ECLI:CZ:NSS:2020:8.AFS.352.2019:20
sp. zn. 8 Afs 352/2019-20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Michala Mazance a Petra Mikeše v právní věci žalobkyně: IRON HOUSES s. r. o., se sídlem
Karlovo náměstí 22/16, Třebíč, zastoupená JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem
Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2018,
čj. 54189/18/5200-11435-711918, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 27. 11. 2019, čj. 31 Af 14/2019-97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím změnil dodatečné platební výměry na daň
z příjmů právnických osob a na zrušení daňové ztráty za zdaňovací období let 2012 a 2013
vydané Finančním úřadem pro Kraj Vysočina dne 22. 1. 2018, čj. 74884/18/2912-50521-706434,
a dne 22. 1. 2018, čj. 74922/18/2912-50521-706434. Změna spočívá v tom, že daň doměřená
žalobkyni včetně penále je splatná v náhradní lhůtě ke dni jejího stanovení, jímž se rozumí den
nabytí právní moci tohoto dodatečného platebního výměru.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. Krajský soud v Brně (dále „krajský
soud“) ji usnesením ze dne 21. 2. 2019, čj. 31 Af 14/2019-65, vyzval k zaplacení soudního
poplatku ve výši 3 000 Kč ve lhůtě 15 dní. Usnesení bylo zástupci žalobkyně doručeno
25. 3. 2019. Dne 6. 5. 2019 žalobkyně krajskému soudu sdělila, že na soudních poplatcích složila
na účet krajského soudu částku 6 000 Kč. Z toho 3 000 Kč bylo započítáno na soudní poplatek
za podání žaloby vedené rovněž u krajského soudu ve věci sp. zn. 31 Af 94/2018. Zbývající
přeplatek 3 000 Kč krajský soud žalobkyni nevrátil a ta o jeho vrácení ani nežádala, jelikož věděla,
že bude podávat další žalobu, za jejíž podání bude vyměřen soudní poplatek. Krajský soud tudíž
neměl vydávat usnesení s výzvou na zaplacení soudního poplatku, ale měl přeplatek započíst
v rámci tohoto řízení. Pro úplnost žalobkyně dodala, že platbu v celkové výši 6 000 Kč učinila
omylem. Krajský soud měl soudní poplatek podle žalobkyně započíst i s ohledem na jeho
daňovou povahu, k čemuž odkázala na §13 odst. 2 zákona č. 549/1992 Sb., o soudních
poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích), ve spojení s §154 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále jen „daňový řád“).
[3] Krajský soud usnesením ze dne 29. 5. 2019, čj. 31 Af 14/2019-83, řízení zastavil.
V odůvodnění toliko uvedl, že žalobkyni výše citovaným usnesením vyzval k zaplacení soudního
poplatku, přičemž stanovená lhůta marně uplynula, aniž by žalobkyně soudní poplatek zaplatila.
[4] Proti usnesení o zastavení podala žalobkyně kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud
vyhověl, napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (rozsudek ze dne
9. 10. 2019, čj. 8 Afs 174/2019-20). Shledal, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou
způsobující nezákonnost usnesení. Krajský soud totiž řízení bez dalšího zastavil, aniž by jakkoliv
reagoval na tvrzení žalobkyně, že soudní poplatek zaplatila, což podkládala konkrétními
argumenty.
[5] Po vrácení věci krajský soud v záhlaví označeným usnesením řízení opět zastavil podle
§47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §9
odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Uvedl, že žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku,
přičemž stanovená lhůta uplynula 9. 4. 2019. Podání, v němž argumentovala přeplatkem
soudního poplatku jiné věci a domáhala se jeho započtení, sepsala až 6. 5. 2019. V soudem
stanovené lhůtě tak žádným způsobem na výzvu nereagovala a ani nepožádala o započtení
přeplatku. Učinila tak až téměř měsíc po uplynutí lhůty. Vedle toho krajský soud odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2018, čj. 3 Afs 192/2017-52, podle něhož
zákon o soudních poplatcích nezakládá možnost převedení uhrazeného soudního poplatku
v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení vedeném týmž žalobcem,
ale upravuje exaktně postup tak, že poplatek v zastaveném řízení je vrácen poplatníkovi.
Nemožnost započtení vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 12. 2018, čj. 1 Azs 263/2018-48. Argumentaci započtením podle daňového řádu označil
za zcela nepřípadnou.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti napadenému usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“)
kasační stížnost, v níž zpochybňuje závěr o nezaplacení soudního poplatku. Výše přeplatku
v jiném řízení činila 3 000 Kč, byla tedy ve výši soudního poplatku, který měla zaplatit
i v nynějším řízení. Částka se nacházela na bankovním účtu krajského soudu, který je jeho
jediným účtem. Stěžovatelka poplatek zaplatila ještě před podáním žaloby, přesto byla vyzvána
k jeho uhrazení. V návaznosti na výzvu k zaplacení soudního poplatku stěžovatelka z opatrnosti
zaslala vyjádření, ve kterém vysvětlila, že se na bankovním účtu nacházejí finanční prostředky
odpovídající soudnímu poplatku. Krajský soud stěžovatelce v jiném řízení, v němž došlo
k přeplatku (sp. zn. 31 Af 94/2018), soudní poplatek nevrátil a ona o to ani nežádala. Věděla,
že bude podávat žalobu i v nyní projednávané věci a měla za to, že soudní poplatek bude moci
být započten podle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §154 daňového řádu.
Soudní poplatek je daní, a proto se na něj aplikují ustanovení o placení daní dle §149
a násl. daňového řádu (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2018, čj. 1 As 50/2018-21). V dané věci se naopak nepoužije §10 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích, neboť nedošlo k odmítnutí žádné žaloby stěžovatelky. Krajským soudem citovaný
rozsudek sp. zn. 3 Afs 192/2017 míří na situaci, v níž došlo k odmítnutí žaloby, což krajský soud
opomenul. Paušální nemožnost započtení nevyplývá ani z dalšího citovaného rozsudku
sp. zn. 1 Azs 263/2018. V dané věci byla provedena pouze jedna platba ve výši 3 000 Kč,
ale v úvahu připadaly dvě poplatkové povinnosti, a tak nebylo zřejmé, na jakou poplatkovou
povinnost se měla platba vztahovat. Nadto krajský soud v nyní posuzované věci přeplatek
nevrátil a nereagoval ani na podání, v němž žádala o započtení. Stěžovatelka se tak oprávněně
a v dobré víře domnívala, že k započtení dojde.
[7] Stěžovatelka dále připomněla, že smyslem soudních poplatků není dle nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 zamezit subjektům v přístupu k soudům,
ale zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které státu vznikají v souvislosti s výkonem soudnictví
(fiskální funkce), další smysl je v omezení podávání neuvážených či svévolných návrhů (regulační
funkce) a působení na povinné, aby dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce). Situace
stěžovatelky tyto funkce nijak nenarušila. Nejednalo se o šikanózní výkon práva, ale o realizaci
práva na přezkum zákonnosti aktu veřejné moci, přičemž náklady daného řízení byly již uhrazeny
před podáním návrhu, což stěžovatelka soudu sdělila. Postupem krajského soudu tak došlo
k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro
úplnost stěžovatelka závěrem dodala, že i kdyby nyní Nejvyšší správní soud přisvědčil závěrům
krajského soudu, měl by aplikovat zásadu in dubio mitius, neboť existují minimálně dva
rovnocenné výklady, a proto by mělo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky.
[8] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatelka je zastoupena
advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka kasační stížnost podala z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s.
a uplatnila kasační námitku, dle které krajský soud neměl řízení o žalobě zastavit, Měl naopak
na zaplacení soudního poplatku započíst přeplatek, který stěžovatelka měla na soudním poplatku
v jiném řízení vedeném u téhož soudu. K tomu je nutno předeslat, že v případě, kdy stěžovatelka
kasační stížností napadá usnesení o zastavení řízení, přichází v úvahu pouze kasační důvod podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004-98, nebo usnesení ze dne 18. 3. 2004 čj. 1 As 7/2004-47).
Ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. totiž konzumuje důvody kasační stížnosti jinak
podřaditelné i pod §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2016, čj. 9 As 47/2016-39). Podstatný je ovšem samozřejmě obsah kasačních
námitek.
[12] Jak plyne z výše provedeného vymezení věci, stěžovatelka krajskému soudu v průběhu
řízení o podané žalobě zaslala přípis obsahující argumentaci, na jejímž základě se domáhala
započtení přeplatku učiněného v rámci jiného soudního řízení na soudní poplatek splatný v řízení
vedeném o nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud předesílá, že ze systému infoSoud ověřil,
že řízení ve věci sp. zn. 31 Af 94/2018 stěžovatelka zahájila podáním žaloby 23. 11. 2018.
Z předloženého soudního spisu v nyní projednávané věci a listin v něm založených pak
především plyne, že stěžovatelka k citované sp. zn. uhradila soudní poplatek 3 000 Kč dne
27. 12. 2018 prostřednictvím kolkových známek a téhož dne zaslala soudní poplatek na účet
krajského soudu bankovním převodem ve výši 3 000 Kč. Řízení v nyní posuzované věci
u krajského soudu zahájila podáním žaloby 15. 2. 2019. Krajský soud ji 21. 2. 2019 usnesením
vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě, která uplynula 9. 4. 2019. Podáním ze dne
6. 5. 2019 se stěžovatelka domáhala započtení přeplatku na soudním poplatku. Tyto okolnosti
ostatně nejsou mezi účastníky sporné.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda lze nalézt oporu pro právní názor
stěžovatelky, podle které měl krajský soud započíst na zaplacení soudního poplatku přeplatek
vzniklý v rámci jejího jiného soudního řízení. V tomto ohledu je nutno vyjít z toho, že dle
§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích je aplikace daňového řádu ve věcech soudních
poplatků namístě pouze tehdy, pokud sám zákon o soudních poplatcích nestanoví soudu
konkrétní, slovy citovaného ustanovení „jiný “, postup. K tomu lze odkázat na závěry již krajským
soudem citovaného rozsudku sp. zn. 3 Afs 192/2017, který se sice skutečně, na rozdíl od nynější
věci, týká odmítnutí žaloby, to nicméně nebrání použití jeho základních východisek pojících
se i k posouzení vztahu právní úpravy obsažené v zákonu o soudních poplatcích a daňovém řádu.
Způsob, jakým je soud povinen naložit s přeplatkem na soudním poplatku, totiž i v nynější věci
vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z §10 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích, dle
kterého „bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek.“ Zákon
o soudních poplatcích tudíž jasně stanovuje, jak mají soudy s případným přeplatkem na soudním
poplatku naložit. O možnosti započíst přeplatek na soudním poplatku na úhradu soudního
poplatku v rámci jiného řízení vedeného týmž účastníkem zákon o soudních poplatcích nehovoří.
V této souvislosti je třeba připomenout základní ústavní východisko, podle něhož stát, který
prostřednictvím soudů vykonává část své moci, může činit pouze to, co mu zákon umožňuje
(čl. 2 odst. 3 Ústavy). V tomto ohledu by jistě nebylo akceptovatelné, aby soudy bez výslovné
zákonné opory či minimálně na základě jednoznačně vyslovené vůle účastníků samy převáděly
přeplatky na soudních poplatcích mezi jednotlivými řízeními vedenými týmž účastníkem.
[14] K tomu Nejvyšší správní soud na okraj poznamenává, že závěr o možnosti započíst
soudní poplatky způsobem, jakým se ho domáhá stěžovatelka, nelze učinit ani na základě §13
odst. 2 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §154 daňového řádu. Lze sice dát stěžovatelce
v obecné rovině za pravdu, že soudní poplatek je dle §2 odst. 3 písm. a) daňového řádu daní (viz
výše již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 50/2018, který sice Ústavní
soud zrušil nálezem sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019, ale tento závěr nepopřel). To však
neznamená, že by na placení soudních poplatků bylo možné bez dalšího použít jakékoliv pravidlo
upravující placení daní. Učinit tak nelze ani u §154 daňového řádu, neboť placení (vybírání)
soudních poplatků je svou povahou výrazně odlišné od systému placení daní, jak jej předpokládá
úprava obsažená v odkazovaném ustanovení daňového řádu. To vychází z předpokladu,
že správce daně vede osobní daňové účty pro jednotlivé daňové subjekty, o kterých má stále
přehled a může v případě přeplatku na jednom účtu převést finanční prostředky na jiný účet
téhož daňového subjektu, na kterém je evidován nedoplatek. Takové uspořádání je na míle
vzdálené správě soudních poplatků, resp. jejímu reálnému fungování v dnešních podmínkách.
Podstatnou odlišností vylučující alespoň analogickou aplikaci daného ustanovení je mimo jiné to,
že neexistují žádné obdobné osobní účty jednotlivých účastníků soudních řízení, které by soudy
na jednom místě evidovaly a mohly z nich zjistit stav doplatků či přeplatků v jednotlivých
soudních řízeních. I z tohoto důvodu tak závěry krajského soudu o nemožnosti započtení plně
obstojí.
[15] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že neshledal ani důvod pro uplatnění principu
in dubio mitius, jak požaduje stěžovatelka. Jeho aplikace totiž předpokládá existenci více (nejméně
dvou) rovnocenně obhajitelných výkladů konkrétního ustanovení právního předpisu (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 Afs 63/2013-84). V nyní
posuzované věci rozhodná právní úprava dvě rovnocenné varianty výkladu nepřipouští
[16] I s ohledem na stěžovatelčinu námitku týkající se porušení práva na spravedlivý proces,
se Nejvyšší správní soud zabýval i otázkou, zda postupem krajského soudu nedojde
k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na přístup k soudu. Podle judikatury Evropského soudu
pro lidská práva právo na projednání věci soudem, jehož součástí je právo na přístup k soudu,
není absolutní a připouští jistá omezení, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu na
úrovni státu, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Uplatňovaná omezení nicméně
nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo
k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. K posouzení, zda v projednávané věci došlo
k zásahu do samotné podstaty práva stěžovatelů na přístup k soudu, je nutné ověřit, zda právní
úprava týkající se zaplacení soudního poplatku byla pro stěžovatele předvídatelná a zda důsledky
jeho nezaplacení neporušily zásadu přiměřenosti (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Levages
Prestations Services proti Francii ze dne 23. 10. 1996, č. 21920/93, bod 42).
[17] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 14. 12. 2017, čj. 3 As 321/2017-19,
„podle nyní účinného zákona o soudních poplatcích je dodatečně stanovená lhůta, poskytnutá soudem poplatníkovi
k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, zcela nepochybně lhůtou
propadnou. Nemůže-li soud přihlížet k poplatku zaplacenému po uplynutí této lhůty, použitím argumentu
a fortiori (a maiori ad minus) lze dovodit, že po uplynutí této lhůty nemůže přihlížet ani k podanému návrhu
na osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud jej proto bez dalšího zamítl (výrok I.). Ze stejného
důvodu nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního
poplatku. Je-li lhůta k zaplacení soudního poplatku propadná (tzn., že soud by k zaplacení soudního poplatku
již nemohl přihlížet), nelze její zmeškání prominout rozhodnutím předsedy senátu ve smyslu §40 odst. 5 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto předmětný návrh rovněž zamítl (výrok II.).“ Z uvedeného tedy vyplývá,
že pokud navrhovatel (žalobce) nezaplatí soudní poplatek současně s návrhem (žalobou), soud jej
vyzve k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí. Pokud však navrhovatel soudní poplatek
v uvedené lhůtě nezaplatí, soud řízení zastaví, a to i přesto, že před rozhodnutím o zastavení
řízení byl soudní poplatek zaplacen (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2018, čj. 6 Afs 278/2018-22, a ze dne 19. 4. 2018, čj. 10 As 379/2017-38).
[18] V návaznosti na výše uvedené tak lze dospět i v nyní posuzované věci k závěru,
že na zákonnost napadeného usnesení krajského soudu nemá žádný vliv ani to, že stěžovatelka
zaslala po uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku podání, v němž požadovala započtení
soudních poplatků, neboť tato skutečnost nic nemění na skutečnosti, že v rámci daného řízení
stěžovatelka soudní poplatek nezaplatila. Poplatková povinnost zde vzniká samotným podáním
žaloby [§4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích], a tímto okamžikem je poplatek
i splatný. Podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích v případě, že soudní poplatek nebyl
s podáním žaloby zaplacen, vyzve soud poplatníka k jeho zaplacení v náhradní lhůtě. Po marném
uplynutí této lhůty soud řízení zastaví, o čemž musí být poplatník poučen. Stejně tak jej soud
musí poučit, že k poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. V nyní
posuzované věci stěžovatelka spolu s podáním žaloby soudní poplatek nezaplatila. Zaplacením
soudního poplatku se rozumí jeho zaplacení v rámci daného řízení a nikoliv to, že se v době
podání žaloby nachází na bankovním účtu soudu přeplatek vzniklý v rámci jiného řízení, o němž
navíc nebylo nijak rozhodnuto a ani stěžovatelka o jeho vrácení nepožádala. Stěžovatelka byla
jednoznačně seznámena s tím, že krajský soud považoval soudní poplatek při podání žaloby
za nezaplacený, neboť ji vyzval k jeho zaplacení v náhradní lhůtě 15 dnů. Stejně tak byla řádně
poučena o důsledcích nezaplacení poplatku. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že existovaly
důvody pro to, aby mohla v dobré víře očekávat vzájemné započtení soudních poplatků v rámci
různých soudních řízení. Pokud se skutečně domnívala, že je započtení (převedení) soudních
poplatků možné, mohla se v rámci této náhradní lhůty obrátit na soud s žádostí o započtení
a případné prodloužení lhůty pro případ, že soud žádosti nevyhoví. Stěžovatelka, ač zastoupena
advokátem, od nějž lze v takových situacích důvodně očekávat zvýšenou ostražitost, zůstala i přes
výzvu k zaplacení soudního poplatku během stanovené lhůty zcela pasivní. Popsaná soudní praxe
založená na výše uvedené právní úpravě je tedy předvídatelná, ustálená a měla být zástupci
stěžovatelky známa. Napadené usnesení krajského soudu tak ani nelze považovat za svévolné.
[19] Jde-li o otázku, zda lze nastalý důsledek nezaplacení poplatku považovat za přiměřený
sledovanému cíli, je nutno připomenout, že povinnost zaplatit soudní poplatek je spojena již
se samotným podáním návrhu k soudu. Zákon však nesplnění této povinnosti nepostihuje
žádnou sankcí, naopak stanoví povinnost soudu v takové situaci vydat výzvu k jeho úhradě
a řádně účastníka řízení poučit o následcích nedodržení této povinnosti. Jestliže stěžovatelka,
resp. její zástupce, ani na tuto výzvu ve stanovené lhůtě nijak nereagovali, nejednali s náležitou
procesní opatrností a důsledek spočívající v zastavení řízení nelze za těchto okolností považovat
za nepřiměřený sledovanému cíli. Napadené usnesení krajského soudu, kterým bylo řízení
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, tedy i v tomto ohledu obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelkou uplatněné námitky nedůvodnými,
a kasační stížnost proto dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Procesně úspěšnému žalovanému nevznikly náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné
úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2020
Milan Podhrázký
předseda senátu