měl
stěžovatel pro umožnění návratu do České republiky z jeho vlasti k dispozici. Správní orgány
se touto otázkou nezabývaly a nevěnovaly v tomto směru pozornost ani příslušné správní praxi.
Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj nedávný rozsudek ze dne 14. 2. 2020,
č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, kdy byla cizinci po zrušení povolení k trvalému pobytu zamítnuta
i žádost o povolení pobytu přechodného, a to z důvodu, jehož skutkový základ spočíval v téže
trestné činnosti tohoto cizince, která předtím vedla i ke zrušení povolení k trvalému pobytu.
Byť tedy jistě v obecné rovině platí, že zrušení povolení k dlouhodobému pobytu bude zpravidla
méně invazivním zásahem do soukromého a rodinného života cizince, než např. rozhodnutí
o jeho správním vyhoštění, možnost stěžovatele získat další povolení k pobytu v České republice
se v tomto konkrétním případě jeví být spíše pouhou spekulací správních orgánů. Rovněž
možnost stěžovatele realizovat svůj rodinný a soukromý život v rámci bezvízového styku
se z hlediska udržení funkčních a plnohodnotných rodinných vztahů jeví jako nedostatečná,
a to zejména s ohledem na časové omezení pobytu stěžovatele na území České republiky (pobyt
je možný pouze po dobu maximálně 90 dní během období 180 dnů). Stěžovatel by tak
např. po nepřetržitém bezvízovém 90-ti denním pobytu na území České republiky musel strávit
dalších 90 dnů mimo území EU, přičemž během tohoto pobytu by zde nemohl vykonávat
výdělečnou činnost. Navíc ani jako občan Ukrajiny s platným biometrickým pasem nemá
automaticky právo na bezvízový vstup do zemí EU, neboť příslušné orgány mohou jeho vstupu
zabránit (např. pokud na výzvu nedoloží doklad prokazující úmysl opustit EU v zákonné lhůtě
90 dnů, dokument prokazující účel pobytu v zemích EU, doklad o dostatečném finančním
zabezpečení cesty, nebo z důvodu ohrožení veřejného pořádku apod.).
[28] Lze tedy shrnout, že správní orgány při rozhodování o zrušení pobytového oprávnění
náležitě nezohlednily, jaké bude mít toto opatření dopady do rodinného a soukromého života
stěžovatele a jeho rodiny, přičemž především zcela opomněly vzít v potaz nejlepší zájem
stěžovatelových nezletilých dětí. Nejvyšší správní soud nemíní nikterak bagatelizovat protiprávní
počínání stěžovatele. Je však nepochybné, že stěžovatel vede na území České republiky rodinný
život, přičemž pro jeho dvě nezletilé děti je české prostředí to jediné, které znají. Zájmy těchto
dětí je nezbytné v řízení o zrušení pobytového oprávnění náležitě reflektovat tak, aby nebyly
trestány za protiprávní jednání svého rodiče. Je důležité, aby přijatým opatřením nedocházelo
k takovým zásahům do rodinného a soukromého života stěžovatele, potažmo jeho rodiny,
které by byly zjevně nepřiměřené daným okolnostem.
[29] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V něm je
žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení s §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[30] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[31] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalované, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[32] Stěžovatel měl ve věci úspěch, přísluší mu tedy podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení vynaložených proti žalované, která naopak ve věci úspěch neměla. Náklady řízení
stěžovatele v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna jeho zástupce a hotové výdaje.
Na soudních poplatcích stěžovatel zaplatil celkově 9 000 Kč (3 000 Kč za podání žaloby,
1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a 5 000 Kč za podání kasační
stížnosti). Stěžovatel byl před městským soudem i Nejvyšším správním soudem zastoupen
advokátem.
[33] Za zastoupení v řízení před městským soudem přísluší odměna za dva úkony právní
služby: převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Podle §7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. a) a d) advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele odměna za tyto dva úkony právní
služby v částce 6 200 Kč (2 x 3 100 Kč) a podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových
výdajů v částce 600 Kč (2 x 300 Kč). Celkem tedy činí odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování v řízení před městským soudem částku 6 800 Kč.
[34] Za zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem přísluší odměna za jeden úkon
právní služby: podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu]. Podle §7, §9
odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu náleží zástupci stěžovatele odměna
za tento úkon právní služby v částce 3 100 Kč a podle §13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada
hotových výdajů v částce 300 Kč. Celkem tedy činí odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v řízení před Nejvyšším správním soudem částku 3 400 Kč.
[35] Stěžovateli tedy náleží náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši
19 200 Kč. Žalovaná je povinna uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupkyně.
[36] Protože nebylo rozhodováno o návrhu na přiznání odkladného účinku, Nejvyšší správní
soud rozhodl podle §10 odst. 1 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, o vrácení zaplaceného soudního poplatku za tento návrh.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu