ECLI:CZ:NSS:2020:8.ADS.79.2019:47
sp. zn. 8 Ads 79/2019 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D., zastoupená
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2015, čj. MPSV-UM/3232/15/4S-HMP, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019,
čj. 2 Ad 33/2015-93,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovené zástupkyni Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce se sídlem
Muchova 223/9, Praha 6, se n ep ři zn áv á odměna za zastupování.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání žalobkyně a potvrdil
rozhodnutí Úřadu práce - krajské pobočky pro hl. m. Prahu (dále „správní orgán I. stupně)
ze dne 27. 11. 2014, čj. 54188/2014/AAE. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím žalobkyni
nepřiznal doplatek na bydlení, neboť žalobkyně nemá nárok na příspěvek na živobytí, kterým
je přiznání této dávky podmíněno. Žalobkyni nemohl být doplatek na bydlení přiznán
také z důvodu, že příjem žalobkyně a jejího zletilého syna převyšuje 1,3násobek částky živobytí
společně posuzovaných osob.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále „městský soud“). Namítla, že výše jejích odůvodněných nákladů na bydlení jen minimálně
přesahuje společný příjem žalobkyně a jejího syna, který tak nepostačuje ani na úhradu měsíčních
nákladů na bydlení. Po zaplacení dalších povinných plateb žalobkyně již nemá dostatek
prostředků na jídlo, léky a další nezbytné věci denní potřeby. Žalovaný měl její hmotnou nouzi
posoudit ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi
(dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“). Svůj příjem si nemůže zvýšit vzhledem ke svému
věku a zdravotnímu stavu vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních životních
podmínek je tak vážně ohroženo. Žalovaný dále stanovil částku existenčního minima nezákonně,
jelikož existenční minimum nelze použít u poživatele starobního důchodu a u osob starších
68 let. Žalovaný rovněž pochybil, jestliže nezohlednil zhoršující se zdravotní stav žalobkyně
(léčbu onkologického onemocnění, artrózu, osteoporózu, sníženou imunitu) v souladu s §2
odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný měl zvýšit částku za spotřebu energií o 10 %
v souladu s §34 téhož zákona. Nesouhlasila také se závěrem, že mohla ke zvýšení příjmů využít
svůj nemovitý majetek. Žalovaný se nedostatečně vypořádal s některými odvolacími námitkami.
Žalobkyně nesouhlasila rovněž se závěrem, že u ní nedošlo k podstatnému poklesu příjmů.
V prosinci 2013 byl příjem společně posuzovaných osob 18 815 Kč, avšak v následujících
3 měsících klesl až na 12 138 Kč.
[3] Městský soud shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně
nesplňovala podmínky pro přiznání doplatku na bydlení. Nárok na doplatek na bydlení je vázán
na pobírání příspěvku na živobytí, který žalobkyni přiznán nebyl. Námitkami týkajícími
se příspěvku na živobytí se městský soud nezabýval, jelikož rozhodnutí o jeho nepřiznání nebylo
předmětem řízení o žalobě. Žalobkyně nesplnila ani druhou alternativní možnost přiznání
doplatku na bydlení dle §33 odst. 2 věty druhé zákona o pomoci v hmotné nouzi, jelikož příjmy
společně posuzovaných osob přesáhly 1,3násobek částky jejich živobytí. Pokud jde o údajné
nezohlednění sociálních, zdravotních a majetkových poměrů žalobkyně, žalobkyně by stále
nesplňovala výše uvedené ústřední podmínky přiznání nároku. Ve vztahu k námitce
neaplikovatelnosti existenčního minima odkázal městský soud na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 11. 2008, čj. 6 Ads 98/2008-53. Nejvyšší správní soud rovněž v případě téže
žalobkyně v jiné věci dospěl k závěru, že po ní lze spravedlivě požadovat prodej, pronájem
či jinou dispozici se zahradou a pozemkem, jehož součástí je rekreační chatka (rozsudky ze dne
20. 9. 2018, čj. 10 Ads 369/2017-34, a ze dne 24. 1. 2019, čj. 7 Ads 396/2018-27).
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Namítla, že jeho závěry se nezakládají na objektivním popisu situace. Městský soud nezohlednil
podstatné skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na přiznání doplatku na bydlení
a příspěvku na živobytí. Stěžovatelka uvedla, že pobírá pouze starobní důchod 12 138 Kč,
který je o několik tisíc nižší, než jsou její výdaje na bydlení (průměrně kolem 17 000 Kč měsíčně).
Je dlouhodobě onkologicky nemocná a v roce 2014 podstoupila další cyklus chemoterapie.
Městský soud posoudil možnosti zvýšení jejích příjmů v rozporu s §14 odst. 2 a §11 odst. 6
zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť stěžovatelce nebyl v roce 2014 vyplácen příspěvek
na živobytí ani doplatek na bydlení. Prodej jejího jediného majetku po ní nelze požadovat.
Stěžovatelka není schopna majetek zpeněžit z důvodu svého věku a zdravotního stavu. Závěry
Nejvyššího správního soudu z jiného řízení nejsou nyní aplikovatelné, jelikož se týkaly jiného
období, v němž se stěžovatelka nenacházela ve stejné sociální a finanční situaci. Správní orgány
postupovaly při oceňování majetku v rozporu s §15 zákona o pomoci v hmotné nouzi,
neboť určily cenu majetku v rozporu se zákonem. Příjmy stěžovatelky a možnosti využití majetku
městský soud a správní orgány posoudily podle tržních cen, ale její výdaje podle reálných cen
posuzovány nebyly. Městský soud a správní orgány nezohlednily její vysoký věk a zdravotní stav.
[5] Stěžovatelka má za to, že jestliže je osobou v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. b)
zákona o pomoci v hmotné nouzi, pak splňuje i podmínky pro získání příspěvku na živobytí.
Zároveň splňuje i další kritéria podle §2 odst. 3 téhož zákona. Jestliže jí vznikl nárok
na příspěvek na živobytí, vznikl jí i nárok na doplatek na bydlení. Upozornila též na to,
že městský soud opomenul žalobní body, v nichž namítala, že je osobou v hmotné nouzi
a splňuje podmínky doplatku na bydlení. Městský soud rovněž odmítl posoudit petit tak,
jak jej uvedla v upřesnění žaloby ze dne 14. 4. 2017.
[6] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a ztotožnil se se závěry městského soudu.
Stěžovatelka podala žádost o doplatek na bydlení současně s žádostí o příspěvek na živobytí.
Příspěvek na živobytí jí nebyl přiznán z důvodu výše příjmů. Podmínky přiznání příspěvku
na živobytí nelze nyní přezkoumávat v řízení, které se týká nepřiznání doplatku na bydlení.
Doplatek na bydlení sice lze přiznat i osobám, které nepobírají příspěvek na živobytí, jejich
příjem ovšem nesmí přesáhnout 1,3násobek částky živobytí. Ani tuto podmínku ale stěžovatelka
nesplňuje, neboť její příjem a příjem společně posuzované osoby je vyšší. Správní orgány
stěžovatelce ani nemohly od příjmu odečíst skutečné náklady na bydlení, neboť §9 odst. 2
zákona o pomoci v hmotné nouzi takový postup neumožňuje. Rovněž nelze v jejím případě
zvýšit odůvodněné náklady na bydlení z důvodu nepříznivého zdravotního stavu o částku
dle §34 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jelikož přiměřené náklady na bydlení
lze dle §9 odst. 2 téhož zákona stanovit maximálně ve výši 35 % z příjmů společně
posuzovaných osob.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátkou. Nejvyšší
správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Podrobit přezkumu lze pouze rozhodnutí krajského soudu, které je přezkoumatelné.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být
patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro danou
věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, či ze dne
1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62).
[10] Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého
skutkového stavu městský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti
a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný.
Jednoznačně z něj vyplývají důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Pouhý
nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
čj. 2 As 47/2013-30). Nejvyšší správní soud připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem
nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak podrobně by měl být rozsudek
odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadené rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
čj. 3 Azs 69/2016-24).
[11] Městský soud v dané věci především jasně a přezkoumatelně vyložil, z jakých důvodů
dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro přiznání nároku na doplatek na bydlení.
Na námitku naplnění podmínek hmotné nouze ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) a §3 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi sice výslovně nereagoval, to nicméně neznamená, že by byl jeho
rozsudek nepřezkoumatelný. Jak plyne z judikatury, soud nemusí nutně volit cestu vypořádání
se s každým dílčím argumentem. Pokud proti návrhu postaví právní názor,
v jehož konkurenci návrhové body jako celek neobstojí (srov. např. rozsudek ze dne 11. 6. 2015,
čj. 10 Afs 18/2015-48), neodporuje takový postup zákonu. Jak k tomu uvádí též Ústavní soud,
„není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře
(a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém,
který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
[nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009]. Stěžovatelka žalobu opakovaně doplňovala
několika rozsáhlými podáními, a to jak sama, tak prostřednictvím ustanovené zástupkyně. Nebylo
povinností městského soudu reagovat na tato obsáhlá podání stejně obsáhlým rozsudkem.
Z napadeného rozsudku jasně plynou jednotlivé závěry soudu, stejně jako důvody,
proč argumentace stěžovatelky jako celek nemůže obstát, tedy proč nemá nárok na přiznání
doplatku na bydlení.
[12] Poukazuje-li stěžovatelka v této souvislosti též na to, že městský soud odmítl posoudit její
upřesnění petitu v podání ze dne 14. 4. 2017, je třeba připomenout, že stěžovatelka původně
v petitu navrhla zrušit rozhodnutí žalovaného. Na tomto petitu setrvala i v doplnění žaloby
ze dne 18. 2. 2016 a ze dne 14. 4. 2017. V naposledy uvedeném podání sice pod petitem napsala
tvrzení, že splňovala podmínky osoby v hmotné nouzi §2 odst. 2 písm. b) a §2 odst. 3 zákona
o pomoci v hmotné nouzi a žalovaný jí způsobil újmu, to však nic nemění na podstatě jejího
žalobního návrhu, ze kterého stále plyne, že se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného.
Vadou odůvodnění napadeného rozsudku tedy není ani to, že městský soud i po tomto jejím
doplnění věc nadále projednal a rozhodl jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle
§65 a násl. s. ř. s., tedy v souladu s žalobním petitem.
[13] Jádro dané věci spočívá v posouzení, zda stěžovatelka splnila podmínky pro přiznání
nároku na doplatek na bydlení, které plynou z §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Podle tohoto ustanovení (ve znění rozhodném pro projednávanou věc, tedy ve znění účinném
od 1. 1. 2014) „[p]odmínkou nároku na doplatek na bydlení je získání nároku na příspěvek na živobytí.
Doplatek na bydlení lze přiznat s přihlédnutím k jejím celkovým sociálním a majetkovým poměrům také osobě,
které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku
živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně
posuzovaných osob“.
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně uplatnila řadu námitek týkajících se věcného
posouzení pouze v obecné rovině; takto především poukazovala na nesprávný postup městského
soudu, resp. žalovaného, a jejich nesprávný výklad citovaného ustanovení zákona o pomoci
v hmotné nouzi. V souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu nicméně platí, že preciznost
ve formulaci obsahu stížních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry
předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (viz například rozsudek ze dne 9. 3. 2016,
čj. 3 As 167/2014-41). Jinými slovy, míře konkrétnosti uplatněných žalobních (kasačních) bodů
nutně musí korespondovat míra konkrétnosti odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť má-li
soudní přezkum probíhat v mezích žalobních (kasačních) bodů, nelze z povahy věci důvodnost
či nedůvodnost zcela obecné námitky odůvodnit zcela konkrétním způsobem (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, čj. 3 As 12/2016-81, a ze dne 13. 6. 2007,
čj. 5 As 73/2006-121). Žalobní (resp. kasační) bod je způsobilý přezkumu v té míře obecnosti,
v níž je formulován. Čím je žalobní (kasační) bod obecnější, tím obecněji k němu může správní
soud přistoupit a posuzovat jej. Není na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další
argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které jeho argumentaci podporují. Takovým postupem
by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
čj. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS). V kontextu těchto judikaturních závěrů přistoupil
zdejší soud k vyhodnocení stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek.
[15] K takto obecně koncipovaným námitkám soud souhrnně konstatuje, že jak správní
orgány, tak i městský soud nevybočily z rámce citovaného §33 odst. 2 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Nejvyšší správní soud se navíc výkladem uvedeného ustanovení (a to přímo
ve vztahu ke stěžovatelce) již opakovaně zabýval, přičemž stěžovatelka nepřináší v kasační
stížnosti žádné nové argumenty, pro které by bylo nutno se od předchozí rozhodovací praxe
odchýlit. To ostatně platí i pro další námitky stěžovatelky.
[16] Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval námitkou, dle které žalovaný a soud vyhodnotili
splnění podmínek pro přiznání doplatku na bydlení chybně, neboť výdaje stěžovatelky jsou vyšší
než její příjmy a příjmy společně posuzované osoby (jejího syna). Již v rozsudku ze dne
27. 6. 2018, čj. 6 Ads 20/2018-32, Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že zákon
o pomoci v hmotné nouzi rozlišuje mezi odůvodněnými náklady na bydlení (§34) a přiměřenými
náklady na bydlení. Za přiměřené náklady na bydlení jsou dle §9 odst. 2 zákona považovány
odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze do výše 30 % příjmu osoby nebo společně
posuzovaných osob, resp. 35 % v hlavním městě Praze. Pro účely zákona o pomoci v hmotné
nouzi se zohledňuje příjem, který je snížen o odůvodněné náklady na bydlení, avšak pouze
do výše přiměřených nákladů na bydlení. Jinými slovy, jsou-li odůvodněné náklady na bydlení
vyšší než přiměřené náklady na bydlení, k rozdílu se při stanovení příjmu nepřihlíží. Příjem
vypočtený podle §9 odst. 2 zákona tak nepředstavuje reálný příjem osoby, jak mylně dovozuje
stěžovatelka, ale výsledek matematické operace zohledňující právní úpravu v §9 odst. 1 a 2
zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pro posuzování nároku na dávky dle zákona o pomoci
v hmotné nouzi proto nelze vyjít z představy, že nárok na dávky má ten, jehož výdaje na bydlení
jsou vyšší než jeho příjmy, ale je nutné postupovat dle příslušných ustanovení, která výpočet
„příjmů“ a „výdajů“ specifickým způsobem upravují. Správní orgány i městský soud tedy
postupovaly správně, když se předně zabývaly srovnáním příjmu stěžovatelky a jejího syna
(po úpravách dle §9 zákona) s částkou na živobytí společně posuzovaných osob (podrobněji
viz městským soudem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Ads 396/2018,
který se rovněž týkal stěžovatelky).
[17] Pokud jde o námitku, kterou stěžovatelka projevuje nesouhlas se zpeněžováním svého
majetku, není ani tato důvodná. Týká se pouze jejího nemovitého majetku v obci Vinaře
a stěžovatelka opomíjí, že žalovaný se zabýval také hodnotou a zpeněžitelností cenných papírů
ve vlastnictví jejího syna (společně posuzované osoby), a dospěl k závěru, že by stěžovatelka
neměla nárok na přiznání doplatku na bydlení, ani kdyby společně posuzované osoby tento
zpeněžitelný majetek nevlastnily. Otázkou, zda lze po stěžovatelce spravedlivě žádat zpeněžení
nemovitostí v obci Vinaře, se již Nejvyšší správní soud také zabýval ve výše citovaném rozsudku
sp. zn. 7 Ads 396/2018, jakož i v dalších rozsudcích (např. ze dne 24. 5. 2018,
čj. 1 Ads 433/2017-31, nebo ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 Ads 369/2017-36), a neshledal
je důvodnými. V posledně uvedeném rozsudku výslovně uzavřel, že dané nemovitosti
„stěžovatelka využívá k rekreačnímu účelu, a nikoliv k bydlení. Proto za daných okolností nebylo nespravedlivé
(§14 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi) žádat po ní, aby majetek využívala k zvýšení příjmů (§11 téhož
zákona).“
[18] V citovaných rozsudcích se Nejvyšší správní soud vypořádal rovněž s námitkou
stěžovatelky, dle které správní orgány nepostupovaly při ocenění nemovitostí v souladu
se zákonem. Ve výše již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 10 Ads 369/2017 dospěl k závěru,
že postup správního orgánu I. stupně při oceňování předmětných nemovitostí „nezpůsobil
nezákonnost, která by mohla mít vliv na výsledek řízení. Podstatné je, že stěžovatelčiny nemovitosti nemají
zanedbatelnou hodnotu. Správní orgány by stěžovatelce musely zvýšit částku živobytí dle §26 zákona o pomoci
v hmotné nouzi, jen pokud by tento majetek měl bezvýznamně nízkou hodnotu nebo by jej objektivně nemohla
využít. Tak tomu ale v případě stěžovatelky nebylo a není.“ V rozsudku sp. zn. 1 Ads 433/2017,
který již byl výše rovněž citován, k tomu dodal, že „správní orgány pochybily, nepostupovaly-li dle dikce
zákona a ocenění nemovitosti stěžovatelky provedly jiným než zákonem předpokládaným způsobem. Tato vada
však neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Účelem posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů
je zjištění, zda je nutné, aby byl osobě přiznán doplatek na bydlení i přesto, že její příjem je vyšší než částka
živobytí. Jedná se tedy o posouzení prostředků, kterými osoba disponuje a zároveň její podíl na situaci,
ve které se nachází. Správní orgán vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka vlastní nemovitost, kterou může využít
ke zvýšení svého příjmu, a ačkoliv se cena zjištěná dle zákona o oceňování majetku a cena se kterou pracoval
správní orgán prvního stupně, liší, ani v případě, že by byla posuzována cena nižší, nebylo by možné uzavřít,
že se jedná o majetek, jehož využití by nebylo úměrné možnému zisku.“ Ani v tomto případě není důvod
se od citovaných závěrů odchýlit.
[19] Městský soud stejně tak dospěl ke správnému závěru, že je bezpředmětnou argumentace
stěžovatelky, podle níž splnila podmínky §2 odst. 2 písm. b) nebo §2 odst. 3 zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Předmětem sporu je to, zda správní orgány postupovaly správně při posouzení
nároku stěžovatelky na doplatek na bydlení. Podmínky přiznání doplatku na bydlení jsou
upraveny v §33 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Mezi tyto podmínky patří přiznání
příspěvku na živobytí podle §21 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle §21 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi „nárok na příspěvek na živobytí má osoba v hmotné nouzi podle §2 odst. 2
písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí
posuzovaných osob.“ Pro účely posouzení nároku na příspěvek na živobytí, resp. na doplatek
na bydlení, je tak relevantní pouze to, zda žadatel je osobou v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2
písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ostatní kritéria obsažená v §2 odst. 2 písm. b)
potažmo v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi nemají na přiznání či nepřiznání daných
příspěvků žádný vliv. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že stěžovatelka může být osobou
v hmotné nouzi ve smyslu §2 odst. 2 písm. b) nebo v §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné
nouzi, avšak tato skutečnost nezakládá nárok na přiznání doplatku na bydlení, potažmo příspěvku
na živobytí. S tímto závěrem byla ostatně stěžovatelka seznámena již ve výše citovaném rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ads 433/2017.
[20] Ani další skutečnosti zdůrazněné stěžovatelkou (její zdravotní stav, věk atp.) nemohou
nic změnit na splnění zákonných podmínek pro přiznání předmětné dávky. Zákon jednoznačně
stanoví, jaké podmínky musí být splněny. Tyto podmínky posoudily správní orgány a následně
městský soud správně, a proto Nejvyšší správní soud na jejich rozhodnutí v plném rozsahu
odkazuje a s jejich závěry se ztotožňuje. Závěry městského soudu odpovídají právní úpravě,
resp. judikatuře Nejvyššího správního soudu (viz např. výše již citované rozsudky
sp. zn. 6 Ads 20/2018, sp. zn. 1 Ads 433/2017, sp. zn. 10 Ads 369/2017, a sp. zn. 7 Ads 396/2018).
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Zbývá dodat, že soud
postupoval v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož Nejvyšší správní soud rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání. Stěžovatelka sice v kasační stížnosti uvedla,
že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, ke svému nesouhlasu však neuvedla žádné důvody.
Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že samotná žádost účastníka řízení není důvodem,
pro který by bez dalšího musel nařídit jednání (srov. rozsudek ze dne 15. 11. 2005,
čj. 8 Aps 1/2005-87). V projednávané věci Nejvyšší správní soud neprováděl dokazování,
všechny rozhodné skutečnosti soud zjistil ze soudního a správního spisu a ze stěžovatelčina
podání. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod, aby ve věci nařídil jednání.
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující rámec nákladů její běžné úřední činnosti,
proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[23] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. advokátce, která byla stěžovatelce
ustanovena usnesením městského soudu ze dne 3. 11. 2015, čj. 2 Ad 33/2015-26, hradí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (zástupce ustanovený navrhovateli v řízení před krajským
soudem jej zastupuje i v řízení o kasační stížnosti). Stěžovatelka, ač zastoupena, podala kasační
stížnost sama a ze soudního spisu není patrný žádný úkon její zástupkyně, který by bylo možné
podřadit pod §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Nebylo ani zjištěno,
že by ustanovené zástupkyni vznikly v řízení jakékoliv náklady. Z úřední činnosti je ostatně soudu
známo, že daná zástupkyně v obdobných věcech, v nichž byla stěžovatelce ustanovena,
odměnu nepožadovala (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019,
čj. 7 Ads 500/2018-24). Nejvyšší správní soud proto v souladu s touto předchozí praxí rozhodl,
že se ustanovené zástupkyni odměna nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. května 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu